Zbyněk stojí v přístavu na okraji města Marseille a hledí na moře.

„Na co myslíš?“ přijde k němu Vladimír a stoupne si vedle něj.

„Na to jak je to moře obrovské. Nikdy jsem si to nedokázal představit i když jsem o jeho velikosti slyšel od cestovatelů a poutníků,“ řekne Zbyněk a přejede si rukou po tváři.

„Aha. No tak teď ho uvidíš z větší blízkosti než sis kdy představoval. Tedy pokud se Jidášovi podaří sehnat loď,“ ohlédne Vladimír na Jidáše, který se dohaduje s kapitánem jedné lodi a zuřivě u toho gestikuluje rukama.

Zbyněk se na onu scénu také zadívá.

„Myslíš, že ji sežene?“ zeptá se.

„To nevím,“ pokrčí Vladimír rameny.

Zbyněk se zasměje a stočí pohled zpět na moře.

„Mám docela hlad,“ poznamená.

„Tak zajdeme na jídlo. Kousek odsud je docela slušný hostinec,“ řekne Vladimír.

„To zní dobře. Ale bude vědět, kde nás hledat?“ pokývne Zbyněk hlavou směrem k Jidášovi.

„Toho se neboj, ten by nás našel i na konci světa,“ řekne Vladimír.

„Dobře, tak pojďme,“ zasměje se Zbyněk.

Oba vykročí a během pár mint dojdou ke zmíněnému hostinci. Vejdou dovnitř a usadí se u jediného volného stolu. Ostatní zákazníci, kterými jsou povětšinou námořníci a lehké děvy, je dílem zvědavě a dílem ostražitě sledují.

„Co to bude panstvo?“ přijde k nim hostinský.

„Něco k jídlu,“ řekne Vladimír.

„Mohu nabídnout rybu, krevety, humra, mušle, žabí stehýnka,“ vyjmenuje hospodský, francouzsky samozřejmě, Vladimír to Zbyňkovi přeloží.

Zbyněk při té nabídce postupně bledne. Žabí stehýnka? To mu zní opravdu odporně.

„Ehm, nemáte i něco jiného?“ zeptá se a Vladimír otázku hostinskému přeloží.

„Jistě. Mohu nabídnout i pečínku nebo pečené kuřátko,“ snaží se hostinský nezamračit.

Takové dobroty a ten kluk to odmítne. To má tedy hodně rozmlsaný jazýček.

„Tak to kuře a k němu brambory a pivo,“ objedná si Zbyněk a Vladimír opět překládá.

„Dobrá a co vy?“ otočí se hostinský k Vladimírovi.

„Nic,“ řekne Vladimír.

Hostinský povytáhne překvapeně obočí ale nic neříká. Otočí se na patě a odejde do kuchyně. Během chvíle je zpátky a postaví před Zbyňka objednané jídlo a pití. Zbyněk se do toho hned pustí.

„Ale, ale, co ten vážný výraz zlato? Pojď se mnou, já tě ho zbavím,“ přitočí se k Vladimírovi jedna z lehkých děv a zaujme provokativní pózu, a co je opravdu podivné promluví česky.

„Nemám zájem,“ řekne Vladimír bez zájmu.

„Vždyť ses na mě ani nepodíval. No tak zlato, vím jak potěšit muže,“ zavrká žena a přejede si rukou po těle.

Vladimír zvedne pohled a letmo si ji prohlédne. Tmavě hnědé vlasy, černé oči, štíhlá ale přesto velmi dobře vybavená. Žena se usměje. Vypadá dobře a ví to. Ještě ji žádný muž neodmítl.

„Nemám zájem,“ zopakuje Vladimír a odvrátí se.

Ženě zamrzne úsměv na tváři. Tohle se jí ještě nestalo. Po chvilce se ale vzpamatuje.

„Hmm, takovému krasavci jako ty dám slevu,“ zavrní.

Samozřejmě, že lže a žádnou slevu dávat nehodlá. Spíš naopak. Ale tenhle chlápek nevypadá, že by měl hluboko do kapsy.

„Řekl, že nemá zájem. Tak vypadni,“ zavrčí Zbyněk, kterému je přítomnost ženy už od začátku nepříjemná.

Vladimír na Zbyňka překvapeně pohlédne. Takového ho nezná.

„Ale, takový mladíček by měl sedět v rohu, cucat cukrkandl a neplést se mezi dospělé,“ ušklíbne se žena.

„Ten mladíček má ale pravdu,“ zavrčí Vladimír.

Žena se zamračí a přejede pohledem z jednoho na druhého. Následně se jí rozšíří zorničky pochopením.

„No jak myslíte, sodomisti,“ ušklíbne se žena a odejde.

Oba se za ní zamračeně dívají. Zbyněk se vrátí ke svému jídlu a téměř zuřivě odtrhne kus masa.

„Nemusíš žárlit. Nešel bych s ní,“ broukne Vladimír.

„Já vím. Ale ona byla tak neodbytná. A taky hezká,“ řekne Zbyněk.

„Ano, ale ty jsi hezčí. A také tě miluju. Nikdy bych tě nepodvedl,“ řekne Vladimír.

„Já vím. Promiň, nevím co to do mě vjelo,“ řekne Zbyněk a omluvně se na Vladimíra podívá.

„To nic. Vlastně mi to i lichotí,“ usměje se Vladimír.

„A zatraceně ti to zvedá sebevědomí. Jestli jsi dojedl, tak bychom měli jít. Sehnal jsem loď a za chvíli vyplouváme,“ připlíží se k nim nepozorovaně Jidáš.

Zbyněk přikývne, polkne poslední sousto, dopije pivo a on i Vladimír vstane. Vladimír pohodí na stůl pár zlaťáků a všichni tři vyjdou z hostince a zamíří do přístavu. Jidáš je dovede k jedné lodi, kam námořníci nosí sudy se zásobami jídla a pitné vody. Přistoupí k nim nevózní muž.

„Dobrý den! Jsem kapitán Šťastné hvězdy,“ představí se muž Zbyňkovi a Vladimírovi.

„Těší nás,“ řekne Vladimír a sleduje pracující námořníky.

„Ehm, musím se ještě jednou zeptat. Opravdu chcete jet TAM? Nerozmysleli jste si to?“ promne si kapitán nervózně ruce.

„Ne, nerozmysleli. A ještě jednou se na to zeptáte, tak za sebe neručím,“ zavrčí Jidáš.

„No, dobře. Ehm. Tak si nastupte na palubu, prosím,“ pokyne kapitán k lodi.

Jidáš, Vladimír i Zbyněk uposlechnou a vstoupí na palubu.

„Kde budeme spát?“ obrátí se Jidáš na kapitána.

„Jsou tu dvě volné kajuty. Můžete použít ty,“ řekne kapitán, který vstoupí hned za nimi.

„Výborně. Ukažte nám je,“ rozkáže Vladimír.

Kapitán neprotestuje a dovede je ke kajutám. Jsou hned vedle kapitánovy.

„Je mi líto, že nemám ještě jednu,“ omluví se kapitán.

„To je v pořádku. Dvě kajuty nám bohatě stačí,“ mávne rukou Vladimír.

Zbyněk mezitím do jedné kajuty vejde a prohlédne si ji. Není moc prostorná a obsahuje postel a dvě menší křesílka, stolek, vše přikované k zemi a jednu větší truhlu.

„Není to nic moc,“ poznamená Vladimír, který vstoupí hned za Zbyňkem.

„Je to vše, co potřebujeme,“ odvětí Zbyněk a nechá se Vladimírem zezadu obejmout.

„Jestli už jste dovrkaly, hrdličky, tak za chvilku budeme vyplouvat a myslím, že zrovna ty jsi to chtěl vidět, ne? Tak si vybalte a přijďte nahoru,“ vstoupí do jejich kajuty Jidáš.

„Hned jsme tam,“ usměje se Zbyněk, popadne svůj ranec, který si vzal na cestu, rozloží ho a oblečení, které v něm měl, začne skládat do poloviny truhly.

Vladimír ho chvíli s úsměvem sleduje. Nemohl si vybrat lépe.

„Vybalíš mi taky?“ zeptá se.

„Jistě,“ přikývne Zbyněk a do druhé poloviny truhly naskládá Vladimírovo oblečení.

„Miluju tě,“ přistoupí k němu Vladimír, vezme ho do náruče a jemně políbí.

„Taky tě miluju,“ vzdychne Zbyněk do Vladimírových rtů.

Chvíli se spolu líbají než se Zbyněk odtáhne kvůli nedostatku vzduchu.

„Je to úžasné. Ale chci vidět, jak vyplouváme,“ řekne Zbyněk, vymaní se z Vladimírova objetí a vyjde z kajuty.

Vladimír jde hned za ním. Oba přejdou k zábradlí, kde už stojí Jidáš, aby měli co nejlepší výhled. Opodál pracují dva námořníci.

„Kdo myslíš, že to je?“ zeptá se první.

„To nevím. Ale jsou hrozně bohatí a taky odvážní. Já bych se tedy mezi Vikingy v životě nevydal,“ řekne druhý.

„To teda. Ale ten malej zrzek tam moc dlouho nepřežije,“ řekne první.

„Mám takovej dojem, že ti dva už si ho ohlídají,“ zamyslí se druhý.

„Hm, ti dva vypadají jako přátelé, ale ten kluk mi tam nesedí,“ zapřemýšlí první.

„Možná je zaplacenej,“ poznamená druhý.

„Jak to myslíš?“ zeptá se první.

„No jak. Podobné chlapečky jsem viděl v bordelu. Zjemnělé, zženštilé, roztomilé a sladké. Za zlaťák jsou schopni těch největších prasáren,“ vysvětlí druhý.

„To není možný. Vždyť vypadá jako neviňátko,“ podiví se první.

„No právě,“ uchechtne se druhý.

„Myslíš, že by nějaká děvka takhle riskovala? Nebo že by ten chlap byl tak bohatej, aby si mohl dovolit platit čas strávený s děvkou tolik dní a ještě riskovat, že se tomu klučíkovi něco stane? Vždyť by pak majiteli bordelu musel platit škodu a ušlý zisk,“ zapřemítá první.

„No jo, to máš vlastně pravdu. Tak možná není zaplacenej. Možná s tím chlápkem šuká dobrovolně a bez placení. Určitě z toho má nějaké výhody. Pro prachy a pohodlný život jsou někteří lidi schopni čehokoliv,“ zamyslí se druhý.

„Hm a od kterýho myslíš, že se nechává šukat?“ zeptá se první.

„Možná od obou,“ zasměje se druhý.

„To si nemyslím. Já osobně tipuju toho černovlasýho. Alespoň podle toho, jak se k němu má. A taky jsem si všiml, že s ním má společnou kajutu,“ ušklíbne se první.

„Hej, přestaňte mlet pantem a vraťte se do práce,“ zařve na ně od kormidla kapitán.

Oba námořníci zmlknou a skutečně se vrátí do práce.

„Mohli bychom jim předvést nějakou vášnivou scénu,“ ušklíbne se Vladimír.

„Co? Proč?“ otočí se k němu zmateně Zbyněk.

„Protože tipujou, kdo z nás tě šuká. Tak ať v tom mají jasno,“ šibalsky se usměje Vladimír.

„Hm, tak dobře,“ souhlasí Zbyněk a pevně se k Vladimírovi přitiskne.

Vladimír se zasměje a zakroutí pobaveně hlavou. Z anděla jsem stvořil ďábla, pomyslí si. Hned nato vezme Zbyňka do náruče a vášnivě přitiskne své rty na jeho. Zbyněk své rty pootevře a vášnivě a nadšeně polibek opětuje. Oba se do polibku zaberou natolik, že úplně přestanou vnímat své okolí. Námořníci i kapitán překvapeně ustrnou ve svých činnostech a nevěřícně na tu scénu hledí. Jidáš, po spatření jejich výrazů, nevydrží a začne se smát. To donutí Zbyňka a Vladimíra, aby se od sebe odtáhli.

„Nemáte co na práci?“ zeptá se hlasitě Vladimír.

Všichni se okamžitě pustí do přerušených činností.

„Myslím, že ti na vás dlouho nezapomenou,“ prohlásí se smíchem Jidáš.

„To ne, obzvlášť potom, co uslyší v noci,“ zachechtá se Vladimír a rozesmějí se všichni tři.