Kapitola 4

„Tohle písmeno je A,“ řekne Vladimír a ukáže na písmeno v knize.

„A,“ zopakuje Zbyněk.

„Ano, tady máš pergameny s předepsaným A. S malým i velkým. Zkus ho napodobit a poté ho opisuj tak dlouho, dokud si to nezapamatuješ,“ řekne Vladimír a podá Zbyňkovi pergamen.

Zbyněk přikývne, vezme brk, namočí ho do inkoustu a přiloží k prvnímu z pergamenů. Začne s velkým A, které se mu zdá jednodušší. Vladimír si vezme knihu a čte si.

„Myslím, že už si ho pamatuju,“ řekne Zbyněk po chvíli a podá Vladimírovi popsaný pergamen.

„Výborně. Teď ten druhý,“ řekne Vladimír.

„Ehm,“ znejistí Zbyněk.

Malé A se mu zdá složité a neví jaký použít pohyb, aby ho napsal.

„Co se děje?“ zeptá se Vladimír, když vidí, že Zbyněk hledí na pergamen a nepíše.

„Totiž, zdá se mi to složité a nevím, jak pohybovat rukou,“ přizná Zbyněk.

„Aha. Ukážu ti ho,“ vstane Vladimír, stoupne si za Zbyňka, vezme jeho ruku do své a ukáže mu správný pohyb.

„Děkuju!“ řekne Zbyněk a napodobuje ukázaný pohyb.

„Výborně. Teď si to procvičuj. Já teď musím odejít, za chvíli se vrátím,“ jen co to Vladimír dořekne, už ho není.

Zbyněk jen zakroutí hlavou nad tou rychlostí a dál procvičuje psaní písmena A. Po nějaké době, když už mu přijde, že to umí, ho to přestane bavit. Odloží brk, srovná pergameny a odejde do knihovny. Číst sice ještě neumí, ale chtěl by si znovu prohlédnout tu zajímavou knihu, kde byli v malbách vyobrazeni muži v různých milostných polohách. Chce si ty polohy pořádně prostudovat, aby pak jimi mohl svého pána překvapit. Překvapeně zastaví, když si všimne Vladimíra, který hledí z okna. Ušklíbne se, když ho něco napadne.

„Vladimíre,“ zašeptá tiše.

Vladimír se prudce otočí.

„Jak jsi mě to nazval?“ přimhouří oči.

„Vladimíre,“ usměje se Zbyněk a shodí ze sebe kabátec i košili.

Vladimír překvapeně pozvedne obočí a z pohledu, který se mu nabízí ho zalechtá v podbřišku. Zbyněk se k němu pomalu rozejde. Položí ruku na Vladimírovu hruď a pomalu ho obchází.

„Chceš mě?“ zašeptá, když se dostane za Vladimírova záda.

„Ano,“ vydechne Vladimír, tato situace ho hodně vzrušuje.

Zbyněk se tiše zasměje, přejde před Vladimíra a kousek od něj poodstoupí.

„Tak si mě chyť,“ řekne a rozběhne se z knihovny pryč.

Vladimír chvíli překvapeně stojí na místě než se za Zbyňkem rozběhne. Žádný z jeho předchozích milenců, ať už dobrovolných nebo nedobrovolných, si s ním takhle nehrál. Proto přizpůsobí svou rychlost Zbyňkově. Zbyněk kličkuje chodbami, sbíhá schody, až doběhne do místnosti, kde se poprvé setkali. Schová se za dveře a tiše vyčkává. Vladimír vběhne do místnosti a překvapeně se rozhlíží, když Zbyňka nevidí.

Zbyněk se zasměje a vyběhne ze dveří. Zamíří po schodech nahoru. Vladimír běží za ním. Na jedněch schodech Zbyňka téměř dostihne. Zbyněk se ušklíbne, vyhoupne se na zábradlí a pozpátku po něm sjede dolů. Na konci mrštně seskočí a rozběhne se chodbou pryč. Vladimír zakleje, seběhne schody a běží za Zbyňkem.

Zbyněk běží chodbou a zamíří si to do Vladimírovy ložnice. Vběhne dovnitř, strhne ze sebe boty a kalhoty a lehne si na postel. Zaujme provokativní polohu, dráždí si úd a zároveň začne prsty roztahovat svoji dírku a čeká na Vladimíra. Ten na sebe nenechá dlouho čekat. Vrazí do dveří a zamrzne uprostřed pohybu. Překvapeně skoro až nevěřícně sleduje scénu před sebou.

„Pojď za mnou,“ zavrní Zbyněk a natáhne k Vladimírovi ruku.

Ten se přikrčí a jedním skokem se ocitne v posteli. Okamžitě ze sebe strhne šaty a vrhne se na Zbyňka. Vášnivě a divoce se líbají. Neméně vášnivě se dotýkají jeden druhého. Chvílemi to vypadá, jako by spolu bojovali. Zbyněk se vyhoupne na Vladimíra. Chytí jeho zápěstí do rukou a položí mu je nad hlavu. Svůj obličej skloní těsně k Vladimírovu.

„Jak moc mě chceš?“ šeptne.

„Tak moc, že z toho šílím. Šílím z tebe. To se ještě nikdy nikomu nepovedlo,“ zašeptá Vladimír.

Zbyněk se usměje, narovná se, přidrží si Vladimírův úd a nasedne na něj. Oba vydechnou rozkoší. Vladimír položí ruce na Zbyňkova stehna a hladí ho po nich. Oba vzdychají slastí a sténají rozkoší. Po chvíli to Vladimír nevydrží. Popadne Zbyňka a přetočí ho pod sebe. Okamžitě do něj začne prudce přirážet. Zbyněk mu vychází vstříc a tím přírazy ještě umocňují. Po chvilce oba vykřiknou a vystříknou své semeno.

„Tedy tohle jsem ještě nezažil,“ řekne Vladimír, vyklouzne ze Zbyňka a lehne si vedle něj.

„Bylo to dobré?“ zeptá se zadýchaně Zbyněk.

„Výborné,“ usměje se Vladimír.

Zbyněk se také usměje, přetočí se na břicho a horní polovinu těla si položí na Vladimírovu hruď.

„Už je to týden,“ poznamená.

„Týden co jsi tady, ano,“ přikývne Vladimír a rukou hladí Zbyňka po zádech.

„Dnes zemřu, že?“ sklopí Zbyněk oči.

„Ne, nezemřeš. Nemám v plánu tě zabít,“ přizná Vladimír.

„Budu žít?“ pohlédne na něj Zbyněk překvapeně.

„Ano,“ řekne Vladimír.

„Děkuji!“ řekne Zbyněk dojatě.

Bude žít. A nejenom to. Bude žít po boku Vladimíra. Bude s ním žít, jíst s ním u jednoho stolu, spát v jednom loži. Ano, tahle myšlenka se mu velmi zamlouvá a naplňuje ho štěstím. Zbyněk sám nechápe proč. Je snad do Vladimíra zamilovaný? Je vůbec možné, aby se člověk zamiloval tak rychle? Neví. S pocitem štěstí, zavře Zbyněk oči a usne.

Vladimír Zbyňka sleduje. Střeží jeho spánek a zároveň přemýšlí. Rozhodl se toho chlapce nezabít. Ten chlapec dokázal nemožné. Přinutil ho zamilovat se. City, které chová k tomu půvabnému stvoření ve svém náručí jsou velmi silné. Dokonce ani city k jeho prvnímu milenci, ke Stefanovi, nebyly tak silné. Ale jak to bude dál? On je nesmrtelný. Nezestárne, nezemře. Bude žít staletí možná tisíciletí.

A Zbyněk? Zestárne a zemře. Narostou mu vousy. Hlas zhrubne. Vytvoří se vrásky. Jemná a hebká pleť ztratí svou seschne a zhrubne. Nakonec zešedivý vlasy. Svaly ztratí svou sílu. Nyní mladé tělo ztratí svou pružnost a ohebnost. Klouby budou bolet.

Lze tomu zabránit? Lze zachovat mládí a jeho svěžest? Vladimíra napadá pouze jedna možnost, jak toho dosáhnout. Proměnit Zbyňka v upíra. Ve stejné monstrum jakým je on sám. Ale to nechce. Nechce Zbyňkovi vzít jeho lidskost. Musí existovat i jiný způsob.

Opatrně ze sebe Zbyňka sundá. Ten si ze spánku povzdychne a obejme polštář. Vladimír se usměje, přijde mu to roztomilé. Rychle a tiše se oblékne a vyklouzne ven z hradu. Okamžitě se, nejvyšší rychlostí jaké je schopen, rozběhne pryč.

Po několika hodinách dorazí ke svému cíli. Tím je prostorný dům uprostřed lesa. V těchto chvílích je vděčný, že není člověk, tomu by cesta od hradu sem trvala i dva nebo 3 tři dny. Přejde ke dveřím a zabuší na ně. Otevře mu plavovlasý muž ve středních letech.

„Ach, to jsi ty, zabručí,“ když uvidí příchozího.

„Mohu s tebou mluvit, Jidáši?“ zeptá se Vladimír.

„Jestli jsi mi sem zase přišel brečet kvůli zlomenýmu srdci, tak se otoč a vypadni. Na to opravdu nemám náladu,“ zamračí se Jidáš.

„O to nejde. Spíš se chci na něco zeptat a ty jsi ten, kdo mi může poskytnout odpověď. Jsi jediný upír, který je starší než já a kterého znám. Tedy kromě Stefana a bůhví kde tomu je konec,“ řekne Vladimír.

„Nikdo starší než já není. A pojď dál,“ řekne neochotně Jidáš a vejde do domu.

Vladimír vejde do domu a usadí se ke stolu naproti Jidáši.

„Děkuji ti za tvůj čas!“ poděkuje.

„Čas je něco, čeho mám přebytek. Naneštěstí. A teď mi řekni, co tě trápí tak moc, že jsi mě kvůli tomu vyhledal?“ pohlédne Jidáš na Vladimíra.

„Lze zastavit čas u člověka? Dát mu nesmrtelnost a věčný život?“ vyklopí ze sebe Vladimír.

„Jistěže ano. Stačí ho proměnit, ale tohle víš sám,“ odpoví Jidáš.

„A jiná možnost není? Jen tahle jedna?“ vyhrkne Vladimír zoufalstvím.

„Je. Ale je jen málo upírů, co o ní ví,“ řekne Jidáš.

„Povíš mi jaká?“ zeptá se nadějně Vladimír.

„Musíš tomu člověku dát svou krev. A ne jednou. Ale dlouhodobě. Po měsíci pití tvé krve se jeho stárnutí výrazně zpomalí. Po roce přestane stárnout úplně. Po deseti letech začne být imunní proti všem nemocem a také jedům. Po sto letech je nesmrtelný. Nemůže zestárnout a zemřít stářím. Stejně tak nebude moci onemocnět a zemřít na nemoc nebo otravou. Ale stále zůstane člověkem. Nebude mít touhu po krvi. Bude muset jíst lidské jídlo, spát, vylučovat. Nezaostří se mu smysly, nebude vládnout nadliskou rychlostí a silou jako my a stále bude moct být zabit,“ dopoví Jidáš.

„Musím ho nechat jen pít svou krev? No to je ta nejlepší zpráva na světě. Moc ti děkuju!“ začne se radovat Vladimír.

„Teď mi ale řekni, proč to jsi to chtěl vědět?“ pohlédne na něj Jidáš.

Vladimír zaváhá. Má mu to říct?

„Zamiloval ses do člověka, že ano?“ řekne Jidáš, když spatří Vladimírův pohled.

„Ano,“ přikývne váhavě Vladimír.

„No je to tvoje věc. Já se ti do toho míchat nebudu, ale pamatuj si, že láska k lidem může být velmi ošidná,“ řekne Jidáš.

„Já...myslím, že mě také miluje. Jinak by se nechoval, tak jak se chová. A navíc, viděl jsem mu to na očích. Díval se na mě s láskou a něhou a později i s touhou,“ řekne Vladimír.

„Jak jsem řekl, je to tvoje věc. Ale nechoď mi sem potom naříkat na zlomené srdce. Lidé se totiž dokáží neuvěřitelně přetvařovat,“ pokrčí rameny Jidáš.

„Jak vidno, ty jsi nikdy nemiloval. Jinak bys takhle nemluvil,“ pohodí Vladimír hlavou.

V tu chvíli je prudce přiražen ke zdi a Jidáš ho drží pod krkem.

„Já že jsem nikdy nemiloval? Já že nepoznal lásku a bolest z ní pramenící? Nic o mě nevíš, tak jak to můžeš říct?“ syčí rozčileně Jidáš Vladimírovi do obličeje.

„Omlouvám se. Neměl jsem něco takového říkat, máš pravdu,“ řekne Vladimír.

Jidáš si ho ještě chvíli měří pohledem než ho pustí a usadí se zpátky ke stolu.

„Proč tu s tebou není? Ten nebo ta, kterou jsi miloval?“ zeptá se Vladimír, zatímco si mne hrdlo.

„Odmítl mě. Odmítl mou lásku, opovrhl mými city, odhodil je a pošlapal. A pak zemřel,“ řekne Jidáš.

„Zabil jsi ho?“ zeptá se Vladimír.

„Ano i ne. Fyzicky jsem ho nezranil. Ale prozradil jsem vojákům jeho úkryt a ti ho poté zabili. Ukřižovali ho a nechali zemřít,“ řekne Jidáš.

„Tak moment. Chceš mi říct, že ten koho jsi miloval byl...“ začne překvapeně Vladimír.

„Ježíš Nazaretský. Ano,“ dopoví Jidáš.

Vladimírovi šokem a údivem spadne čelist.

„Co se divíš? Znáš můj věk i jméno. Už dávno ti muselo dojít, že jsem ten Jidáš. Ten o kterém se píše v Bibli, kterého Bible odsuzuje a lidé nesnáší,“ ušklíbne se Jidáš.

„Popravdě řečeno, ano, napadlo mě to, ale myslel jsem, že jde jen o shodu jmen,“ zatřese hlavou Vladimír.

Jidáš se rozesměje.

„Shoda jmen? To určitě ne,“ řekne.

„Ale jestliže jsi Ježíše miloval, proč jsi ho zradil a nechal zemřít?“ zamračí se Vladimír.

„Protože mě odmítl. Byl jsem uražený, rozzlobený, vzteklý, nešťastný a zoufalý. Navíc v té chvíli jsem ho nenáviděl. Později jsem toho litoval a lituji do dneška. Kdybych mohl vrátit čas a zabránit sám sobě v té zradě nebo ho zachránit, udělal bych to. Ale čas vrátit neumím, nikdo to neumí. Život se pro mě stal trestem,“ posmutní Jidáš.

„Je mi to lí...“ začne Vladimír.

„Hlavně neříkej, že je ti to líto. Nestojím o tvoji lítost nebo soucit. Rozumíš? Pro co sis přišel, to jsi dostal, teď vypadni,“ řekne Jidáš.

„Dobře. Na viděnou!“ řekne Vladimír a vyjde z domu.

Rozběhne se zpět ke svému domovu a ke Zbyňkovi. To ovšem netuší, jaké překvapení na něj na hradě čeká. A rozhodně ne příjemné.