Zbyněk sedí u zdi jídelny, objímá si kolena a hledí do země, aby se nemusel dívat na mrtvého Stefana. Do poslední chvíle myslel, že Vladimír Stefana zachrání. Přeci jen to byl jeho bývalý milenec a také stvořitel. Ale Vladimír ho jen pevněji sevřel v náruči a odvrátil hlavu, zatímco Jidáš Stefan zabil. Zbyněk pevně semkne víčka, aby ty obrazy zahnal. Snaží se myslet na něco jiného. Jidáš a Vladimír se vydali ven potlačit vzpouru a on zůstal zde, aby byl v co největším bezpečí. Má o Vladimíra strach. Sice je upír, ale není nezranitelný. A Jidáš taky ne.

Najednou se rozrazí dveře a do jídelny vejde několik lidí. Zbyněk vzhlédne a oči mu zaplanou vztekem a nenávistí. Jeho rodiče, sourozenci a také starosta. Ti se při pohledu na Stefanovo mrtvé tělo zarazí a překvapeně na něj zírají.

„Je mrtvý,“ řekne tiše Zbyněk.

Všichni se na něj překvapeně otočí. Předtím si ho nevšimli.

„Jak zemřel?“ zeptá se otec.

„Zabil ho přítel hradního pána,“ odpoví tiše Zbyněk a postaví se.

„Ubohý. Budu se za něj modlit. Ale ty, hradní pán i jeho přítel, o kterém jsi mluvil, musíte zaplatit za své hříchy. Nechť je k vám Bůh milostivý,“ zle se ušklíbne Jaroslav.

Jakub a Petr chytí Zbyňka za paže. Jana, Marie a Anna vytáhnout zpod šatů nádobky s jakousi hustou tekutinou a Zbyňka jí polejí. Zbyněk zatřese hlavou, aby zabránil tekutině vtéct mu do očí. Dle zápachu mu dojde, co je to za tekutinu. Smola!

„Co chcete dělat?“ zeptá se vyděšeně.

„Očistit tvou duši od tvých hříchů. Co jiného?“ šklebí se na něj Jaroslav.

Zdeněk, Cyril a také jejich otec zatím sundají louče ze zdí, zapálí je a pomalu se s nimi přibližují ke Zbyňkovi. Ten v tu chvíli pochopí. Oni ho chtějí upálit! Začne sebou trhat, aby se dostal ze sevření svých bratrů.

„Bránit se je zbytečné. Poddej se svému osudu,“ řekne Jaroslav.

„Ano, ano, chcípni ty nepovedená napodobenino chlapa,“ zasměje se matka.

Zbyněk na ni nevěřícně pohlédne. Jeho matka. Žena, která ho několik měsíců nosila pod srdce, v bolestech přivedla na svět, ho chce vidět mrtvého. Oči se mu zalijí slzama. Pohlédne na svého otce, bratry i sestry. V jejich očích vidí, že s ním nebudou mít slitování, nikdo z nich. Už cítí žár z pochodní. Zavře oči a v duchu se připraví na nesnesitelnou bolest. Také se v duchu rozloučí s Vladimírem.

Vladimír spolu s Jidášem mezitím bojují proti vesničanům. Není jich zase tolik, než jak to vypadalo zevnitř. Do to ho započala bouře. Hromy a blesky křižují oblohu, na zem se snášejí provazce vody a krajinou se prohání tak silný vítr, že se až stromy ohýbají. Vesničané jsou zděšeni, s tímto nepočítali. Déšť a vítr zhasili ohně jejich loučí. Silný vítr zabraňuje jejich pohybům a smýká s nimi ze strany na stranu. Blesk udeří do jednoho stromu, který stojí na kopci u hradu. Strom se skácí a svojí vahou rozmačká hned pět lidí.

Skoro jako by i Bůh byl na naší straně, pomyslí si Vladimír a zlomí vaz dalšímu vesničanovi. Jemu a Jidášovi bouře nevadí.

Zbytek vesničanů konečně pochopí, že nemají šanci a rozběhne se zpátky do vesnice. Vladimír ani Jidáš je však nehodlá nechat jít. Pronásledují prchající vesničany a zabíjí je.

„Poslední,“ řekne Jidáš, když zabije utíkající ženu.

„Ano. Ale to nebyli všichni vesničané. Pokud vím, ve vesnicích jich bylo víc,“ poznamená Vladimír.

„Pak bychom se měli ujistit, že ostatní už takovou hloupost neudělají,“ ušklíbne se Jidáš.

Vladimír přikývne na souhlas a oba se rozběhnou k nejbližší vesnici. Dostanou se k domu starosty a Vladimír zabuší na dveře. Ty se po chvíli otevřou.

„Hradní pán! Prosím, pojďte dál,“ pokloní se překvapeně majordomus.

„Děkuji! Zajdi pro starostu,“ řekne Vladimír.

„Je mi líto, ale starosta zde není. Mohu ovšem zavolat jeho syna,“ řekne majordomus nervózně.

„No dobrá,“ zamračí se Vladimír a vymění si s Jidášem pohled.

Majordomus odejde a po chvíli se vrátí s mladým mužem v závěsu.

„Pánové, co pro vás mohu udělat?“ zeptá se.

„Co víte o vzpouře vesničanů proti mně?“ zeptá se Vladimír.

„Vlastně nic moc. Vím, že o tom mluvili, ale nic víc,“ pokrčí rameny starostův syn.

„Mluvili? Kdo?“ zeptá se Jidáš.

Vladimír se na muže pozorně zahledí. Jeho by to také zajímalo.

„Rodina mé manželky. A také můj otec,“ odpoví starostův syn.

„Ale proč by vaše manželka a její rodina plánovali vzpouru?“ zeptá se Vladimír.

„Má manželka je sestra Zbyňka. A myslím, že víte, jaký má ke Zbyňkovi jeho rodina vztah,“ promne si starostův syn kořen nosu.

„Samozřejmě, že ano,“ přikývne Vladimír.

„Ale jen o tom mluvili. Myslím, že sami by si na vzpouru netroufli. Jenže pak se objevil ten blonďák. Jakže se to jmenoval. Ach ano, Stefan. To on dal největší podnět,“ řekne starostův syn.

„Ano, vím o tom,“ přikývne Vladimír.

„Zůstal někdo ve vesnici?“ zeptá se Jidáš.

„Ano. Se vzpourou souhlasili jen někteří. Většinou rodiny, příbuzní a přátelé obětí. Ostatní zůstali ve svých domovech. Povětšinou jde o starce, děti a několik dospívajících mladíků a dívek. Jinak asi zhruba 10 dospělých mužů a žen, kteří se odmítli přidat,“ řekne starostův syn.

„Dobrá. Vesničany, které se vzbouřili, jsme potrestali. Jsou mrtví. Vesničany, kteří zůstali doma, trestat nebudu. Nemám za co. Ale pokud by se to mělo opakovat, tak srovnám vesnici se zemí. Doufám, že si rozumíme?“ zadívá se Vladimír na starostova syna.

„Samozřejmě. Jen se zeptám ještě na jednu věc. Budeme opět platit krvavou daň?“ zeptá se starostův syn.

„Ne,“ odpoví Vladimír a společně s Jidášem odejde.

„Tohle se mi nelíbí,“ poznamená Jidáš.

„Mě taky ne. Starostu ani Zbyňkovu rodinu jsem nikde neviděl. Možná se někde schovávají,“ zamyslí se Vladimír.

„Ano, možná,“ řekne pochybovačně Jidáš.

„No nic, musíme ještě obejít ještě dalších 11 vesnic,“ řekne Vladimír.

„Pak již neotálejme,“ řekne Jidáš a oba se rozběhnou pryč.

Společně obejdou všechny vesnice a mluví se starosty oněch vesnic. Všichni je ujistili, že nic podobného se již opakovat nebude. Také je ujistili, že vesničany, kteří zůstali ve svých domovech, nebudou trestat. Stejně tak se s nimi dohodl na tom, že jakmile vyjde slunce, mohou si přijít vzít těla mrtvých vesničanů a řádně je pohřbít. Samozřejmě na náklady přeživších příbuzných či samotných vesnic.

„Tohle ty vesnice zničí,“ poznamená Jidáš.

„To mě nezajímá. Měli zabránit vzpouře,“ řekne Vladimír.

„Taky pravda,“ přikývne Jidáš.

Pomalu dojdou k hradu. Vladimír se otočí a pohlédne na kopec posetý mrtvými těly.

„Nikdy jsem nechtěl, aby to takhle dopadlo,“ povzdechne si Vladimír.

„Já vím. Ale to co nechceme, aby se stalo, se vždy stane,“ řekne Jidáš.

Vladimír přikývne a sleduje, jak se sjíždějí první vozy, na které jsou mrtví nakládáni a odváženi pryč.

„Připomíná mi to situaci, kdy byli zavražděni mí potomci a potomci mých bratrů,“ zašeptá Vladimír.

Jidáš mlčí a hledí dolů do vesnice, ponořen do svých myšlenek.

„Každý z nás má v minulosti něco bolestivého, co nikdy nepřebolí. A proto je nejlepší nechat minulost spát a jít dál,“ řekne po chvíli.

„To říkáš ty? Zrovna ty, který je kvůli minulosti tak zahořklý a brání se jakkékoliv společnosti?“ ušklíbne se Vladimír a pohlédne na Jidáše.

„Víš, když ze mě Stefan sál a málem mě připravil o život, tak se mi něco stalo. Něco, co změnilo můj postoj a co mi dalo naději na lepší zítřky, jak se tak říká,“ řekne Jidáš.

„Co to bylo?“ zeptá se zvědavě Vladimír.

„Někam jsem se dostal. Ani nevím co to bylo. Sám bych řekl, že to byl svět mezi životem a smrtí, ale nejsem si tím jistý. A tam jsem se setkal s Ježíšem. Promluvili jsme si vzájemně si hodně věcí vyjasnili,“ řekne Jidáš.

„Opravdu? Takže posmrtný život existuje,“ řekne Vladimír.

„Ano a řekl mi ještě něco,“ řekne Jidáš.

„Co?“ zeptá se Vladimír.

„Řekl mi, že existuje někdo, kdo mě dokáže zbavit mé bolesti. Že jen musím osvobodit své srdce a dovolit mu znovu milovat. A že se ten někdo nachází na ostrově na severu. Na ostrově věčné zimy, ledu a vulkánů,“ řekne Jidáš.

„Pomůžu ti ho najít,“ řekne Vladimír.

„Jsi opravdový přítel,“ řekne Jidáš.

„Měli bychom zjistit, kde se schovává starosta a Zbyňkova rodina. Je mi divné, že jsme je nikde nenašli,“ změní Vladimír téma.

„Ano. Napadá tě, kde by mohli být?“ zeptá se Jidáš.

Vladimír se zamyslí. Kde by mohli být? Zosnovali vzpouru a nakonec se ani neukážou? A v žádné vesnici je necítil. A to zná pach starosty a také pach Cyrila až moc dobře.

„Nevím,“ zakroutí nakonec hlavou.

„Můžeme zkusit prohledat vesnice a les. Třeba je najdeme,“ řekne Jidáš.

„Ve vesnicích nejsou. Ucítil bych je,“ zavrtí hlavou Vladimír.

„A les?“ zkusí Jidáš.

„To je mnohem pravděpodobnější,“ přikývne Vladimír.

„Jdeme ho prohledat?“ zeptá se Jidáš.

„Jistě. Jen ještě zkontroluju Zbyňka. Musí být chudák vystrašený a vyděšený,“ řekne Vladimír.

„Dobrý nápad. A víš co? Nebudeme je hledat. Prostě počkáme až se vrátí zpátky do vesnice. Přeživší vesničané na ně budou mít takový vztek, že je jistě sami udají. A kdyby ne, tak stačí abychom vesnicí jednou nebo dvakrát za den prošli a poznáme, jestli tam jsou nebo ne. A pak je potrestáme,“ řekne Jidáš.

„Pravdu díš, příteli můj,“ zasměje se Vladimír.

Jidáš po něm hodí vražedný pohled.

„Nechtěl jsi jít zkontrolovat svoji malou hračku?“ zeptá se podrážděně.

„Neříkej mu tak,“ řekne Vladimír.

„A jak mu mám říkat?“ pozvedne Jidáš obočí.

„Co třeba jménem?“ pousměje se Vladimír.

„Dobře. Ale ty mě přestaneš provokovat,“ řekne Jidáš.

„Dobře,“ zasměje se Vladimír.

Oba se otočí a vejdou do hradu. Vladimír se zamračí.

„Cítíš to?“ otočí se na Jidáše.

„Cítím,“ zamračí se Jidáš.

„Zbyněk,“ zašeptá vystrašeně Vladimír a rozběhne se do jídelny, Jidáš ho následuje.

To není možné. Celou dobu hledá starostu a Zbyňkovu rodinu, přemýšlí, kde mohou být, dohaduje se o tom s Jidášem. A nakonec ucítí jejich pach v jeho domově. Jak se sem sakra dostali? A neublížili Zbyňkovi? Je Zbyněk v pořádku?

Tyhle myšlenky se mu honí celou cestu do jídelny. Dorazí k ní a rozrazí dveře. Naskytne se mu pohled na hrozivou scénu.

„Maličký,“ zašeptá.

Ucítí příval vzteku a nenávisti. Zařve a vrhne se na zrzavého muže s loučí v ruce.