Zbyněk a Catan stojí na vyvýšeném místě na lodi u kormidla a shlíží na pracující námořníky pod sebou. Jsou jako mravenci. Hemžící a stejně sehraní. Každý má svůj úkol a ten plní. Takhle to na lodi funguje. Pokud by někdo neplnil řádně své povinnosti a úkoly, tak by loď mohla dojít k záhubě i s lidmi na její palubě. A mezitím se prochází Vladimír s Jidášem a o něčem spolu diskutují.

Zbyněk se protáhne a opře se předloktím o zábradlí. Kormidelník za ním nasucho polkne a jen stěží potlačí touhu přejít k němu a sevřít ten lákavý zadeček v dlaních a pohrát si s ním. Catan se rozhlédne a koutkem oka něco spatří. Poklepe Zbyňkovi na rameno a ukáže směrem k zádi. Zbyněk pokrčí rameny a odpíchne se od zábradlí. Oba seběhnou schody a zamíří na záď. Zahledí se na moře a opět uvidí ty zvláštní černobílé ryby. Od chvíle, kdy je spatřili poprvé, jsou jimi uchváceni a nadšeně je sledují. Najednou Catan ucítí dotyk na svém rameni, trhne sebou a otočí se.

Zbyněk, zpozorujíc Catanův pohyb, se otočí také. Oba před sebou spatří dva námořníky. Jeden z nich poodstoupí a ukazuje chlapcům, že mají jít za ním. Zbyněk a Catan se po sobě podívají a poté znovu upřou pohledy na námořníky. Ovšem ze svého místa se ani nehnou.

„Vladimír,“ řekne námořník a znovu ukáže, ať jdou za nimi.

Zbyněk se zamračí. Pokud je chce Vladimír vidět nebo jim něco říct, proč nepřišel sám? Proč poslal námořníky? Nebo se stalo něco, co mu zabránilo přijít osobně? Řeší snad něco s kapitánem?

„Vladimír, Jidáš, překvapení,“ řekne druhý námořník a poslední slovo zopakuje i v jazyce Vikingů.

Zbyněk se usměje, tak proto pro ně nepřišel Vladimír. Společně s Jidášem jim připravili překvapení a nejspíš ho nechtějí pokazit tím, že by pro ně jeden z nich šel a tak poslali námořníky. Vykročí ale Catan ho chytí za paži a zastaví. Něco se mu na tom nezdá. Zbyněk se na něj otočí a s úsměvem zakroutí hlavou. Jemně se vymaní z Catanova úchopu a rozejde se za námořníky. Catan je po chvíli zaváhání následuje. Námořníci je vedou do podpalubí. Catanovo zamračení se prohloubí, tohle se mu nelíbí, vůbec se mu to nelíbí. Zbyněk znejistí. Vladimír a Jidáš by jim určitě nechystali překvapení v podpalubí, když mají svoje vlastní kajuty. Oba se zastaví a pohlédnou na sebe. Měli by se vrátit.

V tom se k nim ale oba námořníci otočí čelem. V jejich obličejích jsou zlověstné úšklebky, které nevěstí nic dobrého. Catan chytí Zbyňka a couvne. Chce pryč. Ovšem do něčeho narazí a než se stačí otočit, aby zjistil co to bylo, ho popadnou něčí ruce. Škubne sebou a ohlédne se. Srdce se mu zastaví, když spatří další tři námořníky, stojící za ním a za Zbyňkem.

„Catane,“ špitne Zbyněk a pohlédne na něj se strachem vepsaným v očích.

Všech pět námořníků se zasměje při pohledu na vystrašené mladíky. Ale teď jsou jejich, mimo dosah svých ochránců, odtud je nikdo neuslyší. Jeden z námořníků před nimi se natáhne a s nepěkným úsměvem pohladí Zbyňka po tváři až na krk.

Zbyněk sebou trhne, nechce aby se ho dotýkal. Nikdo kromě Vladimíra na to nemá právo.

„No, no, moc se necukej kurvičko,“ zasměje se námořník francouzsky.

Ostatní se znovu zasmějí a začnou z mladíků strhávat oblečení. Jde to těžko, protože oba mladíci se brání. Kopou, koušou, trhají sebou. Nakonec se jim to ale podaří. Povalí oba mladíky na zem. Dva z nich chytí jejich ruce, aby jim zabránili v obraně.

„Vezmu si toho zrzka,“ olízne si rty jeden z námořníků.

„Já toho hnědovláska. Bude mít určitě těsnou prdelku,“ ušklíbne se druhý.

Oba si stáhnou kalhoty a nalehnou na mladíky. Snaží se jim roztáhnout nohy, což není vůbec snadné.

„VLADIMÍRE,“ zaječí z plných plic Zbyněk.

Poslední z námořníků zakleje. Sice je nepravděpodobné, že by ho bylo slyšet až nahoru, ale musí se pojistit. Vezme, blízko ležící hadr, a roztrhne ho napůl. Obě poloviny pak nacpe mladíkům do úst jako roubík.

„Škoda, těšil jsem se až uslyším jeho sladký hlásek při tom jak ho budu šukat,“ povzdechne si námořník, který leží na Zbyňkovi.

Následně se mu podaří dát Zbyňkovi nohy od sebe a vtěsná se mezi ně. Zbyněk sebou začne škubat ještě víc a něco huhlavě mumlá do roubíku. Námořník se ušklíbne, popadne Zbyňka za boky a znehybní ho. Poté přiloží svůj úd ke Zbyňkově dírce. Olízne si rty a chystá se zasunout.

Druhému námořníkovi se podaří přetočit Catana na břicho a také se do něj chystá vstoupit.

Mezitím se nahoře na palubě Vladimír s Jidášem domlouvají, jak získat finance, aby mohli své miláčky co nejlépe zabezpečit a dopřát jim vysokou životní úroveň, kterou si dozajista zaslouží.

„A potom bychom měli...“ zarazí se Vladimír uprostřed věty a zaposlouchá se.

Jidáš se na něj podívá a také se zaposlouchá.

„Slyšel jsi to?“ zeptá se Vladimír.

„Ano, byl to Zbyněk a volá tě,“ odpoví Jidáš.

„Šlo to z podpalubí. Co by Zbyněk dělal v podpalubí?“ zamračí se Vladimír.

„Nevím,“ pokrčí rameny Jidáš.

„Jdu to zkontrolovat,“ rozejde se tím směrem Vladimír.

„Jdu s tebou. Ostatně, kde je Zbyněk bude i Catan,“ připojí se k němu Jidáš.

Sejdou do podpalubí a oba strnou nad scénou, které se stanou svědky. Zbyněk i Catan leží nazí na zemi. Zbyněk na zádech, Catan na břiše. A s nimi je tam pět námořníků. Jeden vzadu, který je sleduje a pomalu si přejíždí po svém údu, vytaženém z kalhot. Další dva Zbyňka a Catana drží na zemi. A další dva leží na nich a chystají se do nich vsunout své údy. Celé podpalubí páchne vzrušením.

„Vy zmetci,“ zasyčí Jidáš a vrhne se na námořníka, který se snaží znásilnit Catana.

Všichni námořníci strnou šokem. Nečekali, že je tu někdo objeví. Jak ostatně ti dva zjistili, že jsou zde? Zděsí se, když se Jidáš vrhne na jednoho z nich, popadne ho za krk a zvedne do vzduchu a to vše jen jednou rukou. Nejde jim na rozum, jak může být někdo tak silný. To už se do dění zapojí i Vladimír. Stáhne ze Zbyňka námořníka a rozsápe ho.

Netrvá dlouho a všichni námořníci jsou rozsápaní na kousky. Catan a Zbyněk se nazí choulí u stěny. Vladimír k nim nohou přišoupne jejich oblečení. Je sice trochu potrhané a pošpiněné, ale to nevadí. Ostatně v jejich kajutách se převléknou.

„V pořádku?“ zeptá se Vladimír Zbyňka, poté svou otázku zopakuje ve vikingštině.

Oba mladíci přikývnou a obléknou se. Měli štěstí, námořníci nestihli uskutečnit svůj záměr. Jidáš vezme Catana kolem ramen, Vladimír Zbyňka kolem pasu a vyvedou je nahoru na palubu. Zbytek posádky na ně upře udivený pohled. Catan a Zbyněk třesoucí se a v potrhaném oblečení. Jidáš a Vladimír celí od krve.

„Co se stalo?“ přiběhne k nim nervózní kapitán.

„Pět z vašich mužů se pokusilo znásilnit Zbyňka a Catana. Naštěstí jsme přišli včas. Můžete mi vysvětlit, jak k něčemu takovému mohlo dojít? Copak si neumíte svoji posádku ohlídat?“ vyštěkne na něj Vladimír.

„J-já...totiž...posádka....já...,“ zakoktá se kapitán nevěda co říct.

„Vy co? Ještě jednou se něco takového stane, tak se za to budete zodpovídat. Protentokrát vás necháme. Ostatně s těmi pěti jsme si to vyřídili,“ zavrčí Jidáš.

Hned nato všichni čtyři projdou kolem zkoprnělého kapitána a zamíří do svých kajut.

„Ach a někdo by měl jít dolů uklidit. Nadělali jsme tam nepořádek,“ s úšklebkem zavolá Vladimír na kapitána těsně před tím, než zajde do své a Zbyňkovy kajuty.

Posádka spolu s kapitánem ještě chvíli šokovaně stojí.

„Kapitáne, já a Felipe půjdeme podpalubí uklidit,“ oznámí kapitánovi jeden z námořníků, když se on a jeho bratr vzpamatují.

„J-jistě,“ probere se kapitán ze své strnulosti.

Oba bratři sejdou dolů a po chvíli rychlostí blesku vyběhnou zpět. Nakloní se přes zábradlí a začnou zprudka zvracet.

„Co se stalo?“ přejde k nim jiný námořník a starostlivě je sleduje.

„Jsme zvyklí na ledacos ale tohle se nedá. Taková hrůza,“ odpoví slabým hlasem Felipe, když přestane zvracet.

Když se mu ale znovu vybaví rozsápaná těla jeho kolegů, žaludek se mu opět vzbouří.

„Pošlete tam dolů uklidit lodního lékaře. Ten to určitě zvládne. Na krev a vnitřnosti je zvyklý víc než my všichni,“ navrhne Felipeho bratr.

Kapitán pokyne jednomu námořníku, aby dovedl lodního lékaře. Námořník přikývne a odběhne pro něj. Po chvíli se vrátí i s lékařem.

„Tak co se děje? Úpal, kurděje, mořská nemoc?“ zeptá se značně otráveně lékař.

Vždy je to to samé. On, který má vzdělání a vědomosti, jako málokdo, by měl být u nějaké šlechtické rodiny nebo významné univerzity. Ale ne. Místo toho skončil na lodi, kde léčí samé banality.

„Ne. Tentokrát je zapotřebí, abys šel dolů do podpalubí a uklidil to tam,“ zakroutí hlavou kapitán.

Lékař na něj nevěřícně pohlédne. On je lékař a ne nějaký poskok nebo obyčejný námořník.

„Děláte si ze mě srandu? Já mám jít uklízet? Já?“ utrhne se na kapitána.

„Ano, jak jsem řekl, je to potřeba,“ přikývne kapitán.

„Ani náhodou. Já jsem lékař a ne nějaký poskok nebo sluha,“ vykřikne lékař a otočí se k odchodu.

„Je to rozkaz,“ vyhrkne kapitán.

Lékař se zastaví a znovu se otočí na kapitána. Vztekle se na něj podívá, ale proti přímému rozkazu jít nemůže.

„Dobře,“ vyštěkne a zamíří do podpalubí.

Sejde dolů a zarazí se. Všude je krev, na podlaze rozsápaná těla a vnitřnosti z nich. Zakryje si ústa a potlačí nutkání zvracet. Několikrát polkne a snaží se co nejméně dýchat, aby ho pach vnitřností a smrti nedráždil. Najde velký kus látky a zabalí do ní rozsápaná těla. Poté sesbírá vnitřnosti a přidá je k tělům. Ztěžka vyvleče svůj náklad nahoru na palubu. Dveře od podpalubí nechá otevřené, aby se nevábný pach vyvětral.

„Kam to mám vyhodit?“ zeptá se přešlapujícího kapitána.

„Co v tom je?“ zeptá se kapitán nervózně.

„Těla,“ odpoví lékař.

„Mohl bych je vidět?“ zeptá se kapitán.

„To bych nedoporučoval. I mě se při pohledu na ně udělalo špatně a to jsem zvyklý na tržné rány, vykukující kosti i vylézající vnitřnosti a další ohavnosti,“ zakroutí hlavou lékař.

„Chtěl jsem jen vědět, kdo to byl,“ zamručí kapitán.

Lékař se zamyslí a podívá se na zkrvavný balík. Hlavy dal k sobě, tak pokud by odhalil jen je tak, aby nic jiného nebylo možné, tak by to snad bylo možné.

„To možná půjde,“ přikývne nakonec a odrhne kousek látky.

Z látky vykouknou hlavy pěti rozsápaných námořníků. Kapitán si je prohlédne a zavře oči. Povzdechne si. Jsou, nebo spíše byli to jeho nejlepší muži.

„Udělej to jako vždy,“ řekne slabě.

„Dobrá. Tak běžte vy i ostatní pryč. Nebude to hezký pohled,“ řekne lékař.

Kapitán přikývne a vydá rozkaz, aby všichni odešli. Poté se vzdálí i on sám. Lékař balík nakloní přes okraj lodi a nechá těla společně s vnitřnostmi vysypat do vody. Nijak se neznepokojuje, vodní živočichové se o ně postarají během chvíle. A až se dostanou do přístavu ve Francii, kapitán pošle zprávu rodinám mrtvých námořníků, které jim zařídí alespoň symbolický pohřeb. Budou mít hroby, kam je jejich rodiny budou chodit uctívat a vzpomínat na ně, i když budou prázdné. Povzdechne si, zavře oči a krátce se za nešťastníky pomodlí. Snad se jejich duše dostanou do Ráje k Pánu, kde se jednoho dne setkají se svými blízkými. Poté se vydá najít kapitána.

„Hotovo?“ zeptá se kapitán, když k němu lékař přijde.

„Ano. Vše jsem sesbíral. Zbývá jen umýt krev, ale to už muži z posádky zvládnou. Och a tohle spálím,“ zamává zakrvácenou látkou.

Kapitán přikývne a zavolá na tři námořníky, které pověří douklízením podpalubí. Lékař zamíří do místnosti, která slouží jako ošetřovna a zároveň jako jeho příbytek. Na malém ohništi rozdělá oheň a vhodí do něj látku. Poté si ve vědru s čistou vodou a kouskem mýdla umyje ruce, následně vědro vynese na palubu a vyleje vodu z něj do moře.

Poté se vrátí na ošetřovnu. Sedne si za malý stolek a zadívá se skrz malé a zašpiněné okénko ven. Přemýšlí nad tím, kdo mohl ony námořníky zabít a jak je dokázal takto bestiálně rozsápat. Kdyby měli na lodi divou zvěř, třeba vlky nebo medvědy či další divoká zvířata, o kterých slyšel, že existují v dalekých zemích, řekl by, že je to jejich práce a nedivil by se. Ale žádné zvíře tu není. Tak kdo to udělal? A jak? Jak se může nějakému člověku tohle povést?

Jistě ví o čtyřech mužích, kteří s nimi cestují a o dvou z nich slyšel od námořníků nejrůznější drby. Mimo jiné i to, že jsou to čarodějové, nebo nějaké nadpřirozené bytosti, ale doteď tomu nevěřil. Jenže to co viděl, by žádný člověk nedokázal. Jsou tedy drby pravdivé?