„Prý jsi umělec a toho hradní pán shání. Vydej se tam a zjisti Zbyňkovo tajemství. A co udělám já? Samozřejmě to odsouhlasím. Jsem hlupák, hlupák, hlupák,“ nadává potichu zrzavý muž blížící se k hradu.

Zabuší na hradní bránu. Ta se otevře a muž vstoupí dovnitř.

„Haló, je tu někdo?“ zvolá.

„Ano,“ ozve se kousek před ním.

Muž se tím směrem zadívá a uvidí vysokého černovlasého muže, který téměř splývá se stíny u zdi.

„Kdo jste?“ pohlédne zkoumavě Vladimír na muže.

„Jsem Cyril. Jsem mistr kreslíř a malíř. Slyšel jsem, že sháníte umělce, tak jsem přišel,“ řekne muž.

„To jste slyšel dobře. Pojďte se mnou,“ řekne Vladimír a zamíří do své pracovny.

Cyril jde za ním a zvědavě se rozhlíží. Hrad působí dost temně a ponuře. Ovšem k hradnímu pánu se jaksi hodí. Zbyňka ovšem nikde nezahlédne. Kde je?

„Pojďte dovnitř a posaďte se,“ vstoupí Vladimír do své pracovny a sám se usadí za stůl.

Cyril jde za ním dovnitř a posadí se naproti němu.

„Jak už jste si nejspíš domyslel, jsem hradní pán. Mé jméno je Vladimír Modreský. Víte, proč sháním umělce?“ zahledí se Vladimír na Cyrila.

„Ne, pane. Jen že je sháníte, důvod mi však unikl,“ řekne Cyril.

„Jistě víte, že mám svěřence. A chci, aby se učil umění. A vy budete jeho učitelem kreslení a malířství. Samozřejmě jen pokud přijmete,“ řekne Vladimír.

„Myslel jsem, že budete chtít namalovat svůj portrét nebo portrét vašeho svěřence. Ale učit? To bude těžší, ale jsem si jist, že to zvládnu,“ zamyslí se Cyril.

Učit Zbyňka? Toho malého budižkničemu? Bůh mu dej sílu a trpělivost, aby toho neschopného ubožáka nezabil.

„Výborně. Rozhodně nebudete škodný. Budete dostávat deset zlatých každý týden. Po dobu učení mého svěřence zůstanete ubytován zde na hradě. Samozřejmostí je i jídlo. Nyní pojďte, ukážu vám komnaty, které vám budou přiděleny,“ vstane Vladimír od stolu.

Cyril také vstane a jde za Vladimírem. Po chvíli dojdou do komnat, které jsou o patro níž než Vladimírovy nebo Zbyňkovy. Vladimír otevře a společně s Cyrilem vejdou dovnitř. Cyril se s úžasem rozhlédne. Tyto komnaty jsou větší než celý jeho dům. Navíc jsou pohodlně a luxusně zařízeny.

„Doufám, že s nimi budete spokojen,“ řekne Vladimír.

„To jistě budu,“ přikývne Cyril.

„Dobrá. S výukou začnete zítra. Dnes máte ještě volno,“ řekne Vladimír a odejde.

Cyril se ušklíbne. Volno? No dobrá, on toho využije. Projde si hrad, najde Zbyňka a pokusí se vytáhnout z něj jeho tajemství. Opatrně, samozřejmě. Jinak by Zbyněk nejspíše utíkal žalovat hradnímu pánu a kdoví co by se dělo pak. V lepším případě by byl vyhnán. V tom horším zabit. Potřese hlavou a vyjde z komnat. Má v plánu prozkoumat hrad odshora dolů.

Po několika hodinách bloumání narazí na studovnu. Vejde dovnitř a rozhlédne se. Na okamžik se zarazí. Hned nato se ale škodolibě usměje. Tak on hodiny bloumá po hradě a ten, koho hledá je nakonec tady. Tiše a nenápadně se připlíží ke Zbyňkovi sedícímu u stolu. Nahlédne mu přes rameno a uvidí pergamen se stále se opakujícími písmeny, které Zbyněk opisuje stále dokola. Na chvilku se zamračí, než pochopí. Takže ten hlupák se učí psát. Ušklíbne se a kousek poodstoupí. Nahlas si odkašle. Zbyněk se prudce otočí a obličejem mu přeběhne výraz údivu a překvapení.

„Cyrile?“ vypadne z něj.

„Přesně tak bratříčku. Překvapený?“ ušklíbne se Cyril.

„No ano. Co tu děláš?“ zeptá se Zbyněk.

„Když jsem slyšel, že hradní pán hledá umělce, tak jsem přišel. A teď tě budu učit,“ řekne Cyril.

„Ty? Proč bys mě měl chtít učit. Vždyť mě nenávidíš. Vždycky jsi mě nenáviděl,“ sklopí Zbyněk oči.

„To není pravda bratříčku. Vždycky jsem tě měl rád. Jen jsem se bál postavit rodičům a ostatním a zastat se tě. A když jsem se dozvěděl, že jsi byl odveden k hradnímu pánu, srdce mi pukalo žalem. Oplakal jsem tě. A pak tě najednou vidím v hostinci živého po boku hradního pána. Byl to pro mě takový šok, že jsem nemohl dýchat, mluvit nebo třeba jen myslet. A když se mi naskytla možnost jít sem na hrad pracovat pro zdejšího pána a tak zjistit, jestli jsi v pořádku, živý a zdravý, neváhal jsem. Chyběl jsi mi bráško!“ řekne Cyril a vtáhne si Zbyňka do objetí.

„Myslíš to vážně?“ zeptá se Zbyněk.

„Smrtelně,“ řekne Cyril.

„Cyrile,“ vydechne Zbyněk a opětuje bratrovo objetí.

Ten se jen zhnuseně zašklebí. Objímání toho zatracenýho spratka se mu neskutečně hnusí, ale má svůj úkol a pro jeho splnění musí přinést i ty největší oběti.

„Jak se mají rodiče a ostatní sourozenci?“ vyprostí se Zbyněk po chvilce z bratrova objetí a oba se usadí do křesel u krbu.

„Mají se dobře. Otec obstarává pole, matka mezitím obstará zvířata a stará se o domácnost. A co se týče našich sourozenců, všichni jsou tady. Zdeněk, Petr, Anna, Jakub, Jaroslav i Marie sem přijeli stejně jako já. Momentálně jsou ubytováni u Jany v domě starosty. A ani jeden nestrádá. Zdeňkovi obchody jen kvetou. Má opravdu obchodního ducha. Z Petra se stal vyhlášeným a vyhledávaným zlatníkem. Oba si pořídili velké a pohodlné domy. Jak je na tom starosta, víš sám. A on ani jeho syn se k Janě chovají slušně, zdvořile a s respektem. Anna je hraběnka a její manžel je milý, zdvořilý a čestný muž a Annu nade vše miluje. Jakub jako hospodský je na tom také dobře. Jaroslav se nedávno stal z kněze biskupem. A víš jak jsou na tom kněží. A statek Mariina manžela taky dost slušně prosperuje. Takže ani jeden z našich bratrů nebo sester nijak nestrádá a všichni si žijí pohodlným životem. A budou velmi šťastní až zjistí, že žiješ, jsi zdravý a žiješ si dobře,“ řekne Cyril.

„Jsem rád, že se mají dobře,“ usměje se Zbyněk.

„Dnes mám ještě volno. Tak co kdybychom zašli na návštěvu k rodičům a nebo k Janě. Všichni by tě rádi viděli a ty je jistě taky. Co ty na to?“ usměje se Cyril.

„To asi nepůjde. Mám zakázáno opustit hrad,“ řekne Zbyněk.

„Možná ti to povolí, když se zeptáš. Ostatně sám tě přece vzal do vesnice, ne?“ pozvedne Cyril obočí.

„Máš pravdu. Jdu se ho zeptat,“ řekne Zbyněk, vstane z křesla a zamíří do Vladimírovy pracovny.

Cyril se ušklíbne. Jestli ten hlupák dostane povolení opustit hrad, tak ho vezme dolů do vesnice, mimo dosah hradního pána. Tím pádem nebude na zjištění jeho tajemnství sám, ale bude jich hned 12. Protože se k němu a sourozencům jistě přidají i rodiče a starosta a také starostův syn.

Zbyněk mezitím dojde k Vladimírově pracovně.

„Mohu?“ nakoukne dovnitř.

„Pojď,“ přikývne Vladimír a položí pergameny.

Zbyněk vejde dovnitř, usadí se na Vladimírově klíně a přitulí se k němu.

„Mám prosbu. Chtěl bych s Cyrilem navštívit své rodiče a ostatní sourozence,“ pohlédne Zbyněk na Vladimíra prosebným pohledem.

Vladimír se zamračí. Tahle žádost se mu vůbec nelíbí.

„Ty se s tím Cyrilem znáš nějak blíž?“ otáže se.

„Je to můj bratr. Prosím, dovol mi to,“ zaprosí Zbyněk.

„Udělal bych pro tebe cokoli, ale tohle ti nemohu dovolit,“ zakroutí odmítavě hlavou Vladimír.

„Proč? Vždyť jsi mě tam sám vzal,“ namítne Zbyněk.

„To bylo něco jiného,“ zamračí se Vladimír.

„V čem? Jediný rozdíl by byl, že bych nešel s tebou ale s bratrem,“ zamračí se Zbyněk.

„Zapomínáš na svoje místo. To zaprvé. A za druhé, neříkal jsi mi, že tě tví rodiče a sourozenci nenávidí. Že ti celý život ubližovali a pak tě bez mrknutí oka obětovali,“ pozvedne obočí Vladimír.

„No ano, ale mluvil jsem s Cyrilem a ten říkal, že mě má rád a že mi ubližoval, protože se bál ostatních a tudíž měl strach se mě zastat. Co když to takhle bylo i u ostatních?“ sklopí oči Zbyněk.

„O tom velmi pochybuju. Spíš má něco za lubem. Pravděpodobně chce zjistit, jak je možné, že jsem tě ještě nezabil. Jenže tady si nemůže nic moc dovolit, protože jsi pod mou ochranou. Ale kdyby se mu podařilo vylákat tě z hradu a tím pádem mimo mou ochranu, tak by ti mohli velmi ublížit až by tě vyslýchali. Ne, nepustím tě a víckrát to po mě nežádej,“ řekne Vladimír.

„A co když se mýlíš?“ zeptá se Zbyněk.

„I to je možné. Ale jistota je jistota,“ pokrčí rameny Vladimír.

„Tak dobře,“ posmutní Zbyněk.

„Nebuď smutný. Víš co, řekni mi, co by sis přál a já ti to okamžitě splním. Tedy kromě toho o čem jsme se teď bavili,“ řekne Vladimír.

„Nic,“ zakroutí Zbyněk hlavou.

„Ale no tak. Určitě je něco, co tě potěší a rozveselí. Co třeba nový šat nebo šperk nebo nový obraz? Nebo něco obyčejnějšího? Třeba procházka po lese? Řekni si. Dovol mi tě potěšit,“ pozvedne Vladimír Zbyňkovi hlavu.

„Co kdybychom se mazlili a ty mě pak něžně a pomalu pomiloval? A to celou noc, od večera až do rána?“ přitulí se Zbyněk k Vladimírovi.

„To zní výborně a já to rád udělám. Ale teď se běž naobědvat. Já tady zatím dodělám ty dokumenty,“ usměje se Vladimír.

„Dobře,“ přikývne Zbyněk a jemně se otře o Vladimírovy rty.

Vladimír položí ruku na Zbyňkův zátylek a polibek prohloubí. Po chvíli, kdy už Zbyňkovi nestačí dech, se od sebe odtrhnou. Zbyněk vstane, vlípne Vladimírovi na rty ještě rychlý polibek a odběhne do jídelny. Vladimír jen s úsměvem zakroutí hlavou a znovu začne studovat pergameny, které předtím odložil.

„Tak co?“ zeptá se Cyril, když dojde za Zbyňkem do jídelny a oba se usadí u stolu.

„Nepustí mě. Cyrile, opravdu jsem tobě a ostatním chyběl? Nebo ze mě jen chcete vytáhnout, proč mě ještě pán nezabil?“ zahledí se Zbyněk na Cyrila.

Ten strne. Jak na to ten zmetek přišel? No, spíš na to přišel hradní pán, jeho bratříček zase tak chytrý není.

„Nebudu ti lhát. Samozřejmě jsme zvědaví ale stesk po tobě je větší než zvědavost. Věř mi, bratříčku,“ usměje se Cyril.

„Hm,“ zamručí Zbyněk a raději si zacpe pusu jídlem.

Po zbytek oběda už ani jeden z nich nepromluví. Po obědě jde Zbyněk zpět do studovny, kde znovu procvičuje psaní. Cyril se zavře ve svých komnatách, kde vymýšlí nový plán. Tak oba tráví celé odpoledne až nadejde večer.

„Jste spokojen?“ otáže se při večeři Vladimír Cyrila.

„Jistě,“ přikývne Cyril.

„To jsem rád. Jen malé upozornění. Nikdy se nesnažte dostat Zbyňka z hradu. Jestli se o to ještě někdy pokusíte, tak si ponesete následky a nezajímá mě, že jste Zbyňkův bratr, jasné?“ řekne Vladimír a upije z číše.

„Velmi,“ zamračí se Cyril a hodí pohledem po Zbyňkovi.

Ten raději sklopí hlavu a věnuje se jídlu na talíři před sebou.

„Půjdu si lehnout,“ řekne Cyril, vstane a odejde od stolu.

„Nebylo to trošku přehnané?“ zeptá se tiše Zbyněk.

„Věř mi, nebylo,“ řekne Vladimír.

„Půjdu se umýt a pak k tobě přijdu,“ řekne Zbyněk, vstane od stolu a odejde do svých komnat.

Tam se naloží do kádě s horkou vodou. Chvíli jen tak leží a se zavřenýma očima si vychutnává vodu, než vezme do ruky mýdlo a začne se drhnout. Po umytí svého těla si do vlasů vmasíruje bylinkovou mastičku, nechá chvilku působit, načež si vlasy spláchne chladnou vodou. Poté vystoupí z kádě, usuší se a učeše. Ještě si do vlasů vemne olejíček pro zjemnění a lesk a oblékne se do noční košile a přehodí přes sebe plášť. Zkoumavě na sebe pohlédne do zrcadla. Ano, mohl by se líbit. Vyjde ze svých komnat a zamíří do Vladimírových. Čeho si ale nevšimne jsou je jeden pár zvědavých očí, který ho sleduje.

Cyril se zamyšleně zamračí. Proč jde Zbyněk do komnat hradního pána? Navíc takhle neupravený. Nenápadně ho sleduje.

„Pojď ke mně,“ natáhne Vladimír ruku, když Zbyněk vejde do jeho komnat.

Zbyněk se usměje, ruku přijme a nechá se přitáhnout k Vladimírovi. Ten ze Zbyňka stáhne plášť, vezme ho do náruče a jemně položí na lože. Okamžitě na něj nalehne a přisaje se na jeho rty. Ruce obou se rozběhnou po těle toho druhého. Zkoumají, hladí a laskají. Postupně ze sebe stahují oblečení až jsou oba nazí.

Vladimír opustí Zbyňkovi rty a začne svými ústy přejíždět po jeho těle. Zbyněk jemně vzdychá a sténá a celou svou bytostí si vychutnává Vladimírovu pozornost.

„Omlouvám se, ale už to nevydržím. Strašně tě chci,“ řekne Vladimír.

Zbyněk se ušklíbne a oba je přetočí tak, že se ocitne nad Vladimírem. Usadí se mu na stehnech a z výšky ho pozoruje. Nakonec se k němu skloní.

„Připrav mě,“ zašeptá Vladimírovi do ucha.

Vladimír se uchechtne a rukou zaloví pod polštářem, odkud vytáhne růžový olejíček. Nakape si několik kapek na prsty a postupně je začne zasouvat do Zbyňkova zadečku.

Cyril za dveřmi, s vyvalenýma očima a otevřenou pusou, sleduje, co se v komnatách hradního pána odehrává a nemůže tomu uvěřit. Co se to děje?

„To stačí,“ zavzdychá po chvíli Zbyněk.

Vladimír vytáhne ze Zbyňka prsty. Zbyněk se nadzvedne, uchopí Vladimírův úd a nasedne na něj. Oba hlasitě zasténají.

Cyril zděšeně polkne a znechuceně se zašklebí. To snad není možné. Tak tohle je Zbyňkovo tajemství. Prostě a jednoduše ze sebe udělal děvku. Ochotně a dobrovolně pro hradního pána roztáhl nohy. To je odporné! Zhnuseně se odvrátí a vrátí se zpátky do svých komnat.

Zbyněk a Vladimír zatím dosáhnou vyvrcholení. Vladimír Zbyňka položí na lože a jemně ho políbí.

„Jsi dokonalý,“ zašeptá Vladimír.

Zbyněk se usměje a přitulí se k Vladimírovi. Začnou se spolu mazlit.