Catan jde pomalu do vesnice a snaží se neusykávat bolestí. Jeho zadek pekelně bolí a nejradši by celý den proležel, aby se mu trošku zhojil. A také by to udělal, nebýt otce. Ten ho vytáhl z lože a poslal do vesnice na nákup. Povzdechne si, když vedle sebe zaregistruje přítomnost další osoby. Nemusí se ani dívat a přesto ví, kdo to je.

„Zase ty,“ zavrčí.

„Zase já. Co se ti stalo?“ zeptá se Jidáš.

„Nic moc. Jen jsem dostal menší výprask od otce,“ odpoví Catan.

„Zranil tě?“ zamračí se Jidáš.

„Ne, to ne. Jen mám trochu modřin,“ odpoví Catan.

Jidáš si ho starostlivě přeměří pohledem, otočí se na podpatku a už ho není. Catan se jen zmateně rozhlédne. Pocítí zklamání. To ho opravdu hodně miluje, když od něj uteče hned, jak je něco v nepořádku. Catan si povzdechne a pokračuje v cestě. Tohle přeci chtěl, ne? Aby mu dal pokoj. Tak proč se mu chce brečet?

„Nebuď smutný,“ ozve se mu u ucha hlas.

„Myslel jsem, že jsi odešel,“ vydechne Catan.

„Odešel. Ale proto, abych ti přinesl tohle,“ podá Jidáš Catanovi malou nádobku.

„Co to je?“ zeptá se Catan.

„Hojivá mast. Je to má vlastní receptura. A je účinnější než jakákoli jiná mast,“ usměje se Jidáš.

„Vychvaluješ si zboží?“ zasměje se Catan.

„Ne, jen říkám pravdu,“ zasměje se Jidáš.

„Tak děkuji! Ale teď už musím jít,“ řekne Catan.

„Mohu ti pomoct,“ nabídne se Jidáš.

„Nebylo by to dobré, kdyby nás spolu viděli. Už tak mě nepřijímají a kdyby se to dozvěděl otec, dostal bych další výprask,“ odmítne Catan.

Jidáš posmutní, ale uznává, že má Catan pravdu. A on mu nechce ubližovat nebo mu ztěžovat život.

„Chápu,“ chce odejít.

„Počkej. Můžeme se sejít večer. Sledovat spolu západ slunce,“ zarazí ho Catan.

Jidáš se na něj překvapeně zahledí. Myslí to Catan vážně? Nadšeně se usměje.

„To budu moc rád,“ přikývne a zmizí.

Catan zakroutí hlavou a pokračuje na tržiště.

Jidáš mezitím dorazí do hostince, kde vejde do svého pokoje a padne na lože. Má chuť výskat a skákat radostí jako malý kluk. Večer bude s Catanem sledovat západ slunce a tentokrát nebude muset Catnovi svoji přítomnost vnucovat. Naopak, tentokrát ho tam Catan chce.

„Vypadáš jako kočka, která se namlsala smetany,“ ozve se ode dveří Vladimírův hlas.

Jidáš se posadí a zahledí se na Zbyňka a Vladimíra stojící ve dveřích.

„Nediv se. Vypadá to, že se všechno hnulo tím správným směrem,“ usměje se Jidáš.

„Jů, to je výborné. Povídej, povídej,“ skočí Zbyněk do Jidášova lože a loudí podrobnosti.

„Ale no tak,“ zamračí se Vladimír.

„Hele, nežárli,“ odbyde ho Zbyněk.

Vladimír jen něco zavrčí a propaluje Zbyňka pohledem, ve kterém se mísí žárlivost, majetnickost ale také láska a něha. Jidáš se rozesměje.

„Catan mě pozval, abych s ním sledoval západ slunce. Není to nic závratného ale přesto je to pokrok,“ řekne Jidáš.

„Já říkal, že to dobře dopadne. Ach bože, mám za tebe takovou radost,“ raduje se Zbyněk, vstane a stulí se do Vladimírova objetí.

„Gratuluji, příteli!“ usměje se na něj Vladimír.

„Děkuji! Možná budu mít to samé, co máte vy,“ řekne Jidáš.

„Hlavně ho zase nevyplaš. Jdi na něj pomalu a opatrně,“ řekne Vladimír.

Jidáš jen přikývne.

***

Catan nakoupí vše co mu otec poručil a vydá se na cestu domů. Doma položí nákup na stůl ve světnici a přivolá matku.

„Je to vše, co jsi potřebovala?“ zeptá se.

„Ano, je. Děkuji, že jsi tam došel,“ usměje se matka.

Catan jen mávne rukou a odejde do svého pokoje. Vyndá nádobku s mastí od Jidáše a otevře ji. Přichichne k ní. Voní docela hezky. Cítí hlavně bylinky a něco kovového, co nedokáže určit.

Ohlédne se a zaposlouchá se do zvuků z okolí. Slyší šramot z kuchyně, kde je jeho matka. Otevřeným oknem zaslechne zvuky štípaného dříví. To nejspíš otec a Faleon. Skousne si ret a zaváhá. Má tu mast vyzkoušet? Nakonec se rozhodne, že ano. V rychlosti si stáhne kalhoty a otevře nádobku. Nabere mast na prsty a rozetře si ji po bolavém pozadí. Natáhne si zpátky kalhoty a do hadru otře ruce. Poté sejde do světnice a vyjde z domu. Obejde ho a přijde ke svému otci a bratru, kteří skutečně štípou dříví.

„Mohu nějak pomoct?“ zeptá se.

Otec zarazí sekeru do mohutného špalku, na kterém dříví štípou, otře si pot z čela a zahledí se na Catana.

„Vem si támhleten koš a nanos nějaké dříví do domu,“ řekne otec a sehne se pro další poleno a vytáhne sekeru ze špalku.

Catan nic nenamítá. Vezme si zmíněný koš a do poloviny ho naplní dřívím. Víc by neunesl, i tak má co dělat. Vezme koš do rukou a donese ho do světnice, kde začne dříví rovnat pod kamna. Jakmile to má hotové, vyjde ven a jde pro další várku. Jde ještě 3x, než je prostor pod kamny zaplněn. Poté se celá rodina sejde u brzké večeře.

Catan opatrně usedne na židli a s překvapením zaznamená, že bolest je mnohem menší než byla ještě před pár hodinami. V rychlosti sní svoji večeři a vyběhne do svého pokoje. Stáhne si kalhoty a natočí se k zrcadlu. Vydechne překvapením. Modřiny vydledly do žluté a na některých místech zcela zmizely. S otevřenou pusou na to nevěřícně zírá. Mast od Jidáše mu skutečně pomohla.

Zakroutí hlavou a kalhoty si znovu natáhne. Vyjde z pokoje, sejde schody do světnice a vyjde ven. Rád sleduje východy a západy slunce. Jeho rodina si na to již zvykla a nijak mu v tom nebránila. Vyběhne kopec a zahledí se k západu. V té chvíli vedle něj stane další osoba. Catan se sám pro sebe usměje. Jidáš.

Jidáš ke Catanovi pomalu přistoupí a zezadu ho obejme. Není si jistý, co se bude dít dál. Odstrčí ho nebo přijme? Catan se rozhodl přijmout. Opře se o Jidáše a proplete s ním prsty na rukou. Jidáš se usměje. Oba jsou tiše. Ale není to nepříjemné ticho. Naopak. Stojí ve vzájemném objetí, sledují, jak slunce pomalu mizí za obzorem a obloha se postupně barví do rudé a následně do čím dál tmavší modré a cítí klid a spokojenost.

„Catane,“ zašeptá Jidáš.

Catan se pomalu otočí k Jidášovi čelem. Navzájem si hledí do očí. Po chvilce se Jidáš nakloní a pomalu přiblíží svůj obličej ke Catanovu. Zastaví se jen milimetry od Catanových rtů. Dává mu čas na rozmyšlenou. Dává mu možnost odmítnout. Ale to Catan neudělá. Když mu dojde, že Jidáš dál nezajde, sám zruší mezeru mezi nimi a přitiskne své rty na jeho. Zavře oči a užívá si ten pocit.

Jidáš v duchu zajásá. Konečně. Konečně se jeho sny a touhy naplňují. I on zavře oči a užívá si měkkost a hebkost Catanových rtů. Vsaje jeho spodní ret a přejede po něm jazykem. Poté jím projede do mezírky mezi jeho rty a zaťuká na hradbu zubů. Catan povolí stisk a Jidáš začne jazykem probádávat tu horkou a sladkou jeskyňku. Nemůže se té chuti nabažit.

Zasténá, když mu Catan vyjde, i když nejistě, svým jazykem v ústrety a začne souboj o nadvládu.

Když Catanovi začnou docházet zásoby kyslíku, tak se odtrhne. Zrychleně dýchá a zadívá se na Jidáše. Ten se na něj usměje.

„Bylo to úžasné,“ zašeptá.

Catan se usměje. Jidáš má pravdu, bylo to úžasné.

„Byl to můj první polibek,“ řekne taktéž šeptem.

„Pak doufám, že jsi nebyl zklamaný,“ poznamená Jidáš.

„Ne, nebyl. Popravdě, to bylo to nejkrásnější, co jsem kdy zažil,“ odpoví Catan.

Následně zvedne ruku a pohladí Jidáše po tváři. Jidáš jeho ruku zachytí a vtiskne polibek do jeho otevřené dlaně.

„Měl bych jít domů. Je pozdě,“ řekne Catan.

„Jistě,“ souhlasí Jidáš a znovu si přitáhne Catana do objetí.

Zaboří nos do Catanových vlasů a nasaje jejich vůni. Cítí z nich bylinky, sníh a vítr. A něco dalšího, co nedokáže identifikovat. Trošku se odtáhne a políbí Catana na čelo.

„Běž,“ zašeptá a Catana pustí z objetí.

Je to pro něj těžké. Nejradši by si Catana přitáhl zpátky a už nikdy nepustil. Catan se otočí k odchodu a udělá několik kroků. Pak se ale otočí zpátky.

„Budeš tady ráno?“ zeptá se.

„Budu,“ přikývne Jidáš.

Catan se usměje. Seběhne kopec a vejde do domu. Ve světnici se nachází otec s matkou, kteří se spolu tiše baví a popíjí u toho medovinu.

„Dneska ses nějak zdržel,“ poznamená matka.

„No, já jsem se nějak zapomněl. Omlouvám se,“ řekne Catan.

„Naštěstí pro tebe ještě není tak pozdě,“ zabručí otec.

„Ano. No jsem unavený, tak si půjdu lehnout. Dobrou noc!“ řekne Catan

„Dobrou noc!“ odpoví rodiče.

Catan vyjde schody a zajde do svého pokoje. Zavře za sebou dveře, převlékne se do noční košile a ulehne na lože. Rukou se dotkne svých rtů a zasněně se usměje. Otočí se na bok a zrak mu padne na nádobku s hojivou mastí od Jidáše.

Natáhne se pro ni. Odhodí přikrývku a vyhrne si košili. Namaže si zadek, vrátí nádobku na místo, utře si ruce a znovu zalehne. Zavře oči a brzy usne. Celou noc prospí klidným, tvrdým a spokojeným spánkem.

***

Jidáš dojde do hostince a vyjde do svého pokoje. Posadí se na lože a zahledí se z okna. Zasněně si přejede prsty přes rty. V duchu jásá jako malé dítě. Políbil ho, on ho políbil. A bylo to úžasné. Nic tak úžasného za celý svůj život nic tak úžasného nezažil. Tedy alespoň do doby, než se spolu budou milovat. Ale to předbíhá.

Ozve se zaklepání na dveře a do jeho pokoje nakoukne Zbyněk.

„Tak jak to šlo?“ vejde dovnitř a usadí se vedle Jidáše.

„Dost dobře. Políbili jsme se. A jsme domluvení na zítra na ráno. Budeme spolu sledovat východ slunce,“ usměje se Jidáš.

„To zní dobře. Jen tak dál,“ poplácá Zbyněk Jidáše po rameni.

„Měl by ses vrátit k Vladimírovi nebo mě samou žárlivostí sežere,“ zasměje se Jidáš.

„No jo. Můj žárlivec, ale stejně ho miluju,“ zakroutí se smíchem Zbyněk hlavou, načež se zvedne a odejde.

Jidáš se znovu zahledí z okna a sleduje zářivé hvězdy. V hlavě si stále přehrává ten polibek. Byl sice první ale on doufá, že rozhodně nebude poslední.