Je noc. Catan stojí na okraji vesnice a pozoruje Zbyňka s Vladimírem. Oba sedí na zemi, Zbyněk mezi Vladimírovýma roztaženýma nohama a Vladimír ho objímá. Zbyněk fascinovaně hledí na nebe, na kterém probleskuje polární záře. Vladimír se občas podívá na oblohu ale spíše sleduje Zbyňka a nenápadně ho očichává.

Najednou se Zbyněk ve Vladimírově objetí otočí, klekne si na všechny čtyři a Vladimíra políbí. Vladimír si Zbyňka přitáhne blíž a polibek prodlouží.

Catan se zamyslí. Mohlo by to s ním a s Jidášem být stejné? Líbal by ho stejně náruživě a vášnivě jako Vladimír Zbyňka? Catan potřese hlavou a znovu se zadívá na ty dva. Ke svému údivu zjistí, že zmizeli. Překvapeně zamrká a rozhlédne se.

„Hledáš nás?“ ozve se za ním.

Catan se prudce otočí a spatří za sebou Vladimíra. Zbyněk stojí o kousek dál a nesměle se na něj usmívá.

„Ehm,“ odkašle si nejistě Catan.

Co teď? Má jim snad přiznat, že je sledoval? To nemůže. Musí si něco vymyslet.

„Totiž já...“ začne.

„Vás sledoval,“ dopoví Vladimír.

Catan zmlkne a celý zrudne studem. Uvědomí si, že ten upír o něm nejspíš věděl od samého začátku.

„To je v pořádku. Vlastně bych si s tebou rád promluvil. Ale nejdřív odvedu Zbyňka. Je pozdě a on je již unaven. A není pro něj bezpečné, aby se tu potloukal sám,“ řekne Vladimír.

Oba se ohlédnou na Zbyňka, který nechápavě zamrká, protože vůbec netuší, o čem mluvili.

„Jistě,“ odpoví Catan.

Vladimír se pousměje a otočí se ke Zbyňkovi. Nejdříve mu přeloží hovor s Catanem a poté ho vezme do náruče. Zbyněk se zasměje a zamává Catanovi na rozloučenou. Catan nejistě pozvedne ruku a zamávání oplatí. V té chvíli se Vladimír rozběhne a zmizí Catanovi z očí. Catan se otočí a pomalu se vydá na cestu domů. Tak nějak tuší, že upír ho vystopuje a dohoní. Nemýlí se. Během chvilky je Vladimír u něj. Společně pomalu kráčí po cestě ke Catanovu domovu.

„O čem jste chtěl mluvit?“ zeptá se Catan, když Vladimír mlčí.

„O Jidášovi,“ odpoví Vladimír.

„Chcete za něj orodovat?“ zamračí se Catan.

„Ne, to nechci,“ zakroutí hlavou Vladimír

„Pak nechápu, proč o něm chcete mluvit, protože já o něm mluvit nechci,“ vyštěkne Catan.

Vladimír si povzdechne, zastaví se a zahledí se na nebe.

„Vím, že tě vyděsil,“ řekne.

„Nevyděsil,“ vyhrkne Catan.

Vladimír pozvedne obočí a pronikavě se na Catana zadívá. Catan se ošije.

„Možná trošku,“ přizná tiše.

Vladimír přikývne.

„Nedivím se. Kdyby na mě vychrlil to samé, co vychrlil na tebe, taky bych byl vyděšený. Měl ti nejdřív dát možnost poznat ho a teprve poté ti to říct. Ale ne najednou. Postupně. V tomhle udělal chybu,“ řekne.

„Jo. Jenže já teď nevím, co mám dělat. Na jednu stranu mě zajímá a cítím se s ním...jinak. Nedokážu to přesně definovat. A na druhou stranu si přeju, aby sem nikdy nepřijel a já ho nepotkal. Ptal jsem se na radu otce, ale ten mi moc neporadil,“ řekne Catan.

„Chápu. A mohu ti poradit pouze toto. Nedej na strach a pochybnosti. Promluv si s ním a zkus ho poznat a teprve poté se rozhodni,“ pokrčí rameny Vladimír.

Catan si povzdechne.

„Možná bych to mohl zkusit,“ připustí nakonec.

„To jsem rád. Pár dní ještě zůstaneme, tak budeš mít možnost. Přeji dobrou noc,“ řekne Vladimír a zmizí do noci.

„Dobrou noc,“ odpoví Catan a tiše vejde do svého domova, ke kterému během rozhovoru přišli.

Má v plánu se nenápadně proplížit do svého pokoje. Má totiž zakázáno vycházet v noci z domu. Dnes ovšem ten zákaz porušil. Potichu se plíží světnicí ke schodům. Naštěstí zná svůj domov natolik dobře, že nemusí ani rozsvěcet a upozorňovat tak na sebe světlem.

„Kdes byl?“ ozve se, když je už téměř u schodů.

Catan nadskočí leknutím a prudce se otočí. Přimhouří oči, když vzplane několik svící na jídelním stole. Nervózně polkne, když spatří svého otce, který sedí u stolu.

„Venku. Chtěl jsem vidět záři bohů,“ řekne.

„Hm, a u toho se vybavuješ s cizáky? A nezapírej, moc dobře jsem tě viděl,“ zavrčí otec.

Catan znovu polkne a sklopí zrak k zemi.

„No, nic mi na to neřekneš?“ zahřmí otec, až Catan nadskočí.

„Ne otče,“ špitne Catan.

Otec si ho chvíli měří pohledem. Poté vstane.

„Pojď sem a stáhni si kalhoty,“ pokyne ke stolu, zatímco ze stěny sundá kožený provaz.

Catan se roztřese. Moc dobře ví, co teď přijde. Pomalým krokem přejde ke stolu. Ohlédne se na svého otce, zda si to nerozmyslel.

„Čekám,“ zavrčí otec.

Catan se znovu otočí čelem ke stolu a rozechvělými prsty si stáhne kalhoty. Následně se ohne přes stůl. Vycítí, že se otec postaví za něj. Pak padne první rána. Catan pevně stiskne rty, aby mu neunikl sten bolesti. Padne druhá rána, třetí, čtvrtá. Catan pevně sevře víčka, aby zadržel slzy. Otec ho nijak nešetří a do ran dává veškerou svou sílu. Catanovi je jasné, že se zítra neposadí. Padne dalších šest ran, než otec přestane.

„Můžeš jít,“ řekne a pověsí provaz zpátky na místo.

Catan se pomalu odlepí od stolu a se sykáním si natáhne kalhoty. Rozejde se ke schodům, každý krok je pro něj utrpení, jak se hrubá látka kalhot otírá o podrážděnou kůži.

„Doufám, že sis svou lekci zapamatoval,“ ozve se za ním ještě otec, když už je u schodů.

„Jistě otče,“ špitne Catan a začne stoupat po schodech vzhůru.

Vyjde schody a zamíří do svého pokoje. Zarazí se ve dveřích, když uvidí na svém loži sedět svého bratra.

„Co tu chceš Faleone?“ zavrčí, teď na něj opravdu nemá náladu.

„Tohle ti posílá matka,“ natáhne Faleon ruku, ve které je malá nádobku s hojivou mastí.

„A proč mi to nedonesla sama? Proč poslala tebe?“ zeptá se podezřívavě Catan.

„To nevím. A vůbec, tady máš a já jdu spát,“ vyštěkne Faleon, vrazí nádobku Catanovi do rukou a odejde.

Catan za ním zmateně hledí. Pak ale zakroutí hlavou, je unavený a bolavý a opravdu nemá náladu ani sílu řešit nevyřešené otázky a Faleonovo chování. S úlevou si sundá kalhoty a nabere trošku masti na prsty. Začne si jí potírat bolavá místa. Během celého procesu bolestně usykává. Zítra bude mít pravděpodobně na zadku pořádná jelita. Otře si ruce a lehne si na lože. Lehne si na břicho, aby ještě víc nedráždil bolavá místa a přetáhne přes sebe přikrývku. Zavře oči a po chvíli se mu i přes bolest podaří usnout.

Ráno ho probudí silná bolest na pozadí. Se zasykáním se vyhrabe z lože. Je to horší než večer. Natočí se k zrcadlu, které má opřené v rohu pokoje a bolestně vydechne, když spatří tu spoušť. Celý jeho zadek hraje barvami, od tmavě modré, přes fialovou až po černou. Není divu, že ho to tak moc bolí. Natáhne se pro hojivou mast a potře své pozadí štědrou dávkou. Poté znovu ulehne do lože a přetáhne přes sebe pokrývku.

Ozve se zaklepání na dveře a do Catanova pokoje vejde matka.

„Nesu ti něco k snídani,“ řekne a položí jídlo na okraj lože.

„Děkuji matko,“ řekne Catan.

„Otec tě prý v noci pořádně zřídil,“ zahledí se matka na Catana.

„Tak to je pravda,“ přikývne Catan.

Matka si povzdechne.

„Mohu vidět tvá zranění. Budu pak vědět, jak je lépe ošetřit,“ zeptá se matka.

Catan se na ni zmateně podívá. Vždyť mu v noci poslala hojivou mast.

„Eh, dobře,“ souhlasí nakonec a odhrne přikrývku.

„U všech bohů,“ zděsí se matka, když uvidí Catanova zranění.

Catan se zase přikryje a nejistě se na matku podívá.

„Dojdu ti pro hojivou mast. Ta ti alespoň trochu pomůže,“ řekne a chce odejít.

„Ale já už ji tady mám. Přece jsi mi ji večer poslala,“ zarazí ji Catan.

„Cože? Vždyť já ani nevím, že tě otec potrestal. Večer mě bolela hlava, tak jsem si vzala bylinky a celou noc jsem prospala léčivým spánkem,“ zmateně pohlédne na svého syna.

„To není možné. Když mě otec potrestal, šel jsem sem a našel tady Faleona. Ten mi dal hojivou mast a říkal, že jsi mi ji poslala ty,“ nadzvedne se Catan na loktech, aby na matku lépe viděl.

„Pak ti Faleon lhal. Já ti žádnou mast neposílala,“ zakroutí hlavou matka a odejde.

Catan za ní zmateně hledí, poté se natáhne pro kus chleba se sýrem, ukousne si a zamyšleně přežvykuje. Jestliže mu tu mast neposlala matka, tak kdo? Měl v tom snad prsty otec? Řekl snad Faleonovi, že ho hodlá potrestat a aby mu pak dal hojivou mast a řekl, že je od matky? Catan sám pro sebe zakroutí hlavou. To k jeho otci nesedí.

Dojí snídani a odloží talíř vedle lože. Poté si podepře rukama bradu a přemítá. Po chvíli uslyší na chodbě kroky. Zvědavost mu nedá.

„Faleone,“ zavolá, doufajíc, že to je opravdu on.

Kroky se zastaví, poté změní směr a po chvilce se otevřou dveře od Catanova pokoje.

„Co je?“ nakoukne dovnitř Faleon.

„Můžeš na chvilku?“ zeptá se Catan.

Faleon si povzdechne, ale vejde dovnitř a zavře za sebou dveře.

„Tak co je?“ zeptá se znovu.

„Posaď se,“ poplácá Catan vedle sebe.

Faleon protočí oči, ale pak se posadí.

„Faleone, od koho byla ta mast, kterou jsi mi večer dal?“ zeptá se Catan.

„Už jsem ti to říkal. Od matky,“ odtuší Faleon.

„Od ní není. Matka říkala, že o ní nic neví. Navíc večer kvůli bylinkám tvrdě spala a nevěděla, že mě otec trestá, tak mi ji nemohla poslat,“ odporuje Catan.

Faleon se zarazí. Nečekal, že se tahle lež provalí.

„Dobře. Poslal ti ji...“ začne.

„Hlavně neříkej, že otec. Víš, že otec neschvaluje ulevování od bolesti po trestu,“ přeruší ho Catan.

Oba bratři se chvíli propalují pohledem.

„Dobře, ať je po tvém. Ta mast je ode mě. Slyšel jsem tvůj rozhovor s otcem a slyšel jsem, jak tě trestá a chtěl jsem ti trochu ulevit,“ vyštěkne Faleon, naštvaný, že musel přiznat, že má také srdce.

Catan zůstane na svého bratra překvapeně zírat. Tohle tedy nečekal. Nikdy by ho nenapadlo, že mu Faleon bude chtít pomoci, aniž by za to něco požadoval.

„Děkuju!“ řekne po chvíli.

Faleon se na něj úkosem podívá a přikývne. Vstane a chce odejít. Přejde ke dveřím a s rukou na klice se zastaví.

„Bolí to moc?“ zeptá se tiše.

„Víc než si myslíš,“ odpoví Catan.

„Víš, možná bys měl s těmi cizáky přeci jen odjet,“ řekne tiše Faleon.

„Cože? Jak víš, že chtějí, abych s nimi odjel?“ zeptá se udiveně Catan.

„Vracel jsem se v noci od Ceany a slyšel jsem tvůj rozhovor s tím tmavovlasým cizákem. Nebylo těžké si dát dva a dva dohromady i když je tu spousta věcí, které nechápu a kterým nerozumím,“ přizná Faleon.

Catan na bratra šokovaně zírá. Faleon se po něm ohlédne a poté odejde.

Catan nevěřícně zírá na dveře. Nemůže uvěřit, co mu tady Faleon řekl. Má dojem jakoby stále ještě spal. Tohle všechno je tak neuvěřitelně absurdní, že to prostě musí být sen. To nemůže být skutečnost. Nebo ano?