Ráno se Catan probudí a ihned vyskočí z postele. Musí stihnout východ slunce. S potěšením zaznamená, že už ho nic nebolí. Rychle najde čisté šaty a převlékne se. Okamžik na to, vyběhne ze svého pokoje a následně z domu. Jde na kopec, odkud je zvyklý sledovat východy a západy slunce. Usměje se, když spatří známou postavu, která tam již čeká.

„Konečně. Už jsem se tě nemohl dočkat,“ přejde k němu Jidáš a jemně ho políbí.

Catan se s úsměvem stulí do Jidášovy náruče a natočí hlavu směrem k východu slunce. Oba tiše stojí ve vzájemném objetí a sledují, jak se na obloze postupně objevují červánky a jak je obloha čím dál světlejší.

Catan vzhlédne k Jidášovi. Chtěl by další polibek. Ale jak si o něj říct? Skousne si ret, ale pak posbírá veškerou odvahu, natáhne ruku a položí ji Jidášovi na zátylek. Trošku zatlačí a Jidáš se podvolí. Je zvědavý, co má Catan v plánu. Catan se natáhne a přitiskne své rty na Jidášovy. Jidáš se do polibku usměje, tak tohle Catan chtěl. Oba zavřou oči a Jidáš polibek prohloubí.

Catan potichu zasténá. Je to tak krásné a omamné. Po chvilce se odtáhne.

„Miloval jsi někdy někoho, kromě mě? A Ježíše?“ zeptá se tiše.

„Ne, nikdy. Když Ježíš zemřel, myslel jsem, že už se nikdy nezamiluju. A teď jsi tady ty,“ odpoví Jidáš.

„Mohu tě odpoledne navštívit v hostinci?“ položí Catan další otázku.

„Můžeš za mnou přijít kdykoliv. A nemusíš se ptát,“ odpoví Jidáš a znovu Catana jemně políbí.

„Dobře,“ přikývne Catan.

Jemně se vymaní z Jidášova objetí a zamíří domů. Přijde akorát včas na snídani.

„Že tě to pořád baví. Sledovat jak vychází a zapadá slunce. Vždyť už jsi to viděl tolikrát,“ zakroutí nad ním hlavou Faleon, když se Catan usadí u stolu.

„Baví. Každý den je to totiž jiné a stejné zároveň. A nádherné. Ale to ty nemůžeš pochopit, omezenče,“ ušklíbne se Catan.

„Omezenče? Já ti dám omezence,“ zavrčí Faleon.

„A co uděláš? Omezenče,“ šklebí se dál Catan.

Faleon se nadechne, aby něco odsekl. Ale už to nestihne.

„Přestaňte oba dva. Nebo vás srovnám,“ zasáhne otec.

Oba zmlknou, ale přesto se dál propalují pohledy. Matka jim podá talíře se snídaní a sama se usadí u stolu. Všichni začnou jíst.

„Tak. Faleone, ty půjdeš doštípat to dříví, které jsme včera nestihli. Catane, ty oškrábeš starý nátěr z okenních rámů a poté je natřeš, je to už potřeba,“ rozdá otec úkoly.

On sám se pustí do opravy střechy, aby jim do domu nezatékala voda. Už včera si všiml, že se v ní nachází díry. Catan i Faleon přikývnou. Nemají důvod něco namítat. Dojí svou snídani a rozejdou se po své práci.

Faleon vyjde z domu a jde štípat dříví. Naštěstí ho už moc nezbývá, takže do oběda by to mohl mít hotové. A pak by mohl jít za Ceanou. Na tváři se mu mihne úsměv. Popadne sekyru a dá se do práce.

Catan mezitím vezme škrabku a vejde do ložnice rodičů. Začne odshora a skončí dole. Nejdřív seškrábe starý nátěr a poté vše znovu natře. Otevře okno a dá se do seškrabování. Nátěr je naštěstí opravdu starý a hodně oprýskaný, takže jde dobře seškrábat.

Jakmile má okno v ložnici hotové, přejde do Faleonova pokoje a opět nátěr seškrábě. Při tom slyší šramocení ze střechy. Vykloní se z okna a přetočí se tak, aby viděl nahoru. Zahlédne otcovy nohy a usměje se. Mohl by si z něj udělat legraci. Zaleze zpět do Faleonova pokoje a rozhlédne se. Uvidí Faleonův meč, vezme ho do rukou a znovu se vykloní z okna. Natáhne ruce s mečem a jemně šťouchne otce do nohy. Otec nohu kousek posune. Catan se tiše zasměje a znovu ho šťouchne.

„Co to je sakra?“ zahromuje otec a otočí se, aby viděl, co ho šťouchá do nohy.

Catan svému otci s úsměvem zamává. Ten na něj chvíli překvapeně zírá, než se vzpamatuje.

„Zalez zpátky, kluku hloupá. Chceš snad z toho okna vypadnout a zabít se?“ zaburácí.

Catan se rozesměje a se smíchem zaleze zpátky do pokoje. Vrátí meč na místo a přejde k sobě do pokoje, kde se pustí do seškrábání nátěru u svého okna.

Otec ještě chvíli nevěřícně zírá na místo, kde se ještě před chvílí nacházel jeho mladší syn. Co to mělo být? Jistě, všiml si, že se Catan chová trochu jinak. Jakoby září, je průbojnější a oprsklejší. A také se neustále usmívá. Ale tohle? Zbláznil se snad? Zakroutí hlavou a pokračuje v opravě střechy. Bude si muset s Catanem promluvit.

Catan seškrábe nátěr u svého okna a přesune se do kuchyně, kde ho čeká poslední okno.

„Cos dělal, že na tebe otec křičel?“ zeptá se matka, která stojí u kamen a vaří.

„Ále, jen jsem ho trochu provokoval,“ odpoví Catan.

„Provokoval? Jak?“ zahledí se na něj matka.

„Šťouchal jsem ho Faleonovým mečem do nohy,“ pokrčí Catan rameny a dál seškrábává nátěr.

„A málem u toho vypadl z okna,“ zavrčí otec, který se objeví ve dveřích.

„Cože?“ vyjekne matka.

„Téměř vylezl z okna u Faleonova pokoje. Vlastně se divím, že se udržel,“ upře otec na Catana nabručený pohled.

„Catane, nezbláznil ses? Vždyť ses mohl zabít,“ řekne matka.

„Měl jsem to pod kontrolou. A koneckonců se mi nic nestalo,“ řekne Catan.

„Ale mohlo,“ zahřmí otec.

„A co tady vůbec děláš? Myslel jsem, že chceš opravit střechu,“ zeptá se Catan, přejde k vědru s barvou a začne okno v kuchyni natírat.

„Zapomněl jsem si tady kladivo,“ zabručí otec, najde kladivo a vyjde z domu, aby se mohl vrátit na střechu.

Catan natírá rám a u toho si tiše pobrukuje. Nevšímá si tudíž zkoumavého pohledu matky. Ta se zamračí. Má jisté podezření, co se s Catanem děje a moc se jí to nelíbí. Má o něj strach, aby mu nakonec nebylo ublíženo. Povzdechne si a vrátí se k vaření.

Catan donatírá okno a nechá ho otevřené, aby se okenice nepřilepily. Poté vyjde do patra, kde postupně natře okna ve všech pokojích.

Faleon mezitím doštípe dříví. Část naskládá pod stříšku u domu a část nanosí do kuchyně. Je toho sice víc než je potřeba, ale to nevadí. Však ono se spotřebuje.

Otec opraví největší část střechy a sleze dolů, aby zasedl s rodinou ke společnému obědu.

Všichni tři se usadí u stolu a matka jim nandá jídlo. Dneska mají pečené maso se zeleninou. Matka se také usadí a všichni se pustí do jídla.

„Jestli mě už dneska nebudeš potřebovat, tak bych zašel za Ceanou,“ řekne po jídle Faleon.

„Jen jdi,“ přikývne otec.

Faleon se usměje a natěšeně vyběhne z domu.

„Ty tu zůstaň,“ přikáže otec, když si všimne, že Catan chce také zmizet.

„Děje se něco?“ zeptá se Catan.

„To mi řekneš ty. A teď si sedni, musím si s tebou promluvit,“ řekne otec.

„Eh, dobře,“ sedne si Catan zpátky ke stolu, ze kterého matka sklízí nádobí.

„Takže, můžeš mi říct, co se s tebou děje?“ zeptá se otec.

„Se mnou? Nic,“ zamrká zmateně Catan.

„Catane, broučku, my víme, že se s tebou něco děje. Chováš se zvláštně. Pořád se jen usmíváš a máš takový zasněný pohled. A nejen to. Jsi průbojnější a začal jsi provokovat. Vem si ráno tu hádku s Faleonem nebo to šťouchání otce,“ pohlédne na něj matka.

„Nic se se mnou neděje. Jen mám prostě dobrou náladu,“ pokrčí rameny Catan.

„Catane, přesťan lhát,“ zavrčí otec.

„Catane, ty jsi zamilovaný, viď?“ pohladí ho matka po ruce.

„Já nejs...no možná ano. Ale to není přece nic špatného,“ založí si Catan ruce na hrudi a zamračí se na rodiče. Otec se opře o židli a zkoumavě se na Catana zahledí.

„Samozřejmě, že není. Jen nám řekni, kdo to je? Známe ji?“ usměje se matka.

„Já...tohle bych si raději nechal pro sebe. Alespoň pro zatím. Je to zatím v začátcích a já nechci nic uspěchat,“ zavrtí se Catan a sklopí hlavu.

„Ach, tak dobře,“ řekne překvapeně matka a je na ní vidět, že je trošku zklamaná.

„Hlavně nikomu nenalítni. A já jdu dodělat tu střechu,“ řekne otec, zvedne se a vyjde z domu.

„No já taky půjdu,“ řekne Catan a vstane od stolu.

„Kam chceš jít?“ zeptá se matka.

„No, já...“ zakoktá se Catan.

„Chceš jít za ní?“ usměje se matka.

„Ano,“ přikývne Catan.

„Tak utíkej,“ pobídne ho matka s úsměvem.

Catan jí úsměv oplatí a vyběhne z domu. Běží celou cestu do vesnice, jen na okraji zpomalí. Snaží se dostat do hostince tak, aby ho vidělo, co nejméně lidí. Vstoupí do hostince a podél zdi se blíží ke schodům, vedoucích do patra k pokojům. Má štěstí, hosté se věnují hádce hostinského s jedním hostem. V rychlosti vyběhne schody a nahoře se zarazí. Je tu víc pokojů a on neví, ve kterém je Jidáš ubytovaný. Skousne si ret a rozhlédne se. Vyděšeně nadskočí, když ucítí na rameni ruku. Rychle se otočí a zrak mu padne na drobného zrzka, který vypadá vyplašeně. Zbyněk, naskočí mu v hlavě jméno. Zhluboka se nadechne a přinutí se uklidnit se. Jemně se na Zbyňka usměje. Zbyněk mu úsměv oplatí a ukáže na jedny dveře.

„Jidáš,“ řekne.

Catanovi dojde, že mu ukazuje na pokoj, který má zde Jidáš pronajatý. Znovu se na něj usměje, přejde ke dveřím a zaklepe. Dveře se hned otevřou a mezi nimi stojí Jidáš, který okamžitě zatáhne Catana dovnitř a zabouchne za sebou.

„Jsem rád, že jsi přišel,“ obejme ho Jidáš.

„To já taky. Víš, pořád musím myslet na ty naše polibky,“ usměje se na Jidáše Catan.

„Tak to se musím postarat, abys na ně myslet nemusel,“ ušklíbne se Jidáš.

„Hm, a jak?“ zavrní Catan.

„Takhle,“ zavrčí Jidáš a dravě Catana políbí.

Dravě se líbají a během toho se posunují k loži, na které pak společně spadnou. Jidáš se odtrhne od Catanových úst a přisaje se k jeho krku. Líbá ho, sem tam ochutná kůži jazykem a občas jemně kousne. Catan vzdychne a zakloní hlavu, aby Jidášovi usnadnil přístup. Hladí ho po ramenou, pažích a zádech.

Nakonec to nevydrží a znovu si Jidáše přitáhne k polibku. Své ruce zaboří do jeho vlasů, kterými se probírá a sem tam zatáhne. Jidáš do polibku zavrčí a začne Catana hladit po hrudi a břiše. Catan zasténá a začne Jidáše také hladit po hrudi.

Jidáš se odtáhne, posadí se na paty a stáhne si košili. Hned nato znovu lehce nalehne na Catana a znovu spojí jejich rty. Znovu začne Catana hladit. Catan trošku znejistí.

„Klid. Jen dělej to co před chvílí. Dotýkej se mě, hlaď mě,“ zašeptá Jidáš a znovu se ponoří do polibku.

Catan pod polibky roztává a znovu hladí Jidáše po hrudi. Je to tak jiné, dotýkat se nahé kůže někoho jiného. Jiné ale příjemné a dokonce i vzrušující. Jidáš rukou zajede pod Catanovu košili a hladí ho po holé kůži. Catan se zachvěje, je to tak hezké.

Jidáš se trošku odtáhne a zadívá se Catanovi do očí. Trošku mu povyhrne košili. Catan trošku znejistí ale nakonec se lehce nadzvedne a nechá si košili svléknout. Opět se začnou líbat a hladit.

Najednou se Jidáš odtrhne a sjede po Catanově těle níž. Začne se mazlit s jeho bříškem. Catan zavře oči a užívá si ty dotyky. Sám vplete ruce do Jidášových vlasů a prohrabuje se v nich.

Jidáš se postupně polibky posouvá výš, až se z bříška dostane na hrudník. Políbí Catana na klíční kost a poté začne věnovat svou pozornost bradavkám. Na střídačku je saje, olizuje a jemně skousává. Catan vzdychá a sténá. Je plně vzrušený.

Jidáš přesune svou ruku ke Catanovým kalhotám a chce je stáhnout.

„Počkej! Tohle ne,“ zarazí ho Catan.

„Dobře. Omlouvám se,“ řekne Jidáš.

„Nezlobíš se?“ zeptá se Catan.

„Ne, nezlobím. To jak daleko zajdeme, je jen na tobě. Budeme dělat jen to, co chceš ty a můžeš mě kdykoliv zastavit,“ usměje se Jidáš.

„Dobře. Děkuju!“ řekne Catan a jemně Jidáše políbí.

Znovu se začnou líbat, ale tentokrát pomalu, něžně a neupěchaně. Nakonec se Jidáš odtrhne a položí své čelo na Catanovo. Oba zhluboka dýchají a snaží se uklidnit.

„Za tři dny odjíždíme. Pojeď s námi. Se mnou,“ zašeptá Jidáš.

„Já nevím. Musím si to promyslet. Můžu ti dát odpověď zítra?“ zašeptá Catan.

„Dobře,“ přikývne Jidáš a lehne si vedle Catana.

Ten se mu stulí do náruče.

„Můžeme jen tak ležet a povídat si?“ zeptá se Catan.

„Samozřejmě, že můžeme,“ usměje se Jidáš.