Jana vyděšeně sleduje scénu před sebou. Její rodiče, bratři a dokonce i starosta leží mrtví na zemi. Hradní pán, tyčící se nad nimi, jim rozerval hrdla. Ucouvne a zadrhne se jí dech v hrdle, když se hradní pán otočí k ní. V jeho očích plane vztek a nenávist. Janě je jasné, že s ní nebude mít žádné slitování, že ji zabije, stejně jako ostatní. Pohlédne k protější stěně, kde se choulí Zbyněk u něhož stojí jí neznámý muž, který prohlíží jeho obličej. Zbyněk je jediný, kdo jí může pomoci a zachránit její život.

„B-bráško,“ špitne a prosebně se na něj zahledí.

Zbyněk k ní vzhlédne.

„Pomoz mi, prosím,“ zaprosí a vtlačí do očí pár slz.

V tu chvíli je u ní hradní pán, přirazí ji ke zdi a drží ji za krk.

„Jaká drzost. Přijdeš sem s úmyslem ho zabít a teď ho žádáš o pomoc? Kdo si myslíš, že jsi?“ syčí na ní hradní pán.

Jana škrábe nehty kůži na ruce hradního pána, aby ho přinutila povolit stisk.

„Prosím, jsem těhotná,“ zachrčí v poslední naději na záchranu.

„Nejsi. U těhotných žen je cítit jistý pach. A u tebe nic,“ ušklíbne se Vladimír.

Jana vyvalí oči. Sakra, doufala, že jí tahle lež vyjde. Znovu zoufale pohlédne na Zbyňka. Ten odvrátí hlavu.

„Řekni sbohem!“ zavrčí Vladimír předtím, než zaryje své tesáky do Janina hrdla, které během pár vteřin rozerve.

Odhodí mrtvé tělo a přejde ke Zbyňkovi. Klekne si k němu a pohladí ho po vlasech. Zbyněk ovšem uhne a odtáhne se.

„Prosím, neprodlužuj to,“ zašeptá.

„Co nemám prodlužovat?“ nechápe Vladimír.

„No teď mě přece zabiješ, ne? Tak to neprodlužuj a udělej to,“ šeptne Zbyněk.

Vladimír si vymění pohled s opodál stojícím Jidášem.

„Proč bych tě měl zabíjet?“ otočí se Vladimír zpět na Zbyňka.

„Protože teď jsem ošklivý. Jsem zohyzděný,“ zavzlyká Zbyněk.

„Ne, nejsi ošklivý ani zohyzděný. Jsi jen trochu popálený,“ řekne Vladimír a přitáhne si Zbyňak do náruče.

„No právě,“ řekne Zbyněk.

Vladimír ho políbí do vlasů a jemně se odtáhne. Pohlédne na Zbyňkovu tvář plnou puchýřů a zarudnutí.

„Miluju tě a žádné zranění na tom nic nezmění,“ řekne tiše a políbí Zbyňka na čelo, které je nezraněné.

„Navíc to není tak hrozné. Dám ti mastičku, která zmírní bolest a pálení a napomůže vyléčení,“ ozve se Jidáš.

„Vyléčím se?“ zeptá se nevěřícně Zbyněk.

„Jistě. Bude to sice pár dní trvat, ale nakonec ty puchýře zmizí. Některé popraskají, jiné splasknou a zhnědnou. Ty po čase vyblednou. Zarudnutí zmizí ještě dříve,“ řekne Jidáš.

„Tak vidíš. A teď pojď, půjdeme nahoru,“ řekne Vladimír.

Zbyněk přikývne, vstane a nechá se odvést do Vladimírových komnat. Posadí se na lože a smutně se na Vladimíra zadívá. Ten si k němu přisedne a jemně téměř neznatelně položí své ruce na Zbyňkovy tváře. Zbyněk úlevně vydechne a zavře oči.

„Krásně chladíš,“ řekne tiše, Vladimírovy studené ruce zmírňují pálení a bolest.

„To je dobře,“ usměje se Vladimír.

Zbyněk k němu zvedne oči a jemně se pousměje.

„Nesu tu mastičku,“ otevřou se dveře a dovnitř vejde Jidáš.

„Děkuji!“ řekne Zbyněk.

Jidáš pouze přikývne a otevře malou nádobku s mastí.

„Já mu to natřu,“ řekne Vladimír a natáhne ruku.

„Dobře. Víš jak?“ povytáhne Jidáš obočí.

„Ehm, ne,“ přizná Vladimír.

„Nabereš si na prsty a natřeš mu to na tváře. Nebudeš to ale vmasírovávat. Ta mast musí vytvořit slabý povlak,“ vysvětlí Jidáš a podá Vladimírovi mast.

Vladimír přikývne a podle Jidášový instrukcí nabere mast a opatrně ji natře na Zbyňkovy tváře. Vytvoří se slabý nažloutlý povlak, který téměř zakryje puchýře.

„Krásně to voní. Z čeho to je?“ pohlédne Zbyněk na Jidáše.

„Z bylinek, přesněji z heřmánku, hřebíčku, levandule, pampelišky, máty, měsíčku lékařského, aloe vera, z kůry břízy, medu a mléka,“ pokrčí rameny Jidáš.

„Opravdu to pomůže?“ zeptá se tiše Vladimír.

„Ano, mám to ověřené,“ přikývne Jidáš.

„Opravdu moc ti děkuji! Vím, že jsi to nemusel dělat,“ řekne Zbyněk.

„Jdu to dolů uklidit,“ řekne Jidáš a odejde.

„Všiml sis, že vždy když mu někdo začne děkovat, mluvit o vztazích nebo citech, tak odejde nebo začne být nepříjemný,“ otočí se Zbyněk na Vladimíra.

„Všiml. Už dávno,“ zasměje se Vladimír, otře si ruce od masti do malého kousku plátna a pohodlně se uloží na lože.

Zbyněk si lehne vedle něj a zadívá se do stropu. Bolest a pálení z popálených tváří postupně odeznívají. Vladimír se přetočí na bok, podloží si hlavu rukou a pomalu hladí Zbyňka po boku. Skloní se k němu a jemně ho políbí. Hned nato se odtáhne.

„Mohu jim zařídit pohřeb? Vím, že se mě pokusili zabít a zranili mě, ale stále je to moje rodina,“ pohlédne Zbyněk prosebně na Vladímíra.

„Pokud si to přeješ,“ povzdechne si Vladimír.

„Děkuji!“ řekne Zbyněk.

Vladimír se natáhne po příkrývce, kterou přetáhne přes Zbyňka.

„Zkus ještě usnout. Moc jsi toho nenaspal,“ políbí Zbyňka na čelo.

„Zůstaneš tady se mnou?“ zeptá se Zbyněk.

„Zůstanu,“ usměje se Vladimír.

Zbyněk se usměje, chytí Vladimíra za ruku a zavře oči. Vladimír se tomu tiše zasměje. Zbyňkovo konání mu přijde roztomílé.

„Už usnul?“ ozve se ode dveří.

„Ano,“ přikývne Vladimír a pohlédne ke dveřím.

„Dohlédnu na jeho léčbu a až se vyléčí, tak odjedu,“ řekne Jidáš.

„Kam chceš jet?“ zeptá se Vladimír.

„Chci najít toho, o kom mluvil Ježíš. Chci zkusit otevřít své srdce a znovu milovat a být šťastný,“ řekne Jidáš.

„Víš, kde ho hledat?“ zeptá se Vladimír.

„Hodně jsem cestoval, než jsem se tady usadil. Vím o jakém ostrově mluvil a kde ho hledat,“ přikývne Jidáš.

„Dobrá. A pokud dovolíš, rád bych jel s tebou,“ řekne Vladimír.

„A jeho tu necháš samotného?“ povytáhne Jidáš obočí.

„Samozřejmě, že ne. Pojede taky. Pokud bude chtít. Pokud ne, zůstaneme,“ pokrčí Vladimír rameny.

„Dobře, nemám nic proti. Jen varování. Je to ostrov obývaný Vikingy a ti nejsou zrovna přátelští,“ řekne Jidáš.

„To zvládneme. Pokud by zaútočili, tak je porazíme a Zbyňka si ohlídám,“ řekne Vladimír.

„Jak myslíš. Já vám v ničem bránit nebudu,“ řekne Jidáš.

„Pojedu. Aspoň se podívám někam do světa a zároveň přijdu na jiné myšlenky,“ ozve se Zbyněk.

Vladimír i Jidáš se k němu překvapeně otočili.

„Myslel jsem, že jsi usnul,“ řekne Vladimír.

„Neusnul. Nechci spát. Jen si chci trochu odpočinout,“ otevře Zbyněk oči a pohlédne na Vladimíra a poté na Jidáše.

„Takže jsi všechno slyšel,“ konstatuje Jidáš.

„Ano,“ přikývne Zbyněk.

„A co jsi vůbec udělal s...“ nedokončí Vladimír a vrhne rychlý pohled na Zbyňka.

„S mojí rodinou, starostou a Stefanem,“ dokončí Zbyněk.

„Odnesl jsem je do krypty pod kostelem ve vesnici,“ odpoví Jidáš.

„Dobrá. Zajdu za starostovým synem. Předpokládám, že svého otce a manželku bude chtít pohřbít on. To samé platí o zbylých manželích tvých sester. Já zařídím pohřeb zbytku rodiny a taky Stefanovi,“ řekne Vladimír.

„Stefanovi?“ pohlédne na něj tázavě Zbyněk.

„Byl to můj stvořitel a milenec. A miloval jsem ho. Alespoň do té doby, nže jsi sem přišel ty,“ opětuje mu pohled Vladimír.

„Chápu. A děkuju ti, že chceš zařídit i pohřeb mé rodině,“ řekne Zbyněk.

„Za to jak se k tobě chovali a co ti udělali si to nezaslouží. Ale když si to přeješ, tak to udělám. Jak dlouho v té kryptě vydrží,“ otočí se Vladimír na konec na Jidáše.

„Nevím jistě. Tak 2 až 3 dny,“ zapřemýšlí Jidáš.

„Pak nesmíme ztrácet čas. Naštěstí je už ráno. Takže jdu sehnat truhláře na výrobu rakví. Pro jistotu jich seženu víc a by se to stihlo. A poté se pokusím sehnat kněze,“ vyskočí Vladimír z lože.

„Zůstanu tady a budu odpočívat,“ řekne Zbyněk a pohodlněji se uloží.

„Bezva. No kdybyste mě hledali, budu ve studovně,“ řekne Jidáš a zmizí.

Vladimír jen zakroutí hlavou. Skloní se ke Zbyňkovi a jemně ho políbí, hned poté odejde z pokoje a následně i z hradu. Okamžitě se rozběhne do města, které se nachází den cesty od hradu. Díky své rychlosti tu cestu zvládne během tří hodin. Zamíří už pomalým krokem k dílně truhláře. Zabuší na dveře a čeká. Dveře se po chvilce otevřou a ven vyjde postarší muž.

„Dobrý den! Přejete si?“ usměje se na Vladimíra.

„Dobrý den! Mám pro vás práci,“ řekne Vladimír.

„Jistě, tak pojďte dál,“ usměje se truhlář a vejde dovnitř.

Vladimír vejde za ním a rozhlédne se po místnosti. Nic moc tu není. Jen robustní pracovní stůl, nářadí a ještě nezpracovaný materiál. Na zemi jsou kousky dřeva a piliny.

„Tak co chcete vyrobit?“ zeptá se truhlář.

„Potřebuju rakve,“ řekne Vladimír.

„To není problém. Kolik jich chcete?“ položí další otázku truhlář.

„Chci jich 8,“ řekne Vladimír.

„Tolik?“ podiví se truhlář.

„Rodinná tragédie,“ pokrčí rameny Vladimír.

„Ach tak, no dobrá. Budu je mít hotové zhruba za týden a pak bych poslal své učedníky, aby vám je dovezl,“ řekne truhlář.

„Chci je mít hotové do zítřka,“ zamračí se Vladimír.

„To je nemožné. I kdybych já a mí učedníci pracovali celý den a noc, nejsme schopni to za tak krátkou dobu stihnout,“ vyhrkne truhlář.

„Tak sežeňte další truhláře z okolí. Je mi jedno, jak to uděláte, ale do zítřka ty rakve budou hotové. A vaši učedníci mi je během zítřka dovezou,“ řekne Vladimír.

„Truhláře sehnat mohu, to není problém. Jen nevím z čeho je pak zaplatím. Nikdo zadarmo pracovat nebude a rakve zas tak drahé nejsou,“ povzdechne si truhlář.

„Každý truhlář ode mě dostane dva měšce zlaťáků. Každý učedník jeden měšec,“ přimhouří Vladimír oči.

„To je dost peněz,“ nechce truhlář věřit tomu, co slyší.

„Ano, to je. Přesto to udělám. A přijdu sem ty peníze vyplatit osobně hned druhý den po pohřbu,“ řekne Vladimír.

„Ehm, dobrá. Jak si přejete,“ řekne truhlář.

„Výborně. Jistě víte o hradu, který se nalézá den cesty na západ,“ povytáhne Vladimír obočí.

„Ano, slyšel jsem o něm. Má docela nechvalnou pověst,“ přikývne truhlář.

„Ty rakve budou dovezeny tam,“ řekne Vladimír.

„Dobrá,“ odsouhlasí truhlář.

„Nashledanou!“ rozloučí se Vladimír a odejde.

„Nashledanou!“ oplatí truhlář a dívá se na zavřené dveře.

Nakonec zakroutí hlavou. To byl ale podivný zákazník.

„Josefe! Květoslave!“ zavolá.

„Ano, mistře?“ přiběhnou dva mladíci.

„Máme zakázku. 8 rakví a mají být hotové do zítřka a během zítřka odvezeny na hrad vzdálený den cesty. Ten s tou nechvalnou pověstí,“ pohlédne truhlář na své učedníky.

Ti se zachvějí. O tom hradu slyšeli své a moc se jim tam nechce. Ale zákazník je zákazník.

„Odvezu je tam. Ale do zítřka to nestihneme,“ řekne statný brunet.

„Děkuji Květoslave! A teď se pusť do práce. Josefe, ty oběhni všechny truhláře okolo, že je prosím o pomoc. Vysvětli jim situaci a řekni, že každý truhlář dostane dva měšce zlaťáků druhý den po pohřbu a každý učedník jeden měšec,“ rozkáže truhlář.

Oba učedníci přikývnou a pustí se do svých povinností. Květoslav a truhlář se pustí do díla, zatímco Josef osedlá koně a objede všechny truhláře ve městě a jedné přilehlé vesničce. Dva odmítnou ale zbylých pět souhlasí a společně se svými učedníky přijedou do dílny truhláře, u kterého byla objednávka provedena. Všichni se pustí do práce a druhý den je vše hotovo. Naloží rakve na vůz a Květoslav se rozjede doručit je zákazníkovi.

Vladimírovy se naštěstí podaří přesvědčit i jednoho kněze, aby odsložil smuteční obřad. Toho samého kněze si najmou i tři ovdovělí muži z nichž jeden je syn starosty. Všechny pohřby proběhnou v jeden den ve stejný čas.

Vladimír se druhý den vypraví znovu do města k truhláři, kde vyplatí slíbenou odměnu.