„Támhleten ostrov je náš cíl,“ přejde kapitán k trojici mužů a ukáže na nedaleký ostrov na obzoru, který pomalu tmavne nadcházející nocí.

„Za jak dlouho tam zhruba budeme?“ zeptá se Jidáš.

„Pokud se neobrátí vítr nebo nenastane bouře, tak bychom zítra ráno měli zakotvit. Ale my tam nezůstaneme. Vysadíme vás a odplujeme. Nechci mít s Vikingy problémy a navíc bychom proti nim v boji neměli šanci,“ promne si kapitán nervózně ruce.

„V pořádku. Hlavně nás nezapomeňte za týden vyzvednout,“ řekne Jidáš.

„Jistě, jistě, nezapomenu,“ přikývne kapitán, otočí se na patě a odejde.

Přejde ke kormidelníkovi a postaví se vedle něj.

„Konečně se jich zbavíme. Hlavně toho zrzka. Pro chlapy je příliš velkým pokušením. Být tady ještě o den nebo dva, tak by se někteří nemuseli ovládnout a vrhli by se na něj,“ poznamenal kormidelník.

„Jo, to je pravda. I já na něj mám docela chuť,“ pohlédne kapitán směrem k trojici.

„Nedivím se. Kdyby u něj nebyli ti dva, tak bych si ho vzal na lože už před několika dny. Ať už by chtěl nebo nechtěl,“ přizná kormidelník.

„Tak to nejsi jediný. Stačí jak se na něj chlapi dívaj. A obvzlášť potom, co se ozývalo z té kajuty,“ zaškaredí se kapitán.

„Jo, mě stačilo slyšet ty vzdychy, sténání a vrzání postele a byl jsem tvrdý. Jsem si to musel udělat minimálně třikrát za noc. Ti dva spolu šukaj jak králíci,“ řekne kormidelník.

„Divím se, že ten zrzek dokáže vůbec stát. Natož chodit,“ přikývne kapitán.

„Asi bychom měli jít do kajuty,“ poznamená Vladimír, poté co vyslechl kapitánův rozhovor s kormidelníkem.

„To asi ano. A zamkněte se, ať Zbyňka někdo neznásilní. Ze všech námořníků je cítit chtíč, vzrušení a touha,“ zašklebí se Jidáš a pohlédne na námořníka, pracujícího poblíž, který místo práce hladově zírá na Zbyňka.

Zbyněk si toho pohledu všimne taky a pro větší pocit bezpečí se přitiskne k Vladimírovi. Vladimír se na námořníka zamračí a ochranitelsky položí Zbyňkovi ruku kolem pasu.

„Půjdeme,“ řekne tiše a společně se Zbyňkem odejdou do kajuty.

„Zůstaneš tady se mnou?“ zeptá se Zbyněk.

„Jistě. Nehodlám riskovat, že se ti něco stane,“ přikývne Vladimír.

Zbyněk se usměje, sundá si plášť, boty a kalhoty a jen v košili vleze do postele. Zachumlá se do přikrývky a zahledí se na Vladimíra. Ten se pro sebe pousměje. Zbyněk mu přijde neuvěřitelně roztomilý. Sundá si plášť a vyhrne si rukáv na levé paži. Podá si pohár ze stolu, podrží ho pod levačkou, do které zaryje své tesáky. Vytékající krev zachycuje do poháru. Musí si ruku pokousat ještě několikrát než je pohár plný. Následně ho podá Zbyňkovi, který ho s nechutí vypije. Ta chuť mu přijde odporná. A ještě odpornější mu přijde vědomí, že si Vladimír kvůli tomu musí ubližovat.

„Ještěže je to jen dočasné,“ poznamená s nechutí.

Vladimír se jen zasměje a podá Zbyňkovi další pohár, tentokrát naplněný vínem, aby spláchnul tu chuť. Následně se svlékne a v košili zaleze do postele ke Zbyňkovi. Vezme Zbyňkovi prázdný pohár a odhodí ho stranou a vtáhne si Zbyňka k sobě do náruče.

„Budeme spolu navždy,“ zašeptá.

„Ano, budeme,“ přikývne s úsměvem Zbyněk.

„Měl bys spát,“ řekne Vladimír.

„Hm, tak dobrou noc,“ řekne Zbyněk a zavře oči.

„Dobrou noc,“ vrátí mu Vladimír a taktéž zavře oči, aby mohl odpočívat.

„Em, Vladimíre?“ ozve se po chvíli Zbyněk.

„Ano?“ zeptá se Vladimír.

„Budeme ještě někdy cestovat? Až do dneška jsem nebyl nikde než ve vesnici. A teď když jsme vyjeli. No líbí se mi to. Vidět nové věci, slyšet cizí jazyky a poznávat nepoznané,“ řekne Zbyněk.

„Můžeme procestovat celý svět, když budeš chtít,“ usměje se Vladimír.

„To zní dobře,“ usměje se Zbyněk a ponoří se do říše spánků.

Zbyněk klidně a pokojně prospí celou noc ve Vladimírově objetí. Až ráno ho probudilo bouchání na dveře.

„Co se děje?“ zeptá se rozespale.

„Nevím, ale zjistím to,“ odpoví Vladimír, v rychlosti na sebe hodí kalhoty a prudce otevře dveře.

„Dobré ráno! Jen jsem vás chtěl informovat, že budeme přistávat v přístavu, tak abyste se nachystali,“ vyhrkne kapitán a nervózně přejede pohledem z Vladimíra na Zbyňka a zpět.

„Dobrá. Sbalíme věci a hned jsme nahoře,“ přikývne Vladimír a zavře dveře.

„Začnu balit,“ řekne Zbyněk zatímco vyleze z postele a obléká se.

„To není nutné,“ zakroutí hlavou Vladimír a nadpřirozenou rychlostí sbalí všechny jejich věci.

Zbyněk jen s úsměvem zakroutí hlavou, oblékne si plášť a společně s Vladimíre vyjde z kajuty na palubu, kde už stojí Jidáš.

„Dobré ráno!“ zacvrliká Zbyněk a opře se o zábradlí.

„Dobré!“ zabručí Jidáš a nespustí oči z přibližujícího se mola.

Vladimír si stoune vedle Zbyňka a jemně ho vezme kolem pasu.

„Těšíš se na dobrodružství?“ zeptá se.

„Ani nevíš jak,“ odpoví Zbyněk.

Vladimír se zasměje. V tu chvíli přirazí bok lodi k molu.

„Pánové, můžete vystoupit,“ přistoupí k nim kapitán a nervózně si hraje s lemem pláště.

„Výborně,“ pokýve Jidáš hlavou a všichni tři vystoupí na břeh.

Jakmile jsou z lodi, dá kapitán povel k odplutí. Trojice si toho nevšímá a pokračuje ve své cestě.

„Kam teď?“ zeptá se po chvíli Zbyněk.

„Najdeme hostinec, kde se ubytujeme a pak budeme hledat,“ pokrčí rameny Jidáš.

„Dobře,“ přikývne Zbyněk.

„Támhle vidím nějakou vesnici,“ ukáže Vladimír.

„Výborně. Tak jdeme,“ řekne Jidáš a všichni zamíří daným směrem.

Po dvou hodinách dorazí na okraj vesnice. Vkročí dovnitř a rozhlíží se, jestli neuvidí hostinec. Vesničané, pracujících na domech nebo zahradách je nepřátelsky a nedůvěřivě sledují. Jsou to pro ně cizáci, které nemají rádi a nevěří jim. Nikdo nechápe co tu chtějí. Nakonec se za trojicí začne tvořit strúdl lidí, který je následuje. Zbyněk se po nich nervózně ohlíží. Má strach. Co když na ně zaútočí?

„Támhle je hostinec,“ poznamená Jidáš.

Zbyňkovi se částečně uleví. Všichni tři vejdou do hostince, kde se okamžitě rozhostí hrobové ticho.

„Co tu chcete?“ zahřmí zarostlý hostinský, ti cizáci se mu vůbec nelíbí.

„Chceme si pronajmout pokoje,“ odpoví klidně Jidáš.

Hostinský se zarazí. Ten cizák umí jejich řeč. Kde se ji naučil?

„Tak pokoje, jo? A máte čím zaplatit?“ ušklíbne se, když se vzpamatuje.

„Samozřejmě,“ přikývne Vladimír a hodí hostinskému váček s penězi.

Hostinský váček potěžká a nahlédne dovnitř. Následně vyndá jednu zlatou minci a skousne ji. Hm, pravé zlato.

„Dobrá. Kolik těch pokojů chcete?“ zeptá se.

„Dva,“ odpoví Vladimír.

Hostinský si je přemění trochu překvapeným pohledem. Jsou tři a chtějí jen dva pokoje?

„Dobře. Tak pojďte za mnou,“ řekne a rozejde se ke schodům, které vedou k pokojům.

Zbyněk jen zmateně těká pohledem. Nikomu nerozuměl, protože mluvili ve zdejším jazyce. Trochu posmutní. Také by chtěl umět cizí jazyk. Alespoň jeden. Snad se jednou nějaký naučí. Mezitím dorazí k pokojům.

„Tyhle dva,“ ukáže jim hostinský na dvoje dveře.

Jidáš i Vladimír přikývnou a ony dveře otevřou a vejdou dovnitř. Hostinský si založí ruce na hrudi a zahledí se na Zbyňka, který zmateně zůstal stát na chodbě.

„Nepůjdeš dovnitř, škvrně?“ houkne na něj.

Zdeněk na něj vyplašeně pohlédne.

„Zbyňku, pojď dovnitř. Tyhle pokoje máme pronajaté,“ objeví se mezi dveřmi Vladimír.

Hostinský se zašklebí. To malé pískle nejspíš jejich řeč neumí a nerozuměl jim. Zbyněk se rychlostí blesku protáhne kolem Vladimíra dovnitř do pokoje. Vladimír ještě pohledem zpraží šklebícího se hostinského a zabouchne dveře.

„Proč jsi nešel hned za mnou?“ zeptá se Zbyňka.

„Netušil jsem, že jste tyto pokoje pronajali,“ sklopí Zbyněk hlavu.

„Netušil. Vždyť jsme to dole vyjednali. A...ach, ty jsi nám nerozuměl. Omlouvám se, nedošlo mi, že nám nerozumíš. Promiň,“ vtáhne si Zbyňka do náruče.

„To nic. Jen ten hostinský mě trochu vystrašil,“ řekne Zbyněk a víc se k Vladimírovi přitulí.

„Já tě ochráním,“ šeptne Vladimír a vtiskne Zbyňkovi do vlasů polibek.

Zbyněk slastně zavrní.

„Jsi jako kočka. Můj malý roztomilý kocourek,“ zasměje se Vladimír.

„Tak pozor, aby kocourek nevytáhl drápky a nezačal škrábat,“ uchechtne se Zbyněk.

„Toho se bát nemusím, protože se o daného kocourka dokonale starám. Dávám mu najíst, udržuju v teple, hladím ho, mazlím se s ním a uspokojuju ho a co je nejdůležitější. Naprosto ho zbožňuju a miluju,“ řekne Vladimír.

„Hm a kocourek je s tvojí péčí naprosto spokojený. A také tě miluje,“ zasměje se Zbyněk.

Ještě chvíli setrvá ve Vladimírově náručí než se jemně vymaní. Vezme jejich zavazadla a začne vybalovat. Vladimír se usadí v křesle a láskyplně Zbyňka sleduje.

„Nemáš hlad?“ zeptá se, když uslyší slabé zakručení Zbyňkova žaludku.

„Trochu,“ přizná Zbyněk.

„Tak pojď. Dole budou mít určitě něco k jídlu,“ zvedne se z křesla.

Zbyněk se k němu připojí a společně sejdou dolů do krčmy, kde se usadí u jednoho stolu. Ovšem než si stačí sednout je u nich Jidáš. Vladimír jen povytáhne obočí ale nic neříká. Zbyněk se mezitím rozhlíží.

„Jste se nahoře moc nezdrželi,“ přejde k nim hostinský s úšklebkem.

„Doneste nám něco k jídlu,“ řekne Vladimír a rozloží na stůl pár mincí.

„Jak si přejete,“ pokrčí rameny hostinský, shrábne mince a zmizí v kuchyni.

„Jaký je další plán?“ zeptá se Zbyněk.

„Žádný. Prostě se budu toulat po ostrově a doufat, že na něj narazím,“ řekne Jidáš.

„Můžeme se toulat s tebou?“ zeptá se Zbyněk.

„Můžete. Já vám v tom bránit nebudu,“ řekne Jidáš.

Hostinský, který na stůl pokládá talíře s jídlem a poháry s medovinou, se zamračí. Vůbec se mu nelíbí, že jim nerozumí. Co když plánují něčí vraždu nebo loupež? No, sice by si s nimi dokázali poradit ale i tak by to byly problémy. Loupne po nich očima a vrátí se zpátky za pult.

„Co myslíš, že tu chtějí?“ zeptá se ho jiný muž, který s několika dalšími muži stojí u pultu a nepřátelsky trojici sledují.

„To netuším,“ odvětí hostinský.

„Beztak tady budou dělat jenom problémy,“ zavrčí jiný muž a loupne po trojici očima.

„Pokud ano, tak si to odskáčou. Alespoň se naučí, že tady cizáci nemají co dělat,“ zasyčí třetí muž a ostatní souhlasně zamručí.