Jen co jsem vkročil dovnitř, přistihl jsem ho, jak sedí u baru na vysoké židli. S pohledem zabořeným na dno prázdné sklenice vypadal jako hromádka neštěstí. Abych byl přesný, v jeho případě spíše hromada. Přes široká ramena se pnula bleděmodrá košile a na opěradle bylo přehozené sako, které jisto jistě ladilo s kalhotami.

Zamířil jsem přímo k němu. Opřel se o bar a mávl na barmana, nevěnoval mi sebemenší pozornost. Až když před ním přistál panák, kterého právě nalil muž za barem, přestal zkoumat vlastní prázdné sklo a hodil po mně tázavý výraz. Přišlo mi, že mám v tu chvíli menší výpadek, protože jeho šedé oči s černým žíháním mě přesunuly kamsi mimo realitu. Jen jsem stál a zíral, má čelist spadla kamsi ke kolenům. Ale kdy se vám stane, že narazíte na někoho, kdo vás odzbrojí jediným pohledem? Mě se to stalo úplně poprvé a to i přesto, že ty oči byly plné zklamání, smutku a beznaděje. A taky zastřené už notnou dávkou alkoholu, ale to šlo přehlédnout.

Po chvíli trapného ticha rušeného jen zvuky žijícího baru a nesrozumitelné hudby v pozadí odvrátil pohled od mé maličkosti a kopl do sebe nabízený alkohol. Nejspíš pochopil, že je to má verze jakého si pozdravu a to následné mlčení doplněné překvapeným, trochu přitroublým výrazem, je jen doprovodný efekt. Vzápětí však sám kývl na obsluhu a před námi přistála celá lahev a dvě zbrusu nová skla. Hned jsem seděl vedle něj, a dotýkal se ho tak těsně až mi z toho bylo horko. Jemu to očividně nevadilo, nebo to zcela ignoroval. Kdo ví. Mě to naopak chladným nenechávalo ani náhodou. Jediné, co klidnilo třes mého těla, byly přibývající promile v mých žilách. Ty však podněcovaly nestoudné myšlenky, které nabíraly s každým dalším panákem na síle. Horko, které vyzařoval, agresivně otupovalo mé zábrany, ale i přesto jsem vyburcoval své sebeovládání do nejvyšší možné hranice.

Seděli jsme a v nepravidelných časových intervalech do sebe klopili alkohol ještě s doznívajícím zvukem ťuknutí dvou skel o sebe. Svou odvahu začít rozhovor jsem zahodil už na začátku. Bylo vidět, že by o to stejně nestál a tak jsem byl jen tichý společník a parťák při vylévání mozku. Navíc mě zaměstnával boj s představami, které by ho nejspíš vyvedly z míry i v podnapilém stavu.

Když se nad ránem kymácivě zvedl z barové židle a vytáhl peněženku, vystřízlivěl jsem. Mé ruce bezděčně vystřelily k jeho zápěstí a bez toho aniž bych zkontroloval jeho výraz, vyhrnuly látku košile až k lokti. S potlačením veškerého studu, a že se stydím minimálně, jsem načmáral své telefonní číslo na holou kůži propiskou, která se jako náhodou válela kousek od nás. Až pak dorazila odvaha pohlédnout do jeho tváře. Překvapení si bylo možné jen domýšlet, výraz měl absolutně nečitelný. Také jsem odstrčil jeho ruku s penězi a zamával mu svojí šrajtoflí před nosem.

„Dnes to je na mě,“ s úsměvem jsem se snažil naposled zaostřit ty jeho nádherné oči.

Chvíli jen koukal, ale nakonec pokrčil rameny a peněženku zastrčil zpátky do kapsy. Dal se na odchod. Po pár krocích se však otočil. Čekal jsem, že něco řekne. Bohužel se jeho rty nepohnuly. Zůstaly semknuté a jediné co se dalo do pohybu, byl ten neprůstřelný pohled. Nejdříve zabořený do mých očí. Stěží se to dalo ustát bez skousnutí rtu a představení si toho nejvíce zvráceného, co mě v danou chvíli mohlo napadnout. Pak se dráha pohledu pomalu stáčela dolů. Nejspíš hodnotil to, co se o něj celou noc opíralo a vtisklo mu pár číslic dočasně na kůži. Stále měl ten nečitelný výraz, ale jeho rysy se nepatrně změnily. Zatnul čelist. Zpřísněl a byl snad ještě více přitažlivý, než v moment, kdy jsem mu poprvé pohlédl do tváře.

Nešlo se ubránit a já už musel vyzývavě zkousnout svůj spodní ret a nepatrně přivřít oči.

Jako kdyby ho to vyplašilo. Zamrkal párkrát po sobě. A pak jsem jen sledoval vzdalující se záda, která se nakonec ztratila ve dveřích z baru.

Byl jsem vítěz. Nevím proč, ale musel jsem se nad tím usmát. Ta zatnutá čelist byla tou nevětší možnou odměnou po noci strávené u lahve alkoholu a beze slova.

Jak jsem při cestě domů zjistil, jediné co uniklo mému pohledu, byl jeho zadek schovaný do těch drahých kalhot. V duchu jsem si říkal, co se to semnou děje, jelikož tohle se mi běžně nestává. Přesto jsem nad tím mávl rukou. Stačilo si pouze vzpomenout na ty zhrublé rysy a výraz. Mé fantazie se v tu ránu rozprskly jako ohňostroj na silvestrovské obloze. Bylo nad míru jasné, že tohohle nemluvku ještě dlouho nevyženu z hlavy.

Odemkl jsem dveře od svého malého bytu, kde žiji necelý měsíc. Snaha utišit tu sáhodlouhou debatu v mé hlavě se zdála absolutně marná. Pochyboval jsem, že ho ještě někdy potkám, ale naděje byla. I když tak malá jako zrnko prachu, ale byla. Má mé číslo, což ovšem nezaručuje, že by mohl zavolat. Navíc tu byly jisté pochyby, že si vzpomene, kdo mu jej načmáral na předloktí. A Bůh ví, zda je to číslo čitelné či správné.

Nakonec jsem to celé utnul a hodil sebou na postel. Nedělalo mi pro problém usnout v mikině, džínsech i vším po kapsách. Jediné, co jsem byl schopný udělat, bylo zout si boty.

Ze spánku mě vytrhlo řinčení telefonu. S nechutí rozlepit oči jsem zašátral v kapse kalhot. Bez kontroly, kdo vlastně volá, jsem hovor automaticky přijal.

„Prosím?“ zahučel jsem a čekal na odpověď. Na druhé straně se ozývalo funění, jinak bylo ticho. Pro jistotu jsem ještě jednou volajícího ujistil o své ochotě vyslechnout si ho, mlčení ale pokračovalo dál. Až po další otravně dlouhé chvíli a přemáhání neusnou, mi došlo, že dotyčný nejspíš nehodlá zapříst konverzaci. Hovor jsem tedy ukončil a se znechucením zahodil mobil na druhou stranu postele.

Když už jsem byl vzhůru, rozhodnutí sunout se zpod vyhřáté deky nebylo zase tak těžké. Vyhlídka na celý den volna, mě hnala z peřin i přes třeštící hlavu a odér, kterým byly načuchlé mé svršky, a zvedal se mi z něj žaludek.

Pondělí přišlo jako spása pro mou mysl. Samozřejmě jsem za celou neděli nemyslel na nic jiného než ty ocelové oči a tak mi pracovní vytížení přišlo vhod.

Za pultem jsem připravoval objednávky. Na bílé košili visela cedulka. Rob, stálo na ní a kolem pasu, přes tmavomodré džíny jsem si uvázal černou zástěru. Práci nebylo těžké zvládnout, takže mi nedělalo problém, když se zákazníků nahrnulo víc.

Asi v půlce směny mě Monča, vedoucí, šoupla za kasu. Nadšení ze mě opadlo hned, jak mi to řekla, ale když už jsem měl něco takového dělat, tak se vším všudy. Nahodil jsem úsměv a vítal zákazníky. Tentokrát to byly dvě slečny, nejspíš ještě středoškolačky. Během pár minut si obě odnášely svůj tácek s kávou i dortíkem a já měl další tři objednávky.

Takhle to šlo až do zavíračky. Jen co zamnou kalpy dveře bytu, bez přemýšlení jsem zalezl do postele a zapomněl na svět. Ta komunikace s lidmi mě šíleně vyčerpala.

Týden uběhl jako voda a i přes shon v práci jsem nemluvku z hlavy nevyhnal. To dokazovalo i mé rozhodnutí jít do baru. Nikdy bych to nepřiznal nahlas, ale přišel jsem s nadějí, že bych ho tu mohl opět potkat. Upil jsem ze své sklenice vodky s džusem a přejel pohledem po přítomných.

Nebylo tu nic k vidění a tak jsem se otočil zády k rušné společnosti a odložil nedopitek. Pro dnešek to zabalím a to není ani půlnoc. Sám sebe jsem nechápal a ještě ke všemu ta má roztržitost. Běžel mi hlavou uplynulý týden.

Kolegyně v práci se mi smály a vtipkovaly o tom, že jsem zamilovaný. Popletené objednávky a rozbité nádobí jim totiž napovídalo to, že není vše tak úplně v pořádku. Neušlo mi, že si mezi sebou špitají a dohadují se, který je asi ten vyvolený. Nebylo to poprvé, ale teď více, než kdy dřív mě to vytáčelo. Hlavně, když vybírali mezi osazenstvem kavárny. Ostatně ani jednou nebyly schopné vybrat někoho, kdo by se alespoň vzdáleně blížil pravdě, což se mi vůbec nelíbilo. „Řekněte kolegyním, že vás přitahují muži a hned vám začnou podsouvat kdejakého zajíčka,“ prolétlo mi hlavou.

Kývl jsem na rozloučenou barmanovi a odešel.

V pondělí mě postavily opět k pokladně a nařídili mi usmívat se. Během chvíle mi ale koutky z mého milého úsměvu spadly až k zemi. Zíral jsem do oněch ocelově šedých očí protkaných černou pavučinou. Zarazilo mě i to, že v nich čtu stejné překvapení, jaké zmítalo i mnou. Srdce se mi splašeně rozbušilo. „Takže si mě pamatuje!“ rozsvítil se mi v mysli obří neonový nápis.

„Dobrý den, c-co si dáte?“ vzpamatoval jsem se a nasadil zpět o něco rozpačitější úsměv, nepřerušujíc oční kontakt. On však nepromluvil, místo toho se ozval dívčí hlas. Nechtěl jsem odtrhnout oči od jediného objektu mého zájmu v měřítku celé planety. Napadalo mě, že je až hypnotická a k závislosti lákající ta barva jeho duhovek. Přesto jsem se konečně donutil podívat na štíhlou tmavovlásku v blankytně modrých šatech. Mile se usmála a ještě jednou zopakovala objednávku. Zadal jsem požadované věci do kasy, převzal požadovanou sumu a nadiktoval kolegyni, co má připravit. Ta během několika minut servírovala kávu a objednané jídlo na tácy, aby se zákazníci mohli jít usadit ke stolku.

Vyřídil jsem další dvě objednávky po nich a pak naštěstí byla chvíle, kdy nikdo nepřišel. Nebo spíše na neštěstí. Přemáhat sám sebe abych je nepozoroval, dalo zabrat. Srdce mi bušilo jako splašené, ale do žil rozhánělo jen zklamání. Hořká chuť plané naděje, která vyklíčila v mysli, mě dokonale zbavila dobré nálady. A i kolegyně do mě musela drcnout, prý bych se měl na zákazníky usmívat. Za pár minut byla kavárna opět plná nově příchozích a já se tak mohl věnovat práci a ne zírání do kouta kde seděl.

Byl jsem rád, že mi uniklo, kdy odešli. Přesto se mi klidný odchod domů vyhnul obloukem.

„Takže tohle je ten, kvůli kterému jsi motal objednávky poslední týden?“ s potutelným úsměvem se opřela o pult jedna z mých kolegyň a přejela mě rentgenovým pohledem.

Rozpaky jsem skryl za zamračení. Neměl bych být takhle průhledný, to se mi nestávalo.

„Ale no tak, Robe!“ zahulákala Monča, která stála u kasy a právě dokončila objednávku pro jednu starší paní. Hned co dáma v letech odešla, pokračovala. „Nemusíš zapírat. Navíc, kdybys viděl, jak tě svlíkal pohledem,“ zasmála se. „Myslím, že by na tobě nechal jen tu zástěru,“ zašklebila se a opět se věnovala příchozím.

Zasmál jsem se a odvětil něco ve smyslu, že je asi blázen. Následné rozloučení pro mě bylo vítaným vysvobozením. Konečně padla.

Nikdy bych jí to nepřiznal, ale to co řekla, mi hodně rozbouřilo krev. Opět pouze nepatrná naděje ve mně rozdmýchala touhu, která rostla už od té noci v baru. Ale jen co jsem si vybavil ty šedé oči, zjevila se přede mnou tmavovláska, která ho doprovázela a zatarasila výhled. Musím uznat, že byla sympatická. Oplývala tou jemností mladé dívky a přece v ní byla vidět průbojnost. K jeho tiché povaze se mi moc nehodila, ale nad tímhle bych neměl vůbec přemýšlet.

„Vždyť ho ani neznám!“ okřikl jsem sám sebe. Takhle se dohánět k šílenství pouhými představami. Po cestě domů ze mě veškerá vůle něco dělat opadla, takže se gauč a televize stali plány na zbytek dne.

Další den, kruhy pod očima a v práci si ze mě opět utahovaly. Občas pracovat v kolektivu samých ženských není legrace. Je to vyčerpávající, protože si vás dobírají, kór když jste gay.

Když kolem poledne vešel do dveří šedoočko, zamrzl jsem na místě a sledoval ho celou trasu, než došel ke mně. Byl sám. Zatnout prsty do pultu ještě víc, tak bych do něj vyhloubil díry. V hlavě mi znělo: „Tak konečně uslyšíš jeho hlas.“

Pokus o úsměv a po pozdravu jsem se zeptal, co si objedná. Napětí mnou zmítalo. Z touhy slyšet jej mluvit mě bolely uši. Bylo to k nesnesení. Všechny mé sluchové nervy měly pohotovost a já jen čekal, co bude.

Šedoočko se rozpačitě usmál a prstem zaťukal na tabulku, na které bylo obědové menu. Vykulil jsem oči a chvíli nechápal. Pak mi to ale došlo. Automaticky jsem zadal objednávku a zeptal se, zda to bude vše. Přikývl a já řekl požadovanou sumu. Během pár minut si převzal tácek s kávou, panini i dezertem. Ještě než odešel k volnému místu, vyhledal moje oči a pohledem poděkoval.

Zarazilo mě zjištění, že šedoočko nemluví. Dost věcí se tím však vysvětlilo. Třeba to, proč celou noc v baru nepadlo ani jediné slovo nebo proč se včera neobtěžoval vyřídit objednávku sám. Možná i to proč s ním byla ta dívka. Nakonec jsem násilím vytlačoval domněnky a snažil se soustředit na práci.

Byl docela frmol a proto dostat ho z hlavy nebylo tak těžké. Když se to v kavárně opět uklidnilo, všiml jsem si, že stále sedí na místě a dívá se na mě. Automaticky jsem se usmál, ale hned na to ucuknul pohledem. Cítil jsem rozpaky hrnoucí se mi do tváře.

Po pár minutách se zvedl a nečekaně přišel zpět k pultu za mnou. Znovu se usmál a já na chvíli propadl do těch šedých tůní. Jako kdyby mi viděl až na dno duše, pěkně se mi rozklepala kolena. Po pár nekonečných vteřinách hlubokého pohledu, ke mně natáhl ruku, v níž byl složený lístek. Převzal jsem jej. Rukama udělal jakési gesto, otočil se a odešel.

Složený lístek jsem drtil v prstech a díval se na jeho záda. Přišlo mi, že nevím, jak se dýchá a navíc mi srdce bušilo tak silně, že se semnou točil celý svět.

Něco je semnou v nepořádku, že bych se přece jen…?