Ráno jsem se probral první. Daniel spal zády ke mně a já tak měl před očima jeho záda s pár červenými rýpanci. Přisunul jsem se blíž a po památce na vášnivou noc přejel něžně prsty. Přemýšlel jsem, jestli to takhle bude probíhat pokaždé. Že půjdeme k němu do bytu a jeho přítomnost mě tak omámí, že to skončí celou nocí prosténanou v jeho ložnici. Že se budeme vzájemně dohánět k šílenství doteky tak důvěrnými, že zapomeneme, že jsme si vlastně absolutně cizí. Jeden druhému se budeme podvolovat a jen co se zase vrátíme do reality, nepadne ani jediné vážné slovo.

Daniel se pomalu otočil a mé myšlenky se odsunuly do pozadí.

„Dobré ráno,“ broukl jsem a usmál se. Vypadal dost unaveně, ale úsměv mi oplatit. Posadil se a promnul si oči. Nejspíš jsem mu dal v noci dost zabrat. Ostatně on mě taky. Odplata za svázané ruce a trošku týrání v podobě kousanců v oblasti krku, byla opravdu pořádná. Nezůstal jen u pár plácnutí přes zadek. Mučil mě nekonečným oddalováním orgasmu. Vždy ze mě vystoupil pokaždé, kdy jsem byl těsně před vrcholem. Pak většinou změnil polohu a nakonec jsem byl nucen dívat se do zrcadla, jak se mé tělo propíná ve slastné křeči a z mého penisu vytéká sperma, aniž by se ho jedinkrát dotkl. Navíc si naposled pamatuji jen to, jak mě zezadu objímá kolem ramen a líbá pod ucho. Musel jsem usnout vyčerpáním, protože to na mě bylo už moc.

Lehl si ke mně čelem a pohladil mě po tváři. Pozoroval jsem ho, jak si mě prohlíží.

„Kdy začneme první lekci?“ zeptal jsem se a vzal jej za ruku. Propletl jsem s ním prsty. Chtěl jsem mu ukázat, že mi stačí být i jen v jeho blízkosti.

Daniel pustil mou ruku a udělal gesto. Dvakrát rychle za sebou přejel bříšky natažených prstů jedné ruky po těch té druhé. Vypadalo to, jako kdyby prosil.

„Co to znamená?“ zeptal jsem se se zájmem. Daniel se rozhlédl kolem a hledal mobil. Tušil, že bude někde poblíž. Nakonec ho našel spadlý na zemi.

„Brzy,“ napsal.

„Víš, vlastně to není tak špatný nápad,“ vydechl jsem a zamyslel se. Daniel se zeptal, co přesně myslím. A já odpověděl, něco ve smyslu, že bych mu mohl říkat slova, nebo věty a on by mi je ukazoval. Pak bych se ho zase na něco zase mohl ptát a on by odpovídal gesty a já hádal, co mi asi říká.

Souhlasně přikývl a pak udělal další gesto.

„A překlad?“ posadil jsem se a trochu sebou škubl. Hádal jsem, že si dneska moc příjemně neposedím.

„Snídaně?“ stálo na mobilu. Načež mi zakručelo v žaludku, což nás oba rozesmálo.

 

Společně jsme ukuchtili míchaná vajíčka. Danielovi tekly slzy, když krájel cibuli a já se zase pokoušel rozklepnout vejce tak, aby v hrnku bylo co nejméně skořápek. Samozřejmě jsem je nakonec musel lovit lžičkou. Daniel se mi smál, a když jsem chtěl vylít rozmíchaná vejce na pánev s osmahnutou cibulkou, poslal mě namazat rohlíky. Nejspíš se bál, že bych si ublížil, ale neprotestoval jsem a od stolu pozoroval, jak mu to u plotny sluší.

Během chvíle přede mnou přistál talíř s hromadou žluté hmoty se zelenými kousky, což byla nejspíš pažitka. Daniel se usadil naproti mně a než jsem strčil první sousto do úst, vydechl jsem: „Dobrou chuť.“ Na to Daniel nastavil levou dlaň s propnutými prsty a lehce na ní poklepat zatnutou pěstí pravé ruky. Pak uchopil vidličku a začal jíst.

„To znamená dobrou chuť?“ ujišťoval jsem se, zda je můj odhad správný. Souhlasně přikývl. Nejspíš to tak těžké nebude, pomyslel jsem si a házel do sebe výbornou snídani.

 

Proběhli jsme oba sprchu. Radši každý zvlášť, nejspíš by se to totiž protáhlo a to jsme momentálně nepotřebovali. Daniel během mé doby v koupelně umyl nádobí a připravil notebook. Jen co jsem vylezl, ukázal na počítač a pak se zavřel do koupelny zase on. Bylo mi jasné, že mi nejspíš napsal nějaký vzkaz, takže jsem si poslušně dřepnul na židli k jídelnímu stolu a studoval text na monitoru.

„V prohlížeči je otevřená stránka se znakovým slovníkem. Tak si to prohlídni a pak se na to vrhneme spolu.“

Přečetl jsem dvě věty a se zájmem otevřel prohlížeč. Objevil se přede mnou seznam slov, slovních spojení a vět. Pročítal jsem postupně od „ahoj“ přes „jak se máš?“ až po „dobrou noc“. Byly to každodenní fráze, které by se rozhodně v našem vztahu hodily.

Vedle slova bylo nespočet vlaječek. Pomyslel jsem si, že se nejspíš znakový jazyk liší i podle země. Rozklikl jsem českou vlajku a vykouklo na mě video. Hnědovlasý muž máchl rukou od čela. Vypadalo to jako, kdyby salutoval. Vedle bylo napsáno „ahoj“.

Začal jsem prohlížet další slova a krátké věty. Snažil jsem se toho zapamatovat co nejvíce, ale po chvilce jsem pochopil, že to zase tak jednoduché nebude. Vše se mi začalo plést a na jediné, co jsem si dokázal pořádně vzpomenout, bylo ono prosté „ahoj“.

Nakonec mě napadla taková menší šílenost. Nebylo by na škodu překvapit Daniela nějakým tím úchylným slovíčkem. Takže jsem do kolonky pro vyhledávání napsal slovo „sex“ a se zadrženým dechem otevřel video. Objevil se opět onen hnědovlasý muž a udělal podobné gesto, jako když letušky ukazují, kde jsou v letadle první nouzový východ. Ne že bych někdy letěl, ale ve filmech to tak bývá. Musel jsem se usmát, protože tak prosté gesto nebylo tak těžké si zapamatovat.

V zápalu zvědavosti jsem si našel ještě pár slov jako „polibek“, „orální“, „chci to“, „víc“ a pár dalších dosti nemravných slovíček. Některá jsem si zapamatoval, některá ne. Nebylo to tak těžké, ale rozhodně jsem si je plánoval opakovat. Kdo ví, kdy by se mi mohli hodit.

Když jsem uslyšel vrznout dveře od koupelny, rychle jsem se vrátil na seznam denních frází. Přece jen jsem to chtěl Danielovi prezentovat jako překvapení. Svádění pomocí pár nevinných gest s přesným významem by přece nemuselo být na škodu. Musel jsem se usmát, protože takhle ďábelské plány jsem ještě nikdy nespřádal. Pak jsem se se zaníceným výrazem ponořil do zkoumání pozdravů a rozloučení.

Daniel přišel do kuchyně už oblečený a nesl mi kraťasy. Nejspíš chtěl, abych se cítil pohodlně, ale co je pohodlnější, než jen trenky a tričko? Kraťasy jsem ovšem neodmítl a oblékl si je. Nakonec si přitáhl židli a sedl si vedle mě. Má lekce začala.

Skončili jsme asi půl hodiny po dvanácté, když se ozval můj žaludek. Hrozně moc jsme se nasmáli a já už si byl jistý, že budu rozumět alespoň pár gestům. Pro nás oba bude komunikace zase o něco příjemnější, i když složité věty a delší odpovědi mi bude muset sdělovat stále písemně.

K obědu byly špagety s boloňskou. Neprotestoval jsem. Na Danielovo vaření se krásně koukalo a jeho jídlo chutnalo skvěle.

„Vaříš rád, viď?“ pronesl jsem, když jsem vyčistil plný talíř a rozmýšlel se, jestli si náhodou nepřidat.

Daniel přikývl a sáhl po telefonu. Napsal, že ho vařit učila maminka. Rád ji jako malý pozoroval v kuchyni a i teď, když ji jede navštívit, jí rád asistuje. Vždy si prý u vaření zpívá.

Usmál jsem se. „Tvá maminka musí být hrozně hodná,“ odpověděl jsem a upil ze sklenice svou minerálku. „A pokud vaříš jen z poloviny tak dobře jako ona, tak to její jídlo musí chutnat naprosto božsky,“ ušklíbl jsem se. Daniel na mě vyplázl jazyk, pak se zvedl od stolu a sklidil špinavé talíře.

„Co budeme dělat teď?“ zeptal jsem se a podepřel si hlavu. Netušil jsem, jak strávíme zbytek soboty, nebo v kolik se mám klidit domů. Domů se mi samozřejmě nechtělo, ale už bylo nejspíš na čase vyřešit jak to vlastně s námi je.

Daniel přešel ke stolu a vzal si mobil. Opřel se o stůl vedle mě.

„Pokud nemáš jiné plány, tak se můžeme jít projít a zítra bychom mohli někam vyrazit. Co ty na to?“ vzhlédl jsem k němu od řádků, které napsal.

„Hrozně rád,“ usmál jsem se a snažil se klidnit příval štěstí, který mnou lomcoval. „A kam chceš zítra vyrazit? Já jen, že se teda budu muset stavit doma pro něco na sebe.“

„No řekněme, že musím jet zkrotit divou zvěř a nebylo by na škodu, kdybys jel se mnou.“

„Cože? Jak jako krotit divou zvěř?“ nevěřícně jsem na něj zíral. To pojedeme někam na statek krotit koně, nebo krávy? V hlavě jsem si sumíroval, jak asi Pan podnikatelskej vypadá v pracovních kalhotách a flanelové košili s vidlemi v ruce. Musel jsem se uchechtnout.

„To se nech překvapit. Klidně se nejdřív stavíme u tebe, aby ses mohl převléknout, ale jedeme tam už před obědem, takže budeme vyjíždět celkem brzy. Je to asi dvouhodinová cesta,“ četl jsem další instrukce.

„S brzkým vstáváním nemám problém,“ usmál jsem se a přemýšlel, co vyhrabu za staré svršky. Přece jen krotit divou zvěř bude asi trochu špinavější práce, hlavně v sychravém počasí.

 

Sobotní odpoledne jsme strávili procházkou po městě. Zabloudili jsme do parku, pak na zmrzlinu a nakonec jsme se stavili na malý nákup v podobě lahve vína a několika druhů sýru. Prý to zítra povezeme jako dárek.

Během dne jsem se také snažil zjistit, kam to vlastně zítra pojedeme, ale vždy mi přišla nejasná odpověď. Takže jsem se ve finále nic nedozvěděl a nejistě tápal dál. Daniel mi ale naznačoval stále něco o krocení a pak psal nějaké informace o své rodině.

Byl jsem rád, že mi to říkal sám od sebe. Znamenalo to totiž, že chce, abych to věděl. Zmiňoval maminku Zuzanu a jejího přítele France. Dále také obě sestry. Šárku, té je šestadvacet a nejmladší Liu, té je sedmnáct.

Docela jsem se divil, že má sestru mladší o tolik let. Sám mi to ale vysvětlil. Když s ním a s Šárkou byla matka na dovolené v rakouských alpách, seznámila se s Francem. Vlastnit několik penzionů a chat, kde ubytovával turisty. Jednou se sestrou něco rozbili a matka se to snažila urovnat s personálem. Její němčina na to však byla krátká. Zavolali tedy majitele a tím, že byl Franz na půl Čech a češtinu ovládal, mamince vysvětlování dosti ulehčil. Nakonec ji pozval na večeři. Pak ji uháněl tak dlouho, dokud mu nepodlehla. Přestěhoval se do Čech, ale pár penzionů si v Rakousku nechal. Pak začali bydlet společně a o pár let později, když už byl Daniel na střední škole a Šárka dost velká na to, že se o sebe zvládla postarat více méně sama, Zuzana otěhotněla. Všichni z toho byli nadšení. Nejvíce Franz, který děti neměl, a i když se k Danielovi a Šárce choval jako k vlastním, Lia pro něj přece jen znamenala o dost víc.

Cítil jsem z toho, že má Daniel France dost rád a je mu za hodně vděčný. Jen mě trochu zaráželo, že nemluvil o svém otci. Zatím jsem však neměl dost odvahy na to zeptat se ho. Místo toho jsem mu stiskl ruku, za kterou mě držel. Byl jsem zvědavý na to, jaká jeho rodina bude na živo. Dle vyprávění si byli neuvěřitelně blízcí a já doufal, že jestli mě jim jednou představí, nebudou semnou mít problém.

Večer jsme se uvelebili na gauči a pustili si film. Tiskl jsem se k Danielovi a znovu začal přemýšlet, kam to vlastně zítra pojedeme. Naneštěstí na mě dolehla veškerá únava, že jsem nakonec usnul.

 

 

Ráno jsme samozřejmě zaspali. Daniel semnou jemně třásl, aby mě něžně probudil. Místo toho jsem rychle vylítl do sedu a málem mu přerazil nos. Dezorientovaně jsem koukal kolem sebe a chvíli nechápal co se děje. On mi však podal mobil: „Šípková Růženko, zaspali jsme! Je deset a už jsme měli být na cestě. Takže šup! Vstávat! Koupelna a jedem!“

Byl už v koupelně, když mi docházelo, co vlastně píše a že jsme docela ve skluzu. Nervózně se mi stáhnul žaludek a v krku se mi udělal knedlík. Najednou jsem z té nejistoty o utajovaném výletu s indicií o divé zvěři, měl nahnáno.

Nakonec jsem se však rozhoupal a vydrápal se z gauče na nohy. Šel jsem za ním do koupelny. Po cestě si svlékal svršky, a když jsem se na něj přitiskl pod tekoucí vodu, trochu sebou škubl.

„Nechtěl jsem tě vylekat,“ usmál jsem se a otočil si ho čelem k sobě. Nutně jsem potřeboval pusu na dobré ráno.

 

Kolem půl jedenácté mi Daniel zastavil před bytovkou a já ho se slovy, že budu do pěti minut zpátky, nechal sedět v autě. Vyběhl jsem jedno patro a jen co za mnou klaply dveře, mohl jsem se přerazit, abych rychle našel veškeré věci, které jsem si naplánoval vzít.

Daniel byl oblečený do pískových plátěných kalhot, světle modré košile a sportovního sáčka. Netušil jsem, proč se tak vymódil. Já jsem ovšem chtěl počítat se vším. Sáhl jsem tedy po tmavých montérkách, zelených holinách a starém černém tričku s logem nějaké kapely, kterou jsem jako puberťák poslouchal. Pak jsem do staré cestovní tašky hodil čistou košili, rifle a tenisky. Pochyboval jsem, že mě do auta pustí ve špinavém, kdo ví, co všechno si na mě vymyslel. Navíc má smůlu. Špinavé práce se nebojím. Nejsem jeden z těch načančaných hošánků z města. Když jsem bydlel u rodičů, běžně jsem chodil na sousední statek pomáhat. Kydat koním, dojit krávy nebo hrabat seno pro mě nebyl problém.

Oblékl jsem si mikinu a mobil s peněženkou hodil k čistým svrškům do tašky. Pak jsem zamkl a bral schody po dvou. Těch slíbených pět minut jsem trochu přetáhl.

Tašku s věcmi jsem hodil na zadní sedadlo a se slovy „můžeme jet“ dosedl na sedadlo spolujezdce. Auto se však nerozjelo, a když jsem zapnul pás, už jsem to nevydržel a podíval se na Daniela. Měl ruku před ústy a valil na mě oči. Taky bylo vidět, jak potlačuje smích.

„Co je?“ zeptal jsem se a kontroloval, jestli nemá náhodou mikinu naruby. Ale vše bylo v pořádku.

Daniel sáhl po mobilu a začal něco psát.

„Ehm, sluší ti to,“ přečetl jsem a nechápal.

„No, ale asi ne, když se dusíš smíchy. Udělal jsem něco špatně?“ podal jsem mu telefon zpátky a začínal se bát.

„No, já jen, že jsem to nemyslel tak doslova, že budeme krotit zvěř. Ale když tak nad tím přemýšlím, vypadáš vážně skvěle,“ podal mi odpověď a vzal mezi prsty tkaničku od mikiny. Zatahal za ní.

Četl jsem a nechápal jsem, co myslím. „Jak jako nemyslel doslova? Počkej, tak kam to jedem? Danieli! Co sis to na mě přichystal?“ vrazil jsem mu mobil do ruky a netrpělivě podupával nohou. Začínala mi docházet trpělivost. Vůbec se mi to nelíbilo. Proč to nemohl říct narovinu?

„Jedeme k našim na oběd,“ svítilo na mě z displeje. Zalknul jsem se a začal koktat, ať počká, že se dojdu převléknout. Místo toho se však ozvalo zapředení motoru a auto se rozjelo.

„Danieli, tohle ti nedaruju!“ držkoval jsem a schoval si hlavu do dlaní. Tohle bude pořádná ostuda. S něčím takovým jsem opravdu nepočítal.