Lia se přece jen nakonec přestala smát a Daniel byl surově odvlečen matkou, nejspíš do kuchyně. U stolu jsem zůstal jen v přítomnosti France, Lii, Šárky a Jonáše. Šárka bez zeptání dolila mou sklenici vínem a pohledem mě pobídla. Upil jsem a víno pochválil. Myšlenkami jsem byl ale u Daniela. Doufal jsem, že nebude mít velký problém. Ale přece jen už je dospělý a matka mu nemá do vztahů, co mluvit, takže mu maximálně může vynadat, jak zkazil náladu u stolu.

„A co děláte, Robine?“ otočil se ke mně Franc přátelsky. Postřehl jsem, že jeho čeština není úplně čistá, ale přízvuk měl příjemný.

„Pracuji v kavárně,“ odvětil jsem a usmál se. Následovalo pár vět o mé práci a její náročnosti. Byla to taková zdvořilostní konverzace, ale zájem rozhodně nebyl hraný.

„A s Danielem jste se seznámili, kde?“ položil mi další otázku, které jsem se celou dobu obával ze všeho nejvíc. Jelikož i to, že to Daniel bere jako opravdu vážný vztah, mi došlo až před pár hodinami, kdy mě matce představil jako svého přítele.

„No, vlastně jsme na sebe narazili v jednom baru,“ řekl jsem. „A abych pravdu řekl, tak za to vděčíme tady Jonášovi. Takže Díky!“ otočil jsem se s úsměvem k muži vedle sebe. Ten se opět začal dusit douškem vína. Musel mě v duchu proklínat, ale já se proti němu opravdu nehodlal vzdát. Tak proč ho trochu nepošťouchnout.

„No, kdo by to byl řekl,“ usmál se na mě Franc dobrácky. Netušil jsem, co si myslí, ale očividně jsem mu byl sympatičtější než kníratý Párek.

„Jak za to můžete vděčit mně?“ obrátil se ke mně pobouřeně Jonáš, který se už vzpamatoval z nedostatku vzduchu.

Na to jsem se k němu natočil, vykouzlil ďábelský úsměv a pronesl: „Ale Párečku, v ten den se s tebou Daniel rozešel.“ Pak jsem se odmlčel. „Neodpustím ti, jak byl kvůli tobě nešťastnej!“ cedil jsem skrze zuby a doufal, že to slyší jen on. Pak jsem se narovnal a zeptal se na pár věcí France. Jonáš jen seděl s otevřenou pusou a zíral, s radostí jsem ho ignoroval.

Zajímal jsem se o Francovi penziony v Alpách a o to, jak to vlastně chodí v jeho branži. Vřele mi nabídl, abychom tam s Danielem jeli na dovolenou.

„Jste milý,“ děkoval jsem mu. Nejen za nabídku, ale za to že nás bere jako hotový pár. „Bohužel nelyžuji, ale třeba se na něčem s Danym dohodneme,“ po těch slovech jsem se podíval na Jonáše, který po mně div nezačal vrhat věci ze stolu.

To už se však vrátil Daniel i paní Langová. On vypadal naštvaně a Ona nespokojeně.

„Pojď, půjdu ti ukázat zahradu,“ podal mi mobil s textem. Usmál jsem se na něj.

„Omluvte nás,“ otočil jsem se k přítomným, „Daniel mi ukáže zahradu.“ Vydechl jsem nadšeně a pak se otočil k paní Langové. „Je překrásná. Mrzí mě, že nejsem onen zahradník, kterého jste čekala. Moc rád bych tu trávil čas,“ říkal jsem naprosto vážně, i když to možná mohlo znít jako ironie. Načež se mi jako odpověď dostalo jen rozpačité zvednutí koutku úst do mdlého úsměvu.

Pak jsem vyskočil na nohy a těsně před tím, než jsem se otočil a chytl Daniela za ruku, zahlédl jsem Liu, jak mi posunky naznačuje, ať se podívám na Jonáše.

Takže, jen co jsem se přitočil k Danymu a líbnul jej na tvář, podíval jsem se na Párka. Seděl tam jako hromádka neštěstí a točil prázdnou sklenicí, kterou Šárka už notnou chvíli ignorovala.

Daniel mě pobídl a opustili jsme přítomné u stolu.

 

„Je všechno v pořádku?“ zeptal jsem se starostlivě, když jsme scházeli po chodech vedle bazénu do zahrady.

„Pohádal jsem se s matkou. Byla dost nepříjemná. Taky mi tě tak trochu hodně neschválila a cpala mi furt něco o Jonášovi. Bylo to vyčerpávající,“ podal mi opět telefon a já viděl, jak se mu udělala vráska na čele. Natáhl jsem ruku a po vrásce přejel prsty.

„Mrzí mě to,“ broukl jsem.

Procházeli jsme zahradou a míjeli ovocné stromy. Na některých jabloních ještě zrála jablka.

„Kam to vlastně jdeme?“ ohlédl jsem se. Dům už byl od nás docela vzdálený a plot v nedohlednu. Sad se zdál opravdu nekonečný.

Daniel ukázal před sebe a já uviděl malý altán s lavičkou.

„Tak to bych nečekal. Romantiku,“ zasmál jsem se a zrychlil krok. Vypadalo to opravdu krásně. Altán byl kulatý a bíle natřený. Po sloupkách se táhl břečťan a lavička s kovovými ozdobnými opěrkami tomu dodávala ten správný šmrnc.

Sedli jsme si vedle sebe a já si opřel hlavu o jeho rameno.

„Franc je moc hodnej. Pozval nás na dovolenou do Alp,“ řekl jsem mu a zavřel oči. Teď, když bylo ticho a nemusel jsem být ve střehu, dolehla na mě únava.

„To bychom mohli, v zimě na lyže,“ pozoroval jsem, jak na displeji naskakují písmenka.

„Já neumím lyžovat,“ trochu jsem se zastyděl, protože v dnešní době to umí každý.

Daniel se zasmál. Slovo „lyže“ nahradil slovem „sáňky“ a doplnil otazník.

„Jo to už nezní zas tak špatně,“ zvedl jsem hlavu a podíval se mu do očí.

Vypadal unaveně a zmučeně.

„Promiň, že nejsem pro tvoji maminku dost dobrej,“ vydechl jsem a smutně se usmál. Bylo mi to líto, jelikož jsem o ní slyšel jen to dobré. Ale, tak nějak jsem počítal s tím, že obyčejný zaměstnanec kavárny nebude tak úplně eňoňuňo pro jediného syna, který je navíc úspěšný podnikatel.

Daniel si poklepal na čelo a naznačil mi, že mi asi přeskočilo.

„No, co. Nejsem přece vysokoškolský učitel, jako Páreček,“ vydechl jsem vztekle. Pak mi ruka vystřelila před pusu. „Ježíš, promiň! Párek!“ zalkl jsem se znovu, „teda Jonáš!“ To už jsem vykřikl a třeštil na něj vyděšeně oči. Nechtěl jsem ho urazit.

Daniel protočil oči v sloup a pak se zasmál. Odtrhl mi ruku od úst a políbil mě.

„Konečně,“ zahučel jsem skrz polibek a přisunul se blíž k němu.  

Tohle mi chybělo celou tu dobu. Blízkost jeho těla, jeho dech beroucí polibky a celkové uvolnění, které se dostavilo až teď.

„Danieli,“ vydechl jsem, když polibek rozpojil. Měl jsem stále zavřené oči a čelem jsem se opřel o jeho. „Jak dlouho chodíš s tímhle?“ přejel jsem po bouli v jeho rozkroku.

Daniel zalapal po dechu a odstrčil mou ruku.

Otevřel jsem oči a k velkému překvapení zjistil, že se mírně červená.

„Chvíli,“ otočil ke mně telefon a podíval se jinam.

„Ale!“ zasmál jsem se.

Natáhl jsem se k němu ještě pro jednu pusu. „Takhle mi nelži,“ zadíval jsem se mu do očí. Ta šeď byla opravdu magická. Dokonale jsem se v ní utopil a ona černá pavučina v jeho duhovkách mě prostě lapila jako motýla. „Že jsi na tom takhle už od toho odpočívadla v lese?“ Pomalu jsem se sunul před něj.

Daniel se usmál a opět něco vyťukal na telefon.

„Co když jo?“ svítilo na mě.

„No, tak to s tím budu muset rychle něco udělat,“ zašeptal jsem a dřepl si mezi jeho nohy. Rukama jsem jel od kolen k jeho klínu. Přitom se mu díval do tváře a viděl, jak si skousává spodní ret.

Rozepl si knoflíky saka. Já mu zatím rozepl kalhoty a vyhnul tričko. Pár polibků na břicho a pak přímo k jeho klínu.

Daniel drtil lavičku v jedné ruce a druhou mě vískal ve vlasech.

Rukou jsem si udával tempo a jazykem laskal jeho žalud. Pak jsem se rty přisál k tomu citlivému místečku těsně pod špičkou a udělal rukou pár rychlých tahů nahoru a dolu.

Daniel mě zatahal za vlasy. Zvedl jsem k němu pohled. Hlavu měl slastně zakloněnou a pootevřené rty se mu jemně chvěly.

Zrychlil jsem pohyb ruky a pohltil jej do úst.

Během chvíle explodoval. Všechno jsem poslušně spolkl a ještě párkrát přejel po jeho ochabujícím mužství. Pak jsem z kapsy vylovil ony papírové kapesníčky.

„Lepší?“ políbil jsem ho na tvář a sedl si vedle něj.

Usmál se na mě. Hluboce oddechoval a zapínal si kalhoty. Následně si mě přitáhl k sobě a objal. Políbil mě na čelo.

„Doufám, že nejsem špinavý já. Kalhoty na převlečení totiž nemám,“ otočil ke mně telefon s textem.

Zasmál jsem se. „No tak bych ti půjčil,“ vyplázl jsem na něj jazyk. „Ale nevím, jestli by se do nich ten tvůj sexy zadek vešel.“ Dodal jsem pochvíli a rukou zabloudil k jeho pozadí, usazeném na lavičce.

„No, když mluvíme o sexy zadcích. Taky se budeme muset zvednout a pomalu jít zpátky. Měli bychom vyrazit domů,“ dostalo se mi nových instrukcí.

„Tak brzo?“ vydechl jsem zklamaně, ale byl jsem rád, že se naše návštěva už krátí na minimální čas.

„Já vím, že bys ještě chvíli rád pošťuchoval Párečka, ale já už se nemůžu dočkat, až budu daleko odsud,“ bylo vidět, že ho ten dnešek opravdu trápí.

„Tak pojď, půjdeme zpátky,“ vyskočil jsem na nohy a natáhl k němu ruku. Daniel se zvedl a vyrazili jsme k domu.

Po cestě jsem mu vyložil, jak se Jonáš tvářil, když nás Franc pozval do Alp. Také jsem se zmínil, že se ptal na naše seznámení. Daniel byl zvědavý, co jsem mu řekl. Trochu jsem se styděl, ale doufal jsem, že jsem nic nepokazil tím, jak jsem to popsal.

„No řekl jsem, že jsme se potkali v baru a že za to tak trochu vděčíme Jonášovi. K tomu jsem pak procedil mezi zuby, že to bylo v dobu, kdy ses s ním rozešel,“ nejistě jsem se na Daniela otočil.

„Jo to je asi pravda,“ usmál se s pohledem upřeným před sebe. Trochu se mi ulevilo, přesto mi neunikl jeho zamyšlený výraz.

 

Když jsme došli zpět, byli všichni stále u stolu a o něčem urputně debatovali. Lia se rozčilovala a Jonáš radši mlčel. Postřehl jsem však, že mu zasvítily oči, jakmile uviděl Daniela. Na to jsem se však jako správná žárlivka, přitiskl k jeho tělu a něco mu začal zapáleně vykládat. Daniel se upřímně zasmál. Podíval jsem se na Jonáše. Bylo divu, že po mě nehodil prázdnou lahev od vína, která stála na stole. Tvářil se tak zlostně až mi to způsobovalo nemístný pocit štěstí.

„Zahrada je překrásná, paní Langová,“ pronesl jsem směrem k Danielově matce.

„Děkuji ti, Robine. Dala nám ohromnou práci,“ pokusila se o milý úsměv, ale nakonec toho nechala. Co by se kvůli mně snažila, že?

Hned vzápětí se Jonáš zvedl se slovy: „Nejspíš už půjdu.“ Uvnitř mě to v tu chvíli bouchlo štěstím.

„Děkuji ti, Zuzano, jídlo bylo jako vždy vynikající,“ usmál se na paní domu. Došlo mi, že to říká takovým povýšeným tónem, aby mi dal jasně najevo, že už tu jedl nespočetněkrát. Fascinovaně jsem ho pozoroval.

„Přřeji všem krásný zbytek dne,“ pronesl k ostatním a pak se otočil k Danielovi. „Můžu s tebou mluvit?“ těkal po jeho tváři zase těma psíma očima a mě se snažil silou vůle vymazat z jeho přítomnosti.

Daniel přikývl. Jonáš se otočil a vydal se do domu. Daniel šel za ní. Čekal jsem, že mou ruku pustí a nechá mě u stolu se zbytkem rodiny. To se ovšem nestalo a já tak byl nucen jít také.

„Chtěl jsem mluvit jen s tebou!“ zněl naštvaně Jonáš. „Jeho jsi mohl nechat venku.“

Daniel pustil mou ruku a udělal pár gest.

„Pche. Vždyť určitě ani neví, co znakuješ!“ ušklíbl se Jonáš škodolibě.

Daniel opět něco ukázal a já jsem přeskakoval očima z jednoho na druhého.

„Ale jak dlouho mu to vydržíš? “ vyštěkl Jonáš. „Copak jsi zapomněl, jak nám dvěma spolu bylo dobře?“ udělal krok blíž k Danielovi a mnou zamítala představa, že se ho chce dotknout. Nepohnul jsem se však. Jen vyčkával, co udělá jako další.

Daniel něco odpověděl, ale Jonáše to nejspíš nezaskočilo.

„Prosím tě. Vždyť se spolu známe, tak dlouho. Navíc tě znám rozhodně líp jak on!“ vyštěkl a mávl ke mně rukou.

To už Daniel zrudnul vzteky. Ukázal pár rozladěných gest. Sáhl po mně a já skončil v jeho náruči. Druhou rukou si přidržel moji hlavu a políbil mě tak prudce, že se mi zatočila hlava a zadrhl dech v krku.

„Bože, Dany!“ vydechl jsem, když se ode mě odtáhl. Musel jsem se ho chytit, abych neupadl. Z toho polibku se mi totiž podlomila kolena a celé tělo jsem měl jako z gumy. Pak jsem se otočil na Jonáše. Zíral na nás s pusou dokořán.

„To-to,“ koktal.

„Problém, párečku?“ vydechl jsem zvědavě. Jonáš se nasupeně otočil a já zaznamenal, jak se mu zaleskly oči. Pak už jsme slyšeli jen bouchnout domovní dveře.

„On brečel?“ otočil jsem se k Danielovi se starostlivým pohledem. Na to jen pokrčil rameny a usmál se na mě. Zase si mě přitáhl k polibku.

„To mi pak budeš muset přetlumočit. Myslím to, co se tu odehrálo. Já jsem z tvých gest nepochopil nic,“ řekl jsem mu upřímně, když jsme se vraceli na terasu. Daniel přikývl.

 

Usadili jsme se zpět na naše místa. Daniel vzal do ruky telefon a začal něco psát. Nejspíš mi napíše sloh o rozhovoru s Jonášem. Já jsem v tom měl jasno. Toho chlapa nemám rád. Ten jeho přiblblý knírek a ulízané vlasy jsou akorát tak k smíchu. Navíc je vlezlý a povýšený. A už vůbec by se neměl k Danielovi přibližovat, nebo mu ty zelený holiny narvu do … !

U stolu nastalo ticho. Až po chvíli ho přerušila Šárka, která se zvedla tak prudce až zavrzala její židle.

„Jdu pro víno! Napijeme se všichni,“ vyhrkla a posbírala špinavé sklenice. I tu mou nedopitou. Pak se odporoučela do domu.

Daniel mi podal mobil a já se začetl. „Doufám, že po tomhle mu to bude už jasné,“ přečetl jsem první větu a musel se usmát.

„Komu by nebylo,“ natočil jsem se k němu a zašeptal mu do ucha. Daniel položil ruku na mé koleno a jemně ho stiskl. Neubránil jsem se zasmání, lechtalo to. Pak jsem se vrátil ke čtení.

„Velmi stručně. Řekl jsem mu, že máš právo slyšet vše, co mi chce říct. Také jsem mu sdělil, že jsi sám od sebe projevil zájem o to naučit se znaky. To co na to odpověděl, víš. Myslí si, že tě to přestane bavit. Nevydržíš. Já sám moc dobře vím, že tahle komunikace není jednoduchá a slova se pak zapomínají, když je nepoužíváš. Ale mám dost velkou trpělivost, a i kdyby ses to nenaučil, můžeme komunikovat jinak,“ četl jsem a srdce mi zběsile tlouklo. „Pochopil jsem, že mě chce zpátky, protože mu se mnou bylo dobře. Já své milované totiž rozmazluju, ale v tomhle vztahu bylo dobře jen jemu. Myslel si, že to uhraje na dlouholetou známost. To se spletl. Neznám mě líp, nikdy mě doopravdy neznal. I když možná ví víc, neznamená to, že má navrch. Rozhodně ne nad tebou. Navíc je upnutý a spontánní chování mu nic neříká. Zbytek celé konverzace jsi prožil na vlastní kůži. Jsem moc rád, že tu jsi se mnou.“

Dočetl jsem a draly se mi slzy do očí. Takhle naměkko jsem snad nikdy nebyl. Položil jsem mu svou ruku na jeho, stále spočívající na mém koleni.

„Děkuju,“ usmál jsem se na něj a odložil telefon na stůl. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a dovolil si na chvíli vychutnat ten pocit bezmezného štěstí. Přišlo mi, že se svět točí jen pro nás dva.