„Jsem v koncích, chápeš? Všechno mi přijde obyčejný, jako cédečko s oblíbenou muzikou, který ještě nemá, kravata s monogramem je trapná, nebo hodinky, ty má už dvoje a i kdybych tam nechal vyrýt věnování, přijde mi to divný,“ chrlil jsem na Liu do telefonu. Už se totiž lámal týden a já ještě nic nevymyslel. Čas na zařizování dárku ubýval šíleně rychle.

„Robe uklidni se,“ smála se mi do telefonu.

„Jak se mám sakra uklidnit. Nikdy jsem ve vztahu nevydržel tak dlouho, abych musel řešit nějaký dárky. Když už, tak jsem se to většinou dozvěděl v ten den, co ten dotyčnej slavil a to stačilo jedno nebo dvě čísla v … je to hroznej tlak,“ chrlil jsem ze sebe i to, co nikdo vědět nepotřeboval, ale stres si to zkrátka zařídil po svém.

„Jo, chápu. Jedno nebo dvě čísla Danda bude brát nejspíš asi jako další dezert po narozeninovém dortu, co?“ škodolibost z jejího hlasu mi moc nepomáhala.

„Jasně, utahuj si ze mě. Kdybys mi místo toho radši poradila,“ sesunul jsem se na židli. Byl jsem ještě v práci, na jediném místě, kde nejsem s Danym a mám možnost nerušeně prodiskutovat věci ohledně té jeho oslavy.

„Chtěla jsem ti večer volat, jelikož jsme s Šárkou něco vymyslely,“ zahlásila hrdě a mě přeběhl mráz po zádech. Jakmile něco vymyslely ony dvě, bude to zaručeně nějaká šílenost.

„Říkej,“ polkl jsem obavy a s napětím čekal, co z ní vyleze. Zoufalá situace si žádá zoufalé činy, nebo jak se to říká.

„Máš papír a tužku? Nadiktuju ti adresu, kam v pátek ve čtyři přijdeš.“

„Ale,“ chtěl jsem namítnout, že netuším, zda nemá Dany nějaký plány.

„Neboj, to je zařízený. Matka ho zabaví,“ přerušila mě Lia a pak mi nadiktovala adresu.

Sotva jsem se stihl nadechnout a zeptat se, o co vlastně jde a jak může vědět, že bude Dany s matkou, začala sama.

„Na nic se mě neptej. Bude lepší, když se to dozvíš až na místě, věřím, že bys z toho dokázal vycouvat,“ zasmála se. „Prostě přijď a všechno bude připravený. O Dandu si nedělej starost, matka říkala, že by od něj něco potřebovala, tak ten bude zabavenej víc než dost. Určitě ti to řekne hned, jak se dneska uvidíte. Zaručeně z toho bude chtít vycouvat, nebo tě bude chtít minimálně s sebou,“ vysvětlovala a měl jsem pocit, že na mě šije nějakou boudu. Ale nu což, budu jí muset prostě věřit. Tedy jí i Šárce.

Pak jsme prohodili ještě pár slov ohledně jídla a pití na oslavě a rozloučili se. Musela jít, nehledě na to, že já taky. Kolegyně mi totiž přišla říct, že na mě čeká Dany a docela často si kontroluje hodinky.

 

Ujistit Danyho, že to bez něj těch pár hodin zvládnu, bylo možná horší, než jet s ním a setkat se s jeho matkou. Plánoval totiž, jak by se ze setkání s ní vyvlíkl, přesně jak říkala Lia a hádám, že počítal s tím, že ho jen tak nepustím. Spletl se. Musel jsem mu domluvit, aby jel vyřešit, co potřebuje. To, co naplánovaly sestry, jsem musel podstoupit, pokud si nechci utrhnout ostudu. I když teda doufám, že to spíš nebude ostuda. Stále si nejsem jistý, co všechno od nich můžu vlastně čekat.

Na oko uraženého Danyho jsem si musel udobřovat sliby. Takže ještě musí na pátek vymyslet speciální přivítání. Což je opravdu skvělé. Vždyť je to pro mě skoro stejně tak obtížné jako vymyslet mu dárek k narozeninám. Nu což, Robe snaž se.

 

Pátek ráno jsem měl žaludek jako na vodě. Přesto jsem do sebe nasoukal něco malého k snídani a pak mě Dany hodil do práce. Pusa na rozloučenou se trochu protáhla. Nechtěl mě pustit z auta, že se mu prý bude stýskat. Nasliboval milion a jednu esemesku a prý mi dá vědět, v kolik se vrátí. Pak už jen zbývalo odlepit se od jeho sladkých rtů a odejít do práce. Ještě na mě zatroubil, než jsem zalezl do tepla kavárny.

V práci do mě hučeli sotva jsem stihl pozdravit. Nevím, co se stalo, ale vyklopil jsem jim, téměř bez mučení, to přiznávám, že si nevím rady s tím dárkem pro Daniela. Holky se opět bavily na můj účet a ty jejich blbé rady tomu taky moc nepomohly. Jako kdybych si mohl dovolit vyskočit z dortu jen v tangách nebo jako kdyby hrnek s nápisem „Nejlepší chlap na světě“ stačil. Opravdu jsou bez nápadu, ale já mám co říkat.

Padla půl třetí a já spěchal domů. K nám domů, abych zněl přesně. Měl jsem hlad a určitě bude dobré jít na smluvené místo najedený a možná i pořádně vysprchovaný, pro všechny případy.

Odbyla čtvrtá a já navoněný v nejlepších džínech a košili stál před vchodem do činžovního domu jen o pár ulic od našeho bytu. Ještě stále jsem netušil, co mě čeká a jména na zvoncích mi to moc neusnadnila. Jen jeden byl beze jména, ale nebyl jsem si jistý.

Nezbývalo tedy nic jiného než vytáhnout telefon a zavolat Lie.

Po ohlušujícím pozdravu, ze kterého mi bylo jasné, že Danielova mladší sestra rozhodně není střízlivá, jsem se konečně vzpamatoval a sdělil jí, že jsem na domluveném místě, jen nevím na koho zazvonit. Z pozadí jsem slyšel další hlasy a smích, ale nakonec mi velice ochotně sdělila, že neoznačený zvonek bude správná volba. Pak jsem hovor položil.

Stiskl jsem knoflík, ozvalo se zabzučení a dveře mě pustily dovnitř.

Prostor nebyl o nic moc odlišný od činžáku, ve kterém teď s Danym bydlím. Prostor byl tmavý, podlaha, holé stěny vymalované na bílou, která roky zešedla. Schodiště vzhůru se zábradlím, které, jak jsem doufal, je stále bytelné.

Na sucho jsem polkl a vydal se po schodech vzhůru.

Sotva jsem vystoupal do prvního patra, otevřely se první dveře a z nich vylétla Lia.

„No to je dost že jdéééš,“ smála se tak nahlas, že to museli slyšet i sousedi v nejvyšším patře a táhla mě za ruku do útrob bytu.

Než jsem se nadál, stál jsem v prostoru velké místnosti, kde u jedné stěny bylo velké černé plátno. Na druhé straně pokoje provizorní sezení, kde už se rozjel vinný dýchánek a na středu místnosti rozestavěné tři přenosné reflektory.

„Hele, mohly byste mi laskavě vysvětlit, o co tu přesně jde?“ Neobtěžoval jsem se ani pozdravit a místo toho se naštvaně postavil před všechny tři ženy s rukama založenýma na hrudi a čekal vysvětlení.

Šárka stála, jako by nic a s vážnou tváří usrkávala ze skleničky s vínem, Lia se hihňala a třetí, mně zatím neznámá černovláska, zaujatě prohlížela mé proporce.

„No,“ spustila rozjařeně Lia, která toho očividně vypila víc než dost. „Jde se tvořit dárek pro Dandu, ne?“

Vypadala, že se královsky baví, ale nejspíš jí nedocházelo, že já chápu tak maximálně to, že jsem v improvizovaném fotoateliéru.

„Promiň jí to, nějak mi nedošlo, že s ní ten alkohol tak zamává,“ začala mluvit černovláska. „Jinak, já jsem Viky, fotografka. Těší mě,“ podávala mi s úsměvem ruku.

„Rob,“ hlesl jsem. Bylo vidět, že s ní bude aspoň kloudná řeč.

„Takže Robe, nějaká zkušenost s foťákem?“ protáhla se mezi sestrami, které se o něčem začaly tiše hádat.

„Ani ne, pokud nepočítám školní fotky a občasný selfíčko s přáteli,“ vypadlo ze mě automaticky.

„Dobrá,“ zasmála se a zamyšleně pokývala hlavou.

Během chvilky, jsem stál bos před černým plátnem s rozepnutou bílou košilí a knoflíkem kalhot. Prsty zaháknuté za poutka džínsů a dle Vikiiných slov jsem se měl tvářit hrozně sexy. Ale to se vám řekne, copak vím, jak vypadá můj sexy pohled? Zatím mi přišlo, že mám ve tváři spíš nepříjemnou křeč, která bude na fotce vypadat uměle.

„Ani jedna ti nic neřekla, co?“ vyptávala se Viky, když správně nastavovala fotoaparát.

„Prý bych vycouval, nebo co to Lia pronesla,“ odpověděl jsem a protáhl se.

„Já dostala jedinou instrukci: „Dárek pro přítele“, takže hádám, že nějaká lechtivější série fotek, by nemusela bejt špatná volba. Co na to říkáš?“ Pokračovala klidně a udělala zkušební fotku. Očividně nebyla spokojena, tak přešla k jednomu z reflektorů a trochu zesílila intenzitu světla.

„No to asi není tak špatnej nápad,“ zamumlal jsem a Viky se na mě usmála.

„Tak co, připraven?“ zeptala se skrytá za fotoaparátem.

„Po-počkej,“ zastavoval jsem jí. Sklopila přístroj dolů a tázavě zvedla obočí.

„Neměla bys mě naaranžovat do nějaké pozice, nebo tak něco? Nic kýčovitýho, nebo vulgárního, ale nemám s tím žádný zkušenosti, tak aby to vypadalo hezky. Jo a do naha nejdu,“ vychrlil jsem ze sebe. U toho posledního jsem z poza Vikiiných zad uslyšel smích.

„Svlíkat se nebudeš, ale sténat na hlas v baráku mámy svého přítele ti jde docela dobře,“ uchechtla se Šárka, která se vynořila za Viky a objala ji kolem pasu. Pak jí něco pošeptala, načež se černovláska usmála.

„Za to mohlo víno,“ uhnul jsem pohledem a vybavil si vášnivou noc s Danym a následné ráno plné rozpaků.

„Nechej ho, koukej jak se červená.“ Pronesla fotografka, od které jsem opravdu nečekal, že se přidá. Chtěl jsem se obléct a odejít, ale nakonec když už jsem tady, tak ať to není zbytečná ztráta času.

„Dobře, dobře. Uklidníme se a jdeme na to. Robe věř mi, bude to decentní. Jen toho vyzkoušíme víc, abychom přišli na to pravý, souhlas?“

Na to jsem se trochu uklidnil a kývl. Určitě to nebude horší jak návštěva u Danyho matky, nebo Párkův knírek. Zabraný do myšlenek jsem ani nepostřehl, jak Šárka líbla Viky na tvář.

 

Blesknutí. Viky sdělila nové instrukce, a když se ozvalo pípnutí, blesklo se znovu.

Čekal jsem to horší. Zatím jsem jen stál, přenášel váhu z nohy na nohu, přešlapoval z místa na místo, naklonil hlavu k jedné nebo druhé straně a popřípadě ji zaklonil, občas si prohrábl vlasy a hlavně se snažil tvářit nějak přijatelně.

Viky se mnou sice chvíli bojovala ale po mnoha nevydařených pokusech o můj svůdný pohled, to vzdala. Prý jsem většinou jen divně špulil rty a vypadalo to směšně hrané a nepřirozené. Lia to ovšem korunovala tvrzením, že se tvářím prostě jak idiot. Následně navrhla pauzu a vrazila mi sklenku vína do ruky.

„Třeba ti to s trochou alkoholu v krvi půjde líp,“ zasmála se nejmladší přítomná a sáhla po svém telefonu.

 „To byl jen začátek, všichni jsou zprvu ztuhlý, až po chvíli se uvolní a už to jde většinou samo,“ ozvala se nepřítomně Viky, která se v tureckém sedu opírala o Šárčiny nohy. Ta seděla v malém křesle a dívala se černovlásce přes rameno.

„Nejsou tak zlý,“ konstatovala Viky. „Myslím, že z toho pár fotek bude, jen to prostě není to, co jsem si představovala. Možná, kdyby ses úplně svlíknul?“ uvažovala nad tím, do čeho se mi vůbec nechtělo.

„No to ani náhodou,“ zatrhnul jsem nahned. Jestli mu tu fotku mám dávat na oslavě, nepotřebuju pobouřit nahotou. Navíc si nemyslím, že by o to Dany stál.

„Tak si vezmi tohle,“ zalovila Šárka v krabici vedle křesla a hodila po mě igelitový sáček s něčím bílým uvnitř.

„Co to?“ zvedl jsem obočí a začal rozdělávat průhledný pytlík. V ruce mi ulpěla provázková tanga.

„Tak to ani náhodou,“ hodil jsem po ní ten trošek látky zpátky. Nikdy, ani kvůli Danielovi, ne.

„Ale no tak, nestyď se. Když se před námi nechceš svlíknout úplně, tak tohle zakryje tu podstatnou část, ne?“ zubila se na mě.

Nevěřícně jsem kroutil hlavou. Copak nestačí, že mí leze okraj boxerek s rozepnutých džín, jsem bosý a skoro bez trika?

„Co něco takového?“ ozvala se Lia, která konečně zvedla pohled od mobilu, který k nám otočila.

„Tak to ani náhodou!“

„Ale no tak, aspoň to zkus, ne?“ upírala ke mně psí oči. Nejspíš si myslí, že jí budu dělat dvorního šaška.

„NE!“ zdůraznil jsem, že nehodlám dělat podobné kousky jako muži na fotografiích. Jeden byl tak prohnutý, až mi připadalo, že se musí lámat v zádech. Další odkrýval víc než je zdrávo a ten další byl naaranžovaný tak, aby byly vidět hlavně svaly. Tohle rozhodně není hezký a rozhodně si nepřeju, aby Danymu visela na zdi taková fotka a ještě k tomu moje. Navíc zase nemám takové svaly, abych je mohl takhle křečovitě předvádět.

Chvíli se rozhostilo ticho. Lia se nejspíš naštvala, takže se ublíženě stáhla do křesla a sáhla po dalším víně. Šárka se dál dívala Viky přes rameno a něco ji špitala a já jsem začínal uvažovat nad tím, že to byl fakt blbej nápad a prostě z toho nic nebude. Zaplatím Viky to, co nafotila a půjdu domů. Možná to tak bude nejlepší.

„Robe a co tohle?“ ozvala se Viky. „Jaký máš spodní prádlo?“

„Če-černý boxerky,“ vyžblepnul jsem, myšlenkami jsem byl totiž už doma a chystal překvapení pro Danyho. Možná večeři a servírování jen v motýlku? No, před ním se budu producírovat nahatej třeba dennodenně.

„Hmm, to by šlo,“ vyskočila na nohy fotografka. Pozapínala světla a dost je ztlumila. Pak už jen zhasla a pobízela mě, abych svlékl kalhoty a přešel před plátno jen v boxerkách.

Dopil jsem sklenici na jeden lok a odložil ji. Tak snad to nepotrvá moc dlouho, znělo mi hlavou.

 

„Hele zkusíme něco úplně jiného,“ spustila a s energickým gestikulováním mi začala vysvětlovat co a jak.

Postavili jsme na plátno asi půl metru vysokou lavičku. Byla dlouhá, že jsem se na ni sotva vešel lehnout, ale pro záběr to stačilo.

Viky chvíli trvalo, než nastavila reflektory přesně tak, aby světlo dopadalo přesně tam, kam potřebovala. Navíc je při každé póze měnila, takže jsem měl čas zvažovat to, co vlastně všechno fotí a jak to bude vypadat.

Chvíli jsem ležel na břiše, v zádech mírně prohnutý, zadek decentně vyšpulený vzhůru, boxerky stažené pod něj. Ruce ležérně opřené o temeno hlavy, kterou jsem levou tváří opíral o pravou paži. Oči jsem měl zavřené a poslouchal jsem Vikiiny instrukce, jak se prohnout, položit ruku, natočit nohu, naklonit hlavu. Pak jsem slyšel jen cvaknutí fotoaparátů, popřípadě kroky a její posunování po štaflích, kterých jsem si všiml, až když jsme naaranžovali správně lavici. Říkal jsem si, jaké má štěstí, že mají zdejší činžovní domy vysoké stropy.

Vlastně mi nakonec nedělalo problém ani stáhnout si i ty boxerky, tedy pokud stále zakrývaly, co to zakryté zůstat má. Viky navíc chápala, že nechci být vulgární a s tím jak se tvářila soustředěně, jsem hádal, že se opravdu snaží. I když odhalený zadek mi přišel až moc.

Celé to kroucení a prohýbání trvalo asi hodinu a na Viky i na mně bylo vidět, že nás to celkem zmohlo. A ještě k tomu bylo od světel šílené horko.

 

„Chceš na to mrknout a si vybrat je?“ tázala se Viky, která si sundávala fotoaparát z krku a pokládala ho na malý stolek mezi Šárkou a Liou. Postřehl jsem její úlevné vydechnutí.

„Nechám to na tobě. Myslím, že vybereš rozhodně líp než já,“ zkonstatoval jsem a hledal telefon. Doufal jsem, že mi nepsal Dany, že už je doma.

„Dobře, bude to stačit v pondělí?“ ptala se fotografka, tentokrát už s Šárčinýma rukama kolem pasu a sklenou vína v ruce.

„Určitě,“ ujišťoval jsem ji, že nemusí spěchat, i když mi to pondělí přišlo už tak dost brzo.

„Tak jo, ještě mi dej na sebe prosím kontakt a já ti zavolám, až to bude hotový. Nechala bych to udělat na plátno sedmdesát na sto, nebo devadesát na sto dvacet, je to sice dražší, ale jako dárek se to vyplatí. Co ty na to? A ze zbytku nějakou koláž? Nebo kalendář, to by nebylo špatný,“ vysvětlovala Viky a mě z toho šla hlava kolem.

„Počkej, jako ty mi nedoneseš jen fotky na fleshce nebo cédéčku?“ zíral jsem. Myslel jsem, že budu shánět po městě, kde mi to na počkání udělají. Místo toho už to bude stačit jen zabalit?

„Brácha dělá v tiskárně, takže většinou mám věci protekčně na počkání. Holky totiž říkaly, že na to máš asi týden, tak jsem si myslela, že ti to nechám udělat, ať s tím máš co nejmenší starostí.“

Byl jsem ohromen, takže ve finále s tím nebudu mít žádnou práci? Skvělé. Nadiktoval jsem jí své číslo a vysvětlil jí, kde pracuju. Bude nejlepší schovat si to ve skříňce v kavárně, Dany by to doma mohl objevit.

Ještě jsme se dohodli na ceně a pak už jsem se rozloučil a spěchal domů. Myslel jsem totiž, že stihnu uvařit. Tedy spíše zkusím uvařit a to ještě dřív, než se má drahá polovička vrátí. Ale spíš ho budu muset ukecat, aby chviličku počkal. Takže ve finále se žádné překvapení konat nebude, protože už mu domů zbývá tak maximálně půlhodinová cesta.

 

Hledal jsem v Danyho kuchařce recept na palačinky. Měl jsem chuť na sladké a doufal jsem, že by se mi mohly povést, a když bych k tomu vytáhl tu čokoládovou polevu … představoval jsem si, jak by se to mohlo příjemně zvrtnout.

Ponořený do studia jednoduchého receptu jsem ani nepostřehl, že klaply dveře od bytu. Zrovna jsem se natahoval do skříňky pro mouku, když se mi něčí ruce obmotaly kolem pasu a stáhly si mě do náruče. Leknutím se mi rozbušilo srdce a výkřik se mi zadrhl v krku.

Dany si položil hlavu na mé rameno a stiskl mě o maličko víc. Bylo z něj cítit mrazivo, nejspíš parkoval dost daleko od vchodu.

„Vítej doma,“ přivítal jsem ho, když jsem rozdýchal překvapení. Protočil jsem se k němu čelem. Tváře měl mírně zrudlé a studené. Natiskl jsem se k němu a natáhl se pro polibek.

Vítali jsme se poměrně dlouho, ale jelikož už bylo kolem osmé, měl jsem hlad, takže jsem se mu vysmekl. Následovalo gesto, které jsem doufám nepoplet. Danyho nadšený výraz mě však utvrdil v tom, že jsem ho provedl správně a nedočkavé přikývnutí jen zdůraznilo, jak se těší.

Začal jsem míchat těsto na palačinky.

 

Zvrtlo se to tak, že byla poleva až na stěně vedle průchodu do obýváku a z palačinek zbyla většina. Nu což, aspoň bude co ke snídani, i když to spíš budeme uklízet kuchyň, protože po Danielově zběsilém po čokoládě chutnajícím nájezdu jsem zralý na postel. A on očividně taky.

Prošli jsme sprchou. Jeden druhého jsme ještě chvíli provokovali a pak už byla na řadě ložnice.

Dany mi v rychlosti převyprávěl novinky ohledně matky, která zase vytrapovala s Párkem, stěžovala si na Liu a řešila zimní dovolenou, na které se mnou prý vůbec nepočítá. Daniela to samozřejmě pěkně naštvalo a chtěl odjet sotva stihli probrat ty důležité věci, které se týkaly nějaké Zuzaniny pacientky.

Prý znova matce vysvětlil, že mě miluje a nehodlá se vracet k Jonášovi jen kvůli tomu, že si to ona přeje a zrovna jí připadá jako dokonalý protějšek. Taky jí sdělil, že nepojede na zimní dovolenou beze mě, takže bude klidně čekat každý den, než přijdu z práce, nebo nás sbalí a pojedeme k mým rodičům.

Lhal bych, kdyby řekl, že mě ten jeho poslední nápad neohromil. Byl jsem nadšený a stejně tak jistý, že naši budou rádi. Obzvlášť když Dany přiveze zase nějaké dobré pití.

 

Sobota ve znění úklidu kuchyně a v neděli mě Dany vytáhl na rande. Vzal mě do kina a na nákupy.

Netušil jsem, že se umí takhle rozvášnit, co se týče oblečení. I když chápu, že jako podnikatel musí vypadat k světu a k tomu je zapotřebí skvěle padnoucí oblek a slušivá košile s kravatou. Já si koupil jen novou bundu a tričko, ale oba jsme byli spokojení.

Nejvíc mě však zarazilo, když jsme si to po kině, vybrali jsme hororovou novinku, která byla celkem nuda, štrádovali v nejvyšším patře nákupního centra k obchodu schovanému úplně v rohu. Líčil jsem Danymu páteční zážitky z práce, když jsme vešli dovnitř. Došlo mi to až ve chvíli, když jsme zašli za přepážku, která kryla výhled od prostoru prodejny.

„Dany, a co tu přesně chceš dělat?“ vykoktal jsem, co nejtišeji to šlo s očima těkajícíma po regálech plných všech možných i nemožných hraček, pomůcek a udělátek.

Dany se na mě jen usmál a gestem mi naznačil, ať počkám. Pak si to zamířil rovnou k pokladně, za kterou stála žena s blonďatými vlasy vyčesanými do vysokého drdolu. Když se na mě podívala a usmála, radši jsem odvrátil pohled. Bylo mi trapně.

Stál jsem tam, kde jsem zkoprněl a vzorně čekal. Nějak jsem odmítal uvěřit tomu, že tu chce Dany něco kupovat. Copak potřebujeme zpestření? A když už neměl by to prodiskutovat se mnou? Já bych třeba souhlasil, než potom bez varování a přípravy zkoušet nějaké dildo nebo bůh ví cosi. Pak mě ale došlo, že Dany takový přece není. Nikdy by nic takového neudělal, takže tu může buď něco někomu vyzvedávat, nebo kupovat dárek. Ano to bude rozhodně ono.

Na chvilku mě ta myšlenka sice uklidnila, ale čím víc jsem pohledem klouzal po vystavených věcech, tím víc jsem cítil horkost ve tváři. Přišel jsem si jako puberťák, přitom už jsem v sexshopu byl a koukal po hračkách i na internetu, ale nikdy jsem se neodvážil si žádnou pořídit.  A i kdyby tak to nejpodstatnější jako, je lubrikant a kondomy, se dá koupit normálně v drogérce.

Když se ke mně Dany vrátil, s úsměvem ke mně natáhl ruku a já ji přijal. Jen koutkem oka jsem prohlédl tašku. Byla neprůhledná, papírová a bez nápisu. Jak diskrétní, prolétlo mi hlavou. Taky jsem usoudil, že bude lepší se na nic neptat. Dany mi to sám určitě řekne. Co komu a proč vlastně kupoval.

 

Zarazilo mě, že jediné, co z kufru auta nenesl, byla ona diskrétní papírová taška. Možná to přece jen nemám vědět, nebo naopak si myslí, že bude vyzvídat, co to kupoval? No každopádně nehodlal jsem slídit. Prostě to pustím z hlavy, ať v ní bylo, co v ní bylo. Nezájem. Nebo že by usoudil, že je sex se mnou už nuda? Po těch pár měsících? To je trochu brzo, ne? Ale vždy mi přišlo, že si to užíváme oba. Nebo teda já si to užívám ať se děje co se děje.

S hlavou plnou myšlenek jsem se nepřítomně cpal těstovinami se špenátem a kuřecím mase, které Dany před chvílí dovařil.

„Je to vynikající,“ zahuhlal jsem s plnou pusou, když jsem zjistil, že na mě už dobrou chvíli v kuse civí. Odpovědí mi byl úsměv a gesto, že je rád. Pak se pustil do jídla taky.

 

Bylo pondělí kolem čtvrté odpoledne, kdy se v kavárně objevila Viky s úzkým obdélníkovým balíkem.

„Ahoj, doufám, že to moc nenavlhlo, je to zabalené v kartonu, tak snad tomu nic nebude,“ hlásila už od dveří.

Mávl jsem na Monču, která stála za kasou, že si odskočím a ta jen kývla. Vzal jsem Viky s sebou a opět se nervózně staženým žaludkem děsil, co vlastně z toho focení vzniklo.

„Dle tvého výrazu soudím, že se bojíš, co uvidíš,“ zasmála se.

„Tak trochu,“ přikývl jsem. Kdo ví, co to bude za děs a jestli to nepoletí do kontejneru nahned.

„Já jsem spokojená. Přijde mi to decentní a erotický zároveň. Na tom velkém plátně je jen jedna fotka, myslím, že ta nejlepší a kalendář je namíchanej. Tak šup rozbaluj, chci vidět, jak se budeš tvářit,“ pobídla mě po tom, co se za námi zavřely dveře do šatny.

Položil jsem v navlhlém kartonu zabalené veledílo na stůl a nožíkem, který se válel na malé lince, jsem opatrně rozřízl izolepu. Karton stačilo už jen odklopit a zrak mi ulpěl na černobílé hře světla stínu. Klouzal jsem očima po liniích nahého mužského těla. Svého těla. Nevěřil jsem, že jsem tohle já.

Hleděl jsem na celou fotografii snad pět minut, než mi došlo, že i můj nahý osvětlený zadek nepůsobí vulgárně, vlastně vypadá zatraceně dobře.

Chvíli jsem si myslel, že je to fotka, jak stojím k objektivu z profilu a horní polovinou těla se otáčím dopředu s rozpřaženýma rukama, ale tak jsem rozhodně nepózoval. Pak mi ale došlo, že je to pohled na mé tělo ze shora. Ležel jsem na boku a horní polovinou těla se točil na záda s rukou napřaženou na sebe. Vzpomínám si, že druhou jsem se držel lavičky, abych nepřepadl.

Napříč fotografií se táhl stín, byla to linie odhaleného boku. Od ramene, přes hruď a bok, až po vystouplou kyčelní kost. Byla to hranice mezi dvěma světy. Mými prohnutými zády a odhalenými hýžděmi na straně jedné, kde intenzita světla jen obkreslovala obrys mého, troufám si tvrdit, že Danym milovaného, pozadí. A mírně protáhlým břichem s hrudí až po důlek mezi klíčními kostmi, na straně druhé, přes které hrálo světlo už o něco více. Přesto jako kdyby dopadalo jen na nejvyšší plochy a body odhalené pokožky a rýhy svalů zůstávaly ve stínech, jako síť řek vlnící se krajinou.

„Tak co? Projde to?“ ozvala se Viky, která mě celou dobu pozorovala.

„To jsem já? Jako fakt já? Moje tělo?“ třeštil jsem oči a těkal od aktu k ní a obráceně. Nevěřil jsem.

„Jo, seš to ty,“ zazubila se na mě. „Myslím, že ten kalendář si prohlídni až po směně, nebo tak nějak, protože je tam pár dost podobných fotek a nerada bych abys tu zahálel místo práce,“ rýpla si se smíchem a tahala svazek fotografií zabalených v jemném bílém papíru.

„Jo neboj,“ polkl jsem. Plátno jsem opět zabalil do kartonu, který byl ještě maličko vlhký, ale snad doschne a doufal, že ho holky neobjeví.

Pak už jsem jen převzal kalendář a předal peníze za služby a s obrovskými díky se s ní rozloučil. Bylo na čase vrátit se do práce a už jen doufat, že dárek splní účel.