Šli jsme ruku v ruce a já přemýšlel nad tím, jak je to krásné, když se za vás nikdo nestydí. Měl jsem sice obavy z reakce lidí, ale nakonec mě to přešlo. Ulice byla totiž prázdná. Navíc ani Daniel nevypadal, že by byl ochotný mou ruku pustit.

O ulici dál se Daniel zastavil. Před námi stála nablýskaná Oktavia RS v tmavě šedé metalové barvě. Hvízdl jsem, abych ocenil krásu nového vozu. Odemkl a já se hnal na sedadlo spolujezdce. Ještě než jsem stihl zapnout pás, přistál mi v klíně mobil s otázkou, na co mám chuť. Bylo mi to více méně jedno, takže jsem řekl, že výběr nechávám zcela na něm. Tedy jen pod jedinou podmínkou a to, že nebudu muset jíst houby.

Během chvíle už jsme projížděli ulicemi města a mířili někam mimo centrum. Nejdříve mi to přišlo divé, a když po deseti minutách Daniel parkoval mezi paneláky, už tuplem jsem neměl nejmenší tušení, kam mě to bere. Vystoupili jsme a Daniel zamkl svého nablýskaného miláčka.

„Kam tady může jít na jídlo?“ zeptal jsem se a rozhlížel se po typickém komunistickém sídlišti, kde už byla většina panelových domů zateplená. Mnoho z nich připomínalo to odporné pouťové žužu. Růžová, oranžová a bílá hezky vedle sebe.

„Nech se překvapit,“ odpověď klasicky přes telefon.

„Ne, počkej!“ vyhrkl jsem, „nejdeme k tvojí babičce na jídlo, že ne? Myslím, že bych moc nezapůsobil,“ podíval jsem se šokovaně na své džíny s dírou na koleni a pomačkaný svetr.

„Ne, ale k někomu mnohem horšímu,“ svítila na mě odpověď z mobilu a Daniel nasadil svůj typický ďábelský úsměv.

„Pane Bože!“ skoro jsem vykřikl. „Nemyslíš, že je moc brzo na seznamování s rodiči?“ vychrlil jsem a potlačoval smích. Přesto jsem vystřihl tak perfektní zděšený výraz s vyvalenýma očima, rukama připlácnutýma ke tvářím a rty do „O“, až jsem překvapil sám sebe.

Daniel se div neválel smíchy po zemi. Prostě se parádně bavil na můj účet. Pak ke mně ale přistoupil, vzal mě za ruku a opět něco psal.

„Pojď a nejanči. Našim tě představím jindy,“ četl jsem a on mě táhl za sebou.

Takže plánuje představit mě doma? Takže to bere vážně. To abych se začal psychicky připravovat. Na nepatrnou chvíli jsem se cítil jistý, přesto ve mně rostlo něco, co se zatím projevovalo jen mírným sevřením žaludku. No ale taky to mohl být jen hlad.

 

Procházeli jsme mezi paneláky a já už přestával mít nápady, kam mě tady může vzít na jídlo. To už se před námi objevila nevelká cihlová stavba s obrovským zeleným nápisem nad dvoukřídlími vchodovými dveřmi: „Pizzeria“.

Jen co jsme vlezli dovnitř, ucítil jsem vůni čerstvé pizzy a v břiše mi zakručelo tak nahlas, až jsem se zastyděl. Usadili jsme se k oknu do velkého boxu a během pár minut už u nás byla servírka a nesla lístek s nabídkou.

„Jé, Ahoj Dando!“ pozdravila a každému dala jeden z laminovaných listů. „Dlouho jsem tě neviděla, jak to jde?“ vyptávala se se zájmem.

Daniel se usmál a začal znakovat. Gesto pozdravu jsem jediné pochopil, zbytek mi byl naprosto neznámý. A neodvažoval jsem se ani hádat.

Když Daniel ukázal vše, co měl na srdci, ozvala se opět servírka. „Chápu, nemáš to jednoduché. Pane podnikateli,“ smála se dál a stočila zájem ke mně. Prohlédla si mne a věnovala mi stejný zářivý úsměv. „A kdo je tohle?“ zeptala se s notnou dávkou zvědavosti.

„Jako kdyby to potřebovala vědět!“ zařval jsem uvnitř své hlavy a myslel si cosi o všetečnosti.

Daniel opět odpověděl v několika gestech a pak se na mě usmál. Začínalo mě štvát, že mu nerozumím. Opravdu by mě zajímalo, jako koho mě představil.

„Páni, to abych si dala záležet, “ vydechla servírka. Pak na mě mrkla, rukama udělala pár gest a přejela pohledem z Daniela na mě a pak opět na něj. On se jen usmál. Udělal dvě jednoduchá máchnutí rukou a servírka se s pár slovy o tom, že přijde za chviličku, vytratila.

Já jsem div neroztrhl jídelní lístek na dvě půlky. Hodil jsem po něm uražený pohled a zabořil se očima do nabídky. Tak moc jsem chtěl vědět, co si vyměnili za slova, až jsem byl naštvaný, že se baví o mně přede mnou a neobtěžují se mi jejich řeč přeložit. Což se prostě nedělá!

Daniel se trochu rozpačitě zavrtěl, vzal mobil a začal něco vyťukávat. Najednou jsem to vůbec vědět nechtěl. Vlastně by mi to mělo být zcela jedno. Ale jako koho mě představil? Já osobně bych nevěděl jak Daniela titulovat. Kór když jsme se vlastně o ničem mezi námi ještě nebavili a ty nepatrné náznaky pro mě nebyly žádná jistota. Povzdechl jsem si a četl název jedné pizzy za druhou.

Měl jsem jasnou volbu, Quattro formaggi byla má oblíbená. Ale ještě jsem dělal, jak zaníceně vybírám a nemohu se rozhodnout, jen abych se na něj nemusel podívat.

Během chvilky ke mně po stole přistrčil telefon.

Semkl jsem rty do úzké linky a po očku po něm koukl. Daniel se tvářil nechápavě, ale očima mě pobídl ke čtení. Sáhl jsem tedy po telefonu a stáhl ho až k sobě. Začal jsem číst.

„Promiň za její chování, je to má bývalá spolužačka. Známe se už hrozně moc let a vždy se chovala až moc přátelsky. Většinou mě ještě obejme a dá mi pusu na tvář. Navíc je její sestra hluchoněmá a spolupracuje s mojí firmou, takže proto ovládá znakovou řeč a máme si co říct. A pokud máš chuť tak tu dělají výborné mojito.“ Dočetl jsem. Žaludek mi ztěžknul. Takže dlouholetá kamarádka, která ho líbá na tvář. A nakonec to celé zazdil výborným mojitem. Musel jsem se ušklíbnout. Tohle jsem opravdu nečekal.

„A co ti to znakovala?“ odvrátil jsem pohled a šoupl telefon zpátky k němu. Neodvažoval jsem se přímo zeptat na to, jako koho mě představil. Přesto jsem se neubránil alespoň jedné otázce.

„Že jsi velice sympatický i s tím nevraživým pohledem co jsi jí věnoval. A mám si tě hlídat,“ zněla jeho odpověď, pro kterou jsem se musel naklonit nad stůl, protože mi odmítl přisunout mobil blíž.

Byl jsem nakloněný skoro až k němu. Když jsem od textu zvedl pohled, zase se na mě díval tím nečitelným výrazem.  Naběhla mi husina a cítil jsem, jak pod stolem jeho noha zavadila o mou.

Stáhl jsem se a pořádně si odkašlal. „A co jsi jí na to řekl ty?“ ptal jsem se, jako kdyby mě to vůbec nezajímalo. Přitom jsem si byl jistý, že na tom závisí celý dnešní večer.

„Rozkaz, generále,“ přečetl jsem. Znovu máchl rukama a pak se rozesmál.

Zhoupl se mi žaludek. Přijatelnější odpověď bych nejspíš nevymyslel.

 

Servírka přišla během chvilky a jen co jsme jí řekli naše objednávky, zpětně odcházela.

Když přede mnou přistálo mojito, usrkl jsem. Bylo opravdu výborné. A snažil jsem se tím nepatrným množstvím alkoholu trochu nabrat odvahy.

„Víš, nad čím už dlouho přemýšlím?“ nervózně jsem se zavrtěl a zadíval se mu do očí.

Daniel jen zvedl tázavě obočí.

„No, jestli bys mě třeba nemohl naučit pár znaků. Stačili by nějaký denní fráze nebo něco takového. Víš jak, kdybys chtěl a měl čas,“ soukal jsem ze sebe a uhnul očima, protože mi začínalo být jasné, o co jsem právě žádal.

Když jsem se na něj odvážil podívat, svítil jako vánoční stromeček a hned hrábl po telefonu. Mezi psaním po mě pokukoval a já měl sto chutí schovat se pod stůl. Tohle prostě nevypadalo dobře, ale navezl jsem se do toho sám.

„Rád ti dám osobní lekce,“ postrčil ke mně odpověď a nasadil opět ďábelský úsměv.

„T-to budu rád,“ vykoktal jsem. Zaháněl jsem všemožné představy, jak by taková soukromá lekce mohla probíhat. To už ale mezi nás pokládala servírka obrovský talíř s pizzou a tak přetrhla proud mého fantazírování.

„Tohle celé nesním,“ vytřeštil jsem oči na koláč o velikosti kola traktoru.

„Máte ji na půl,“ mrkla na mě, „Je to taková místní specialita pro páry.“

Byl jsem schopný jen otevřít pusu, zase ji zavřít a znovu otevřít. Nakonec jsem sáhl po příboru, ukrojil kus sýrové části. Než jsem jej strčil sousto do úst, zamumla jsem: „Dobrou chuť.“

 

Když jsme odcházeli z pizzerie, sotva jsem se valil. Musel jsem však uznat, že to byla jedna z nejlepších pizz, co jsem kdy jedl.

Daniel mě vzal opět za ruku a společně jsme se loudali k autu. Bylo kolem půl sedmé a zbytky společného času se nám krátily na minimum. Slunce se klonilo k západu a mezi paneláky profukovalo. Já byl ovšem spokojeně přecpaný a opět na mě začala doléhat únava.

Došli jsme k autu a já se svezl na sedadlo spolujezdce. Když se Daniel usadil na místo řidiče, podal mi telefon.

„Musíš mě navigovat, víš to?“ napsal a nastartoval. Auto se rozjelo.

„Víš, kde je hospoda U rozmarýnku?“ uvelebil jsem se v sedadle a natáhl si nohy. Daniel přikývl na souhlas. „Tak o dvě ulice dál je malý park a u něj je bytovka. Tak tam.“

Daniel opět přikývl. Na chvíli jsem zavřel oči. To jídlo mě opravdu unavilo.

 

Předení motoru ustalo a octavie zastavila před bytovkou. Podíval jsem se k domu a všiml si, že se svítí jen ve spodním patře, kde bydlí majitelka.

„Tak tady bydlím,“ vydechl jsem a otočil se k Danielovi.

Prohlížel si dům. Napadlo mě, že bych ho mohl pozvat na kávu, ale pak jsem si uvědomil, že musí za sestrou. Najednou na mě dopadl strach z rozloučení. Představa, že by mi sdělil něco ve smyslu“ „Bylo to moc hezké, měj se,“ mě připravovala o rozum. Možná snad ani neexistovala slova, která by popsala tenhle můj pocit.

„Měl bych jít, abys nepřijel pozdě,“ vydechl jsem zmučeně. Uhnul jsem pohledem, když se na mě podíval. Měl bych to udělat rychle, jako když se strhává náplast. Navíc jsem neměl odvahu zadívat se do ocelové šedi, která mě uhranula. Ne pokud by to bylo naposled.

Opakoval jsem v duchu prosby a zbožná přání. Když mě vzal za ruku a proplet semnou prsty, lekl jsem se. V břiše se mi rozletěli bájní motýli a byl jsem napnutý nervozitou. Ještě chvíli jsem se díval na spojené ruce a až potom jsem si dovolil zvednout pohled.

Cukly mu koutky. Naklonil se ke mně a volnou rukou prohrábl mé vlasy. Přitáhl si mou hlavu blíž. Automaticky jsem zavřel oči. Lehké zašimrání jeho dechu a pak mě něžně políbil.

Přišlo mi to jako věčnost. Nebo se možná čas zastavil a dovolil mi vychutnat si co nejdéle onu dobu, než se mé rty odloučí od jeho.

„Danieli,“ vydechl jsem. Stále se zavřenýma očima jsem nechával doznít brnění na rtech. Pohladil mě po tváři a to mě donutilo oči otevřít. Byl stále nakloněný tak blízko, až jsem cítil jeho tělesné teplo. Zatoužil jsem ho obejmout. Schovat se mu do náruče. Vtisknout se do něj. Místo toho jsem stiskl jen jeho ruku.

Zase mu cukly koutky a já zahlédl onen něžný pohled, kterým mě už jednou obdařil. Pak se ke mně naklonil a políbil mě na čelo. Následně se stáhl zpět na své sedadlo a vzal do ruky mobil.

„Už alespoň vím, kde bydlíš,“ ukázal mi. Usmál jsem se a palcem nervózně hladil hranu jeho ukazováčku. Pak zase něco psal.

„Moc jsem si to užil a rád bych si užíval dál, ale musím pro sestru. Navíc ty se musíš pořádně vyspat, doufám, že tě nic nebolí,“ četl jsem, co psal. „Co máš za směnu?“

„Ranní. Končím ve tři,“ odpověděl jsem automaticky a nepřestával tisknout jeho ruku.

„Zítra se ti po třetí ozvu, kdy ti dám první soukromou lekci,“ dopsal a podíval se na mě.

Srdce mi zběsile tlouklo. Takže to dneškem neskončí. Oddechl jsem si.

„Tak já jdu, ať nemáš zpoždění,“ broukl jsem. Pak jsem pustil jeho ruku. On udělal gesto, které jsem už znal.

„Na viděnou,“ zaznělo mi hlavou. Usmál jsem se. Rychle mu vtiskl poslední rozloučení na rty a vystoupil jsem. Jen co klaply dveře, odstoupil jsem pár kroků od auta. Motor zavrčel a za chvíli jsem viděla, jak uhýbá za roh.

Teď už zbývalo jen dojít domů, omýt se a zalézt do postele. Místo toho jsem však přišel domů, svlékl si svetr a rifle, svezl se do křesla a vnímal vůni trička, které mi věnoval. Bylo cítit jeho přítomností a taky mou. Připomínalo mi všechny ty věci, co jsme vyváděli. Jeho pevný stisk, polibky i zastřený pohled šedých očí. Nedojedenou snídani a cucflek, který se možná ani nebudu snažit zakrýt.

 

Nakonec jsem se svlékl a prošel koupelnou. Když jsem si čistil zuby, zavrněl mi telefon, který byl položený na stolku.

„Je tu moc ticho. Přeji ti dobrou noc. Daniel,“ stálo ve zprávě. Žaludek se mi zhoupnul a na tváři se mi usadil opět ten přitroublý úsměv.

„Příště ti nakřičím do zásoby. Dobrou noc,“ odepsal jsem. Usnout mi už nedělalo problém.