Probouzet se sám bylo smutné. Malou náplastí však byla rozválená část postele, jež mě utvrzovala, že tu ještě do nedávna byl a vzkaz na polštáři s přáním dobrého rána. Nemusím říkat, že jsem se potom pokaždé culil jak blbeček. A aby toho nebylo málo, korunovala to na jídelním stole připravená snídaně, která už jen čekala, až se do ní pustím. A ano, byla vynikající. Můžu já ho milovat ještě víc?

Tak takhle začínal každý den týdne poté, co jsme přijeli od mých rodičů. Je pravda, že bych si to nechal líbit asi napořád. Ale přece jen rána, kdy se vedle něj probudím, jsou lepší než romantické vzkazy a výtečná snídaně bez něj.

Večery probíhaly naštěstí jinak. Zachumlaný v zimním kabátě stál před kavárnou a čekal, až budu končit. Proklínal jsem svou odpolední směnu, ale naštěstí byla v zimě zkrácená otevírací doba. Takže jsme zavírali v osm a v půl deváté už jsme stoupali po schodech k bytu. A to, co se dělo, když se zabouchly dveře, no řekněme, že jsme se vynahrazovali všechen ten čas od sebe. Možná až moc, protože jsem začal uvažovat, že jestli to takhle půjde celý týden, tak se o víkendu žádné stěhování konat nebude.

Stěhování. Obrovský krok, který uzavíral jednu etapu mého života a začínal novou. Měl jsem týden na přemýšlení, přesto mě ani jednou nenapadlo vycouvat. Zkrátka jsem si byl na sto, co sto, možná i sto padesát procent jistý, že dělám dobře. Navíc nemám, co ztratit a představa, že se vedle toho šedookého boha s ďáblem v těle probouzím každé ráno a usínám každý večer po zbytek života, řekněme, že mě to činilo neobyčejně šťastným.

Víkend se tedy konal v duchu skládání, balení, označování, třídění a nošení krabic sem a zase tam. Docela jsme se u toho zapotili, ale taky jsme se dost nasmáli. Daniel stihl probrat všechny moje fotky v albu, které jsem měl na polici s tím málem knih, které vlastním. Nejvíce si utahoval z fotek, kde jsem byl v pyžamovém overalu alá Medvídek Pú. Celé by to nebylo tak vtipné, kdyby datum na fotkách nehlásalo loňský rok a mé narozeniny. Moji kamarádi je totiž pojali jako obrovskou dětskou párty. Balónky, fáborky, plastové kelímky a papírové tácky s dětskými motivy a dort ve tvaru hlavy toho žlutého medvěda. Samozřejmě místo limonády teklo proudem pivo a sem tam padl i tvrdý alkohol, co si budeme, taky podle toho na těch fotkách vypadám.

Když se Daniel konečně přestal dusit smíchy, pronesl něco ve smyslu, že by mě rád v tom pyžamu viděl. Hrozba, že mě do něj bez kompromisu navleče hned, jak ho najde, mě donutila zapřemýšlet, kde je vlastně uklizené, když jsme ho ještě nenašli. Vlastně už zbývala jen jedna možnost a to skříň na chodbě. Takže při první příležitosti, kdy se vytratil z bytu odnést další věci do auta, jsem skočit ke skříni, vyhrabal pyžamo a schoval ho do skříňky pod umyvadlo v koupelně. Tam už rozhodně nic hledat nebude.

Padla půl desátá a já padl na gauč. I když jsem nebyl unavený a v tom bytě jsem toho zase tolik nezažil, přemohl mě mírný sentiment. Prázdné skříňky, gauč a jednolůžková postel. Kuchyňský kout jen s varnou konvicí, kterou jsem se tu rozhodl nechat. V koupelně přehozená osuška, kterou zbývalo jen hodit do jediné tašky s pár posledními věcmi a klíče, které se houpaly v zámku, jak je tam Daniel zase zastrčil, když přišel.

 „Únavený?“ podával mi mobil a sedal si vedle mě. Položil jsem hlavu na jeho rameno a na chvíli zavřel oči.

„Ne, jen je to trochu, já nevím, smutný,“ zhodnotil jsem, jaké mi to připadá. Prostě prázdný byt, téměř ve stejném stavu do jakého jsem se stěhoval. Přinášelo to vzpomínky. Spoustu vzpomínek.

„Prožil jsi tu toho hodně?“ vyptával se Dany.

„Ani ne, jen jsem si vzpomněl, proč jsem se sem stěhoval. Nájem byl přijatelný, paní domácí milá a tak na mě netlačila s nějakou kaucí. Prý jsem jí připomínal vnuka,“ zasmál jsem se. „Vlastně jsem tu pořádně nic nezažil. Bydlel jsem tu bezmála půl roku.“ Stále jsem si opíral o Danyho. Bylo to fajn, jen tak tu s ním sedět a odpočívat.

„Chceš tu ještě naposledy přespat?“ tázal se Daniel, když viděl můj nepřítomný, možná až posmutnělý výraz.

„Nevadilo by ti to?“ v mžiku jsem byl narovnaný a hledal v jeho tváři odpověď.

Prosté zamávání rukou stačilo, abych se na něj vrhl a políbil ho. Sice by to někomu přišlo jako maličkost, na druhou stranu, pro mě to bylo parádní ukončení celé té etapy.

„Počkej,“ vyprostil jsem se z Danielova sevření a narovnal se. Nezatvářil se moc spokojeně, takže jsem mu vlepil ještě jednu rychlou pusu a pak se postavil. „Vydrž!“ vylítl jsem z pokoje do koupelny a na chvíli se tam zavřel. Byl to šílený nápad, ale proč ne. Poslední vzpomínka. Nejspíš bude totálně šílená, ale pro proč sakra ne.

„Je mi teplo,“ vydechl jsem, když jsem se zapnul do velkého overalu, který na mně visel jak na ramínku. „Jo, Pú po dietě,“ pomyslel jsem si a přetáhl kapuci s jeho čumákem a ušima přes hlavu.

Ať jsem na sebe koukal z kteréhokoliv úhlu, vypadal jsem jak nepovedený kostým z lední revue právě na tohohle žlutého medvěda a jeho partu. Kdybych tušil, jak to bude trapné, ani bych se do toho nenavlíkl, ale pozdě, co bych pro něj neudělal.

Vylezl jsem z koupelny a postavil se mezi futra do pokoje. Dany projížděl telefon. Nejspíš zase pročítal nějaké emaily. Nevšiml si mě, ale kdybych čekal, než zvedne hlavu, nejspíš bych byl rudý jako to Púovo tričko. Takže jsem si po chvíli potlačování veškerého studu odkašlal a pomyslel si, že by se to nezdálo tak trapné, kdyby k tomu bylo dost alkoholu.

Daniel zvedl hlavu.

Jeho pohled stál za to. Chvíli jen zíral, pak si zakryl rukou pusu, ale oči se mu smály.

„Spoko?“ otočil jsem se dokola kolem své osy.

Dany přikývnul s rukou stále před ústy. Bylo vidět, že má co dělat aby neměl škleb od ucha k uchu.

„Tak se jdu zase převlíknout, jo?“ couvnul jsem z prostoru dveří do chodby a chtěl se vrátit do koupelny a do oblečení, které příslušelo k mému věku.

Daniel však zavrtěl hlavou na nesouhlas a pak mě pobídl, abych šel k němu.

„Doufám, že nemyslí na nějakou pitomost,“ zamumlal jsem si pro sebe, ale vlastně první pitomost jsem udělal já a to když jsem se do toho navlékl.

Stoupl jsem si přímo před něj.

„Trochu velké, ne?“ otáčel ke mně mobil s tím, co během mého škobrtání o vlastní nohy, napsal.

„Trochu,“ cukly mi koutky.

„Chybí ti do toho bříško.“ To už jsem málem vyprskl smíchy, ale stihl jsem se ovládnout.

„Jestli budou dvakrát do týdne palačinky k snídani, tak nebudeš dlouho čekat a bříško bude,“ zkonstatoval jsem a krouživě si přejel dlaní po břiše.

Dany si opět rozesmál, pak si mě ale začal prohlížet pořádně. Viděl jsem, jak si moc dobře uvědomuje mé rozpaky. Nakonec vztáhl ruku a sevřel chlupatou látku v místě břicha. Stáhl si mě na sebe, tak že jsem skončil obkročmo na jeho klíně. Druhou něco naťukal do mobilu a pak ho ke mně otočil.

„Jsi roztomilej.“

„Nechej toho,“ vykoktal jsem a odvrátil pohled. Takhle trapně mi není, ani když si vybavím naše první číslo. Respektive mé první číslo. U něj v chodbě, před jeho upřeným pohledem.

Dany vztáhl ruku ke kapuci s Púovým xichtíkem a ušima. Cukly mu koutky. Následně sjel na mé tváře a donutil mě se na něj podívat. V očích mu hrálo pobavení a mimo jiné i vzrušení. Oběma palci několikrát přejel po mých tvářích. Snad pro povzbuzení, snad pro zahnání studu. Pak pokračoval na má ramena, přes paže přejel až na mé boky a pak přes bedra až na zadek.

Z ničeho nic vytřeštil oči.

„Co je?“ divil jsem se. Než jsem se však nadál, balancoval jsem přehozen přes jeho rameno, rozkrokem připlácnutým na jeho hrudi. Danyho ruce svíraly mé pozadí a cítil jsem, jak pode mnou bublá smíchy.

„Co to?“ dožadoval jsem se vysvětlení, když mě vrátil zpět do předešlé pozice a já tak získal opět balanc. Hned sáhl po telefon.

„Nechybí tomu něco?“ přelétl jsem slova pohledem.

„Co by tomu mělo chybět?“ nechápal jsem.

„Ocas?“

„Ocas?“ opakoval jsem nahlas. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, o čem to vlastně mluví. Pak jsem si ruce připlácl na bedra a o něco níž hledal zmiňovanou bambulku, kterou většina medvědů na pozadí mívá.

„Není tam,“ zkonstatoval jsem holý fakt naprosto vážně, což Daniela rozesmálo. „A má ho Pú vlastně?“

Odpověď na mou otázku vyzněla do ztracena. Tak málo stačilo a veškerý stud byl ten tam. Dany se jal pomalu rozepínat zip pyžama. Dával si na čas. Takhle pomalu snad ani jako dítě nemohl rozbalovat vánoční dárky. Potlačil jsem nutkání zasmát se nad tím srovnáním s neoblíbenější dětskou činností, beztak mi nedal prostor. Plenil má ústa a druhou rukou sem tam promnout mé pozadí, které pevně držel, snad aby se nezvedlo a neuteklo mu.

Ruce jsem mu volně položil na ramena a občas mu prsty pročísl vlasy. Netuším, co to do něj vjelo, ale líbilo se mi to, i když to maličko zavádělo fetišem.

Tyhle myšlenky se mi ovšem vytratily z hlavy ve chvíli, kdy byl zip rozepnutý až k rozkroku a jeho horká dlaň se otřela o mé břicho. Projela mnou vlna nenadálého vzrušení a místo pode mnou, které se pomaličku zvětšovalo už nějakou dobu, naznačovalo, že to Dany cítí stejně.

Během chvíle jsem se ocitl zády přišpendlený k pohovce a s jeho rty přisátými k mému krku. Z ramen mi nedočkavě shrnoval látku a pomohl mi vyprostit ruce z rukávů. Když jsem nadzvedl boky, stáhl mi zbytek a hodil ho kamsi za sebe. Pak se opět přisál rty k mému tělu, tentokrát pod pravou klíční kost. Takhle postupoval až k bradavce, kterou jemně poškádlil jazykem a následně zuby. Druhou nenechal dlouho čekat a také jí věnoval náležitou péči, dokud jsem v přívalu vzrušení nezašeptal jeho jméno.

Hádám, že se spokojeně usmál a pokračoval níž. Po středu těla slíbávám cestičku až k pupíku. Foukl na úzkou cestičku ze světlých chloupků pod ním, která se přes můj podbřišek táhla až k okraji boxerek, ve kterých bylo nebezpečně těsno. Naskočila mi husina.

Přivíral jsem slastně oči. Každý dotek jako kdyby odpaloval jednu rachejtli za druhou. Dany to ale schválně zdržoval. Přišlo mi to jako doba, než konečně přejel dlaní po bouli pod jediným kusem oblečení, ve kterém jsem byl.

Pnutí povolilo a následná horkost Danielových úst byla neuvěřitelná. Šikovný jazyk dráždil ta správná místa a jeho rty se o něco víc semkly vždy tam, kde to způsobovalo tu největší rozkoš.

Rukama přejížděl po mých stehnech od kolenou vzhůru. Po chvíli se zastavil na slabinách. Ústy se věnoval varlatům a rukama zase celé mé vztyčené velikosti. S jeho šikovností to netrvalo dlouho a prázdným bytem se rozlehlo mé zasténání.

Chvíli mi trvalo, než jsem rozdýchal náhlý příval orgasmu. Když jsem otevřel oči, Dany se nade mnou skláněl a pozoroval mě. Obtočil jsem mu ruce kolem hrudi a s úsměvem si ho stáhl na sebe. Několik polibků.

„Dany a to bylo všechno?“ ohrnul jsem spodní ret a pokusil se o psí oči. Možná bych zvládl ještě o trochu víc.

 

Hádám, že kdybych věděl, jaké budou následky Danielova rozdivočení, moc dobře bych si rozmyslel, jak moc ho vyprovokuju. Následující ráno jsem totiž mohl horko těžko sedět, nemluvě o bolavém cucfleku, který zdobil můj krk. A jeho škodolibé úšklebky mi samozřejmě taky nepřilepšily. I když musím říct, že něžné hlazení po zádech hned po probuzení, má taky něco do sebe.

 

Bundu jsem si zapnul pro jistotu až ke krku, když jsem se belhal ze schodů ke dveřím paní domácí. Už stačilo jen vrátit klíče. Předtím jsem všechno radši dvakrát zkontroloval, bylo by trapné, kdyby po nás zůstal nějaký nepořádek, byť jen nepatrný důkaz toho, co se tam v noci stalo. Daniel se mi smál, že jsem lozil po čtyřech po podlaze a nevlezl div pod gauč. Ale jistota je jistota.

Klíče jsem předal, vyslechl spoustu milých přání do budoucna a pak jsem se s úsměvem a slibem, že se za ní sem tam přijdu podívat, rozloučil. Daniel na mě čekal v autě připravený vyrazit domů.

 

Vybalování, rovnání, přerovnávání a nadávání. Nedělní odpoledne uteklo snad rychleji než sobota a to jsme nevybalili snad ani polovinu mých krámů, protože to vzal Dany rovnou se svátečním úklidem. Do teď jsem netušil jak moc na pořádek je. Ne, že bych byl nepořádný, ale péče s jakou myl police ve skříni a následně do ní rovnal komínky triček, svetrů a kalhot, byl k neuvěření. Nedalo se nic dělat, krabice s věcmi do kuchyně na nás budou muset počkat do dalšího dne.

Bylo kolem půl deváté, když mi zazvonil mobil. Volala Lia. Než jsem ji stihl pozdravit, vysypala na mě fůru otázek, až jsem nevěděl na, co mám odpovídat dřív.

„Ahoj a teď ještě jednou a popořadě,“ začal jsem trpělivě.

„Robe, už máš dárek pro bráchu? A říkal už Danda něco o oslavě? Máte čas za čtrnáct dní v sobotu ne? Jsi o samotě? Můžeš vlastně mluvit? A máš ten dárek? Ale hlavně mu nic neříkej!“ chrlila na mě v podobném znění jako napoprvé.

„Lio, zastav prosím tě,“ utnul jsem ji se smíchem a otočil se k Danymu.

„Lia, jdu vedle. Hrozně tajný věci,“ mrkl jsem na něj a on jen kývl. Doufal jsem, že si z toho nevyvodí nějaké pikle.

Nechal jsem tedy Daniela v ložnici, ať si s taškou mých svršků poradí sám a zamířil jsem do kuchyně.

„Kdy že má ty narozeniny?“ začal jsem po cestě na Liu.

„Sedmnáctého, to si to nepamatuješ?“ podivila se, až jsem cítil její škleb.

„Promiň, měli jsme na pilno,“ zkonstatoval jsem a pak jí stručně vysvětlil, co jsme poslední týden dělali.

„No, páni,“ vydechla. „Mámu trefí,“ zasmála se.

„To doufám ne, chodila by mě po nocích strašit. A co je horší než poltergeist přítelovi mámy?“ utahoval jsem si z toho, ale ta představa mě naháněla husí kůži.

„To bych nikomu nepřála. A už víš, co teda bráchoj dáš? Přemýšlel jsi nad tím alespoň? Co? Nějaký nápady?“ opět mě zahrnula nespočtem otázek.

„Popravdě nemám ani tucha.“

„Víš, že to nesmí být nic obyčejnýho. To k tobě prostě nesedí, musíš pobouřit. Teda samozřejmě mámu. Danda z toho beztak bude na větvi,“ opět se ozval smích.

„Co dostával od Párka? Víš jak, abych věděl, co nedávat,“ začal jsem se zase vyptávat já.

„Víno, sýry, kosmetiku, praktický věci. Danda nikdy nebyl nijak zvlášť unešenej, i když se tvářil, že je šťastnej.“

Takže bylo jasné, že drahá lahev vína neprojde a nová pracovní aktovka taky ne. Tohle bude nejspíš nad mé síly.

„A co mu dáváš ty?“ doufal jsem, že mě alespoň trochu naťukne.

„To ti nemůžu říct,“ prohlásila smrtelně vážným hlasem.

„No tak, Lio! Prosím!“ škemral jsem, ale nepovolila. Nakonec však slíbila, že když ji něco napadne, hned se ozve. Samozřejmě jsem měl nakázáno též přemýšlet, takže bylo jasné, že z toho nevyváznu bez namáhání mé hlavinky.

Pak jsme dalších deset minut řešili oslavu jeho narozenin a jak to provést, aby to bylo překvapení. Naneštěstí se Dany Lie svěřil, že by chtěl udělat jen malé posezení v blízkém kruhu rodiny, nejspíš šestnáctého odpoledne a samozřejmě u nás v bytě. Takže zároveň jako kolaudaci našeho společného bydlení. I když se toho moc nezměnilo na rozložení bytu. Snad jen plnější skříň a o pár talířů a hrnků navíc. Ale já s tím neměl problém.

Nakonec jsme se s Liou domluvili, že zavolá za týden a řekneme si bližší informace. S Danielem jsem sám totiž ještě o žádné oslavě nemluvit a tak za pár dní snad budu o něco chytřejší. Ještě na mě vychrlila něco o škole, co se děje doma a jak matka stále nevychladla. Poté se už loučila s tím, že ještě musí dojít s Knedlem, který jí jinak načůrá do nových bačkor. Prý už takhle zničil patery.

Se sklenicí džusu jsem se vrátil za Danym, který ležel na posteli a díval se ke stropu.

„Mám tě pozdravovat,“ sedl jsem si vedle něho a podal mu pití.

Po krátké „debatě“, že mu kradu sestru, která už mu ani nenapíše, a na oko hraném osamělém životu staršího bratra, jsme se dostali do sprchy. Usmiřoval jsem si ho mytím zad a šeptáním jak moc ho mám rád. Následně jsme pozhasínali a unavení zalezli do postele. Víkend nám dal zabrat, takže jsem z polospánku stihl ještě nařídit budíka a pak už jsem s hlavou zabořenou v polštáři a s Danym přitisklým na zádech usnul.