Jelikož jsme si ve čtvrtek psali až do pozdních večerních hodin, vstával jsem v pátek až po poledni. Sotva jsem se stihl osprchovat a najíst, než jsem se vydal do práce. Mobil jsem si dal do batohu a zkontroloval také klíče od Danielova bytu. Ty byly tím nejdůležitějším, co jsem musel mít u sebe.

Do práce jsem dorazil zase na poslední chvíli. Navíc byl šílený frmol a holky sotva stíhaly. Jedna z kolegyň totiž onemocněla, takže jsem jim jako rychlá posila, přišel vhod.

Až v půl jedenácté večer, když jsem mířil k Danielovi do bytu, jsem si uvědomil, že jsem mu od rána ani nenapsal. Popravdě nebyla ani minutku času si na něho vzpomenout, což mě mrzelo, ale na druhou stranu těšilo.

Odemkl jsem známé dveře činžáku s rozsvícenou svítilnou v mobilu v ruce. Žárovka byla totiž stále prasklá, správce domu nejspíš stávkoval. Vešel jsem a vybral schránku. Musel jsem se usmát, nápis „D. Lang“ mi připomněl spoustu věcí. Hlavně víkend strávený v domě u jeho milé matky a pár dost šílených věcí z oné události, i když kvůli většině z nich jsem se stále cítil nepatrně trapně.

Schody jsem nakonec bral radši po dvou, tma a stíny mi nedělaly moc dobře. Navíc tu nebyl žádný šedooký silák, který by mě přidržoval za bok a kterému bych mohl skočit za krk v případě nebezpečí.

Když jsem stál před dveřmi jeho bytu a odemykal, připadal jsem si jako zloděj. I když jsem za tu dobu, co se s Danielem známe, strávil víc času tady, než u sebe v bytě. Nakonec jsem však stejně vešel, klíče raději hned vrazil zevnitř do zámku a jednou otočil. Jen pro jistotu, co kdyby mě někdo sledoval, nebo se za mnou pokoušel dostat do bytu. U toho jsem si pomyslel cosi o paranoie, svém mentálním zdraví a strachu ze tmy.

Boty jsem nechal úhledně srovnané v chodbě a smál se nad tím, jaký je to kontrast oproti mé první návštěvě. Pak jsem přešel do obýváku a rozsvítil. Všude samozřejmě zase dokonale uklizeno, Daniel je totiž hrozný puntičkář, to jsem pochopil hned na začátku. Zamířil jsem tedy do kuchyně a také rozsvítil. Na stole ležel vzkaz.

„Robe, jen jedna z těch tří květin vlastně potřebuje zalévat. :D Omlouvám se, ale i tak doufám, že jí poskytneš tu nejlepší péči, jakou jen dokážeš. D.

P.S.: V lednici máš překvapení, tak ne, že něco zbyde.“

Vedle jeho iniciálu bylo namalované takové pomuchlané srdíčko, což mi přišlo hrozně roztomilé a navíc zjištění o květinách mě dost rozesmálo. Samozřejmě jsem hned zamířil k lednici, byl jsem nesmírně zvědavý. Po jejím otevření jsem zjistil, že pro mě zase navařil. V zapékací misce s modrým víkem na mě čekaly lasagne. Na víčku byl přeložený lístek s přání dobré chuti, což mě ještě víc utvrdilo v tom, jak moc na mě myslí.

Zdolal jsem jen nepatrnou část připraveného pokrmu, přestože byl výborný. Začínal jsem si zvykat na to, že mi takhle bude vyvářet. Následně jsem zalil jedinou živou květinu a u toho jsem psal Danielovi. Opět mi moc děkoval a byl rád, že mi chutnalo. U psaní jsem se uvelebil na gauči a dopřál si chvíli oddechu. Byl jsem utahaný jako kotě po náročné směně a už se mi taky chtělo docela spát. A to mě ještě navíc čekala cesta domů.

Odepsal jsem Danielovi zprávu, že vyrazím, zpět domů a začal se oblékat. Ještě než jsem stihl vykročit z bytu, přišla mi odpověď. Všechno velkými písmeny a plné vykřičníků. Hrozně mě vyděsil. Když jsem si však přečetl, co mi to vlastně píše, poskočil jsem radostí.

Prostě a jednoduše mi zakázal jít v tuhle hodinu přes celé město domů. Autobusy totiž už v tenhle čas nejezdí a i pro chlapa je to občas nebezpečné jít sám. Navíc prý, když mám takovou prdelku.

Červenal jsem se, ale culil. On moc dobře věděl, co na mě platí. Navíc bych si příležitost spát v jeho obří posteli, která je načichlá jeho vůní skrz na skrz, nikdy nenechal ujít.

Přišel jsem si jako dítě, když jsem se svlékal jen do spodního prádla a následně hupsnul do pečlivě ustlané postele. Popravdě, takhle ustlanou jsem ji u něj viděl poprvé. Na jednu stranu není divu, když jsme v ní ve finále dokázaly proležet hodiny.

Rozvalil jsem se a následně se zamotal jako rolka. Bylo mi příjemně a únava doléhala nesmírnou tíhou. Zvládl jsem jen poslat dobrou noc a usnul jsem.

 

Sobotní ráno bylo krásné. Probraly mě sluneční paprsky a tak jsem chvíli jen koukal k oknu. Až když jsem byl úplně probraný, sáhl jsem po telefonu a kontroloval stav zpráv. Dvě nepřečtené. V první bylo přání hezkých snů, které jsem večer zaspal, a v druhé bylo dobré ráno. Hned jsem samozřejmě odepisoval, že už jsem vzhůru a krásně vyspaný. Ani ne během chvíle přišla odpověď.

„Jsem rád, že ses vyspal do růžova. Dnes mám program až odpoledne, tak mě tak napadlo, zda nechceš dát video hovor,“ četl jsem a u toho mi pomalu začínalo bušit srdce.

„HROZNĚ RÁD!“ vyťukal jsem a automaticky poslal. Představa, že ho alespoň uvidím a komunikace nebude záviset na rychlosti psaní zpráv, mě naprosto uchvátila.

„To je správné nadšení! :)“ přišla obratem odpověď, po které jsem se ale pomalu probouzel z radosti. Došlo mi, že u sebe nemám počítač.

„Dany, ale já u sebe nemám počítač :(“ plácl jsem sebou na záda a nešťastně hleděl ke stropu.

„To nevadí. Můj je v jednou z šuplíků ve skříňce pod televizí. Heslo nemá a k internetu se připojí automaticky. To samé skype. Já mám u sebe služební počítač, takže hned jak budeš svítit zeleně, zavolám ti,“ s těmi slovy jsem se zase rozsvítil jako vánoční stromeček. Hned jsem vystřelil z postele, stavil se v koupelně. Alespoň nějaká ranní hygiena by měla proběhnout, takže jsem si vyčistil zuby a opláchl obličej. Pak jsem se pár rychlými kroky přesunul ke skříňce pod televizí v obýváku. Otevíral jsem šuplík za šuplíkem a až ve třetím jsem narazil na notebook. Čapl jsem ho a rozvalil se s ním na gauči.

Otevřel jsem ho. Zapnul a čekal, až naběhne.

Během ani ne dvou minut jsem hleděl na klasické okno programu SKYPE s příchozím video hovorem. Stačilo najet na zelený telefon a stisknout.

 

Pozdrav se mi zadrhl v hrdle. Ten výjev byl absolutně dokonalý. Daniel ležérně opřený o polštáře. Vlasy měl nejspíš ještě mokré a trčely mu do všech stran, jak si je musel prohrábnout rukama. Byl oblečený jen ve sněhově bílém županu, který měl na hrudi lehce rozhalený a na tváři mu hrál ten jeho zatraceně sexy ďábelský úsměv.

„To mě ani nepozdravíš?“ vyskočil text v okénku konverzace pod jeho božským výjevem.

„Bože!“ vydechl jsem a krotil představy.

„To není to, co jsem chtěl slyšet,“ četl jsem a pozoroval, jak se směje.

„Ahoj,“ vydechl jsem. Na oplátku se mi dostalo zamávání.

Jak jsem se na něj díval, tak mi došla slova. Přesto jsem se nadechoval, že něco řeknu. Přemýšlel jsem, ale v hlavě totálně prázdno. Potřeboval jsem nějak začít. I kdyby to měla být úplná blbost, musel jsem něco říct.

„Ehm … to asi nejsi na žádné ubytovně, když jsi navlečení v županu s logem hotelu, co?“ nasadil jsem pobavený tón, přesto jsem musel znít trochu přidušeně.

„No, to máš pravdu. Je to jeden z nejdražších hotelů ve městě. Přesto to není tak úplně ono,“ jeho lítostivý výraz, který nasadil, když mi přišla jeho slova, mě zarazil.

„Proč? Co se stalo?“ vyhrkl jsem a naklonil se blíž k monitoru. Vylekal mě. Třeba na něho personál nebyl dostatečně milý, nebo ohleduplný, vlastně se mohlo stát cokoliv.

„No, chybíš mi tu ty!“ vyskočilo na mě pod jeho obrazem.

Zamrazilo mě. Ztuhnul jsem, přesto koutky mých úst se roztahovaly do širšího a širšího úsměvu.

„Rád bych tam byl,“ začal jsem. Vzápětí jsem hned dodal: „Ale obávám se, že bychom v hotelu asi moc dlouho nevydrželi.“ Pak jsem se ušklíbnul a dusil smích. Najednou jsem byl své provokativní Já.

„A to jako proč?“

„No, já neumím být potichu a nejspíš bychom rušili ostatní hosty,“ odmlčel jsem se, „jo, a taky bychom jim rozvrzali postel,“ říkal jsem zcela vážným hlasem a důrazně u toho pokýval hlavou. Přesto mě vnitřně trhal smích na kusy.

Viděl jsem, jak si Daniel poposedl a trochu se narovnal. I přes ne tak dobrý obraz mi bylo zřejmé, jak hrubnou jeho rysy, a zatíná čelist. Povzdechl jsem si a na chvíli přivřel oči. Moc dobře jsem věděl, jak ho těmi slovy dráždím. Jak se musí ovládat a na co myslí.

Nevědomky jsem si rukou přejel po klíně a přivřel oči. Mé tělo začalo být roztoužené sice už v první okamžik, co jsem uviděl jeho božstvo v celé své županem zahalené kráse, ale teď nabíralo na větší síle.

„Copak tam děláš?“ vyskočilo na mě. Nepatrně jsem nadskočil a z myšlenek se vrátil do reality. Jako kdyby ty šedý oči měly rentgenový pohled. Už žádná zatnutá čelist, ale ďábelský úsměv. Působil snad ještě více démonicky než obvykle.

„Stýskám si tu po tobě,“ vydechl jsem tiše tu nejneutrálnější větu, která mě v tuhle chvíli napadla.

„A co bys se mnou dělal, kdybych byl u tebe?“ i přes obraz na kterém šly rozeznávat jednotlivé kostičky, jsem viděl, jak se mu jasně zalesklo v očích. U toho si prohrábl stále ještě mokré vlasy.

„Bože,“ zaúpěl jsem tak tiše a tak nejvíc frustrovaně jak jen jsem mohl. Pochopil jsem, o co mu jde a abych řekl pravdu, vůbec jsem se tomu nehodlal bránit. Plánoval jsem patřičně se do toho vžít.

„Opřel bych tě zády o polštáře, přesně do té polohy, ve které jsi teď,“ pak jsem se na chvíli odmlčel. „Vyhoupl bych se obkročmo na tvůj klín,“ pokračoval jsem pomalu a u toho si pomalu představoval všechny věci, co ho dokážou vydráždit až k nepříčetnosti.

„a-a dál“ přišlo po chvilce ticha, když jsem jen soustředěně hleděl na jeho obraz na monitoru. Postřehl jsem, jak se zavrtěl.

Usmál jsem se a pokračoval. „Naklonil bych se nad tebe a jen tak lehce se otřel rty o ty tvé. Pak bych jazykem obkreslil hranu tvojí čelisti a sjel na krk. Na vlhkou stopu bych foukl a pozoroval, jak ti naskakuje husina,“ zase jsem se odmlčel. Užíval jsem si pohled na něj. Automaticky zavřel oči, naklonil hlavu mírně ke straně a čekal, co se bude dít dál.

„Přisál bych se ti ke krku, zatímco bych rukama odhrnoval župan z tvojí hrudi. Pak bych se odtáhl a pozoroval, jak si užíváš mé doteky. Otřel bych se o tvé tělo, naklonil se k tvému uchu a zavzdychal,“ další odmlka. Potřeboval jsem se pořádně nadechnout a zkrotit své vzrušení. Pozorovat, jak se Daniel opět podíval do kamery a propaluje mě pohledem, mě nepatrně znervóznělo. Spíš hodně znervóznělo. Cítil jsem se neskutečně v rozpacích, ale nechtěl jsem se vzdát.

„Vzal bych tvoje ruce a položil je na své nahé boky. Pak bych ti shrnul z ramen látku županu. Rukama bych sjížděl od ramen přes hrudník a břicho až bych se zastavil u té jemné stezky tmavých chloupků, která vede níž,“ nadechl jsem se. Rukou sjel k vlastnímu klínu a uvolnil své vzrušení z látky spodního prádla.

„Robe!“ vyskočil text v rohu monitoru.

Ušklíbl jsem se. „Jednou rukou bych sjel níž a vzal to, co mě už chvilku tlačí do stehna. Druhou bych se vrátil vzhůru a prsty přejel po jedné z bradavek. S očima upřenýma do těch tvých bych přejel po celé tvé erekci,“ u toho jsem přejel i po té své a nespustil oči z něj. Jeho trhaný nádech a jedna ruka schovaná pod županem mě ujistila v tom, že jsem na dobré cestě.

„Zašeptal bych ti do ucha, ať se mě dotkneš, zatím co bych tě začínal dohánět k nepříčetnosti,“ vydechl jsem a prsty své druhé ruky zaryl do látky pohovky.

„Kde?“ vyskočila zpráva.

„Kde chceš, abych se tě dotkal?“

„*dotýkal?“

„Všude!“ vykřikl jsem a na chvíli ztratil kontrolu nad myšlenkami. Ruka v klíně automaticky, ale pomalu pracovala.

„Dany!“ vydechl jsem.

 „Robe víc.“

„Ukaž mi víc!“

Četl jsem jeho krátké věty a cítil své prudce bušící srdce. Volnou rukou jsem maličko naklonil monitor. Jen o pár milimetrů, stud mi totiž nedovoloval víc.

„Ty víš, kde jsou moje citlivá místa,“ vydechl jsem.

„Krk.“

„Ano! Líbej mě na krku,“ zasténal jsem a rukou znovu přejel po neúnosném vzrušení.

„Bradavky.“

Volnou rukou jsem si přejel po nahé hrudi.

„Přesně tk!“

„*tak.“

„Danieli,“ zaskučel jsem. „Prosím neoddaluj to. Níž, pojď níž!“ úpěl jsem a volnou rukou se zapřel za sebe.

„Zadeček a …“ vyskočila poslední zpráva.

„Já tě tak chci!“ naklonil jsem hlavu ke straně nespouštějíc oči z jeho obrazu na monitoru. Jeho pravá ruka nepatrně kmitala v nepravidelném tempu stále částečně zakrytá županem. Spodní ret měl skousnutý a oči upřené přímo na mě.

„Jak moc?“

„Jak moc mě chceš?“

„Hrozně, hro-hrozně moc. Až to bolí, jak moc tě chci,“ sténal jsem a spodní ret si skousl také. Byl jsem opravdu blízko.

„Prosím, vezmi si mě! Chci tě hluboko v sobě,“ pokračoval jsem a pomalu se připravoval na svůj vrchol.

„Robe!“ vyskočil text a Daniel zaklonil hlavu. Slyšel jsem, jak těžce oddechuje.

Ozvalo se zaklepání.

Oba jsme ztuhly. Daniel pomalu narovnal hlavu.

„Co to?“ zašeptal jsem.

Ruku vysunul zpod županu a rychle mi něco psal.

„Někdo klepe, musím se jít podívat. Víš jak, nahlas se zeptat nemůžu,“ omluvně se na mě usmál, ale bylo vidět, že není moc spokojený s tím, že nás něco vyrušilo.

„Dobře,“ pípnul jsem a narovnal monitor.

Danielův obraz se pohnul, naklopil se ke straně a následně jsem se díval jen na bílé polštáře. Špicloval jsem uši, abych vůbec něco zaslechl.

Slyšel jsem z dálky tlumený hlas, nerozuměl jsem však ani slovo. Pak se ozvalo bouchnutí dveří.

Daniel se s elegancí rozzuřeného býka posadil na postel. Narovnal notebook, aby na mě dobře viděla a poklepal si prsty na čelo.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se a chvíli pozoroval, jak čte z kusu papíru, který držel v ruce. Pak si promnul čelo, na kterém mu uprostřed naskočila vráska. Papír zahodil a něco psal.

„To bylo z recepce. Ředitel firmy, se kterým jsem se měl sejít, až odpoledne mě pozval na oběd. Máme se sejít za půl hodiny.“

„Aha,“ povzdechl jsem si. Tak nějak jsem doufal v pokračování, ale po tom co napsal, jsem tušil, že ani rychlovka nebude možná.

„Hrozně rád bych pokračoval v tom, co jsme tu prováděli, ale musím jít. Nezlobíš se, že ne?“ ještě k tomu dodal štěněčí obličej.

„Ne, nezlobím,“ usmál jsem se. Líto mi to samozřejmě bylo.

Daniel se na mě zářivě usmál a poslal mi vzdušnou pusu.

„Neboj, já ti to osobně vynahradím, až se vrátím. Nebude to tak dlouho trvat a vezmu si tě, budeš mě cítit tak hluboko jako nikdy a hlasitý budeš tak moc, že druhý den nebudeš schopný ani mluvit!“

„Bože Danieli! Ty mě jen mučíš!“ zaúpěl jsem jako raněné zvíře a znovu pocítil zacukání ve slabinách. Představa naplnění jeho slov mě zbavovala smyslů.

„Napíšu ti, jen co se vrátím,“ pak mi zamával. Nestačil jsem říct ani ahoj a spojení se přerušilo.

 

Seděl jsem dalších deset minut na gauči s očima upřenýma na monitor a vydýchával zbytek vzrušení, které už úplně opadlo.

„Sakra!“ zaúpěl jsem znovu a zaklapl počítač. Byl jsem zklamaný, že jsme to nedotáhli úplně do konce. Už stačilo opravdu jen málo. Ale nedá se nic dělat. Jel pryč kvůli práci, tak je důležité být na těch schůzkách.

Když jsem se konečně donutil zvednout z gauče, uklidil jsem počítač zpět do šuplíku. Došel jsem do ložnice pro své svršky, oblékl se a nakonec jsem se pokusil ustlat. Nedopadlo to jako Danielova práce, ale budiž.

Do batohu jsem si vrazil mísu s lasagnemi, zkontroloval jsem celý byt, vzal jsem svůj mobil a vydal se domů. Cítil jsem se tu víc sám, než u sebe. O to víc potom u čeho jsme právě byli vyrušeni.

Zamkl jsem na dva západy a seběhl schody. Když jsem za sebou zabouchl dveře činžáku, začal jsem přemýšlet, čím zabiju čas celého víkendu. Nejspíš bych mohl udělat pořádný úklid bytu a možná bych si mohl i zaběhat.

 

 

„Takhle naklizeno jsem snad neměl ani, když jsem se přistěhoval,“ usmál jsem se nad svojí dobře odvedenou prací v neděli odpoledne.

Začal jsem uklízet už v sobotu hned po tom, co jsem dorazil domů a spořádal celou polovinu lasagní. Protřídil jsem staré oblečení, utřel jsem prach, omyl koupelnu, převlékl postel a vytřel celý byt. Na neděli mi zbylo jen vynést smetí, umýt okna a vyprat věci do práce. Nakonec jsem se mohl s čistým svědomím svalit na gauč a pustit televizi.

Daniel se mi od té chvíle, kdy jsme se rozloučili na skypu, neozval. Měl jsem starost, ale nechtěl jsem se vyptávat a působit jako stíhačka. Takže jsem mu jen napsal, že z jeho vynikajícího oběda už nic moc nezbylo a že se těším, až se vrátí. Doufal jsem v odpověď alespoň do doby, než půjdu spát. To se však nekonalo. Usínal jsem s obavami a celou noc se převaloval ze strany na stranu.

Až nad ránem mě probudilo z mělkého spánku zavrnění telefonu. Automaticky jsem po něm sáhl. Přišla zpráva.

„Ahoj Robe, promiň mi, že jsem se neozval dřív. V sobotu se to protáhlo. Po obědě následoval golf a večer nějaký sportovní klub. Projednali jsme toho mnoho a poznal jsem i pár dalších lidí, kteří by se mohli hodit na spolupráci. Na hotel jsem přijel pozdě a popravdě jsem usnul hned, jak jsem si sedl na postel. Ráno jsem si musel zabalit a odhlásit se z hotelu. Pak jsem hned vyrazil na cestu. Jel jsem v kuse. Nemusím ti říkat nic o tom, že mě šíleně třeštila hlava a to jsem minulou noc nic nepil. Přijel jsem kolem půl sedmé večer. Sotva jsem se doplazil do bytu. Hned jsem se svlékal a zalezl do postele. Hezky jsi ustlal :). Až teď jsem se probudil a hned ti píšu, aby ses nestrachoval. Snad tě nebudím, vím, že za chvíli vstáváš do práce. Ozvu se. Pusu D.“

Dočetl jsem řádky a úlevně vydechl. Byl celý a zdravý. A hlavně byl doma! Usmál jsem se sám pro sebe a na chvíli ještě zavřel oči. Napíšu mu až cestou do práce, aby neměl výčitky, že mě vzbudil.

 

Krátkou zprávu jsem mu poslal těsně předtím, než jsme otevírali. Pak už jsem se plně věnoval zákazníků a objednávkám.

Dopoledne uteklo rychle, jen mezi dvanáctou a jednou hodinou se čas neuvěřitelně vlekl. Do tří jsem se zase nezastavil a jen co přišly kolegyně z druhé směny, tak jsem vystřelil do šatny. Na mobilu jedna zpráva. Mám někde sehnat polévku. Nechápal jsem proč, ale kousek od kavárny je skvělá restaurace, takže tam vyzvednu vývar s domácími nudlemi.

 

S vývarem nalitým v zavařovací sklenici od litrových kyselých okurek jsem stál před činžákem. Danielovo fáro parkovalo kousek od vchodu. Byl doma, takže jsem uvnitř sebe nadšeně poposkočil. Těšil jsem se, až ho přivítám polibkem a vrátíme se tam, kde jsme přestali a on splní všechny své sliby.

Zašátral jsem pro klíče do kapsy kalhot, abych si mohl otevřít dveře. Nenapadlo mě, že bych měl zazvonit. Schody jsem bral po dvou a až když jsem stanul před dveřmi jeho bytu, zamrzl jsem.

„Teď bych měl zazvonit, že?“ řekl jsem si pro sebe a vztáhnul ruku ke zvonku vedle dveří. Ozval se onen tón jako tenkrát, když nás při ulepených snídaňových hrátkách vyrušila stará sousedka se starostlivou povahou. Ušklíbl jsem se a slíbil si, že tu čokoládovou polevu ještě rozhodně použijeme.

Čekal jsem, že se během chvíle otevřou dveře a do bytu mě vtáhnou Danielovy silné paže, které mě uvězní v tak silném objetí až budu cítit, jak mi praskají žebra. To se ale nestalo. Zazvonil jsem znovu a chvíli zase čekal. Ale ani tak se dveře neotevřely. Stiskl jsem v ruce klíče a dodal si odvahy. Vrazil jsem správný klíč do zámku a otočil. Bylo odemčeno. Nechal jsem to být, vlezl dovnitř a zavřel za sebou. Stačilo se zout a vydat se hlouběji dobytu abych pochopil, že je Daniel doma, ale něco není v pořádku. Taška s věcmi byla totiž položená na gauči a na půl rozhrabaná a jeho oblek, ve kterém nejspíš přijel, tvořil cestičku do ložnice.

Pomalu jsem následoval stezku z oblečení a připadal si jak Jeníček v pohádce o perníkové chaloupce. Děsil jsem se toho, co najdu na konci cestičky.

Pootevřel jsem dveře do ložnice. Závěsy byly zatažené a od postele se ozývalo tlumené chrápání. Pomalu jsem přešel k posteli a posadil se na její kraj. Daniel byl po bradu zachumlaný v dece a bylo vidět, že se nepatrně třese. Vztáhl jsem ruku k jeho tváři a položil mu ji na čelo. Celý hořel.