Koupelna je opravdu zajímavé místo. Dnes jsem si to opět potvrdil.

Zvuk se odrážel od kachliček a tak to v nevelké místnosti znělo jako při orgiích. Nemohl jsem se krotit, ostatně mi k tomu Daniel nedal ani jedinou příležitost. Buď byl přisátý na mých rtech, nebo mě nutil sténat tak nahlas, že bylo jasné, jak druhý den budou, spíše teda nebudou, spolupracovat mé hlasivky.

Když jsme konečně vylezli z koupelny, nebyl ani jeden z nás schopný něco dělat. V kuchyni tedy zůstal binec od našich ulepených snídaňových hrátek a něco podobné se stále ještě nacházelo od včera v chodbě. Nedělalo nám problém to ignorovat.

Plácl jsem sebou na obrovský gauč zase jen s ručníkem okolo pasu a ještě mokrými vlasy. Díval jsem se do stropu a přemýšlel, jestli by tohle mohlo trvat navěky. I když pochybuju, že bych Danielovo vražedné tempo dokázal dlouho ustát.

Z myšlenek mě vytrhlo cosi, co mi přistálo na hlavě. Po bližším průzkumu jsem zjistil, že je to šedé tričko a pastelově modré boxerky. Zvrátil jsem hlavu tak, abych viděl na Daniela stojícího ve dveřích z ložnice. Už byl oblečený do modrého trička a tepláků. Ano, opravdu měl tepláky. Muž, kterého jsem viděl jen v drahém obleku, nebo nahého, si opravdu oblékl něco tak neskonale obyčejného. Ale i tak vypadal jako nejvíc sexy chlap na světě. Opíral se o futra a pohled měl přišpendlený na mně.

„Nepřijdu ti dostatečně zahalený?“ našpulil jsem rty. Při tom jsem pomalu hrnul mokrou látku po svém stehně výš. Dělal jsem to, jak nejsvůdněji jsem dokázal a nevinně u toho mrkal.

Jeho pohled putoval po dráze mé ruky a tušil jsem, že mu hlavou běží cosi o provokaci. Nakonec ale odtrhl pohled, a přešel k oknu. Střelil po mě varovným pohledem.

„No jo, už se strojím!“ zahučel jsem na něj a posadil se. Rezignovaně jsem si přetáhl triko přes hlavu a začal se soukat do boxerek. Opravdu jsem nestál o nastydnutí, zvlášť když se venku rozjížděl podzim a on to okno doopravdy otevřel. Naběhla mi husina a otřásl jsem se. To už vedle mě přistála deka a na ní ovladač. Daniel naznačil, že se staví v kuchyni a donese něco k pití. Ztratil se ve dveřích.

Zahučel jsem, že rozumím a rozvalil se na gauči. Chtěl jsem, aby byl už zpátky. Lehl si vedle mě a já mohl vnímat jen jeho blízkost. Nemohl jsem se ho nabažit, hlavně proto, že se mi do mysli vkrádala jedna horší myšlenka než druhá. A to o tom, jak to vlastně s námi je a jak to bude, až se budu muset rozloučit a jít domů.

Během chvíle přišel zpátky a mé úvahy se v tu ránu vypařily jako pára nad hrncem. Nesl dvě sklenice džusu a ještě se snažil, aby neupustil telefon. Posadil se na kraj pohovky, a když pití odložil na konferenční stolek, napsal.

„Co dál?“ dal mi přečíst otázku na telefonu. Bylo vidět, že ho zmáhá únava stejně silně jako mě.

„Film?“ pronesl jsem a natáhl se pro ovladač a deku.

„Tak vybírej, já to půjdu uklidit,“ odepsal, usmál se a chtěl vstát. To už jsem byl pohotově u něj.

„Nechoď. Uklidíme to potom spolu,“ sedl jsem si za něj a omotal mu ruce kolem pasu. Bradu jsem opřel o jeho rameno.

Provinile se otočil ke kuchyni a chvíli tam zíral. Nakonec jen pokrčil rameny a podvolil se. Odložil telefon a během pár okamžiků jsme už seděli oba pod dekou opření o sebe a sledovali komedii v hlavní roli s Adamem Sandlerem. Byl to takový odpočinkový film, až se mi po pár scénách začaly zavírat oči. Trochu jsem sjel po opěradle pohovky níž, abych si mohl položit hlavu na Danielovo rameno. Usnul jsem.

 

Probral mě zvonivý zvuk rozléhající se bytem, který naštěstí netrval moc dlouho.

„To si jde zase někdo stěžovat, že jsi moc hlučnej soused?“ zívl jsem a nechtě otevřel oči. Leželi jsme čelem k sobě. Hlavu jsem si opíral o jeho hruď a má ruka spočívala volně na jeho břiše. Úplně jsme změnili polohu.

Trochu jsem se od něj odtáhl a s úžasem zjistil, že spí. Ocelové oči byly schované pod závojem tmavých řas, rty nepatrně pootevřené a klidný dech pravidelně nadzvedával jeho hrudník. Jednu ruku měl složenou pod hlavou a druhou majetnicky hozenou přese mě. Odolával jsem políbit jej. Tenhle pohled se mi totiž naskytl poprvé, a možná taky naposled. Proto jsem si ho chtěl vtisknout do paměti a vychutnávat si ho co nejdéle.

Nakonec už jsem nedokázal odporovat touze a rozhodl se ho něžně vzbudit. Začal jsem na jeho krku. Na místo, kde pod kůží tepala krev jsem vtisk polibek. Jen zlehka, abych mohl vzápětí kůži nasát mezi rty a pak nepatrně stisknout zuby. Zanechal jsem tam červený flíček sotva velikosti koruny.

„Prostě jsi můj,“ zašeptal jsem si pro sebe a doufal, že ještě spí. Opravdu nevím, jak by reagoval. Ale musel jsem si ho označit, alespoň jednou, jedinkrát, snad právě proto, že by to mohla být opravdu jediná možnost.

Pak jsem drobnými polibky putoval vzhůru až pod ucho a dále po hraně čelist na bradu. Přes tu jsem se prolíbal až na jeho ústa, která mi automaticky vyšla vstříc. Bylo mi jasné, že už je úplně vzhůru, když ruku složenou pod hlavou vytáhl, zajel mi s ní do vlasů a přitáhl si mě tak blíže.

Po chvilce jsme se od sebe odtrhli. Byl jsem udýchaný a ve tvářích se mi nakupila horkost. Jeho polibky mě prostě pokaždé dokázaly přinutit cítit se takhle. Vzrušeně, jedinečně, nekonečně, bez myšlenek a ve finále nejspíš vlastně totálně zamilovaně. Neměl bych mu tak lehce propadnout.

„Dobré ráno,“ broukl jsem a snažil vykouzlit úsměv. Ten se však na mé tváři rozlil už předtím a tak jsem jen zasněně opětoval jeho pohled.

Úsměv mi oplatil. Pak se natáhl ještě pro jeden rychlý polibek a posadil se. Promnul si oči a hledal telefon. Nakonec se převalil na okraj pohovky a svěsil nohy na zem. Natáhl se pro mobil ležící na stolku a mně podal sklenici s džusem.

„Děkuji,“ vydechl jsem a hltavě ji celou vypil. Bodlo to. Opřel jsem se o opěrku.

Daniel vzal mou sklenici a postavil ji zpět na stůl.  Následně se začal věnovat mobilu. Chvíli nejspíš něco četl. U toho svraštil obočí a povzdechl si. Pak zase psal.

Jen jsem ho v tichosti pozoroval a začínal si pomalu uvědomovat, že dnešek nejspíš brzy skončí.

Zatajil jsem dech, když mi podal telefon.

„Psala mi sestra, že nutně potřebuje odvoz, jelikož se jí rozbilo auto. Tak mě napadlo, že bychom si zajeli na jídlo a pak bych tě hodil domů. Co ty na to?“ stálo tam.

„A ona tě nepotřebuje hned?“ zeptal jsem se udiveně. Protože vždy, když někdo píše „nutně“ tak to většinou znamená hned teď v tuhle chvíli, nebo během pár minut. Jak bychom teda mohli stihnout jídlo? Než se oblíkneme, dojedeme někam, teď ta příprava jídla a pak samotná konzumace. Nějak mi to nevycházelo. A to ani nepočítám, že jsem mu slíbil pomoci s úklidem v kuchyni.

Daniel zavrtěl hlavou, že ne a ještě něco napsal.

„Nutně mě potřebuje až před sedmou a teď je teprve půl čtvrté, takže máme ještě spoustu času,“ četl jsem. Srdce mi poskočilo u spojení slov „máme“, „spoustu“ a „čas“. Povytáhl obočí, když jsem se na něj usmál.

„Tak čím ten čas zabijeme?“ nadhodil jsem a koketně vystrčil nohu zpod deky. Myšlenky na jídlo a úklid byly ty tam.

Daniel byl v tu ránu u mě. Pro deku to znamenalo game over a já, uvězněný pod ním, tušil, že můj konec nastane taky během pár sekund. Přisál se totiž k mému krku jako pijavice a já sykl bolestí. Pak se odtáhl a vyplázl na mě jazyk.

Z jeho očí jsem jasně četl, že se mi revanšoval za to probuzení a můj krk bude jisto jistě zdobit podobný otisk rtů, jako jsem mu nechal na kůži já. Akorát tam nejspíš vydrží déle a bude o dost větší.

 

Na pohovce jsme řádili ještě dobrou hodinu. Můj krk slízl dalších pár rudých fleků a dokonce i jeden pořádný kousanec. V duchu jsem si říkal, že si budu muset pořídit rolák nebo šálu. Ale i tak se určitě nevyhnul všetečným otázkám, které se na mě pohrnou jen, co vkročím do dveří kavárny.

Vyhnalo nás až zaškrundání v mém žaludku. Daniela to rozesmálo, ale konečně mě pustil, aby mohl vylovit mobil a napsat, že už opravdu půjdeme na to jídlo, jinak bych mu prý mohl umřít hlady. Oba jsme si totiž začali uvědomovat, že jsme za celý den měli jen pár nedojedených lívanců a trochu čokoládové polevy. A být živi jen jeden z druhého opravdu nejde. Teda v určitém poetickém smyslu ano, ale žaludek vám to nezaplní.

Nejdřív jsme se ovšem vrhli na tu kuchyň. Hezky v tichosti a bez zbytečného rozptylování.

Tedy rozptylovalo mě snad úplně všechno. Vzpomínky se mi hrnuly před oči a rozpaky do tváře. Měl jsem co dělat abych si uhlídal pokerový výraz a nezačal se culit, nemluvě o tom, že jsem se na Daniela sotva podíval. Ten byl ovšem zabraný do mytí nádobí, takže si mě sotva všímal.

Na stole jsem nechal jen tu plastovou lahvičku s čokoládou. Popravdě jsem kolem ní celou dobu chodil jako po špičkách. Ale teď, když už zbývala na stole jako jediná, jsem po ni sáhl. Odklopil jsem víčko a přičichl. Ta vůně mi evokovala snad úplně všechny detaily. Zavřel jsem oči a nechal se unášet do doby před několika málo hodinami.

Nadskočil jsem, až když se Daniel posadil na židli a ta vrzla. Rozpačitě jsem zamrkal. Se zájmem mě pozoroval.

„No co. Mám hlad a je to to jediný, co vypadá poživatelně,“ utrousil jsem, jako že už sotva hlady vidím. Opět jsem z jeho strany postřehl jen smích a čokoládová poleva putovala na své místo do skříňky nad dřezem. Alespoň jsem se dozvěděl, kde ji příště najít. Jestli teda nějaké příště bude.

Následovalo zkonfiskování bordelu v předsíni. Co si budeme, bylo to samé oblečení a pár zaschlých kapiček mého vrcholné představení. Sklopil jsem pohled a snažil se rozdýchávat příval studu. Jsem opravdu nemrava, nikdy jsem se takhle nepředváděl.

Daniel po mě hodil svetr a kalhoty.

„A co triko?“ vyhrkl jsem, „A ještě spodní prádlo.“ Nic ke mně ovšem nepřiletělo a tak jsem se po něm ohlédl.

Stál a obě věci držel v ruce. Druhou psal do mobilu.

„Dám to do špinavého a donesu mop, abych trošku vytřel, je tu dost našlapáno,“ přečetl jsem a začal rudnout.

„Já ti dám našlapáno,“ zahučel jsem tak tiše, že to opravdu nemohl slyšet, protože byl už v jiné místnosti. Začal jsem se soukat do džínsů a až pak mi teprve došla zmínka o prádle. „Cože? Jak jako do špinavého? A to tu ty věci jako zůstanou, nebo mi je vrátí vypraný? A to, co mám na sobě, si mám jako nechat, nebo se svlíknout a jít naostro?“ byl jsem zahlcen tolika otázkami, že se mi začínala motat hlava.

Daniel se už vrátil převlečený a sebou si přinesl mop. Stačilo pár tahů a veškeré známky toho, že se tu někdy něco odehrálo, zmizely.

„Jsi v pořádku?“ natáhl ke mně ruku s telefonem a starostlivě mě sledoval.

„Jo, jsem,“ rozpačitě jsem se usmál. „Vrátím, až vyperu,“ zatahal jsem za vypůjčené tričko.

„Můžeš si ho nechat,“ odepsal mi a mrkl na mě, což jsem ovšem nepostřehl.

Tak teď už jsem opravdu nevěděl, co si myslet. Úsměv mi spadl a tak nějak jsem jen rozpačitě stál a díval se na těch pár slov svítících na displeji.

„Opravdu se nic neděje? Neboj, už půjdeme na to jídlo, začínám taky hlady šilhat,“ četl jsem další text určený mně a pak k němu teprve vzhlédl. Sice se tvářil jako vždy, přesto se v jeho tváři zrcadlila starost.

„Ne nic,“ vydechl jsem. Donutil jsem se usmát a potlačil jsem veškeré své zbytečné myšlenky.

 

Daniel zamykal a já poslušně čekal na prvním schodu. Jen co ke mně přešel, otočil jsem se se slovy, zda teda už můžeme jít. Nestihl jsem udělat ještě ani první krok a už mě chytl za ruku. Druhou jsem pevně stiskl zábradlí, bylo bytelné, a chvíli rozdýchával vibrace, které přinesl jeho dotek.

„Hochu, tak teď už se z toho nevykroutíš,“ přelétlo mi myslí. Po tomhle už mě nemůže poslat k vodě, svést to na jednorázové uvolnění stresu a přebytek sexuální energie ani na zatmění mozku či alkohol. Navíc jsme skoro nic nevypili. Tohle je pro mě závazek. Jasná známka toho, že to bere vážně a já se ho prostě nepustím. Nepůjde to. Ne! Tuhle šanci nenechám proplout mezi prsty.

Sešli jsme schody ruku v ruce a já se pod nimi zastavil. Když se na mě Daniel otočil s tázavým pohledem v očích, políbil jsem ho. Snažil jsem se do toho polibku vtisknout všechno to, co jsem zatím nemohl říct.

„Může jít,“ zahlásil jsem, když jsem nechal doznít onen polibek na našich rtech.

Daniel si volnou rukou skryl oči. Všiml jsem si, že jeho tváře nabraly mírný červený odstín a rty má skroucené do úsměvu.

„Tak jdeme, pojď,“ vykročil jsem a táhl ho za sebou za ruku. Už jsem potřeboval být někde mezi lidmi, nebo bych ho zatáhl do tmavého kouta pod schody a nejspíš by se náš odchod zase o pár hodin odložil. A to jsem jeho sestře rozhodně nemohl udělat.