Z obýváku jsme se přesunuli zpět do ložnice. Daniel se pokoušel pomalu svléknout alespoň mou mikinu, ale byl tak neohrabaný, že jsem se nad ním slitoval a svlékl se sám a zcela dobrovolně. Nahý jsem k němu přistoupil a omotal mu ruce kolem krku.

„Příště, až tě zase přemůže žárlivost, řekneš mi to na rovinu?“ zahleděl jsem se mu do očí. Nikdy by mě totiž nenapadlo, že by mohl žárlit. Neměl na co, byl jsem jen obyčejný tuctový kluk. Naproti tomu on, který byl středem pozornosti vždy a všude, upoutal zrak mužů i žen, byl ztělesněním poloboha. Zrovna on by si měl uvědomit, že já mám téměř každou chvíli důvod propadat žárlivému záchvatu.

Daniel přikývl a dál se mi díval do očí. Zdravou rukou mě pohladil od zátylku až po zadek, na kterém ji nechal volně položenou.

„Nechci, aby se něco podobného ještě někde opakovalo,“ vydechl jsem a u srdce mě bodlo z toho příšerného nedorozumění. Teď se to sice zdálo jako dávná minulost, ale stále jsem se nedokázal zcela uvolnit.

 

V posteli jsme leželi až do pozdního odpoledne. Tulili jsme se, ale nepadlo víc než jen několik něžných polibků. Nepromluvil jsem a Daniel nejspíš taky neměl potřebu se nějak dorozumívat. Přesto mi přišlo, že spolu pomalu a tiše napravujeme vzniklé škody. Vyhnalo nás až jeho zakručení v žaludku. Prošli jsme tedy sprchou a dohodli se, že zajdeme na jídlo. Dany tentokrát zvolil klasickou restauraci v centru.

 

Po večeři jsme se stavili v obchodě pro lehký nákup a pak zamířili zpátky k Danymu. Když jsme se dohrabali zpět do třetího patra, sedl jsem si na gauč s mobilem v ruce a Dany se odebral do kuchyně uklidit nákup.

Měl jsem několik nepřijatých zpráv a dva zmeškané hovory. Nejdříve jsem zkontroloval, kdo volal. Byla to máma. Začal jsem se cítit provinile. Naposled jsem se jí ozval před pár týdny, ještě v době, kdy to s Danielem bylo čerstvé. Samozřejmě jsem jí o ničem neřekl, tedy o ničem konkrétním. Jen jsem naťukl, že někoho vídám a že je to moc hodný člověk. Mamka se dál nevyptávala, jen mi kladla na srdce, ať jsem opatrný a další podobné věci, co mámy obvykle říkají.

Po vzpomínce na náš poslední rozhovor jsem ještě zkontroloval zprávy. První byla právě od ní, mám se jí ozvat, až budu mít čas. Druhá byla od Monči, jestli bych mohla v neděli odpoledne zaskočit za kolegyni a ty dvě další od Alexe. Psal o tom, jak se vzbudil s příšernou kocovinou v neznámém bytě s holohlavým barmanem vedle sebe. Další podrobnosti jsem jen přelétl, popravdě jsem neměl náladu na to číst o jeho sexuálním životě, na to jsme se neznali až tak dobře. Zarazil jsem se až na konci druhé zprávy, kdy se ptal, jestli jsem v pořádku, že jsme prý s Danielem, který měl údajně výraz rozzuřeného býka, vystřelili téměř bez rozloučení. Překvapilo mě, že byl schopen něco takového ve svém stavu postřehnout. Nebyl zrovna střízlivý a myslel jsem, že svou otupenou pozor věnuje jen a jen tomu barmanovi, nebo popřípadě myšlenkám na to, co by s ním dělal, respektive co by si od něho nechal dělat.

Spěšně jsem mu odepsal, že je vše v pořádku a že ještě jednou děkuji za pozvání. Vyslal jsem k nebi zbožné přání, aby se nic takového už neopakovalo, a pak jsem se vrátil k myšlenkám na hovor s mamkou.

Vytočil jsem její číslo a čekal, až hovor přijme.

Ozval se matčin hlas a hned po výtce, k čemu vlastně ten telefon mám, když ho nezvedám, se začala ptát, jak se mi daří. Ujistil jsem jí, že je všechno v pořádku, jsem živý, zdravý a nedělám žádné problémy. Když byla dostatečně obeznámena s mým celkovým stavem, měl jsem čas se zeptat, jak se daří jí a tátovi. Po nějakém tom stěžování, zkonstatování pár problémů a sdělení, že sousedovic kočka má už zase další koťata se mě zeptala, kdy se na ně konečně přijedu podívat. Chvíli jsem mlčel. Už nějakou dobu jsem přemýšlel nad tím, že bych jim mohl Daniela přivést představit. Ale po včerejších událostech jsem plánoval sám vyrazit na bus, jen co bych se ráno vzbudil. Nakonec se toho ale seběhlo tolik, že nebylo třeba se zaobírat nějakým útěkem na vesnici. Teď jsem jen přemýšlel, jestli bude lepší zeptat se, jestli mohu Daniela přivést, nebo s ním na férovku prostě přijet.

„Robí, jsi tam?“ ozval se matčin ustaraný hlas.

„Jo, mami jsem,“ hlesl jsem a uvědomil si, že jsem přemýšlel nejspíš moc dlouho. „Víš co? Dám ti do příštího víkendu vědět, kdy bych nejspíš přijel, ano? Už budu muset jít. Mám tě rád a pozdravuj tátu,“ vydrmolil jsem. Matka se se souhlasem rozloučila a hovor se přerušil.

Odložil jsem telefon na konferenční stolek před gaučem a položil se na záda. Zavřel jsem oči a znovu se zamyslel. Mé myšlenky mě pohltili na tolik, že jsem si ani nevšiml, že se Dany položil vedle mě. Trhl jsem sebou, až když se Danielova ruka otřela o můj odhalený podbřišek. Vystřelil jsem do sedu. Dany se na mě jen omluvně usmál a já se zase položil na gauč. Otočil jsem se na bok čelem k němu.

„Psala mi Monča, zítra musím na odpolední,“ začal jsem tou nejlépe stravitelnou částí toho všeho, co jsem s Danym plánoval probrat.

Daniel vykouzlil smutný obličej, ale přikývl na souhlas.

„Taky se Alex ptal, jestli je vše v pohodě,“ hlesl jsem další z věcí, které by měl vědět. Na to nijak nereagoval. „Jo a dostal toho barmana,“ dodal jsem jen tak mimochodem. Odpovědí mi bylo protočení očí, což mě rozesmálo. Následně jsem ztichl. Uvízl jsem v myšlenkých, jestli se ho na to zeptat hned, nebo to nechat až na zítra, popřípadě pondělí, či úterý. Vlastně, do konce týdne zbývalo ještě mnoho dní. Než jsem se však stihl rozmyslet, byl mi před oči přistrčen Danyho mobil. Zašilhal jsem na zářící displej a maličko oddálil hlavu.

„To byla mamka? Kdy tam pojedeš? A můžu jet s tebou?“

Přelétl jsem ty tři věty pohledem a uvědomil si, jak mi opět vzal dokonale dech. Chvíli jsem mlčel a bojoval sám se sebou. Prostě mi chvíli trvalo uvědomit si, že mi to zase absolutně celé zjednodušil.

„Budu moc rád, když pojedeš semnou,“ odpověděl jsem s nadšeným úsměvem.

 

Po krátkém dohadování, že k našim se vydáme, až bude Danielova ruka naprosto v pořádku, ne, že tam pojedeme hned v sobotu, protože se milost pán nemůže dočkat, až pozná mé rodiče, jsem mu sebral telefon a polibkem na dobrou noc utnul jeho protestující pohledy.

„Dobrou Dany!“ špitl jsem a zavřel oči, ten pocit nekonečného štěstí se konečně začal objevovat a svou intenzitou mě ujišťovat, že všechno bude zase v pořádku.

 

Nedělní ráno bylo provoněné čerstvou kávou. Daniel stál v kuchyni a zíral do lednice. Přistoupil jsem k němu a zezadu ho objal.

„Bré ráno,“ špitl jsem a políbil ho na rameno. „Co tam lovíš?“ zahleděl jsem se do na půl prázdné lednice. Daniel pokrčil rameny. Pak natáhl ruku a z horní poličky sebral meruňkový jogurt. „Aha,“ hlesl jsem trochu zklamaně. Myslel jsem, že mě překvapí zase nějakou jeho kulinářskou specialitou. Nějak mi totiž nedošlo, že má jen jednu použitelnou ruku, takže vaření je mimo jeho možnosti. Natáhl jsem se tedy pro druhý jogurt a o pořádné, z lásky uvařené snídani si nechal jen zdát.

 

Po jídle jsme se chvíli dívali na televizi. K obědu jsme společnými silami uvařili těstoviny se sýrovou omáčkou, byla to čistě improvizace a já se následně chystal do práce. Dany protestoval, že mě odveze. Na to jsem mu zakázal cokoliv dělat. Tu ruku má mít v klidu minimálně týden a já se s ním nehodlám hádat o tom, jestli jsem schopný dojít bez újmy do práce a zase zpátky.

Než jsem se vydal na cestu, musel jsem navléknout klíče od jeho bytu zpátky na ty od svého. Celou dobu mě pozorně sledoval a pak jsem ještě dostal nakázáno, že mám po práci přijít hned zpátky domů. Se vším jsem souhlasil a zpětně mu doporučil, aby opravdu odpočíval a šetřil se. To mi odkýval a pak jsme se rozloučili polibkem.

 

Cesta do práce mi trvala zhruba půl hodiny. Pěšky přes město to nebylo tak hrozné, nejspíš bych si na to měl zvyknout. Pokud se k Danielovi opravdu nastěhuju, budu tyhle cesty absolvovat celek často. I když pochybuju, že mě nechá chodit pěšky, jak ho tak znám.

Směna utekla velice rychle. Protože byla neděle, zavírali jsme už v osm a já tak zpět domů dorazil chvíli před devátou. Odemkl jsem dveře a po vyzutí bot a svlečení bundy jsem zamířil do obýváku, kde se rozlévalo tlumené světlo. Daniel ležel na gauči, přes nohy hozenou deku a knížku položenou na pravidelně se zvedající hrudi. Spal.

Posadil jsem se na gauč a užíval si ten pohled. Musel jsem silou potlačovat nápad typu: „Vrhni se na něj, Robe!“. Než jsem se však rozhodl, jestli se mám umístit obkročmo na jeho klín a probudit ho něžným polibkem, nebo se přitulit k jeho boku, sebrat mu knihu a na jeho hruď položit svou hlavu, Daniel pomalu otevřel oči.

„Ahoj, jsem zpátky,“ usmál jsem se na něj a plašil předešlé myšlenky.

Daniel mi úsměv oplatil a pak zašmátral po telefonu: „Jak to šlo v práci?“

Po krátkém zhodnocení svého pracovního výkonu jsem se s kručením v žaludku odebral do kuchyně. Věděl jsem, že od oběda zbylo ještě trochu těstovin, takže jsem se na ně nadšeně vrhl. Protože kdyby ne, musel bych se odbýt asi zase nějakým jogurtem a ten by mě rozhodně neuspokojil.

 

Během týdne jsem se každé dopoledne, podle instrukcí od Danyho, snažil uvařit. Většinou to dopadlo lépe, než jsem čekal, ale během přípravy jsem to chtěl pokaždé několikrát vzdát. Taky nevím, proč mě trápil složitými omáčkami a kuchtěním masových směsí s rýží, která se musela hlídat, aby se nerozvařila na kaši, místo abychom si prostě uvařili brambory a obalili to maso jako řízek.

V půli týdne se Daniel tvářil naprosto otráveně. Být doma a nic nedělat se mu nezdálo jako vhodné trávení času. Otok ruky mu sice už úplně splaskl a modřina se pomalu vytrácela, přesto jsem mu ruku s láskou každé ráno převazoval. Ve čtvrtek mě doprovodil do práce, s tím že se stavil ve firmě zařídit pár věcí. Slíbil, že tam nebude moc dlouho, přesto jsem tušil, že stejně skončí u psaní emailů a nebude tu ruku vůbec šetřit.

Když jsem se po jedenácté loučil se s holkama před prací, překvapil mě Daniel opírající se o zábradlí u silnice.

„Co tu děláš?“ vystřelil jsem k němu překvapeně. Usmál se na mě, zdravou ruku obtočil kolem mého pasu a věnoval mi polibek na přivítanou.

„Nudil jsem se, tak jsem se šel projít, a když jsem si uvědomil kolik je hodin, vyrazil jsem ti naproti.“

Věnoval jsem mu ještě jednu pusu, a pak jsme vyrazili domů.

 

V pátek se to celé opakovalo, jen s rozdílem, že pro mě Daniel přijel autem. Sjel jsem ho na dvě doby, že by s tou rukou ještě řídit rozhodně neměl, ale on vypadla, že mu to je úplně jedno. Navíc měl na tváři tak lišácký úsměv, že jsem se bál, co má za lubem.

Auto zastavilo před bytovkou na kraji parku a ve mně se úplně všechno sevřelo.

„Dany?“ vytřeštil jsem oči, když jsem si uvědomil, že tady vlastně bydlím. Tak nějak jsem automaticky čekal, že jedeme k němu.

„Co, Dany? Padej si jít sbalit nějaké věci! Myslíš si, jako že ti ty tři trička, co u mě máš, budou stačit do konce života?“ dostalo se mi písemného vysvětlení, které mi způsobilo pocit na omdlení.

„Aha,“ hlesl jsem. Ta tíha na hrudi sice nepatrně povolila ale ne na tolik, abych byla schopný ještě něco říct. První dojem byl totiž takový, že mě tu vyloží, ještě nejlépe vytáhle tašku s mými věcmi z kufru a adios. Nevím, proč mě to napadlo, jako kdybych stále neměl tu úplnou jistotu.

 

Daniel zůstal v autě, řekl, že počká, dokud si něco nesbalím. A já, jen co za mnou klaply dveře od bytu, jsem se svezl na podlahu, mé nohy totiž nabyly konzistenci rosolu. Složil jsem hlavu do dlaní a na tváři se mi rozlil úsměv. Nevěřil jsem tomu, že mě chce už teď stěhovat. Nečekal jsem, že to půjde tak rychle. Prostě jsem tomu nemohl uvěřit. Nakonec mě zahltily výčitky toho, že jsem si usmyslel, že se stane pravý opak. Vystřelil jsem k oknu a zkontroloval pohledem z okna, jestli tam opravdu ještě jeho auto stojí. Až pak jsem začal teprve balit nějaké oblečení a ucítil ten slastný pocit úlevy.

Nebral jsem toho moc, popravdě jsem vlastně ani nevěděl, co beru. Prostě jsem jen naházel pár hadrů do tašky, sbalil nějakou svou kosmetiku a notebook a pak kouknul do ledničky.  Nakonec jsem se k autu vlekl s cestovkou, batohem a igelitkou jídla, přece to nenechám v lednici, aby se to zkazilo.

 

„Nenapadlo mě, že to stěhování budeš chtít spáchat hned dneska,“ procházel jsem za Danielem do bytu s cestovkou přes rameno. Nechal jsem jí v obýváku u zdi a pokračoval za ním do kuchyně.

„A jak dlouho sis myslel, že budu čekat? A stejně to určitě není asi polovina toho, co jsem myslel, že si vezmeš,“ naťukal Dany na mobil a pak začal vyndávat jídlo z tašky.

„Já nevím,“ pokrčil jsem rameny opírající se o stůl.

Přistoupil ke mně, když uklidil těch pár věcí do lednice a toustový chleba odložil na linku. Podíval jsem se mu do očí a usmál se. On mi obtočil zafáčovanou ruku kolem pasu a levačkou mě pohladil po tváři.

„Dany,“ vydechl jsem. Rukou mě natiskl víc k sobě a já překonal těch pár centimetrů, abych ho políbil. Popravdě, i když jsme se od sebe v posteli prakticky nehnuli, celý týden jsme se nemilovali. Tulení, něžné polibky, ale dál ani jeden z nás nezašel. Nepadl ani jeden náznak, že by o to jeden nebo druhý stál. Ale teď, když mě k sobě Daniel takhle tisknul a já se vpíjel do jeho rtů víc a víc, všechno to na mě dolehlo. Opravdu jsem toužil být mu zase tak blízko, jako předtím.

 „Danieli,“ oslovil jsem ho mezi polibky. On na to nijak nezareagoval, jen mě k sobě víc přitiskl. Obtočil jsem mu ruce kolem hrudi a nechal jsem své vědomí odplout kamsi. Tyhle polibky už totiž nebyly ani náhodou tak něžné, jako ty předešlé.

 

Popravdě ani nevím, jak jsme se dostali od kuchyňského stolu do koupelny. Daniel mě tam nejspíš dostrkal, aniž by mi dovolil se k něčemu vyjádřit. Když jsem se vyprošťoval z trička, už tekla voda. Následně jsem byl vtažen pod proud a až po tom, co mě přirazil zády k vlhkým kachličkám, jsem si uvědomil, že on je stále oblečený.

„Dany, tvoje věci,“ hlesl jsem. Nestihl jsem říct nic dalšího, protože se přisál k mému krku, čímž mně utekl slastný sten. Jednou rukou mi sjížděl po těle níž, zatímco druhou si rozepínal kalhoty. Ústy stále dráždil místečko na mém krku a tušil jsem, že by rozhodně nepřestal, ani kdybych prosil a naříkal bolestí.

Propínal jsem se proti němu a vycházel mu vstříc. Ruce jsem nechal volně svěšené podél těla, jen je občas stiskl v pěst nebo zase uvolnil. Vydal jsem se mu na milost a nemilost.

Danielova ruka zabloudila do mého klína, což mě donutilo otevřít oči. Pár rychlými tahy přejel po mém vzrušení. Stihl jsem jen zalapat po dechu, když se mým tělem rozlila horkost a já podklesl v kolenou. Ještě štěstí, že jsem se opíral o zeď a Dany mě zvládl přidržet. Věnoval mi pobavený pohled, ze kterého jsem jasně čet: „To bylo rychlé.“

„No a kdo za to může?“ osočil jsem se a opřel si hlavu o zeď. Bylo mi hezky. Mysl jsem měl konečně zase prázdnou a pomalu jsem klidnil rozbouřené srdce.

To ovšem netrvalo příliš dlouho. Postřehl jsem totiž v Danyho tváři záblesk toho ďábelského úsměvu a následně jeho ruku na mém zápěstí. S jistou děsivou surovostí mě přetočil čelem ke zdi a natlačil se na má záda. Ruce jsem si stačil opřít v úrovni ramen, než se mi zakousl do krku. Zalapal jsem po dechu a bolestivě zasténal. Mé srdce se rozbušilo na poplach, ale žádný pocit strachu z jeho nenadálé hrubosti se nedostavil. Naopak mi zaškubalo ve slabinách.

Dany přejel rukama od mých ramenou až po půlky, přes které mě levačkou pleskl. Uteklo mi tiché zachichotání, na což se dostavila patřičná odezva v podobě dalšího plácnutí. Na to jsem vyšpulil zadeček víc a pokoušel se smích potlačit.

Pak mi ovázanou pravačku položil na břicho a levačkou pomalu sjížděl po páteři. Od krčních obratlů přes hrudní. Na bederní páteř maličko přitlačil, čím jsem se ještě víc prohnul. Zastavil se až na špičce kostrče, na kterou krouživým pohybem tlačil. Musel jsem zavřít oči a kousnout se do rtu. Následně sjel prsty mezi mé půlky a já cítil, jak se začíná dobývat dovnitř. Roztáhl jsem nohy trochu víc od sebe a vybídl se.

Zasténal jsem s jedinou myšlenkou v hlavě. S myšlenkou na to, jak jsou Danielovy prsty sice šikovné, ale momentálně absolutně nedostačující.

„Ty mě tak mučíš,“ zavzdychl jsem a zadečkem přirazil proti jeho ruce.

Na to jeho prsty opustili mé útroby a já zklamaně vydechl. Následně mě však jeho levačka uchopila za pravé zápěstí a ruku mi zkroutil za záda. V zádech jsem se musel prohnout ještě o něco víc, až to trochu zabolelo a hrudí opřít o vlhké kachle. Ucítil jsem, jak se něco tře o můj zadeček. Bylo mi jasné, že mé připomínky nikdy nebudou bez odezvy. Během pár sekund, jsem ucítil tlak a Danyho velikost se do mě pomalu nořila.

„Ach, bože,“ vydechl jsem a zaklonil hlavu. Daniel strnul a políbil mě na rameno. Klidná chvilka plnosti se vzápětí strhla v lapání po dechu a sténání jeho jména. Pomalu ze mě začal vystupovat a následně přirážel jako o život.

„Dany,“ vyhekl jsem jeho jméno a tváří se opřel o mokré kachličky. Zvuk tekoucí vody přehlušil mlaskavý zvuk našich těl narážejících o sebe a mé výkřiky. „Prosím zpomal trochu,“ vydechl jsem udýchanou prosbu. K mému překvapení Daniel své přírazy zpomalil, až nakonec úplně ustaly a on zůstal zanoření celou velikostí do mě. Opíral jsem se tváří o zeď a se zavřenýma očima snažil silou vůle zpomalit své srdce.

„Myslel jsem, že mě to zabije,“ vydechl jsem své obavy, ale sám se pochvíli pohnul, abych mu dal jasně najevo, že ta krátká pauza rozhodně neznamená konec.

Daniela to rozhodně překvapilo, protože pustil mou ruku, kterou jsem pomalu přestával cítit a pevně mě uchopil za boky. Stačila jen chvilka intenzivních přírazů a bylo mi jasné, že je na vrcholu blaha. Horko se mi rozlévalo útrobami a já sám pomalu ztrácel hlavu. Ještě jeden příraz a zaškubalo mi v klíně. Na zeď dopadly kapičky mého druhého vrcholu.

Daniel ze mě vystoupil a já se pomalu svezl na kolena. Nohy by mě stejně nebyl schopné poslouchat a Daniel udržet. Vydýchával jsem se se spokojeným úsměvem na tváři.

 

Když jsme se konečně oba dostali z koupelny, byl jsem rád, že Daniel ráno neustlal. Ještě chvilka a nejspíš bych se skácel k zemi a usnul klidně na chladné podlaze. Takhle jsme se jen oba sesunuly do rozválených peřin a zaklesnuti jeden do druhého usnuli.

 

 

Prsty mi vískal vlasy a já pomalu otevřel oči. Něžně se na mě usmíval a najednou mi to přivodilo takové rozpaky, až bych to po tom všem nikdy nečekal. Zabořil jsem hlavu do polštáře.

Po chvíli jsem na něj vykoukl. Stále ze mě nespustil oči.

„Můžu já tě milovat ještě víc?“ zeptal jsem se šeptem, ale tak nějak jsem tu otázku směřoval spíš k sobě než k němu. Ale stejně se mi dostalo odpovědi. Skočil po mě jako šelma a věnoval mi takový polibek, až se mi z toho zatočila hlava.

Když se odtáhl, představil jsem si, jen tak v duchu, jaké by to bylo, kdyby mi odpověděl. Jen to slyšet by mě nejspíš rozpustilo, nebo bych možná umřel štěstím. Každopádně jsem tu myšlenku zahnal. Jeho city jsem znal, nehodlal jsem o nich pochybovat jen proto, že to nikdy neuslyším.

Daniel mě políbil na čelo a tím mě vytrhl z myšlenek. Pak vstal a odešel z ložnice. Díval jsem se ke dveřím, ve kterých se během chvíle zase objevil. Psal něco do mobilu.

„Dobré ráno, vyspal ses dobře?“ lehl si zpátky ke mně a dal mi přečíst svá slova.

„Dobré,“ hlesl jsem, „moc době!“ Otočil jsem se na bok a políbil ho na tvář. Usmál se a psal dál.

„Co jet k vašim příští víkend?“

„To nezní jako špatný nápad,“ zamyslel jsem se nad jeho návrhem.

„Tak domluveno! … Musíš mi říct, co vaši rádi. Abych nepřijel s prázdnou. Má maminka ráda květiny, nebo nějaké víno? Co táta? Má nějaké zájmy? Víš, abych si předem třeba něco nastudoval, nebo tak něco,“ naskakovalo slovo za slovem na mobilu.

„Jako kdybys to potřeboval, něco nastudovat,“ zasmál jsem se. „Naši jsou z vesnice. Mamka má ráda květiny, ale nejvíc ty co může pěstovat na zahradě. No a táta,“ zamyslel jsem se, co vlastně můj táta kdy dělal. „Ten snad asi zájmy nemá. I když rád čte, většinou věci spojené s historií. Znáš to, takový ty válečný knížky a informace o tom co používali rusáci, co američani a jakej tank uměl tohle a tamto,“ vykládal jsem o tom jediném, co jsem dokázal považovat za koníček svého táty. Osobně mi tyhle informace, které on dokázal hltat z časopisů, knih i filmů, přišly naprosto zbytečné. Ale tohle prostě k mému tátovi patřilo.

„Tak já něco vymyslím,“ odpověděl Dany a pak zahodil mobil. Uvěznil mě pod sebou a začal se dobývat do mých úst. Do jeho plánů nejspíš nespadalo pustit mě z ložnice, tedy alespoň pro dnešek.