Víkend jsme strávili u Daniela v bytě a proleželi ho buď v posteli, nebo na gauči. Jídlo jsme si většinou objednávali, ani jednomu z nás se nechtělo stát v kuchyni, nebo vyrazit ven. Zkrátka, jsme si užívali jen jeden druhého.

Od pondělka jsem ale musel do práce, takže jsem se v neděli večer pakoval k sobě do bytu. Danymu se to sice moc nelíbilo, ale já sám jsem potřeboval chvíli klidu na urovnání myšlenek. Než jsme se na chodbě rozloučili, uběhla snad hodina. Nepustil by mě, kdybych neslíbil, že hned jak za mnou klapnou dveře od bytovky, vytáhnu telefon a sepíšu mu dlouhý román o své cestě domů. Smál se, ale bylo mi jasné, že by byl schopný sednout do auta a dojet se podívat, zda jsem v pořádku dorazil.

 

Když jsem byl zase chvíli sám, měl jsem konečně čas zrekapitulovat si celý ten týden. Znovu jsem si prošel starost, vaření i jeho matku – ledovou královnu, která mě nesnáší z hloubi srdce. Na druhou stranu mi to, že mě po boku Daniela nevidí ráda, jen pomohlo utvrdit se v citech k němu. Nebylo to tak, že bych váhal. Spíš jsem nevěděl, jak moc hluboké jsou. 

 

V pondělí mě Danny poctil návštěvou v práci. Měl jsem co dělat, abych se netvářil jak jelito a zvládl ho obsloužit jen s klasickým úsměvem. Nepovedlo se. Navíc mi při placení podstrčil lísteček se vzkazem, že na mě bude večer čekat v autě na parkovišti. Po tom jsem se už tuplem tvářil a cítil jako čerstvě zamilovaná puberťačka, co si jí její milovaný hezky vyzvedne a odveze domů.

Ze zasněných a zamilovaných myšlenek mě vytrhly kolegyně, které se mi smály. Nakonec ale obdivně a pochvalně hvízdaly. Zaslechl jsem i pár opravdu vtipných vět a tušil jsem, že kdyby to zaslechl i sám pan „fešná prdýlka“, tak by se smál a možná by mu to polechtalo ego.

Po směně na mě Dany čekal přesně, jak slíbil. Přivítání v autě však proběhlo jen v rychlosti, protože jsem se ještě ani nepřipoutal a auto už svištělo ulicemi. Vezl mě ke mně domů s tím, že nakonec přespal. V úterý ale odcházel do práce až těsně před poledne, oba jsme zaspali.

Až do čtvrtečního večera jsme se pak neviděli. V deset patnáct si mě opět vyzvedl a vezl domů. Tentokrát však udělal malou zajížďku a mi skončili na kopci za městem, kde jsme si dali hodně pozdní večeři. Také jsme se bavili o plánech na víkend a na další týden. Měl to skvěle vymyšlené. Hodlal mě nepustit z ložnice, dokud prý nebudu opravdu chraptět. Na to jsem mu laškovně sdělil, že k tomu nepotřebujeme být v ložnici a díky tomu se na mě málem vrhnul hned.

Nakonec mě odvezl domů, aniž by mi stáhl kalhoty, i když jsem moc dobře viděl, jak se na mě dívá. Jako kdybych byl kus masa a on půl roku nejedl. Smál jsem se mu za to, ale bylo mi jasné, že svým slovům dostojí a já si zase budu sotva schopný sednout.

Taky jsem měl pravdu. Hned co v pátek večer otočil klíčem v zámku dveří od bytu, byl jsem uvězněný v jeho objetí.

„Co mě nechat alespoň zout, co?“ huhlal jsem do polibku, ještě stále obutý a v bundě.

Daniel se odtáhnul a s pár gesty si svlékl svou bundu. Pak o krok ucouvl a začal si rozepínat knoflíky u svetru. S výrazem, který mu hrál ve tváři a jasně říkal, že si pro něj mám jít, couval dál, až stál až v setmělém obyváku a svlékal si svetr z ramen.

„No, počkej!“ řekl jsem si pro sebe. Boty jsem nechal za sebou a bundu si sundával po cestě. Nakonec zůstala hozená na gauči. Po tmě jsem spěchal do ložnice, kde už v šeru, které poskytovalo tlumené pouliční osvětlení, stál před postelí jako bůh jen v kalhotách, které rozepínal.

Ani ne během minuty, jsem ležel pod ním na posteli a snažil se udržet ještě chvíli při smyslech, než mě úplně pohltí touha. Ten boj jsem měl prohraný, už když jsem k němu nastoupil ten večer do auta. No možná už ve chvíli, kdy jsem jeho směrem pošoupnul panáka při našem prvním setkání. Ale nešlo vzdorovat, doháněl mě k nepříčetnosti. Oddaloval vrchol a způsoboval takovou touhu chtít víc, až jsem nakonec vysílením nemohl pohnout ani očními víčky.

„Dany, už nemůžu,“ promluvil jsem unaveně po pár silných orgasmech nás obou. Už mi nezbyla žádná energie, všechnu ze mě vybil a já pomalu propadal spánku. Položil si mě do náruče a hladil po zádech. Tušil jsem, že se usmívá, tak jako vždycky, když usínáme vedle sebe. Tajně jsem ho párkrát pozoroval. Pak mě políbil do vlasů a přehodil přes nás peřinu.

„Dobrou noc,“ vydechl jsem.

 

Ráno přišlo s drčením domovního zvonku. V posteli jsem ležel sám, a jak jsem se prudce zvedl, vystřelila mi bolest do zad.

„Au,“ zaskučel jsem unaveně. Bylo mi jasné, že to takhle dopadne, přesto jsem se cítil nesmírně šťastně.

Vylezl jsem s postele a oblékl si tričko, které leželo na zemi. Podle toho jak mi bylo velké, patřilo Danielovi. Následně jsem našel své trenýrky a ani se nedivil, že byli až pod okny.

„Dany? Kolik je hodin,“ došel jsem do obyváku a u toho si zívl. Dany vykoukl z chodby. Culil se. Přistoupil ke mně, objal, políbil a zmačkl můj zadek v dlaních.

„Ty si nedáš pokoj, viď?“ zasmál jsem se, ale takovéto „dobré ráno“ bych se nechal líbit pořád. Za cíp trička jsem ho za sebou tahal ke koupelně. Na to nesouhlasně kroutil hlavou. Na otázku „proč ne“ jen šermoval rukama. Když se však ozvalo klepání na dveře a zvonění zvonku bylo mi to jasné.

„Kdo to je?“ vytřeštil jsem oči. Na to se Dany otočil na patě a vrátil ke dveřím.

„Ahoj Dando!“ zazněl nadšený dívčí hlas a Lia se hrnula do bytu. Před ní se na vodítku zmítala jakási malá bílá koule chlupů.

„Ahoj, Robe!“ pozdravila i mě, když za ní Dany zabouchl dveře a ona úlevně pustila vodítko. Koule chlupů hned vyrazila za mnou a začala se dožadovat pozornosti.

„Ahoj, cos to přivezla?“ sklonil jsem se k bílé kuličce a začal ji drbat v kožíšku. Pes sebou zmítal a nadšeně vrtěl chundelatým ocáskem.

„Ale,“ mávla rukou, „naši si pořídili psa. Německý špic. Je to ještě štěně, ale díky bohu už aspoň nedělá loužičky. Kdo si myslíš, že to musel uklízet? Jako kdybych někdy chtěla psa!“ mrmlala Lia a u toho si svlékala kabát.

„Vždyť je roztomilej,“ vzal jsem pejska do náruče a nechal si oblizovat obličej. Odjakživa jsem miloval zvířata, snad i možná proto, že jsem jich na vesnici vídal tolik, až mi nebylo divný, že krmím i toulavý psiska.

„Hrozně roztomilej,“ zněla sarkasticky, „to povídej mým sluchátkům, bačkorám, oblíbené kabelce a zimním botám. Ten pes sežere a zničí úplně cokoliv, hlavně, když to je moje.“ Nasupeně se usadila na gauč a znechuceně zahlížela na chlupatou potvůrku.

„Daniel neříkal, že se tu objevíš,“ přisedl jsem si vedle ní.

„Danda toho moc nenamluví,“ zasmála se a podívala se jeho směrem. Ten na ni jen vyplázl jazyk a zmizel v kuchyni. „Nepřišla jsem nevhod?“ sjela mě následně pohledem.

„Ne, ale vzbudila jsi mě,“ smál jsem se a snažil se z psovy tlamičky dostat svůj prst. Zakousl se mi do ukazováčku a odmítal se pustit.

„Promiň,“ zazubila se. „Potřebovala jsem vypadnout z baráku,“ hlesla.

„Stalo se něco?“ zeptal jsem se se zájmem, ale bylo mi jasné, o co nejspíš půjde.

Lia zavolala na Daniela, který po pár minutách přišel s hrnkem kávy pro ni i pro mě. Sám si přisedl na gauč k nám a naznačil jí, ať pokračuje.

„Máti je u vytržení. Běsní, to bys nevěřil,“ stěžovala si. „Jak tu za tebou byla, tak si sem prý Rob přišel jak do vlastního,“ na chvíli se odmlčela se a věnovala mi omluvný výraz. „Robe, promiň, ale ona o tobě fakt nemluví moc hezky. Nevím, proč nevidí, jak je s tebou brácha šťastnej.“

Otočil jsem se na Daniela. Ten nakrčil čelo a naběhla mu opět na jeho středu vráska. Bylo mi jasný, že ho to dost štve, a když se na mě podíval tím zmučeným výrazem, byl jsem schopen říct jen: „Já vím.“

 

Lia nám nakonec řekla všechno, co zaslechla. Prý se Zuzana s Francem pohádala. Franc nesouhlasil s jejím názorem, že jsem pro Daniela špatná volba. Chtěl po ní, aby mi dala šanci. Ona to samozřejmě odmítla a prý mu řekla i něco ve smyslu, že není jeho otec a vlastně se do toho nemá vůbec co plést, protože jeho názor stejně nic neznamená. S tím za sebou práskla dveřmi a odešla do práce. Lia z toho byla dost vyvedená z míry.

„Mrzí mě to, že způsobuju rozbroje ve vaší rodině,“ hlesl jsem. Opravdu mě to mrzelo a ještě víc vnitřně ubíjelo. Nechtěl jsem se Daniela vzdát, ale pokud to takhle půjde dál, netuším, co budu dělat.

„Za to ty nemůžeš. To Ona!“ rozčílila se Lia. Daniel mě mezitím vzal za ruku a palcem hladil její hřbet. „Je zabedněná, omezená a myslí si, že může rozhodnout absolutně všechno, že?“ obrátila se k Danielovi, který jen přikývl.

„Díky, Lio,“ usmál jsem se na dívku a připadalo mi to, jako kdyby to byla i má vlastní sestra. Ta se na mě podívala tak, jako že je to samozřejmost a pak se snažila odstrčit psa, který si jí očividně oblíbil a chtěl se uvelebit na jejím klíně.

„Můžu se na něco zeptat?“ tentokrát jsem se otočil k Danielovi. Nebyl jsem si jistý, jestli to nebude nevhodné, ale už mi to delší dobu vrtalo hlavou. Navíc teď, když Lia řekla, to o hádce paní Langové a France a to o otci.

„Jistě na cokoliv,“ napsal rychle na mobil a úsměvem mě pobídl.

„Co se vlastně stalo s tvým otcem?“ zeptal jsem se nejistě a pozoroval, jak se výraz v Danielově tváři mírně změnil. Vypadal zaskočeně, ale podle toho jak rychle sáhl po mobilu, nejspíš takovou otázku čekal. Viděl jsem, jak se nadechl, než se dal do psaní.

„Ne, Dany, nemusíš odpovídat. Já- já nechci být nějak vlezlý, ale…“ přerušil jsem větu uprostřed, protože ke mně zvedl oči a jednu ruku natáhl k mé tváři. Palcem mě pohladil po líčku a políbil mě. Pak se odtáhl a směrem k sestře udělal pár gest. Ta přikývla.

„Co-co je?“ vyhrkl jsem a díval se z jednoho na druhého.

„Myslím, že by ses měl jít omýt a obléct. Danda tě někam vezme a tam ti to řekne. Já vám zatím něco uvařím. Ale nečekej umění jako to jeho,“ s tím ukázala na svého staršího bratra a já se zasmál.

„To jsi nezažila to moje umění,“ vzpomněl jsem si na neosolené brambory a přesolený pudink. „Tak já budu za chvíli hotovej,“ řekl jsem směrem k Danielovi, který ťukal do mobilu a vypadal velmi zamyšleně. Zvedl jsem se a zaplul do koupelny. Taky jsem je chtěl nechat chvíli o samotě. Popravdě si beze mě popovídají určitě víc.

 

Když jsem se vrátil z ložnice oblečený, Daniel a Lia stáli v kuchyni a o něčem diskutovali.

„Neruším?“ zaklepal jsem na futra, abych nevešel nevhod, i když bych z jejich rozhovoru nic nepochytil, jelikož oba máchali rukama a tvořili gesta, která mi spíš přišla jak u mentálně chorých lidí než jako druh komunikace. Ale měl bych si pomalu zvykat.

„Ne,“ usmála se na mě Lia, „Daniel mi právě říkal, jak tě vezme v úterý na první hodinu znakového jazyka. Myslím si, že se máš na co těšit.“

„Cože?!“ vytřeštil jsem oči. „O tom slyším poprvé.“ Daniel mezi tím přešel až ke mně. S úsměvem mě vzal za ramena a otočil záda k sobě. Tlačil mě před sebou ke dveřím na chodbu. Ani jsem se nemohla otočit k Lie a rozloučit se.

„Mějte se,“ slyšel jsem její hlas těsně předtím, než se z kuchyně ozvala moderní taneční hudba. Pak už jsem se jen obul, vzal bundu a Danny mě za ruku vedl z bytu.

 

„Dany, kam to jedeme?“ ptal jsem se, když jsme se usadili do auta.

„Za mým otcem. Všechno ti vysvětlím až na místě, ano?“ podal mi svůj telefon a nastartoval motor.

„Dobře,“ hlesl jsem a stiskl mobil v ruce. Nečekal jsem, že mě za ním vezme, navíc jsem netušil, co čekat. Co když to bude podobné jako s jeho matkou? Běžely mi v hlavě různé myšlenky a scénáře. Byl jsem zmatený a vyděšený, ale co bych pro něj neudělal. Věděl jsem, že ho miluju a byl bych schopný za něj bojovat i kdyby se z jeho vlastní matky stala devítihlavá saň, prskala kolem sebe ledové koule a jeho hlídala jako nevylíhnuté zlaté vejce.

 

Po hodině cesty, kdy jsme projeli město a pokračovali po pár dosti neudržovaných silnicích, jsme skončili v malé vesničce. Název mi utekl, protože mě upoutaly staré rodinné domky, které byly všechny totožné a to, že jsme cestou nepotkali ani nohu. Daniel přesto projížděl vsí dál, až dojel před malý kostelík, kde zaparkoval. Pak se natáhl se pro svůj mobil, nepatrnou chvíli v něm něco hledal a pak mi ho zase podal.

„Tohle je vesnice, kde můj táta vyrůstal. Žil tu se svými rodiči až do té doby, než se přestěhoval do Prahy, kde potkal mámu. A tady u toho kostela na hřbitově je pohřbený, stejně jako jeho rodiče,“ četl jsem řádky.

„Takže tvůj táta zemřel?“ vydechl jsem. „To je mi líto.“ Na to se Daniel jen lehce usmál, ale úsměv mu hned zmizel z tváře. Naznačil mi, že mám pokračovat.

„Napsal jsem to zatím, co jsi byl v koupelně, tak snad to bude dosti srozumitelné. Ale myslím, že bych ti měl říct, proč vlastně nemluvím. Měl bys to vědět. Máš na to plné právo,“ na tohle bych mu nejspíš nedokázal říct vůbec nic. Ale byl jsem rád, že se o něm dozvím zase o něco víc. A podle toho jak zněla jeho slova, chtěl, abych to věděl.

„S Šárkou máme oba rodiče stejné, ale to víš. Náš otec zemřel, když mi bylo necelých sedm a Šárce ani ne rok. Tenkrát jsem s ním jel autem. Už nevím odkud kam, ale vím, že jsme si v autě zpívali. Smál jsem se, tátu jsem měl fakt rád. Myslím, že by ses mu líbil, ale je to už tak dávno, že si sotva pamatuju, jakej opravdu byl. Přesto věřím, že by si tě oblíbil.

Tenkrát už byla zima, namrzlo a sníh. Měli jsme nehodu. Nevím přesně, co se stalo, ale když jsem se probral, všechno bylo rozmazané. Pamatuju, že jsem na něj volal, ale svůj hlas jsem neslyšel. Pár obrazů mi uvízlo v hlavě, ale netuším, jestli jsou skutečné. Taky si matně vzpomínám, že jsem slyšel hlasy lidí a takové zvláštní chrčení, to ale může být taky výmysl.

Když jsem se nakonec v nemocnici probral a matka mi řekla, že táta umřel, tak jsem jen zíral do prázdna. Celé dny jsem ležel, na nikoho nepromluvil a odmítal jídlo. Nakonec jsem skončil na kapačkách a lékaři se báli, jestli náhodou nemám poškozený mozek vlivem nárazu a těžkého otřesu. Nic se naštěstí neprokázalo.

V noci mě musely budit sestry. Ze spaní jsem prý křičel hrůzou na celé oddělené. Do teď si pamatuji ty noční můry. Ale když jsem se probudil, nemohl jsem jim nic říct. Nešlo to. Poslali za mnou dětského psychologa a pak jsem skončil i na psychiatrii. Všichni se shodli na tom, že je to posttraumatickým šokem a řeč by se mi měla zase časem vrátit. Ale nevrátila.

Chodil jsem na logopedii, ale nepomohlo to. Nedokázal jsem nic říct. Přesto mám prý hlasivky úplně v pořádku, jen se tělo řeči prostě brání. Nikdo nikdy nezjistil proč.

Ale naučil jsem se s tím žít. Čekalo mě sice trošku horší učení, ale nakonec jsem to překonal. Noční můry také zmizely po nějakém čase. Stejně tak jsem se se smrtí táty vypořádal. Chtělo to jen čas. Za pár dní to bude už 25 let, co umřel. O tom matka mluvila, když říkala, abych jel zapálit svíčku. Nerad sem totiž jezdím a obzvlášť sám. Šárka si ho nemohla pamatovat, tak to pro ni nebyla taková rána, ale pro mě tenkrát ano. Ale teď mám tebe a budu rád, když tam se mnou půjdeš zapálit svíčku. Půjdeš?“

 „Dany, já – já,“ koktal jsem, „půjdu.“  Zašeptal jsem nakonec s pocitem, že se celý roztrhnu. Na prsou mě tížil obrovský balvan toho všeho, co jsem právě přečetl. Chtěl jsem ho obejmout, ale bál jsem se. Než jsem se však nadál on objímal mě. Ještě jsem chtěl něco říct, ale nakonec jsem mlčel a jen ho objímal.

Po chvíli jsme vystoupili a Daniel vzal z kufru malou igelitovou tašku. Pak zamkl auto a za ruku mě vedl skrze malou zarezlou kovanou bránu ke kostelíku, kolem kterého byly hroby. Následoval jsem ho po pěšince, až jsme se zastavili u náhrobního kamene z tmavého mramoru, kde stálo zlatým písmem Daniel Lang. Pod jménem bylo datum narození a úmrtí. Na desce stála váza s květinami, někdo tam přinesl čerstvé a v lucerně stála vyhaslá svíčka.

Daniel pustil mou ruku, přidřepl si k hrobu a smetl pár uschlých lístků z chladného kamene. Otevřel lucernu, nahradil vyhaslou svíci, a když lucernu zavřel, zase se zvedl. Tentokrát mě objal kolem ramen a chvíli se díval na památku svého otce.

„Byl by na tebe pyšný,“ vydechl jsem tiše a pozoroval zlaté jméno na kameni, které zdědil. Daniel mě políbil do vlasů a pak pobídl, abychom šly zpět k autu.

Nasedli jsme a než se Daniel rozjel, podíval se ke hřbitovu, pak na mě a nakonec před sebe. Jeho rty se pohnuly, ale nic se neozvalo. Tohle bylo němé díky.