Týden uběhl jako voda a Daniel už od brzkého sobotního rána, nejspíš asi od šesti, běhal po kuchyni a na malý lísteček si psal, co všechno musí koupit.

„Co blázníš?“ svezl jsem se na židli a protíral si oči v půl sedmé. Absence jeho hřejícího těla mě vzbudila, i když venku byla ještě tma a doléhal na mě spánkový deficit. Celý týden mnou zmítala nervozita a to způsobilo, že jsem v noci špatně spal. Docela mě strašilo předávání dárku, určitá forma studu přetrvávala. A, co si budeme, v práci si taky dokázali pěkně přisadit, ať už hloupými řečmi nebo svou roztěkaností, přišla nová brigádnice.

Dany prohodil pár znaků k odpovědi, načež jsem jen protočil oči a pomyslel si něco o své neschopnosti. Nepochopil jsem ani jeden, ale přikládal jsem to únavě a malé vůli se soustředit. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se zvednou a přejít k němu.

„Dany?“ broukl jsem na něj a objal ho kolem pasu. Miluju, když se můžu natisknout na ta široká záda, nos zabořit do tmavých šamponem vonících vlasů a jen tak si vychutnávat jeho přítomnost.

Po chvilce, kdy vzorně držel a nechal si funět na krk, mě poplácal po spojených rukou na svém břiše.

„Nechceš se ještě vrátit do postele?“ zašeptal jsem mu do ucha a cítil, jak na nepatrný okamžik ztuhnul. Rozpojil jsem ruce a začal přes tričko ohmatávat pevné břicho. Docela by mě zajímalo, kdy má čas chodit do posilovny. U té myšlenky jsem se usmál a s mlsnými představami začal tričko vyhrnovat, zatímco jsem jeho šíji zasypával letmými polibky. Takové jedno nebo dvě kola na uvolnění stresu z dnešního dne by prospěly nám obě.

Chvíli si užíval mé doteky, než mu opět naskočilo, kolik si vlastně naplánoval práce. Pak se ke mně protočil čelem, přisál se na mé rty na neskutečně, možná až absurdně krátkou dobu a sotva jsem se stačil vzpamatovat, znakoval omluvu.

„Nevím, proč toho chceš dělat tolik, když přijdou jen čtyři lidi,“ zamumlal jsem uraženě.

Věděl jsem, že je to pro něj důležité. Podle toho co jsem zjistil z rozhovorů se sestrami, tak se u nich v rodině každé narozeniny a i svátky slavily celkem ve velkém. I když je to jen příležitost, kdy se jich sejde všech pět, občas i víc, prý jsou zvané i drahé polovičky, pokud tedy nějaké jsou a všichni se baví, jedí a hlavně pijí. Což nejspíš znamená, že tu budou hosté i přes noc a to teda nevím, jak se tu poskládáme.

Sice se na mě omluvně usmál, ale pak mi podal nákupní seznam. Zběžně jsem ho pročetl a uvědomil si, že s tím co si napsal, bude dělat jídla minimálně na dva dny a to tak pro dvacet lidí.

„A seš si jistej, že tohle všechno se sní?“ věnoval jsem mu nedůvěřivý pohled. Na to se mi dostalo nadšeného pokývání hlavy.

„Tak fajn, oblíkneme se a zajedeme na nákup?“ usmál jsem. Myslím, že pro jeho spokojenost, která je i na mém prvním místě, nezbyde nic jiného, než ho vzít za ruku a všude následovat. Možná i do plamenů pekelných, když bude třeba.

 

Bylo něco málo po sedmé a já stále nemohl uvěřit, že jsem v supermarketu tak brzo. Kolem bylo jen pár babiček, které si v košíku tlačily francouzskou berli nebo nákupní tašku na kolečkách a sem tam se mihl nějaký rozespalý zaměstnanec. Po krámě vonělo čerstvé pečivo, z čehož mi kručelo v břiše, ale ze všeho nejlepší bylo to, že se člověk nemusel s nikým mačkat, vyhýbat se zaběhnutým dětem nebo kličkovat mezi opravdu inteligentně zaparkovanými košíky.

Dany nakupoval celkem rychle. Nakonec přihodil do košíků i něco navíc a spíš to vypadalo, jak když se chytáme na menší svatbu. Během čekání u kas mi ale řekl, že to vzal spíš jako velký nákup a spousta z toho masa přijde zamrazit. Prý, kdybychom se zapomněli doma a měli nějakou rezervu.

Chvíli po osmé jsme už pokládali nákupní tašky na linku. První po čem jsem sáhl, byl papírový sáček s ještě vlahými koblihami. Daniel mě fascinovaně pozoroval, jak ve mně mizí jedna kobliha za druhou.

Spráskl jsem bez studu všechny čtyři koblihy, které v sáčku byly. Tak nějak jsem na Danyho nedbal a beztak by mi je určitě s láskou věnoval. Navíc by mu to mohlo rozhodně zkazit postavu, takže pro jeho dobro, celozrný rohlík s pomazánkou je lepší volba.

Samozřejmě, že jsem svou sladkou snídani nezvládl bez úhony, takže čelo i tričko od cukru a k tomu navíc lívanec od višňové náplně. Když se Daniel dosmál, sdělil mi po telefonu, že vypadám jak malý kluk, který to všechno radši rychle snědl, než aby se s někým musel dělit. Vypláznul jsem na něj jazyk a odešel se převléct. Já bych se možná i podělil, kdyby si řekl.

 

Mísa zeleniny, sýrů a jednohubky s pomazánkou, ve které byla hlavně mrkev. Po kuchyni vonělo pečené maso a já od jídelního stolu z poza notebooku pozoroval, jak Daniel přerovnává lednici.

Pohihňával jsem se už dobrou půl hodinu, protože i když Danyho kulinářské umění obdivuju a uctívám, tak jeho schopnost narovnat do lednice to, co vytvořil, mírně pokulhává. Ale hádám, že je to kvůli tomu, že udělal nákup alespoň na týden.

„Malá lednice, co?“ utrousil jsem poznámku a pak dělal, jak vehementně studuju znakový jazyk a to konkrétně gesta gratulací.

Dany se ke mně otočil čelem a hodil takový pohled, až mi bylo jasné, že komentáře nejsou potřeba. Tak jsem ho raději přestal provokovat.

 

Kolem půl jedenácté, kdy jsem kradl ovoce Danymu pod rukama, krájel ho a dával do další velké mísy, mi přišla správa od Lii.

„Matka prská síru všude kolem jen, co otevřela oči. Vyjíždět bude po obědě.“

Na to jsem jí odepsal, že se nemůžu dočkat a že dám vědět, kdy vypadneme z bytu, aby mohli nastoupit oni.

I když si Daniel dnešek naplánoval sám, včetně pohoštění a nemalé zásoby alkoholu, bylo domluveno, že gratulanti připraví překvapení. Nejspíš tedy hlavně Lia a Šárka, vyzdobí obývák a připraví svíčky na dort, s tím, že až Daniel vstoupí do dveří, všichni ho přivítají hlasitým „Všechno nejlepší!“.

Můj úkol spočíval v tom, dostat ho z bytu a co si budeme, začínaly mi docházet nápady. Naštěstí si sám oslavenec, i když až zítřejší, vzpomněl, že by chtěl sjet ještě do vinotéky pro dva vzorky vína. Takže mé plány, jak budu plašit, že jsem zapomněl něco hrozně důležitého v práci, byly ty tam. I když to tak úplně nebyla pravda. Dárek jsem tam nechal, ale jen proto, že mi ho tam vyzvedne Šárka. Kdybych ho měl vyzvednout sám s Danym za zády, nejspíš bych neunikl zvědavým dotazům a pochybuju, že by to ze mě nevytáhl. A i kdyby ne úplně, rozhodně by si mohl domyslet, co asi je ten velký obrazu se podobající balík zabalený ve stříbrném balicím papíru.

Takže, když jsme sotva dojedli oběd, pečené maso s bramborami, začal se Dany oblékat s tím, že mě nechá doma a bude během půl hodiny zpátky. Samozřejmě jsem protestoval a během chvilinky ho následoval ze schodů a myslel si cosi o klíštěti. Pak už jen stačilo poslat zprávu, že je vzduch čistý a zbytek rodiny mohl tvořit, co potřeboval.

Teď už jen stačilo zdržovat a protahovat a zajistit jim dostatek času.

 

Z dvou vzorků vína byly nakonec čtyři. Přesto jsem byl rád, že se to protáhlo na krásnou hodinku a nebyla to jen patnáctiminutová záležitost. Daniel by totiž jen zaplatil, čapl dvě lahve a pak už by si to fičel zpět domů. Já jsem však trval na ochutnávce, kterou nám majitel, jedné z nejdražších vinoték, nabízel. Sváděl jsem to na výběr dárku k vánocům pro jeho matku. Třeba bych jí pak připadal přijatelnější, kdyby v sobě měla lahvinku, nebo tři.

Dany to nijak nekomentoval, jen mi sdělil, že to chápe a doufá, že mě to moc netrápí. Jeho to sice štve, ale nehodlá jí poslouchat. Prý jednou zjistí, jak jsem sakra úžasnej.

Pak mně obtočil ruku kolem pasu, políbil mě na spánek a zamířili jsme si to zpět k autu. Byl jsem šťastný jako blecha.

V autě jsem zběžně naklapal, „Už jedeme,“ a odeslal to Lie, aby počítala, že tak do deseti minut budeme doma.

 

Potlačil jsem veškerou svou touhu se usmívat, když mi Dany nesoucí v jedné ruce tašku s cinkajícími lahvemi vína podával mobil se zprávou, ve které konstatoval, že máme zhruba asi půl hodiny, než se přižene bouře v podobě jeho milovaných.

Musel jsem nasadit všechnu svou velkou hereckou neschopnost, abych ho mohl začít svádět stylem, že půl hodina je přece jen spousta času a mohli bychom ještě pár věcí stihnout. Na to k mé úlevě reagoval maličko chladněji než bych čekal. Ale i tak jsem byl rád, nesjpíš bych nezvládl pohledy všech, kdyby se na mě Dany v chodbě vrhnul a chtěl opravdu tu půl hodinu věnovat nějakým divočejším věcem.

Přesto mi před dveřmi bytu, než vrazil klíče do zámku, slíbil, že to brzy vynahradí. Z těch slov mě zalechtalo dost silně v podbřišku. Doufám, že to brzy, přijde opravdu brzy. Nejlepší by bylo ještě dnes, ale o tom pochybuji, pokud tu jeho rodina přespí. Já už nehodlám podstoupit další rozpaků plné ráno.

Jedno otočení klíčem a já zpozorněl. Žaludek se mi stáhnul a srdce se roztlouklo nervozitou.

Druhé otočení klíčem a já si úlevně vydechl. Lia nezapomněla zamknout, tak aby to nebylo podezřelé.

Zámek klapl a Dany vešel do chodby. Následoval jsem ho a těkal po prostoru očima ze strany na stranu a špicloval uši. Nikde ani známka toho, že by se něco chystalo.

Dany se zul, sundal bundu a s taškou udělal krok směrem k obývacímu pokoji skrytému za prosklenými dveřmi.

„Počkej ještě,“ natáhl jsem se po jeho volné ruce, čím jsem ho zastavil uprostřed pohybu. Otočil se na mě a věnoval mi tázavý pohled, ale já se k němu jen přitiskl a přisál se na jeho rty.

Když jsem se odtáhl a usmál se na něj, stále na mě hleděl, jak když vůbec nechápe, proč jsem ho vlastně políbil.

„Tohle byla záruka, že mi to později opravdu vynahradíš,“ mrkl jsem. Už se zatvářil o něco chápavěji, za pas si mě přitáhl ještě k jednomu kratšímu polibku s tím, že rukou sjel na můj zadek a co si budeme, neubránil jsem se tichému zasténání, jak silně jej prohmátl.

K mé smůle, ale pro mé dobro mě pak propustil ze sevření a já už jen pozoroval, jak bere za kliku a otevírá dveře do obýváku.

 

„VŠECHNO NEJLEPŠÍ!“ ozvalo se sborově, ozvala se rána a Danyho zasypala sprška konfet. Úplně zkoprněl na místě.

Slyšel jsem s mích a opatrně jsem se mu podíval přes rameno. Lia držíc v rukou kulatý, kakaem poprášený dort na kterém plála jedna jediná svíčka, stála mezi svými rodiči na jedné straně a Šárkou, která kolem pasu objímala černovlasou dívku, která v ruce držela mrskajícího se Knedla, na straně druhé. V černovlásce jsem poznal Viky, která se usmívala trochu rozpačitě, jelikož se jí drobný psík vzpouzel opravdu urputně.

„Tak tam tak nestůj a pojď sfouknout svíčku,“ pobídla ho nejmladší sestra, která měla pusu od ucha k uchu. Byla očividně nadšená, že se jí povedlo bratra překvapit, jelikož Dany stále stál na místě, pusu měl mírně dokořán a nejspíš s úžasem pozoroval, co se to stalo s jeho obývákem.

Balonky u stěny, girlanda s vlečkami nesoucími nápis „Happy Birthday“, provázkovými konfetami ověšená televize a jeho smějící se rodinka. Musel jsem ho postrčit, aby mezi futry nezapustil kořeny s tím, že jsem mu oklepal blyštivá kolečka z ramen.

„Přej si něco,“ šeptl jsem k němu a vzal mu tašku s víny z ruky. Jen se na mě stihl usmát, než mu Lia strčila dort téměř až pod nos.

Dany přejel všechny přítomné pohledem a nejdéle očima spočinul na matce. Ta se na něj láskyplně usmál a on pak s přivřenýma očima sfoukl plamínek svíčky.

„Co sis přál?“ vyzvídala sestra, která dort opatrně pokládala na konferenční stolek, na kterém už byly narovnané skleničky i mísy s připraveným pohoštěním.

Daniel si jen přiložil prst ke rtům, aby naznačil, že je to tajemství.

 

Objímání, podávání ruky, slova na přivítanou a štěkající koule chlupů, která pobíhala mezi námi všemi. Dany téměř nestíhal znakovat, jak se ho každý na něco ptal. Já jsem stál ve dveřích z kuchyně a opíral se o futra.

Když se všechno tak nějak uklidnilo, představila Šárka oficiálně Viky jako svou přítelkyni. Nebylo žádným překvapením, že se jí dostalo milého přijetí a všichni, až na Liu, která už ji nejspíš znala déle, jí podávali ruce. Já samozřejmě dělal, že jí neznám a zdvořilosti si vyměnil znovu. Nejspíš by Danymu přišlo podezřelé, že se známe.

Nalil se přípitek a ťukot skleniček o sebe byl jen kulisou pro přání spokojenosti, štěstí a hlavně zdraví. Následně se nakrojil dort a mezi rozjetými rozhovory, se mělo přejít k dárkům.

Šárka si mě odchytla s tím, že můj dárek je v ložnici a že bych měl, jako jeho přítel, gratulovat první. Samozřejmě jsem protestoval, ale bylo to marné. Byl jsem nesmlouvavě dovlečen k Danymu, který naslouchal Franzovu vyprávění.

„Já ti to donesu, tak začni,“ šeptla ke mně Šárka. A bylo mi jasné, že už se z toho prostě nevyvlíknu.

„Dany?“ oslovil jsem ho nejistě a on se ke mně s tázavě zvednutým obočím otočil.

Chvíli jsem mlčel a jen se na něj díval. Nějak jsem nevěděl jak začít. Co bych měl říct? Navíc, jak jsem zjistil, získal jsem si pozornost všech přítomných, což bylo opravdu něco na mé nervozitou napnuté nervy.

Daniel se na mě povzbudivě usmál, snad pochopil, k čemu se chystám a vycítil, jak jsem nervózní.

„Je to jen přání k narozeninám, vzchop se Robe,“ běželo mi hlavou.

Nadechl jsem a vydechl. Možná by nebylo od věci, mu podat ruku, co? Nebo že bych udělal to gesto, který si sotva pamatuju a ruku mu radši nepodával?

Naštěstí mě zachránila Šárka, které vnesla můj dárek do pokoje, čím utnula mé myšlenky. Samozřejmě k dárku stočil svou pozornost Daniel, který se zvědavým úsměvem loudil, copak to asi je.

Nádech a začal jsem.

„Nikdy jsem si nedokázal představit, že potkám někoho, kdo mě dožene až na hranice všeho možného i nemožného a to bez jediného slova,“ cukli mi koutky při vzpomínkách, které mi prolétly hlavou za celý den. Bylo to snad tři měsíce, co se známe a přesto už jsme toho zvládli tolik, přišlo mi to až neskutečné. Zadíval jsem se do těch ocelově šedých očí a pokračoval. „Daniely, udělám všechno pro to, abys byl šťastný. Podpořím tě ve všem, co je pro tebe důležitý a zkrátka vždycky budu stát na tvé straně. Přeju ti všechno to, co si přeješ. Ať už jsou to sny malého kluka, který sis ještě nestihl splnit, nebo to přání, co jsi měl, když jsi sfoukával svíčku. Miluju tě,“ položil jsem dárek na zem a opřel si ho o nohu, potřeboval jsem volné obě ruce na ty dvě gesta: „Všechno nejlepší!“.

Sotva jsem stačil odmávnout od úst druhou polovinu znakované gratulace, měl jsem Daniela obtočeného kolem těla. A než jsem se nadál, líbal mě tak, že jsem jen čekal, kdy se mi podlomí kolena.

„Ehm, nejste tady sami,“ ozval se tiše Franzův hlas, což všechny přítomné rozesmálo. Daniel se zářícíma očima vysmekl omluvu, a mě pak tím prostým gestem poděkoval.

„Šup, dej mu ten dárek,“ žďuchla do mě Šárka.

„To bych asi měl,“ vykoktal jsem a vzal do ruky stříbrný balík.

„Pro tebe,“ podal jsem Danymu dárek a ustoupil. Cítil jsem, jak se mi do tváře žene horkost s představou, že jej rozbalí a ulpí na něm zraky všech. Naštěstí, no možná i na neštěstí, se můj nervózní stav prodloužil. Po mně totiž přiskočila Lia a začala gratulovat. S protáhlým potřesením ruky následovala Šárka s Viky a nakonec Franz se Zuzanou. Ta se k mému úžasu už od začátku tvářila, že je v dobré náladě. Je ale pravdou, že o mě nezavadila ještě ani pohledem, svou pozornost věnovala hlavně Danielovi.

 

Dany se usadil na gauč a zraky náš všech se upřely k němu. Byl čas na rozbalení dárků.

„Začni tímhle,“ pošťouchla ho Lia k tomu aby zaměřil svou pozornost k úzkému válci, který byl zabalený v tmavě modrém papíru s bílou mašlí.

Dany svlékl mašli a jal se trhat papír, který si hned Knedl odnesl na svůj provizorní pelíšek. Černý válcový futrál nesla etiketu s nápisem „Stírací mapa světa“.

„Už máš s kým cestovat. Tak tady si můžeš odškrtávat každý místo, kam se vydáte,“ dodala s úsměvem. Daniel jí gestem poděkoval a pak se natahoval pro objetí. Políbil sestru na tvář a ještě chvíli zkoumal, popisek na dárku a znovu poděkoval.

Pak k mému úžasu hmátl po dárku od Viky, z čehož se vyklubala lahev velmi drahého šampaňského. Daniel zase poděkoval, rozdával úsměvy a směrem k Šárce, pronesl několik gest. Tak se pak uculila a vzala Viky za ruku.

„Brácha moc děkuje,“ sdělila jí. Viky se pak na Danyho usmála a začala si s Šárkou špitat.

Následovala veliká obálka od France a Zuzany. Sám jsem byl celkem napnutý, takže jsem visel očima na Danielovi, který obálku opatrně rozdělával.

Nakonec se ukázalo, že je to zážitkový poukaz na víkendový pobyt na jachtě. Nemusím říkat, jak mě překvapilo, že je celý pobyt pro dvě osoby a zahrnuje ubytování na jachtě se dvěma celodenními projížďkami po jezeře. Včetně instruktory, šampaňského na přivítanou a neomezených horkých nápojů.

„Doufám, že nám pošlete aspoň fotku,“ pronesl Franz, který se na mě usmál a věnoval mi významný pohled.

„To jako my dva?“ pomyslel jsem si, ale neřekl jsem nic. Byl jsem zaskočený. Netušil jsem, že by Zuzana vybrala dárek vlastně pro nás pro oba.

 

Daniel pak sáhl po dárkové krabičce od Šárky. Byla v ní velmi elegantní kravata a nějaký lístek. Nad kterým se Daniel pousmál. Opět děkoval, a věnoval sestře vděčný úsměv.

„A je to tady,“ zatetelila se Lia.

„Ššš,“ okřikl jsem ji a pak si schoval hlavu do dlaní. Nevím, jestli to zvládnu. Ne že bych litoval, že jsem do toho šel, ale najednou mi přišlo, že to není dostatečný. Že všechny ty dárky v porovnání s tím mým jsou prostě na úplně jiné úrovni. Že se mu to nebude líbit, že …

„Klid,“ špitla ke mně Viky. „Všechny je strčíš do kapsy.“

Abych pravdu řekl, ta slova na mě nepůsobila ani zdaleka tak povzbudivě jak měla.

 

Daniel si kratší stranou opřel zabalený dárek o stehna, čímž se za něj schoval. Pozoroval jsem, jak od shora trhá papír a skoro jsem nedýchal. Srdce mi bilo o hrudní kost tak silně až se mi začínalo dělat nevolno nehledě na to, jak moc jsem se cítil v křeči.

 

Bylo ticho, jen klapání Knedlových paciček se ozývalo po podlaze obýváku. Daniel byl schovaný za plátnem a všichni jsme ho s napnutím pozorovaly. Někdo na to, co vlastně na plátně je a já na jeho reakci.

„Byl to blbej nápad,“ napadlo mě, když se nic nedělalo a mě to přišlo jako věky.

Nejspíš jsem to přehnal. Nelíbí se mu. Přijde mu nevhodné dávat něco takového, určitě bude naštvaný.

Bylo mi trapně, horko a bál jsem se, že jsem mu zkazil celou oslavu. Možná, kdybych koupil něco obyčejného a až potom řešil, zda by se mu tohle vůbec líbilo. I kdyby to bylo jen za skříní a prášilo se na to, ale … Přišlo mi, že se z těch všech myšlenek každou chvíli zhroutím.

„O-omluvte mě,“ vykoktal jsem a odběhl do ložnice, kde jsem za sebou přivřel dveře.

Přešel jsem k oknu, otevřel ho a nasál čerstvý ledový vzduch. Začal jsem se pomalu uklidňovat.

Ozvalo se zaklepání na dveře a pak vešel Dany. Nesl plátno, aniž by ho kryl jediný kus balicího papíru. Na půl otočený k němu jsem čekal, co se bude dít. Možná mi vynadá, taktně mi sdělí, že bych mu měl takový dárek dávat v soukromí, nebo že na takové věci není zvědavý.

Nabízelo se nespočet variant, které mi mohl říct, já jsem však myslel jen na ty nehorší.

 „Promiň,“ šeptl jsem, aniž bych věděl, za co přesně se omlouvám.

Dany mě vzal za bradu a donutil mě se mu zahledět do tváře

„Děkuju,“ přelétlo mu přes rty. Oči se mu smály.

„Já…,“ vydechl jsem. Místo toho by začal znakovat, nebo vytáhl mobil a sdělil mi tedy své dojmy, mě objal. Automaticky jsem obtočil ruce kolem jeho těla a opřel si o něj hlavu.

Hladil mě po zádech a snad jsme tam stáli hodinu, přesto jsem se pak odtáhl a nejistě se mu podíval do očí. Usmíval se a pak pohodil hlavou směrem ke dveřím do obyváku.

„Bylo to neslušný, promiň,“ bylo mi hanba.

Na to jen mávl rukou, jako kdyby mu to bylo jedno. Vzal mě za ruku, sebral můj akt, který předtím opřel vedle dveří, a vrátili jsme se zpět do obýváku, kde se živě debatovalo.

Dany mě však uprostřed místnosti pustil, nechal mi plátno v rukách a zmizel v chodbě. Letmo jsem přijel po přítomných, ale jako kdyby se všichni dívali spíš pozbudivě.

 „Co-co s tím chceš dělat?“ ptal jsem se zaskočeně, protože se z chodby vrátil s vítězoslavným výrazem.

V jedné ruce držel kladivo a v druhé větší hřebík. Otočil a k nám zády. Zastavil se asi na prostředku zdi mezi dveřmi do chodby a do koupelny. Zhruba deset centimetrů nad úrovní svých očí přiložil hřebík a několika ranami ho zatloukl. Na zem se snesl drobný poprašek bílé omítky. Pak odložil kladivo a s úsměvem mi vzal fotografii z ruky.

„Máš to maličko nakřivo,“ ozvala se Zuzana, což mnou trhlo.

Dany ustoupil, aby zjistil, na kterou stranu musí obraz popošoupnout.

Když usoudil, že je vše v naprosté rovině, poodstoupil a mě, který jsem stál jen kousek do něj a fascinovaně přihlížel jeho počínání, si přitáhl do náruče. Rukou si mě přidržoval za bok a druhou vytáhl telefon z kapsy kalhot.

„No já myslím, že dobrý ne?“ přelétl jsem text, který naskakoval na displeji.

„Rovně to visí, to je fakt,“ utrousil jsem zamyšleně. Nenapadlo mě nic lepšího co říct. Daniel se zasmál a po vymazání předešlého textu začal opět něco vyťukávat.

Kolem nás se shromáždil zbytek přítomných a všichni, opravdu všichni se zadívali na černobílou fotografii mého pokrouceného nahého těla.

„Musím uznat, že je to velmi decentní,“ ozvala se Zuzana jako první. Možná jsem spíš čekal opovržlivé pohledy nebo odsuzující komentáře, ale kladné hodnocení ani náhodou.

„Myslím, že si fotograf opravdu vyhrál. Ty přechody a hranice světla a stínů,“ ozval se Franz, který též podrobně studoval snad celou kompozici fotografie.

„Já si myslím, že jsi udělal dobře, že jsi to pověsil sem,“ zkonstatovala Lia s naprosto seriózním výrazem. Na to jsme jí s Danym oba věnovali nechápavý výraz.

„No, co? Přece nechceš, aby ti ho očumovali klienti. Nebo nedej bože nad ním slintala třeba uklízečka.“

To se jí zase povedlo, to uznávám. Nevěděl jsem, jestli se cítit dřív v rozpacích nebo se smát. Přesto pobavila nás všechny.

Dany jí dal samozřejmě za pravdu.

„Má pravdu, ještě by tě někdo okoukal a to můžu dělat jen já,“ otočil ke mně telefon a políbil mě na tvář.

Mám rád, když je majetnický, přesto ještě stále úplně netuším, co si vlastně o tom mém nahém, stíny a světlem vykresleném těle vlastně myslí.

„Nemám to já ale šikovnou přítelkyni?“ ozvala se Šárka, která jako by si fotku ani neprohlížela, ale snad za ní viděla svou přítelkyni, která se začervenala a pronesla něco ve smyslu, že se mnou byla radost spolupracovat.

 

Už jsem se cítil o dost uvolněnější. Všichni jsme se zpět usadili a konverzace se točila kolem všeho možného.

Z Lii vypadlo i to, že chtěla Danymu darovat Dumplinga. Nakonec však zjistila, že jí natolik přirostl k srci, že ho dát pryč prostě nemůže. Šárka stále okupovala Viky, která za mnou stihla utéct do kuchyně, jen když jsem se vytratil pro nové pití. Zmínila se mi, že je stále dost nejistá, co se týče paní Langové. A také jí přišlo, že jí přivítali až s ledovým klidem, po tom, co od Šárky slyšela, jak je na mě její matka nepříjemná. Stručně jsem jí vysvětlil naše historii, zmínil jsem i pana Párka a s mírným studem i své hlasité představení po pár sklenkách vína při mé první návštěvě.

 

Bylo kolem šesté, když se ozval zvonek s tím, že jsem vystřelil z místa, aby Dany mohl pokračovat ve hře. Lia totiž dotáhla Aktivity a všichni jsme se zapojili. Byla to celkem legrace, jelikož vidět Franze jak pantomimou předvádí pokladničku, nebo pozorovat Danielovu matku, jak se snaží ztvárnit sedm trpaslíků.

Když jsem otevřel dveře, k mému ohromnému nemilému překvapení jsem spatřil Jonáš Párka.

„Ahoj,“ pozdravil. Vypadl tak nějak jinak, nebo byl možná jen unavený. Z šoku, že ho vidím tak skleslého, jsem na něj jen zíral.

„Mohl bys zavolat Daniela? Nebudu zdržovat dlouho,“ přešlápl a já si všiml, že za zády něco schovává.

„Dobře, tak pojď dovnitř, ať netáhne,“ pozval jsem ho dál.

 

Jen co ho Daniel v chodbě poznal, viděl jsem, jak se mu změnil výraz. Vypadl naštvaně, hádám, že byl Jonáš ten poslední, koho chtěl dnes vidět a vyexpeduje to ještě dřív, než mu vlastně stihne něco říct.

„Ahoj, Danieli,“ špitl Jonáš a zvedl koutky nepatrně vzhůru. Dany pozdrav strohým gestem oplatil.

„Já nechci dlouho zdrržovat, jen jsem … chtěl jsem jen … víš no pop…“ koktal ze sebe. Než zvládl rozpačitě vykoktat celou větu, objevila se ve dveřích na chodbu Zuzana.

„Jonáši! Jaké milé překvapení,“ začala ho vítat. „Zuj se a pojď dál, přece nebudeš stát v chodbě,“ pobízela ho.

Nevítaný návštěvník se podíval na Daniela a stejně tak já. Bylo mi jasné, co si myslí. Začínal v něm kypět vztek a užuž chtěl začít rozhazovat rukama nepěkná gesta.

„Dany, klid,“ vzal jsem ho za ruku a získal si tak jeho pozornost. „Nikomu to neublíží, nemyslím si, že bude dělat nějaké problémy. Podívej se, jak vypadá. Navíc, nehádej se s matkou. Slavíš narozeniny a nekaž si to, ano?“ šeptal jsem mu, zatímco jsme pozorovali, jak Zuzana věší Jonášovu bundu na věšák a opečovává ho jak vlastního syn.

Daniel jen přikývl a stiskl mou ruku.

Jakmile Jonáš vešel do obýváku, všichni ztichli. Pohledem přelétl po místnosti a tiše pozdravil. Ostatní mu odpověděli a s napětím čekali, co se bude dít. Jediný, kdo akčně nabízel Jonášovi místo k sezení a ptal se, zda si dá víno a dort, byla Zuzana.

K šoku všech ostatních bylo, když ji zarazil a odmítl.

„Já … nebudu dlouho zdrržovat. Přišel jsem jen popřát Danielovi,“ vychrlil na jeden nádech. Pak postoupil k Danymu a natáhl k němu ruku.

Ten ji přijal a trpělivě čekal, co má Jonáš vlastně na srdci. Ten si prohlédl ještě všechny přítomné a pak mu ulpěl pohled na nově pověšeném obrazu. Řekl bych, že se možná i začervenal, když mu došlo, co vidím.

„V-všechno nejlepší,“ vydechl a pak se podíval opět na Daniela. „Doufám, že jsi šťastný a to upřřímně od srrdce. Doufám, že mi jednou dokážeš odpustit a mohli bychom být přřátelé. Tady je jen taková maličkost.“

Jonáš podal Danymu obálku a s tím pustil jeho ruku.

Daniel gestem poděkoval a obálku rozdělal. Podíval jsem se mu přes rameno.

„Maličkost?“ vydechl jsem nahlas, aniž bych si to uvědomil.

„Berrte to i jako omluvu, za to všechno, co se stalo,“ pokusil se o úsměv, ale mě bylo jasné, že ho to opravdu mrzí.

Daniel mu poděkoval a nabídl mu, aby si sedl a dal si skleničku. Jonáš však odmítl. Pak se ještě podíval na Zuzanu a to co jí řekl, vyrazilo dech nám všem

„Daniel se mnou nebyl šťastný nejspíš nikdy. Myslím dooprravdy šťastný. Nejspíš mě měl rrád, ale nebylo to prro něj to prravé. Myslím, že mu Robin může dát víc, než bych kdy byl schopný dát já,“ s tím zabloudil ještě k aktu, který visel na stěně, jako důkaz jakých šíleností jsem vlastně schopný.

Zuzana nebyla schopná říct nic. Jen sotva znatelně přikývla, podívala se na mě a pak zase rychle pryč.

 

Po tom, co jsem Jonášovi nalil sklenici vína a ukrojil mu kousek dortu, atmosféra se opět změnila. Daniel si s ním vyměnil pár vět, ale vše proběhlo v klidu a bez nějakých hádek a obviňování či urážek.

Zjistili jsme, že po skončení semestru odjíždí na půl roku do Anglie. Proč, to sdělil nejspíš jen Danymu, který mu přál štěstí. Víc jsem se jejich rozhovoru snažil nevěnovat. Přesto jsem byl rád, za to gesto, které Jonáš udělal. Ta slova, která přede všemi pronesl, byla větším darem, než víkendový wellness pobyt pro dvě osoby, který věnoval Danymu.

 

Později, o několik skleniček vína déle a poté co odešel Jonáš, si vedle mě přisedla Zuzana.

„Díky,“ prohodila. „Je vidět, že je Daniel s tebou opravdu šťastný. A bez tebe by asi Jonáše nevyslechl,“ na dva loky vyprázdnila sklenici. „To víno je opravdu výborný,“ dodala.

„Jsem rád, že vám chutná,“ usmál jsem se. Aspoň že má můj výběr úspěch, bylo to to jediné, na co jsem totiž dokázal reagovat.

„Taky obdivuju volbu tvého dárku. Je to dost odvážné, chápu, že jsi to musel rozdýchat. Ale i přesto, že to byl absolutní šok, jeho výraz když uviděl tu fotografii,“ na chvíli se odmlčela a vypadala zamyšleně. Poskytlo mi to prostor k reakci.

„Víte, nebyl jsem si jistý, zda to byl dobrý nápad,“ vydechl jsem zmučeně. I když jsem viděl, jak pečlivě tluče hřebík do zdi a soustředěně rovná plátno tak, aby viselo rovně, byl jsem na pochybách. Snad mi později řekne, jestli se mu vlastně líbí.

„Myslím si, že to byla dobrá volba. I když nechápu, jak tě to napadlo.“

„Mě ne, to byl nápad holek,“ přiznal jsem barvu. Myslím, že nemá cenu to skrývat. Přesto mě udivilo její uznání.

„Jo, tak to by odpovídalo,“ zasmála se a převedla téma našeho rozhovoru jinam.

 

Bylo půl desáté, když se všichni chytali k odchodu. Knedl spal Lie v náručí, Šárka si stále majetnicky držela Viky, která si povídala s Franzem a Zuzana mě a Danielovi doporučovala, že na ten víkend na jachtě bude nejlepší přelom května a června.

Nakonec jsme se všichni začali loučit s tím, že nocleh je zařízený u Viky. Ta má prý dost místa pro všech pět. Netuší jak je to možná, že se tam naskládají, ale když to mají vyřešené, proč ne.

 

Když za nimi klaply dveře, oba jsme si s Danym úlevně oddechli.

„Už to zbývá jen uklidit,“ protáhl jsem se a vykročil do obýváku.

Daniel vykročil za mnou a než jsem stihl sesbírat skleničky s tím, že je odnesu do kuchyně, zezadu mě objal.

Nechal jsem ho a jen ho pohladil po vlasech.

V rukou držel telefon a postupně do něj psal.

„Miluju tě,“ začal. Cukly mi koutky.

„I já tebe.“

„Naplánovali nám toho dost, co?“ pokračoval.

„Pravda,“ přikývl jsem. Bylo toho až neuvěřitelně mnoho. Jako kdybych měl narozeniny společně s ním.

Pak zhodnotil asi největší šok celého odpoledne a to Jonášovu návštěvu a Zuzanino milé chování. Přitakával jsem mu. Stučně jsem mu převyprávěl i můj rozhovor s ní. Jak mi poděkovala a uznala, že je se mnou opravdu šťastný.

„To jsem a to moc,“ naskočilo na displeji.

Políbil jsem ho na tvář a usmál se. Znamenalo to tolik.

„Co jsi to měl vlastně na tom lístku od Šárky?“ vzpomněl jsem si a začal vyzvídat. Už mu nenechám žádné tajemství.

„Tak se podívej,“ naklapal do telefonu a pustil mě ze svého sevření.

Přešel jsem ke skříňce, na které měl Daniel vyskládané dárky. Vzal jsem krabičku, otevřel ji a ještě jednou si prohlédl kravatu. Tmavě modrá se vzorem dosti podobným květinám. Vypadala velmi elegantně a věřím, že ji Daniel bude nosit hlavně k zvláštním příležitostem. Pak jsem ale sáhl po složeném lístku, který byl zapříčený ve víku krabičky. Rozevřel jsem ho a četl: „Dárkový poukaz na párové fotografování u Viky. Kdekoli, kdykoli, ale hlavně s Robem. Všechno nejlepší bráško. Š.“

„Páni,“ hlesl jsem a sedl si na gauč. Ta holka mě začíná děsit.

„To využijeme, co nejdřív,“ posadil se vedle mě Dany.

„A- a fakt jsem tím nepřestřelil? On to tak jako nebyl úplně můj nápad a nebyl jsem si prostě jistý, jak to vezmeš,“ zrozpačitěl jsem znovu. Nejspíš potřebuju, aby mi to řekl na rovinu, třeba by mě to uklidnilo.

„Je to dokonalý, jen,“ zabrzdil se na chvíli.

„Co, jen?“ věnoval jsem mu tázavý pohled. Na to se na mě ušklíbl a pokračoval ve větě.

„představa, že tě fotil nějakej chlap a ty ses mu tam bůh ví, jak předváděl a…“ opět se na chvíli zastavil, zahleděl se mi do očí.

„A?“ zeptal jsem se s očima upřenýma do těch jeho. Sklopil pohled k mobilu a já s ním.

„Zbláznil bych se,“ pokračoval ve větě. Opět jsme se na sebe podívali.

„A?“

„Byl bych žárlivostí bez sebe.“

„A?“ věděl jsem, že se ho snažím vyprovokovat, ale nemohl jsem si pomoct. Už mě začínaly cukat koutky.

„A neradím ti, abys mě pokoušel.“

„Proč ne?“ přeběhl jsem mu prsty jedné ruky po stehně vzhůru.

Na to Daniel už nic neodpověděl. Postřehl jsem jeho zatnutou čelist, což naznačovalo přicházející nebezpečí. Rychle vstal, za ruku mě za sebou vytáhl do stoje a táhl do ložnice. Mobil zahodil na postel a ze skříně vyndal papírovou tašku bez nápisu.

Nejspíš postřehl, jak se mi blýsklo v očích. Zvědavost mnou zazmítala neuvěřitelně. Tašku jsem poznal hned, přesto se vedle zvědavosti objevila též nervozita s neznámého obsahu.

„Dany?“

Odpovědí mi bylo gesto „Co?“.

Pak tašku položil na postel a prstem mě přilákal k sobě.

Došel jsem až před něj. Už mi pokládal ruce na boky, když jsem se snažil nakouknout, a zachytit alespoň nepatrnou část toho, co je mi stále skryto.

Dany mě však během vteřiny shodil do peřin a znemožnil mi mé zvědavé pokukování. Zakroutil hlavou a mě bylo jasné, že se ještě chvíli nedozvím, co to vlastně z toho proklatého obchodu odnesl.

„Ale já umírám zvědavostí,“ zkusil jsem to s nasazením smlouvavého tónu. Možná bych byl schopný i vydírat, no, možná spíš prosit.

Dany znovu zakroutil hlavou a pak se nade mě naklonil. Usmál se. Blesklo mi hlavou cosi o slibech, zárukách a vynahrazování. Polibek. Jeho ruka dobývající se pod mé tričko a zvědavé prsty na holé kůži. Nehty jsem zaryl do deky a slastně přivřel oči.

Netrvalo to dlouho a veškeré oblečení se válelo buď na posteli, nebo na zemi. Přesto jako kdyby všechno probíhalo ve zpomaleném záběru. Táhlé doteky, něžné polibky a i náš dech se nezrychlovala, ale spíše prodlužoval.

Uvolnění. Myslím, že je to to správné slovo. Žádný spěch. Jen si jeden užíváme druhého.

Danielovy zkušené ruce a důkladná příprava. Horká ústa, smyslné polibky a několik něžně dráždivých kousanců na mém krku. Přišlo mi jako by se mě snažil umučit.

Chvílemi jsem ztrácel pojem o čase, možná jsem přestával i vnímat cokoliv co se netýkalo jeho kůže na té mé. Ale bylo také několik chvílí, kdy jsem to chtěl převzít sám. Zahrnovat péčí, ne být zahrnován. Dotýkat se, líbat a převzít otěže k tomu, abych ho mohl dovést k uvolnění. K mému zklamání mi však bylo důrazně naznačeno, že toho není třeba.

Utnul jsem tedy veškeré protesty a nechal ho dělat si, co chce. Dlaněmi putoval po mé hrudi, břiše i bocích. Rty ochutnával každou píď mé kůže a očima hlídal, zda se mi to všechno líbí.

 

Probudil jsem se se vzpomínkou na neuvěřitelné teplo. Tělo jsem měl ztěžklé, přesto jsem se cítil příjemně odpočinutý.

Daniel mě hladil po zádech, a když jsem nechtě rozlepil oči, viděl jsem jeho úsměv. To nejhezčí, co můžu po ránu vidět. Jeho spokojený výraz.

 „Dobré ráno,“ ozval jsem se chraplavým hlasem. Ani mě to nezaskočilo, divím se, že můžu mluvit.

Popravdě Danyho včerejší překvapení v podobě hřejícího lubrikantu, nezpůsobilo jen ochraptělý hlas. Mám takový pocit, že jsem v jednu chvíli prostě odpadl a navíc, jako kdyby bylo všechno zastřené. Navíc si myslím, že to byla cesta nejmenšího odporu a v té proklaté papírové tašce se ukrývá ještě a spousta překvapení. Ale právě teď bych se tím vůbec neměl zaobírat.

Daniel se ke mně naklonil a políbil mě na čelo. Jeho forma pro přání na dobré ráno.

„Všechno nejlepší!“ usmál jsem se na mě. Dnes slaví oficiálně, což podle toho jak se začal tvářit, když jsem mu popřál, vypadá, na to, že se z postele nehnu minimálně do oběda.

V očích se mu blýskalo jako šelmě na lovu. Přeběhl mi z toho mráz po těle a ve slabinách nedočkavě zaškubalo. Pak se posadil a udělal tři gesta. Veškeré myšlenky, které jsem dosud měl, byly ty tam. Dany si plánoval užívat své narozeniny po svém a já nehodlal protestovat.

 

A co to vlastně znakoval? Tři slova: VŠECHNO NEJLEPŠÍ MNĚ.