Lístek jsem vrazil hluboko do kapsy a nechal ho, aby mě celý zbytek směny pálil na stehně. Stále jsem si opakoval: „Nech to na doma, nech to na doma!“ A proto, jen co za mnou klaply dveře bytu, osvobodil jsem ho z temna kapsy. Zdálo se nemožné jej třesoucíma rukama rozbalit, ale podařilo se. S napětím které mnou zmítalo, jsem byl sotva schopný dýchat.

Na lístku stálo: „XXX-XXX-XXX  napiš, Daniel.“

Polkl jsem na prázdno a několikrát po sobě přečetl těch pár číslic. Opřel jsem se o dveře a lovil mobil ze zadní kapsy kalhot. Číslo bylo potřeba hned uložit, co kdyby se lístek někam zatoulal, nebo jsem ho nenávratně poškodil. Ne, že bych to zamýšlel, ale v tom přívalu emocí bych ho mohl třeba nedopatřením roztrhnout nebo jinak zničit.

Zvedl jsem hlavu od mobilu a podíval se přímo před sebe. Zahlédl jsem svůj matný odraz ve starém zrcadla na dveřích z malé chodby. „Co se to semnou děje?“ hlesl jsem. Toužil jsem si srovnat myšlenky, uklidnit to nadšení z kontaktu na něj, ale nešlo to. Vrátil jsem se zpět k zamýšlené akci. Po uložení bylo obrovským překvapením, že jej mám v přijatých hovorech. Zamrazilo mě z toho v zádech.

„Takže to byl on, kdo mě před týdnem v neděli vzbudil a neozýval se,“ vydechl jsem. Nejspíš chtěl jen vědět, zda je to číslo platné, naneštěstí mě ta představa pouze utvrzovala v tom, jak naivní dokážu být.

Nakonec jsem opustil chodbu a plácl sebou na pohovku. Bylo lehké otevřít novou zprávu.

Po dvou hodinách usilovného přemýšlení, opětovného vyťukání a následného smazání několika málo slov bylo smysluplné dílo dokonáno. Přesto mnou zmítalo tak silné rozrušení a rozpaky, že zprávu odeslat, jsem se přemáhal dalších deset minut.

„Ahoj Danieli. Doufám, že jsi mi dal správné číslo, protože jestli ne, tak budu za idiota. To gesto, co jsi ukazoval, co znamenalo? Rob“

Telefon jsem okamžitě zahodil na druhý konec gauče a snažil se uklidnit své pocuchané nervy. Tělem se mi rozléval pocit radosti a vzrušení, ale i strachu. A ani mně neunikla skutečnost, že se mé chování podobá poblázněné puberťačce. Což ovšem bylo víc jak trapné zjištění, zvláště v mém věku. Přesto jsem špicloval uši, abych mohl vylítnout, jen co by přišla odpověď.

Uběhla snad věčnost, než se ozvalo známé zabzučení. V tu chvíli jsem se mohl přerazit, jak jsem se hnal k opačné straně pohovky pro mobil. Rychle jsem zprávu otevřel a četl: „Ahoj Robe, číslo je správné a jak vidím i ty jsi mi dal platné. I když jsi byl v dost pochybném stavu. ;) Jak jsi určitě pochopil, byla to znaková řeč, a gesto znamená „Na viděnou“. Daniel“

„Takže on se chce vidět?“ vydechl jsem úlevně a přivřel zasněně oči. Pak jsem se napomenul, že si radši nebudu nic domýšlet, protože je to určitě myšleno jako rozloučení, což je vlastně slušnost. Ale nejjednodušší cesta, jak zjistit jestli se chce vidět, byla ta přímá. S velkým sebezapřením jsem vyťukal další zprávu, která mi nezabrala asi minutu hlubšího přemýšlení: „Taky jsi nebyl zrovna střízlivý… Co bys řekl na to, sejít se v sobotu v tom baru jako prvně? Pokud tě ovšem tvá dívka pustí. R.“

Nebyl jsem si jistý, jestli to znělo jako pozvání na rande, už dlouho jsem nic takového nedělal. A napadá mě, že vlastně ani nevím, jestli je na stejné lodi jako já. Navíc jsem ho, bez jediného důkazu, spároval s tou dívkou. To co zbývalo, bylo doufat. V nejhorším případě mě pošle do háje, v nejlepším … Přál jsem si, aby pozvání přijal a popřel tu dívku. Protože, pokud by to nepopřel, z veškerých mých nadějí by zbyla jen hromádka doutnajícího popela.

Z myšlenek a výčitek, že jsem opravdu „velice“ férový, a že se nejspíš zase jen zklamu, mě vytrhlo opětovné zabzučení telefonu. Přišla odpověď: „Není to má dívka, nýbrž sestra a té se na svolení opravdu ptát nepotřebuji. Ostatně by mě spíš vynadala, že jsem nešel. Budu tam v deset. Daniel“

Ještě jsem ani nedočetl a přišla další: „A tentokrát platím já.“

Srdce mi vyskočilo až do krku, koutky úst zaujaly pozici tak širokého připitomělého úsměvu, až mi to přišlo nemožné a všechno ve mně vybuchovalo jako rachejtle. Za prvé to nebyla jeho dívka, ale sestra. Hned byla o sto procent přijatelnější a sympatičtější. A za druhé půjde na to rand…sejde se semnou, napomenul jsem se. A ještě v tom byla jakási třetí věc, kterou jsem nemohl podchytit. Stále mi unikala. Bylo to něco tak očividného, ale já to prostě v tom stavu momentální bezedné radosti neviděl.

Ale to nejzásadnější bylo, že už ho mohu oslovit jménem. Tedy Daniel.

 

Jen co jsem se objevil v práci, kolegyně vyzvídaly, co stálo na lístečku. Opět zaznělo několik jejich šílených představ. Například, že to byl milostný dopis, dále také prosba o svlečení si všeho kromě zástěry, vyskočení na pult se striptýzem a v neposlední řadě také reklamace na můj výraz v obličeji. Protože jsem se dle Monči tvářil jako „vyvoraná myš“. Já se všemu samozřejmě jen smál. Bylo mi jedno, co říkají. Oplýval jsem dobrou náladou a těšil se na sobotu, i když jsem si nedokázal představit, jak vlastně budeme komunikovat. Znaková řeč šla jaksi mimo mě.

 

Týden se neuvěřitelně vlekl. Vyhlídka na sladkou odměnu v podobě schůzky s Danielem se zdála jak fata morgána a navíc se neobjevil ani v kavárně. Bylo mi to líto, ale věřil jsem, že to do soboty budu muset přežít a tak jsem se snažil co nejvíce soustředit na práci.

V pátek mě samozřejmě stálo velké přemáhání nenapsat mu zprávu, ale věřil jsem, že by se ozval, kdyby se u něj cokoliv změnilo. Navíc jsem nevěděl, jak moc je náročné jeho zaměstnání. Dle stylu oblékání bylo vidět, že nebude dělník na stavbě, ale podnikatel nebo něco podobného. Takže nezbývalo nic jiného, než důvěřovat.

 

Bylo necelých deset, když jsem obklopen nervozitou vstoupil do baru, kde to pomalu začínalo žít. Hudba stále převyšovala hlasy lidí a většina boxů byla ještě prázdná. Přejel jsem po prostoru pohledem hledajíc jeho tvář s šedýma očima. Nakonec jsem ho našel opřeného o bar. Nejspíš si objednával.

Netrvalo mi dlouho, dojít k němu. Stihl jsem i mávnout na barmana, že si dám to samé.

Daniel se ke mně otočil. Jeho oči se smály a stejně tak se do přátelského úsměvu roztáhla ústa. Mávl na mě rukou jako znamení pozdravu.

„Konečně!“ vykřikl jsem uvnitř své hlavy a nahlas ho pozdravil.

Stáli jsme naproti sobě. Byl jen o nepatrný kousek vyšší než já, takže jsem neměl problém mu vidět zpříma do očí. Přesto jeho jistě překrásně vypracované tělo a široká ramena, opět schovaná pod látkou drahého obleku, dokazovala, kdo má fyzicky navrch. Já ve světlých džínsech, modrém tričku a šedém svetru oproti němu vypadal jako dítě.

Zacukalo mi v podbřišku, když jsem mu byl tak blízko. Navíc jeho kolínská zaplnila mé čichové receptory a ponoukala mi tolik podnětů k představám, že jsem byl rád, když se objevil barman s objednaným pitím a přetrhl proud mých nestoudných myšlenek.

Očima jsme se dohodli, kam se posadíme. A jen, co se mi v uších rozezněl zvuk dvou skel přiražených o sebe, a oba jsme do sebe hodili první dávku alkoholu, opadla ze mě největší nervozita.

Chvíli trvalo, než jsme se „rozmluvili“. Vlastně mluvení bylo pouze na mně a on svou odpověď vždy naťukal do mobilu a dal mi ji přečíst. Ujistil mě, že tak to bude nejjednodušší, když znakovou řeč neznám. Ve finále to nebyla tak strašná komunikace, jen o něco pomalejší. Měl jsem alespoň dost času pořádně si jej prohlédnout, poznat více než jen ocelově šedé uhrančivé oči.

Pravidelné obočí, rovný špičatý nos, spodní ret o něco plnější než ten horní a ostře řezaná do hladka oholená tvář. Domyslel jsem si, že by mu ani tří denní strniště nebo pěkně pěstěná brada, neubrala na přitažlivosti a kreslil v duchu jeho portrét s vousy. Také jsem se snažil zachytit jeho mimiku. Z našeho prvního sezení jsem postřehl jen neprůstřelný výraz a z pozdějších setkání nádherný úsměv a často až husí kůži nahánějící přímý oční kontakt.

Ale i tak jsem si dokázal utvořit představu, jaký asi je. Stalo se nutností dozvědět se o něm víc.

 

Během chvíle jsem se dozvěděl, že nás dělí sedm let. Pracuje jako výkonný ředitel firmy s elektronikou pro hluchoněmé. Němotou trpí od dětství, a když dospěl, rozhodl se pomáhat lidem se stejným hendikepem, jako trpí on sám. I když má prý výhodu, spousta z nich je i bez sluchu. Více se k tomu nevyjadřoval. Viděl jsem na něm, že je s tím smířený, ale nerad o tom mluví.

Pak se rozhovor stočil k méně vážným tématům. Má dvě mladší sestry, jezdí zbrusu novou Octavií a bydlí sám v podkrovním bytě asi deset minut od baru. Chtěl by si pořídit psa, ale když neudrží ani květiny při životě, tak si to neodváží risknout s živým tvorem. Na koníčky mu zatím nezbývá moc času. Přesto navštěvuje posilovnu, po večerech čte a občas si jde jen tak zaběhat. Také by rád cestoval. Naneštěstí nemá s kým a tak se víc věnuje práci.

Když prozradil tolik věcí o sobě, byla řada na mě. Přiznal jsem mu, že mi nedávno odbylo čtyřiadvacet a k tomu dni jsem ukončil vysokou školu. Proč jsem ji ukončil, bylo jednoduché zdůvodnit: „Nebavila mě a navíc si nepřijdu jako studijní typ.“ Po vysoké jsem nastoupil do kavárny a před necelým měsícem jsem začal pracovat v té pobočce, kde jsme potkali podruhé. Ke svým koníčkům jsem mu toho moc neřekl. Vlastně jsem nikdy žádné neměl a teď se po většinu volného času toulám městem, nebo parkem. Občas zajdu na nějakou novinku do kina, nebo se sejdu s pár přáteli na skleničku, mnoho z nich jsou bývalí spolužáci. A abych vypadal o trošičku lépe, řekl jsem, že si občas také zaběhám, i když jsem byl naposledy tak před čtvrt rokem.

Celou dobu mě se zájmem poslouchal. Nepřerušoval mě a občas se usmál. Bylo vidět, že rád poslouchá. Hned potom, co jsem domluvit, vyťukal krátkou otázku do svého mobilu: „A běžně chodíš do baru sám?“

Bylo mi jasné, že naráží na první setkání. Doufal jsem, že se uvolněná atmosféra nezmění, ale neměl jsem z toho dobrý pocit. Otázky ohledně toho večera, jeho zlomeného výrazu a potřeby nalít do sebe flašku téměř nejdražšího pití v nabídce, mě pálily na jazyku od chvíle, kdy jsme dosedli do boxu. Přesto jsem je krotil. Tušil jsem, že by o tom nechtěl mluvit. Ale teď, když to vypadalo, že zeptat se nebude tak divné, začal jsem je v duchu formulovat.

Jen co jsem mu odpověděl, že občas zajdu do baru sám, už ťukal další otázku.

„Vyhledáváš jednorázovky?“ zase měl ten nečitelný výraz a hluboce se mi zahleděl do očí. Tu otázku myslel smrtelně vážně.

Cítil jsem, jak se mi pomalu dere červeň do tváří. V hlavě se mi z ničeho nic udělalo úplně prázdno a klesla mi nepatrně brada. Musel jsem uhnout očima, byl jsem jak pod rentgenem. Nebyl jsem svatoušek, to ani náhodou, ale taky žádná kurvička. V trvalých vztazích jsem neměl štěstí a tak jsem sexuální frustraci vybíjel jednou za čas s někým neznámým. Ale nešlo to říct nahlas.

Napadlo mě, že chce vědět, zda bych ho bral jako jednorázovou záležitost. Na to bych odpověděl jasné „NE“, i když původně jsem zamýšlel ten večer odejít s dalším chvilkovým potěšením. Ale u něj to prostě bylo jiné. Upoutal mě hned a uvízl v mysli tak hluboko, že jsem zatoužil vědět víc. Jindy jsem nepotřeboval znát muže, po kterém jsem toužil. Vždy to byla záležitost jedné noci, ne více dní.

Neodpověděl jsem mu, nešlo to. Místo toho jsem se zeptal: „Proč jsi tu seděl, pil, nechal mě přisednout a vypadal tak zdrceně?“

Nejspíš takovou otázku čekal, protože, jen co jsem dopověděl, začal vyťukávat odpověď. Napjatě jsem pozoroval jeho výraz, když psal. Byl vážný, přesto sázel slovo za slovem bez zaváhání. Po chvilce dopsal a podal mi odpověď.

„Byl to zlej den. Ukončil jsem roční nefunkční vztah, ve kterém jsem byl už stejně jen já. Potřeboval jsem na chvíli upustit páru. A pak ses objevil ty. Bez slova. Bez otázek. Bylo lepší nepít sám. Řekněme, že jsi byl jako pomocná ruka, i když jsi vlastně nic neudělal. Sice jsem si tě snažil zapamatovat co nejvíc, ale ten obraz nebyl tak ostrý, jak jsem plánoval. Druhý den jsem našel telefonní číslo, bylo nejjednodušší zavolat a zjistit, kdo se ozve. A pak, po týdnu, když jsem vkročil do kavárny a uviděl tě, jakoby mlha z toho večera zmizela. Bylo mi jasné, že jsi to ty a podle tvého výrazu jsem usoudil, že si mě pamatuješ.“

Pak následovala mezera a doplnění.

„Chtěl bych poznat kluka, který ochotně seděl vedle cizího a pak ho ještě pozval.“

Dočetl jsem a všechny mé pocity byly tak neurčité, že jsem nevěděl co si myslet. Zvedl jsem k Danielovi pohled. Trochu mu zacukal koutek, ale v klidu čekal, co udělám nebo řeknu.

„Když ti povím, že několik jednonočních záležitostí za sebou mám, zkazí ti to o mně mínění?“ statečně jsem upíral pohled do jeho očí. Nebylo mi z toho dobře. Klidně by se mohl sbalit a odejít.

Nepatrně zvedl obočí a vypadal udiveně, ale mohlo to ve finále znamenat cokoliv. Nakonec ale sáhl po telefonu. Já mezitím dopil svou sklenici. Takhle nejistě jsem se necítil dlouho. Jako kdyby veškerá radost a puberťácké rozjaření bylo to tam.

„Půjdeme odsud. Co říkáš?“ svítilo na mě z displeje. Bez výrazu jsem přikývl.

 

Chladný vzduch nejspíš vypařil veškerý alkohol z mých žil. Nevypil jsem toho moc, ale přece jen to v teple působilo více. Přesto jsem chladno vítal.

Daniel vyšel ze dveří hned za mnou a zhluboka se nadechl.

„Co teď?“ zeptal jsem se a rozhlédl se po setmělé ulici. Pak jsem věnoval pohled jemu a on kývl nalevo od nás. Vykročili jsme tím směrem.

Bylo ticho a bylo to zvláštní. Nervozita ve mně narůstala s každým dalším krokem. Netušil jsem co má v plánu, což mě vyvádělo z míry. Navíc by možná bylo lepší, kdybychom se už rozloučili a ukončili to. Nač to zdržovat.

Došli jsme zrovna na konec ulice. Daniel se zastavil a rozhlédl se všude kolem. Pak se otočil ke mně. Srdce se mi rozbušilo, když přistoupil o krok blíž. Usmál se. Vytáhl telefon z kapsy a začal něco psát.

Nervózně jsem klopil oči a chystal krátký proslov na rozloučenou. Zklamal jsem sám sebe. Během chvíle se však vše úplně změnilo. Podal mi telefon.

„Máme dvě možnosti,“ stálo na prvním řádku. Zvedl jsem k němu oči a on naznačil, ať čtu dál. „Buď se tu rozejdeme,“ neslyšně jsem zalapal po dechu a říkal si, že se to dalo čekat, ale něco ve mně mi říkalo, ať nedělám ukvapené závěry. Četl jsem dál: „Nebo půjdeme doleva a zajdeme ke mně.“

Srdce mi uhodilo tak silně až má ruka vystřelila k hrudi. Pak jsem se na něho podíval. Nečitelnost pohledu snad ještě zesílila, ale usmíval se. Začínal jsem si zvykat na tuhle posunkovou komunikaci pomocí pohledů. Daniel udělal krok blíž ke mně. Já třes ruky ztlumil stiskem jeho mobilu.

„Jestli udělá ještě jeden krok, tak to bude nenávratně v háji,“ pomyslel jsem těsně před tím, než překonal těch zbývajících pár centimetrů. Zavřel jsem oči.