V neděli jsem dopoledne zvedl telefon a vytočil matčino číslo.

„Ahoj Robíku, jsem ráda, že voláš,“ ozvalo se nadšeně.

Omluvil jsem se jí, že volám až dnes, Daniel mě totiž v posteli zaměstnával natolik důkladně, že jsem se k mobilu dostal až teď v neděli, kdy sám kuchtil oběd. To jsem jí samo sebou neřekl. Po krátkých zdvořilostních větách a vyslechnutí stížností na dvůr plný koťat, jsem mamince konečně řekl, že se o víkendu hodlám objevit. Byla nadšením bez sebe a hned se ptala, co má uvařit. Během jmenování jídel, která se u nás zásadně vařila jen o důležitých dnech, se zarazila.

„Robíku, ty určitě nepřijedeš sám viď?“ ozvalo se z druhého konce spojení a já se na chvíli musel kousnout do rtu.

„Přijedu s přítelem, bude to problém?“ pípnul jsem do sluchátka nejistě, přesto jsem se cítil hrozně šťastně. Těšil jsem se, až jim ho představím. Daniel je někdo, koho prostě musíte představovat s hrdostí, ne jen kvůli tomu co dělá, ale prostě proto, jaký je.

„Ale proč by to měl být problém? Jsem ráda, že mi to říkáš s předstihem, ještě stihnu uklidit. A to budeme muset s tátou na velkej nákup. A dojdu k řezníkoj pro maso na svíčkovou. A taky upeču…“ slyšel jsem, jak si mamka sumíruje seznam úkolů, co všechno bude muset stihnout. Po chvilce výčtu jejích plánu jsem jí zarazil.

„Mami, klid. Není to to dědic královský koruny, nemusíš to tak přehánět. Daniel se těší, až vás pozná a dobrým jídlem a ani tvýma kynutýma buchtama rozhodně nepohrdne. Takže se tak nestresuj,“ uklidňoval jsem ji. Bylo mi jasné, že hned jak položí sluchátko, vlítne do mého bývalého pokoje a začne smejčit pavouky a prachovkou objede všechny skříňky minimálně ještě v úterý a ve čtvrtek, kdy převlékne postel, umyje okno a pořádně vyvětrá. Také nastoupí na kuchyň, obývák a skončí koupelnou, která bude zářit tak čerstvě padlý sníh. Nakonec bude stát u plotny a jídla navaří, jak kdyby mělo přijet celé naše vzdálené příbuzenstvo.

„Takže Daniel,“ ozvalo se z telefonu.

„Ano Daniel,“ vydechl jsem šťastně. „Mami tak se neplaš, ano? Přijedeme už v pátek a myslím, že zůstaneme do neděle, chtěl bych vzít Danyho ke Krejčovejm. Tak to prosím řekni Marušce, že přijdu pomoct. Teď už ale musím jít, máme oběd. Mám tě rád a těším se na pátek… Jo a pozdravuj tátu…pa mami,“ vychrlil jsem s očima upřenýma na Daniela, který stál ve dveřích z kuchyně a pozoroval mě, jak se rozvaluju na gauči. Když jsem odložil telefon, přešel ke mně.

„Kam, že mě to plánuješ vzít?“ tázal se.

„To je překvapení,“ věnoval jsem mu ďábelský úsměv a pak se zvedl. Zamířil jsem rovnou do kuchyně a usadil se ke stolu. „Dany, ten oběd se sám nenandá,“ zahulákal jsem se smíchem. Daniel hned poslušně naklusal a naservíroval mi pečené brambory s přírodním masem v bylinkách.

„Je to výborný,“ huhlal jsem na něj s plnou pusou a potlačoval smích. Moc jsem se těšil, až ho v sobotu dopoledne vytáhnu ke Krejčovejm. Vlastní statek nedaleko od baráčku našich a mají poměrně dost hospodářských zvířat, pár koní a myslím, že by mohli mít i nějaké to čerstvé telátko. Nemůžu se dočkat, jak se bude Daniel tvářit.

*

Úterní ráno jsme se málem pohádali. Daniel trval na tom, že se na další lekci znakovky obtěžovat nemusím, že mě postupně bude učit sám. Já jsem naopak vyžadoval, abych pokračoval v učení s kolektivem. Dost mě to chytlo a byl jsem rozhodnutý udělat maximum pro to, aby se naše komunikace postupně zbavila závislosti na mobilu či jiném prostředku, kdy by si Dany upsal ruku.

„Však tam se mnou chodit nemusíš. Já hezky přijdu k tobě do práce, budu s tebou v kanceláři, pak sejdu k učebně a odbudu si lekci. Až to skončí, vyběhnu za tebou do kanclu a půjdeme domů. Nemusíš čekat před třídou, nebo do ní chodit. Nemusíš se vidět s Alexem vůbec, pokud tě to tak rozčiluje. Jen mě nech ten kurz dokončit. Stačí, že jsem ho začal pozdě. Ano, Dany?“ obtočil jsem mu ruce kolem ramen a pokusil se o psí oči. Vím, že toho Alexe bude snášet těžko, i když za to ten kluk vlastně nemůže. Holt to byla blbá situace a nevhodně použitá slova, nebo v našem případě spíše gesta.

Nakonec mi Dany kývnul a políbil mě na špičku nosu.

„Ani to nebolelo, co?“ zasmál jsem se a než jsme opustili byt, kousl jsem ho během polibku do rtu.

 

Jen co odbila třetí, chtěl jsem vystřelit z kavárny jako namydlený blesk. To se mi však nepodařili. Holky v práci mě obklíčily jako komando zásahovky ozbrojeného lupiče. Byl jsem vystaven další spoustě otázek. Kolegyně totiž hrozně zajímalo, co to má Daniel vlastně s rukou. Po dvaceti minutách vyčerpávajícího výslechu a mým vyhýbavým odpovědím, přede mě položily igelitovou tašku. Když jsem nakoukl do jejího obsahu našel jsem ortézu. Se slovy, že to na mém panu podnikateli bude vypadat rozhodně lépe, než ta motanice obinadla, kterým jsem mu ruku zafixoval, mě propustily. Takže jsem s ohromným zpožděním vybíhal z kavárny s batohem na zádech a igelitkou v ruce.

 

 Výtah vyjel do horního patra a já se vydal po paměti chodbou rovně, dokud jsem nenarazil na dvoukřídlé dveře s Danielovou jmenovkou. Uculil jsem se a zaklepal. Chvíli se nic nedělo a já se napomenul, že nemůžu čekat, že se ozve „dále“, přesto jsem nedokázal vzít za kliku a vejít. Nakonec se však dveře pootevřeli a Daniel mě s mobilem v ruce pobídl, abych vešel.

„Ahoj,“ vydechl jsem a opatrně nakoukl do prostorné místnosti jeho kanceláře. „Moc se omlouvám, ale holky mě zdržely. To bys nevěřil, co se stalo,“ vydýchával jsem to, co jsem nestihl ve výtahu.

Daniel mezitím došel ke svému stolu, odložil mobil a pak se rychlým krokem přesunul zpět ke mně. Stál jsem totiž jen několik centimetrů od stále ještě otevřených dveří a nesměle se rozhlížel, jestli tu náhodou někoho nemá. V dalším momentě jsem se však ocitl v Danielově náruči, zaslechl přibouchnutí dveří a otočení klíče v zámku, už mi bylo jasné, že jsme úplně sami. Pak už si pamatuju jen jeho hladové rty a ruce, které mi rozepínaly bundu.

„Po-počkej,“ drmolil jsem mezi polibky a snažil se ještě zachytit poslední zbytky zdravého rozumu, než se odpotácí stejným směrem jako pevnost v mých kolenou.

Daniel se odtáhl a věnoval mi tázavý pohled. Po vteřině rozmýšlení, jestli mu dám ten dárek od holek teď a zabiju tím šanci na dost vzrušující chvilku v jeho kanceláři, nebo až potom s tím, že hrozí pozdní příchod na lekci, jsem to vzdal. Shodil jsem batoh z ramen, tašku s ortézou jsem pustil k zemi a pověsil se Danymu kolem krku.

„Máme asi deset minut,“ špitl jsem a vrhl se na jeho rty.

 

O necelých deset minut později jsem si natahoval kalhoty a bral si od Danyho láhev s pitím.

„Díky,“ zasýpal jsem. Tahle rychlovka, kdy jsem musel krotit hlasitost, aby se náhodou nedostal nějaký hlasitější zvuk k cizím uším za dveřmi, mě málem zabila. Daniel se rozhodně nekrotil. Navíc jak vidno něco takového plánoval již dobu, protože, když z kapsy vytáhl balíček kondomů s tím, že jeden nasadil sobě a druhý mně, dost jsem valil oči. Přesto jsem se nad tím déle nepozastavoval, naopak jsem byl rád, že jsme nemuseli řešit potencionální škody a vše zůstalo hezky čisté.

„Už budu muset jít,“ prohrábl jsem si vlasy a sáhl po bundě. Batoh jsem si hodil přes rameno a tašku s ortézou mu strčil do ruky.

„Tohle je od holek z práce. Řeknu ti to až cestou domů. Pak tě vyzvednu, zatím,“ vlepil jsem mu ještě rychlou pusu, než jsem si odemkl dveře a vydal se zpět k výtahu. Nejspíš za mnou jen šokovaně zíral.

 

Při lekci znakovky jsem se skvěle bavil. Skončil jsem opět ve dvojici s Alexem, který se ani nepokoušel skrývat obrovskou modřinu pod pravým uchem. Nejspíš byl spokojený sám se sebou, protože se culil jak měsíček na hnoji a hrozně nadšeně konverzoval.

Když hodina skončila, rozloučil jsem se a z učebny vyběhl jako první. Chtěl jsem doběhnout pro Danyho a vylákat ho z budovy dřív než se zbytek třídy začne ploužit domů. Když jsem však vykročil z místnosti, Dany se opíral o protější stěnu a díval se přímo na mě.

 „Myslel jsem, že…“ přistoupil jsem k němu překvapený, že ho tu vidím. Obtočil mi ruku kolem pasu a políbil mě na tvář. Pak se podíval směrem ke třídě, a když jsem se ohlédl týž směrem, pobídl mě k chůzi. Myslím, že jsem ve dveřích zahlédl Alexe.

 

Ve středu po práci jsme zajeli ke mně do bytu. Daniel vytáhl z kufru dvě obrovské papírové krabice a hrnul se ke vchodu. Po tom, co mi prohrábl skříň s oblečením, botník a velice skromnou knihovničku skládající se z jízdního řádu pro vlaky, brožury s rychlými recepty, co mi koupila mamka a několika lístků s nabídkou z nedalekých obchodů s donáškou, nejspíš usoudil, že se přesune také ke kuchyňskému koutu a sbalí mých pár kousků nádobí.

Já byl mezitím vyslán k paní domácí zjistit, jak to vlastně bude se zrušením smlouvy. Paní Fialová bohužel nebyla doma, takže jsme nakonec odjeli zpět k Danymu jen s mými věcmi a zbytek se odsunul na neurčito.

 

Čtvrtek byl podobný úterku. Až na to že se nekonal žádný výslech ohledně Danielova úrazu a naše rychlovka v kanclu netrvala deset minut. Tentokrát si to Daniel naprosto užíval a já, čelem opřený o stůl a s očima převázanýma jeho kravatou, jsem se ovládal na takové úrovni, že jsem chvílemi zapomínal dýchat.

„Jestli mě plánuješ ještě někdy takhle mučit, tak se nediv, když ti odpadnu,“ špačkoval jsem a přetahoval si tričko přes hlavu. Dany se jen uculoval a poslal mi vzdušnou pusu.

Než jsem odešel na lekci, věnoval jsem mu ještě několik polibků. Pak jsem popadl bundu a zpětně se vytratil, myslím, že by se na mě vrhnul klidně znovu.

 

Když jsem si po lekci oblékal bundu, došlo mi, že jsem si nechal batoh u Daniela v kanceláři.  Neváhal jsem a vykročil směrem k výtahu a vyjel do nejvyššího patra.

Procházel jsem chodbou a rozhlížel se kolem. Bylo tu stejné ticho jako předtím, jako kdyby tu nikdo nikdy nepracoval. Dveře od Danyho kanceláře byly pootevřené a z místnosti na chodbu dopadal kužel světla. Když jsem přišel dostatečně blízko, že čidlo zareagovalo a zářivky se rozsvítily, uslyšel jsem hlas.

„Ještě jsi ho neomrzel?“ ozval se povědomý ženský hlas. „No jak myslíš, stejně nevěřím, že to s tebou myslí vážně,“ zaznělo po chvíli ledově. Bylo mi jasné, že Daniel není v kanceláři sám a na návštěvu se dostavila jeho milá máti.

„Danieli, ale copak jsem prro tebe nic neznamenal? Kvůli mně by se ti nikdy nic takového nestalo,“ ozval se další hlas, při kterém se mi stáhl žaludek, a naježily chlupy na zátylku. Bylo jasné, že tam je další nezvaný host. Pán vysokoškolský učitel Jonáš Párrek, zaráčkoval jsem si v duchu jeho směšné příjmení.

Nejsem příznivcem poslouchání cizích rozhovorů, takže po krátkém přesvědčování sám sebe a dalších třech větách, kdy o mně padlo několik opravdu pobuřujících slov, jsem se rozhodl postavit se tomu čelem. Za náš vztah se budu prát, i kdyby to znamenalo rozbít Párkovi ciferník.

Nasadil jsem rázný krok a se slovy „Dany, asi jsem tu předtím zapomněl batoh, jak jsem odcházel ve spěchu,“ jsem vpadl do místnosti.

Daniel stál za stolem ruce semknuté v pěst a bojová pozice naznačovala, že je opravdu rozzuřený. Naopak Zuza kousek od dveří s rukama zkříženýma na hrudi s překvapeným výrazem se otočila za mým hlasem. A Párek, ten zíral jak vyplašené dítě s pusou do kořán.

„Jejda,“ uteklo mi pobaveně. „Dobrý den, nevěděl jsem, že tu Dany není sám.“

„Dobrý den,“ odvětili naráz nečekaní hosté.

„Dany, je tu můj batoh, že jo?“ podíval jsem se na něj a u toho se usmál. Neušlo mi, jak na mě třeští oči, ale i přesto povolil sevření pěstí. Přikývl.

Rozhlédl jsem se tedy po místnosti a našel ho přesně tam, kde jsem ho nechal. Vedle stolu na půl rozepnutý.

„Ro-Robine, co tu děláte?“ ozvala se Zuzana a sledovala, jak přecházím ke stolu, zvedám batoh, zapínám zip a pak se stavím vedle Daniela. Ten se ke mně otočil a dal mi pusu.

„Měl jsem lekci znakovky a jak jsem říkal, předtím jsem tu nechal batoh, tak jsem se vrátil. Trošku jsem se tu zdržel a odcházel jsem na poslední chvíli,“ zasmál jsem se, „A když na mě dole Daniel nečekal, tak mě napadlo, že bude ještě tady.“

„A proč by na tebe měl Daniel čekat?“ zasyčel Párek.

„No,“ nadechl jsem se, ale Daniel mě gestem zarazil.

„Co prosím?!“ vydechla pobouřeně Zuzana. Věnoval jsem Danymu nechápavý výraz, ten automaticky sáhl po mobilu.

„Právě jsem jim sdělil, že spolu bydlíme,“ četl jsem z displeje a přišlo mi, že mi srdce vynechalo úder.

 „To nemyslíš vážně!“ zařval Párek. „To-to byl náš byt!“ Viděl jsem jak mu pomalu brunátní obličej a odolával jsem nutkavé potřebě zasmát se.

„Správně, byl,“ pronesl jsem šeptem a Daniel mě šťouchnul do žeber. „Promiň, ale řekl to správně, ne?“ otočil jsem se k němu s pobaveným úšklebkem, který mi Dany opětoval. Bylo jsem rád, že jsem pobavil i jeho.

„To bylo nevhodné, nemyslíte, Robine?“ ozvala se opět Zuzana.

„Ne, nemyslím,“ pronesl jsem suše.

Daniel se vložil mezi nás a klidně gestikuloval. Zuzana i Párek na něm visely očima.

„Vždyť jsme polovinu věcí vybírali společně, i když ten byt byl tvůj. Jak to – jak to Danieli můžeš… Jak- jak jsi mohl?“ Párek zněl dosti ublíženě. Bohužel mě to nijak netrápilo a tak jsem jen sledoval, co se bude dít dál.

„Danieli, ale tohle jsi přehnal, ne?“ na matčina ostrá slova jen zavrtěl hlavou. „Zavolám ti zítra. Dnes už toho zaznělo víc než dost,“ pronesla Zuzana suše.

Na to Daniel máchl naštvaně rukama a Zuzana zalapala po dechu.

„Já ti sdělila jen svůj názor. Stejně se chováš, jak chceš a děláš si, co chceš. Pouštíš si do kanceláře cizí lidi,“ mluvila tak klidným tónem až mě z toho mrazilo v zádech.

„Promiňte, paní Langová, ale nemyslíte, že je Daniel dospělý a může si dělat, co chce?“ ozval jsem se tiše a upřel přímý pohled na ženu, která mi už svými připomínkami začínala pít krev.

„ Ano to sice je, ale vždyť se znáte sotva pár týdnů a můj syn si vás už nastěhoval do bytu, pustil do kanceláře a ty další věci,“ odvětila.

„To, že se vám nezamlouvám, nějak přežiju, ale nemusela byste o mě mluvit tak, jak mluvíte. Daniela miluju, a dokud bude on milovat mě, tak mu budu stát po boku,“ dořekl jsem a cítil, jak se mi podlamují kolena. Daniel mi instinktivně obtočil ruku kolem pasu a políbil mě na spánek.

„Jonáši, odcházíme,“ zavelela a otočila se k odchodu. Od dveří se ke mně otočila, „Pokud mému synovi ublížíte…“

„Nemám k něčemu takovému nejmenší důvod,“ můj vyrovnaný hlas mě až děsil.

„Danieli, snad nebudeš litovat,“ ozval se roztřeseně Jonáš, který měl očividně slzy na krajíčku.

Daniel udělal gesto pro „nebudu“. Na to se Jonáš otočil a vyšel z místnosti za paní Langovou. S Danielem jsme osaměli.

„To bylo něco,“ vydechl jsem a pobídl Daniela k pohovce. Nutně jsem si musel sednout.

„Zvládl jsi to bravůrně,“ naťukal do mobilu a hladil mě po paži. Dost mě to uklidňovalo.

„Jo? Už mě to zkrátka rozčilovalo, jak o mně tvá matka mluví. Ale nevím, jestli něco podobného ještě zvládnu. Kdyby aspoň předstírala, že semnou vychází, ale tohle … vždyť to je jasné odmítání,“ drmolil jsem a snažil se potlačit únavu.

„Já vím. Je mi to líto, ale snad si časem zvykne. Navíc je tu i jedno pozitivum. Jonáš to už nejspíš pochopil a nebude dělat problémy,“ cvakal Daniel slovo za slovem.

„Aspoň nějaké pozitivum,“ zívl jsem. Na to že bylo teprve kolem sedmé, jak jsem zjistil při pohledu na velké moderní hodiny na zdi za stolem, kterých jsem si všiml až teď, jsem byl hrozně unavený. „Půjdeme domů?“ ozval jsem se tiše a podíval se na Danyho. Přikývl.

 

 

Když za námi klaply dveře bytu, zamířil jsem rovnou do koupelny. Mezitím Daniel udělal večeři, obložený chleba se zeleninou a pustil film. U jídla a sledování nějakého dramatu jsme se dohodli, v kolik zítra vyrazíme. Vycházelo to zhruba na výjezd v pět odpoledne s tím, že si předtím musíme zabalit věci.

„Hele a ty zelený holiny jsi mi vzal, nebo se budu muset stavit u mě?“ tázal jsem se na jediný kus mé obuvi, který bych si nutně potřeboval vzít.

„Bude v bedně s botami, která je na chodbě. Nikdy bych na tvé sexy zelené holiny nezapomněl,“ četl jsem z mobilu, zatím co se po mě Daniel sápal a rty ochutnával mou horkou pokožku na krku.

„To je fajn, budou se hodit,“ zahuhlal jsem si sám pro sebe, než jsem si ho přitáhl k polibku. Jako kdyby ze mě únava opadla a vzpomínka na to šíleně dramatické divadlo v kanceláři nikdy neexistovala. Teď tu byl jen gauč, tlumené světlo z televize, já a on a neuvěřitelná touha dohnat se opět do bodu, kdy odpadneme vyčerpáním.

 

 

„Dany! Zaspali jsme,“ hlásil jsem z polospánku svému klidně oddechujícímu milému. Ten se zavrtěl a otevřel oči.

„Dobré ráno, je právě osm hodin a ani jednomu z nás nezvonil budík, protože tvůj telefon má vybitou baterku a můj je kdesi v batohu na chodbě,“ sděloval jsem zjištěné informace. Pak jsem vylezl z postele, došel na chodbu, vyhrabal telefon a hledal Mončino číslo, abych jí sdělil, co už určitě dávno ví. Pak jsem zamířil do koupelny, kde pod vlahou sprchou stál Daniel a pokoušel se probrat. Nejspíš jsme to večer přehnali a ona únava si teď vybírá svou daň. Vlezl jsem k němu a po dostačujícím polibku na dobré ráno a smytí včerejších stop po orgasmech, jsem vylezl a zamotal se do osušky. Daniel mě následoval.

Po rychlé snídani a obléknutí jsme volným krokem opouštěli byt a autem vyrazili do práce. Monča se na mě usmívala a skrze zuby cedila, že to má rozhodně u mě. Záviděl jsem Danymu, že takový problém nemá a nikdo na něj nesyčí jak jedovatá harpie.

Má závist se zdála naprosto zbytečná, protože, když se kolem poledne objevil, objednal si obědové menu s sebou a strčil mi do ruky lístek, že bude muset v práci zůstat o hodinu déle, spadl mi úsměv z tváře. Prý se jeho postarší sekretářka dosti rozčilovala, že nemá hotovou svou práci a klienti i sesterské firmy čekají na dokumenty, které ještě neodfaxoval, a přitom už dávno prý měly být pryč.

Daniel vypadal zmoženě, přesto na konci zmuchlaného lístku stálo, že mám přijít po třetí k němu do kanceláře.

 

Ve tři třicet jsem stál před dvoukřídlými dveřmi a poslouchal, jak stará siréna hubuje svého šéfa. Neodvažoval jsem se zaklepat. Až, když jsem zaslechl cosi o tom, že příště na to osobně dohlédne, a že pro teď tedy už může odejít, jsem uskočil od dveří, než se rozlétly. Žena se ke mně otočila a sjela mě kritickým pohledem.

„Dobrý den,“ pípnul jsem a čekal, že mě taky sjede oním napruženým tónem.

„Dobrý den, pan Daniel už jde. Přeji hezký víkend,“ s tím se otočila a odešla. Jen jsem byl schopen stát a zírat za ní.

„A-ahoj Dany, co to bylo?“ vytřeštil jsem na něj oči, když jsem nakoukl do kanceláře. Daniel se lokty opíral o stůl a dlaněmi si podepíral hlavu. Vypadal dost unaveně. Jen co mě však uviděl, vyskočil a šel si pro pusu. Polibek na přivítanou, pár prostých gest ve smyslu „Ahoj, jdeme domů,“ a už mě bral za ruku, tahal ze dveří a zamykal je.

„To bylo rychlé,“ zasmál jsem se.

 

Zabalit si věci s sebou byl téměř nadlidský úkol. Mé montérky zůstali doma, ale holiny se naštěstí našly, takže zbývalo hodit do tašky jen pár triček, čistých boxerek a nějaké ponožky. Naopak Daniel ten balil jak na dovolenou. Tohle sako a tamty kalhoty. Košili bílou i modrou a náhradní boty.

„Víš, k našim si můžeš vzít klidně ty super sexy tepláky a vytahaný pyžamový tričko. Těm to bude jedno,“ smál jsem se a kroutil nevěřícně hlavou, jak si může na vesnici brát světlé kalhoty.

Po dvou hodinách balení, jídla a odpočinku jsme konečně vyrazili na cestu. Daniel vyhledal v navigaci název vesničky, ze které pocházím, a když auto napočítalo 123km, jen se ušklíbl.

„Budeme tam do dvou hodin, ještě se totiž musíme někde zastavit,“ podal mi telefon a pak se rozjel. Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl. Doufal jsem, že u nás doma to bude všechno v pořádku.