Půl dvanácté pryč, když jsme vcházeli do budovy krytého bazénu. Za přepážkou seděla štíhlá žena s tmavě hnědými kudrnatými vlasy, mohlo jí být kolem čtyřiceti. Postřehl jsem, jak se jí zalesklo v očích, když pohlédla na Daniela. Toho samozřejmě ani ve sportovním ohozu neopustila aura někoho na úrovni a tak nebylo divu, že na něm žena visela očima. Usmála se a on úsměv oplatil.

„Dobrý den,“ napochodoval jsem rázně před Danyho, jako kdyby do mě píchla vosa. Úplně ho ohmatávala pohledem, což se mi ani náhodou nelíbilo.

„Dobrý den,“ přelétla mě pohledem a pak opět věnovala svůj zájem jemu. Jako kdybych byl vzduch, nebo možná míň. Trochu jsem si odkašlal a nevrlým tónem objednal dvakrát na hodinu do bazénu. Žena s odporem odtrhla oči od Daniela, který nečinně přihlížel mému hulvátskému chování. Následně párkrát hrubě ťukla do klávesnice a podala mi účtenku. Zaplatil jsem, vzal lísteček, čapnul Daniela majetnicky za ruku a vlekl ho ke schodům do patra. Ani jsem nepoděkoval. Daniel mi posunky vynadal, že jsem se choval neurvale, ale já to ignoroval.

„Div nevyslintala další bazén!“ odfrkl jsem si tiše při cestě do schodů. Pak jsem se ale k Danielovi naklonil a zlehka ho omluvně líbnul na tvář. Udiveně zamrkal, ale nakonec se usmál a jemné líbnutí oplatil. Ještě než jsme přešli v mezipatře k dalším schodům, otočil jsem se na ženu u pokladny. Naskytl se mi pohled na její šokovaný výraz, který mě natolik uspokojil, že jsem se začal culit a k tomu odolával vypláznout na ni jazyk. Přece jsem to jen já jediný, kdo má to privilegium chytnout Dannyho za ruku, dotýkat se jeho tělo a ty všechny ostatní věci.

 

„Co to bylo s tou pokladní? Proč jsi na ni byl tak odměřený? Jo a taky jsi to neměl platit! To já tě pozval,“ četl jsem z telefonu, když jsme se v šatně převlékali.

„Ale nic,“ vydechl jsem a vrátil mu telefon. „S tím placením to je fuk. Je to jen vstup do bazénu. Jestli ti to tak moc vadí, tak mě potom můžeš pozvat na oběd,“ mrkl jsem na něj, „ale není to tak, že musíš platit úplně všechno. Já peníze mám,“ svlékal jsem ze sebe svršky a vedl monolog. Mezitím mi stále oblečený Dany psal odpověď a jen, co jsem se napřímil, vrazil mi mobil do ruky a sám se začal svlékat. Pozoroval jsem, jak postupně odkrývá každou část svého těla. U toho mi přišlo na mysl tolik nemravných myšlenek, co bych s ním právě teď provedl, že jsem uvízl ve fantaziích. Až, když se Daniel narovnal a tkaničkou v pase si utáhl plavky, jsem se vzpamatoval. Povytáhl obočí.

„No, dobrá, oběd je na mě. Nebudu protestovat, když budeš chtít něco zaplatit, ale já tě pozval, takže pro příště: zvu = platím,“ dočetl jsem a vracel mu mobil zpět. Během okamžiku jsem ho však měl zpátky v rukou. „Zlato, ale dneska není nuda. Měl by sis rychle obléknout plavky, ať nestrávíme celou hodinu v šatně.“

Nechápavě jsem sjel pohledem ke svému klínu. „Jo, to bych asi měl,“ zazubil jsem se.

 

Sprchou jsme proběhli opravdu rychlostí blesku a už jsme s osuškami přes rameno vcházeli do prostoru plaveckého bazénu. Délka pětadvacet metrů s osmi drahami a všudy přítomná vůně chlóru. Skokanské můstky z jednoho, ze tří a z pěti metrů, se tyčily nad klidně se vlnící hladinou. Bazén byl úplně prázdný.

„Máme štěstí!“ vydechl jsem a v duchu se radoval, že mi Daniela nebude nikdo očumovat a budeme mít na dovádění ve vodě klid a žádné svědky.

Dany přikývl, odložil ručník na lavičku a už se hrnul ke stupínkům. Následoval jsem ho a samozřejmě předběhl. Vylezl jsem na vyvýšení a chystal se skočit šipku, když se ozval smích a brebentění. Zvedl jsem hlavu a podíval se k druhé straně bazénu. Přišla plavecká škola, asi dva tucty malých dětiček.

„Tak si myslím, že tu asi sami nebudeme,“ hlesl jsem směrem k Danielovi. Ten jen pokrčil rameny a vylezl na vedlejší stupínek. Otočil se na mě a pohodil hlavou k vodě s ďábelským úsměvem.

„Závod? Tam a zpět?“ zeptal jsem se nadšeně. Přikývl. „Tak já to odstartuju,“ přešlápl jsem. „Připravit … pozor … teď!“

Oba jsme skočili a zapluli pod hladinu. Nasadil jsem kraula, byl nejrychlejší. Sotva jsem se ale stačil vzpamatovat, už jsem byl na druhé straně a otáčel se. Ještě párkrát máchnout rukama a zakopat nohama a konec. Vynořil jsem se z vody a lapal po dech. Daniel se pohupoval kousek ode mě a čekal, až se vydýchám.

„Projel jsem to, co?“ zeptal jsem se a rukou se přidržel za kovový úchyt pod stupínkem, trochu mě to táhlo ke dnu. Pokýval na souhlas. „Takže, jakou cenu si vybere vítěz?“ zašeptal jsem, když jsem popadl dech. Nasadil jsem ďábelský úsměv a pod vodou natáhl ruku k lemu jeho plavek. Zahákl jsem za ně ukazovák a pomalu jej tahal k sobě. Daniel se na mě ušklíbl, ale mou ruku zase odstrčil na bezpečnou vzdálenost. Následně mi naznačil, abych se nadechl, pak mě chytil za zápěstí a během chvíle jsme byli oba pod vodou.

Otevřel jsem oči a snažil se nevnímat štípání chlóru. Díval jsem se na Daniela, jak se na mě usmívá. Přitáhl si mě blíže, pustil má zápěstí, jednou rukou mě objal kolem pasu a druhou si přidržel mou bradu.

Proud drobných bublinek zalechtal na rtech a během dalšího okamžiku jsem přišel o veškerý kyslík, který jsem předtím nabral do plic.

Po krátké chvíli jsem mu musel zarýt nehty do ramen. Snažil jsem se odtáhnout, což Daniel pochopil. Pustil mě. Rychle jsem zakopal nohama a vynořil se nad hladinu. Vdechl jsem chlórem obohacený vzduch a vrátil tak mozku upíraný přísun kyslíku.

„Myslím,“ nabíral jsem hltavě další dávky kyslíku, „že to-tohle byla dostatečná cena.“ Zazubil jsem se na něj. Daniel přikývl, rukama mě objal kolem pasu a na špičku nosu mi dal letmou pusu. Pak mě pustil a dal se do plavání.

Rty mě stále ještě lechtaly a já věděl, že tohle rozhodně nebylo na posledy, kdy mě sebral dech. I když příště snad nebude hrozit utonutí.

 

Ani nevím, kolik jsme toho uplavali, ale když jsem vylézal z bazénu, přišlo mi, že mi někdo na kotníky připevnil dva obrovské balvany. Daniel se ale procházel, jako kdyby byl nejlehčí člověk na světě. Usmíval se a na oplátku mával malým holčičkám, které na něj pokukovaly, culily se a mávaly mu.

„Není jim určitě ani pět a už mají tak dobrý vkus,“ špitl jsem mu u ucha a dloubl ho prstem do žeber. Cukl sebou, ale zasmál se. Pak si mě za loket přitáhl k sobě, natočil mě čelem k holčičkám a políbil mě na tvář. Dívenky se začaly pohihňávat a celé rozjařené měly co dělat aby se nenalokaly vody. Nakonec jim ale Daniel zamával naposledy a já celý rudý za ním odcházel do sprch. I když ty dívenky z toho měly sotva rozum, byl jsem v neuvěřitelných rozpacích.

 

Paní u přepážky jsem řekl „Na shledanou“, tak nahlas a jak nejhruběji jsem mohl, až nadskočila a já si od Danyho vysloužil další káravý pohled. Pak už jsme nasedali do auta a jeli vstříc něčemu do žaludku.

Navrhl jsem Pizzu a to v té pizzerii, kde jsme byli poprvé na jídle. Tušil jsem, že to obří kolo pro dva bude to pravé na zahnání hladu. Daniel, který se soustředil na řízení, s úsměvem přikývl na souhlas.

 

Když jsem dojedl poslední sousto své poloviny italské pochoutky, teprve jsem pochopil, že se nám náš společný čas krátí. Za hodinu mi začínala směna a Dany si pak bude muset jít zabalit a vydat se na cestu.

„Pokaždé, když budeš stavět, tak mi napíšeš, že jo?,“ špitl jsem a zvedl hlavu od prázdného talíře.

„Pošlu ti radši dvě zprávy. Jakmile zastavím a než se dám zase do jízdy,“ odpověděl mi. Cítil jsem z toho však sarkastický tón a jeho smích to jen potvrdil.

„Hele nedělej si ze mě legraci! Já jen, že je to dlouhá cesta, budeš tam dlouho a budeš mi dost chybět,“ mluvil jsem tiše. Tak nějak jsem si nedokázal představit, že z ničeho nic se tak dlouho neuvidíme, i když jsou to jen čtyři dny. Takhle jsem nikdy na nikoho upnutý nebyl. Dobře jsem si uvědomoval, že to není moc dobře.

„Myslíš, že mně se stýskat nebude? Co, když se v kavárně objeví nějaký jiný frajer a přebere mi tě. To, že tě nebudu mít jak zkontrolovat, mě příšerně znervózňuje,“ odepsal a sám se u toho nepatrně začervenal. Bylo to pro něj stejně rozpačité jako pro mě. Měl jsem sto chutí se na něj vrhnout a zlíbat ho do bezvědomí. Zavřít se s ním domů a milovat se dokud oba neodpadneme vyčerpáním.

„Neboj, nikdo takovej se neobjeví. Hlavně myslím, že ani nikdo takovej neexistuje,“ tu druhou větu jsem zašeptal, ale podle toho jak se Danielovi zalesklo v očích, jsem pochopil, že to slyšel. Natáhl ke mně po stole ruku. Já tu svoji položil do jeho nabízené dlaně a zadíval se mu do očí. Možná, že to působilo až kýčovitě romanticky, ale tohle gesto, kdy jeho ocelové oči planuly jen pro mě, znamenalo opravdu hodně.

Ještě chvíli jsme seděli v pizzerii a v rozhovoru zabrousili do plánů jeho služební cesty a jednání s německou firmou. Pak Dany zaplatil a odešli jsme k autu.

 

Seděli jsme v autě na parkovišti nedaleko kavárny a už mi zbývaly jen minut. Drželi jsme se za ruce a užívali si poslední chvíle předtím, než se na pár dní odloučíme.

„Mám na tebe jednu prosbu,“ napsal.

„Ano?“ vyhrkl jsem nejistě. Netušil jsem, co to bude, ale byl jsem napnutý. Nejspíš bych byl schopen udělat cokoliv, o co by mě požádal.

Daniel pustil mou ruku a zašátral jí v kapse bundy. Podal mi kroužek, na kterém byli tři klíče. Nechápavě jsem zíral, co to má být.

„Jsou to klíče od mého bytu a od schránky. V pátek by bylo potřeba vybrat poštu a zalít květiny. Ty čtyři dny by to sice vydržely, ale v pátek je obvykle zalévám, takže jim v tom nechci dělat zmatek. Myslíš, že to pro mě můžeš udělat?“ četl jsem řádky a u toho cítil, jak se mi tělem rozlévá obrovské teplo.

„Jistě, to je maličkost,“ usmál jsem se na něj a stiskl klíče v ruce.

Kdyby jen věděl, co to pro mě znamenalo. Jako kdyby mi dal klíče od svého srdce, i když jen kvůli zalití květin.

Udělal gesto, aby vyjádřil díky. Nad tím jsem mávl rukou a zopakoval, že to nic není. Pak jsem se k němu naklonil a políbil ho. Jen něžně a vtiskl jsem do toho všechno to, co to pro mě znamená.

Když jsem se odtáhl, Daniel prudce udělal par znaků.

„Víš, že ještě potřebuju překlad, ne?,“ zaúpěl jsem a pomyslel si něco o tom, že za tu doby co bude pryč, se budu muset naučit nějaké ty znaky sám.

„Volně přeloženo: Pomiloval bych tě do bezvědomí teď hned a právě tady… Nikdy se tě nenabažím,“ četl jsem a u toho mi zaškubalo ve slabinách.

„Já tebe taky ne!“ zahuhlal jsem a vrhl se opět na jeho rty. „A neříkej … nic… o … milo … milování,“ zavzdychal jsem mezi polibky. „Už není čas,“ zakňučel jsem a odtáhl jsem se. „Musím do práce, nebo dostanu vynadáno,“ věnoval jsem mu smutný úsměv.

„Ozvu se, neboj“ napsal. Pak si mě přitáhl do náruče, silně stiskl v objetí. Nasál jsem jeho vůni a pak se trochu odtáhl. Posledních pár polibků.

„Budu čekat. A dávej na sebe pozor,“ vydechl jsem, vrazil mu poslední pusu a vyrazil z auta. Od rohu kavárny jsem mu naposled zamával a pak zamířil nechtě do práce.

 

O pauze jsem sprintoval ke skříňce a kontroloval mobil. Měl jsem pět přijatých zpráv. Samozřejmě všechny od něj. V první stálo, že nemůže najít oblíbenou kravatu, pak, že si mám v lednici vzít cokoliv k jídlu, až přijdu zalít květiny a přání, aby mi den v práci utekl rychle. V následující byla informace o tom, že vyráží na cestu a líbá mě. V té další informoval o koloně na dálnici a o tom, že se půl hodiny nehnul z místa. Pak psal, že kdybych tam byl s ním, věděl by jak ten čas zabít. A když jsem otevřel tu pátou, která nebyla ani tak esemeskou jako ememeskou, tak jsem málem dostal infarkt. Netušil jsem, že by se zrovna on fotil mobilem, ale jeho “selfíčko“, mě absolutně odrovnalo.

„No tak teď se fakt culíš jak debílek,“ ozval se ženský hlas. Lekl jsem se a mobil mi málem spadl na zem.

„Proč mě lekáš?“ zahučel jsem s rukou na prsou a cítil jak mi srdce prudce buší do hrudní kosti.

„Copak tam máš hezkého, že se tak usmíváš, co? Ukaž!“ Monča byla od přírody nejvlezlejší ženská, kterou jsem kdy poznal. Takže, když jakože náhodou procházela za mnou, tak byla tak nápadná jako sněhulák v létě, když se nade mě naklonila a prohlížela displej mého mobilního telefonu.

„Ale nic,“ zahuhlal jsem a ze zprávy vyjel. Nepotřeboval jsem, aby viděla všechno.

Rychle jsem otevřel novou zprávu a napsal Danymu pár slov, že vypadá nehorázně sexy a podlehl bych mu hned teď. Že bych mu rád zkrátil čekání na dálnici menším vzrušujícím zážitkem, ale že se k tomu dostaneme, až někam pojedeme spolu a pak, že musím zpět do práce, protože je pauza krátká. Slíbil jsem, že se mu ozvu jen, co skončím a poslal jsem mu pusu. S tím jsem telefon zamkl, schoval do své skříňky a tu také zamkl. Pak jsem do sebe hodil pár loků vody a spěchal zpět na plac.

 

Po dalších pár zprávách, které jsem četl cestou domů, jsem se culil snad ještě víc, než předtím. Přišlo mi pár fotek z odpočívadla těsně před hranicemi. Daniel mi zdokumentoval kelímek s kávou, opravdu nechutné záchody na benzínce a auto, které mělo nalepené řasy. K tomu byl komentář, jestli si nemá pořídit na auto taky něco takového, protože už potkal alespoň páté a nejspíš to hrozně frčí. Do odpovědi jsem se mu vysmál, protože dát si na auto takovou obludnost by mělo být trestné.

Daniel neodepisoval, takže jsem pochopil, že je nejspíš ještě na cestě. Zvládl jsem sprchu a spořádal jeden z dortů, který jsem si u nás v kavárně koupil. Pak jsem zalezl do postele a i přes silné přemáhání pomalu propadal spánku. Po chvilce mě však zabzučení mobilu vystřelilo do sedu, ale nadšeně jsem hledal přístroj.

Dany hlásil, že je na místě a v pořádku. Psal o tom, jak je unavený a na hotelu padl na postel, prý už dobrých deset minut se nehýbe. Myslí na mě. Chce mě u sebe a … Nechápu, jak mi z takové zprávy mohlo být z ničeho nic takové horko, když jsme ve skutečnosti dělali o mnoho horší věci. Přesto jsem mu odepsal něco podobného.

Chvíli jsme si vyměňovali nemravné texty, ale na nic víc jsme neměli sílu nejspíš ani jeden, protože jsme si vzájemně poslali dobrou noc. Zasmál jsem se nad tím, jako kdybychom si četli myšlenky. Usínal jsem s úsměvem na tváři.