Během cesty jsem dělal uraženého. Navíc jsem měl tak stažený žaludek, že jsem pochyboval, že tohle zvládnu. Přišlo mi to jako absolutní podpásovka.

„Co si sakra myslí?“ pronesl jsem v duchu a žmoulal rukáv mikiny. Z ničeho nic jedeme za jeho rodinou. Mohl mě to říct alespoň normálně, ale jak se mám před nimi prezentovat takhle oblečený? Naštěstí mám náhradní rifle a košili, takže přece jen nebudu vypadat naprosto nevhodně.

Během cesty jsem postřehl, jak po mě Daniel po očku zahlíží. Ignoroval jsem ho, nebo se tedy alespoň snažil.

Asi po hodině cesty zastavil u lesa, vypnul motor a vystoupil z auta. Opřel se zády na o dveře a psal zprávu. Krčil jsem se a snažil se zahlédnout, co a komu píše. Ale když se otočil a otevřel dveře, málem jsem se uhodil do hlavy, jak jsem se rovnal a dělal jakoby nic. Byl jsem naprosto nápadný.

Postřehl jsem v jeho tváři pobavení. Taky mi hodil mobil do klína, a když si sedl, naklonil se ke mně. Ruku mi položil na koleno a pomalu jí táhl výš. Lechtalo to a taky to způsobovalo nemalé pnutí v mých slabinách.

„Jak si může dovolit mě tu takhle vzrušovat, když jsem naštvaný?“ zařval jsem v duchu a odstrčil jeho pracku pryč. Četl jsem, co mi napsal.

„Psal jsem sestře, že dorazíme až po poledni. Takže máme čas. Chceš se někde zastavit? Nebo jedem rovnou?“

„No rád bych se převlékl. Přece tam nepřivedeš vidláka v montérkách,“ zahuhlal jsem a cítil, jak se jeho ruka opět promenáduje po mém stehně vzhůru. Odvrátil jsem pohled a podal mu telefon. Poslepu jsem nahmatal pás a snažil se jej rozepnout. Chtěl jsem se převléknout nejlépe hned. Daniel mi ovšem opět podával mobil a rukou byl těsně u mého klínu, že jsem měl co dělat abych si nepředstavil, co všechno by se teď mohlo stát.

„Nepřevlíkej se. Tohle je dokonalé. Myslím, že uděláš dojem,“ přečetl jsem a zalapal po dechu. Na odhaleném krku jsem ucítil jeho rty. Rukou mi zajel po tričko. Pohladil holou kůži a vydal se vzhůru. U toho mě líbal na krku a já pomalu roztával. Nedokážu se na něj zlobit, ne když se mě dotýká.

„Danieli, měli bychom jet, ne?“ vydechl jsem a slastně zapředl, když jeho prsty zavadily o mou bradavku. Polibky si razil cestičku k mým rtům. Spodní ret obkreslil jazykem, a když jsem pootevřel ústa a vybídl se, políbil mě.

Opět jsem se dokázal soustředit jen na jeho doteky, hluboký polibek a přítomnost.

„Danieli, opravdu bychom měli jet,“ vydechl jsem znovu, když se ode mě odtrhl. Usmál se. Sáhl pro telefon, který mi ležel v klíně, a když se dotkl boule, která se mi udělala na kalhotách, cukl jsem sebou a on zvedl překvapeně obočí.

„To tam chceš přijet takhle?“ napsal v rychlosti na mobil.

„To rozdýchám po cestě,“ vydechl jsem a zavrtěl se v sedačce. Podíval jsem se na něj a v jeho šedých očích zaznamenal jakousi jiskru. Hned mi bylo jasné, co chce dělat.

„Ne! Už takhle máme zpoždění! Nedělej …“ zbytek věty se ztratil v mém vzdechu, protože rychlost, jakou mi rozepnul kalhoty a zajel do nich rukou, byla opravdu obdivuhodná. Vyprostil mé vzrušené mužství a párkrát přejel po celé jeho délce.

Zacpal jsem si pusu rukou a snažil se tlumit vzdechy. Pak se ale k mému klínu sklonil a celého mě pohltil do úst. Zprudka jsem otevřel oči a rukama mu zajel do tmavých vlasů. Jeho práce jazykem byla precizní. Špičkou dráždil uzdičku mého penisu a já už nebyl schopný potlačovat steny, které vycházely samovolně z mých úst.

„Už budu,“ vydechl jsem zmoženě a instinktivně přirazil proti jeho ústům. Daniel špičkou jazyka kmital po ústí močové trubice a rukou pevně stisk můj penis u kořene. Vyhekl jsem a sprška spermatu zaplnila jeho ústa.

Odtáhl se a obsah úst spolkl. Vylovil z přihrádky v palubovce papírové kapesníčky a podal mi je, abych se mohl očistit.

„No vidíš, ani to nebolelo,“ dal mi přečíst krátkou zprávu na mobilu.

„Já ti dám, nebolelo!“ zahučel jsem udýchaně a kontroloval, jestli náhodou na kalhotách nebo tričku neulpěla zbloudilá kapička. Naneštěstí ne.

„Ani se nemusíš převlíkat, což je dobrá zpráva,“ dodal po chvilce a pochechtával se.

Narovnal jsem se a upravil si pás. Pak jsem se k němu naklonil a zašeptal mu do ucha: „Doufám, že si alespoň vyčistíš zuby nebo vypláchneš pusu. Nechtěl bych být totiž na místě tvé maminky a sestry.“ Pak jsem se odtáhl a sledoval jeho překvapený výraz. Párkrát zamrkal a pak po mě střelil pohledem.

„Být tebou se starám o sebe, abys tu první pusu neschytal ty!“ naklonil se ke mně a drápal se po mně jako neodbytná kočka.

„Nech! Danieli! Hej, počkej!“ smál jsem se a odstrkoval ho od sebe, ale zapnutý pás mi to znemožňoval. Nakonec mě chytl za bradu a začal něžně oždibovat mé rty.

„Ty – jsi – ale – zme – tek,“ slabikoval jsem mezi jednotlivými pusami. Pak se odtáhl. Zalovil mobil opět v mém klíně a mě proběhlo hlavou, že už to musí dělat naschvál.

„Tak už radši jedem, ne?“ vrazil mi mobil do ruky, narovnal se v sedadle a připoutal. Motor zaduněl a během chvíle už bylo lesní odpočívadlo v nenávratnu za námi.

 

Přijeli jsme do malého městečka. Všude stály rodinné domky a podél chodníků sem tam nějaké to auto. Daniel zpomalil a rozhlížel se po ulici. Během chvíle se před námi po levé straně objevil obrovský bílý přízemní dům. Vypadal spíš jako nízká vila s garáží minimálně pro tři auta a už vůbec jsem si nedovoloval odhadnout jak velký prostor je za domem.

Daniel hodil levý blinkr a zaparkoval před dveřmi garáže.

„A sem mám jít v montérkách?“ vydechl jsem zmučeně a střelil po něm naštvaným pohledem. Na to mávl rukou a smíchem se soukal z auta.

Mě naopak do smíchu nebylo ani náhodou. Ruce se mi rozklepaly a v krku se mi usadil knedlík. Nemotorně jsem odepl pás a otevřel dveře auta. Daniel byl už u mě a nejspíš by byl schopný dostat mě z toho auta násilím, kdybych nevylezl sám. Ale, jen co se moje nohy dotkly štěrkového povrchu, natáhl ke mně ruku. Úsměvem se mě snažil povzbudit, ale moc to nepomohlo. Uchopil jsem nabízenou dlaň a on mě tak vytáhl na nohy. Dveře od auta bouchly a Daniel jej zamkl. Ruku v ruce jsme šli do jámy lvové.

 

Stáli jsme před dveřmi. Ještě než zazvonil, políbil mě na tvář a stiskl mou ruku. Cítil jsem se jako před maturitou. Žaludek mi dělal kotrmelce a celý jsem byl tak sevřený, až jsem zapomínal dýchat.

Zvonek udělal ding dong a já o krok ucouvl. Daniel se ke mně otočil a jeho pohled byl stejně tak soucitný, jako povzbudivý. Chtěl jsem ho obejmout, ale v tu chvíli se dveře rozletěly dokořán a na celou ulici se ozvalo: „Čau brácha!“

Trhnul jsem sebou a od Daniela o kus odskočil. Přesto jsem jeho ruku nepustil.

Obrátil se k sestře a věnoval ji krásný úsměv. Odmávl zasalutování jako pozdrav. Pak teprve pustil mou ruku a objal ji. Když se od něj odtáhla, pronesla něco ve smyslu, že mu to sluší. Daniel ji gestem poděkoval a následně se otočil ke mně. Čapl mě za ruku a přitáhl blíž.

„Ty musíš být Rob!“ vydechla dívka. Měla o pár odstínu světlejší vlasy než Daniel a velké hnědé oči. Byla štíhlá a oblečená do úzkých černých kalhot a květované halenky. „Já jsem Lia, moc ráda tě poznávám. Brácha mi o tobě psal,“ natáhla ke mně ruku. Podal jsem jí svou a přiměřeně stiskl se slovy, že mě také těší. Nervozita ze mě trochu opadla, ale pak nás pobídla dovnitř a dodala, že se nemusíme zouvat. Jen co za námi klaply domovní dveře, bylo to snad ještě dvojnásobně horší. Přitiskl jsem se k Danielovi a snažil se rozdýchat to, že setkání s jeho maminkou je už nevyhnutelné.

Procházeli jsme úzkou předsíní vymalovanou do světle béžové. Daniel mě držel za ruku a u toho něco psal do mobilu. Pak mi zprávu podal.

„Neměj strach. Lie se líbíš, Šárce taky a mamka je úžasná, jen vydrž. Za chvíli ta nervozita povolí,“ četl jsem konejšivá slova.

„To se ti říká, ty nevypadáš jako statkářův syn. Lia si toho možná nevšimla, ale chápej, mám na sobě zelený holiny. To nevypadá moc hezky,“ zašeptal jsem mu u ucha a sledoval, jak sebou cukají jeho ramena. Zase se bavil na můj účet.

„Mně se to ale líbí. Bejt po mém, nechám na tobě jenom ty holiny!“ dostalo se mi psané odpovědi a já cítil, jak se mi žene horkost do tváře.

„To ti pěkně děkuju,“ stiskl jsem na oplátku jeho ruku těsně před tím, než jsme vstoupili do obrovské kuchyně s jídelnou.

„Mami, Danda dorazil i s hostem,“ pronesla Lia nadšeně k štíhlé paní v bílých plátěných šatech po kolena, přes které měla uvázanou zástěru. Tmavé vlasy měla vyčesané do vysokého volného drdolu.

„Ahoj Danieli, zlato! Jaká byla cesta?“ pronesla příjemným hlasem a otočila se k nám. Na chvíli se zarazila a těkala očima od něj ke mně a zase zpátky.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem nervózně a díval se do světle modrých očí Danielovi matky.

„Dobrý den,“ vydechla zaraženě. „Danieli, ty jsi mi nedal vědět, že přivedeš hosta,“ obrátila se k němu vyčítavě.

Daniel pustil mou ruku a udělal omluvné gesto.

„No nevadí,“ vydechla, „Vy budete nejspíš nový zahradník.“ Dodala a místností se ozval zvonivý smích.

„Teda mami, teď jsi tomu nasadila korunu! Prý zahradník,“ ozvalo se z jídelny. Ve dveřích z terasy stála ona tmavovlasá dívka z dřívějška. Dnes však oblečená v červených pouzdrových šatech. „Ahoj Dany!“ usmála se na bratra. Pak se postavila vedle matky a natáhla ke mně ruku. „Těší mě Robe. Jsem Šárka, už jsme se jednou viděli.“ Stiskl jsem její ruku a s úsměvem ji pozdravil.

„Něco mi uniklo?“ otočila se matka k Šárce a zpražila ji vyčítavým pohledem.

„Myslí, že tohle by ti měl Dany říct sám,“ vydechla Šárka. V tu chvíli se ozval domovní zvonek. Omluvila se a odešla otevřít.

Matka se napřímila a otočila se k nám. „Jsem Zuzana Langová,“ natáhla ke mně ruku.

„Rob, tedy Robin,“ opravil jsem se, „moc rád vás poznávám.“ Opětoval jsem přímý pohled do očí. Na to Daniel zvednul své obočí a nepatrně pootevřel pusu.

Pak se ale otočil k matce. V pár gestech jí něco sdělil. Neměl jsem nejmenší tušení, co to bylo, ale pak omotal ruku kolem mého pasu a přitáhl si mě těsně k sobě.

„Ach tak,“ vydechla paní Langová. Její výraz však nebyl příliš přívětivý. „No dobře, běžte na terasu, najíme se tam.“ Otočila se k nám zády a přistoupila k plotně. Netušil jsem co se jí honí hlavou.

Daniel mě pobídl a prošli jsme posuvnými dveřmi z jídelny ven.

„Páni,“ vydechl jsem s očima upřenýma na bazén obřích rozměrů a zahradu o velikosti malého parku. „Na tohle by byl stejně jeden zahradník málo,“ pronesl jsem jedovatě.

Daniel se rozesmál. „Neboj, je jen zaskočená. Lia ani Šárka jí to neřekly. Ostatně ani já jsem jí nezmínil, že mám nového přítele,“ četl jsem řádky a začínal cítit silný tlak na hrudi.

„Přítele?“ vydechl jsem a uculil se. Srdce se mi splašeně rozbušilo.

„I když slyším poprvé jméno Robin. A vůbec, co tvé příjmení?“ napsal dodatek. Pak se ke mně přitočil čelem a objal mě kolem pasu.

„Ty máš co říkat. Pane Langu! Tedy, pokud máte s maminkou stejné příjmení,“ přikývl na souhlas. Neznělo to vůbec špatně. „Daniel Lang,“ usmál jsem se na něj a věnoval mu polibek na nos. „Těší mě, Robin Rajdl.“

Daniel se usmál a užuž se chystal mě políbit, když se ozvala Lia: „No tak vy dvě hrdličky! Nechte si to na doma! Nejste tu sami.“

„Promiň,“ otočil jsem se k ní s omluvným úsměvem. Mezitím k nám dokráčela Šárka se sklenicí vína v jedné ruce a otevřenou lahví v druhé. S její drobnou postavou to vypadalo docela komicky.

„Hele, to víno a sýry máš v autě? Já jen, že jsem na to úplně zapomněl,“ zašeptal jsem Danielovi do ucha. Ten jen přikývl. Oba jsme pozorovali, jak do sebe nalila veškerý obsah sklenky.

„Co je?“ zvedla k ní od telefonu oči Lia.

„No to se podržte. Dany, je tu tvůj bejvalej. Já netušila, že ho matka pozvala,“ dolila si sklenici a usadila se do zahradního křesla.

Podíval jsem se na Daniela. Ten jen třeštil oči a kroutil hlavou. Pak mě pustil a udělal pár rychlých gest.

„No mě to Dany neříkej. Tohle si jdi vyřídit s ním a s matkou. Víšpřece, jak mu vždy všechno zbaští. Přitom to je takovej idiot!“ rozčilovala se Šárka a dolila si sklenici.

Lia se místo toho zasmála. „Hele Robe, to se pobavíš,“ houkla na mě. „Pan Párek je opravdu něco,“ vydechla a pak se otočila k Danielovi. „Fakt nevím, jak jsi s ním mohl tak dlouho vydržet.“

Na to Daniel jen pokrčil rameny a zabořil svou pozornost do mobilu. Já jsem místo toho dusil smích.

„Párek?“ vydechl jsem a snažil se potlačit slzy. Tohle bylo moc.

„Fakt jsem nečekal, že by ho mohla pozvat. Nejspíš nás chce dát znovu dohromady. Omlouvám se ti. Rozhodně jsem nechtěl, abys ho potkal. Nebo abych ho potkal já,“ mrknul na mě omluvně, když jsem zvedl pohled od řádků.

„To je v pohodě. Nějak to přežiju. Vím, že se mamince asi moc nezamlouvám,“ sklouznul jsem pohledem na zelené holiny. „Říkal jsem ti, že jsem se měl převlíknout. Ale, jsem tu s tebou. Tohle zvládneme, pane Langu,“ usmál jsem se na něj a vzal ho za ruku. Stiskl ji a políbil mě na tvář.

Napětí ze mě už skoro úplně opadlo. Obě Danielovi sestry byly skvělé. Komunikovali se mnou a ještě narychlo sdělovaly zásadní informace o Danielovu ex. Očividně ho neměly rády. Hlavně asi proto, že ublížil jejich milovanému bráškovi. A taky je to prý pěkný idiot. A mám si dávat pozor na jeho příjmení, je na něj extra háklivý.

 

Seděli jsme u stolu a o něčem vedli debatu, když přišla paní Langová se dvěma muži. Všichni tři nesli v rukách obrovské tácy s jídlem, které naservírovali na stůl.

Vysoký, štíhlý muž s plavými vlasy a hnědýma očima, stejnýma jako měla Lia se mi představil jako Franc Winter. Přátelsky mi stiskl ruku a pak se pozdravil s Danielem. Usedl do čela stolu.

Následně jsem se zaměřil na druhého muže, který visel svým hnědým pohledem na Danielovi. Byl menší než já a postavou trochu oplácaný. Když jsem se zaměřil na jeho tvář, dívaly se na mě psí oči, možná až moc podbízivé. Jeho obličej působil celkově dětsky s pršáčkovým nosem a srdcově tvarovanými ústy. Ovšem celkový ten dětský dojem kazil naprosto nevkusný knírek a příšerně ulízané plavé vlasy.

„Jonáši, posaď se, kam jen chceš,“ usmála se na něj paní Langová a usadila se naproti Danielovi.

„Dobrré odpoledne všem,“ zanotoval a já si všiml, že ráčkuje. Stiskl jsem Danielovi ruku tak silně, až mi zbělely klouby a on sebou cukl.

„Promiň,“ zahučel jsem vedle jeho uchu. „Ale tohle,“ vydechl jsem a dusil smích. Ten jeho knírek mi dával co proto.

 „Ahoj Dany,“ mávl na Daniela na pozdrav Jonáš a se zájmem si ho prohlížel. „Máš se?“ zeptal se, načež mu Daniel odpověděl pár gesty. Netušil jsem co odpověděl, ale Jonáš odpověděl, že je rád. Usmál se na něj a pak stočil zájem ke mně. Od hlavy až k patě mě sjel zkoumavým pohledem. „Přředstavíš nás?“ dodal.

Na to jsem převzal iniciativu já sám: „Rob. Jsem tu s Danym.“ Usmál jsem se a napřáhl k němu ruku.

„Jonáš Párrek,“ ruku přijal a pevně ji stiskl. Přísahám, že jsem v jeho pohledu zahlédl kudly.

„Těší mě,“ odvětil jsem a pustil jeho ruku. Měl jsem chuť se jít omýt.

Daniel si naše spojené dlaně položil na stehno a usmál se.

Jonáš se od nás odvrátil, a protože se servírovala zeleninová polévka, nastalo ticho.

Jako další chod byly vařené brambory s jarní cibulkou a vepřová pečeně. Bylo slyšet jen cinkání příborů o talíře.

Jen co jsme dojedli, obrátil jsem se k paní Langové a sdělil jí, že to bylo vynikající. Věnovala mi milý úsměv a poděkovala. Načež s Francem opustili terasu i se špinavým nádobím. Následovala je Šárka, která mířila pro další lahev lína. Když se vrátila, nesla dvě čisté sklenice a spiklenecky na mě mrkala.

„Robe, dáš si taky, že?“ vytáhla korkový špunt ze značkového červeného polosuchého vína. Nalila mi sklenici a podala mi ji.

„Děkuji,“ přičichl jsem k vínu a následně trochu ochutnal. Celkem ušlo, ale žádný vinař rozhodně nejsem.

„Na,“ podala druhou sklenici Jonášovi. Její postoj byl značně nevrlý a jen co si od ní s díky převzal sklenku, odebrala se na druhou stranu terasy.

Naopak Lia zůstala s námi u stolu a věnovala pozornost telefonu.

„Takže pane Párečku, co vlastně děláte?“ zeptal jsem se. Dost jsem se musel soustředit, abych nedal znát jak semnou cloumá smích.

„Prromiň, ale jmenuji se Párrek. A jsem vysokoškolský učitel,“ odvětil mi se značnou rozladěností.

„Oh, promiňte,“ vydechl jsem na oko omluvně. Přitom jsem se bavil. Když jsem se podíval na Liu, ta byla celá rudá, jak smích potlačovala. Naopak Daniel se na mě podíval, jako jestli to myslím vážně. Trochu mě to zamrzelo, ale co na to říct. To jak po něm Jonáš házel štěněčí pohledy, mě prostě vytáčelo. Sáhl jsem po své sklence a značný obsah upil.

„A jaké to je, učit na vysoké škole?“ zeptal jsem se po chvíli ticha.

„Vyčerpávající. Vysokoškolští učitelé jsou značně nedoceňováni,“ pronesl povýšeným tónem a usrkl si ze své sklenice.

„No jo, stává se,“ pronesl jsem suše. „Lio, prosím, kde tu máte toaletu?“ obrátil jsem se k ní s prosebným pohledem.

„Pojď, ukážu ti,“ usmála se na mě a vstala.

Narychlo jsem se otočil k Danielovi. „Hned budu zpátky,“ věnoval jsem mu rychlou pusu. Přivřel oči a já cítil, jak mi stiskl ruku. Pak ji pustil a já se rozešel za Liou. Nechtěl jsem je tam nechat samotné, ale nutně jsem potřeboval mimo Jonášovu přítomnost.

„To je něco, viď?“ řekla mi Lia po cestě.

„Kde se seznámili?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Doučuje mě matiku. Je to hroznej suchar a popravdě netuším, jak se vlastně ti dva dali dohromady. A vědět to nechci. Brácha se dlouho trápil, a když to konečně ukončil, oddechla jsem si. No ostatně stejně tak Šárka a táta. Nemůžou ho vystát. Zato máti, tak ta je z něj na větvi. Má v plánu je dát dohromady, znova. Bohužel už nemá šanci uspět,“ promnula si Lia ďábelsky ruce. „Ty ses prostě objevil v tu pravou chvíli,“ usmála se na mě a mě to zahřálo u srdce.

„Děkuji,“ sklopil jsem pohled a cítil rozpaky. Byl jsem rád, že to takhle vidí.

„Jo a pěkný holiny. Stylový,“ zasmála se. Už jsme byli v domě a korigovala mě k nejbližší toaletě. Pak slíbila, že počká, aby mě dovedla zpět. Prý bych mohl zabloudit.

 

Po cestě zpátky jsme se rozmluvili víc. Vypověděl jsem jí, jak mě Daniel napálil a já skončil v montérkách a holinách u nich na obědě. Lia mě samozřejmě utvrzovala v tom, že to vůbec nevadí, protože jí je to jedno a matka to časem vstřebá.

Když jsme došli zpět ke stolu, Daniel divoce gestikuloval a ve tváři měl pobouřený výraz.

„Ale Dany, tak mi dej ještě šanci,“ slyšel jsem říkat Jonáše. Díval se na něj těma psíma očima a chtěl se ho rukou dotknout.

„Máte to tu krásné, Lio,“ odkašlal jsem si a promluvil tak nahlas až jsem sám sebe překvapil.

„Díky,“ usmála se na mě a pak odkráčela za sestrou. Očividně nám chtěla dopřát soukromí ve třech.

„Danieli, nechceš se projít?“ broukl jsem na něj a rozhlédl se po zahradě.

„Jestli ti to nedošlo, tak se tu o něčem bavíme,“ ozval se Jonáš kousavě.

„Promiňte, pane Párečku!“ vydechl jsem svérázně.

Jonáš vstal a přistoupil ke mně tak blízko jak to jen šlo. „Řekl jsem ti, že se jmenuji Párrek. A začni mi tykat, nebo uvidíš. Smarrade!“ zahučel mi do obličeje tak výhružně, že se mi na týle postavily chlupy.

Než jsem stačil cokoliv odpovědět, ozvala se paní Langová, že nese dezert. Všichni jsme se opět usadili ke stolu. Daniel ke mně pošoupl mobil.

„Jen co to sníš, vezmu tě na procházku,“ stálo na displeji. Otočil jsem se na něj a vděčně se usmál. Chtěl jsem s ním být alespoň chvíli sám. Z pana Párrrka jsem opravdu neměl dobrý pocit.

„Výborné,“ poslal jsem další pochvalu k paní Langové. Ta se na mě opět podívala a usmála se. Třeba si ji časem získám, pomyslel jsem si.

Jonáš po mě hodil nepříjemný pohled.

„Jonáši, chutná ti?“ otočil jsem se k němu a tentokrát mu na přání tykal, „Netváříš se moc nadšeně.“ Dodal jsem se starostlivým výrazem.

„Alespoň na sobě nemám zelený holiny,“ procedil syčivě skrze zuby mým směrem.

„Ale Danymu se líbí, viď?“ otočil jsem se k němu s dětsky nevinným výrazem plným očekávání. Doufal jsem, že mě podpoří.

Usmál se, naklonil se ke mně a políbil mě na tvář. Pak udělal pár gest, načež Lia vyprskla smíchy a Jonáš se zakuckal. Paní Langová zmučeně vydechla a střelila nevraživým pohledem po Danielovi.

„Co jsi řekl?“ zeptal jsem se polohlasně.

„Že to bylo mé osobní přání,“ natočil ke mně mobil s odpovědí.

„Ty jsi číslo,“ vydechl jsem a opět ho vzal za ruku.