Marcus otevře jedno oko. Pak druhé. Opatrně, ještě s hlavou na polštáři, se rozhlédne kolem. Ihned pozná Lízátkův pokoj. Je hezčí a lépe zařízený než místnost, do které ho zavřeli s těmi dvěma… édilův syn se zachvěje strašnou vzpomínkou. Vzpomínka? Vždyť je to pořád ještě skutečnost! Kdy se to stalo? Dnes? Včera? Dosud ho všechno bolí. Hlavně tam uvnitř. Svaly se mu třesou šokem i vyčerpáním.

Opravdu se mi to stalo?! Skutečně mě znásilnili dva odporní, páchnoucí chlapi?! Nemůžu tomu uvěřit! Je to jako sen! Jako strašná noční můra! Co by na to řekl Flávus? Ne, teď na něj nechci myslet! Ne, když se cítím tak strašně špinavý! A bude to ještě někdy lepší?

„Už je ti líp?“ Lízátkova jemná dlaň chladí a hladí rozpálené čelo.

Marcus k němu zůstává obrácený zády. Leží na jeho posteli, v poduškách prosycených jeho drahým parfémem a mlčí. Ústa má dosud plná odporné pachuti. Zbavím se jí někdy? Pachu jejich smrdutých penisů? Jsem hnusný sám sobě!

„Nemohl jsi nic dělat,“ domlouvá mu albín, jako kdyby uměl číst myšlenky. Ne, to se spíš ozývá jeho vlastní, neradostná zkušenost.

„Měl jsem se radši nechat zabít!“ procedí Pompejan skrz zaťaté zuby. Ještě pořád mu v šoku neovladatelně drkotají. Taky je mu zima. Hrozná zima. Ani dvě deky a teplý vzduch z venku ho nedokáží zahřát.

„Zabít? To by Aureus nikdy nedopustil. Jsi pro něj příliš cenný. My všichni.“

„Cenný?!“ Na Marcově utrpením poznamenané tváři se objeví úsměv hořký jako pelyněk. „Cenný jako drahá váza! Určitě ne jako lidská bytost!“

„Buď rád za to, kde jsi. Jinde bys to měl mnohem horší.“

„Vážně?“ Pompejan by se mu vysmál, kdyby na to měl sílu.

„No… takhle to nemělo dopadnout. Ti surovci se mu vymkli z rukou. Aureus by nikdy nedovolil, aby ti tak moc ublížili.“

„Jistě, protože jsem cenný. Chápu. Zdá se mi to, nebo tu hroudu sádla skutečně pořád hájíš?“

Albínova průsvitná pleť zahoří zrádným nachem.

„Hlavně mi neříkej, že ho miluješ!“ zhrozí se Marcus.

„Mám ho rád. Kdybys ho znal tak, jako já…“

Marcovi je zle a nejhůř je mu ze sebe samotného. Cítí se tak hrozně, že má náhle silnou potřebu také někomu ublížit. „Zastáváš se ho. Myslíš, že jemu na tobě záleží? Kdybys nebyl takový… jaký jsi, nikdy by se o tebe nezajímal! Má tě jako hračku, se kterou se může chlubit! Nic víc pro něj neznamenáš!“

Lízátko odvrátí silně nalíčený obličej. „Máš pravdu,“ pronese po chvíli tiše. „Dobře vím, že až zestárnu nebo ho přestanu bavit, zbaví se mě. Prodá mě dál. A víš co? Nezlobím se na něj. Už je prostě takový. Má v oblibě všechno zvláštní a krásné. I přesto ho mám rád.“ Protože já potřebuju milovat. Musím mít toho svého člověka! Potřebuju lásku, abych mohl žít!

Znovu nastane dlouhé ticho. Marcus se zastydí. Proč koušu do ruky, která mě jako jediná hladí? „Promiň, Lízátko. Nechtěl jsem ti ublížit.“

„To nic,“ řekne albín s posmutnělým úsměvem. „Vlastně máš pravdu. Jenže někdo jako já… naučil jsem se spokojit s málem a být za to vděčný. A teď už spi. Potřebuješ si odpočinout.“

 

Pán Domu milostí usnul v rozměrné židli. V opravdu hodně rozměrné židli. Nechal si ji vyrobit na míru své úctyhodné zadnice. Nyní se nachází v útočišti svého pokoje. Všechno v něm dýchá luxusem. Aureus si potrpí na drahé, krásné a výjimečné věci. Snad proto, že celé mládí prožil v nouzi. Ve špíně. Jako nejposlednější z posledních. Nejprve byl žebravým sirotkem, pak opovrhovanou děvkou římských vojáků. A mezitím?

Ostrov Mona, na němž se soustřeďují Vědoucí z celého Albionu. Z Albionu, jemuž římští dobyvatelé říkají provincie Britanie. Druidové a druidky stojí na břehu. Pozorují nepřátelské vojsko, které k nim v mnohonásobné přesile připlouvá z pevniny. Služebníci mnohočetných keltských bohů povolávají mocné síly nebes i země. Nikdo jiný jim na pomoc nepřijde. Královna Boudica bojuje proti legiím na druhém konci země a spolu s ní i všechny vzbouřené kmeny. Posvátný ostrov zůstal bez ochrany.

Mezi Vědoucími stojí rusovlasý mladík. Ještě není druidem, jeho zasvěcení se stále odkládá. Ne, že by byl hloupý. Vždyť byl kdysi vybrán do mnohaletého učení právě pro svou bystrou mysl. Tehdy si ho všiml jistý starý druid, když jako usoplený špindírka žebral po vsích, protože mu oba rodiče zabili římští vojáci. Byla to tvrdá škola života, ale ryšavý hoch obstál a přežil. Vynikal by i mezi novici tajných nauk, jen kdyby se jim věnoval víc, než svádění ostatních žáků a následnému muchlování pod dekou.

Teď sleduje blížící se vojáky a na rozdíl od svých učitelů ví, že jim žádní bohové nepomohou. Musí se o sebe postarat sami, jinak nepřežijí. On to tak dělal vždycky. Nevítězil svou silou, nýbrž rozumem. Spíš vychytralostí, než chytrostí.

První voják položí nohu v okovaném sandálu na břeh posvátného ostrova. Za ním se jako lavina hrnou další. Krátké římské meče se noří do těl Vědoucích. Bělostná roucha rudnou krví. Křik se vznáší k nebi, které však zůstává němé. Na Moně je masakrována duchovní elita Albionu a bohové nepřicházejí. Rusovlasý mladík, který si o mnoho let později začne říkat Aureus dělá to, co umí nejlépe – snaží se zůstat naživu. Za jakoukoli cenu.

Aureus se probudí zalitý potem. Minulost se k němu vrací s neodvratnou pravidelností, ačkoli se na ni snaží zapomenout pomocí víc než malého množství vína. Dva z jeho největších strachů jsou obava z hladu a chudoby. Obého si v mládí užil až dost. Snad proto se poslední roky uklidňuje nadměrným požíváním vybraných pochoutek a počítáním zlaťáků. Trochu smutné počínání, ale pomáhá zahánět noční můry, jako byla ta dnešní.

Ozve se zaklepání na dveře. Tiché, skoro nesmělé. Člověk by ho snadno přeslechl. Aureus však dobře ví, kdo takto jemně ohlašuje svůj příchod.

„Pojď dál, Lízátko.“

Albín vtančí do pokoje. Jinak se to nazvat nedá. Jeho kroky jsou tak elegantní, jakoby spíš plul vzduchem, než chodil po pevné zemi.

„Neruším tě?“ otáže se měkce, když si všimne závoje ospalosti v Aureově tučné tváři.

„Víš dobře, že ty nerušíš nikdy. Co dělají moje kuřátka? A co ten nový? Ten Vlk? Jak na tom je?“

„Právě o něm jsem s tebou chtěl mluvit,“ začne Lízátko opatrně.

„Opravdu?“ Aureus si s povzdechem protře zalepené oči. „Snad zase nedělá problémy?“

„Ne, to vůbec!“ pospíší si albín s odpovědí. „Jenom…“

„Tak co se děje? Víš přece, že mně můžeš říct všechno.“

Kéž by to tak byla pravda, pomyslí si Lízátko smutně. Otroctví člověka naučí nikdy neodkládat masku. Radši si ukousnout jazyk, než být upřímný. Pak totiž často promlouvají důtky. Přistoupí ke svému pánovi. Jakoby náhodou se mu otře o kolena. Jen lehce, ale stačí to k tomu, aby se mohutnému muži zrychlil dech. Píská a sípe mu v hrudi jako v rozladěných varhanech.

„Chceš mě zabít, Lízátko?“ Aureus se chytí za masitá prsa.

„Naopak, chci tě potěšit.“

„Od takového potěšení už je v jistém věku ke smrti jenom krůček.“ Přesto albínovi dovolí, aby se mu uvelebil na klíně. „Tak copak po mně žádáš, ty svůdníku?“

„Proč myslíš, že něco chci?“ Lízátko se mírně zavrtí. I přes šaty cítí, jak jeho pánovi tvrdne penis. Tedy to, co z Aureova údu vykukuje ze sádelnatého podbřišku. Mnoho toho, pravda, není.

„Tak už mluv, za chvíli na to nebudeš mít čas.“ Protože budeš mít pusu plnou něčeho docela jiného, mazlíčku!

„Jde právě o toho nového, o Vlka. Nehodí se sem. Na tuhle práci. Je úplně jiný, než…“

„Než kdo? Než ty nebo já? Tobě se snad zamlouvalo, co jsi musel u svého předešlého majitele dělat? A myslíš, že já jsem si užíval, když jsem byl děvkou pro celou římskou legii?!“ Po tom, co vyvraždili na Moně všechny ty naivní druidy, kteří skutečně věřili, že jim bohové pomohou porazit Řím! Moji nejbližší přátelé ze školy byli podřezáváni jako ovce! Já jsem pak musel podržet každému špinavému vojákovi, který na mě dostal chuť. Jen kvůli tomu, abych si zachránil život. Ale přežil jsem! Dokázal jsem to a teď mám tohle všechno! Sádlem zalité oči polaskají přepych velké ložnice. Aureus se uvolní. Peníze jsou moc a moc znamená nedotknutelnost. To vědomí ho vždycky uklidní. Pomáhá mu zahánět noční můry s děsivými obrazy minulosti.

„Jenže Vlk je opravdu jiný,“ nedá se odbýt Lízátko. „Víš, že mám na lidi nos. On tohle nezvládne. Nevydrží tady. Napadlo mě… mohl by být jako já. Jenom tvůj. Bavili bychom tě společně. My tři spolu v jedné posteli – to by se ti nelíbilo?“

Aureus se zatváří kysele. „Nelíbilo. Ty jsi výjimečný, on je jenom hezký. To mi nestačí. A vůbec, rozumím tomu správně, že by ses o mě klidně podělil?“

„Nerad samozřejmě, ale kdyby to Vlkovi zachránilo život…“

„Pořád slyším jenom samé – Vlk tohle a Vlk tamto! Nepřipadá ti, že se o něj zajímáš až příliš? Neměl bych snad začít žárlit?“

„Ty?“ Lízátko ho popadne kolem krku a v téměř dětském gestu náklonnosti se mu přitiskne na objemnou hruď. „Víš, že tě mám rád.“

„Protože musíš,“ zabručí Aureus.

„Protože chci!“

„Hm.“ Aureovi ruce mu objetí oplatí. Zaboří nos do albínových sněhobílých vlasů a s přivřenýma očima nasaje jejich heřmánkovou vůni. „Až příliš snadno sis mě omotal kolem prstu, Lízátko. Nejsem si jistý, zda se mi to zamlouvá, ale nedokážu s tím nic udělat. Tak co jsi chtěl?“

„Promiň, ale… zase jde o Marca. Tedy o Vlka. Co uděláš, jestli se nepoddá? Když bude pořád vzdorovat?“

„Co bych mohl dělat? Prodám ho dál. Vždyť mě znáš, Lízátko. Jsem obchodník. Nemůžu si tady držet hladový krk jenom pro jeho krásné oči. Zvlášť, když mi stačí ty tvoje. Já toho kluka lámat nebudu. Jak to vypadá, musel bych ho zabít a na to mám až moc mírnou povahu. Což ty víš a až příliš často toho zneužíváš. Nemám pravdu? A teď už dost řečí! Rád bych si zase připomněl, proč jsi dostal to sladké jméno. Na kolena, mazlíčku a hezky lízej!“

 

Flávus brzy zjistí, že zrzavá Marah není v hostinci „U Eponina bělouše“ jedinou ženou. Za pultem se otáčí drobná dívčina s drzým, špičatým nosíkem a důlkem v bradě. Popelavě plavý cop se jí na zádech mrská jako tlustý had a oči má v barvě horských jezer. Hezká. Takovým tím obyčejným způsobem, ale pohled na ni potěší.

„Co je ta holka zač?“ otáže se líně gladiátor, když si od své nové šéfové bere další džbán krásně hořkého piva.

„Tý si nevšímej,“ odbude ho Marah a moc se snaží, aby její hlas nezněl ani trochu znepokojeně. „Cinis neni nic pro tebe. Je moje schovanka. Sirotek. Její rodiče byli propuštěný otroci. Vytáhla jsem ji z ulice, když se prodávala za kousek chleba.“

„Teď ji prodáváš ty?“ Flávovi neušlo, že děvče občas zmizí s některým z hostů vzadu v komůrce a po chvíli se oba vracejí zarudlí a udýchaní.

„Co si vo mně myslíš?! Nejsem žádná zpropadená otrokářka!“ ohradí se Marah dotčeně. „Cinis má svoji hlavu. Že si chce trochu přividělat bokem? Nevídáno. Já ji za to vodsuzovat nebudu. V hospodě to takhle chodilo vodjakživa. Holka si nastřádá na vejbavu a hosti jsou spokojený. Máš s tim snad nějakej problém, Hercule?!“

„Já?“ protáhne Germán udiveně. Jako bych se zrovna já moh' nad něčím takovým vofrňovat. V Pompejích 'sem dělal to samý. Bohatý chlápci a znuděný paničky platili zlatem, aby je svým pérem protáhnul šampión arény. Jíst se chce a trochu slušně žít taky. Na morálku ať si hleděj pracháči. Ty si to můžou dovolit!

Že je Cinis děvče přítulné se gladiátor ujistí hned vzápětí. Další holbu piva mu nese ona a nakrucuje se přitom v bocích tak vyzývavě, že to nelze přehlédnout.

„Nedáš si ještě něco, fešáku?“

„Fešák“ ji sjede hodnotícím pohledem. Pěkná je, jen co je pravda. Štíhlá jako proutek a prsa má tak akorát do ruky. Jednomu z toho až vyschne v krku. Marah je všude plno. Kdeco přetejká a natřásá se… tahle by se voproti tomu kroutila v posteli jako žížalka. Z mlsných úvah ho vytrhne nevrlá hostinská.

„Běž si po svejch!“ sekne nabroušeným jazykem po zrůžovělém děvčeti. „Hercula si vobsloužim sama. Ty se starej, aby nám hosti nepochcípali žízní!“

Blondýnka beze slova našpulý pusu a ukáže jim záda tak prudce, divže svým dlouhým copem neuštědří gladiátorovi políček.

„Holka jedna nevděčná!“ mrzí se Marah. „Člověk se vo ni stará jako vo vlastní a vděku se za to nedočká! Ale to ti povidám, Hercule, ne, že si mi s ní něco začneš!“

Flávus si přitáhne rozparáděnou hostinskou na klín a s gustem ji plácne po rozměrné zadnici. „Žádnej strach, Plamínku. Přece nevyměnim pořádnou ženskou za sotva vylíhlý pískle.“

Jenže slova se mluví a voda teče. Marah není dnešní a zná chlapi. Rozhodně nic nehodlá ponechat náhodě. Když už konečně narazila na mužského, který stojí za víc než za odplivnutí, nehodlá se ho vzdát. Dnem i nocí sleduje Cinis ostřížím zrakem a hostinec se stává bitevním polem, v němž je kořistí samolibě se tvářící gladiátor. Pro něj má celá situace jen samé výhody. Obě ženy mu podstrojují a jsou samý úsměv. Navíc je Marah v posteli ještě nenasytnější, než první noc. Má v plánu svého Hercula unavit, aby neměl na jiné potěšeníčko ani pomyšlení. Milá hostinská však netuší, co se jí děje za zády.

První zrada přijde hned v době jejího měsíčního krvácení, tedy několik dní po gladiátorově příchodu do hostince. Tehdy je příliš unavená a rozmrzelá a z postelových hrátek nenabídne Flávovi víc, než uspokojení ústy. Jenže Germán je zdravý, dobře živený chlap v nejlepších letech. Navíc v poslední době zahálí tak, jako nikdy v životě.

Jaký div, že když se mu uprostřed noci vetře do lože přítulná Cinis, popadne ji za bílou ručku a oddají se společným hrátkám u ní v komůrce. Tak to jde několik dní, zatímco si Marah spokojeně chrní v osiřelé posteli. Oba nevděčníci jsou nadmíru spokojení a hostinská? Co oči nevidí…

 

Přijímací pokoj Aureova nevěstince. Ještě je časně, ale už brzy se sem začnou trousit první hosté. Marcus stojí v nejzažším rohu a cítí se naprosto nepatřičně. Modřiny vybledly, zadek už přestal bolet, ale šrámy na duši zůstávají čerstvé. Zahojí se někdy? Těžko. Alespoň on sám tomu v tuhle chvíli nevěří. Znásilnění se mu vrací v nočních můrách i v příliš živých denních obrazech, ale teď není čas se hroutit. V tuto chvíli musí sebrat všechny své síly a zdravý rozum, aby přežil v pekle. Litovat se snad může někdy později. Až nebude muset bojovat o přežití. Pokud se toho někdy vůbec dočká. Přesto se v něm stud nad sebou samým mísí se vztekem, který taktéž obrací proti sobě.

Pak je tu ještě jedna nezanedbatelná emoce – soucit. Proč soucit? Ke komu? Ale prosím vás, jak by někdo jako Marcus dokázal nelitovat všechny ty ztracené existence kolem sebe? Někteří z prodejných chlapců nejsou o mnoho starší než hošík, který sloužil jako hračka do postele Marcovu nesnesitelnému otci. Jiní už naopak zažili víc zim než Flávus. Určitě už jim táhne na třicátý rok života. Mají silně ochlupené hrudníky, někdy jim kudrnatý kožich hustě pokrývá celá těla. Připomínají medvědy. Svalnaté, statné a výkonné. Většina Aureových oveček je však zhruba v Marcově věku.

„Posaď se,“ láká ho Lízátko na podušku vedle sebe.

„Ani mě nenapadne se tady vystavovat!“ odsekne Pompejan.

Vypadá to, že Lízátku nic nedokáže zkazit dobrou náladu. „Jak myslíš,“ pronese s přátelským úsměvem, „ale takhle budeš mnohem víc na očích. Dřív si tě všimnou a spíš si tě některý z nich vybere.“

Édilův syn se poraženecky přiloudá k dokonale upravenému albínovi. Přitom se co nejvíc snaží zakrýt nahotu, která pod nemožně krátkou tunikou trapně prosvítá. Nedokáže odtrhnout oči od Aureových oveček. Zaráží ho, že nehořekují nad svým strašným údělem. Vždyť jsou to přeci zneužívaní otroci! Jsou nuceni nabízet opilým mužům svá těla a peníze za to inkasuje jejich tlustý pán. Jak si můžou v klidu hovět v polštářích, víc nazí než oblečení? Někteří spolu dokonce přátelsky rozmlouvají a smějí se! Takhle by to přece být nemělo!

„Jak to, že všichni vypadají tak spokojeně?!“ otáže se šeptem Lízátka. Musel se zeptat. Ta jejich pohoda ho deptá k zešílení.

Albín se vědoucně usměje. „Chtějí žít. Zvykli si. Co jiného jim – nám, zbývá?“

„Zvykli si?!“ Tentokrát už si Marcus starosti s tlumením hlasu nedělá. Vyskočí z polštáře a divoce gestikuluje. „Na co si zvykli?! Na to, že je může znásilnit každý, kdo si zaplatí?! Na to si já rozhodně zvykat nebudu!“

Jedno se mu povedlo – získal si plnou pozornost všech. Dokonce i Nuba nakoukne otevřenými dveřmi do místnosti. „Nějaký potíže?“

„Všechno v pořádku,“ uklidní ho s nezbytným úsměvem Lízátko. „Jenom se bavíme.“

„Tak se trochu ztište. Znáš Aurea jak se dokáže vztekat, když ho někdo vyruší ze spaní.“

„Už budeme potichu. Že ano, Marcu?“

Dotázaný vypadá všelijak, jenom ne klidně, ale moudře mlčí.

„Pampeliško,“ osloví Lízátko, požívající autoritu druhé nejdůležitější osoby v podniku, zlatovlasého hošíka s roztomile pihovatým nosem. „Vysvětli prosím našemu rozhořčenému Marcovi, proč se nehroutíš v pláči nad krutostí svého osudu. A ty, Lamželezo, jak to, že si tak klidně sedíš a popíjíš dobré víno?“

Lamželezo je chlupatý chlap se svalnatým tělem zápasníka a jiskrnýma, sytě zelenýma očima. Pořádně si přihne rudého nápoje a v širokém úsměvu předvede bílé, dokonale rovné zuby. „Co se mě týče, jsem ochotnej líbat Aureovi z vděčnosti tu jeho tlustou prdel. Jenže já holt nejsem jeho typ, že jo, Lízátko? Ten starej prasák mě vytáhnul z kamenolomu dřív, než jsem se tam udřel k smrti a zasadil mě do tohodle přepychu. Že vobčas musim nějakýmu páprdovi protáhnout vrásčitou řiť? No a co? Za todle pohodlíčko mi to rozhodně stojí.“

„Já zase musel doma podržet tátovi a někdy i jeho opilým kamarádům,“ přidá se Pampeliška. „Když mě prodal Aureovi, aby měl na chlast, nemohl jsem být šťastnější. Mám tady pohodlnou postel, spoustu dobrýho jídla a jsem v bezpečí. Jo, spím s cizíma chlapama, ale to bych doma musel taky a tady mi aspoň nikdo neubližuje. Aureus to nedovolí.“

Jenomže mně ublížil, myslí si Marcus trpce. A ne jednou. „Podle vašich slov by člověk uvěřil, že jste tady rádi. Copak nikomu z vás opravdu nevadí, že se musíte prodávat? Vždyť je to tak strašně ponižující!“

„To víš, že bylo hodně kluků, který to prostě neskousli,“ přisvědčí s vážným výrazem Lamželezo. „Jenže takový tady nikdy dlouho nevydržej.“

„Aureus je prodal do jinýho bordelu,“ přidá se Pampeliška. „Tam to není zdaleka tak hezký jako tady. Třeba Thutmos v přístavišti svoje kluky klidně mlátí a každej opilej námořník si s nima může dělat, co ho napadne. Stačí, aby zaplatili pár usmolenejch měďáčků. Děkuj bohům, že tě přivedli zrovinka sem.“

Ano a teď se nejspíš náramně baví mou přísahou, udržet se pro Fláva čistým a nedotčeným! Marcus už s nimi nedokáže vydržet v jedné místnosti. Jak jen jsou nechutně spokojení! Nesnáším je! Vyběhne na chodbu. Nuba hlídá u vchodových dveří. Ostražitě ho pozoruje. Vedle sebe má o zeď opřenou pořádnou sukovici. Tu samou, kterou nejspíš zlámal kosti Beznoskovi a jeho kumpánovi. Ne, že by je Marcus litoval. Rozumně se vydá na opačnou stranu. Zuřivě rázuje chodbou tam a zase zpátky. Vztek s bezmocným zoufalstvím v něm kypí jako láva pod Vesuvem.

Do cesty se mu postaví útlá, bezbarvá postavička. Lízátko ho beze slova pozoruje soucitným pohledem.

„Já to nedokážu!“ vylétne z Marca zničeně. „Nevydržím tady už ani chvíli!“

„Musíš se podrobit, jinak se tě Aureus zbaví. V tomhle měl Pampeliška pravdu.“

„To je mi jedno! Nikdo už mě nedonutí, abych byl Flávovi nevěrný! To radši umřu!“

Lízátko se zatváří polekaně. „Neblázni! Větší službu mu uděláš, když budeš žít. Když se k němu vrátíš.“ Albín už vyslechl celou historii Marcovi lásky ke gladiátorovi stejně jako příběh o jejich takřka zázračné záchraně z Pompejí. Ve skrytu své nešťastné dušičky Vlkovi ten opětovaný cit závidí. On sám nic podobného nikdy nezažil.

„Radíš mi, abych utekl?“ Marcův pohled zalétne k nastraženému Nubovi. „To jsem už zkoušel. Zbytečná snaha.“

„Existuje i jiný způsob,“ vyhrkne albín. Tak a je to! Řekl jsem to a teď bohové raďte, jak dál.

Marcovi zaplanou oči zoufalou nadějí. „Mluv!“

Odpusť, ale já ti musím zalhat. Udělám cokoli, jen když ti to dodá vůli žít, omlouvá se hermafrodit v duchu zoufale. „Když se budeš opravdu snažit, budeš poslušný a milý k zákazníkům, Aureus tě propustí sám.“

„Tomu neveřím!“

„Už to několikrát udělal.“ Jak můžu takhle lhát? Můj pán by si spíš nechal vrtat koleno, než by se vzdal výnosného otroka! Jenže to tenhle nešťastný kluk neví. „Ano, udělal to. Když mu dokážeš splatit svou kupní cenu a já se za tebe přimluvím, pustí tě na svobodu.“

Marcus váhá. „Nechce se mi tomu věřit…“

„Myslíš, že bych ti lhal?“ Lízátko se zatváří dotčeně. Umí se přetvařovat a jde mu to dost dobře, ale nedělá to rád.

„Ne, ty asi ne…“ Marcus je na vážkách. Nově objevená hrdost ho nutí vzdorovat. Rvát se stejně, jako by to jistě udělal Flávus. Jenže zároveň je dost inteligentní na to aby chápal, že on násilí dlouho odolávat nevydrží. Dřív nebo později to vzdá, nechá se zlomit, a pak už zřejmě gladiátora nikdy neuvidí.

Jenže pokud je tady alespoň sebemenší naděje, že bych mohl získat svobodu… stejně už jsem Fláva zradil. Nechal jsem se znásilnit dvěma muži. Nedokázal jsem se pro něj uchovat čistý. Pošpinil jsem naši lásku. Je ještě nějaký rozdíl v tom, když mi těch mužů projde postelí deset? Nebo sto? Pro mě určitě ano. Pro mého žárlivého Fláva těžko. Ale musím mu o tom říkat? Hlavní přeci je, že se k němu vrátím!

„Dobře, Lízátko. Zkusím si svoji svobodu zasloužit. I přesto, že mi byla ukradená neprávem. Budu se snažit. Pro Fláva. Ukaž mi, jak být nejlepší!“