Poustevník Agnus sedí před svou jeskyní na bílém útesu, vysoko nad azurově modrou hladinou moře. Je to ten samý podivínský stařík, který před pár měsíci našel truchlícího Fláva na pobřeží posetém úlomky z potopené lodi. Tehdy Germána opil medovinou i chlácholivými slovy a odvezl ho daleko od rybářské vesnice Marcových únosců, jen aby zabránil zbytečnému krveprolití. Ačkoli šlo o ryze dobrý úmysl, zavinil jím Agnus zlo pro všechny zůčastněné. Přesto, že se poustevník s dobráckýma očima a vřelým úsměvem zdá být málem světcem, nebyl to první špatný skutek, jehož se v životě dopustil.

Starý muž vzpomíná. Polední slunce laská vrásčitou kůži až k bolesti a neklidné myšlenky se samy navracejí do minulosti. Do doby před patnácti lety…

Noční Řím. Hluk města, které nikdy nespí. Krásná zahrada honosného paláce. Cestičku vysypanou bílými oblázky lemují keře v plném květu, dokonalost do mramoru vytesaných soch bere dech.

Císař Nero v čele svých nohsledů a pochlebovačů nevěnuje kultivované kráse pozornost. Tučnou tvář s masitým podbradkem má zrůzněnou vzrušením. Už tak dost vypoulené oči mu div nevypadnou z důlků. Uměle zkadeřené, rusé vlasy hoří odlesky ohňů.

V ostrém kontrastu vůči něžné nádheře zahrady se na ožehlém trávníku výhrůžně tyčí desítky sloupů. Všechny jsou pevně zapuštěny v zemi. To aby je řetězy připoutané lidské pochodně v strašlivé agónii nevyvrátily. Sladkou vůni květů už dávno přebil pach škvířícího se masa. Oběti nekřičí. Nemodlí se ke svému jedinému Bohu, ani neprosí nebesa o záchranu. Už jenom hoří a osvětlují císařovu zahradní slavnost.

Žádný z urozených hostů se neodváží odvrátit pohled od strašlivého divadla. Jejich tváře jsou kamennými maskami. Tu a tam se někomu obzvlášť odhodlanému podaří vyloudit křečovitý úsměv. V Nerově blízkosti přežijí pouze ti nejlepší herci. Stačí náznak odporu a šílený vládce nechá udělat pochodně také z nich.

Ještě před pár dny hořel Řím. Dnes hoří křesťané. Kdo si troufne odhadnout, koho císař obětuje plamenům příště?

Nezemřeli všichni, ti vyznavači židovského proroka. Ještě tři desítky jich klečí na bílých oblázcích, obklopeni po zuby ozbrojenými strážemi. Tváře pokryté čerstvými modřinami jim zalévají horké slzy. Většina má pevně zavřené oči, aby nemuseli přihlížet hrůznému konci svých souvěrců. Uši si však kvůli spoutaným rukám zacpat nemohou, tak se alespoň modlí za spásu své i jejich duše. Jsou to lidé mladí i staří. Muži i ženy. Smrt a císař Nero si nevybírají.

Mezi křesťany se krčí také bývalý otrok Agnus. Táhne mu na padesát a beránkovsky kudrnaté vlasy, podle nichž kdysi dostal jméno, mu téměř zešedivěly. Má roztržený ret a zhmožděné oko tak opuchlé, že na něj sotva vidí. Přesto dopadl lépe, než ti u kůlů. Zatím. Nedokáže z nešťastníků odtrhnout slzami zamlžený zrak. Jako jeden z mála se nemodlí. Nevěřícně zírá na zvěrstvo, které je člověk schopen udělat jinému člověku.

Než lidské tváře stačil znetvořit žár, zřetelně viděl nesmírné utrpení, které se v nich odráželo. Pak jim pukaly oči… a kůže hnědla a nafukovala se v puchýřích…

Pochodně dohořely. Je třeba zažehnout nové. Jeden po druhém jsou zajatci předváděni před císaře. Nero se rozvaluje v křesle, které připomíná trůn. Odtud sledoval celé odporné představení. Tvář má zarudlou vzrušením a přemírou vína. O tučné břicho si opírá pozlacenou lyru a nepřítomně na ni vybrnkává melodii, z níž se ježí vlasy.

Vládce civilizovaného světa se každého otáže na jedno jediné: „Jsi vyznavačem Krista?“ Sice se už vězňů na to samé ptali jeho vyšetřovatelé, ale Nero si velice rád hraje. Už v dětství ho bavilo trhat zoufale bzučícím mouchám křídla.

Teď přišla řada na Agna. Jeho odpověď na otázku, která zásadně ovlivní délku jeho života, zní: „Ne!“

„Že ne?“ Císař pozvedne huňaté, ryšavé obočí. „Proč jen se mi tomu nechce věřit? Ach ano, už vím. Nejspíš proto, že tě dopadli spolu s ostatními v katakombách pod hřbitovem, kde jste se schovávali jako krysy! To je přeci váš tajný úkryt, ne? Odtamtud kujete pikle proti Říši! Trávíte vodu, obětujete neviňátka a teď jste dokonce zápalili Řím!“ Navzdory plamenným slovům se Nerův vztek nezdá být skutečný. Nikdy nebyl dobrým hercem, přestože si vždycky přál opak.

Zato Agnova hrůza je opravdová. „Přísahám, že nepatřím ke Kristovým služebníkům!“

Císař si opře dvojitou bradu o dlaň a zamyšleně mhouří oči. „Zříkáš se svojí víry? Copak nechceš být mučedníkem jako ostatní?“

„Nemám žádnou víru! Jenom v tebe, Božský!“ vzlyká Agnus a dává si dobrý pozor, aby ani na okamžik nezkřížil svůj pohled se zraky spoutaných druhů.

„Jsi zbabělec, ale to nevadí. Mám takové lidi rád. Je s nimi lehčí pořízení,“ praví muž panující nad většinou známého světa. „Možná bych ti mohl uvěřit. Možná… pokud mi řekneš, kde se skrývají další z té vaší zločinecké tlupy. Vím, že jste už stihli zamořit celé moje město! Možná i celou Říši!“

„Ale, pane… já… opravdu netuším…“

„Mluv! Vyklop to, nebo skončíš u kůlu jako ti ostatní. A věř mi, že si dám záležet, abys umíral hodně dlouho!“

Agnus není špatný člověk. Až do této chvíle si o sobě dokonce myslel, že je dobrým. Jenže hrůza, jíž je svědkem, zcela zvrátila jeho hodnoty. Udělá cokoli, jen aby se vyhnul mučení a tak mluví. Hrůzou bez sebe vyzradí všechno, co ví. O tajných úkrytech křesťanů, o soukromých domech, v nichž se scházejí. Jeho slova odsoudí k smrti bezpočet lidí. Odměnou za zradu je mu holý život a vyhoštění z Říma. Stejně by odtamtud utekl. Jak by se mohl dívat do tváří dětí, které osiřely jeho vinou?

Vrátil se domů, do Galie, odkud ho před mnoha lety odvlekli otrokáři do hlavního města Říše. Svůj hřích si přinesl s sebou a byl těžší, než kámen kolem krku. Těžší než jakýkoli kříž. Neodvážil se s ním vejít na práh rodného domu. Útočiště nalezl v jedné z jeskyní na skalisku nad mořem. Skryl se v ní před lidmi i před samotným Bohem.

Miluj bližního svého, jako sám sebe…

Agnus by nikdy nevěřil, že právě s touhle částí Ježíšova učení by kdy mohl mít takový problém. Očividně měl, pokud dokázal pod hrozbou smrti zradit svou Víru a hlavně přátele, kteří tak hrdinně zemřeli mučednickou smrtí. Jeho vlastní přežití pro něj tehdy bylo důležitější, než krutý konec mnoha lidí, kteří mu byli víc než rodinou.

V tu dobu měl potíže dodržet první polovinu oné okřídlené věty. Záhy se to změnilo. Už ve chvíli, kdy si uvědomil strašlivé následky své zrady. Jak by se ještě někdy mohl podívat do zrcadla vodní hladiny a vidět něco jiného než prokletého, zbabělého Jidáše?! Celé dlouhé roky po útěku z Říma se Agnus hluboce, z celého srdce nenáviděl. V té době Bůh oněměl. Už nepromlouval k jeho sluchu, natož k jeho duši. Z horlivého následovníka Krista se stala bludná ovce, zoufale postrádající svého Pastýře.

Až tady, v bílých skalách nad mořem, v opuštěné jeskyni kde nežil nikdo než netopýři, znovu uslyšel onen Hlas. Tenkrát Agnus padl na kolena a celé hodiny se modlil. Pán se nad ním smiloval. Přesto trvalo ještě dlouho, než si dokázal odpustit on sám.

 

Ze vzpomínek ho vytrhne chlapecký hlas: „Agne! Hej, Agne! Seš tady?“

Poustevník ani nemusí vstávat aby věděl, kdo to k němu pospíchá příkrou stezkou nahoru. Feisnir, nemilovaný syn rybáře Dirnora, se vydrápe na rovnou římsu před jeskyní a sotva popadá dech. „Vítám tě, hochu. Dlouho jsi tady nebyl.“ Starý ho přátelsky poplácá po zádech. Mladík ucukne a vyjekne bolestí, jako kdyby ho spálil žhaveným železem. „Copak? Otec tě zase zbil?“

„Zřezal mě jako psa,“ postěžuje si trpce Feisnir. „Poslední dobou mě tluče v jednom kuse. Asi proto, že 'sem ho strašně zklamal.“

„Nechceš mi říct, co se stalo?“

„Šlo o ty jeho… obchody. Vždyť víš.“

Ano, vím. Jak bych mohl nevědět, když se mi tady kvůli nim jeden zoufalý Germán ze žalu opil do bezvědomí a já ho pak musel krutě zradit! Má další zrada… kolikrát se ještě budu muset zpronevěřit Kristovu učení?! „Před pár měsíci unesli další lidi ze ztroskotané lodi. Už jsem o tom slyšel.“

„Opravdu?“ podiví se mladík. „Táta celou dobu věří, že se mu to daří tajit. Ale o to teď nejde. Přišel jsem se k tobě vyzpovídat, Agne? Potřebuju ze sebe smejt všechny ty hříchy. Přišel bych už dřív, ale co mi utekl ten vzteklej Germán a ještě naši vesnici málem srovnal se zemí, je na mě táta jako pes.“

 

Agnus se drbe v kudrnaté hřívě a zamyšleně pozoruje oslíka Goliáše, pasoucího se na okraji bezedného srázu. „Říkáš že ten chlapec, onen Marcus, přežil ztroskotání lodi?“

„Ano,“ přisvědčí Feisnir, „sám jsem ho viděl. Byl moc hezkej… na rozdíl ode mě. Možná proto ho ten velkej Germán tak urputně hledal.“

„A tvůj otec odvezl toho hocha na trh v Massilii?“ ujišťuje se poustevník.

„Přesně tak. Prodali ho tam jako otroka, i když celou dobu vykřikoval, že je svobodnej římskej občan. Myslíš, že byl?“

„Ano,“ pronese starý pomalu. „Řekl bych, že nelhal.“

„Ach jo, taky bych si přál, aby na mně někomu tak moc záleželo, jako tomu Germánovi na tom klukovi,“ zasní se ošklivý chlapec.

„Bohu na tobě záleží. I mně. A nejspíš i tvému otci, i když to projevuje podivným způsobem. Vrať se do vesnice a nikomu neříkej, co jsi mi prozradil. Budu teď pár dní pryč, ale hned jak se vrátím, dám ti vědět.“

„Ty opustíš svoji jeskyni?!“ Feisnir překvapeně vytřeští oči.

„Musím,“ povzdechne si Agnus. „Není zbytí. Je třeba rozmotat to, co jsem v dobré víře zašmodrchal. Pojď, Goliáši. Čeká nás dlouhá cesta.“

„Kam půjdeš?“

„Do Massilie, kam jinam.“

 

Poustevník Agnus jede na svém oslíkovi, a přitom si tiše pohvizduje veselou melodii. Nebe nad hlavou je blankytně modré a slunce se do děravého slamáku opírá silou, jako kdyby ještě panovalo léto.

„Stejně je na tom božím světě krásně. Co říkáš, Goliáši?“ pronese starý křesťan po chvíli. Ušaté zvíře neříká nic. Kráčí drobnými krůčky ve vyšlapané stezičce podél silnice, na níž ho jeho pán navedl, aby ušetřil malá kopýtka před odíráním na tvrdém dláždění.

„Je to zvláštní, opustit po tolika letech naši jeskyni,“ rozumuje dál ten drobný, jako treska vysušený mužík. „Nevěřil jsem, že se ještě někdy podívám do tak velkého města, jako je Massilie, ale jinak to nejde. Na tom Germánovi jsem se provinil, takže je mojí povinností všechno napravit.“

Ani jednou mu nepřišlo na mysl, že by mohl ve svém poslání selhat. Koná v dobrém úmyslu, takže se rozumí samo sebou, že má na své straně Boha. On prostě toho uneseného hocha, toho Marca, najde a hotovo!

Konečně se před oběma poutníky vynoří bílé hradby přístavního města.

„To je hotové babylónské hemžení!“ Agnus spráskne ruce při pohledu na davy lidí, proudící městskou bránou. On, který většinu svého života strávil jako otrok v největším městě světa – v Římě, se najednou děsí obyčejného přístaviště v galské provincii. Málo naplat, dlouhé roky v naprostém odloučení poustevnické jeskyně vykonaly své.

Agnus sklouzne z kostnatého oslího hřbetu a s Božím jménem na rtech vstoupí do dravého proudu lidské řeky.

 

Vdova Alma, jáhenka společenství tajných následovníků Krista, kráčí atriem svého domu s jistými obavami. Kdosi jí buší klepadlem na vchodové dveře. Je příliš pozdní hodina, aby to mohla být jen bezvýznamná návštěva. Kdysi, když ještě žil její manžel, bývalo takové noční vyrušení časté. Jako lékař musel být svým pacientům k dispozici kdykoli. Jenže teď už je několik let po smrti, a tak  první, co postarší ženu s přísným drdůlkem prošedivělých vlasů napadne, je hrůzná skutečnost, že si pro ni jdou městské stráže. Že se provalila její sounáležitost na tajných shromážděních ve skalách a ona i všichni ostatní věřící budou souzeni jako nepřátelé císařství. Nebyli by první ani poslední, kteří by za své vyznání zaplatili životem.

Alma váhavě natáhne dlaň k závoře na dveřích. Štíhlé, elegantní prsty se jí přitom chvějí. Ještě pořád má čas pokusit se o útěk. Neudělá to. Pokud jsou massilijští věřící prozrazeni, chce zůstat s nimi. Až do poslední chvíle. Půjdou na smrt spolu, a společně pak předstoupí před Boha a Ježíše, sedícího na trůnu po jeho pravici!

Navzdory odhodlání stát se další mučednicí vykřikne, když na ni za dveřmi vykoukne ušatá, šedivá hlava.

„Tak jsem tě, Almičko, konečně našel,“ ozve se za svým oslím kamarádem starý poustevník.

„Agne?!“ Jáhenka nemůže uvěřit svým očím. Spíš by byla ochotna přistoupit na to, že ji přišel navštívit pekelný démon než stařec, tolik milující ticho své jeskyně.

„Pustíš nás dovnitř, Almičko? Bloudíme po tomhle Babylónu celičký den a umíráme hlady.“

Vdova po městském lékaři je ještě pořád jako ve snách, když ustoupí od domovních dveří, aby její návštěva mohla vejít. Snad proto nijak neprotestuje, když spolu s Agnem vejde na mozaikovou podlahu i všetečný oslík. Ale ne, vždyť ona by stejně svému milovanému učiteli nic nedokázala vytknout. Jako mladá žena mu sedávala u nohou v zatuchlé jeskyni a s otevřenými ústy naslouchala jeho vyprávění o Spasiteli. Kdo jiný než Agnus by o Mesiáši mohl vědět víc? Vždyť se za svého působení v Římě setkal s Petrem, učedníkem Pána! Mluvil s ním jen několik dnů před tím, než apoštola šílený císař Nero odsoudil k mučednické smrti! Kdepak, Agnus je v Massilii legendou a mezi věřícími není nikdo, kdo by mu položil stéblo přes cestu.

„Pojď dál a posaď se,“ uvede rozzářená jáhenka staříka do rozlehlé jídelny. Její nebožtík manžel zařídil dům v římském stylu, jak bývá v módě u všech movitějších lidí v provinciích. Alma přepych už z podstaty své víry odmítala, ale nyní je ráda, že je jídelna tak prostorná. Alespoň se do ní vejde osel! „Udělej si pohodlí, ctěný Agne. Hned ti přinesu něco dobrého k jídlu a tvému oslíkovi… třeba mrkev?“

„Tak, tak,“ usmívá se starý. „Goliáš má mrkvičku moc rád.“ Ani mu na mysl nepřišlo, že by jeho ušatý společník nemusel být hostitelce vhod. Bere osla jako svého nejlepšího přítele, spíš jako člověka, což si o sobě po hříchu myslí i samo zvíře. A protože je Goliáš tvor svéhlavý, nikým si ten nápad nenechá vymluvit.

Teď se třeba beze studu pustil do květin ve zdobné váze. Váza spadla a rozbila se. Střepy se rozletí po mramorové podlaze.

„Goliáši, dávej přece pozor! Co si o nás Almička pomyslí?“

Vdova už nese pohoštění a křečovitě se usmívá. Radši by si ukousla jazyk, než by řekla proti poustevníkovi jediné ostré slovo.

„Tolik let jsme se neviděli,“ spustí se zářícíma očima, sotva usedne naproti svému vzácnému hostu. Osel mezitím spokojeně chroupá mrkev a pokyvuje ušatou hlavou.

„Taky jsi mi chyběla, děvenko, ale víš dobře, jak nerad opouštím svůj domov.“

„Tak proč teď? Co tě přivedlo až k mým dveřím?“

„Co?“ zasměje se stařík. „Přeci kdo. Bůh vedl moje kroky až sem. I když to vzal pořádnou oklikou přes celé tohle bláznivé město.“

„Ale proč tedy…“

„Musím napravit svoji velkou chybu, děvče.“

„Ty? Jsi přeci svatý muž, rozmlouváš s nebesy…“

„Ano, a přesto jsem pořád jenom obyčejným, chybujícím člověkem. A jako takový mám nápravu ve svých rukou. Proto jsem přišel k tobě, požádat o pomoc.“

„Víš, že ti pomůžu moc ráda, jenom opravdu netuším jak. Jsem obyčejná vdova a…“

„…a znáš v Massilii a okolí všechny následovníky Pána. A nejen je. To je přesně to, co potřebuju. Hledám totiž jehlu v kupce sena.“

„A to?“

„Jednoho hocha. Nejspíš ho tady ve městě prodali do otroctví. Přivezli ho sem rybáři. Jmenuje se Marcus a pochází z Pompejí.“

„Otrok? Víš, kolik takových nešťastných duší tady je? A proč ho vlastně hledáš?“

Agnus se tajemně usměje. „Protože tenhle chlapec je zvláštní případ. Moc důležitý pro jednoho rozhněvaného Germána.“

 

Marcus sedí v advokátově pracovně a pročítá si jeden z jeho svitků. Je jich tady tolik! Quintus se zajímá snad o každý obor lidského vědění. Je tak chytrý a tolika věcem rozumí! Pohled mu zalétne ke společníkovi se směšně odstátýma ušima. Advokát pracně sepisuje jakousi obhajovací řeč. V soustředění vraští obočí a hryže si příliš velký ret. Jak jsem ho kdy mohl nenávidět? Neznám hodnějšího člověka, než je on. V tolika věcech si rozumíme…

Quintus kradmo vzhlédne od zpola popsaného pergamenu. Pohledem pohladí siluetu chlapce, skloněného nad čtením. Nepřestáváš mě překvapovat, můj záhadný hoste. Každý den v tobě objevuji nové zázraky. To, jak jsi lačný nových informací. Laskavost, kterou projevuješ Nix. Tvůj úsměv, který mě pokaždé tak nepochopitelně chytí za srdce a tvoje oči… ach, ty tvoje oči. Kdysi jsem ve vysoké trávě na kraji lesa našel opuštěného kolouška. Měl stejně krásné, něžné oči jako ty. Měl jsem to zvířátko moc rád. Staral jsem se o něj, krmil ho kozím mlékem a hladil jsem jeho hebkou srst. Když se mi ho podařilo dostat z nejhoršího, utekl ven a tam ho roztrhali sousedovi psi. Nikdy nezapomenu na jeho nářek! Bojím se o tebe! Tolik se o tebe bojím!

„Máš moc práce?“ otáže se po chvíli Marcus.

„Vlastně ano, ale už jsem z toho přemýšlení docela unavený. Rád si chvíli odpočinu.“ Quintus si protáhne bolavá záda. „Chceš si povídat?“

„Nepřečetl bys mi nějakou báseň? Moc rád tě poslouchám.“ Kdo by tušil, že človíček tak směšného vzhledu bude mít tak nádherný hlas? Hebký hlas, který konejší a hladí. Quintus mi už dávno nepřipadá ošklivý. Čím déle ho znám, tím méně vnímám jeho odstáté uši a příliš velká ústa. Vzhled náhle přestal být důležitý. Na povrch vyplouvá to, co nosí v srdci a to je nesmírně krásné.

„Jakou báseň bys chtěl slyšet? Vyber si,“ pobídne ho potěšený advokát.

„Nejlépe nějakou tvoji.“

Quintus se zapýří. „To ne, ty nejsou dobré. Radši ti přečtu něco od Catulla. Co bys nejraději?“

„Něco o lásce.“

Advokát na něj vrhne rychlý pohled, ale vstane a jde ve své knihovně vyhledat příslušný svitek. Usadí se s ním k hořící svíčce a dá se do čtení. Opravdu má krásný hlas. Nese se zšeřelou místností jako milostná píseň. Stejně jako dokázal Ovidius krotit svou hudbou divoká zvířata, vnáší advokátův tichý, sametový hlas klid do rozhárané duše.

Marcus naslouchá se zavřenýma očima. Přesto se nedokáže zcela soustředit na verše. Není pravda, Quinte Valerie, že tvé vlastní básně nejsou dobré. Jsou výborné. Několik jsem jich objevil, zapadlých za knihovnou. Nebo jsi je tam schoval záměrně? Všechny opěvovaly hnědé, laní oči. Bylo to snad o mně? Proto mi je nechceš ukázat? Už nejsem tím malým, hloupým klukem, jímž jsem býval v Pompejích. Život mě lecčemu naučil a ty lekce byly hodně tvrdé. Vím, že mě máš rád. Cítím to z každého tvého pohledu, z každého nejistého pousmání. Bojím se chvíle, kdy to vyslovíš nahlas. Nemysli si, nejsem nevděčný. I já tě mám rád. Svým způsobem. Jenom si nejsem jistý, že mi to stačí, a že si ty něco tak polovičatého zasloužíš.

Advokát dočte Catullovi verše. V pokoji se rozhostí ticho. Pohlédne na Marca, sedícího v křesle jen kousek od něj. Má zavřené oči. Usnul? Ještě pořád není zcela v pořádku. Neměl by se tolik přepínat. Quintus nedokáže odtrhnout oči od spícího chlapce. Má tak krásnou, nevinnou tvář… a ty plné, dokonale vykroužené rty… chtěl bych je ochutnat! Ach Pane, pomoz mi! Nad čím to přemýšlím?! Jsem hříšný, nízký tvor! Chci ho snad zneužít a pošpinit stejně jako ti odporní muži, jimž padl do rukou?! Copak mě opravdu zajímá jen jeho krása?! Ale ne, tak to přeci není. Miluji ho celého. Jeho srdce, jeho duši… nosil bych ho na rukou. Líbal bych zem, po které chodí, ale… neodvážím se mu to říct! To nedokážu! Nikdy! Je však na čase přiznat se k něčemu jinému.

„Marcu? Asi bys měl něco vědět. Není čestné to před tebou déle tajit.“

Hoch k němu vzhlédne, znepokojen vážností advokátova hlasu. Dříve možná býval naivním dítětem, které očekávalo od života a od bohů jen to dobré. Utrpení posledních měsíců ho však změnilo.

Advokát působí rozrušeně. „Slíbil jsem, že ti zajistím bezpečí. Že tě ochráním před zlem tam venku.“

Marcus zbledne. Vyskočí z křesla. „Stalo se něco?! Našel mě Aureus?! Nebo snad Thutmos?!“ Kdy se konečně zbavím strachu z těch dvou odporných kreatur?! Copak mě budou vzpomínky na ně týrat do konce života?!

„Nic takového, uklidni se. Chtěl jsem ti jenom říct, že jsi tady v určitém ohrožení.“ Quintus se zhluboka nadechne a rychle vychrlí: „Jsi totiž v domě následovníka Krista!“

Chlapec uvolní strachem ztuhlé tělo. Dokonce se zvládne trochu usmát. „To já přeci dávno vím.“

„Opravdu? A nevadí ti to? Mezi lidmi se přeci říká, že obětujeme neviňátka a na svých shromážděních pášeme zvrhlé orgie.“

Marcus se ušklíbne. „Tomu bych těžko mohl uvěřit, když znám tebe. Jediný nečistý v tvém domě jsem já.“

„Nemluv tak o sobě. Oběť nenese vinu za chování svých tyranů. Já jen… nevím zda si uvědomuješ, že by tě setrvání v mé blízkosti mohlo stát život. Pokud se o nás úřady dozvědí, skončíme všichni ve vězení. A pak…“ advokátovi selže hlas.

„Ano, já už to PAK kdysi viděl, Quinte.“ Marcovi se vybaví ony strašné okamžiky v pompejské aréně, kdy byl svým tyranským otcem donucen přihlížet soubojům zajatých křesťanů s dravou zvěří. Ten pach krve, škvířící se v horkém písku, cítí dodnes. „Nebojím se smrti, teď už ne. Jsou mnohem horší věci, kterých je třeba se obávat a ty s tebou ani s tvým náboženstvím nemají nic společného.“

„Marcu,“ ozve se ušatý muž opatrně, „slyšel jsi někdy slova Spasitele? Nechci ti nutit svou Víru, jen… jsem přesvědčen, že by ti to v mnohém pomohlo. Ulevilo by to tvojí bolavé duši.“

Hoch si podvědomě překryje dlaní pořezané zápěstí, už tak bezpečně schované pod dlouhým rukávem a silným obvazem. „Co tím myslíš?“ zeptá se ostražitě.

„Náš Pán káže milovat své bližní a odpouštět nepřátelům. Možná kdybys…“

„Mám odpustit Aureovi, že ze mě udělal děvku?!“ Marcus se hořce zasměje a v očích se mu odráží veškerá bolest světa. „Chceš, abych zapomněl, že mě Thutmos prodával těm největším dobytkům, kteří se vyžívali v mojí bolesti?! Ne, Quinte Valerie, tohle po mně nežádej. Víš, že si tě vážím, ale něco takového přede mnou už znovu nevyslovuj.“ Kdysi, ještě v Pompejích, bych s tím tvým Kristem možná v mnohém souhlasil. Také jsem viděl v lidech jen to dobré. Ale dnes? Nedokážu odpustit a nechci zapomenout! Kdybych mohl, zabil bych Aurea i Thutmose! Zabil bych všechny ty, kteří se mě dotýkali svýma špinavýma rukama! Zničili ve mně všechno dobré a nechali vzklíčit nenávist!

„Promiň, neměl jsem o tom mluvit,“ omlouvá se zkroušeně Quintus. „Nemám na to právo. Věř mi, prosím, že jsem to myslel dobře. Chtěl jsem ti pomoct.“ Myslíš, že nevím, jak hrozně se trápíš, Marcu? Dělám, že to nevidím a vlastně to ani vidět nechci, ale to tvá muka nezmírní. Náš Pán by to jistě dokázal, ale to bys ho nejdřív musel vpustit do svého srdce. Jenže to ty neuděláš. Nevpustil's tam ani mě. „Už o tom nebudeme nikdy mluvit, ano? Můžeš na to zapomenout?“

„A na co?“ pousměje se chlapec. „Posaď se, prosím a přečti mi ještě nějakou báseň. Rád tě poslouchám.“ A já budu přitom myslet na svou pomstu, živit se nenávistí a potají se řezat do kůže, abych bolestí těla přehlušil nářek svojí duše.