Nejspíš jsem se už úplně zbláznil, zuří v duchu Flávus, zatímco žene svého vraného hřebce směrem k Posvátné hoře. Copak je to vůbec možný, aby byl Marcus právě tam?! Třeba se dá šílenstvím nakazit podobně jako kašlem a já ho chytil vod svý bohama posedlý sestřičky! Jo, to bude asi vono, protože jinak bych se k takový blbosti přemluvit nenechal!

Víc než vlastní slabá vůle, s níž nedokázal odolat Gudruninu nesmyslnému nápadu, ho zlobí společnost, kterou mu vědma nekompromisně přidělila. Těsně za Flávem se totiž na šedivé kobyle, která dříve patřívala Cinis, žene po zuby ozbrojená Kriemhilda. Tváří se jako bohyně války a vypadá, že je ve svém živlu. Široký obličej má zrůžovělý vzrušením a dlouhý plavý cop jí na velkých prsou poskakuje jako mrskající se had. Na zádech má připevněný kulatý štít a u boku nezbytnou válečnou sekeru. Do každé z vysokých bot si zastrčila po jedné dýce a modré oči jí svítí touhou, konečně se osvědčit ve skutečné bitvě.

Flávus si vybaví rozhovor, který následoval poté, kdy mu sestra s odzbrojující samozřejmostí oznámila, že Kriemhilda pojede s ním.

Gladiátora ona nemilá novinka natolik zaskočila, že zapomněl dávat pozor, zda jeho nepřátelsky naladěný kůň při sedlání schválně nenafoukl břicho, což měl jinak až příliš často ve zvyku. Chyba se projevila hned vzápětí. Hřebec při pokusu o nasednutí vydechl, čímž podstatně snížil svůj objem. Nedostatečně dotažené sedlo sklouzlo vraníkovi pod břicho, zatímco Flávus skončil na zadku v blátě. Jeho potupa náramně pobavila hlouček okounějících vesničanů. Načež hřebec seznal, že se mu sedlo, volně se pohupující nebezpečně blízko jeho genitálií ani trochu nelíbí a začal vyhazovat jako smyslů zbavený. Gladiátorovi dalo spoustu námahy, než šílející zvíře uklidnil a vrátil postroj na správné místo. Od skupinky čumilů se ozval smích. Zvláště ženy se mu nepokrytě vysmívaly. Nic tolik nepobaví udřené matky od rodin, jako ponížení pána tvorstva.

Flávus jim věnoval výhrůžné zavrčení a obrátil se zpátky ke své sestře. „Zdálo se mi to, nebo jsi mi právě oznámila, že se mnou pojede ta tvoje strašlivá zahřívačka postele?“

„Pokud tím myslíš Kriemhildu, tak to jsi slyšel naprosto správně,“ odtušila vědma nevzrušeně. „Jestli bylo moje vidění pravdivé – a já věřím, že určitě bylo, tak se ti bude pomoc dalšího bojovníka náramně hodit.“

„Bojovníka možná,“ zabručel znechuceně Flávus, „ale ty se mnou chceš poslat přerostlou holku!“

„Kriemhilda ti v boji na obtíž nebude, o to neměj strach. Ovládá své zbraně líp, než bys čekal. Já ovšem doufám, že k žádnému krveprolití nedojde. To je taky hlavní důvod, proč ji s tebou posílám. Nejdřív se zkuste s Marcovými únosci domluvit. Jsou to přeci naši lidé. Ty máš moc horkou hlavu a zabil bys je dřív, než stihnou říct první slovo.“

„To máš teda pravdu! Jestli Marcovi skřivili jedinej vlásek, rozsekám je na hadry!“

Gudrun si dlouze povzdechla. „To je právě to, o čem mluvím. Všechno hned nemusíš řešit násilím. Někdy jsou lepší vhodně zvolená slova, vždyť jde o naše sousedy. Jedny z těch, které chceš na jaře přemlouvat k společnému povstání proti Římu. Nebo už jsi zapomněl? Když je kvůli cizinci zmasakruješ, znepřátelíš si i ostatní kmeny a ze spojenectví nebude nic.“

„A ta tvoje maškara mi má pomoct získat Marca bez boje, jo?“ pronesl Flávus nedůvěřivě. Schválně to vyslovil dostatečně nahlas, aby ho dívka v mužském šatu dobře slyšela. Ta na něj vrhla ze sedla šedé kobylky tvrdý, nenávistný pohled. Dočasné příměří mezi nimi tím definitivně skončilo.

„Kriemhilda ví, jaká slova má použít, aby se to obešlo bez krve. A ty si před ní dej pozor na pusu, bratříčku. Taky by ses jednoho rána mohl probudit bez té své mužské chlouby!“ Bylo očividné, že se vědma své zášti k druhému pohlaví nezbavila, ani pokud šlo o jejího milovaného sourozence.

„Už se bojim,“ ušklíbl se přezíravě gladiátor. „Hele, jestli se mnou teda musíš někoho poslat, tak proč ne třeba toho mlíčňáka Erharda nebo někoho jinýho z jeho bandy? To radši snesu pár namyšlenejch holobrádků, než tu děsnou mužatku!“

„Nikdo z nich s tebou jet nechce,“ pronesla vědma tvrdě. „Nemají tě rádi.“

Fláva se to ani v nejmenším nedotklo. Byl zvyklý, že nevzbuzoval v lidech právě přátelské pocity a podle něj to tak bylo v pořádku. Vždyť on sám neměl v lásce nikoho. Samozřejmě vyjma svojí povedené sestřičky, novorozeného synka, a pak ještě milovaného štěněte. Tedy pokud Marcus opravdu žije. „Chceš říct,“ zašklebil se provokativně na Gudrun, „že ta tvoje vobluda mě ráda má, když se mnou teda jede?“

„Kriemhilda s tebou jede proto, že má ráda mě,“ zpražila ho vědma bez úsměvu. „A teď už pospíchejte! Čas je proti vám!“

 

„Do prdele, tady přece měla bejt cesta!“ Zoufalý Flávus zlostně škube otěžemi, až se hřebec pod ním točí dokolečka jako pes, honící si vlastní ocas.

Jakmile v nesnesitelně pomalém tempu překonali nebezpečný močál, pobídl koně do běhu. Neurvale ho hnal zasněženou krajinou tryskem a nedbal nebezpečí, které se skrývalo pod závějemi v podobě jam a vyčnívajících kamenů. Až do této chvíle byl skálopevně přesvědčený, že cestu na Posvátnou horu dobře zná. Vždyť po ní přeci spolu s Cinis přijeli! Jenže teď se před ním najednou tyčí neprostupná hradba lesa, která tam přeci vůbec neměla být!

„Hej, Arnwalde!“ křikne mu Kriemhilda do zad a ani se nesnaží skrýt škodolibé potěšení. „Jedeš blbě!“

Gladiátor prudce přitáhne svému vraníkovi otěže, až zvíře skoro dosedne na zadek. „To vidim taky!“ osopí se na nechtěnou společnici. „Todle měla bejt nejrychlejší cesta na Posvátnou horu! Někde 'sem musel špatně zahnout!“ mumlá si pro sebe.

Kriemhilda zastaví šedou kobylku těsně vedle něj. „Ze správný cesty 'si uhnul vo nějaký tři míle zpátky. Volala 'sem na tebe, ale nejspíš 'si mě neslyšel.“

Flávus ji znechuceně pozoruje. Hromadí se v něm zlost nad vlastní hloupostí, násobená šíleným strachem o Marca. Proto není nijak překvapivé, když zničehonic vybuchne: „Já 'sem to tvoje slepičí kdákání slyšel! Akorát jsem na něj nebyl ani trochu zvědavej!“

Dívčiny zrůžovělé tváře zaplanou krvavou červení. „A proč si myslíš, že jsem já zvědavá na názory nějakýho namyšlenýho pitomce?!“

„Važ slova, holčičko! Ta drzost by tě mohla hodně mrzet!“

„Pozor, slavnej gladiátor promluvil! Myslíš si, že si před tebou každej sedne na zadek, co?! Jenže já se tě nebojim!“

„To by's ale měla!“ pronese Flávus mrazivě.

„Jo? Tak slez a postav se mi v pořádnym boji!“

„To těžko,“ odtuší posměšně gladiátor. „Gudrun by mi totiž nevodpustila, kdybych jí zabil hračku do postele. Navíc – já se s malejma holkama neperu.“

Kriemhilda zrudne ještě víc. Ta poznámka se jí citelně dotkla. Podobně ji podceňovali celý život. Dokonce i její nejbližší. „Možná máš strach, aby ti ta malá holka nenatrhla prdel, co, šampióne?“

Oba seskočí jako na povel z koní. Pustí se do sebe se zuřivostí vzteklých psů. Flávus má naštěstí dost rozumu, aby netasil meč. Ví totiž dobře, že by to velkou dívku stálo život. Výpady a kryty mu už dávno přešly do krve tak dokonale, že jeho tělo reaguje nezávisle na rozumu. Jen těžko by sám sobě zabránil, aby při první příležitosti nezanořil čepel do Kriemhildina srdce. Tím spíš, že k ní cítí stejné nepřátelství, jako ona k němu.

Ačkoli Kriemhilda není ani zdaleka tak špatná, jak by si o ní rád myslel, na dokonale vytrénovaného profesionálního zabijáka prostě nestačí. Navzdory své výšce a hmotnosti se mu nevyrovná silou, ani zkušenostmi. Mlátit klackem do kmene stromu není to samé, jako postavit se v boji skutečnému protivníkovi. Gladiátor mrštně uhýbá před máchající sekyrou a meč pořád spí v pochvě u jeho opasku.

„Hele, holka, na takový hry nemám čas!“ zavrčí znechuceně a jediným šikovným hmatem dívku odzbrojí.

Kriemhilda strne a v údivu hledí na své prázdné ruce. Pak zvedne pomněnkově modré oči ke gladiátorovi.

„Co je? Začneš teď brečet?“ vysmívá se jí Flávus.

Dívka se na něj vrhne. Beze zbraně, hnána šílenou zuřivostí. Nepustí ji k sobě na menší vzdálenost, než aby jí mohl vrazit pořádnou facku. Kriemhilda zakolísá. Už tak červená tvář jí zrudne ještě víc. Ani to však odhodlané děvče nezastaví. Znovu na gladiátora zaútočí. Na obličeji ucítí zabrnění další facky. A další. Jestli Kriemhilda kdy v něčem vynikala, pak to bylo v tvrdohlavosti, v níž si nijak nezadala s beranem. Ani teď se nehodlá vzdát. Umanutě se vrhá na Fláva, aby si ze střetu s ním odnášela jen nové a ještě potupnější políčky. Hlava se jí motá z rázných úderů, protože gladiátor svou protivnici nijak nešetří. Ačkoli se tomu dívka urputně brání, tlačí se jí do očí slzy. Její ponížení už sotva může být horší. Kriemhilda je vděčná alespoň za to, že ji Gudrun v tak trapné situaci nemůže vidět. I když není pochyb, že se gladiátor své sestře při nejbližší příležitosti s radostí pochlubí.

Fláva už z rozdávání políčků štípe dlaň. Kdo by to čekal, že bude ta příšerka takhle vytrvalá? Kdyby dostala pořádnej výcvik, možná by z ní něco mohlo bejt… ale ne, to je přece blbost! Nad čim to zase přemejšlim?! „Konec hraní, už mě to přestává bavit. Stejně by ses mi tady za chvíli rozbrečela.“ S gustem vlepí děvčeti ještě poslední, výchovný políček a odkráčí ke svému vraníkovi, kterému v útěku zabránila jen otěž, zachycená ve větvích šípkového keře.

Nic netušící gladiátor se chystá nasednout, když se mezi jeho koleny mihne špička cizí boty. V klíně mu vybuchne gejzír bolesti. Rukama si stiskne nakopnutá varlata. S tichým zaúpěním se složí k zemi. Když se s dlaněmi v rozkroku převalí na záda, spatří nad sebou Kriemhildu. Tyčí se nad ním. Na obličeji, poznamenaném otisky jeho dlaně, jí září vítězoslavný úsměv.

„Tak co, šampióne? Kdo brečí teď?“ otáže se lehce roztřeseným hlasem. V pravici přitom pohupuje sekyrou, kterou našla odhozenou o kousek dál v křoví. „Máš štěstí, že na tobě Gudrun tolik záleží, jinak bych tě…“ Ostří zbraně se zhoupne nebezpečně blízko Flávovy hlavy.

Trvá několik drahocenných chvil, než se gladiátor zvládne se zaťatými zuby toporně postavit. Úplně přitom zezelenal v obličeji. „Nemysli si, že's vyhrála,“ vrčí, zatímco se snaží vydýchávat bolest. „Ještě 'sem s tebou neskončil, to si pamatuj! Ale teď na tebe kašlu! Jedu si pro Marca!“ S obrovským sebezapřením se vydrápe vraníkovi na hřbet. Když se jeho klín dostane do kontaktu s tvrdým sedlem, málem omdlí bolestí. O to vzteklejší pohled na dívku vrhne. „Buď mi ukaž správnou cestu, nebo táhni zpátky do postele mojí sestry!“

Kriemhilda si neodpustí úšklebek, ale přeci jen nasedne na klisnu a křikne na něj: „Tak pojeď za mnou, šampióne! Jestli mi teda budeš stačit!“

 

Marcus leží spoutaný na slámě a spí. Přesněji řečeno blouzní, neboť omamný nápoj, který musel před několika hodinami vypít, ho zavedl do míst, kam už nikdy nechtěl vkročit. Otevřel v jeho nitru komnaty, které měly navždy zůstat uzamčeny. V horečnatých snech, které se zdají být až příliš živé, se mu zjevují desítky bezejmenných tváří. Jsou to muži zpití chtíčem a přemírou vína. Sahají na něj. Ubližují mu a vysmívají se jeho strachu. Je bezmocný před jejich hrubou silou. Znovu je otrokem.

Marcus se s výkřikem probere. Chvíli trvá než si vzpomene, kam ho to krutý osud zase uvrhl. Hrůzou z děsivých snů propotil dvě vrstvy tunik skrz naskrz. Má štěstí, že byl uvězněn v malém prostoru mezi zvířaty. Pouze jejich tělesné teplo ho uchránilo před umrznutím.

Do chléva vstoupí dva Germáni. Jejich široká ramena a vysoké postavy budí respekt. Vousaté tváře mají dokonale bezvýrazné. Zvednou zajatce, postaví ho na nejisté nohy a přeřežou mu pouta kolem kotníků. Musí s ním pořádně zatřást a dokonce ho i proplesknout, aby udržel ospalé oči otevřené.

Marcovi se motá hlava a ve vlasech cítí zaschlou krustu krve, která mu tam zůstala po úderu kamenem. Svět se s ním zhoupne. Těžko říct, zda je víc na vině otřes mozku, nebo vypité drogy. Prudce se předkloní a vyzvrací se jednomu z Germánů na vysoké boty. Chlap znechuceně vykřikne. Zlostně zakleje, ale vězně ze sevření nepustí. Alespoň s ním tedy surově škubne a spolu se svým druhem ho vyvlečou ven.

Výborně! Místo boje o život budu na všechny kolem zvracet! To je taky způsob vzpoury, ne?

Volný prostor mezi domy je plný lidí. Zdá se, že si nikdo nehodlá nechat ujít lidskou oběť, která je v poslední době takovou vzácností. Muži si zajatce měří tvrdými, nepřátelskými pohledy. Ženy mu nadávají do římských psů a hrozí pěstmi. Děti po něm vrhají kuličky z uplácaného sněhu. Taky mohl dopadnout hůř. Má štěstí, že kamení leží hluboko pod závějemi a jídla je teď v zimě tak málo, že by na něj nikdo neplýtval ani shnilou zeleninou.

Marcus nenávist davu sotva vnímá. Všechno kolem sebe vidí rozmazaně, jako za clonou deště. Postavy s rozplizlými rysy v obličejích se pohybují zpomaleně. Je to děsivé. Žaludek se mu povážlivě zhoupne. Teď je vděčný za mrazivě čerstvý vzduch. Udržuje ho při vědomí. Oba strážci vedou Marca středem vesnice a ostatní kráčí v radostném očekávání za nimi. Jsou natěšení jako psi, kteří zvětřili zatoulaného koloucha. Cítí krev stejně jako zdivočelá smečka a nemohou se jí dočkat.

Když zajatce vlečou kolem ohrady s Arim, cválá kůň s řičením malým prostorem a divoce vyhazuje. Zas a znovu se rozbíhá proti vysokému hrazení a brzdí až těsně před ním, vědom si toho, že je přeskočit nedokáže. Zlobí se. Nemůže pochopit, proč nesmí za svým milovaným člověkem. Koně jeho rasy byli záměrni vyšlechtěni k úzkému vztahu s lidmi. Hříbata se rodila ve velkých stanech, kde spolu se svými matkami přebývala ve společnosti beduínských žen. Lidé pro ně byli součástí stáda. Hráli si s dětmi stejně bezprostředně, jako se svými druhy. Pro pouštní nomády bylo životně důležité, aby měli se svým koněm pevné pouto. Zvíře nesmělo po pádu jezdce utéct a zanechat ho pod spalujícím sluncem ztraceného v dunách. To by pro člověka znamenalo téměř jistou smrt. Proto beduíni vyšlechtili u svých ořů bezmála psí věrnost.

Také Ari byl od prvních, nejistých hříběcích krůčků cvičen k těsné spolupráci s člověkem. Marcus se pro něj během náročné cesty do barbarské země stal blízkým přítelem. Takovým, jakého si k sobě koně obyčejně volí ve stádu zvířat stejného druhu. Mladík se s ním dělil o kousky chleba, drbal ho na břiše, což měl hnědák obzvlášť rád, neboť si tam sám pořádně nedosáhl a důvěřivě spával u jeho nohou, zatímco nad ním hřebec bděl jako strážný duch. Koně jsou závislí tvorové. Žádný z nich nesnáší dobře samotu. Proto Ari tolik běsní, když ho chtějí od Marca oddělit. Bohužel je pro něj vysoká ohrada s trnitými větvemi nepřekonatelnou překážkou.

Zajatec se usilovně snaží nedívat na kopec, k němuž ho jeho věznitelé za doprovodu posměšků a nadávek vlečou. Stejně ho vidí jako v mlze. Slunce už se utopilo v krvi červánků za západním obzorem. Nad sněžnou plání vyšel měsíc. Je obrovský a kulatý jako rybí oko. Marcus má dojem, že ještě nikdy neviděl tak velký úplněk. Zdá se být hrozivě blízko. Osvětluje zemi skoro stejně jasně, jako ještě před chvílí slunce. Sníh díky němu září jako čisté stříbro.

Šedovlasý náčelník, kráčející v čele průvodu, cosi zvolá v rodném jazyce a vzápětí mu odpoví bouře rozjařených výkřiků. Muž se obrátí k Marcovi a přeloží mu to do latiny: „Dnes je dobrý čas k oběti, Římane. Budeš umírat dlouho a hodně bolestivě. Bohové budou spokojení.“

 

Flávův vraník těsně stíhá šedou kobylku, v jejímž sedle se předklání Kriemhilda. Gladiátor sice ještě soptí vzteky za to, jak ho dívka pokořila, ale přesto se jí poslušně drží v patách. Je totiž zřejmé, že ona na rozdíl od něj ví, kudy se vymotat z labyrintu lesních stezek. Když krvavé slunce zapadne za hradbou stromů a na nebi vyjde strašidelně velký měsíc, opustí konečně jezdci les. Obrys Posvátné hory se před nimi jasně rýsuje proti hvězdné obloze. Flávus na nic nečeká a pobídne vraníka do trysku. V mžiku předjede klisnu i s Kriemhildou a ukáže jim záda.

„Pitomče!“ křikne za ním děvče. „Jenom se nepřeraž!“

Flávus se to rozhodne ignorovat. Pro tentokrát. Však pozdějc budu mít dost času, naučit tu drzou holku slušnými chování! Teď už průvodkyni nepotřebuje. Úplněk září tak jasně, že si může dovolit hnát koně plnou rychlostí. Přesto se děsí toho, že přijede pozdě. Je dítětem svého lidu. Moc dobře ví, že právě takový čas je pro obětování bohům tím nejpříhodnějším.

Ještě jako kluk se sám podobné krvavé slavnosti zůčastnil. Byl to tak strašlivý zážitek, že se to doteď pokouší vytěsnit z mysli. Ačkoli nikdy neměl Římany v lásce, tohle bylo příliš i na něj. Nyní se mu ta odporná záležitost znovu vynořuje ze vzpomínek…

Té noci před šestnácti lety byl právě takový obrovský, zářící úplněk, jako dnes. Osmiletý Arnwald se tiskl ke svým dvěma sourozencům, uvězněný v davu dospělých. Posvátná hora, majestátně se tyčící nad jinak rovnou krajinou, bývala děsivá vždycky. Vždyť v jejím nitru podle slov kněze sídlily mocné a strašlivé síly. Síly, které dokázaly léčit, ale také zabíjet.

Arnwald byl nejednou svědkem toho, když těžce nemocní lidé z jeho vesnice, ale i z širokého okolí, odcházeli na Posvátnou horu a hledali tam pomoc z beznadějného stavu. Mnoho jich tam kněží později našli mrtvých. Většinou spočívali v sedě, zády opření o kamenný oltář v samém středu kopce. Bylo však i nemálo takových, kteří se do svých domovů vrátili po svých a brzy poté se jejich nemoc jako zázrakem vytratila. Ovšem i ti, kteří na posvátném místě ukončili svou životní pouť, byli nacházeni s výrazem klidu a smíření v umrlé tváři.

To se však rozhodně netýkalo obětí, určeným bohům. U nich bylo naopak důležité, aby podstoupili co největší utrpení. Jen tak byl dar mocným bytostem dostatečný. Právě taková agonie čekala té noci na římského vojáka. Byl to silný, zdravý muž v nejlepších letech. Tmavé vlasy měl ostříhané hodně na krátko podle armádních zvyklostí a jeho drsná, větrem ošlehaná tvář byla zcela bez vousů. Lovci kmene ho zajali v lese. Legionářů tam bylo víc, ale pouze tomuto se nepodařilo uprchnout. Takhle daleko od římského tábora se mohlo jednat jedině o průzkumný oddíl. O vyzvědače, tajně se plížící do nitra barbarského území.

Arnwaldovu otci Adalbertovi dalo velkou práci, aby vesničané vojáka neubili ještě před slavností obětování. Jako náčelník kmene musel použít veškerou svou autoritu, aby nepřítele udržel do úplňku nezraněného, tak byla nenávist jeho lidu vůči Římanům veliká.

Samotného aktu obětování se ujal starý, vyzáblý kněz. Byl to ošklivý, nevrlý chlap, kterého se malý Arnwald, stejně jako všechny ostatní děti, vždycky strašlivě bál. Očividně na rozdíl od římského zajatce, který – ač ho na obětním kameni drželi dva silní bojovníci, nazýval starce v bělostné říze těmi nejhoršími jmény, vykřikovanými v rodném jazyce. Možná, že tato skutečnost přivedla obětníka na nápad, vyříznout mu jako první právě jazyk. Za pomoci šikovného pomocníka otevřel vojákovi ústa pokrytá slinami, sevřel mu jazyk do kleští, co nejvíc ho povytáhl ven a řízl ostrým nožem. Muž zavyl bolestí a plival kolem sebe krev, která ho hrozila zadusit. Bohužel pro něj se to nestalo.

Shrbený stařec mumlal monotóní modlitbu k bohům, zatímco amputoval Římanovi prsty na rukou. Pěkně pomalu, článek po článku. Zajatec vydával neartikulovaný řev. Plival krev. Ztrácel vědomí. Milosrdná mdloba mu však nikdy nebyla dopřána na dlouho. Knězův pomocník ho propleskával, poléval studenou vodou, a když ani to nepomohlo, porýpal se v jeho otevřených ranách.

Malý Arnwald se po celý čas usilovně nutil neodvracet oči od strašlivé scény. Nejradši by utekl zpátky domů, nebo alespoň chytil matku za ruku, ale moc dobře věděl, že by takovým projevem slabosti svou rodinu zostudil. Vždyť i Gudrun se vydržela dívat, třebaže jí přitom tekly po bledých lících slzy. Jenže ona byla dívka, mohla si to dovolit. Budoucímu válečníkovi by něco takového neprošlo.

Nebylo to poprvé, kdy byl Arnwald přítomen obětování. Při většině slavností, oddělujících od sebe různá období roku, bylo pro potěchu bohů zabito nějaké zvíře. Nikdy však takto krutě. Nazdobeného býka či berana většinou přivedli knězovi pomocníci k oltáři, kde dobytčeti stařec podřízl posvěceným nožem hrdlo tak, aby prýštící krev skropila obětní kámen.

Při zvláštních příležitostech, kdy vesnici hrozil hlad z neúrody, nebo když její obyvatele sužovala neznámá nemoc, přivlekli bojovníci zajatce v podobě člena některého ze sousedních kmenů. Bývali to muži i ženy. Občas dokonce dítě. Lidské oběti však byly naprosto výjimečné a nikdy se s nimi nenakládalo tak surově, jako s nešťastným vojákem. Naopak. Bývali ctěni za to, že vesnici svým skonem zajistí přízeň bohů. Samotné jejich usmrcení probíhalo podobně rychle, jako v případě zvířat.

Ukořistěný Říman však musel trpět za všechny zlé činy, které jeho národ kdy vykonal na svobodných Germánech. Kněz uměl svou krvavou práci dobře. Zajatec umřel až ve chvíli, kdy starcův nůž pronikl jeho otevřeným hrudníkem. Arnwald se tehdy nenápadně vytratil ze shromáždění a ukryt ve tmě celou věčnost zvracel. Jak slyšel kolem sebe, rozhodně nebyl sám. Ale bohy strašlivé divadlo zřejmě potěšilo. Úroda byla toho léta větší, než kdykoli dřív.

 

Marcus visí v pevném sevření svých strážců. Napůl spí, když ho nekompromisně vlečou strmým stoupáním k vrcholku holého kopce. Za nimi se valí dav natěšených vesničanů. Někteří bubnují na malé, kulaté bubínky potažené zvířecí kůží, další si vesele prozpěvují.

Takovou chuť po krvi a smrti už jsem přeci viděl. V Pompejích, když začínaly hry v aréně. Vždycky jsem se snažil nebýt mezi diváky. Teď se stanu hlavní podívanou!

Marcus se nezačne bránit, ani když spatří obětní kámen. Ten je usazen v samém středu plochého vrcholku posvátného kopce. Kdysi ho čísi šikovné ruce opracovaly do tvaru dokonalého kvádru. Na výšku dosahuje dospělému muži po pás. Šedý povrch hrubozrnného kamene je pokryt množstvím tmavých skvrn. Ve světle úplňku a pochodní se zdají být úplně černé. Není pochyb, že se jedná o zaschlou krev.

U kamene už na ně čeká kněz. Přišel na Posvátnou horu s předstihem, aby spolu se svým pomocníkem všechno připravil. Akt obětování musí proběhnout bez chyb! Krkavcův asketický obličej s výrazným orlým nosem působí přísně a pohled světlých, hluboko zapadlých očí je zvláštně rozostřený. Marcus zřejmě není jediný, kdo ochutnal omamný nápoj. Jen ten knězův měl trochu jiné složení. Nemá ho činit povolným, zato ho dokáže přiblížit k bohům. S pomocí pečlivě vybraných bylin uslyší Krkavec jejich šepot.

Knězovo žalostně vyzáblé tělo halí slavnostní bílé roucho. V ruce třímá dlouhý, hrozivě vyhlížející obětní nůž. Cosi vyštěkne autoritativním hlasem a oba strážci k němu Marca přivlečou. Ani tentokrát se jim nebrání. Kráčí vstříc své smrti odevzdaně jako jehně na porážku. Kněz na Marca zírá. Ani síla drog neotupila osten jeho smrtelné nenávisti. Dýka v ruce se mu nepatrně zachvěje. „Už se nemůžu dočkat, až ti ji vrazím hluboko do těla!“ drtí slova mezi zuby.

Spoutaný chlapec na něj hledí bezvýrazným pohledem. Sametově hnědé oči působí pod vějířky dlouhých řas vyhasle. Neuhne ani, když se nůž přiblíží k jeho tváři. Hrot nebezpečné zbraně mu zlehka přejede po obličeji. Neřízne, jen sadisticky pomalu pokračuje dolů po hrdle, pod jehož tenkou kůží pulzuje tepna, a pak dál, až pod klíční kost. Tam, na kousku hrudníku, vykukujícím nad vrchním lemem tuniky, se nůž zastaví. S lehkostí zajede do bronzově zbarvené pokožky. Neřízne hluboko, ale přesto rána pálí jako oheň. Zpod dokonale nabroušeného ostří vytryskne několik krůpějí krve.

Kněz si vloží potřísněný prst do úst. Přivírá oči, jako by se snažil zachytit prchavou chuť životodárné tekutiny. V očích mu zaplane. Chvíli to vypadá, že se na zajatce vrhne a vysaje z něj krev jako velký netopýr. Nakonec jen mlaskne a spokojeně přikývne. Diváci, tísnící se v kruhu kolem kamene, to ocení jásotem. Kněz velitelsky máchne rukou k oltáři a strážci na něj Marca vyvlečou.

Chlapec už dávno nemá vládu nad svým tělem. Může jen bezmocně ležet a čekat, co přijde. Kámen ho studí do zad jako dotek samotné smrti. Vůně noční přírody překryl pach čadících pochodní a vzrušením zpocených lidí. V poraněné hlavě bolestivě tepe. S vypětím sil se Marcovi podaří stočit pohled na shromážděné Germány. Jsou tam všichni – vousatí válečníci, jejich přísně se tvářící ženy i vyjukané děti. Ačkoli si od obětního kamene udržují uctivý odstup, stojí dostatečně blízko, aby jim neunikla ani kapka prolité krve. Mnozí z nich svírají v rukou zapálené pochodně, i když je světla díky úplňku tolik, že skoro nejsou potřeba.

Krkavec se obrátí čelem ke svým dychtivým divákům. Rozpřáhne ruce k nebi. Má k nim dlouhý, ohnivý proslov. Polospící Marcus je jeho výlevů naštěstí ušetřen. Nerozumí z chrčivé germánštiny ani jediné slovo. Vesničané jsou však očividně nadšení. Každou chvíli souhlasně mručí a pohledy, které vysílají k zajatci na oltáři, jasně vypovídají o jejich rozpoložení.

Kněz s monotóním mumláním přistoupí ke kameni. Už zase svírá v pravici obětní nůž. Skloní se nad Marcem tak těsně, že chlapec může v bledé modři jeho duhovek rozeznat panenky menší, než zrnka písku. „Budeš trpět, Římane! Zaplatíš za všechny psi tvojí rasy!“

Zajatec zírá jako zhypnotizovaný na ostří dýky, výhrůžně se lesknoucí ve stříbřitém svitu měsíce. Úplněk je nyní přímo nad ním. Je děsivě veliký a jasný. Dokonalost nebeského kola kazí jen ošklivá knězova hlava. Jazyk muže co chvíli vykoukne mezi zuby a s hadí rychlostí olízne drogou vyschlé rty. Marca drží na oltáři dva muži, ale vlastně jich není třeba. Hoch je sotva schopný přemýšlet. Skutečnost se mu v obluzené mysli míchá se sny. Netuší, co je pravda a co jen jeho představa. Snad by se rád bránil, ale drogy ho zbavily veškeré síly. Je jako loutka, zcela v moci svého kata.

Krkavec znovu něco říká. Zprvu se z něj dralo pouze nesrozumitelné mumlání, ale nyní nabírá na síle. Chrčivá slova z kněze tryskají jako proud moči. Těžko říct, zda jde o kletby či modlitbu. Náhle muž zakloní vyzáblý obličej vstříc měsíci a zavyje jako vlk.

Nad ztichlým, zasněženým krajem se zvedne vítr. Jeho poryvy sílí s každým knězovým výkřikem. Hluboký les, pokrývající většinu kraje pod vysokou horou, ožívá.

„Bohové přicházejí!“