Marcův stav se lepší den ode dne a duševně je na tom, zdá se, taky čím dál lépe. Chodí volně po domě, nejčastěji v doprovodu Nix a jak s údivem zjišťuje, touha znovu utíkat ho definitivně opustila. Vždyť venku na něj číhá mnohem víc nebezpečí, než uvnitř vysokých zdí honosného sídla. Má sice od Quinta list o propuštění z otroctví, ale opravdu by mu to bylo něco platné, kdyby se někomu zalíbila jeho pěkná tvářička? Ne, něco takového Marcus opravdu riskovat nebude. Natolik se ještě jeho rány na duši nezhojily.

Snad bych se mohl pokusit najít Fláva. Vím přece, kam do Germánie jsme spolu měli namířeno, než nás rozdělilo rozbouřené moře. Jenže… proč bych to dělal? Mám se vydat přes zasněžené hory do divočiny, abych nakonec zjistil, že o mě Flávus už dávno nestojí?! Že si našel někoho jiného?! Vždyť on mě přece nehledal…

To vědomí bolí strašně moc, ale Marcus dobře ví, že ještě víc by trpěl, kdyby na vlastní oči spatřil svého milovaného gladiátora v objetí s někým jiným. To by ho nejspíš zabilo. A co je horší, já bych se za to na něj ani nemohl zlobit. Nemám na to právo. Sám jsem naši lásku podvedl tolikrát, že bych to ani nespočítal! Tolik mužů prošlo mou postelí i mým tělem! Jsem špinavý a tuhle špínu ze sebe už nikdy nesmyju. Jak bych se po tom všem ještě mohl Flávovi podívat do očí?!

Marcus má dovoleno navštěvovat advokátovu rozsáhlou knihovnu a hojně toho využívá. Celé hodiny tráví s nosem zabořeným ve svitcích a hltá básně i vědecká pojednání všeho druhu. Během večeří, které jsou v tomto domě na římské poměry nezvykle skromné, hovoří s Quintem o jejich zálibách. Mají toho společného až překvapivě mnoho. Oba milují básně. Advokát je dokonce i píše a to docela zdařile. Marcus i Quitnus se také živě zajímají o výzkumy Plinia staršího, který, hnán vědeckou zvídavostí sebevražedných rozměrů, tragicky zahynul při výbuchu Vesuvu. Dopodrobna rozebírají jeho mnohasvazkové pojednání o přírodě i roztodivných zemích světa a čas jim přitom utíká jako splašený.

 

Talíře po večeři jsou odklizeny. Na stole, ze tří stran obklopeném nezbytnými lehátky – protože bez nich to v jídelně v římském stylu prostě nejde, přívětivě hoří lampa s olejem. Marcus s Quintem spočívají každý na své lenošce a přátelsky se přou o ničem. Nix je se šťastným úsměvem pozoruje z třetího lehátka a do slastného polospánku se jí vtírají jejich učené disputace.

Pak předčítá advokát básně. Ačkoli by o Quintu Valeriovi jistě nikdo neřekl, že je pohledný, natož pak hezký, jeho hlas rozhodně krásný je. Sametově hebký, táhnoucí se jako med a obtáčející člověka jako teplý šál, do něhož se může schoulit za studených zimních večerů. Marcus miluje, když jeho hostitel mluví a ještě víc, když mu přednáší básně. To pak přivře oči a nechává se ukolébat melodií a rytmem mužova školeného hlasu.

Zkrátka si všichni tři ve skrytu duše vroucně přejí, aby takové chvíle trvaly věčně. Stali se pro sebe navzájem symbolem domova. Zrovna oni víc než kdokoli jiný dokáží ocenit panující pohodu a klid, vždyť si podobných pocitů dosud užili tak málo. Jenže pak se připajdá mrzutá Rút a s hartusením, že dva dospělí mužští nemají ani za mák rozumu, když nechají malé dítě tak dlouho ponocovat, jejich sedánky rázně ukončí.

Všechno vypadá tak nadějně, tak zalité sluncem, když v tom…

Ozve se zaklepání na dveře honosného sídla Quinta Valeria. Co, zaklepání – tohle je divošské, hlasité bušení, doprovázené nevybíravým klením. Ke vchodu se přišourá jeden ze starších sluhů. Cestou si nespokojeně mumlá pod vousy, kdože to ruší tak pozdě v noci. Pootevře dveře na malou škvírku. Jen tak, aby vyhlédl jedním okem. Křídla dveří se však rozletí tak prudce, až mu jejich náraz zlomí nos.

Dovnitř vtrhne opilý, ve tváři rudý Gwyndo. Páchne pivem a močí. Převislý, sumčí knír i kostkované nohavice má potřísněné zvratky. Strčí do bolestí zlomeného sluhy, až se s výkřikem svalí na zem a vrávoravě se rozběhne chodbou. „Nix! Kde seš, holčičko?! Tatínek si pro tebe přišel! No tak, Nix, vylez!“ huláká a od masitých rtů mu odlétá pěna jako vzteklému zvířeti.

Quintus vyběhne z jídelny, která se nachází v zadní části domu. Marcus se ji neodvažuje opustit. Dosud se nezbavil panického strachu z mužských hlasů. Tím spíš, když jsou rozzuřené. Choulí se v křesle a třesoucími se dlaněmi si zacpává uši. Nix se zastavila na půl cesty do svého pokoje. Při pohledu na opilého otce se schová Rút za sukni a oči má strachem velké jako talíře.

Také advokát ohromeně zírá na muže, který si dovolil vniknout do jeho hájemství. Je tak rozhořčený drzostí výtržníka, že docela zapomněl na strach. Zamíří přímo k opilci. Ten se levačkou přidržuje stěny, aby neupadl a krví podlité oči má zlé. Zlejší než bazilišek. „Okamžitě opusť můj dům, Gwyndo! Porušuješ zákon, když…“

„Moc si na mě nevotvírej hubu, advokátskej a koukej mi vrátit Nix!“ vyštěkne nenávistně otec jeho schovanky. „Myslíš si, že když seš bohatej, tak ti všecko projde?! Kdoví, co s mojí holčičkou vlastně děláš!“

Quintovi po takovém obvinění zahoří tváře. „To co ty určitě ne! Znovu opakuji, odejdi z mého…“

Pěst dopadne tak rychle, že ji advokát ani nestačí zaznamenat. Vzápětí schytá další úder. A další. Padne k zemi. Schoulený do klubíčka si chrání hlavu. Gwyndo do něj kope a z úst mu spolu se slinami odletují ty nejhorší nadávky, hodné námořníků z přístavu.

„Tati, nech ho!“ křičí malá a věší se otci na ruce. „Vždyť ho zabiješ, slyšíš?! Strýček je hodný! On za nic nemůže!“

Quintus sténá a z nosu mu teče krev.

Křik zřetelně doléhá až do jídelny. Marcus cítí, jak mu drkotají zuby. Musí pevně stisknout čelisti, aby si je sám nevyrazil. Advokát se překřikuje s cizím mužem. Marcus ho ještě nikdy neslyšel tolik se zlobit. Nemůže uvěřit, že ten jemný, kultivovaný muž dokáže být tak moc hlasitý. Najednou už se ozývá jenom jeden hlas – ten neznámý. A pak se k němu prosebně přidá zoufalé dívčí volání. Marcus pozná Nix. Vnímá její strach víc než svůj vlastní. V tu chvíli už neváhá. Rozběhne se směrem k domovním dveřím, odkud se hádka ozývá. Cestou se snaží popadnout dech, který mu uvízl v hrůzou sevřené hrudi. To, co následně spatří, ho přimrazí na místě. Jakýsi podsaditý, kníratý muž bije ležícího Quinta a maličká Nix se mu v tom marně snaží zabránit.

„Tati, prosím, už toho nech! Já se s tebou vrátím domů! Slyšíš? Půjdu s tebou, jenom už prosím přestaň!“ volá děvčátko v slzách.

Opilec zaváhá. Ještě nechá dopadnout poslední, zlostný kopanec, surově popadne svou dcerku za rameno a vleče ji ke dveřím. Vypadá to, jako když se sup zmocní neopeřeného ptáčka. Nix dobře ví, co ji doma čeká a co právě teď ztrácí. Z úst jí unikne zoufalý výkřik. Pak se její vyděšené oči střetnou s Marcovým pohledem. Nemusejí si nic říkat. V tu jedinou chvíli ustrnulou v čase si rozumí i beze slov. Oba jsou obětmi těch druhých a možná je právě teď čas, postavit se na odpor a bojovat za svou svobodu.

Pompejan cítí, jak z něj ledová hrůza i krutým výcvikem naučená apatie jako kouzlem mizí. Bezmocnost otroka vystřídá oprávněný vztek svobodného muže. Nenávist tak veliká, že ji musí dát průchod dřív, než ho roztrhá na tisíc nepatrných kousků. Jako z velké dálky slyší přibíhat sluhy a kdesi za nimi hořekuje stará Rút, ale Marcus jim nedá šanci zasáhnout. Sám se přiřítí ke Gwyndovi. Žene ho stejné sebevražedné odhodlání jako psa, jemuž napadli milovaného pána. Chlap se po něm opile rozmáchne. Není nic snažšího, než se mu vyhnout. Marcus si znovu vybaví lekce v zápasení, které mu ještě v Pompejích udělil Flávus. Tehdy se z něj slavný gladiátor pokoušel vykřesat jiskřičky bojovnosti. V přecitlivělém snílkovi jich mnoho nenašel. Nyní v chlapcově duši hoří požár války.

Pěst dopadne na Gwyndův velký nos. Drtí v něm kůstky i chrupavky. Teče krev. Muž zavyje. Vrávorá dozadu. Marcus mu vytrhne strachy pištící Nix a postrčí ji tam, kde tuší Rút. V tomto okamžiku nedokáže vnímat nic jiného, než svého soupeře. Jako kdyby se do tohoto zvratky páchnoucího hospodského povaleče vtělili všichni ti, kteří mu v nevěstincích působili peklo na zemi. Nyní má Marcus konečně příležitost si to s nimi vyřídit. Prolomit hráz strachu, která ho tak dlouho držela ve vězení bez mříží. Bije Gwynda pěstmi. Kope ho jako zdivočelý kůň. Vrčí a neartikulovaně řve, aniž by si toho byl vědom.

Otec Nix není žádný rváč. Je to falešný hráč v kostky. Zbabělec, který sice rád provokuje drzými řečmi, ale vždycky radši uteče, když dojde na střet muže proti muži. To jen na svou ženu a děti si dovoluje zvedat pěst. Dnes mu odvahu dodalo pivo a medovina. Však taky trvalo, než našel cestu do advokátova domu, a že se k tomu odhodlával dlouho. Nyní mu však opilost v zasažení pohyblivého cíle příliš nepomáhá. Kopat do Quinta bylo snadné. Advokát je něžná duše. Neumí rány oplácet. Marcus kdysi taky býval takový, ale teď…

Quintus se pomalu zvedá ze země. Musí mu pomáhat sluhové, jinak by se na vratké nohy nepostavil. Otřeseně si utírá krev z obličeje. Je to poprvé v životě, co utržil výprask. Své citově chladné matce nikdy nestál ani za pohlavek a otec, úspěšný obchodník, měl vždycky jiné starosti, než vychovávat syna.

Advokát má rozdvojené vidění. Opře se o rameno Nix, která mu cosi naléhavě říká. Chvíli trvá, než se ze zvuků vydělí smysluplná slova. „Marca posedly Fúrie! Zešílel! Bojím se o něj, strýčku! Udělej něco, prosím!“

Teprve teď začne Quintus vnímat, co se mu děje za zády. Hluk boje mu dosud splýval s hučením v uších. Zděšeně sleduje Marca, toho něžného, plachého chlapce, kterak tluče do schouleného Gwyndova těla. Pompejan si opravdu počíná jako smyslů zbavený. Nezdá se, že by měl v úmyslu přestat s bitím dřív, než se jeho protivník promění v krvavou kaši.

„Zastavte to šílenství!“ křikne advokát na sluhy, kteří stojí kolem a hloupě přihlížejí. Možná to opilému výtržníkovi přejí, ale on nemůže připustit, aby se z Marca stal sprostý vrah.

Je zapotřebí dvou silných mužů, aby hocha z nehybného těla odtrhli. Oba rváči jsou pokrytí krví, jako kdyby se v ní koupali. Pompejan rychle oddechuje a v očích má nepřítomný výraz. Je jako v transu.

„Marcu,“ osloví ho jemně advokát. Sluhové pevně svírají vzpouzející se mladé tělo. „Marcu, no tak, podívej se na mě.“ Musí ho uchopit za bradu a trochu zatlačit, aby ho přiměl zdvihnout hlavu.

Konečně se hnědé zraky odtrhnou od skučícího Gwynda. Stočí se k advokátovi a zuřivosti v nich ubyde, jen co by se za nehet vešlo.

„Nech mě ho zabít!“

„To nesmíš, ty přeci nejsi vrah. Ublížil sis. Podívej, krvácí ti ruce,“ upozorní Quintus na hochovi rozbité klouby.

„Na tom nezáleží! Zabiju ho! Už nesmí ubližovat Nix! Nikdy! Já mu to nedovolím!“

„Já taky ne. Věř mi, postarám se o to. Gwyndo už se sem nikdy nevrátí. Jdi si odpočinout. Jdi a vezmi Nix s sebou. Bojí se. Potřebuje tě mít vedle sebe.“ Postrčí mu do náruče fňukající děvče.

Malá mrkne po skučícím otci a honem zase zaboří uplakanou tvářičku do Marcovi krví potřísněné tuniky. Vztáhne k němu ruce v gestu dětské bezbrannosti. Touží po jeho ochraně a zároveň chce zastavit jeho běsnění. Pompejan nemá na vybranou. Musí ji zvednout do náruče. Zaboří tvář do dívčiných černých vlasů a zatímco odnáší Nix do jejího pokoje, tiše jí – nebo možná sám sobě, šeptá: „Všechno bude v pořádku. Tady jsme v bezpečí, věř mi!“

Zato Quintus Valerius se zlobí. Je to tak vzácný jev, že jsou tím jeho sluhové ohromeni téměř stejně, jako kdyby kráčel po vodě. Stojí nad Gwyndem, opile se převalujícím na zemi jako velký, přišlápnutý šváb a vysílá k němu pohledy plné vzteku. „Ihned opusť můj dům, rozumíš?! Vypadni dřív, než tě nechám zavřít do vězení!“

Gal se posadí. Slintá, krvácí a šaty mu páchnou močí. Z hrozivě vypadajícího výprasku se vzpamatoval docela rychle. Utržené rány a modřiny ho začnou bolet teprve až vystřízlivý. „Ty mě chceš nechat zavřít? Ty mě?! To ty's mi ukrad' moje dítě! Seš vobyčejnej zloděj!“

Advokátova proslulá trpělivost je právě u konce. „Tak poslouchej, ty měchu vína – vloupal ses do mého domu, napadl jsi mě i mého hosta. Spáchal jsi toho tolik, že tě každý soud udsoudí k smrti…“

„Ale ty's mi vzal moji Nix!“

„Nic jsem ti nevzal a i kdyby ano, jsem známý advokát, bohatý člověk. Komu myslíš, že bude soudce spíš věřit? Falešnému hráči v kostky, nebo mně?“ Quintus se stydí už ve chvíli, kdy ta slova vypouští z úst. Tohle je poprvé, kdy jsem zneužil svého postavení! Nejsem na to pyšný, ani trochu, ale mám pod svou střechou dvě nešťastné, zlomené duše, které musím chránit. Za každou cenu!

Gwyndo se pomalu zvedá z nedůstojné pozice na podlaze a tiše přitom nadává: „Já věděl, že seš stejná svině jako všichni páni! Hraješ si na lidumila, a přitom… dobře, nech si tady tu malou couru a šukej si ji třeba každou noc, ale jedno si pamatuj, ty nafintěnej panáku – udělal sis ze mě nepřítele na celej život! Jednou a nebude to dlouho trvat, ti to všechno vrátim!“

Advokát mlčí. Sleduje mužovo nejisté potácení ke vchodu. Oddechne si teprve, když sluha za výtržníkem rázně přibouchne dveře. Quintus totiž ví něco, co netuší malá Nix a co si ve svém vypitém mozku naštěstí neuvědomil ani její násilnický otec – že u soudu by Gwyndo svou dceru s největší pravděpodobností vyhrál. Podle římských zákonů je otec naprostým a neomezeným vládcem nad životy a smrtí své rodiny. Nejen otroků, ale i manželky, synů a dcer. Může je bít, prodat do otroctví, v krajním případě dokonce i zabít a nikdo mu do toho nemá co mluvit. Kdyby se dostalo na veřejnost, že Gwyndo svou dceru znásilňuje, lidé by jím byli nejspíš znechucení, ale žádný soud by ho nepotrestal a nezvrátil by to ani sebelepší advokát.

 

Když Marcus malé Nix sliboval, že všechno bude v pořádku, nelhal vědomě. Nemohl tušit, co s ním střet s jejím opilým otcem udělá. Co to provede s jeho sotva zajizvenou duší.

Od onoho dne se noční můry vracejí s novou silou. Dotírají nejen ve spaní, ale zjevují se i během dne. Při běžné činnosti Marcus najednou ztrne, zcela ovládnutý až příliš živou vzpomínkou. Ty vzpomínky mají sílu a věrohodnost skutečnosti. Dokonce se zdá, že jsou ještě mnohem reálnější než sama skutečnost.

Ačkoli třeba zrovna sedí v Quintově knihovna a čte si jeden z jeho svitků, mysl se mu náhle a nečekaně přemístí zpátky do Thutmosova špinavého bordelu. Do neurvalých rukou některého z opilých námořníků. Znovu cítí na šíji jeho páchnoucí dech, vnímá bolest, kterou mu působí mužovo surové přirážení. V takových okamžicích reaguje Marcus přehnaně na sebemenší podněty zvenčí. Stačí nečekaný zvuk. Třeba jen lžíce, která spadne ze stolu na zem, nebo do místnosti někdo nečekaně vstoupí a osloví ho. Pro chlapce, který dlí ve vzpomínkách uprostřed nejhoršího pekla, je to pádný důvod k útoku.

Nejvíc ho však děsí prudké, nečekané pohyby. Uhýbá a škube sebou, jako kdyby v tu chvíli očekával ránu. Někdy se ji snaží vrátit dřív, než dopadne. Už takhle málem ublížil Quintovi i malé Nix. Později se jim snažil nalhat, že na chvíli usnul a zdál se mu ošklivý sen. Dítě mu uvěřilo, advokát ho však od té doby sleduje soucitným, znepokojeným pohledem. Marca to zlobí, ale navzdory urputné snaze chovat se normálně, dává Quintovi jen další důvody k ostražitosti.

Vše vyvrcholí ve chvíli, kdy oba muži prochází kolem otevřených dveří kuchyně. Teď před večeří je v ní spousta shonu a velký hluk. Marcus zrovna rozmlouvá s advokátem o Senecových spisech. Přátelsky se spolu přou jako dva vousatí učenci. Náhle jedna z pomocnic kuchařky upustí na zem džbán s olivovým olejem. Hliněná nádoba se na podlaze s rámusem rozletí na desítky ostrých střepů.

Ten nečekaný hluk Marcem smýkne k protější zdi. Tělo reaguje nezávisle na vůli a zdravém rozumu svého majitele. Pod chlapcem se podlomí kolena. Schoulí se do klubíčka a nekontrolovatelně se roztřese.

„Marcu! Marcu, co je ti?!“ Advokát se k němu sklání. Sám je nanejvýš rozrušený. Nechápe, co se to stalo. Vždyť si tak hezky povídali a najednou…

Pompejan se rozvzlyká. Pláče jako malé dítě. Nedokáže přes slzy ani mluvit. Stejně by nevěděl, co říct. Netuší, co se s ním stalo. Odstrčí Quinta i s jeho vtíravým soucitem a rozběhne se do svého pokoje. Tam nechá zapadnout závoru a zevnitř se opře o dveře. Nevnímá advokáta, který na něj zvenku poplašeně buší. Neposlouchá jeho vystrašené otázky.

Vždyť jsem se přeci už uzdravil, tak co se to se mnou poslední dobou děje?! Děsí mě to. Ne, já to nenávidím! Copak takhle můžu žít dál, věčně vyděšený i z vlastního stínu?! Jenom tím ubližuju všem kolem sebe. Moc dobře vím, že se Quintus neustále modlí za záchranu mé duše a potají na mě dává pozor. On si myslí, že je nenápadný, ale já ho už několikrát přistihl, jak odklízí z mého dosahu všechno ostré. A malá Nix? Ta kvůli mně už mnohokrát plakala. Dokonce i ta strašná Rút při pohledu na mě soucitně vzdychá. Tohle si oni nezaslouží. Bude jim líp beze mě! Udělám to pro ně sám a provedu to hned!

Položí si na dlaň drobný předmět, který mu při incidentu v kuchyni uvízl v lemu tuniky. Je to střep, špičatý a ostrý jako lovecký nůž. Marcus na něj hledí jen krátký okamžik. Už se rozhodl. Uchopí úlomek mezi prsty pravé ruky a hrot si přiloží k levému zápěstí. Lehce jím zatlačí do jemné kůže. Zaváhá. Vždyť už jsem se přeci rozhodl… jsem jenom zbabělec! Zlomená troska! Ani zabít se nedokážu!

Přitlačí víc. Objeví se první krůpěj krve. Má barvu nejkrásnějšího rubínu. Zabolí to. Ostře, štiplavě. Jako když mě trhaly penisy těch špinavých, odporných mužů. Roztřesená pravička sklouzne stranou. Smrtící nástroj mine tepny. Vyryje do předloktí mělkou ranku. Teče z ní krev, ale zdaleka ne tolik, jak by Marcus čekal. Bolí to. Nijak strašně, zažil už horší utrpení, ale stačí to, aby se celá jeho mysl upnula k nicotnému zranění. Hrůza, panika, opovržení sebou samým – to všechno se mu pro tento okamžik vykouří z mysli. Nastane nádherné, osvobozující uvolnění. Klid v duši. Je to pocit tak opojný, že ho Marcus zprvu považuje za fyzickou rozkoš.

Povolí předloktí a nechá krev pomalu kapat na podlahu. Celou věčnost ji fascinovaně sleduje. Pak zvrátí hlavu. Zavře oči. Možná jsem konečně našel klíč. Klíč, kterým uzamknu své podivné stavy až na nejhlubší dno duše. Už nejsem tak zoufale bezmocný. Dokážu ovládnout to, co se mi nelíbí. Nemusím se zabíjet, stačí jen prolít trochu krve!

Na uvolněné tváři pomalu vykvete unavený úsměv. Marcus pečlivě schová krví potřísněný střep pod slamník postele. Odemkne a vyjde ven. Vyděšený Quintus, který celou dobu bušil do dveří, mu málem vlétne do náruče.

„Co jsi tam, při Bohu Všemohoucím, dělal?! Bál jsem se, že provedeš nějakou hloupost! A jak to, že ti teče krev?!“

„To nic,“ pronese Marcus s klidným úsměvem. „To mě jen zasáhl střep, když se rozbil ten džbán. Všechno je v pořádku. Teď už bude všechno jenom lepší, věř mi.“

 

Lepší to skutečně je. Alespoň navenek. Marcus je zase schopný normálně fungovat. Usmívá se, konverzuje, chová se tak, jako každý šestnáctiletý kluk. Kdyby se nad tím advokát pořádně zamyslel, muselo by mu to nutně přijít podezřelé. Copak je vůbec možné tak rychle zapomenout na peklo, v němž hoch strávil několik měsíců?! Jenže Quintus se nad tím zamýšlet nechce. Je šťastný, že je Marcus opět veselý a radost to dělá i malé Nix.

Ani jeden z nich netuší, jakými prostředky od sebe Pompejan odhání dotírající démony. Nevědí, jak často ho během dne, kdy s nimi vede zdánlivě bezstarostný rozhovor, přepadne neodolatelné nutkání uchopit malý nožík, za nějž už dávno vyměnil střep ze džbánu a říznout se. Ne moc, jenom tak, aby teklo trochu krve a aby bolest odehnala onen nepojmenovatelný strach, který ho teď nikdy neopouští.

Marcus nechce ublížit svým drahým přátelům. Ti dva – nehezký ušatý muž a malá dívenka, pro něj nyní jsou těmi nejbližšími lidmi na celém světě. Je důležité nedat před nimi najevo, s jakým zlem se stále ještě potýká. Proto zatíná zuby a snaží se nevnímat nutkání říznout se. Sílící brnění v místě, kam chce zanořit ostří nožíku, často přerůstá až k nesnesitelnosti. Dřív nebo později to Marcus nevydrží. Omluví se svým společníkům a skoro prchá do pokoje, kde se za zavřenými dveřmi oddá sladkému uvolnění. Krev teče po kůži, bolest otupuje a omamuje rozháranou mysl. Pak následuje pečlivé ošetření malé ranky. I z toho se stal uklidňující rituál. Advokát se nediví, proč Marcus, tělem i duší Říman, najednou nosí tradiční keltský oděv – volnou halenu s dlouhými rukávy a přiléhavé kalhoty, které ledacos skryjí. On už se vůbec radši na nic neptá, protože nechce znát odpověď. Ve své nevědomosti je spokojenější… a Marcus se řeže dál.