Marcus naříká bolestí. Stal se hračkou v prackách dvou opilých námořníků. Jeden ho tiskne zády na své chlupaté břicho, zatímco v něm vězí až po kořen tlustého penisu. Druhý se do nešťastného chlapce snaží dostat zpředu.

„No tak drž, ty zmetku malej!“ nadává ten, co je ještě venku. Zle se škaredí na kamaráda, který už je v pohodlíčku uvnitř a plácá na strachem i bolestí sevřenou dírku polorozteklý lůj. Nejspíš ze skopového, protože to smrdí jako starý cap. „Roztrhnu ti tu prdel, že ji budeš mít jako kundu, jestli mě tam nepustíš!“

Marcus sténá. Umouněné tváře mu smáčejí slzy utrpení. Nic platno. Námořníci jsou opilí, těžkým životem zhrublí muži. Po mnoha měsících strávených v izolaci na moři si chtějí za své peníze užít, co to jen jde. Jako by už nemělo přijít žádné zítra.

Nakonec se do Marca dostanou oba najednou. Co na tom, že ho natrhli tak, až mu třesoucí se stehna smáčí krev. Tady se neobjeví žádný Aureus, aby s lahvičkou vonného oleje zachránil situaci. Thutmos je k utrpení svých oveček lhostejný.

Marcův nářek popouzí námořníky k ještě větší divokosti. Předvádějí se jeden před druhým, kdo déle vydrží přirážet do zmučeného těla. Vysmívají se otrokovým prosbám o slitování. Tentokrát jsou páni oni a hodlají si to náležitě vychutnat. Co kdyby se už při příští plavbě jejich loď potopila do Poseidonovi mokré náruče?

 

Flávus se v polospánku obrátí k teplému, chlapeckému tělu. Hřeje lépe než houně, jíž jsou oba až po brady přikrytí. Zaboří nos do hustých, kaštanových vlasů. Nadechne se jejich známé vůně. Ihned mu to v klíně vyvolá menší problém. Problém narůstá, až už vůbec není malý. Germán se penisem natiskne na Marcův dráždivě pevný zadeček.

„Mám na tebe chuť, štěně,“ zavrní mu do ucha.

Hoch se ve spánku zavrtí a Flávovo mužství ztvrdne tak, až to bolí.

„No tak, štěně. Potřebuju pomoct.“

Marcus zamumlá cosi o tom, že ho nenechá ani chvilku vyspat a mátožně se posadí. Jiskrný pohled, kterým přitom Germána obdaří ho však usvědčuje z toho, že mu noční vyrušení ve skutečnosti ani trochu nevadí. Klekne si mezi gladiátorova svalnatá stehna. Špičkou jazyka se hravě, zlehka dotkne krví nalitého žaludu. Horce na něj dýchne, přejede po něm okvětními plátky plných rtů. Nakonec olízne výhrůžně vztyčený penis po celé úctyhodné délce. A ještě jednou. Prsty si přitom pohrává s plnými varlaty. Flávus nespokojeně zamručí. Chce víc!

Chlapec se zasměje jeho netrpělivosti a vsune si milencovo mužství do úst. Nosem se zaboří do zlatavých chloupků v gladiátorově klíně. Ten zaúpí rozkoší. Z vlny vzrušení se mu až kroutí prsty na nohou. Vjede rukama do Marcových vlasů a sám mu udává tempo.

„Seš zatraceně… dobrej… štěně!“ vyráží ze sebe mezi hlasitými vzdechy.

Chlapec s ním ani na okamžik nepřeruší oční kontakt. Laskají se pohledy, stejně jako doteky. Až příliš brzy Flávus cítí, jak se mu varlata přitahují k tělu a svaly zachvacuje známá, sladká křeč.

„Už budu!“

Stříká dřív, než to stihne vyslovit. Obrovské napětí vystřídá nádherné uvolnění.

Germán otevře oči a… mezi stehny se mu místo kučeravého Marca blaženě usmívá rozcuchaná Cinis!

„Co to…!“

„Něco se ti zdálo. Mumlal 'si ze spaní a pták ti stál jako kůl. Tak jsem ti trochu vypomohla. Seš rád?“

Jestli ubožačka čekala vděk, rozhodně se ho nedočká. Flávus ji od sebe roztrpčeně odstrčí. Trochu silněji, než měl v úmyslu. Děvče se svalí na bok, až vyhekne. Gladiátor prudce vstane. Ani se nepřesvědčí, jestli je v pořádku a vztekle rázuje pryč.

Cinis dotčeně fňuká. Snad doufá, že to jejího společníka obměkčí. Naivní holka. „Kam jdeš? Nenechávej mě tady!“ křikne za ním se vzrůstající panikou.

Flávus se ani neohlédne. Jde dál, lhostejný ke všemu a ke všem. Ale věci nechal u ohně, snad se tedy vrátí. To jen pro tuto chvíli potřebuje být sám. Sám se svým žalem. Celý čas od ztroskotání Jednonohé krásky se pokoušel zapomenout na to, co ztratil. Bylo bláhové myslet si, že se mu to povede. Jeden jediný hloupý sen mu přivál zpátky veškerý smutek po Marcovi. Flávus má sto chutí vrátit se do Massilie, hledat tu prokletou rybářskou vesničku a dostat ze zavšivených rybářů pravdu o svém štěněti. Jenže by to bylo zbytečné. Marcus je přeci mrtvý. Leží na dně moře. Tam pro něj gladiátor nemůže. Ani jeho velké, silné ruce nedokážou vyrvat milovanou bytost z náruče smrti. Z hrdla muže, osaměle stojícího uprostřed pustiny, se vydere řev plný bolesti.

 

Už podruhé přešlapuje rozrušený Quintus před Aureovým podnikem. Vrátit se zpátky chtělo hodný kus odvahy. Nebo možná bláznovství. Však se také Nuba ve vstupních dveřích mračí jako deset čertů.

„Chci mluvit s tvým pánem,“ vyhrkne advokát dřív, než ho strážce Domu milostí stačí popadnout za tuniku a vyhodit na ulici.

Obrovitý černoch flegmaticky pokrčí úctyhodně širokými rameny a ustoupí mu z cesty. Kdo je on, aby rozhodoval, který z návštěvníků smí dovnitř? Uvede nervozitou rozklepaného Quinta do přijímacího pokoje. „Počkej tady, pane.“

Zase ty nemravné výjevy! Advokát se neodvažuje pozvednout oči od špiček svých bot. Vnímá kolem sebe pohyb. Prodejní chlapci se probouzejí z krátkého odpočinku. Sotva zamhouřili nalíčené oči a už je tu další zájemce o jejich krásu. Jsou vyčerpaní, žádný z nich se však neodváží zůstat sedět.

„Nezlobte se, ale já nechci!“ Quintus zoufale uhýbá před laskajícími doteky. „Nepřišel jsem kvůli tomu…“

Chlapci se nenechají odbýt. Ponižující prací získali hroší kůži. Musí se vnucovat, jinak Aureovi nevydělají dost peněz. Kdo mu nepřináší cinkavé mince, toho se tlusťoch rychle zbaví. Lízátko jim svěřil, kde skončil Vlk. Brr! Než šlapat pro Thutmose, to se radši utopit v kalných vodách přístavu!

Do místnosti se s udýchaným sípáním přivalí Aureus.

Je možné, že od posledně ještě víc ztloustl?

„Dejte panu advokátovi pokoj, drahoušci,“ houkne majitel nevěstince na snažící se prostituty. „Není tady kvůli vám.“

Chlapci se položí zpátky do polštářů. Zklamaně? Ani náhodou! Spíš se špatně tajenou úlevou. Honem se snaží dohnat ještě pár chvil drahocenného odpočinku.

Aurea je všude plno. Přikolébá se tak těsně ke Quintovi, že mu svým kyselým dechem ovívá studem rudou tvář. „Prozraď mi, pane advokáte, přišel ses ke mně dnes pobavit jako slušný člověk, nebo mi hodláš odlákat dalšího z mých chlapců?“

„To druhé, obávám se,“ hlesne ušatý muž nejistě.

Aureus nakloní hlavu jako udivený pes. „Prosím? Já snad špatně slyším!“

Od zdi se odlepí černý stín a zamíří k nim.

„Počkej, přišel jsem ti nabídnout obchod!“ drmolí Quintus rychle, než ho stihnou vyhodit.

„Obchod? Ty? Nech mě hádat – obětuješ se ve jménu své pomatené víry za Vlčka a budeš u mě šlapat místo něho.“ Aureus se hlučně rozesměje.

Někteří z chlapců se k němu snaživě přidají. Vždycky je dobré udělat si u pána oko.

„To tě musím zklamat,“ zvážní Aureus. „Můj podnik má jistou úroveň. Směšní ošklivci u mě nepracují.“

Quintus urážku bez mrknutí oka spolkne. Na posměšky týkající se jeho vzhledu je zvyklý od dětství. Už dávno kvůli nim nepláče do polštáře. „Chci ti nabídnout obchod, na kterém neproděláš. Vykoupím toho chlapce. Řekni si cenu.“

Aureus se zarazí. Peníze jsou jeho největší láska. Jeho nejhorší slabina. Přemýšlí. Advokát je naivní, nejspíš zamilovaný blázen. Po otci zdědil nemalé jmění. Peníze pro něj jen málo znamenají. Nezná jejich skutečnou hodnotu, protože nikdy nepoznal opravdovou bídu. Mohl bych si za toho vzpurného otroka říct jakoukoli cenu a ten hlupák by ji zaplatil. Mohl bych a taky bych to udělal, jenže… „Nemůžu ti Vlčka prodat. Je pryč.“

„Jak pryč?“ opakuje nechápavě Quintus.

„Prostě tady už není!“ Tlustý muž to vyslovuje s přetěžkým srdcem. Úplně slyším cinkot zlaťáčků, o které tím přicházím! „Jestli chceš šikovného kluka do postele, kup si kteroukoli z mých oveček. Všichni mají moji školu. Tu nejlepší!“

Chlapci povalující se v polštářích zbystří. Jako smečka loveckých psů zavětří naději na zlepšení svého neradostného údělu. Vždycky je snadnější roztahovat nohy pro jednoho pána, než pro anonymní zástup.

„Ne! To nechci!“ drmolí honem advokát, než ho ty nešťastné děti znovu zahrnou svou lítost vzbuzující pozorností. „Přišel jsem pro Marca, o jiného nestojím. Prosím, řekni mi kde ho najdu.“

Aureus se v duchu loučí se zlaťáčky, které se mohly tak krásně vyjímat v jeho truhlici mezi hromádkou ostatních. O to horší je jeho vztek na Quinta. „Vlk je mrtvý! Utrápil se, když sis pro něj nepřišel!“ Tak a teď si to pěkně vyžer, naivní dobráku! To tak, říkat ti, do kterého bordelu jsem kluka prodal! Ještě aby všechny ty peníze místo mě schrábnul ten špindíra Thutmos! To bych nesnesl!

„Marcus že je…mrtvý?!“ Quintus stojí jako opařený.

„Jo, je po něm! Jeho mršinu jsem prodal do zvěřince jako žrádlo pro lvi. A teď koukej vypadnout z mého domu, rybičko! Už tě tady nikdy nechci vidět! Děláš jenom potíže!“

Advokát sklopí hlavu. Už nepromluví. Z místnosti páchnoucí hříchem se vyplíží jako spráskaný pes. Ten ubohý hoch je mrtvý a můžu za to já! Ta moje prokletá váhavost. Jsem odporný zbabělec! Jak bych se po tomhle ještě kdy mohl nazývat následovníkem Spasitele?!

„Pane, počkej chvíli!“ Lízátkův naléhavý šepot vytrhne Quinta ze sebemrskačských myšlenek. Oba se zastaví v soukromí vstupní haly. Nuba je od dveří podezíravě pozoruje, ale neřekne nic. Albín upře na advokáta oči se zneklidňujícími, červenými duhovkami. „Pane, řekni mi, skutečně chceš Marca zachránit?“

Quintus dychtivě přikývne. Rychle zaplaší příval naděje. Neodvažuje se doufat.

„Marcus žije. Aspoň byl naživu, když ho odsud Nuba odváděl.“

Jmenovaný černoch je tichým svědkem Lízátkovi zrady. Řekne to na něj Aureovi? Neřekne? Kdo se dokáže vyznat v lidské duši?

„Pověz mi kde ho najdu!“ vyhrkne advokát. „Dám ti peníze! Cokoli si řekneš!“

Albín smutně zavrtí hlavou. „Peníze si nech. Pokud… až Marca osvobodíš vyřiď mu, prosím, že mě to všechno moc mrzí. Že jsem nechtěl lhát. Řekneš mu to?!“

„Ano, jistě, ale teď už mi prozraď, kde ho najdu.“

„V Thutmosově bordelu. Víš, kde to je? Ta nejhorší díra v přístavu. Spěchej, prosím. Ať nepřijdeš pozdě!“

 

Pokud si Marcus kdy myslel, že byl Aureův podnik peklem, šeredně se mýlil. Opravdové utrpení poznává až v Thutmosově podniku. Jeho pán je bezohledný a krutý. Za pár mizerných měďáků dovolí hostům cokoli. Zákazníky jsou muži toho nejhrubšího zrna – námořníci, přístavní dělníci, zlodějíčci a vrazi. Život se s nimi nemazlil a naučil je být tvrdými k sobě i k ostatním. Útlocitnosti se od nich nikdo nedočká. Mnozí z nich si násilí v posteli vyloženě užívají a Thutmos není z těch, kteří by své otroky chránili před poškozením. Proč taky? Jeden jako druhý ho stáli směšný peníz. Jejich kupní cena se mu již mnohonásobně vrátila. Není problém prodat mrtvolu do městského zvěřince a pořídit si nového otroka.

Že je Marcus natržený a při každém další znásilnění krvácí a pláče bolestí? Tím lépe. Najde se mnoho zákazníků, jimž se právě tohle líbí. Že ho namol opilý dělník zbil tak, až se sotva hýbe? No a co? Natlučená žebra a modřiny se zahojí při práci. Stejně brzy přibudou další.

Marcus se pokouší bránit, ale není mu to mnoho platné. Když po několikáté odmítne nechutné požadavky některých hostů, potrestá ho Thutmos holí. Nakonec ho začne nabízet mužům, kteří si týrání druhých vyloženě užívají. Ti se lámáním chlapcova odporu náramně baví. Štípou ho a koušou, ohýbají jeho ztýrané tělo do nejnemožnějších pozic. Chovají se jako bestie zbavené rozumu. To, co by si nikdy nedovolili ke své manželce nebo milenci, si bez špetky soucitu dopřávají na bezbranném otrokovi. Snad jim ani nedochází, že je to lidská bytost. Když pak někdy opilí usnou, schoulí se Marcus v rohu páchnoucího pokoje co nejdál od nich a tiše pláče.

Mladý Pompejan postrádá spřízněnou duši, s níž by mohl onu hrůzu sdílet. Někoho, jako byl Lízátko. Marcus mu už jeho lži dávno odpustil. Co by teď dal za to, kdyby ho měl vedle sebe. V Thutmosově podniku se však taková přátelství nepěstují. Místní otroci, chlapci i dívky, jsou ztýrané, zlomené trosky, které se už dávno neumějí smát. Vědí až příliš dobře, že je už nic jiného než znásilňování páchnoucími opilci nečeká. Nenávidí sebe i celý svět. Ve snaze zajistit si aspoň nepatrnou úlevu, donášejí Thutmosovi jeden na druhého. Trýzeň a bezvýchodnost vlastních životů jim pokřivily duše. Marcus se od nich drží dál. Ve vzácných chvilkách odpočinku sní o tom co bylo a co se už nikdy nevrátí. Vzpomíná na Fláva. Protože ačkoli se u Aurea snažil na svého milovaného gladiátora nemyslet, aby v tak hanebném prostředí nepošpinil jejich čistou lásku, tak v pekle Thutmosova bordelu jsou naopak vzpomínky na ten vzácný cit životně důležité. Jsou totiž to jediné, co ho drží nad propastí, na jejímž dně číhá šílenství a smrt. Marcus si vybavuje Flávovy ruce, zhrublé od držení meče, které uměly tak něžně laskat i pevně stisknout a dodat pocit bezpečí. Znovu slyší jeho hluboký, trochu chraplavý hlas, jenž chlapce rozechvíval až do konečků prstů. Někdy se mu dokonce zdá, že znovu cítí jeho mužnou vůni, jenže to jsou jenom sny. Skutečnost znamená osamění a bolest.

 

Cinis hořce pláče do dlaní. Dalo jí takovou práci, aspoň trochu svého společníka obměkčit a teď? Stačil jeden hloupý sen a všechno je ještě horší, než to bývalo. Germán si jí nevšímá víc, než prachu u svých nohou. Sní, co mu navaří a uzpůsobil rychlost své chůze jejímu tempu, ale tím to končí. Už po ní ani nechce sex. Přesto se to děvče znovu odhodlá zkusit. Ne proto, že by jí tolik scházelo milování. Teď, v počátku těhotenství, kdy každé ráno tráví zvracením v křoví, jí nic podobného opravdu neláká. Jenže nezná lepší způsob, jak si u sebe udržet muže. Jak si zajistit jeho ochranu na nebezpečné cestě.

S nadcházející nocí se připlazí k Flávovi, spícímu pod špinavou dekou. „Arnwalde, lásko…“ Dívčí dlaň hbitá jako lasička vklouzne pod látku. Nahmatá horkou mužskou kůži. Sjede ke kučeravým chloupkům klína. Silná ruka ji odmrští na dvě stopy od ohniště.

Germán je rázem na nohou. Tyčí se nad ní jako bůh pomsty. „Už nikdy se mě nedotýkej, rozumíš?! Musel bych tě zabít!“

Cinis se schoulý, kdyby ji snad ještě chtěl nakopnout. V ochranném gestu si tiskne dlaně na vzdouvající se břicho. Zavře oči. Tak taková je tedy jeho láska?!

 

Quintus stojí před Thutmosovým bordelem. Zdravý rozum v něm křičí, aby se otočil na patě a utíkal co nejdál z tohoto hrozného místa. Jenže srdce, srdce říká něco docela jiného. A právě to advokát poslechne. Stejně jako mu naslouchal většinu svého života. Vezme za kliku otlučených dveří a vstoupí dovnitř.

Ihned ho obklopí kyselý pach vína, moči a potu z mnoha mužských těl. Uvnitř je šero a hlasy se překřikují v opileckém žvanění. Špinavá, zaplivaná přístavní putyka je narvaná žíznivými hosty. Po podlaze se promenádují krysy o velikosti vypasených koček a beze strachu si pochutnávají na zbytcích ze stolů. Občas zkusmo kousnou i do nemytých chodidel návštěvníků.

Dobře oblečený advokát zde působí jako bílá vrána v hejnu černých krkavců. Okamžitě přitáhne nechtěnou pozornost. Obvyklý hluk přeplněné hospody se ztiší do podezřelého mumlání. Quintova záda protne množství nepřátelských pohledů. Než se stihne začít bát, obklopí ho chlapci a dívky s křečovitými úsměvy a vyhaslýma očima. Thutmosova smečka prodejných děvek.

Jejich pán je nenechá ani chvíli zahálet. Obsluhují dole v hospodě, a přitom se snaží vlichotit potencionálním klientům. Pokud se jim podaří některého z opilců ulovit, odpracují si v malých komůrkách v patře druhou směnu. Tu horší.

Quintus se poctivě snaží ovládnout strach i znechucení. Špindírkové na něj dotírají s urputností krvesajných komárů. Hladí ho malými, studenými prstíky a tahají ho za tuniku. Některým zdobí vyzáblé tvářičky modřiny, jiní mají vyražené zuby. Všichni do jednoho jsou zavšivení a předčasně zestárlí. Tohle nejsou vymydlení, opečovávaní mazlíčci, jaké viděl v Aureově nevěstinci. Advokát se jednou setkal s mužem z Afriky, který se honosil tlupou ochočených opiček. Skákali a směšně tančili na povel svého cvičitele, ale jejich zvířecí oči byly nesmírně smutné. Stejně jako oči těchto nešťastných otrůčků.

Quintus si pořád dokola opakuje, že jsou to bytosti hodné jeho soucitu. Nevinné oběti hamižnosti svého pána. Snaží se je šetrně odstrčit. Ruku si drží na měšci s penězi a nemá daleko k tomu, začít zoufale volat o pomoc. Měl by si krýt záda. Chudina bývá až příliš často nepřátelsky naladěná vůči těm, kdo mají z jejich pohledu více štěstí. Hezké šaty a plný měšec jsou dostatečným důvodem pro to, aby člověk skončil s nožem mezi žebry.

„Přeješ si, pane?“ vynoří se před ztraceným advokátem sám Thutmos, nekorunovaný vládce jámy pekelné.

 

Snědý námořník rozrazí dveře do páchnoucí komůrky, která se stala Marcovou celou. Dolů mezi hosty už mladý Pompejan nechodí. Thutmose mu s krutým úšklebkem vmetl do tváře, že by mu ještě odstrašil hosty. Stejně by už chlapec sotva dokázal sejít po schodech do krčmy. Muži za ním přicházejí sami. Pán domu k němu posílá ty, kteří si rádi užívají v krvi a vzrušuje je cizí utrpení.

Námořník je očividně opilý, nebo si ještě nezvykl na chůzi po pevné zemi. Potácí se ode zdi ke zdi a vykračuje si zeširoka. Má problém udržet rovnováhu. Změří si Marca znechuceným pohledem krhavých očí. „Tak za todle 'sem zaplatil dva assy?! Ten šejdíř Thutmose mě pěkně natáhnul! Kdybych chtěl šukat mrtvolu, moh' 'sem jít na hřbitov a mít to zadarmo!“

Chlapec leží na tvrdém slamníku skvrnitém krví, potem a zaschlým semenem. Je nahý. K čemu by se ještě oblékal? Jeho pán mu nedopřeje ani chvíli odpočinku. Snad tuší, že zmučený otrok již nebude dlouho žít a chce na něm vydělat co nejvíc. Pokud byl Marcus u Aurea vyhublý, tak teď už je pouhá hromádka kostí, potažená kůží posetou šrámy a modřinami. Kdysi tak krásné, kaštanově hnědé vlasy má nečesané a zplihlé potem. Dlouhé prameny mu zakrývají levé oko, oteklé po ráně pěstí.

„Tak co, ty chcíplotino?! Seš hnusná, nechutná mršina, víš to? Tak víš to?!“

Marcus se ani nepohne. Urážky po něm stékají jako voda po kameni. Vyslechl jich už tolik, že je přestal vnímat. Jen se přidaly k množství horších ponížení.

Námořník k němu přejde a silně ho kopne do kostnatého zadku. „Tak zvedej se, kurvo! Nechceš?! No dobře, však já už tě proberu!“

A probere.

Marcus naříká bolestí. Tiše, tichoulince. Je to sotva hlasitější zvuk, než kníkání právě narozeného štěněte. Přesto v něm zaznívá všechno utrpení světa.

Opilý, potem a močí páchnoucí námořník ho bije otevřenou dlaní. Zvráceně se směje a cení řídké zuby. Špatné víno a vztek nad zpackaným životem proměnili obyčejného muže v běsnící bestii bez slitování. Výprask na okamžik ustane. Marcus má sotva čas nabrat dech, když se mu ta stejná, zkrvavená ruka začne drát do útrob. Bolest je tak hrozná, že se chlapec znovu hlasitě rozkřičí.

„Roztrhám tě zevnitř, chcíplotino!“ řičí smíchy námořník a oči mu svítí šílenstvím.

 

„Vítám tě, pane,“ prská Thutmos sliny na nevolností bledého advokáta. „Jaká čest, že někdo jako ty navštívil můj podnik.“

Ne, že by Quinta Valeria znal. Prostě jen zkušeným okem odhadl movitého zákazníka a takových k němu opravdu mnoho nezabloudí. Leda snad omylem.

„Hledám jednoho chlapce,“ pospíší si s vysvětlením advokát, jen aby už byl z tohoto hrozného místa pryč.

„Kluka?“ šklebí se vědoucně Egypťan. „Těch tady mám spoustu. Rač si vybrat. No tak, kuřátka moje, pojďte k tatínkovi!“

Polonahé mátohy se k němu plíží jako spráskaní psi. Umouněné obličejíky mají šedivé strachem. Stačí jedno Thutmosovo rozmáchlé gesto a všichni se polekaně přikrčí.

„Co třeba tady Tuřín?“ Egypťanova ruka neomylně zašátrá v chumlu otrůčků a postrčí před Quinta rozježeného zrzka s obličejem posetým jizvami od neštovic. „Tendle čipera umí vzít ptáka do pusy tak hluboko, že budeš vrnět blahem, pane. A nekousne, toho se nemusíš bát. Víš proč? Tuříne, votevři pusu!“

Kluk poslušně odhalí bezzubé dásně.

„Dobrý, ne? Bejvalej majitel ho chtěl prodat jako žrádlo šelmám, ale já hned věděl, k čemu by se ta jeho cumlavá pusinka mohla hodit. Chlapi po něm šílej. Prej 'eště nic tak skvělýho nezažili. A spolyká všechno, vo to žádnej strach.“

„Ehm… tedy, děkuju, ale já hledám někoho…“

„Nic mi, pane, neřikej. Já už vim, co potřebuješ! Co takhle náš Prdelka? Vejdou se do něj i dva ptáky najednou a bez krve. To kdyby sis chtěl přivíst přítele a užít si to ve třech.“

Quintus od sebe téměř něžně odstrčí kostnatého černouška se zarudlými bělmy smutných očí. Nutkání prchnout z odporného doupěte dosáhlo vrcholu. Vzal bych vás s sebou všechny, ubožáčci, ale nemůžu. Budu se za vaše nešťastné dušičky modlit. Snad se mi podaří zachránit alespoň toho jednoho jediného. „Mám zájem pouze o toho hocha z Aureova domu!“

Egypťanův dlouhý obličej se ještě víc protáhne. „Vo tu mršinu, co mi sem tlusťoch vnutil? Aureus mě podved! Ten chcípáček je jednou nohou v hrobě. Žrát nechce, makat taky ne! No řekni, pane, k čemu mi takovej může bejt dobrej? Leda pro zlost.“ Thutmos hořekuje a lomí rukama. Hotové divadelní představení.

Advokát už toho má dost. Vysype si na dlaň několik zlatých mincí. Egypťan ztichne. Už tak nepěkně vyvalené oči mu div nevyskočí z lebky. „Tyhle peníze jsou za Aureova chlapce. Koupím ho od tebe! Jiného nechci.“

Thutmos má dojem, že snad sní. Tohle přeci nemůže být pravda! Copak by někdo s kapkou zdravého rozumu zaplatil tolik peněz za mršinu, dobrou leda jako žrádlo pro lvi? Hlavně neváhat, aby si to ještě nerozmyslel! „Jistě, pane. Jak poroučíš. Hned ti ho přivedu.“

„Jdu s tebou,“ pronese odhodlaně Quintus. Rozhodně nehodlám zůstávat sám v téhle podezřele ztichlé hospodě. Můžu jenom doufat, že mě pán domu někde v temnotě schodiště nepodřízne a nevezme si všechny moje peníze sám. Mince dosud z dlaně nepustil. Nevydá je dřív, než Marca uvidí.

Nervózní Thutmos ho vede po dřevěných schodech do patra. Schodiště je prolezlé červotočem. Drolí se pod nohama. Quintovi je záhadou, jak tudy mohou ve zdraví procházet Egypťanovi namol opilí hosté. Následuje temná chodbička lemovaná několikerými dveřmi. Vlastně se to tu dost podobá Aureovu podniku. Až na tu špínu. A zápach. A krysy, samozřejmě.

Thutmos zastaví u třetích dveří vpravo. „Jen chvilku posečkej, pane. Hned ti kluka přivedu.“ Pomalu, snad i trochu váhavě otevře dveře. Ven uniknou zvuky. Podivné zvuky. Něco mezi vzlyky a chrčením.

Dobrý Bože! Advokát na nic nečeká a vtrhne dovnitř. Vražedná kombinace příliš silných pachů je jako úder pěstí do nosu. Do očí mu vhrknou slzy. Neobtěžuje se je stírat. Pohled, který se mu naskýtá, by rozplakal i mnohem otrlejšího člověka.

Chlapec hubený tak, že mu žebra hrozí propíchnout kůži na bocích leží břichem dolů na skvrnami posetém slamníku. Nad ním klečí muž. Vlasatý, vousatý, tvář má zrůzněnou šílenstvím. Neurvale, bez špetky soucitu vráží prsty mezi chlapcova stehna. Ruku má zrudlou krví.

„Co sem lezete?!“ zařve opilý námořník, zatímco levičkou si jako zběsilý mne ztopořený penis. „'Eště nejsem hotovej! Ta lemra se vůbec nesnaží! Měl bys mi vrátit prachy, Thutmosi!“

Pane můj, učíš nás milovat bližního svého, ale jak bych mohl mít v lásce tuhle… svini?! Quintus, ten dobrák nad dobráky, který nikdy neublížil ani mouše, přiskočí k běsnícímu muži a vrazí mu pěst přímo do rozšklebené tváře. Námořník zakolísá a jako žok se svalí na zem vedle postele. Tentokrát pro změnu skučí on. Drží se za ústa a plive zuby v krvavé kaši.

Advokát ohromeně stojí, zaskočený sám sebou. Tře si bolavou levici. Já vím, Pane… když mě někdo uhodí do levé tváře, mám mu nastavit druhou, ale tady přeci nejde o mě! Možná jsem si zlomil pár prstů a obtížil jsem hříchem svou duši, ale teď… teď to za ten pocit rozhodně stojí! „Na!“ natáhne zdravou ruku k Thutmosovi. Egypťan s sebou polekaně trhne, ale lesk zlaťáků v advokátově dlani ho rychle uklidní. Mince kvapně změní majitele. „Obchod je tedy uzavřen? Chlapec je můj?“

„Je, pane,“ přikyvuje mužík horlivě. „Jistě, že je.“

Díky, Bože! Quintus přiklekne k špinavému, odporně páchnoucímu slamníku. Něžně odhrne potem vlhké vlasy z otrokova bledého obličeje. Marcus má zavřené oči. Nejspíš ztratil vědomí. Advokát se pokusí Marca zvednout do náruče, ale ačkoli je chlapec dlouhým hladověním lehký jako pírko, zůstává pro Quintovi netrénované svaly příliš těžkým břemenem. Vší silou se ho pokouší vytáhnout do stoje. Jde to ztěžka. Marcus střídavě omdlívá a zase se probouzí k vědomí, zůstává však bezvládný jako loutka. Advokát si přehodí jeho pravičku kolem krku a napolo ho vleče a napůl s ním jde dolů do hlučně se bavící krčmy. Cestou míjí skučícího námořníka i šťastně se šklebícího Thutmose. Nevšímá si ani jednoho z nich.

Vyhlédne si mezi hosty jednoho obzvlášť dobře stavěného muže, nejspíš nosiče z doků a nabídne mu pár měďáků, aby mu pomohl odnést Marca domů. Chlap se šťastně zazubí, popadne hocha do náruče a počíná si, jako by jeho polomrtvý náklad ani nic nevážil. Vypadá to, že mu nevadí ani krev smísená s ještě horšími věcmi, které z chlapce při tom prudkém pohybu vytékají.

Quintus kráčí rychlými kroky před nimi a udává směr. Nechce se otáčet. Stydí se přihlížet dalšímu ponížení bezbranného otroka.

Jako kdyby si toho už nevytrpěl dost! Teď jen rychle domů a zavolat lékaře. Dřív, než bude pozdě!