Gladiátor opouští Massilii bez jediného ohlednutí a s lehkým srdcem. Vždyť co ho tam ještě drží? Ženskou nebo kluka do postele najde všude a hlady taky neumře. Jistě by se mu neodcházelo tak snadno, kdyby tušil co, nebo spíš koho v přístavním městě zanechal. Vždyť édilův syn, jeho milované štěně, trpí v nevěstinci jistého hamižného vepře a tolik potřebuje jeho pomoc. Jenže bílé hradby zůstávají daleko za zády a Fláva nyní čeká dlouhá, předlouhá cesta do rodného domu. Nebyl tam celých deset let. Bojí se? Nebojí? Vlastně ani sám neví. Raneček na zádech je lehký a slunce do zad příjemně hřeje. Na starosti je vždycky času dost. Teď je třeba jediné – odevzdat se cestě.

 

Cinis Germána sleduje od chvíle, kdy opustil hospodu „U Eponina bělouše“. Ani by ji nenapadlo vrátit se k Marah s prosíkem jako odkopnutá a ještě navíc těhotná milenka. Radši se plíží ve stínech stromů za otcem svého dítěte, bosá a oblečená jen v obyčejné dece. Tak, jak za ním splašeně vyběhla rovnou ze sexem rozehřáté postele. Marně polyká slzy vzteku a zklamání. Nikdo ji nepolituje. Takhle si svůj odchod z krčmy nepředstavovala! Ona měla být vítěznou královnou a Marah tou poníženou a plačící. Prohrály obě. Vavřínový věnec vítězů si na hlavu nasadil gladiátor s lhostejným srdcem.

„Proč fňukáš, krasavice?“

Cinis se tak lekne, až málem upustí deku, halící její mladé, dosud štíhlé tělo. Cestu jí zastoupí dva trhani, kteří se nečekaně vynořili zpoza stromů. Jsou to chlapi při síle, ale špinaví a zanedbaní až hrůza. Kyselé víno z nich táhne na pět kroků.

„Neumíš mluvit? Kampak ses to vydala takhle sama?“

Děvče s hrůzou vyvalenýma očima couvne. Marně se rozhlíží kolem sebe. Město je daleko a pomoc v nedohlednu.

„Třeba neumí mluvit, Driscu,“ směje se mladší a ohavnější ze špinavců.

„To by mi až tak nevadilo, Clete. Hlavně jestli se bude umět hezky kroutit na mym ptáku.“

„To hned zjistíme!“ Mladší se natáhne po dece, chránící dívčinu cudnost. Stačí jedno trhnutí a Cinis je rázem nahá.

„Kozičky k pomuchlání a kundička jakbysmet! Jo, todle si nechám líbit!“

Chlapi se s radostným hýkáním vrhnou za prchající obětí. Neuteče daleko. V mžiku ji mají a vochlují ji a mačkají pod sebou, div holka nevypustí duši. Křičet je v téhle pustině zbytečné, ale stejně nešťastnice volá o pomoc.

Je to jako zázrak, když se zachránce skutečně objeví. První vzduchem proletí mladší z násilníků. Ten, který držel nešťastnici ruce. Jeho společník dopadne hůř. Už je v Cinis a přiráží jako splašený králík, když ho jakási děsivá síla popadne za varlata a odtáhne ho za ně o pár stop dál. Chlap ječí, jako když ho na nože berou a strachem i bolestí močí do hlíny.

Flávus se znechuceně ušklíbne a volnou rukou vytáhne špinavcův nůž z pouzdra u boku. Neváhá, když odřezává hrůzou scvrklé kulky, které nemilosrdně drtí v mozolnaté dlani. Vykastrovaný darebák, schoulený a s rukama vraženýma v klíně, řve a krvácí. Germán ho bez zájmu překročí a zaměří se na mladšího z výtečníků. Ten na nic nečeká a s páchnoucím nadělením v gatích prchá, co mu roztřesené nohy stačí.

Gladiátor ho nepronásleduje. Dřepne si vedle otřesené Cinis a beze slova ji zvedne do náruče. I s plačícím břemenem se vydá na cestu ke svému vzdálenému cíli. Když míjí lotra svíjejícího se na zemi, neopomene ho pořádně nakopnout. Stejně brzo zhebne! Vysoko na obloze už krouží krkavci.

„Proč jsi to udělal? Proč jsi mě zachránil?“ špitne Cinis, sotva se vzpamatuje z prvního otřesu. Netrvá jí to nijak dlouho. Holky z hospody bývají otrlé. Musí, jinak by v tvrdém světě opilých mužů nepřežily.

Germán mlčí. Kráčí vpřed s hlavou vztyčenou a s tváří bez výrazu.

„Věděla jsem, že ti na mně záleží,“ vzdychne děvče a přitulí se k jeho mocné hrudi.

Ani tentokrát Flávus nepromluví, ale myslí si svoje. Jestli mi na tobě záleží? Ne vo moc víc, než na zatoulanym psovi, co si vytrvale vynucuje moji pozornost. Ty totiž nejseš Marcus, děvenko a nikdy nebudeš! „Už můžeš jít sama! Nehodlám se s tebou tahat celou cestu!“ Trochu neurvale ji pustí z náruče.

Cinis má co dělat, aby neskončila zadkem na zemi. Přesto vypískne nadšením: „Takže můžu jít s tebou? Vezmeš mě do Germánie?“

„Mám snad jinou možnost?“ zabručí mrzutě gladiátor. „Stejně by ses za mnou táhla jako smrad. Ale jedno ti povidám – jestli mě budeš zdržovat, klidně tě uvážu za nohu ke stromu a nechám tě tam mrchožroutům a nadrženejm tulákům!“

Cinis horlivě kývá že ano, že tomu naprosto rozumí a nedokáže se přitom přestat široce usmívat.

Nevrlý Flávus sáhne do ranečku a hodí po ní zmuchlaný hadr nevalného vzhledu a vůně. „Na, voblíkni si to. Nemůžeš se tady producírovat nahá. Nehodlám vod tebe pořád vodhánět chlapy!“

Cinis se nasouká do notně obnošené tuniky, která jí je nemožně velká. Ani si ji nemá čím stáhnout v pase. „Vypadám v tom jako strašák!“ brblá nespokojeně.

Další stížnosti utne Germánův temný pohled. Děvče si provinile skousne ret a poslušně se vydá v jeho stopách.

„Hercule?“

„Neřikej mi tak!“ Už ne. Teď, když se vracim domů. „Jsem Arnwald.“ Arnwald znamená Silný jako orel. Takový jméno mi dal můj táta. Flávus mi začali řikat až římský otrokáři. Flávus, jako Plavý. Líbily se jim moje světlý vlasy. Bylo toho víc, co se jim líbilo…

„Arnwald…“ Dívka převaluje slovo na jazyku, jako kdyby ho chtěla ochutnat.

Jo, moje jméno. Je načase se k němu přihlásit. Jsem Arnwald z kmene Svébů. Flávus… ten umřel s Marcem. Už nikdo mi tak nesmí řikat.

 

Advokát Quintus Valerius sedí v pracovně svého krásného domu na předměstí Massilie a trápí se. Trpí od chvíle, kdy ho náhoda… ale ne, ty přeci neexistují… tak tedy Bůh, svedl dohromady s uprchlým otrokem s překrásnýma, smutnýma očima. Srazili se tenkrát uprostřed špinavé ulice, když hoch utíkal před velkým černochem. Prosil mě o pomoc! Tak zoufale mě prosil… Marcus, tak se jmenoval… a já mu nepomohl!

Od toho dne Quintovi nechutná jíst a špatně spí. Sedí na nepohodlné židli u malého stolku a píše žalostné básně. Husí brk škrábe po pergamenu. Právě se rodí óda na sametově hnědé, laní zraky ztraceného chlapce. Už asi dvacátá. Oslí kůže unese všechno.

Rút stojí mezi dveřmi a nešťastně advokáta pozoruje. Je to stará žena, už dávno oslavila šedesát jar svého života. Do domu Valeriů přišla ještě jako mladá dívenka, coby otrokyně ukořistěná v daleké provincii Judea. Mohla skončit mnohem hůř, než jako chůva malého Quinta. Hluboce a opravdově si svého trochu nešikovného a stydlivého svěřence zamilovala. Od těch dob ho Rút věrně provází životem. Už téměř čtyřicet let. Překonali spolu tragickou smrt jeho rodičů i Quintův nešťastný sňatek a brzký rozvod s věčně nespokojenou Tertullou. S Tertullou, která ho před časem opustila i se dvěma malými dětmi. Zůstali spolu sami. V domě, kde nejsou žádní otroci, pouze dobře placení sluhové.

„Quinte, už je čas.“ Rút vstoupí do pracovny s novou svící v ruce. Ta na advokátově stole už téměř dohořela. Sotva si toho všiml.

Roztržitě k ní vzhlédne. „Opravdu? To už je tak pozdě?“

„Setmělo se. Správná doba vyrazit. Teď tě nikdo z města neuvidí.“

„No… mám ještě nějakou práci, víš? Možná tentokrát zůstanu doma.“

Rút zapálí novou svíci od té staré. Posvítí s ní na zpola popsaný pergamen. „To neni tvoje práce. Tu už několik dní zatraceně zanedbáváš. Nechodíš k soudu, zavíráš se před klientama. Nemám tušení, co se to s tebou děje, ale jestli ti něco může pomoct, tak právě setkání s nima – no, však ty víš dobře s kým!“

Quintus sedí zhroucený na židli jako hromádka neštěstí. „Nevím, jestli mi mohou pomoci, ale asi máš pravdu, měl bych tam jít. Podpořit je. Ty a oni jste to jediné, co mi ještě na světě zbývá.“ Vstane. Narovná shrbená ramena. Najednou se tváří mnohem odhodlaněji, jako kdyby z něj už nyní část tíhy spadla. „Nečekej na mě. Vrátím se pozdě v noci.“

„Nebejt těch mejch bolavejch nohou… tak ráda bych šla s tebou.“ Rút vrhne zlostný pohled na končetiny s bolestivě oteklými klouby. Posledních pár let na nich sotva zvládne pajdat po domě. Ven už si dávno netroufá. Obzvlášť ne na tak nebezpečnou výpravu. „Dávej na sebe pozor. Víš, co by se stalo, kdyby někoho z vás chytli!“

Advokát ji se synovskou láskou políbí do drdůlku šedých vlasů. Není třeba mluvit o lidských pochodních a dravé zvěři v aréně. Oba to nebezpečí až příliš dobře znají.

 

Vlastní dům opouští Quintus pod závojem tmy jako zloděj. Přepychová vila, kterou zdědil spolu se slušným jměním po svém otci – šikovném obchodníkovi, sice leží v klidné čtvrti, ale zdaleka ne všichni sousedi jsou k „advokátovi chudých“ přátelští. Kdyby se některý z nich právě teď podíval z okna a pojal podezření…

Quintus se zachvěje hrůzou. Nebojím se o sebe. Já jsem pro svět postradatelný. Není nikdo, kdo by mou ztrátu oplakával. Snad jen Rút… ano, ta určitě. Ale v naší tajné skupině jsou i ženy a děti. Celé velké rodiny. Nesmím je vystavit ještě většímu nebezpečí, než v jakém už jsou nyní.

Bez jediné jiskřičky světla se advokát plíží černočernou tmou. Cestu zná, nejde po ní poprvé. Přesto co chvíli zakopne o kámen, klopýtá přes výmoly. Kráčí podél pobřeží zády k městu. Před sebou má bílé, zježené hřbety skal, proděravělé labyrintem jeskyní. V jedné z nich se dnešní noci koná shromáždění. Pokaždé se společenstvo setkává v jiném úkrytu. Není pro ně bezpečné zůstávat na jednom místě.

Quintus si oddechne, když se vnoří mezi velké kameny. Z moře ani z města sem není vidět. Tady už ho zvědavé oči nevyslídí. Vstoupil do skalního bludiště na správném místě. Jak by se mohl splést? Vždyť už tudy šel tolikrát. Stačí natáhnout ruku a na velkém balvanu, tvarem připomínajícím žábu, nahmatá nenápadnou značku. Jen pouhý vryp nožem, sotva rozeznatelný od přirozeně hrbolatého povrchu horniny, ale zasvěcení vědí. Značky ho vedou hluboko do skal. Vždycky ho fascinovala krása sněhobílých velikánů. Nyní pro něj znamenají ještě mnohem víc. Ukrývají a chrání ve svém lůně skupinu vyděděnců. Advokátovu nejbližší rodinu.

Je jich mnoho. Skoro šedesát. Quintus odhaduje, kam se tentokrát schovali. Stojí v tichu noci. Nad hlavou má klenbu z hvězdného nebe. Nevadí mi, jestli je dnes nenajdu. Budu se modlit tady, v chrámu přírody. Kde jinde bych mohl být Bohu blíž?

Vlevo od něj se ze skály odlomí kamínek. Skáče po nerovné stěně dolů. Hluk vyplašil velkého výra. Sova se s rozhořčeným houkáním vznese k temné obloze. Quintus zatají dech. Jestli mě našli… musím utíkat co nejdál od skal, abych je odlákal od těch v úkrytu!

„Strejdo!“ zavolá tlumeně dětský hlásek.

Advokát se zarazí. Vydechne úlevou. „To jsi ty, Sciuri?“

Zpoza blízkého keře vykoukne vyzáblý klučík, ne víc než osmiletý. Špína a blechy s ním hýbou, to je znát i v mdlém měsíčním světle. Quintus se nad tím nepodivuje. Zná poměry, z nichž dítě pochází.

„Bál ses, strejdo? Řekni, že ses bál. Aspoň trochu,“ žadoní Sciuri.

„Bál jsem se moc. Vystrašil jsi mě k smrti.“ Což je svatá pravda. Advokát něžně pocuchá klukovi nečesané vlasy. Vzápětí toho zalituje. Na dlani se mu uchytil maz spolu s několika vypasenými veškami. S rozpačitým výrazem si utře ruku do trávy. Moc to nepomáhá. „Co tady děláš tak sám?“ otáže se tiše.

„Já jsem statečný, víš? Odvážnější než ty!“ holedbá se děcko.

O to se nepřu. Já bych v podmínkách jako ty nejspíš nepřežil. Bůh s tebou, ubožátko.

„Ubožátko“ se tváří nadmíru spokojeně a šťastně. „Ostatní mě poslali, abych tady čekal na ty loudavý. Abych jim ukázal cestu do svatyně.“

Quintus si povzdechne. Děsí ho pomyšlení co by se stalo, kdyby hocha místo něj objevili vojáci. Nízký věk by ho před mučením neuchránil. „Tak kde dneska jsou?“

„Pojď, zavedu tě k nim.“

Advokát poslušně následuje hrdě si vykračující děcko. Sciuri je bosý a v záplatovaných hadřících. Matka dělá dobře, že ho s sebou bere na shromáždění a dbá tím o jeho duši, ale možná by se mohla aspoň občas postarat také o jeho zevnějšek. Já vím, Pane, neměl bych ji soudit tak přísně. Tilia je dobrá žena, své děti miluje, jenže jich má až moc. Osm hladových krků lze sotva uživit, natož slušně ošatit, když bydlíte v polorozpadlé boudě v chudinské čtvrti a váš manžel je opilec a falešný hráč.

Quintus, poslušen své víry a soucitu s bližním, jim nejednou vypomohl cinkavými penízky. Almužna se u Tilie dlouho neohřála. Přesněji řečeno jen do okamžiku, kdy peníze objevil její manžel. Gwyndo pokaždé všechno sebral a doma se objevil až po několika dnech, kdy celý obnos prolil hrdlem a prohrál v kostkách. Napříště byl advokát moudřejší. Donesl jídlo a slušné oblečení sám. Ani tehdy se ovšem nepotázal s velkým úspěchem. Tilia mu sice děkovala a líbala ruce, o což on věru nestál, ale sotva se domů dopotácel opilý Gwyndo, obvinil vyděšeného dobrodince, že mu tajně chodí za ženou. Neopomněl ještě vykřičet na celou čtvrť, že o jeho milodary nikdo nestojí, protože on se o svou rodinu umí postarat sám. Quintus měl tehdy štěstí, že stihl utéct se zdravou kůží.

„Tady jsou!“ Sciuri se zastaví před hustým křovím, košatícím se těsně u skalní stěny.

Advokát už podobné úkryty zná. Rukou chráněnou lemem tuniky odtáhne trnitý keř stranou. Spleť obnažených kořenů zanechává na světlém kamení hliněnou stopu. Měsíční paprsky odhalí malou trhlinu ve skále. Je tak úzká, že se jí dospělý člověk protáhne jen s obtížemi.

„Pojď první,“ nabídne Quintus okounějícímu chlapci.

„Nemůžu. Ještě musim čekat, jestli se neobjeví další loudalové. Hele, strejdo, víš co mi ta díra ve skále připomíná?“

Advokát podezíravě pohlédne na uculující se mrně. Už dávno zjistil, že tenhle andílek se špinavýma nohama má zároveň i ďábelské růžky. „Nejsem si jistý, že to chci vědět…“

„Ale já ti to stejně povim! Vypadá to jako ďourka, co maj holky mezi nohama!“ vykřikne kluk vítězoslavně.

Quintovi zrudnou tváře studem. On, dospělý chlap, který prošel bitevním polem nepovedeného manželství, se červená před osmiletým mrňousem! Ubohé, zmatené dítě neví, co mluví. Odpusť mu, Pane. „Už radši jdi a dej na sebe pozor. Bůh s tebou.“

Klučina vesele odskotačí, spokojený sám se sebou. Navzdory hladu a věčně kousajícím blechám je pro něj život jedním velkým dobrodružstvím. Advokát ho s laskavým úsměvem pozoruje, dokud mu nezmizí mezi stromy. Pane, nedopusť, aby se mu něco stalo. Vždyť pod tou okoralou slupkou dítěte ulice je jeho dušička nevinná.

S rozporuplnými pocity prolézá Quintus po kolenou trhlinou ve skalní stěně. Opravdu se to podobá… tamtomu? Rozvedený a opuštěný manžel netuší. Se svou Tertullou se vždy miloval pouze ve tmě a výhradně za účelem plození potomstva. Není snad tohle jediný počestný a bohulibý smysl soulože? Vlastně si oddechl, když se po roce manželství narodila dvojčata – chlapec a děvče. Oněch trapných prostocviků v ložnici už nebylo třeba. Místo toho se radši po večerech modlil. Ale své děti miloval, to ano. Pořád je velice miluje, i když je už tolik let neviděl. Jsou teď v Římě s jeho ženou. Ona si nepřeje, aby se s ním znovu setkaly. Ne, že by advokát s něčím takovým dobrovolně souhlasil. Sice je to dobrák, ale o své děti by bojoval jako lev. Jenže Tertulla ho měla a stále má pevně v hrsti. Může ho vydírat. Ví na něj něco, co by stálo život mnohem víc lidí, než jen Quinta. To „něco“ souvisí s lidmi, ukrytými v této jeskyni.

Chodba ve skále je hned za vstupem prostornější. Dokonce tak, že se advokát může pohodlně narovnat. Oproti teplu venku dýchají kamenné stěny chladem a vlhkostí. Panuje zde dokonalá tma. Quintus tenhle úkryt nezná. Ještě nikdy v něm nebyl. Pohybuje se pomocí hmatu.

Tunel se nečekaně rozevře do prostorné jeskyně, ozářené mnoha loučemi. Vysoký strop i stěny jsou hustě pokryté malbami zvířat. Některá z nich dosud neviděl. Obzvlášť ho zaujmou chlupatí sloni s obrovskými kly a s dlouhou, ryšavou srstí. Ač několikrát spatřil v aréně chobotnatce ukořistěné z afrických kolonií, těmto tvorům se žádný z nich nepodobal. Jednotlivé obrazy se překrývají, jako kdyby jejich autor neměl dostatek místa. Koně s ježatými hřívami, chlupatí nosorožci, lvi a medvědi, obtisknuté lidské dlaně… vypadá to trochu strašidelně.

„Vítám tě mezi námi, synu,“ promluví znělým hlasem žena v bílém rouchu, která rozhodně není jeho matkou.

Oči celého shromáždění se ke Quintovi obrátí. Není to příjemný pocit.