Flávus dřepí na nízké dřevěné lavici v maličkém domku, který jemu a Cinis velkomyslně přenechali obyvatelé germánské vesničky, ztracené v močálu. K tomuto činu je vedlo víc důvodů, než pouhý altruismus. Za prvé byla rozpadající se chatrč už mnoho let prázdná. Přesněji od té doby, kdy v ní na horkou nemoc zemřela stará Gertruda. V koutech po ní zůstaly pavučiny obývané vykrmenými pavouky a zrovna tak tlusté krysy. Sotva je Cinis poprvé uviděla, ječela tak strašlivě, jako kdyby na ni ze špinavého zákoutí svítil očima hladový vlk. Hlodavci byli tak drzý a nebojácní, že je Flávus mohl chytat za lysé ocasy a vyhazovat otevřenými dveřmi z domu. Jeho veskrze pragmatická sestra navrhla, aby je radši zabíjel a kuchal, protože je teď uprostřed zimy nouze o jídlo a tohle je mrhání dobrým masem. Sotva však gladiátor před Cinis nevinně prohodil, že by nebylo na škodu vypasené krysy místo vyhánění upéct, se zlou se potázal. Těhotné děvče zesinalo v obličeji, následně zezelenalo a hrozilo reálné nebezpečí, že začne zvracet. Takže krysy, živé a nedotčené, létaly oknem ven vesele dál a v kotlíku bublala vodová polévka z nahnilé zeleniny.

Dalším důvodem, proč dva cizinci tak snadno získali nový domov byl zásadní fakt, že bývalý gladiátor byl bratrem Gudrun. Ve vsi se nenašel jediný člověk, který by jí nebyl za něco zavázaný. Ať už se jednalo o vyléčení nemocného dítěte, nebo přímluvu u bohů v mezní životní situaci. Tím nejzásadnějším argumentem pro přijetí Fláva a Cinis do společenství však byl zoufalý nedostatek zkušených, v boji ostřílených válečníků. V nebezpečném světě nikdy neustávajících kmenových válek a osamělých lapků, slídících po ženách i dobytku, byly silné mužské ruce, schopné třímat zbraň, víc než potřebné.

Proto si nyní gladiátor může pohodlně sedět na své lavici ve svém vlastním domě a vyrábět si nový prak. Zbraň sestává ze dvou stejně dlouhých šňůr, v jejichž středu je připevněn obdélníček kůže. Do něj se těsně před hodem vkládá kámen, coby vražedný nástroj. Pak už stačí jen prak uchopit za konce šňůrek, pořádně ho roztočit a v pravou chvíli vrhnout kámen na cíl. V rukou zkušeného střelce se jednoduchá věcička stává velmi účinnou zbraní. Flávus s ní jako kluk lovil ptáky a zajíce. Při zvolení správné velikosti kamene s ní lze snadno zabít i člověka.

Nyní se však gladiátor chystá s prakem pouze na ušáka. Pokud tedy bude mít štěstí a na nějakého narazí. Zima je teď v plném proudu a sněhu je tolik, že se jím nešťastný chodec musí brodit až po pás. Nikdo rozumný v tuto dobu neopouští bezpečí vesnice. Lidé žijí ze zásob, které si obstarávali už od jara. Bohužel Flávus ze zřejmých důvodů žádné zásoby nemá. Zároveň nemůže věčně vyjídat Gudrun. Vždyť i jeho sestra má málo, třebaže dává nezištně.

Z lůžka v koutě pokoje se ozve zavzdychání. Je prosycené bolestí. Cinis se snaží tlumit steny pod dekou, ale moc to nepomáhá.

„Co je ti?“ otáže se trochu nerudně gladiátor.

„Nic… nic mi není,“ blekotá křídově bílé děvče a rukama si tiskne veliké břicho.

Flávus se nespokojeně zachmuří. „Vždyť vidim, že je ti zle!“ Kdepak, on se na ni nezlobí, i když to tak možná vypadá. Gladiátor jenom zatraceně špatně snáší vlastní bezmocnost. V tomto případě, tváří v tvář těhotné ženě, je bohužel stejně bezmocný, jako kterýkoliv jiný muž.

Jenže dívka si jeho podrážděnost vykládá docela jinak. Je v posledních dnech ustrašená a lítostivá, snad za to může blížící se porod. Všechno si příliš bere a za kdeco sama sebe viní. „To… to nic. Jsem v pořádku, Arnwalde, za chvíli to přejde,“ přesvědčuje svého společníka rychle, aby nevyvolala další výbuch jeho hněvu.

Germán hledí na to hubené nic, až po špičatou bradu ukryté pod vrstvou houní. Všichni přes zimu ztratili na váze, na tom není nic neobvyklého, ale u Cinis je to ještě viditelnější s ohledem na její velké, kulaté břicho. To děcko jí krade všechnu sílu. S takovou nepřežijou do jara ani jeden. Holka potřebuje maso. Čerstvý a nejlíp ještě krvavý! Flávus odhodlaně vstane z lavice. K lůžku už se ani nepodívá. Vezme svůj nový prak a zamíří ke dveřím.

„Kam jdeš?“ ozve se za ním vystrašené zakňourání.

„Ven,“ zahučí přes rameno. „Na lov,“ dodá, aby to nevyznělo tak tvrdě. Měl by ještě říct, že jde lovit kvůli ní. Pro ni a pro jejich dítě se bude brodit závějemi, mrznout a bloudit krajem, jen pro tu možnost, že jim sežene trochu masa. Jenže Flávus hrozně nerad zbytečně mluví a k smrti nesnáší přecitlivělé řečičky o ničem. Mnohem radši koná. Proto vyjde ze dveří a ani se nerozloučí.

Cinis se nešťastně choulí v hnízdečku z kožešin. Už zase je sama. Do domku zavál lezavý chlad. Prodírá se vyhřátou místností prosycenou kouřem z ohniště a natahuje ledové prsty až k dívčinu poplašeně bijícímu srdci. Vkrádá se do její duše. Tady, mezi samými cizinci, se Arnwald stal jejím jediným spojením s okolním světem. Sama už ven skoro nevychází. Je těžká a nohy má poslední dobou pořád oteklé. Stejně se mezi místními necítí dobře. Cinis se nemůže zbavit pocitu, že ani oni sami o její společnost příliš nestojí. Snad jedině vědma Gudrun se k ní chová mile, ale té se těhotné děvče nepřestává bát. Varuje se toho, dívat se na ženinu znetvořenou tvář. Má strach, aby se taková ošklivost nevtiskla do podoby jejího dítěte. Tak to přeci velí zvyk – nastávající matky by se měly dívat jen na samé hezké věci, jinak hrozí, že porodí malou zrůdu.

Cinis si rukama ochranitelsky obejme velké břicho. Vzápětí pocítí, že bolestivé stahy uvnitř ní nabývají na intenzitě. Dítě chce ven!

 

Při odchodu z vesnice se Flávovi postaví do cesty Gudrun. Je to až s podivem, ale vědma má onu nepříjemnou schopnost zjevovat se v tu nejnevhodnější chvíli. „Arnwalde, musím s tebou mluvit.“

Gladiátor se neochotně zastaví. „Nemám čas. Jestli mi chceš domlouvat, abych se víc věnoval Cinis…“

„O ni teď nejde, ale máš pravdu, mohl bys jí projevit trochu víc citu. Jestli jsi zapomněl, čeká tvoje dítě.“

Flávus si podrážděně povzdechne. „Takže přece jenom výčitky?“

„Dneska ne. Poslouchej, měla jsem sen. Jeden z těch… no, však víš.“

„Zase k tobě mluvili bohové.“

„Přesně tak. Nevysmívej se tomu. Může to být důležité a týká se to tebe.“

Gladiátor pozdvihne obočí. „Mě?“

„Ve snu jsem viděla chlapce. Mohlo mu být tak šestnáct, sedmnáct let.“

„Že už by tě Kriemhilda v posteli nudila?“

Gudrun potřese hřívou svých věčně zaknocených vlasů. „Ty jsi opravdu hrozný! Mluvím vážně. Ten kluk byl nešťastný a pořád volal jedno jméno – 'Fláve! Fláve!' Neříkal jsi, že tě tak pojmenovali Římani?“

„Jo,“ zavrčí gladiátor podezíravě. Nelíbí se mu to, ale stejně se musí zeptat: „Pamatuješ si, jak ten kluk vypadal?“

„Měl kaštanově hnědé vlasy, plné rty a moc hezký, jemný obličej. Skoro jako dívka. Oči měl velké a hnědé, takové smutné…“

Gladiátorovi se prudce rozbuší srdce. Moje štěně! Můj Marcus! Ale to je přece blbost! „Ten, koho mi tady popisuješ, je už dávno mrtvej. Tvoji bohové lžou, setřičko. Hrajou si s tebou! Hrajou si s náma se všema!“ Nasupeně odkráčí pryč.

Vědma se za ním dívá, dokud jí nezmizí z dohledu. „Vzpouzej se jak chceš, ty tvrdohlavče, ale osudu neutečeš. Nikdo z nás.“

 

Křik z domu se nedá přeslechnout. Ženský, táhlý jek opakující se v pravidelných intervalech se nese celou vesnicí. Gudrun spolu s Kriemhildou vtrhnou do gladiátorova domu jako dvě lítice. Však už dveřmi nakukují další zvědavci. Zraky vědmy padnou na mladou ženu, svíjející se v zakrvácené posteli.

„Kde je Arnwald?!“ vyštěkne duchovní vůdkyně kmene jazykem Římanů, který sice ovládá, ale tak moc ho nenávidí.

Cinis se navzdory náporům bolesti bázlivě přikrčí. Ještě pořád si nezvykla na Gudrunin hromový hlas a děsivý vzhled. Bojí se jí víc než toho, co má přijít. Co právě přichází. „Rá-ráno odešel na lov. Zlobilo ho moje hekání. Má rád klid.“

Vědma stiskne jizvou poznamenané rty. „Tak bratříček má rád klid!“ pronese zlostně v rodné řeči ke Kriemhildě. „Už dávno pro mě měl poslat! No, však já si to s ním ještě vyřídím!“

Nikdo o tom nepochybuje. Kulhavá Gudrun sice dosahuje svému urostlému bratrovi sotva po hruď, ale ani on se s ní netroufne pustit do sporu. A nejen proto, že Gudrun rozmlouvá se světem bohů i duchů. O důvod víc zatajit úlekem splašený dech, když se znetvořená žena skloní Cinis mezi roztřesená stehna. Ubohé děvče by se raději spokojilo s nabručeným Arnwaldem, než s péčí hrůzu budící vědmy. Ale copak by si troufla protestovat?

„Kriemhildo, potřebuju horkou vodu! Rychle! Dítě už chce na svět. A všichni čumilové ven! Zbytečně z domu větráte teplo!“ udílí vědma přísným hlasem rozkazy, které si nikdo netroufne ignorovat. Pak se mírnějším tónem obrátí k Cinis: „Začínáš rodit, moje milá. Tvoje maličké už chce na svět. Právě teď.“

Ještě ne! Ještě na to nejsem připravená! Dívka si v duchu zoufá, jenže vzápětí přijdou další stahy a myšlenky se rozletí jako poplašení ptáci. Celou její bytost opanuje obrovská bolest. Něco podobného ještě nikdy necítila. Je přesvědčená, že to prostě nemůže přežít.

„Musíš dýchat rychle. Jako přehřátý pes,“ radí Gudrun, zatímco ji pozoruje jediným šedým okem.

Cinis se snaží. Pomáhá to. Trochu. Skoro se rozpláče úlevou, když bolest konečně odezní.

„Dolů z postele!“ poručí vědma. „Takhle na zádech dítě neporodíš. To by byl stejný nesmysl, jako zkoušet čůrat v leže.“

Děvče se nebrání. Sama neví o přivádění dětí na svět zhola nic. Jak by mohla? O matku přišla dřív, než ji stihla v tomto směru poučit a hospodská Marah, která se stala Cinis na pár let pěstounkou, žádné děti neměla. Roztřesená a zalitá potem sklouzne dívka z postele na podlahu změkčenou ovčí kožešinkou. Světlé rouno už stihly pokřtít první kapky krve. Rodička se zády opře o mohutnou Kriemhildu, která ji pevně chytne do silné náruče. Cinis s její pomocí dřepí na bobku. Gudrun sedí před ní a jemně jí masíruje vystouplé břicho.

Další stahy jsou tady. Děvče cítí obrovský tlak v podbřišku.

„Tlač!“ přikazuje jí vědma, ale Cinis ani nic jiného než tlačit nemůže. Její tělo jedná za ni. Ona se tomu smí jen poddat.

 

Takhle to trvá celé hodiny. Ostré polední slunce už dávno zapadlo za les. Bledá, potem se lesknoucí Cinis už má sotva sílu tlačit. Dokonce i svalnaté Kriemhildě, dřepící za ní, už se únavou chvějí paže, jimiž ji udržuje v podřepu.

Ženy ani nezaznamenají, že se otevřely dveře a dovnitř nakukuje vousatá hlava. Flávovi se do domu prosyceného pachem krve a utrpení vůbec nechce. Už už se chystá zmizet, když ho zaznamená unavené oko vědmy. Gudrun zanechá vysílením zpola spící Cinis v péči své milenky a s odhodlaným výrazem se šourá ke vchodu. Chromou nohu přitom táhne za sebou.

„Co chceš?“ vyštěkne na bratra, sotva ho vystrká před dům. „Tohle je ženská záležitost! Chlapi tady nemají co dělat!“

Flávus se ošívá. Je celý nesvůj. „Jak je na tom?“

„Že tě to najednou zajímá!“ zpraží ho Gudrun přísným pohledem. „Měl jsi mě k ní zavolat už dávno a ne se courat po lesích!“

„Tak si to nech pro sebe, no!“ urazí se gladiátor a otočí se k odchodu. Nebo spíš k úprku? Mrtvolku uloveného zajíce nese v ruce.

„Počkej. Cinis je na tom zle. Dítě nechce ven a ona je už příliš unavená, aby zvládla bojovat.“

„Umře?“

„Možná umřou oba, matka i dítě.“

„Dokážeš jí pomoct?“

Gudrun si povzdechne. Je jí sotva pětadvacet let, ale v tuto chvíli si připadá nejmíň na padesát. „Pokusím se. Ale co když budu moct zachránit jenom jednoho? Koho si vybereš? Jsi otec dítěte. Máš právo volit.“

Flávus se snad poprvé v životě opravdově vyděsí. Co je tohle za otázky?! Co to má být za volbu?! „Zachraň je oba,“ zašeptá. „Prosím.“

 

Gudrun vždycky přirovnávala porod k boji. Mnohdy nebezpečnějšímu, než jaké svádějí muži ve svých hloupých válkách. Ztráty na životech bývaly u rodiček i bojovníků přibližně stejné. U porodu Cinis se šance mění každým okamžikem. Všechny tři ženy cedí pot i krev, ale zdá se, že to nebude stačit.

Dívka je na smrt vyčerpaná. Leží v objetí Kriemhildy jako loutka. Zpocenou tvář má křídově bílou, oči zpola zavřené. Gudrun jí co chvíli zvlhčuje rty vodou, ale i tak je má rozpraskané jako v horečce a rozkousané bolestí. Ztýrané tělo se zachvěje novým utrpením. Zdá se to nemožné, ale tentokrát je trýzeň ještě větší.

„Tlač! No tak zaber!“ povzbuzuje ji vědma s novým odhodláním poté, co sáhla rukou mezi dívčina krví potřísněná, chvějící se stehna. „Už cítím hlavičku! Dítě jde ven! Vydrž ještě, za chvíli bude po všem!“

Cinis pracně sesbírá poslední, nepatrné zbytky sil. S vytřeštěnýma očima a s neartikulovaným řevem zatlačí. Dá do toho všechno. Cítí, jako by jí podbřiškem klesal ohnivý kruh a neskutečně pomalu se tlačil ven její bolavou pochvou.

„Hlavička už je venku!“ povzbuzuje jí Gudrun. „Ještě ramínka a budeš to mít za sebou!“

Po té strašně velké, šišaté věci se zdá, že zbytek dítěte už vypudilo tělo rodičky samo. Však už je také nešťastnice téměř v bezvědomí. Jen tak napůl při smyslech sotva slyšitelně zašeptá: „Proč nebrečí?“

V domě prosyceném krví a bolestí je ticho. Strašné, děsivé ticho. Vědma se otočí k Cinis zády. V náručí drží upatlaný uzlíček. Nehybné miminko. Jakmile dítě vyšlo z matčina těla ven, věděla Gudrun, že je něco špatně. Novorozenec má namodralou barvu kůže. Jak by také ne, když se mu pupeční šňůra omotala kolem krčku. Vědma smyčku ihned uvolní. Zkušenými pohyby podváže a přeřízne pouto, které devět měsíců spojovalo matku s dítětem. Které možná zapříčinilo jeho smrt.

Kriemhilda pomalu povolý své medvědí objetí a něžně položí Cinis na měkkou kožešinu.

„Moje dítě… co je s ním?“ blábolí rodička na pomezí vědomí a spánku.

Gudrun si se svou milenkou vymění vědoucí pohledy. Několikrát dítě plácla přes zadeček, dokonce ho i pověsila hlavou dolů, ale všechno marné. Odhodlaná zkusit cokoli ponoří nešťastný uzlíček do hrnce s ledovou vodou. Pak do teplé a znovu ho několikrát silně plácne. Je to jako zázrak, když se dítě konečně nesouhlasně rozkřičí. Nejdřív zajíkavě, ale postupně čím dál hlasitěji.

„Díky bohům,“ zašeptá Gudrun a z jediného oka jí vyklouzne slza. Byla přítomná mnoha porodům, a přeci ji zázrak zrození nikdy nepřestane dojímat. Zvlášť, když se jedná o dítě jejího bratra, kterého má ráda navzdory tomu, že je to nepoučitelný tupec. „Je to chlapec, Cinis. Tvůj syn.“

Na tváři rodičky se rozlije šťastný úsměv. „Podej mi ho. Chci si ho pochovat.“

Vědma jí ho opatrně položí na obnažená prsa. Cinis s přivřenýma očima přivoní k vlhké hlavičce s chomáčky světlých vlásků. Cítí, jak se v ní rozlévá nezměrná láska k tomu malému tvorečkovi. „Je tak krásný. Kde je Arnwald? Chci, aby ho taky viděl.“

Gudrun s úsměvem zamíří z domu. Bratr venku není. Nejspíš nevydržel poslouchat nářek rodící ženy. Vědma však nemusí hledat dlouho. Přesně jak očekávala, najde ho ve svém domě nad pohárem medoviny. Očividně už jich stihl zdolat hned několik.

„Co je-e?“ blekotá Flávus zpitý pod obraz a bezmyšlenkovitě hladí po srsti mrtvého ušáka, povalujícího se před ním na desce stolu. Jazyk se mu plete a oči má ve světle svíčky krhavé.

Gudrun má sto chutí ho pořádně vyplísnit, ale místo toho radostně vykřikne: „Máš syna, ty osle! Krásného, zdravého syna!“

Gladiátor na ni zprvu jen nechápavě zírá. Pak vyskočí od stolu, převrhne pohár i stoličku a připotácí se k ní. „Cože?! Řekni to ještě jednou!“ vykřikuje, zatímco s ní třese jako s přezrálou hrušní.

„Dej pokoj, blázne,“ odstrčí Gudrun jeho velké pracky ze svých ramen. „Říkám, že máš syna. Pojď se na něj podívat. Jestli tam teda dojdeš.“

Kriemhilda je zastihne na půl cesty k domu. Je bledá a rozrušením sotva popadá dech. „Gudrun, s tou holkou se něco stalo! Poběž rychle!“

Sotva vědma poklekne na kožešinu k Cinis, je jí jasné, že už je tam zbytečná. Dítě leží spokojeně na matčiných bílých ňadrech, ale ta už se nezdvíhají životodárným dechem. Dívčiny bledě modré zraky jsou ztrnule upřeny ke stropu.

„Co je s ní? Co se stalo?!“ doráží Flávus a Kriemhilda ho musí zadržet, aby neupadl na zesnulou.

Gudrun zdvihne dítě a zabalí ho do připravené látky. „Vykrvácela. Bylo to rychlé. Občas se to stává. Ten porod ji strašně vyčerpal a ztráta krve… měla jsem zůstat s ní. Snad bych…“ potřese hlavou. „Ale ne, nedokázala bych jí pomoct. Bohové si žádali oběť. Dítě jsem ze spárů smrti vytrhla, ale místo něj si vzali ji. Muselo to tak být.“

„Ona… je mrtvá?“ Gladiátor s přihlouplým výrazem poklekne vedle Cinis. Zlehka se dotkne její voskově bledé tváře. Nikdy jsem ji nemiloval, to bych nemoh', ale… nechtěl jsem, aby umřela! To nikdy!

„Chuděra,“ pohladí Kriemhilda plavé vlasy Cinis. „Přešla polovinu světa, jen aby tady skončila svůj život mezi cizími lidmi.“

Nemilovaná… doplní si Flávus to, co družka jeho sestry nevyslovila nahlas. „Vystrojím jí pohřeb jako své ženě. Nebyla mezi cizími! Byla doma!“

Gudrun na něj vrhne překvapený pohled. Tolik soucitu by od svého bratra nečekala. Podá mu do náruče vrnícího chlapečka. „Na. Tvůj první syn. Je na tobě, abys rozhodl, jak se bude jmenovat.“

Velký Germán se zahledí do maličkého obličejíku svého potomka a vysloví to jediné jméno, které pro něj stále zůstává tím nejdražším na světě: „Marcus. Bude se jmenovat Marcus.“

 

„Marcus!“ šklíbí se Kriemhilda, sotva se obě ženy ocitnou v soukromí svého domu. „Co je to za divný jméno?! Tvůj bratr se zřejmě zbláznil! Chce nám sem zatahovat římský zvyky!“

Gudrun se s povzdechem posadí na lavici u stolu. Na rozdíl od své družky je naprosto klidná. „Copak to nechápeš, moje milá? Ten Marcus musel pro Arnwalda hodně znamenat. On by to nikdy nepřiznal, ale… vrátil se domů jiný. A není to jenom kvůli tomu, co prožil v otroctví. Má zlomené srdce. Cítím to. Jsem si tím jistá.“

Kriemhilda překvapeně nazdvihne světlé obloučky obočí. „Myslíš, že s tím Marcem…“

Vědma se pousměje. „Něco mi říká, že ano, a že to bylo pro Arnwalda důležité.“

Velká žena se posměšně ušklíbne. „Toho chlapa bych docela ráda poznala!“

Gudrun vážně pokývá hlavou. „Něco mi říká, že se s ním možná už brzy setkáme, moje milá.“