Advokát pospíchá zpátky do ložnice, která ještě donedávna bývala jeho. Marcus možná o jeho přítomnost nestojí, ale on ho přesto nehodlá nechat samotného.

Chlapec krčící se v koutě nedůvěřivě sleduje ušatého muže, který se znovu vplížil do místnosti podivně šouravým krokem. Každé jeho hnutí prozrazuje napětí. Nejistotu. Vrátil se! Co může chtít? Zbije mě? Znásilní? Ne! To by mě dřív musel zabít! Už nikomu nedovolím, aby se mě dotýkal! Nikdy!

Quintus se snaží pohybovat pomalu a klidně. Tělo mu tuhne z marné snahy, aby jeho krok působil přirozeně. Jsem vyděšený skoro stejně jako ten ubožák. Netuším, co mám dělat a ze všeho nejradši bych utekl. Jenže to neudělám. Tentokrát ne. Nemůžu ho opustit. Zkrátka to nejde! Advokát se pomalu usadí do křesla, v němž strávil většinu předchozích nocí. Předpokládá, že vsedě nebude působit tak hrozivě. Upírá na chlapce dobrácké, soucitné oči. „Neboj se mě, Marcu. Tady ti nic nehrozí. Opravdu,“ snaží se ho uklidnit tónem, jakým se přivádějí k rozumu jankovitá hříbata. Bohužel marně.

Jak že mi to ten ušatý řekl? Marcu? Ach ano, tak se přece jmenuju. Skoro jsem zapomněl. Už je to tak dávno, kdy mě někdo naposledy oslovil mým jménem. Ti, kteří si mě brali bez ptaní, mi říkali jinak. Děvko! Kurvo! Špinavý otroku! Marcus se zachvěje při vzpomínce na pach mužského semene a na bolest, kterou mu dokázali způsobit tam uvnitř. Obrazy jsou to tak živé a intenzivní, že tlumeně vykřikne strachem i odporem. Ten v křesle s sebou trhne, jako kdyby se k němu chtěl rozběhnout. Tím upoutá Marcovu pozornost. Varuje ho dalším tichým, nenávistným zavrčením. Musím zůstat ostražitý. Prý, že mu mám věřit! Taková hloupost! Já už přece nemůžu důvěřovat vůbec nikomu! Nikdy!

Advokát je nešťastný. Je nucen bezmocně přihlížet chlapcovu utrpení. Je neuvěřitelné, že člověk dokáže ublížit druhé lidské bytosti tak, až ji srazí na úroveň divokého, pološíleného zvířete. Quintus se stydí, že je nucen přihlížet Marcovu ponížení a zároveň se sám cítí ponížen tím, že toho musí být svědkem. Je jasné, že každý pokus o kontakt by vyvolal chlapcovu obranu. Quintus s ním nechce bojovat. Nikdy to neuměl a navíc se bojí, že by mu tím ještě víc ublížil. Nejlepší bude počkat na Diodóra a do té doby s ním prostě jen být. A modlit se. Ano, to udělám! Budu se modlit za zmírnění jeho utrpení. Snad bude Bůh milostivý.

 

Dřív než řecký doktor se v ložnici objeví Rút a v závěsu za ní holčička Nix, s očima velkýma jako talíře. Nejsou jediné. Dveřmi dovnitř nakukují další zvědavé zraky. Po domě už se rozneslo, že se záhadný pacient probral k vědomí a všichni ho chtějí vidět.

Diváci spatří schoulenou trosku třesoucí se v koutě. Je to ubohý, trapný pohled na zlomenou lidskou bytost. Ty soudné to odradí a odejdou sami. Ostatní nevybíravě zažene Rút. Sama stojí vedle Quintova křesla a Nix jí vykukuje za pravým bokem. Děvče se ostýchá, ale je zvědavé jako malá opička.

„Chudák kluk,“ povzdechne si stará chůva. „Neni se co divit, že to po tom všem nemá v hlavě v pořádku.“

„To neříkej,“ okřikne ji mírně advokát. „Je jenom zmatený. Není šílený, to rozhodně není!“

„Když myslíš…“ Rút se nehádá. Ví své. Za šedesát let života už viděla ledacos. Pozná, když někomu příliš velké utrpení nadobro zakalilo rozum. Jako tomuhle klukovi. Ale co, ona je jenom stará ženská. Na její názory nikdo nedá. Doktor ví přece všechno líp!

 

Diodóros se opět přižene jako velká voda. Dveře se před ním rozletí, až bouchnou do zdi. Marcem to trhne. S vyděšeným vzlykem se ještě víc přitiskne zády ke stěně. Kdyby mohl, vmáčkl by se do ní celý.

„Ale, ale, copak to vidím? Náš pacient se vrátil z Hádovi říše?“ zahlaholí doktor a ještě si vytírá ospalost z očí. Nebo že by si je tak usilovně mnul z jiného důvodu?

Quintus ho polekaně zachytí za lem šatů. „Ehm, myslím, že není tak docela v pořádku,“ šeptne nervózně.

„Že ne? To už přece víme. Tak se na něj pořádně podíváme!“ Diodóros neohroženě vykročí přímo k chlapci, třesoucímu se v koutku.

Marcus hrůzou rozšířenýma očima sleduje muže, který se k němu neodvratně blíží. Jeho hrůzou šílená mysl už není schopna reálně vyhodnotit situaci. Všechno vnímá jako hrozbu. Lidé už podle něj nemají jinou motivaci, než mu krutě ublížit. Nepřibližuj se! Nechoď ke mně, nebo se budu bránit!

Advokát se vymrští z křesla. „Doktore, ne!“

Marcus se napne jako šelma před skokem.

„Ty pitomče, vrať se!“ zavřískne Rút, zcela ignorující lékařovu důstojnost i jeho společenské postavení.

Marcus nenávistně zavrčí. Ještě krok a zabiju tě, abys ty nezabil mě!

Ti tři u křesla zavřou oči v očekávání katastrofy. Je to však ruka Diodórova manžela, která ho rázně strhne do bezpečí. „Co to vyvádíš, Dio?!“ plísní ho zadýchaný Theofil, který se právě před okamžikem vřítil do ložnice. Dřív to nestihl. Vždycky je za svým milým o pár kroků pozadu ačkoli je skoro o dvě desetiletí mladší. „Co tě to napadá, strkat hlavu do lví klece?!“

„Vůbec netuším, o čem to mluvíš!“ bručí doktor rozmrzele. „Chtěl jsem jenom vyšetřit pacienta. Opravdu nevím, proč kolem toho všichni děláte takový kravál!“

„Ty můj hlupáčku,“ povzdechne si Theofil a ochranitelsky ho obejme kolem útlých ramen. Pak se omluvně obrátí na ostatní. „Pochopte, Dio špatně vidí. Nikomu by to nepřiznal, ale na pět kroků nerozezná povoz od koně.“

Diodóros se mu dotčeně vymaní z objetí. „Díky, že jsi všem vyzradil mé malé tajemství. Doufám, že se to zítra roznese po celé Massilii. Slepý doktor! To ke mně určitě přiláká spoustu nových pacientů! Nediv se Theo, jestli kvůli tobě brzy půjdeme po žebrotě!“

„Žádný strach,“ ujistí ho advokát. „Nic, co tady bylo nebo bude řečeno, neopustí stěny tohoto pokoje.“

Vrhne prosebný pohled na zachmuřenou Rút. Ta jen lhostejně pokrčí rameny. Pokud jde o ní, může být Řek třeba bezoký. Hlavně, když nebude chtít léčit ji. Pro jistotu však dloubne loktem do vykulené Nix. „Slyšíš, holka? Nevopovažuj se to někde vyslepičit! A zavři pusu, než ti do ní nalítaj mouchy!“

Dívka horlivě přikyvuje a Quintus nad takovými výrazy jenom pohoršeně koulí očima.

Ještě stále trochu dotčený lékař vyvede Quinta na chodbu a důkladně ho vyzpovídá ohledně Marcova chování. Naslouchá a přikyvuje. Skřítkovský obličej mu vážní víc a víc. „Ano, něco takového se dalo čekat. Hoch si prožil hrozné věci a to často ošklivě pokřivý duši. Už nejednou jsem to zažil u týraných otroků nebo u vojáků, kteří prošli krutým bojem.“

Quintus cítí, jak mu z tváří mizí krev. Obestře ho strach. „A… dá se mu nějak pomoci?“ Řekni, že ano! Řekni to!

Lékař pokrčí rameny. „Pokusím se, ale nic neslibuji. Možná zešílel docela. A ta léčba… nebude to pěkné, ani příjemné. Pro nikoho z nás, Quinte Valerie.“

 

Marcus ochromený hrůzou sleduje tři statné chlapi, kteří se k němu ode dveří pomalu blíží. Jsou mladí a silní. Nebojí se ho a neváhají. On už také neváhá. S výkřikem, při němž tuhne krev v žilách, se na ně vrhne. Kouše a škrábe. Svíjí se a rozdává kopance i rány pěstmi. Muži ho nebijí. Nevrátí mu ani jeden úder. Snaží se ho jen znehybnit. Dostat ho pod sebe a zalehnout ho vlastními těli. Brzy se jim to podaří. Vyhublý, zesláblý chlapec proti nim nemá šanci.

Marcus chrčí a sípe, pohřbený pod svalnatými těly. Panika ho nutí rvát se dál, ale schází mu síla. Když se z něj dusivá váha konečně zvedne, s kňučením se schoulí do klubíčka, do polohy plodu. Chrání si hlavu a břicho stejně, jako když ho opilci v Thutmosovu bordelu bili do bezvědomí. Víc nezvládne.

Přesto se ještě pokusí vlažně bránit, když ho přenášejí na postel. Není mu to nic platné. Leží na zádech a silné ruce mu svírají zápěstí i kotníky. Objeví se další muž a sklání se nad ním. Mžourá na něj tmavýma očima. Marcus nedokáže poznat, že jsou ony oči soucitné a nadmíru laskavé. Pro něj každý muž je a ještě dlouho bude znamenat nebezpečí.

Lékařovi malé ruce bloudí po zmučeném těle. Zkoumají, ošetřují a obvazují znovu otevřené rány. Chlapec sténá a bolestí se kouše do rtů. Strach jím lomcuje tak, že sotva popadá dech. A pak ho ruce pomocníků obrátí na břicho. Doktorovi prsty zamíří tam, odkud zase začala téct krev. Vniknou mezi Marcovi sevřené půlky. Zdi pokoje se otřesou řevem vybuchujícím pod atakem panické hrůzy.

 

Quintus rázuje po své milované zahradě a marně si zacpává uši. Nevnímá jásavé barvy rozkvetlých poupat, ani jejich opojnou vůni. Před chlapcovým křikem nelze uniknout. Ach Bože, pomáhám mu, nebo mu ještě víc ubližuju?! Je tohle ještě léčení, nebo už jen bezúčelné týrání?!

„Měli 'ste ho nechat na pokoji!“ vrčí mrzutě Rút, jako kdyby četla advokátovi myšlenky. Ztěžka se dobelhala ke kamenné lavičce uprostřed zeleně a teď z ní Quinta zachmuřeně pozoruje. „Chudák kluk! K čemu to je, takhle ho trápit? S kdejakým toulavým psiskem máš slitování, a když trpí, necháš ho bezbolestně utratit. Copak je člověk míň než zvíře?!“

„Co mi tedy radíš?!“ zvýší na ni advokát snad poprvé v životě hlas. „Mám tam snad nakráčet a podříznout mu krk?!“

„To neřikám, ale jsou i jiný způsoby!“ mračí se Rút. „Třeba, co já vim… dát mu vypít makovou šťávu, pořádnou dávku a až usne, přimáčknout mu na nos polštář. Klidně na sebe ten hřích vemu a udělám to sama, jestli chceš. Protože todle…“

Zvuk z pokoje dosáhne hranice snesitelnosti a zlomí se do zlověstného ticha. Marcus nejspíš omdlel.

„…todle je nelidský!“

Quintus se odvrátí. Je vyčerpaný. K smrti unavený. Chlapcova bolest mu bere veškeré síly. Máš pravdu, Rút. Je to nelidské a doktor, věren Hippokratově přísaze, mi nic podobného nenabídne, i kdyby si to nakrásně sám myslel. Přesto ti nedovolím mu ukrátit utrpení. Viděl jsem jeho oči. Ty nádherné, přesmutné oči. Prosil mě o pomoc. Navzdory vší bolesti a strachu. On chce žít a ty ani já nemáme právo mu tu šanci vzít!

 

O pár hodin později stojí Quintus na prahu ložnice a levým ramenem se opírá o zárubeň dveří. Sleduje Marca, napjatě ležícího na lůžku. Otočili ho na břicho, aby měli přístup k nejhůře zraněným částem jeho těla. Ruce i nohy má připoutány k nohám postele. Pouta jsou z natrhaných látek, aby nepoškodila jemnou kůži na kotnících a zápěstích. Chlapec je vyděšený k smrti. Přerývaně, rychle dýchá a strachem velké oči nespouští z advokáta.

„Odpusť, museli jsme tě svázat. Nešlo to jinak, ublížil by sis.“

Zvuk mužského hlasu vyděsí Marca ještě víc.

Za advokátovými zády se zjeví Rút. Jako vždy ví, co jejího Quinta trápí, aniž by musel promluvit. „Takhle ho poutat, to není žádný řešení,“ pronese mrzutě. „Za chvíli mu z toho začne mokvat kůže. Udělaj se mu vředy. Pak mu bude vodpadávat maso. To je hned. Viděla jsem to u nehybnejch pacientů svýho táty.“

Advokát se zachvěje zděšením i odporem. Copak opravdu jen zhoršuji jeho utrpení?! „Co se s tím dá dělat?“

„Co by? Buďto ho budeme několikrát denně přetáčet, ale kdo by se s nim pořád rval, že jo? Lepší by bylo… no, dyť ty víš, co.“

Jistě, udusit ho polštářem! To jsem už slyšel. I kdybych měl odvahu na sebe takový hřích vzít, stejně bych to nedokázal. Nemohl bych mu ublížit. Nikdy!

Nix, která nikdy není od Quinta a nerudné stařeny daleko, neváhá ani na okamžik. Vyslechla celý rozhovor a ani trochu se jí nelíbí. Oblíbila si toho tichého, hezkého chlapce, kterého pomáhá Rút ošetřovat. Už jen proto, že je stejně vyděšený jako bývala ona sama, když se otec vracíval nad ránem z hospody.

Dívenka se protáhne kolem nerozhodně postávajících dospělých a zamíří rovnou k Marcovi. Ten po ní zběžně sklouzne pohledem, ale pak se znovu zaměří na advokáta. Copak by se někdo mohl bát malé holky?

„Nix, co to děláš?“ osloví ji lehce znepokojeně Quintus.

Děvče se za ním jen na okamžik otočí. Vyšle k němu úsměv, pohodí hlavou a po pás dlouhé vlasy se kolem ní mrsknou jako oživlá noc. Přistoupí k lůžku. „Neboj,“ šeptne Marcovi, který ji konečně vzal na vědomí. Spěšně se dá do rozvazování pevně utažené látky, poutající chlapcovo pravé zápěstí. Počíná si dohodlaně a šikovně. Tak šikovně, že než se advokát vzpamatuje k zděšenému výkřiku, je Marcova ruka volná.

Rút si přitiskne dlaně na ústa, otevřená v němém zakvílení.

Quintus, ztrnulý hrůzou, se neodvažuje ani pohnout. Snad ani nedýchá. Obává se čímkoli vyprovokovat šelmu, která se očividně uhnízdila v hochově zlomené duši. Vždyť on by mohl Nix jediným úderem zabít, tak je křehká a maličká!

Obávaný tvor se však chová nečekaně klidně. Zpytavě sleduje dítě, které umanutě cloumá uzly na poutech. Některé jdou ztuha, ale přesto je Marcus brzy volný. Tře si otlačená zápěstí. Přetočí se na bok, ale musí zůstat ležet. Na nic víc ještě nemá sílu.

„Už jsi udělala, cos chtěla, Nix. Teď pojď zpátky k nám,“ přemlouvá ji nervozitou rozechvělým hlasem advokát. Odvedl jsem děvče ze zla, abych ji uvrhl do ještě většího nebezpečí?! Co bych řekl její matce, kdyby se jí něco stalo. Slíbil jsem přeci, že se o ni postarám!

Malá se však k odchodu nechystá. S důvěřivou samozřejmostí vyskočí na lůžko vedle Marca. Ten ztrne, ale ani teď se nepohne. Dětské prstíky se mu vpletou do potem vlhkých vlasů. Vyrostly mu od chvíle, kdy prchal z Pompejí. Teď už se mu mírně zvlněné, kaštanově hnědé konečky dotýkají ramen. „Máš je zacuchaný jako vrabčí hnízdo,“ oznámí mu Nix. „Přinesu si hřeben a pěkně ti je rozčesu, jo?“

Marca zamrazí. Chlad mu projede celým tělem. To na něj ledově dýchl strach. Prsty, které se poslední měsíce dotýkaly jeho vlasů, bývaly surové. Rvaly a škubaly, laskání v tom nebylo ani trochu. Pompejan má neovladatelné nutkání uhodit. Prát se a uniknout zpod nechtěných doteků. Silou vůle se přiměje otočit hlavu k dítěti. Pohlédnout mu do tváře. Protože ta osůbka vedle něj opravdu není nic jiného než neškodné, slabé dítě. Copak už jsem klesl tak hluboko, abych ublížil malému děvčátku?! Vážně jsem ztratil rozum, jak si o mě všichni v tomhle domě myslí?! Navzdory varovně křičícímu pudu sebezáchovy pomalu uvolňuje svaly napjaté k útoku. Z hluboka dýchá. Pokusí se o úsměv. Vyjde mu z toho hořký škleb.

Dítě je však spokojené. Radostně tleskne rukama. „Učešu tě. Bude se ti to líbit, uvidíš. Mám panenku, kterou mi dal strýček Quintus a tu…“

„Nix, pojď už ke mně,“ vemlouvá se strachy pobledlý advokát. Odváží se udělat několik nejistých kroků k lůžku.

Marcus zareaguje okamžitě. Nadzdvihne se na rozřesených pažích. Hezká tvář mu zošklivý nenávistí. „Ne-nepřibližuj se k…k ní!“ Slova z něj vycházejí v trhavých záškubech, jako kdyby už dočista zapomněl mluvit. Vždyť také skoro zapomněl. Poslední měsíce jen křičel utrpením. Zuřivost, silná touha zabít a zároveň chránit mu vibruje celým tělem.

Quintus ztuhne uprostřed pohybu.

Dětská ruka sklouzne se sladkou něžností po Marcově rameni. „Ale jdi, ty hloupej,“ napomene ho Nix. „Strýček mi nechce ublížit. Ani tobě. Je hodnej, víš? Teď půjdu, ale za chvíli se zase vrátim a učešu tě, jo?“

Znovu malé prsty ve vlasech a skoro nepatrné, mazlivé zatahání. Marcus se nedokáže ubránit, aby nad tou rozkoší nepřivřel oči jako kočka pod hřejivým sluncem. Je to první lidský dotek po nekonečně dlouhé době, při němž nesténá bolestí.