Bažina je mokrý hrob. Flávus se do ní noří hloub a hloub, jako kdyby ho dolů stahovaly neviditelné umrlčí paže. Udržet Marca nad černou, páchnoucí hladinou ho stojí poslední zbytky sil. Tváří v tvář jejich děsivému konci se snaží překonat nával paniky. Instinkt ho nutí proti močálu bojovat – pokoušet se plavat, hledat zimou ztuhlými prsty nějakou záchranu. Udělat cokoli, jen aby ho bahno přestalo táhnout ke dnu, které nejspíš ani neexistuje. Jenže to právě nesmí. Každý prudší pohyb jen urychluje jeho potápění.

Pomoc je v nedohlednu. Jsou tam jen on a jeho milované štěně, ale Marcus mu ve svém stavu mnoho nepomůže. Už není naděje, nebo snad… gladiátorovy krví podlité oči padnou na koně, stojícího se svěšenou hlavou jen pár kroků od nich. „Tak co, ty herko bláznivá?!“ křikne na něj zlobně. „Budeš tam jenom tak čumět, jak se topíme?!“

Ari polekaně couvne. Tón Germánova hlasu se mu ani trochu nelíbí. Pud sebezáchovy ho nutí utéct co nejdál z nebezpečného místa, jenže Marcova blízkost ho k sobě neodolatelně vábí.

Také Flávovi konečně dojde, že nadávkami v tuhle chvíli ničeho nedocílí. Rozhodne se k opačné taktice. „No tak, koníčku, pojď sem,“ láká hřebce medovým hlasem, za který by si nejradši pořádně nakopal. „Máš přece Marca rád, tak pojď za ním. Pojď. Já ti neublížim.“ No tak dělej, ty hajtro zablešená, zuří v duchu. Jestli k tomu 'eště někdy dostanu příležitost, seřežu tě jako psa!

Ari k němu natáhne hlavu s rozšířenými nozdrami. Znovu nasává jeho pach. Nevěří mu, ale za Marcem chce. Váhavě vykročí. Jeden plouhavý krok, pak druhý. Zarazí se na okraji bezpečné stezky. Natáhne krk. Flávus ví, že dostane jen jedinou příležitost. Pokud se mu nepodaří hřebce chytit teď, zvíře už se k němu znovu nepřiblíží. „No ty seš ale hodnej koníček,“ šeptá vemlouvavě. Náhle se jeho levička vymrští s prudkostí hada. Prsty se zadrápnou za volně povlávající otěže. Povedlo se! Už je má! Už je drží! Teď je hlavně nepustit!

Co však musel pustit, je spodní část Marcova těla. Hlavu a hruď mu sice pořád drží nad černou vodou, ale zraněné stehno i zkrvavený bok se pomalu noří do páchnoucího močálu. Jenže to je teď pouhá podružnost. Hlavně je třeba dostat se zpátky na cestu. A samozřejmě ke Gudrun!

„No tak tahej, potvoro! Zaber trochu!“ povzbuzuje gladiátor koně a visí mu v otěžích. Ari drží hlavu vysoko zdviženou. Váha dvou lidí, soustředěná do koženého řemení v týlu za ušima, pekelně bolí. Výcvik ho nutí následovat směr tahu, tedy přikročit blíž k vousatému muži. Proti tomu se však staví moudrý zvířecí instinkt. Vždyť stačí krok vpřed a kopyto se noří do bahna beze dna.

Marcus pootevře unavené oči. Probudil ho všechen ten křik i ledová voda, obklopující jeho tělo. Až příliš dlouho chvíli mu trvá, než se zorientuje v nebezpečné situaci, ale pak se mu podaří vyloudit z okoralých úst povel dost hlasitý, aby ho slyšel i panikařící kůň. „Couvej, Ari! Couvej!“

Precizně vycvičený hřebec skutečně poslechne. Alespoň se o to snaží. Couvá po stezce a napíná všechny síly, jen aby vyrovnal strašlivou váhu na konci otěží. Flávus se jich drží, jako kdyby na nich závisel jeho život, což opravdu závisí. A nejen jeho. Je vděčný, že se Marcus probral a pevně se ho chytil kolem krku, čímž gladiátorovi uvolnil i druhou ruku. Je to téměř jako sen, když Germán pocítí, že je lepkavá bažina s neochotným mlasknutím propouští ze smrtícího sevření. Pomalu, kousek po kousku, se nad černou hladinou objevují jejich boky, pak i stehna. Konečně se vyškrábou na pevný povrch stezky.

„Dokázali 'sme to, štěně!“ zazubí se gladiátor na Marca, jemuž se už zase začínají klížit oči. Honem ho vysadí na hřebcův hřbet. „Vydrž! Ke Gudrun už je to jenom pár kroků!“

 

Zdá se to jako kouzlo, když jen o chvíli později zahlédne svou sestru. Kulhá jim naproti v čele několika dalších postav. Vysvětlení zázraku je zcela prosté – v tichu bažinaté krajiny se Flávovy zuřivé výkřiky nesly do daleka. Lidem ve vesnici nemohl nezvyklý rozruch uniknout. Navzdory svému postižení je vědma u Ariho první. Vypadá strašně. Obličej má poznamenaný strašlivým vyčerpáním a pokožku mrtvolně šedou. Celé její pokroucené tělo zachvívá slabostí.

Flávus si ji měří zachmuřeným pohledem. „Co je stebou? Vypadáš, jako by ses rvala se zástupem démonů!“

„Jo, tak nějak to bylo, bratříčku,“ odpoví mu unaveně a s omluvným úsměvem dodá: „Přišla bych vám naproti už dřív, nebo bych aspoň někoho poslala, ale probrala jsem se teprve před chvílí.“

Gladiátor se moudře rozhodl nerýpat se v jejích podivných slovech. Už si zvykl, že většinu času pronáší něco pro něj naprosto nepochopitelného. Proto se zaměřil na to nejdůležitější. „Marcovi je zle. Postarej se vo něj! Hned!“

Gudrun se jeho rozkazovačný tón ani trochu nelíbí, ale nechá to být. Zná svého bratra dost dobře aby poznala, že z něj mluví strach. Obrovský strach o někoho, kdo pro něj znamená víc než celý svět. Přísně se ho otáže: „To stehno a bok… zavázal jsi mu je pořádně? “

Flávus zaraženě přisvědčí. „Jak o těch zraněních víš?!“ Je zcela vyvedený z míry. Provizorní obvazy totiž nejsou na bahnem obaleném Marcovi pod vrstvou nečistot vůbec vidět.

To je taky důvod, proč se Gudrun tak nespokojeně mračí. „Je to špinavé! To je špatně!“

Flávus spolkne jedovatou odpověď, že mohou být rádi, že se v bahně neutopili docela. V tuto chvíli je však víc než ochotný nechat se od sestry peskovat jako malý kluk, jen když mu zachrání jeho štěně.

„Musíme s ním hned domů! Rány je třeba důkladně vyčistit!“ přikáže vědma a spíš pro sebe si polohlasně zamumlá: „Jestli už není pozdě.“

 

V Gudrunině domě je živo. Motá se tam většina žen z vesnice, rozhodně víc, než by bylo třeba k přípravě horké vody a obvazů. Všechny jsou zvědavé na cizince, kvůli němuž se strhl takový poprask. Jak by také nebyly? Ve vísce utopené v moři černého močálu se toho děje tak málo. Zvlášť přes zimu je tam nuda k uzoufání.

„Ven!“ přikáže po chvíli vědma stroze, když už má toho hemžení a kvokání akorát tak dost. Ani nemusí zvyšovat hlas. Ženské se rozutečou, jako když střelí do hejna vrabců. „Polož ho na rohož k ohništi!“ vysloví Gudrun další rozkaz, tentokrát ke svému bratrovi.

Ani Flávus se neodváží neposlechnout. Naopak je v tuto chvíli za sestřinu rozhodnost vděčný. Jeho samotného se totiž začíná zmocňovat panika. Stačí jediný pohled do Marcovy mrtvolně bledé tváře, aby si uvědomil, jak blízko má jeho milenec k branám Paní Hel.

„Dostaneš ho z toho, že jo?“ ujišťuje se už po několikáté jako vystrašené dítě.

Gudrun si tím není tak docela jistá. Ze zásady však nerada lže, a tak jen nevrle zavrčí: „Nejdřív ho musíme umýt. Když je takhle zasviněný, nemám vůbec ponětí, jak moc špatně na tom je.“

„Pomůžu ti,“ nabídne se dychtivě gladiátor.

„S tím počítám. Polož si jeho hlavu do klína a buď připravený ho pevně držet, kdyby se bolestí probral.“

Sotva z Marca sundají promočené a bahnitou vodou nasáklé oblečení, odhalí se před jejich zraky štíhlé tělo, poseté množstvím zhojených jizev. Gudrun pobouřeně stiskne rty a její pohled zalétne k bratrovi. Jenom kvůli němu se zdrží zhrozených komentářů nad strašným zacházením, jemuž musel být hoch v nedávné době vystaven. Flávus už i tak jen stěží ovládá vztek, který jím lomcuje hůř než včerejší vichřice. Se zaťatými pěstmi klouže bouřkově šedýma očima po Marcově ranami poznamenané pokožce.

„Kdybych tak dokázal najít ty svině, co mu to udělaly!“ vrčí nenávistně a není pochyb o tom, jak hrozivý osud by nalezené viníky čekal.

Gudrun si ale všímá i jiných věcí. Ne všechny rány jsou tak staré. Malé jizvičky na obou hochových předloktích se zdají být docela čerstvé. Některé jsou sotva pokryté strupy. Teď je však důležitější věnovat pozornost ranám v boku a na stehně, které po vymytí opět začaly krvácet. S podivnými řezy na rukou si bude dělat starosti později. Tedy pokud ještě bude chlapec žít.

Konečně se Gudrun narovná a pohlédne bratrovi zpříma do očí. V obličeji má vážný výraz. „Ty rány zřejmě nejsou nijak vážné – aspoň tedy myslím, že ne. Nůž rozťal jenom kůži a svaly. Horší je, že ztratil hodně krve, ale toho sis určitě všimnul sám. Nebýt toho, že byl z té zimy venku napůl zmrzlý, už dávno by cestou sem vykrvácel.“

„Dokážeš mu pomoct?“ vyhrkne Flávus to jediné, co ho v tu chvíli opravdu zajímá.

Gudrun z něj nespouští své jediné zdravé oko. „Já nevím, bratříčku. Udělám všechno, co budu moct, ale… kdybych mu tak dokázala dodat víc krve. Jenže taková kouzla neovládám. Nikdo je neumí.“

Gladiátor pevně stiskne rty. Musí se několikrát zhluboka nadechnout, aby nezačal nepříčetně křičet a rozbíjet všechno kolem. „Takže co teď uděláme?“ zeptá se, když se mu vrátí aspoň kapka sebeovládání.

„Co bys asi tak řekl? Ty ho dál drž a já mu sešiju rány.“

To se ovšem lehčeji řekne, než udělá. Marcus se během celé procedury neklidně zmítá. Hlavně, když se kostěná jehla noří do bolavé tkáně. To má pak gladiátor co dělat, aby ho udržel alespoň trochu v klidu. Úplně nejhorší však je že chlapec, jen částečně při vědomí, volá v okamžicích největší bolesti Fláva. Modlí se k němu tak, jako by vzýval bohy. Prosí ho, aby mu pomohl. Aby ho zbavil nesnesitelného utrpení. To pak velký Germán zatíná zuby a moc se diví, že se mu z očí neřinou slzy.

Štěně moje, ty nejspíš vůbec netušíš, že 'sem to zrovna já, kdo tě nutí snášet všechnu tu bolest! Volal 'si mě stejně, když ti dělali ty hrozný jizvy?! To je to, co gladiátora hněte ze všeho nejvíc – jeho vlastní selhání. Vědomí, že nedokázal Marca chránit tak, jak mu to vždycky sliboval.

„Tak a teď musíme jenom čekat,“ povzdechne si vědma a utře si zkrvavené ruce do vlhkého hadru. „A taky doufat, že se mi podařilo rány dostatečně vyčistit, aby nezačaly hnisat.“

Gladiátor se zamračí. „Nechci jenom čekat s rukama v klíně!“

Gudrun pokrčí rameny. „Nic jiného nám, bratříčku, nezbývá. Já ho budu léčit tak, jak umím a ty se zkus modlit k Bohům. Třeba to pomůže.“

Flávus se kysele zašklebí, komentář si však nechá pro sebe. V následujících hodinách se nehne od lůžka nemocného. Klečí na podlaze, zkřížené paže má položené na pelesti těsně u Marcovy hlavy a opírá si o ně zarostlou bradu. Takhle může svému štěněti hledět z těsné blízkosti do obličeje. Vzpomíná, kdy tuhle sladkou tvářičku viděl poprvé. Už je to dlouho, jistě víc než rok. Před očima se mu začínají vybavovat střípky z jejich prvního setkání…

…Bylo to dva dny po zápase s Maxentiem. To střetnutí si Flávus moc dobře pamatoval, protože jeho vítězství nad obrem z východních kolonií bylo spíš dílem náhody, než důkazem jeho bojových kvalit. Oba gladiátoři si byli rovnocennými protivníky a Flávus měl prostě jenom o kapku víc štěstí. Stačilo málo, aby tenkrát v písku arény vykrvácel on. Takhle ho však čekal pochvalný řev diváků, věnec pro vítěze a několik mincí jako chabá odměna za riskování života. A také zasloužené volno od bojování, které mohlo při troše štěstí trvat i pár měsíců.

To však neznamelo, že se zbožňovaný pompejský šampión může ulít z tréninku. Celé tělo ho ještě bolelo a utržené rány se citelně ozývaly, a přesto se musel připojit ke svým bratrům gladiátorům, lopotícím se v odpoledním vedru na cvičišti.

Jako šampión, navíc těsně po vyhraném zápase, měl alespoň tu výhodu, že si směl zvolit způsob, jímž bude zocelovat své svalnaté tělo. Za protivníka si tedy vybral dva metry vysoký dřevěný kůl, tyčící se uprostřed cvičiště. Právě na něm si budoucí gladiátoři zdokonalovali techniku boje. Dohlížející trenér přešel bez povšimnutí Flávův pokus vyhnout se námaze v souboji s opravdovým soupeřem a dělal že nevidí, jak líně a bez vášně útočí dřevěným mečem na nehybného panáka.

To se však rázem změnilo ve chvíli, kdy se na balkóně nad cvičnou arénou objevil sám lanista Pertinax, majitel gladiátorské školy. Trenér ihned varovně zapráskal bičem a začal své svěřence častovat pokřikem a nadávkami, které je měli přimět k lepším výkonům. Pertinax byl zakrslý, nehezký chlapík. Po boku mu jako vždy stála jeho obludně tlustá manželka a doslova přetékala ze své úchvatné róby. Na pohled komická dvojice manželů se často a ráda kochala svými svalnatými otroky, kteří pro ně znamenali nadmíru drahocenný majetek. Tentokrát jim však dělal společnost ještě někdo další – přísně se tvářící muž v precizně nařasené tóze lemované nachovým pruhem a štíhlý chlapec s velkýma, hnědýma očima.

Flávus si jich sotva všiml. Dával si však pozor, aby jeho útoky na kůl působily přeci jen o něco energičtěji. Pertinax byl potměšilý tvor a nebylo radno ho proti sobě popudit. Stejně jako jeho obézní matrónu.

„Moji hosté chtějí vidět bojovat šampióna!“ ozval se z výšky balkónu lanistův skřípavý hlas. „Ať se Flávus postaví proti Aferovi!“ Vybral mu za soupeře vysokého černocha, který germánskému gladiátorovi šlapal na paty jak v úspěších v aréně, tak v oblíbenosti u diváků.

„Ale dejte jim ostré meče, žádné dřevěné hračky!“ dožadovala se napínavější zábavy Pertinaxova choť a masitý podbradek si jí přitom třásl jako sulc.

Trenér se netvářil nijak nadšeně, ale poslušně pokynul pomocnému otrokovi, aby zbraně donesl.

„Do první krve,“ upřesnil pán domu pravidla souboje. Rozhodně se nechtěl připravit o své dva nejlepší muže během obyčejného tréninku.

Vybraní gladiátoři převzali ostré meče. Postavili se čelem k sobě, oba v bojových postojích. Byli téměř stejně vysocí a jejich těla zdobily mohutné, tvrdým tréninkem zocelené svaly. Byli nazí, pouze intimní partie jim zakrývaly bederní roušky. Tím však jejich podobnost končila. Aferova potem lesklá kůže byla černá jako nejhlubší africká noc, zatímco Flávus měl pleť bledou, typickou pro barbary ze severních provincií.

Oba byli vycvičeni ve stylu murmillus – jejich hlavní zbraní tedy byl krátký rovný meč. Oproti zápasům v aréně nebyli chráněni svou obvyklou zbrojí, která sestávala z ozdobné přilby, vycpaného chrániče pravé ruky a železného chrániče na levé holeni. Jelikož tentokrát Afer s Flávem nedostali ani obdélníkové štíty, museli si vystačit s mrštností svých vytrénovaných těl.

Muži na sebe okamžik upřeně hleděli. Snažili se navzájem zastrašit pohledy? Těžko říct. Rozhodně nemuseli odhadovat triky a schopnosti soupeře, vždyť spolu už celé měsíce cvičili v jedné škole. Ačkoli nešlo o zápas na život a na smrt, ani jeden z nich nechtěl být poraženým. Černoch si už celou věčnost brousil zuby na privilegovanou pozici šampióna, které se Flávus v žádném případě nehodlal vzdát. I když by se oba muži snad dali nazvat přáteli, nyní před sebou stáli jako zarputilí protivníci.

Diváci na balkóně začali být netrpěliví. Trenér zapráskal bičem. První zaútočil Flávus. Vedl meč na Aferovo ploché břicho, lhostejný k tomu, že by mu mohl způsobit smrtelné zranění. Černý muž bodnutí hladce vykryl vlastní zbraní a vycenil zářivě bílé zuby v posměšném úšklebku. Krátké čepele zářily v pompejském slunci jako diamanty. Dosud je nepotřísnila ani kapka krve.

Meče zůstávaly čisté ještě hodně dlouho. Z obou gladiátorů lil pot, stejně silně se potili i diváci nad jejich hlavami. Pertinaxova tučná manželka byla v obličeji rudá jako vařený rak a malá otrokyně se ji marně pokoušela ochladit pomocí obřího vějíře z pavích per. Pouze chlapec s laníma očima napětím zadržoval dech a v duchu prosil Venuši – ochránkyni zamilovaných, aby jeho tajnému miláčkovi dopřála vítězství.

Upěnlivá přímluva zabrala. Čtveřice přihlížejících vyjekla nadšením, když Germánova čepel poznamenala Aferovu paži. Rána to nebyla nijak hluboká, ale krve z ní teklo dost. Podmínka k vítězství byla tedy splněna. Z balkónu se ozval pochvalný potlesk. Flávus se těm nahoře znechuceně, sotva znatelně uklonil a upustil rudě zbarvenou zbraň do písku u svých nohou, i když by ji nejradši mrštil mezi diváky.

Ihned přiběhl malý otrok, aby meče odnesl do zbrojnice, kde budou bezpečně odpočívat pod zámkem spolu s ostatními ostrými zbraněmi. Sto let po Spartakově povstání gladiátorů se Římané dostatečně poučili, jak nebezpeční mohou jejich otroci být. Tím spíš, když si je sami vycvičili v umění zabíjet.

„Pošli za námi šampióna nahoru!“ zavolal Pertinax z výšky nad jejich hlavami a zmizel i s horkem zmoženou společností v nitru domu.

Germán měl sotva čas, setřít si z čela pot. Už u něj byli dva po zuby ozbrojení strážní a vedli ho do patra, kde se nacházely soukromé prostory majitele gladiátorů. Byt se skládal z několika prostorných místností, bohatě vyzdobených freskami jásavých barev. Ze všech stran tu na návštěvníka dýchal luxus a pohodlí, tak odlišné od strohosti malých cel, v nichž trávili své noci sami bojovníci.

Flávus se zvědavě rozhlížel kolem sebe. Byl na takovém místě poprvé. Dosud poznal jen špínu a šeď otrockého přežívání. Soukromé ráje boháčů mu zůstávaly skryty.

„Tak tohle je náš šampión,“ pronesl Pertinax hrdě, sotva špinavý a upocený Germán předstoupil před urozenou společnost, hovící si na lehátkách v honosné jídelně.

Flávus stál vystaven jejich zvědavým očím jen v bederní roušce. Necítil stud. Proč taky? Moc dobře věděl, že je pohledný a jeho vypracované svaly budily zaslouženou pozornost. Byl výkvětem dokonalého mužství, na rozdíl od skrčka Pertinaxe a jeho zasmušilého hosta. Stejně jako si oni prohlíželi jeho, měl i Germán dostatek času zkoumat zrakem je. Lanisty ani jeho matróny si nevšímal, vídal je častěji, než se mu zamlouvalo. Zaujali ho oba návštěvníci. Hlavně u staršího muže si byl jist, že ho odněkud zná. Záhy si vybavil, že se jedná o městského magistráta, který míval na starost pořádání her v pompejském amfiteátru. Při zápasech předsedal celé slavnosti v čestné lóži těsně nad arénou. Pokud si Flávus dobře vzpomínal, říkali Římané jeho funkci édil.

Mnohem víc ho však zaujal úředníkův mladičký společník. I ten mu připadal povědomý, jako by se s ním už někdy dřív setkal, ale nedokázal si vybavit kde a za jakých okolností. Měl husté, kaštanově hnědé vlasy a bronzový odstín pleti. Stačilo však, aby si hoch všiml gladiátorova zkoumavého pohledu a hladké líce mu zahořely studem. Germán se ušklíbl. Bavilo ho chlapce trochu trápit. O to víc, že se mu líbil. Byl hezký takovým jemným, dívčím způsobem a štíhlé tělo pod tunikou působilo pružným dojmem. Zdaleka nejvíc se však na něm Flávovi zamlouvaly jeho oči. Byly sametově hnědé jako srst právě narozeného štěněte, orámované dlouhými řasami. Ani ty však nedokázaly zakrýt bouři citů, která zmítala nitrem jejich majitele.

Édil se obrátil na svého syna a přísně se ho otázal: „Je to ten gladiátor, na kterého mi už dva dny pěješ doma samou chválu?“

Jak se zdálo, pompejskému úředníkovi ani trochu nevadilo, do jak trapné situace svého potomka dostal. Chlapec celý rudý jen přikývl a ačkoli ještě před chvílí zíral na gladiátora jako na boha, po otcově zradě už se k němu neodvažoval zdvihnout zrak.

„Poslouchej, otroku,“ oslovil lanista neuctivě svůj drahocenný majetek, „ctihodný édil Lucius Popidius Secundus se rozhodl, že budeš jeho syna učit šermu.“

Flávus neřekl ani slovo. Pouze přesunul svůj tvrdý a stále ještě trestuhodně hrdý pohled z okatého chlapce na úředníka.

„Doufám, že chápeš, jak velkou čest ti tím prokazuje!“ dožadoval se Pertinax jeho pozornosti. Ani tak se jí nedočkal. Říct, že ho to rozčílilo, bylo slabé slovo. Mužík zrudnul a naběhl v obličeji, takže vypadal kulatější než jeho žena.

Už už se chystal zaječením atakovat bubínky svých spolustolovníků, když ho zastavil přísný édilův hlas: „Nestojím o vděčnost otroka. Bude mi stačit, když mému synovi vyžene z hlavy všechny ty hloupé básničky a nesmyslné fňukání a naučí ho ohánět se zbraní. Samozřejmě to nechci zadarmo. Rozumíme si, šampióne?“

Teprve tehdy Flávus stroze přikývl. Peníze neodmítal nikdy. Potřeboval jich získat co nejvíc, aby se vykoupil z otroctví a vrátil se domů. Však už pro jejich získání dělal horší věci, než trénování patricijského mazánka.

Pertinax zlostně mávl rukou s napůl ohlodaným husím stehnem a strážní postrčili Germána k odchodu.

„A šampióne!“ zastavil Fláva ve dveřích édilův posměšný hlas. „Doufám, že se alespoň tobě konečně povede udělat z mého Marca chlapa!“

 

Flávus, klečící v dřevěné chýši u Marcova lůžka, se při té vzpomínce neubrání ušklíbnutí. Pompejský édil si přál, aby z jeho synka udělal chlapa. O několik měsíců později gladiátor jeho rozkaz v soukromí své cely s radostí splnil. Jen asi úplně jinak, než si to mocný úředník představoval.

Flávus vklouzne prsty do Marcových vlhkých vlasů a něžně se jimi probírá. „Tak to vidiš, štěně, jak daleko 'sme spolu došli. Kdo by to řek', co? Tenkrát si pro mě nebyl víc, než rozmazlenej bohatej fracek a podle toho 'sem s tebou jednal. Ale ty ses nenechal vodradit. Nikdy. Držel ses mě jako klíště, dokud 'sem nepochopil, jak moc pro mě znamenáš. A teď už si život bez tebe neumim představit. Ne když 'sem tě znova našel. Nesmíš mě vopustit, rozumíš?! Já ti to už nedovolim!“ Znovu pohladí hladké, ztrátou krve nepřirozeně bledé čelo. Sálá horečkou.