Den, kdy se Marcus za tak dramatických okolností objevil ve vesničce ukryté mezi močály, se chýlí ke konci. Byl to náročný čas. Pro mladého Pompejana, který leží na lůžku víc mrtvý než živý, pro Fláva, který se od něj tvrdohlavě odmítá hnout i pro samotnou vědmu. Teprve až s blížící se nocí vyjde Gudrun před dům, aby se nadýchala čerstvého vzduchu a taky ho trochu pustila do místnosti. Uvnitř je to cítit bolestí a nemocí a také kouřem z ohniště, který může unikat ven jen dýmným otvorem pod střechou. Pohled jí padne na hnědého hřebce, který už od rána přešlapuje pod okny a úzkostně řehtá.

„Co budeme dělat s tím koněm?“ zavolá dovnitř na bratra.

„Dej mi pokoj s nějakou hajtrou!“ odsekne vztekle Flávus, který po celý čas nespouští oči z Marcova obličeje, který se teď díky spánku zdá být ještě mladší a nevinnější. Strach o milence mu nedovolí usnout, takže už je z únavy pořádně nevrlý.

Gudrun je krásného zvířete líto. Sama koně nijak zvlášť ráda nemá, ale dojímá ji jeho věrnost vůči nemocnému chlapci. Proto se rozhodne odvést hřebce do ohrady na vedlejším ostrůvku, a nebo mu aspoň obstarat žrádlo a vodu. Všechny podobné myšlenky se jí však vypaří z hlavy v okamžiku, kdy spatří v dálce blížící se postavičku, vlekoucí za sebou dvojici koní. Kriemhilda! Srdce se jí divoce rozbuší jako malé, zamilované holce.

„Hned jsem zpátky!“ houkne do domu k bratrovi.

„Počkej!“ křikne za ní rozhořčeně gladiátor. „Kam jako chceš jít?! Musíš přece dohlížet na Marca!“

Vědma se zhluboka nadechne, aby dokázala být i nadále trpělivá. „Arnwalde, už jsem ti několikrát opakovala, že jsem pro něj udělala naprosto všechno, co umím. Zbytek už je jenom na něm. Na jeho mládí a vůli k životu. Prostě se s tím musí poprat sám.“

Odmítá poslouchat další protesty, linoucí se z nitra domu a vyběhne své milence v ústrety. Tedy – spíš vykulhá. Sejdou se na rozhraní močálu a pevniny. Kriemhilda tam dorazí špinavá a na pokraji sil. Gudrun znepokojeně zaznamená, že ani ona se nevrací domů bez šrámů, utržených v boji.

Obě ženy si beze slov padnou kolem krku. Dlouho mlčí a jen se objímají. Sytí se vzájemnou blízkostí a teplem druhého těla.

Když se vědma konečně odtáhne, stále nespouští ruce z ramen své mnohem vyšší družky. „Scházela jsi mi, víš to?“ zašeptá s pohnutím v hlase. „Děkuju Bohům, že mi tě přivedli živou.“

Kriemhilda by jí ráda vylíčila, jak moc a kolikrát měla minulou noc na kahánku, ale místo toho vědmu radši políbí. Uchopí její obličej do dlaní, z nichž si ještě nestačila smýt krev nepřátel a spojí jejich rty v dlouhém, něžném polibku, který chutná slaně.

„Promiň za to, co jsi musela kvůli mně podstoupit,“ omlouvá se rozechvěle Gudrun, sotva znovu popadne dech. „S Arnwaldem to určitě nebylo jednoduché.“

Velká dívka se ušklíbne, šťastná, že už je doma, zpátky u své milované. „Vlastně to ani nebylo tak hrozný. Aspoň jsme si s tvým bratříčkem ujasnili některý věci. A víš co? Pro tebe bych toho vytrpěla mnohem víc. Ty mi za to stojíš!“

 

Kriemhilda zavede vraníka s šedkou do ohrady, aby si vyčerpaná zvířata konečně mohla odpočinout. Však se celou cestu bála, že jí někde padnou a nezvládnou jít dál. Tak hrozně je vyčerpala noční jízda ve vánici. Vždyť i ona sama by se ze všeho nejradši svalila do postele a prospala celou noc a den. Po šarvátce na Posvátné hoře ji bolí každičký sval a utržené šrámy se začínají ozývat. Zároveň ji však zaplavuje dosud nepoznaný pocit hrdosti nad sebou samotnou. Byla ve skutečném boji a obstála v něm. Teď už se jí nikdo nemůže posmívat, že si na válečnici jenom trapně hraje. Minulé noci se jí skutečně stala!

Však už se kolem Kriemhildy seběhli všichni z vesnice a pokoušejí se z ní vytáhnout, co se na Posvátné hoře událo. Jsou zvědaví až běda. V jejich okolí se toho děje tak žalostně málo, že má každá novina cenu zlata. Mladá bojovnice je s nově nalezenou sebejistotou odbude, že na vyprávění přijde čas později. Až si odpočine a zařídí, co po ni Gudrun žádala.

Prosba její milenky se týkala nádherné hnědáka, neklidně podupávajícího u domu s nemocným. Kriemhilda se ho pokusí odvést do ohrady za ostatními koňmi, ale hřebec ji k sobě nenechá ani přiblížit. Uši má zlostně přitisknuté k hlavě a nespokojeně mrská ohonem. Odmítá se hnout od místa, v němž cítí svého milovaného člověka. Navíc je rozrušený z cizích lidí, kteří si ho z bezpečné vzdálenosti obdivně prohlížejí. Kriemhilda záhy všechny pokusy rozumně vzdá a vidlemi přistrčí před hřebce hromádku sena. Přidá i vědro vody.

Pak už se s únavou sešedlými tvářemi odebere do Arnwaldova domu, který zůstal v tuto dobu příhodně prázdný. Potřebuje se najíst a vyspat a rozhodně nemá náladu trávit teď čas v gladiátorově otravné přítomnosti. Tím spíš, že v noci za ní má přijít Gudrun.

 

Měsíc na nebi je sotva v polovině své noční pouti, když se dveře Flávova domu s bouchnutím rozletí. Stojí mezi nimi rozzuřený gladiátor. Krví podlitým zrakem zabijáka rychle přelétne celou místnost, ponořenou díky svitu úplňku do pouhého šera. Zarazí se u postele, v níž leží do sebe propletená ženská těla.

„Gudrun! Marcovi je zle a ty se tady mrouskáš s tou hnusnou mužatkou!“ vyštěkne Germán na sestru a už se hrne přes práh. „Celou noc blouzní a je úplně rozpálenej! Slyšíš mě?! Tak vstávej přece!“

Kriemhilda se prudce posadí a modré oči jí zaplanou hněvem. „Co na ni řveš?!“ osopí se na vetřelce a sáhne po bojové sekyře, kterou má opřenou o zeď hned vedle lůžka. Svou zbraň nikdy neodkládá. Dokonce ani v noci.

„S tebou se nebavim!“ zavrčí nenávistně gladiátor a už to vypadá, že se do sebe ti dva zase pustí.

Naštěstí je tam Gudrun. Dost rozumná a autoritativní, aby oba vzteklé psi přivedla k pořádku. „Nechte toho!“ pronese rázně. „Chcete se teď rvát?! Připadá vám, že je těch zranění ještě málo?! Jdi za Marcem, Arnwalde, ať tam není sám. Hned za váma přijdu.“

Gladiátor zatne zuby i pěsti jen dva kroky od vyzývavě se šklebící Kriemhildy. Tak strašně rád by jí zakroutil krkem jako slepici, jenže myšlenka na štěně, kterému se za tu chvíli samoty mohlo ještě přitížit, ho žene z domu. To však neznamená, že cestou ke dveřím nevykřikuje urážky k ozbrojené dívce.

Kriemhilda stále ještě sedí v posteli a rukojeť hrůzu nahánějící zbraně svírá tak pevně, až jí úplně zbělely klouby prstů. „Měla 'si mi dovolit, abych ho naučila slušnýmu chování!“ brblá dívka nespokojeně. „Tvůj bratr si očividně myslí, že když má v kalhotách něco navíc, tak nám může rozkazovat!“

„Ale tak to přece není,“ mírní vědma její vztek. „Arnwald je bez sebe strachem, proto tak vyvádí. Nediv se mu. Kdyby se něco stalo tobě, taky bych šílela.“

„Určitě?“ otáže se Kriemhilda s podmračeným obličejem.

„Určitě,“ ujistí ji s úsměvem Gudrun a vtiskne milence na rty polibek. Pak si protře spánkem zalepené oči a vyklouzne z postele. V přítmí zasvítí její bledá nahota.

Kriemhilda ji pohladí po stehnu. „Přijdeš ještě?“

Vědma si povzdechne a přes hlavu si přetáhne prosté, vlněné šaty. „Pochybuju. Ten hoch je na tom opravdu zle a jestli dostal horečku… nechci domyslet, co to s Arnwaldem udělá, pokud o něj znovu přijde.“

 

Sotva vědma vstoupí do svého domu, přivítá ji zápach hnisu a bratrův bezmocný vztek.

„Kde's byla tak dlouho?!“ soptí na ni od lůžka s nemocným. „Je mu hrozně zle!“

Gudrun si jeho zlosti nevšímá. S obavami se skloní nad Marcem. Chlapec má červené tváře a tmavé vlasy se mu vlhce lepí ke zpocenému čelu. Ani mu nemusí přikládat dlaň na kůži aby věděla, že s ním lomcuje horečka. Odhrne z něj deku a odmotá obvazy z ran na boku a ve stehně. Jen stěží dokáže zadržet zoufalý povzdech.

„Co je?!“ zachraptí vedle ní Flávus a hlas mu přeskakuje obavou.

„Stalo se přesně to, čeho jsem se tolik bála – rány mu zhnisaly!“ Zní to jako rozsudek smrti. Je to rozsudek smrti.

Gladiátor se zatváří tvrdě, jako kdyby se proti konci opravdu dalo bojovat. „Co s tim uděláš?!“

Vědma si povzdechne. Až příliš dobře zná to zuřivé odhodlání blízkých nemocného nevzdat to. Bojovat proti osudu a kruté skutečnosti. Vždycky se určitý čas brání, než i u nich nastoupí odevzdanost a čekání na konec. Jenže její bratr? Ne, ten to nevzdá nikdy, na to ho Gudrun zná až příliš dobře. Bude se za svého milence rvát až do poslední chvíle, a pak, až o něj skutečně přijde, stane se z něj bestie, mstící se celému světu. Proto se vědma přiměje k optimistickému tónu. „Rozříznu mu stehy a budu se snažit dostat všechen hnis ven. Ovšem tvému příteli se to určitě líbit nebude.“

Nelíbí se mu to. Ani trochu. Marcův bolestný křik se po celý čas zákroku nese nad nepřirozeně ztichlou vesnicí. Utrpení je to tak veliké, že ho vytrhuje i z milosrdné mdloby. Gudrun už se ho ani nesnaží utišit konejšivými slovy. Stejně ji nevnímá. Ari venku vyvádí a nebýt toho, že domek stojí vysoko na kůlech, už dávno by se vřítil dovnitř. A Flávus? Ten zatíná zuby bezmocným zoufalstvím a vztekem a z bouřkových mračen jeho očí se spouští první kapičky slaného deště.

 

Gladiátor stráví u Marca celý další den a noc. Drží ho za ruku, zatímco chlapec blouzní v neklidných, horečnatých snech. K ránu už tu bezmoc nemůže déle vydržet a znovu na sestru zaútočí příkrými slovy: „Udělej s nim přece něco! Vždyť je na tom 'eště hůř, než večer!“

Nevyspalá vědma, která si dovolila pouze krátké zdřímnutí na nepohodlné lavici, jen bezmocně rozhodí rukama. „Zkusila jsem všechno co umím, bráško. Chybí mi ty správné bylinky a teď v zimě je nemám kde nasbírat. Je mi to moc líto, Arnwalde…“

„Takže tady budeme prostě jenom tak sedět a dívat se, jak umírá?! To jako vážně?! Teď, když jsem ho konečně našel?!“

„Asi prostě nejsem tak dobrá léčitelka, jak sis to vysnil!“ sekne po něm Gudrun ostrým jazykem. Je podrážděná a nemůže za to jen únava. Sama si vyčítá, že nedokáže tomu nešťastnému chlapci pomoct. Vyčítá si vlastní neschopnost o to víc, že až příliš dobře tuší, že Marcova smrt stáhne jejího bratra s sebou do temnoty. K tomuto vědění ani nepotřebuje svoje věštecké sny.

Nepříjemné ticho v místnosti je rušené jen Marcovými bolestnými steny. Gudrun k němu přejde a znovu si prohlédne rány. Navzdory tomu, že je už tolikrát vyčistila, se v nich stále tvoří hnis. Ani k nim nemusí čichat, aby jasně cítila, že páchnou odumírající tkání. „Vážně už jsem v koncích, Arnwalde. S tímhle by si dokázala poradit snad jedině Morrigan. Já už na něco takového nestačím.“

Gladiátor, zhrouceně sedící u nemocného, zbystří. „Morrigan? Ta stará čarodějnice, co tě zachránila po tom, co…“

„…po tom, co mě římský vojáci skoro zabili. Jo, to je ona,“ pronese Gudrun hlasem zdánlivě bez emocí.

„Copak vona pořád žije? Musí jí bejt nejmíň sto!“

Vědma se unaveně sesune na kraj postele a přikývne. „Jsem si jistá, že je pořád naživu. Občas mě navštěvuje ve snech. Poznala bych, kdyby umřela. Ale máš pravdu, je hrozně stará. Starší než kdokoli, koho znám.“

„Tvrdíš, že by mohla Marcovi pomoct?“ chytá se Flávus stébla jako ten pověstný tonoucí.

„Jestli by to někdo dokázal, tak jedině ona. Vždycky byla skvělá léčitelka. Snažila se to naučit i mě, ale já v tom nikdy nebyla tak dobrá. Zná bójská kouzla, kterým mi nikdy neporozumíme.“

Při Gudruniných posledních slovech už si gladiátor obléká zimní plášť. „Pojedu za ní a přivezu ji sem!“

Vědma svraští čelo. „Nevím, jestli se ti ji podaří přemluvit. Ona… dost pije, víš? Pochybuju, že bude chtít jet. Snad kdybych ji mohla navštívit s tebou, ale… netroufám si teď Marca opustit.“ Nedodá, že ani on by neměl od chlapce v tuto dobu odjíždět, protože se snadno může stát, že už ho po návratu nenajde živého. Neřekne to proto, že ani jedna z nabízejících se možností není dobrá a Gudrun nechce být tou, která zvrátí misky vah. Její bratr si bude navždycky vyčítat selhání, pokud nedoprovodí svého milence až k branám podsvětí. Jenže stejně tak by se po celý zbytek života proklínal za to, že se nepokusil Morrigan přivést. Proto vědma moudře mlčí a nechává bratrovu volbu na vůli bohů. Trochu ji utěšuje oheň naděje, který se v něm náhle rozhořel.

„Přivezu tu starou čarodějnici, i kdybych ji měl na koně přivázat! Ty mi zatím dávej na Marca pozor, sestřičko!“ Skloní se nad chlapce a políbí ho na zpocené čelo. „Nesmíš mi umřít, rozumíš, štěně?! Přivezu ti pomoc! Hlavně vydrž!“

 

Venku Flávus bez váhání zamíří k Arimu. Ani by ho nenapadlo použít k závodu s časem jiného koně. Sedlat ho nemusí, divokého hnědáka se ještě nikdo nepokusil odstrojit. Rychle nasedne. Hřebec sice tiskne uši k hlavě a v očích mu svítí bělmo, ale nekousne, ani se neožene nohou. Snad je to díky Marcově vůni, která se gladiátorovi stihla zažrat pod kůži.

Sotva se jezdec a kůň vymotají z močálu, žene Flávus hnědáka zpátky k Posvátné hoře. Tím směrem totiž žije v nehlubším hvozdu čarodějnice Morrigan. Řítí se hustým lesem na cválajícím koni a oči má na stopkách, aby se v pravou chvíli stihl vyhnout větvím a příliš úzkým mezerám mezi kmeny stromů. Co se ukrývá na zemi pod vrstvou sněhu vědí jen bohové a jezdci nezbývá než doufat, že jeho kůň bude dostatečně šikovný, aby se v nějakém výmolu nezmrzačil.

Ačkoli gladiátor ve strašidelném lese tak trochu bloudí, správnou cestu nakonec přeci jen objeví. Jak by také ne? Vždyť výpravami za čarodějnicí strávil valnou část svého dětství. Táhli se za ní všichni – kluci i holky z vesnice, aspoň ti odvážnější z nich. Navzájem si dokazovali hrdinství, když se s očima navrch hlavy plížili kolem zchátralého domku tajemné babice a s šepotem, který by vzbudil mrtvého, do sebe strkali kdo že se opováží zabušit na její dveře. Většinou se toho ujal Arnwald. Jak jinak – vždycky musel být ve všem první a nejlepší, i kdyby ho to mělo stát život. Sotva však náčelníkův syn kopl do mechem porostlých dvířek, utíkal se schovat mezi stromy spolu s ostatními. Jakmile totiž obávaná čarodějnice vykoukla před domek, začala klít. Ale jak! Její ječivý, mečivý hlas se rozléhal celým lesem. Babice vyla podivnou řečí a děcka si byla naprosto jistá, že na ně právě sesílá ta nejhorší zaklínadla. O to víc utíkali z doslechu. Radši se přerazit o pařez, než se nechat proměnit v ropuchu!

Právě před obydlím téhle strašlivé čarodějky zastaví Flávus Ariho. Neudělá to s Marcovým citem a elegancí – prostě barbarsky škubne za otěže a hotovo. Však se mu za to rozmrzelý hřebec odmění pořádným vyhozením zadkem. Gladiátor se vznese ze sedla jako velký, nemotorný pták. Přeletí nad koňskýma ušima a skončí po pás v závěji. S klením se hrabe na nohy a plive kolem sebe sníh.

„Počkej, ty herko bláznivá, to si s tebou vyřídim!“ zahrozí pěstí směrem ke koni.

Ari je vylekaný jeho zlostným tónem. Udělá prudký půlobrat. Chystá se utéct. Je jasné, kam by zamířil – k vesnici v močálu, za Marcem. Ke hřebcově smůle a k Flávovu štěstí se volně visícími otěžemi zachytí ve větvích padlého dubu. Je uvězněný jako pták v síti.

Gladiátor chvíli bojuje s nutkáním, jít si to s neposlušným zvířetem vyřídit, ale nakonec nad tím mávne rukou. Má teď na starosti důležitější věci. Aspoň ještě jednou Arimu zahrozí, to aby si drzý kůň nemyslel, že mu to jen tak projde a brodí se sněhem za čarodějnicí. Chatrč Morrigan, obklíčená silnými kmeny stromů jako nepřátelskými vojáky, vypadá ještě zchátraleji, než si ji Flávus pamatuje. Střecha se rozpadá. Prasečí žaludky natažené v rámech oken místo skla, které mají za úkol bránit chladu foukat dovnitř a zároveň propuštějí alespoň nějaké světlo, jsou plné trhlin. Ani dveře dost dobře netěsní. Jsou porostlé houbami a plísní. Flávus se k nim plouží jako na popravu. Nezaťuká na ně, jen do nich strčí špičkou boty. Možná to přeci jen trochu přehnal, protože dveře se rozletí s tak rázným prásknutím o zeď, až se ubohá chaloupka otřese v základech. Je s podivem, že se nesesunula k zemi jako domeček z karet.

Uvnitř to vypadá ještě hůř, než zvenčí. Jako malý si Arnwald často představoval, co se asi skrývá v příbytku čarodějnice, ale skutečnost překonává jeho nejodpornější představy. Nejdřív na něj zaútočí smrad. Zápach tak hrozný, že ho málem přiměje vyběhnout ven a dávit do sněhu. Že se nakonec přeci je ovládne a pokračuje v prohlídce, se rovná téměř zázraku. Plíseň a zatuchlost jsou těmi vábnějšími složkami nepředstavitelného puchu. Dokonce ani odér dlouho nemytého lidského těla promísený se starou močí není to nejhorší. To všechno totiž zdaleka překonává sladce hnilobný puch rozkládajících se mrtvol.

Že vona tady baba zdechla a teď leží zčernalá a nafouklá někde na podlaze?!

Honem se rozhlíží kolem. Pod nízkým stropem visí zavadlými hlavičkami dolů kytice bylin. Místo aby pomáhaly zahnat smrad, ještě ho svými roztodivnými vůněmi zhoršují. Flávus by vsadil svoje boty, že mezi rostlinami zahlédl tělíčka spících netopýrů. Také různé nádoby, bez ladu a skladu rozestavené po podlaze i na dlouhé lavici u zdi, jsou plné kdejaké havěti. Zimou ztuhlé zmije s klikatou kresbou na širokých hřbetech, tmavé užovky se světlými půlměsíčky za čelistmi a hlavně žáby. Ohromující množství žab všech barev a velikostí. Arnwald se otřese hrůzou při představě, že jsou to snad začarovaní drzouni, kteří se odvážili rušit babici v jejím doupěti.

Tlumeně vykřikne, když mu do obličeje vlétne zlostně krákající krkavec. Flávus rychle přivře oči, aby si je chránil před nebezpečným zobanem a ožene se pravicí. Velký černý pták zakrouží po místnosti, přičemž rozvíří staleté pavučiny a usadí se na trámu pod střechou.

Ze vzdáleného kouta, do nějž jako by se soustředila všechna temnota z okolí, se ozve posměšný, skřehotavý hlas. Flávus nezná řeč, v níž jsou slova pronášena, ale okamžitě rozpozná babici. Navzdory husí kůži, která mu postaví do pozoru snad všechny chlupy na těle, se mu uleví. Znamená to, že Morrigan žije a díky ní snad bude žít i Marcus!

„Nerozumim ti,“ pronese gladiátor k tmavému koutu hlasem, který se trošku, ale opravdu jenom trošičku zachvívá obavou.

Z rohu se ozve zvuk křesání kamene o kámen a několik nesmělých jiskérek zažehne hromádku suchého mechu. Od něj je zapálena lojová lampička trůnící na stole, u nějž sedí obávaná Morrigan. Flávus ztěžka polkne. Babice vypadá mnohem hůř, než jak si ji vybavuje z dětství. Dřív mívala nečesanou hřívu šedých vlasů – z té nyní nezbylo víc, než pár osamělých chomáčků vyběleného chmýří. Vrásčitý obličej, který snad kdysi dávno mohl být přitažlivým, se změnil v umrlčí masku s pergamenově křehkou kůží, ostře kopírující vystouplé lícní kosti. Zvrásněná ústa bez zubů se propadla dovnitř a oči hluboko ztracené v důlcích jsou vyhaslé a bez života.

„Ptala 'sem se,“ pronese Morrigan v Arnwaldově rodném jazyce téměř bez přízvuku, „co si mi přines, fešáku.“

Gladiátor však v tomto okamžiku není schopen řeči. Zrak mu padl na výzdobu, visící na zdi za babou. Jsou tam dobré dvě desítky dokonale vybělených lidských lebek, poskládané do jakéhosi podivného tvaru!

„Co je?“ Čarodějnice se ztuhle otočí ve směru jeho pohledu. „Jo tak… to 'sou válečný trofeje, víme, mladej? Moji lidi si na takový talismany náramně potrpěli. Věřili 'sme, že na nás z těch hlav přejde síla nepřátel. A víš co? Bylo nám to k hovnu! Vtrhli 'ste sem vy a sebrali nám naši zem. No, copak mi na to řekneš?“ Morrigan si měří Germána nepřátelským pohledem.

Vůbec to není příjemný pocit. Flávus, který dokázal beze strachu čelit největším zabijákům římské říše, se proti své vůli zachvěje. „Co ti mám na to řikat?“ dostane ze sebe kupodivu docela odbojným tónem. „Já se v týhle zemi narodil. Je moje, stejně jako tvoje.“

Babice se kysele ušklíbne a zhluboka si přihne z velkého džbánu. Zamlaská, hlasitě si říhne a utře pusu do usopleného rukávu záplatovaných šatů. „No, 'eště se uvidí, panáčku, jak dlouho se v týdle kotlině vohřejete. Tak mluv – co's mi teda přines?!“

„Nepřines 'sem nic. Něco si chci vodvízt.“

„A co to jako má bejt? Tady toho k ukradení moc nenajdeš, víme? Ještě tak nějakou ropuchu, nebo hada.“

„Chci tebe!“

Baba se krákavě zachechtá. „Tak to už mi dlouho nikdo neřek', fešáku. Ale na takový radovánky už sem krapánek stará, víme? A taky vyschlá tam dole.“ Mrkne na něj skoro lascivně.

Gladiátora tím zcela vyvede z míry.

Zpod střechy se snese krkavec a usadí se Morrigan na kostnatém rameni. „Nečum, tupoune!“ zakřičí pták v dokonalé nápodobě lidské řeči.

To Fláva probere. Opravdu není zvyklý, aby si z něj tropily legraci dokonce i opelichané slepice. „Potřebuju, abys hned jela se mnou, Morrigan! Můj přítel umírá!“

„Vážně?“ protáhne čarodějnice posměšně a znovu si z hluboka přihne ze džbánu. „V tomdle prokletym čase umírá každej druhej, fešáku. Asi bych za to měla bejt ráda, protože zloději jako vy si nic jinýho nezasloužej. Ale víš co? Vlastně mě to ani moc netěší.“

Kouzla nekouzla, gladiátor k ní přiskočí a popadne ji za kostnaté rameno. Pták s poplašeným krákáním poletuje místností. „Půjdeš se mnou, ať chceš nebo ne! Gudrun řikala…“

„Gudrun?“ zarazí se baba, kterou jeho výhrůžky ani v nejmenším nerozhodily. Však už si jich za svůj dlouhý život vyslechla pěknou řádku. „Vokdud ty ji znáš? Ta holka jako jediná z vás za něco stojí.“

Flávus se zachmuří a pustí její rameno. S úlevou, protože si celou dobu připadal, jako kdyby svíral mrtvolu. „Gudrun je moje sestra.“

Morrigan luskne prsty a v zapadlých očích jí svitne poznání. „Arnwald! Seš to ty, že jo? Moc 'si jí chyběl, víš to? Když bydlela se mnou, pořád vo tobě mluvila. Ale když tě teď vidim, tak vážně nechápu proč. Seš stejnej neurvalec, jako všichni ostatní.“

Gladiátor se moudře rozhodne přejít její urážky s klidem. Ostatně, až bude Marcus z nejhoršího venku, vždycky si to může s babicí vyřídit.

Morrigan si unaveně povzdechne a pohladí černé křídlo krkavce, který se jí už zase vrátil na rameno. „Tak mi řekni, co je tomu tvýmu příteli. Ale podrobně! Je to důležitý!“ Zatímco baba pozorně naslouchá jeho nešikovnému popisu, štrachá se po místnosti. Heká u toho a kvílý, jak ji berou bolavá záda. Sbírá svazečky usušených bylin a nádobky s mastmi. Vše si pečlivě ukládá do malého ranečku. Nakonec odklopí pokličku z velkého hrnce, stojícího v koutě. Do už tak těžko dýchatelného vzduchu se vyvalí další dávka příšerného smradu.

„Fuj! Co to je!“ šklíbí se Flávus a zakrývá si nos předloktím.

„Meducínka, víme? Ale když seš tak zvědavej, fešáku, pojď se podívat blíž,“ zachechtá se stará.

Gladiátor se neochotně skloní nad původcem zápachu. Okamžitě zhnuseně ucukne. Na dně nádoby hnije flák syrového masa a na něm se krmí a kroutí tlustí, bílí červi. Napadne ho, že baba musí být už dočista šílená. „K čemu to tady schováváš?!“

„To je moc dobrá věc, fešáku. Hotovej zázrak,“ pronese baba s tajemným výrazem v umrlé tváři. „Dokáže pomoct i tam, kde se už všechno zdá bejt beznadějný.“ Odřízne kousek tlejícího masa a spolu s nespokojeně se mrskajícími červi ho přemístí do menší nádobky. Tu zakryje pokličkou a pečlivě omotá látkou. Vše pak vloží do svého vaku k ostatním léčivkám.

„Snad to nehodláš brát s sebou?!“ zhrozí se gladiátor.

Baba ho sjede přísným pohledem. „Chceš, abych tvýmu příteli pomohla? Tak se nestarej jak a čím to udělám! Taky by mě zajímalo, jak mě chceš ke Gudrun dopravit. Pokud si vzpomínám, tak žije někde uprostřed bažin a tam já rozhodně nedojdu.“

„Však tam taky nepůjdeš, ale povezeš se jako královna,“ zašklebí se Flávus.

„Snad ne na koni?! Tak na to rychle zapomeň, protože – “

Gladiátor ji uprostřed řeči popadne v pase a vytáhne z domu. Tam vyhodí ječící čarodějnici na neklidně přešlapujícího hřebce. Jde to snadno, Morrigan je jako věchýtek. Flávus honem vyskočí do sedla k ní, než rozrušený kůň zjankovatí docela. Ariho ani nemusí pobízet. Poplašený z babina mečivého klení naskočí sám do rychlého cvalu. Stará se na jeho hřbetě natřásá a poskakuje a nebýt toho, že ji gladiátor navzdory znechucení pevně drží přitisknutou k sobě, už dávno by se svalila do sněhové závěje. Řítí se lesem směrem k močálu. Za nimi se jako černý mrak táhne zápach z nemyté čarodějnice a lidským hlasem klející krkavec, který letí v jejich stopách.