„Aby tě lesní ďas spral, ty kulčáku jeden drzej!“ ječí Morrigan, když hřebec na jehož hřbetě si celou věčnost natřásá kostnatou zadnici, konečně zpomalí před hranicí močálu. Někdy během cesty přestala Fláva oslovovat fešáku a začala mu „nápaditě“ nadávat do kulčáků. A to byl ten nejmírnější z výrazů, jimiž ho za jízdy častovala.

Gladiátor to bere s klidem. Zajímá ho jedině to, aby se pomoc dostala k Marcovi včas. Proto i teď, přes nebezpečnou černou bažinu, pobídne Ariho do klusu.

„Chceš ze mě vytřást všechny kosti?!“ skučí baba a zatíná mu kostnaté prsty s přerostlými, zažloutlými nehty do širokých zad.

Kůň neomylně zamíří ke Gudrunině domku. Jinam by se ani vést nenechal. Gladiátor mu sklouzne ze hřbetu a čarodějnice žuchne s výkřikem za ním. Tře si naraženou kostrč a proklíná svého únosce až do třetího kolena. Krkavec, který jim celou cestu kroužil nad hlavami, se usadí na střechu vědmina příbytku. „Kulčáku! Volská hlavo!“ opakuje nadávky své paní a chytrýma očima, které připomínají lesklé černé korálky, pozoruje Fláva.

„Jenom počkej, až se mi dostaneš do rukou, slepice jedna vopelichaná!“ zahrozí mu nahoru gladiátor, protože jedna věc je nechat se urážet od čarodějnice, jejíž služby nutně potřebuje a druhá od drzého ptáka. „Zakroutim ti krkem a upeču si tě k večeři!“

Krkavec ze sebe vyloudí něco, co připomíná velmi realistickou imitaci lidského smíchu a začne si ostrým zobákem čistit peří.

Z domku na kuřích nožkách vypajdá Gudrun. „Morrigan…“ vydechne s úsměvem, sotva vrásčitou ženu spatří. Už pochopila, že pokud se její bratr pro něco rozhodne, dokáže pohnout nebem i zemí, jen aby dosáhl svého. Přesto ji překvapuje, že se mu podařilo přemluvit starou ženu k cestě. O Morrigan bylo známo, že je tvrdohlavější než mezek a jestli něco opravdu nesnáší, pak jsou to právě Germáni.

Bójská stařena už by dávno z Markomany okupované země odešla, stejně jako většina z přeživších příslušníka jejího národa, jenže nemůže. Na místě, které jí už dávno nepatří, ji silou rodových kořenů drží velká láska k malé zemičce ověnčené hřebeny hor, utopené v zeleném moři neprostupných lesů. Cítí, že kdyby Boiohaemum opustila, uschla by jako špatně přesazený strom. Příliš by jí scházela tajemná síla tohoto podivuhodného místa. Jeho neopakovatelná magie. Proto žije v dobrovolném vězení mezi nenáviděnými cizinci, kteří se bójské čarodějnice děsí víc než nočních běsů a odváží se ji vyhledat, jen když už mají smrt na jazyku. Morrigan se naučila jejich hrubou, nepříjemně drnčivou řeč, ale porozumět té věčné touze dobývat a plenit nedokázala. Oblíbila si pouze jedinou z Markomanů – bystré děvče se zjizveným tělem i duší. Dívku, kterou před lety našla jako jedinou živou ve vypálené vesnici – Gudrun. Rozuměla jejím ranám, protože některé s ní měla společné. Po ten čas, který strávila léčením a později i učením germánské dívky, byla zase šťastná. Pak se Gudrun vrátila ke svým a bójské stařeně opět zůstala jen medovina, v níž utápěla bolestné vzpomínky.

„Morrigan!“ zopakuje mladá vědma a vřele obejme vrásčitou léčitelku, která se po strastiplné jízdě sotva drží na nohou. „Tolik jsi mi chyběla!“ Přitiskne ji k sobě a vůbec se neošklíbá nad pachem jejího nemytého těla.

„No jo, no jo,“ mumlá rozpačitě babice. „To je mi ňákýho vítání.“ Přesto se náruči mladší ženy nebrání. Dokonce jí vtiskne do rozcuchaných vlasů mateřský polibek. „Ale to ti řeknu, že mě ten tvůj vypečenej bratříček málem zabil! Takhle se chovat ke starý ženský! Že se nestydí, kulčák jeden!“

„Nezlob se na něj,“ uklidňuje ji Gudrun a s rukou kolem ramen ji vede do domu. „Umírá strachem o svého přítele. Zhnisaly mu rány a já už si s tím nevím rady. Pomůžeš?“

„Když budu umět, pomůžu. Jakpak bych nepomohla, děvenko. Ale ten nevychovanej kulčák ať mi nechodí na voči! Je to stejnej vodpad, jako všichni vaši chlapi!“

„To máš pravdu!“ přizvukuje jí Gudrun, která její názory naprosto sdílí. „Chlapi dělaj jenom samou škodu!“

„No, hlavně že vy dvě si rozumíte!“ zavrčí jim do zad uražený Flávus. Kdyby ho tak nesvíral strach o Marca…

Gudrun ho sjede přísným pohledem. „Postarej se o hřebce a počkej venku! Morrigan potřebuje na léčení klid!“

„Rozkaz, mami!“ zamumlá gladiátor a sotva se za oběma ženami zavřou dveře, znechuceně si odplivne.

 

Samozřejmě, že to venku dlouho nevydrží. Už o pár chvil později se navzdory zákazu vplíží jako zloděj do sestřina domku. Zastihne obě léčitelky, jak se sklánějí nad lůžkem nemocného. O něčem tiše rozmlouvají. Vetřelce si dosud nevšimly. Pak sáhne Morrigan do plátěného vaku a na světlo vytáhne malou, pečlivě zakrytou nádobku.

Flávus moc dobře ví, co za odpornost se v ní skrývá. Proto se neudrží a hněvivě vykřikne, když babice sáhne dovnitř, vyskládá si na dlaň několik vypasených, nechutně se mrskajících červů a začne je vkládat Marcovi do obnažené rány. Gladiátor k ní bez meškání přiskočí. Zachytí její věkem i nadměrným pitím roztřesenou ruku. „Zešílela's, čarodějnice?! Chceš ho snad zabít?!“

„To ty ho zabiješ! Svojí hloupostí!“ odsekne stará a nakvašeně dodá: „Jestli nevěříš mýmu léčení, vodvez mě zpátky domů. Já se vo tudle vejpravu neprosila! Pak můžeš v klidu voplakávat mrtvolu svýho přítele!“

Zní to rozhodně. Flávus znejistí. Znovu pohlédne na blouznícího Marca, zmítajícího se v propocené posteli. Strach, který v takové ochromující intezitě dosud nepoznal, na něj útočí ze všech stran. Vždycky rozhodný válečník najednou netuší, co má dělat.

„Nech toho, Arnwalde,“ mírní ho Gudrun a pokouší se ho odtáhnout stranou. „Morrigan dobře ví, co dělá,“ domlouvá mu jako malému dítěti. „Všechno mi vysvětlila a tohle je Marcova jediná šance. Ti červi, které mu vkládá do rány, ožerou všechno zkažené, mrtvé maso. Dokonale ji vyčistí. Tím by měla klesnout i horečka a…“

„Co když ho začnou požírat celýho?!“ Flávus se zhnuseně otřese. „Co jestli do něj nalezou?!“

„Neboj se, zdravé maso by měli nechat na pokoji. Nechutná jim.“

„Já tý babě nevěřim!“

„Tak věř mě. Povídám ti, že jestli někdo dokáže Marcovi pomoct, tak je to ona. A teď jdi dělat něco užitečného. Co takhle věnovat se taky trochu tvému synovi? Už jsi ho neviděl celou věčnost!“

 

Gladiátor chodí jako tělo bez duše. Ať už je ve společnosti svého synka, nebo se snaží otupit dotírající strach těžkou prací, stejně dlí myšlenkami u Marca. O to víc, že když se pacient na malý okamžik probral a spatřil nad sebou nezřetelný obrys mužské postavy, oslovil ho: Quinte! Ve Flávovi by se v tu chvíli krve nedořezal. Žárlivost se v něm vzedmula jako povodňová vlna a musel se náramně ovládat, aby se nepokusil z blouznícího chlapce vytřást, kdo že to ten Quintus je.

 

Když se Marcus probere podruhé, je mu už mnohem lépe.

„Mám žízeň,“ zašeptá vyprahlými rty do ticha místnosti, kterou nepoznává.

Morrigan, sedící po celý čas v jeho blízkosti, se k němu sehne a přiloží mu dlaň na čelo. „Horečka je pryč,“ oznámí spokojeně Gudrun.

Pro Marca je její řeč sledem nesrozumitelných zvuků. Uleknutě visí očima na strašidelné babici. Germáni nejsou jediní, kdo se z pověrčivosti obává tajemné síly starých žen. Římané jim v tomto ohledu šlapou na paty.

Čarodějnice, napadne Marca okamžitě. I v Pompejích žily podobné strašidelné babice, oplývající nepochopitelnou mocí. Dokázaly uvrhnout na člověka kletbu a tím ho zcela zničit, nebo dokonce i sprovodit ze světa. Některé z nich prodávaly odporně páchnoucí lektvary svařené z nechutných ingrediencí. Ženy si k nim chodily pro nápoje lásky a někdy taky proto, aby ukončily něčí život. Ať už nenarozeného dítěte, nebo nemilovaného manžela. Jedna taková čarodějnice – jmenovala se Locusta, prý pomohla svým jedem otrávit císaře Claudia. Samozřejmě na přání jeho ctižádostivé manželky Agrippiny, matky příštího vládce civilizovaného světa – Nera. Ostatně Claudius nebyl prvním ani posledním členem císařské rodiny, kterého zabily Locustiny temné čáry!

A teď, hrůzo hrůz, mám snad být otráven i já?!

Marcus prudce odvrátí obličej, aby se vyhnul hrnku s odporně páchnoucí tekutinou, který mu stařena podává ke rtům.

„Nemám Arnwalda vzbudit?“ mrkne Gudrun ke stolu, u něhož zrovna před chvílí usnul její bratr. Odpadl během jídla. Jen tak tak, že neskončil s obličejem zabořeným do misky s polévkou. Nebylo divu, že je tak vyčerpaný. Vždyť už probděl kolik nocí.

„Nech ho bejt, kulčáka,“ zabručí Morrigan. „Když spí, nemůže škodit.“ Přitom dál dotírá na Marca s bylinkami. Žvatlá na něj skřehotavým hlasem a volnou rukou ho poplácává po tváři. Polekaný chlapec se ožene a hrnek se roztříští o podlahu.

Rámus probudí Fláva. Vyskočí na nohy a málem přitom převrhne stůl. Divoce se rozhlíží. Dýka mu snad skočila do ruky sama.

Morrigan nespokojeně mlaskne a toporně se zvedne z okraje lůžka. „Todle je práce pro tebe,“ obrátí se na spánkem zpitomělého Germána. „Snaž se, ať seš konečně v něčem užitečnej. Přemluv svýho přítele, ať ten odvar vypije. Postaví ho na nohy.“

Gladiátor se hrne k lůžku s nemocným jako velká voda. „Jak je na tom?“ vyhrkne s nadějí. „Už je mu líp?“

„Horečka klesla a rána je dokonale čistá,“ odpoví mu s úlevným úsměvem sestra. „Po hnisu není ani památky. Teď je potřeba, aby hodně pil léčivé byliny, které mu Morrigan připravila. To je tvoje starost, přimět ho, aby s námi spolupracoval.“

Flávus poklekne u lůžka jako před oltářem. Jako první vidí Marcovy oči. Už je nehalí mlha nevědomí. Jsou čisté a jasné, a tak krásné, až se gladiátorovi tají dech. „Štěně,“ zašeptá vroucně v řeči, o níž věřil, že už ji nebude muset nikdy použít. „Co mi to děláš, štěňátko moje? Sotva 'sem tě našel a ty mi skoro umřeš!“

„Fláve?“ Zmatený Marcus svraští nechápavě obočí. „Kde se tady bereš? A kde… kde to vlastně jsem?“ Vzpomínky na poslední dny se vynořují jen pomalu. Plují mu v mysli jako nezřetelné útesy utopené v mlze. Když si konečně vybaví okamžik jejich setkání u obětního kamene, vkradou se mu do duše bolest a strach.

„Už je to dobrý, štěně,“ šeptá gladiátor a nevědomky drtí chlapcovu chladnou ruku ve svých velkých, mozolnatých dlaních. „Teď už seš u mě doma a v bezpečí.“ Ještě se ho neodváží políbit, tak se mu zdá jeho milenec slaboučký a křehký. Přiměje ho, aby vypil léčivý nápoj, a pak pokojně pozoruje, jak pacient usíná. Flávus v sobě nikdy dřív nepocítil takový vnitřní klid a tiché štěstí, jako právě nyní. Dokázal by se na Marca dívat celou věčnost, jen kdyby… no, prostě u toho nepotřeboval diváky. Hlavně ne dvě rozcuchané ženské, které s neskrývaným despektem pozorovaly každé jeho hnutí. „Můžu ho vzít k sobě domů?“ otáže se sestry, protože až se mladý Pompejan znovu probere, chce s ním být rozhodně sám.

„Nejdřív se musí pořádně vyspat. Teď ho nech, však si ho ještě užiješ dost. Zatím můžeš odvézt Morrigan zpátky domů. Teda,“ obrátí se Gudrun tázavě ke stařeně, „pokud si to přece jenom nerozmyslíš a nezůstaneš s námi.“

„Tady?!“ odfrkne si znechuceně baba. „V tomdle germánskym hnízdě?! Ani za nic! Tebe sem, holka, viděla moc ráda, ale líp mi bude v mý starý chajdě. Pavoukům a žábám by se po mně stejskalo.“

 

Cesta zpátky do chatrče v lesích není o nic příjemnější, než ta první. Ari se žene jako vítr a babice kvílí a tluče Fláva do zad. Ani teď nehodlá gladiátor ztrácet čas opatrnou jízdou. Tím spíš, že chce být u toho, až se Marcus znovu probere. Bábu sešoupne z koňského hřbetu před její rozvalinou a poděkuje jí sotva napůl úst. Stará za ním hrozí kostnatou pěstí a tře si naražený zadek. Uklidní se teprve, když se z oblohy snese věrný krkavec a usadí se jí na rameni.

„Ani mi nepoděkoval, holomek jeden! Ale co 'sem taky mohla čekat vod kulčáka, že jo?“ bručí si nespokojeně babka a šmajdá na ztuhlých nohách do chalupy ke své havěti a k medovině, po které už se jí tolik stýskalo.

 

Cestou zpátky nemusí Flávus hřebce ani pobízet. Ari ukrajuje míli za mílí, jen aby byl co nejdřív zpátky v blízkosti svého člověčího přítele… a možná i té šedivé klisny, co mu zrovna to ráno začala tak neodolatelně vonět.

Gladiátor má štěstí. Dorazí chvíli před tím, než se pacient znovu probudí. Zase je to on, kdo stojí jako první u jeho lůžka.

„No to je dost, vospalče,“ zašklebí se na Marca, nedočkavý jeho slov a úsměvů. „Nechtěl bys už vstát? Vodvedu tě domů. Tam budeš mít víc pohodlí.“ A my dva víc soukromí. Konečně!

„Domů?“ podiví se hoch rozespale.

„No jasně. Ke mně domu, teda – vlastně k nám. Tak honem, zvedej se!“ Nesmlouvavě ho vytáhne z postele a postrčí k opodál stojící vědmě. „Hele, todle je moje sestřička Gudrun. No, přece víš, jak 'sem ti vo ní vyprávěl!“

Marcus má pocit, že v tuhle chvíli neví dočista nic. Točí se mu hlava a připadá si slabý jako zrovna narozené hříbě. Zmateně se dívá na zmrzačenou ženu a trochu se leká její ošklivosti. Přesto se na ni usměje. Už jen proto, že je to Flávova sestra.

Gudrun ho s vřelým, i když kvůli jizvě trochu děsivým úsměvem, pohladí po rameni. „Vítám tě, Marcu. Jsem ráda, že konečně poznávám člověka, který dokázal mému samotářskému bratříčkovi ukrást srdce.“

Chlapec se začervená a pohledem vyhledá Fláva. Kéž je to pravda…

„Tak jen pojď, štěně. Ukážu ti, kde budeš vod teďka přebejvat. Se mnou,“ táhne ho za sebou gladiátor a hlasem mu probleskuje nadšení malého kluka.

Marcus na něj hledí, jako kdyby svého velkého Germána viděl poprvé. Neubrání se úsměvu. Také Flávus na něj zprostřed vousů vycení bílé, rovné zuby. Chlapec si už zase připadá jako ve snu. V krásném a dokonalém snění. Takové to mezi námi nikdy nebývalo. Možná všechno to utrpení přeci jen mělo nějaký smysl. Snad teď bude všechno jiné, lepší…

Sotva vyjdou před dům, zalehnou jim uši divokým zařičením. Marcus se ani nestačí leknout, když se k němu jako vítr přižene kůň. Hnědý hřebec nadšeně pořehtává, natahuje krk a žďuchá do něj hebkým nosem, div ho nepovalí na zem.

„No tak, Ari, neblázni. Vždyť mě úplně dolámeš,“ mírní hoch jeho nadšení.

Ale kdepak s tím na radostí bláznícího koně! Hřebec mu horkým jazykem olizuje ruce i tvář. Chvíli mu žmoulá ucho, pak zase zaboří nozdry do chlapcových vlasů a slastně nasává jejich vůni.

„Jedeš, potvoro!“ odhání ho gladiátor, ale Ari na něj zlostně cení zuby a točí se k němu zadkem, připravený kopnout.

„Snad nežárlíš?“ směje se Marcus. Je šťastný, že má oba své nejmilejší samce nablízku. Jenže Ari už dotírá až moc. Nakonec ho musí Flávus zahnat klackem, aby je vůbec nechal projít k domu.

A pak už jsou s Marcem sami v tiché místnosti. Mlčí. Jejich pohledy se do sebe vpíjí stejně žíznivě, jako déšť do vyprahlé země. Bouřkově šedé duhovky se utápějí v sametové hnědi štěněčích očí. Ta chvíle, kdy se pro ně jakoby zastavil čas, je zázrakem. Nečekaným darem bohů dvěma trpícím duším, které se tak dlouho hledaly.

Flávus překoná mezeru mezi nimi dlouhým krokem. S něžností, v níž se chvěje zadržovaná vášeň jako sopka těsně před výbuchem, sevře Marcův obličej do svých drsných dlaní. Aniž by přerušili oční kontakt, pomalu se k sobě přibližují ústy. Navzájem cítí přerývaný dech toho druhého… a pak už to gladiátor nevydrží. Vpije se do chlapcových rtů. Jazykem se mu dobývá mezi zuby a hloub, až do jeskyňky horkých úst. Líbají se vášnivě a divoce, jako kdyby to mělo být naposledy. Jako kdyby to bylo poprvé.

Tentokrát Marcus oči nezavírá. Nedokáže spustit pohled ze svého milého. Co kdyby mu zase někam zmizel? Nebrání se dravým polibkům. Naopak je sám stejně nenasytně oplácí. Paže ovine svému gladiátorovi kolem krku a vytahuje se přitom co nejvíc na špičky, aby na něj pořádně dosáhl.

Také Flávus je jako v zajetí mocného kouzla. Nemyslí na nic jiného, než na Marcovy líbáním zrudlé rty. Na jeho nádherné, slzami štěstí orosené oči. A samozřejmě na jeho tělo. Na štíhlý trup, který se k němu tak vášnivě vine. Jak by na to mohl neodpovědět stejným? Velké ruce mu sjedou z chlapcových zad až k vzrušujícím oblinám jeho pozadí. Prsty je obkrouží, polaská a pořádně stiskne. Téměř surově Marca obrátí zády k sobě a klínem, v němž divoce a skoro až bolestivě tepe na kámen ztvrdlé vzrušení, se namáčkne k hochovu zadečku.

Ne, ne, ne! V Marcovi se rázem všechno ztáhne odporem. Strach mu zmrazí duši na kapku ledu. Na těle mu vyrazí husí kůže. Vnímá penis, tisknoucí se k jeho půlkám. Vzadu na krku cítí horký mužský dech. Je to jako u Aurea! Jako v Thutmosovu bordelu! Je to úplně stejné a zase mě to bude bolet! Já už to nechci! Nechci to! S divokým výkřikem se vymaní z pevného objetí. Odskočí od člověka, za nímž šel přes půlku světa. V bezpečné vzdálenosti se opře zády o zeď a snaží se popadnout dech.

„Co se stalo? Ublížil 'sem ti?“ ptá se zaskočený gladiátor. Je chováním svého milence dokonale vyvedený z míry. 'Dyk 'sme si to tolik užívali. Voba! Tak co se teda posralo?!

Marcus má oči jako poraněný koloušek, když sotva slyšitelným hlasem šeptá: „Promiň, Fláve. Nechtěl jsem to pokazit, ale… ty rány mě ještě bolí, víš? Nezlob se na mě, asi si musím trochu odpočinout.“ Je to lež, jako věž, ale nic lepšího chlapce v tuto chvíli nenapadlo.

Gladiátorovi ztuhnou rysy v obličeji. Vzrušení ho opouští jen pomalu a není to ani trochu příjemné. Zrychleně dýchá a pod kalhotami se mu rýsuje zřetelná boule. Přesto se opanuje a podaří se mu říct: „Chápu to. Vodpočiň si, já musim na chvíli ven.“

„Ale…“

„Prostě se potřebuju projít, štěně!“

Dveře se za ním zabouchnou. Zní to nepříjemně definitivně. Marcus zůstane v cizím domě úplně sám. Sesune se na lůžko. Sedí s hlavou v dlaních a v duchu si zoufá. Co mám dělat? Přeci mu teď nemůžu říct pravdu? Mám se mu snad svěřit, že mě znásilnil nespočet mužů, a proto se teď k smrti děsím milování s ním?! Při bozích, vždyť je to Flávus! Můj Flávus a já ho miluju víc, než kohokoli jiného na celém světě! Tolik jsem si přál, aby mě zase držel v náručí a teď před ním utíkám! Co se to se mnou děje?!

Pocit bezmoci a rozjitřené emoce opět probudí staré vzorce chování. Ačkoli se celou cestu do Germánie vydržel ovládat, nyní se opět uchýlí k záchrannému lanu, které nachází v bolesti těla. Nůž u sebe nemá. Musí si vystačit s prsty. Nehty si odlupuje a strhává skoro zahojené strupy na rankách, hyzdících jeho předloktí. Znovu teče krev. Utrpení aspoň na malou chvíli odplaví trýzeň duše. Marcus zavře oči a zakloní hlavu. Zpod pevně semknutých víček vytrysknou slzy a horce mu hladí rozpálené tváře. Nechává je volně téct. Slané je slízává ze rtů, jichž se ještě před okamžikem dotýkal jeho milenec. Pod prsty, které mu spočívají na zraněné paži, cítí krev.

 

Gladiátor zlostně rázuje vesničkou. Už zase svými velkými chodidly vyorává brázdu. Tentokrát před vlastním domem. Nedokáže pochopit, co se to před chvílí stalo. Chtěl se s Marcem milovat, tak jako tolikrát před tím. Chlapec mu vždycky vycházel vstříc. Líbilo se jim to oběma, tak proč teď ten strach a odpor? Flávus si Marcova vyděšeného výrazu všiml. Ani na okamžik neuvěřil tomu, že na vině je bolest z nevyhojených ran. Jenom pořád nemůže přijít na to, co se pokazilo. Ale možná, že už ho Marcus prostě nemiluje…

„Arnwalde, dávej pozor!“ Málem se srazí se svojí sestrou. Gudrun má plné ruce obvazů a mastí. Zastaví se a prohlíží si ho zkoumavým pohledem. „Co se stalo? Myslela jsem, že se od Marca nehneš ani na krok a ty tady zatím vyvádíš jako rozzuřený býk!“

„Co by se stalo?! Nic!“ zavrčí gladiátor. „A vůbec, co se staráš?!“

Vědma si ho přísně změří svým jediným okem. „Tak se mi zdá, že si na toho chudáčka až moc pospíchal. Nemám pravdu?“

„Nemáš a dej mi pokoj! Všichni mě nechte na pokoji!“ Flávus načuřeně odkráčí až na samý kraj pevné země a otočí se ke všem nevyzpytatelným štěňatům i k příliš zvědavým sestrám zády. Mrzí ho, jak se k Marcovi zachoval, ale zároveň je rozčarovaný z toho, jak podivně se jejich vztah vyvíjí. Všechno se to najednou zdá být mnohem těžší, než předpokládal.

 

Gudrun pobouřeně vrtí hlavou, ještě když vchází do bratrova domu. Že je něco opravdu špatně se jí potvrdí, když najde Marca sedícího na posteli s uslzeným obličejem v dlaních. Chlapec s sebou při jejím příchodu polekaně trhne a honem si schová pravou ruku za záda. Tím se mu k ní samozřejmě podaří přitáhnout nechtěnou pozornost.

„Musím ti vyměnit obvazy,“ vysvětlí mu Gudrun. Cítí se trochu nesvá. Nikdy by si nepomyslela, že bude léčit jednoho z nenáviděných Římanů a dokonce bojovat o jeho život. Určitě ne po brutální pomstě legionářů na ní a na zbytku vesnice.

Marcus přikývne, že rozumí a postaví se k ní bokem, aby vědmě usnadnil práci a zároveň skryl poraněnou ruku.

Na Gudrun si však nepřijde. Sice má jen jedno oko, ale zato nadmíru všímavé. „Ukaž! Co to schováváš?“ Nekompromisně se natáhne po jeho zápěstí a přiměje hocha ukázat pravici. Nechápavě zírá na drobné ranky, zmazané krví. „Jak to, že ti to zase teče?“

Marcus odvrátí pohled a tváře mu zaplanou zrádným ruměncem.

Gudrun zalapá po dechu, když jí dojde zrůdnost celé situace. „To sis udělal ty sám?!“ Zní to jako obvinění, ačkoli to tak žena vůbec nemyslí. Pouze nedokáže pochopit smysl sebemrzačení.

Konečně k ní Marcus zdvihne pohled. V jeho očích se zračí úpěnlivá prosba. „Neříkej to Flávovi, moc tě prosím! On by něco takového nikdy nepochopil!“

Ani Gudrun to nechápe, proto se opatrně zeptá: „Proč si tak ubližuješ?“

Marcus jen zahanbeně vrtí hlavou. Nechce a nemůže o tom mluvit.

Žena mu převáže bok a stehno a nakonec i krvácející předloktí. Už se ho na nic neptá. Hledí, aby byla co nejdřív z domu venku. Pospíchá za bratrem. Vždyť Marcovi nic neslíbila a hlavně – jde o jeho zdraví.

„Arnwalde, víš o tom, že si ten tvůj Římánek sám ubližuje?!“ vychrlí mu do zad, sotva ho najde trucovat na kraji vesnice.

Nechápavě na ni pohlédne. „Co tim jako, do prdele, myslíš, že si sám ubližuje?!“

„Copak ty sis toho nevšiml? Myslela jsem, že ho dobře znáš?!“

„Probral se sotva před chvíli!“ brání se zaskočený Flávus. „Jak bych si asi tak moh' něčeho všimnout?!“

„Každopádně bys to měl začít nějak řešit. Něco ho trápí. Hodně. Zatím se jenom řeže do kůže, ale co jestli to příště bude hloub?“

Flávus z celé litanie výčitek slyší hlavně to, že si Marcus udělal spoustu z těch ohavných jizev sám. Vztek z něj vybublá jako síra v horkém prameni. Nechá tam rozhořčenou Gudrun stát a zamíří rovnou domů. Dveře rozrazí tak prudce, že je málem vyrve z pantů. „Tak ty se sám řežeš, jo?!“ zařve na Marca, který vykřikl úlekem. „A to, do prdele, proč?!“

Chlapec se na lůžku přikrčí jako nakopnutý pes. Chtěl by se bránit. Vymyslet něco, čím by své podivné chování ospravedlnil, ale nic ho nenapadá. Místo toho se rozpláče.

Na slzy nemá Flávus trpělivost. Zlostně k němu přiskočí a pořádně s hochem zatřese. „Tak co je to s tebou?! Co se ti stalo, štěně?! Řekni mi to! Mně přece můžeš říct všechno!“

„Právě že nemůžu,“ vzlykne chlapec a slzy mu dál tečou proudem. Zdá se tak drobný a bezbranný oproti svému hřmotnému milenci. Opravdu je to ztracené štěně.

Flávus ho k sobě v nečekaném přívalu něhy přitiskne. „Můžeš mi to říct. Musíš!“ šeptá mu do vlasů.

Marcus je bezradný. Tak rád by se vyzpovídal ze všech svých hříchů a bolestí, ale netroufá si. Hrozně se bojí, že se tím Flávovi znechutí. Že ho kvůli pravdě ztratí. Zároveň však cítí ve vlasech jeho horký dech. Silné paže, které ho objímají a chrání před zlým světem. Slyší ten milovaný, vemlouvavý hlas… a proto nakonec spustí. Řekne všechno. S hanbou zrudlým obličejem, zabořeným do gladiátorovi tuniky, vypoví ve stručnosti, přerývaně a tak trochu zmateně všechno, co se mu za dobu jejich odloučení stalo. Přitom cítí, jak Flávovi s každou další větou tuhnou svaly a zrychluje se mu dech. Jak jeho objetí ochabuje. Nakonec z něj spustí ruce docela. Couvne. Nechá ho osaměle stát uprostřed místnosti, jako na pranýři hanby.

Marcus se na něj vůbec neodvažuje pohlédnout. Smutným, roztřeseným hlasem zašeptá: „Odejdu. Vím, že jsem pošpinil všechno hezké, co mezi námi bylo. Promiň. Musím ti být odporný. Zmizím odsud. Vezmu si Ariho a už o mně nikdy neuslyšíš.“

„Chceš se vrátit k tomu advokátovi?! K tomu Quintovi?!“ vyjede na něj gladiátor útočně s otázkou, která ho v tuto chvíli zajímá ze všeho nejvíc. „Miluješ ho?!“

Marcus nešťastně potřese hlavou. „Miluju tebe. Vždycky to tak bylo. Právě proto ti nechci ubližovat tím, aby ses na mě musel dívat. Na takovou špínu, jaká se ze mě stala!“ Poslední slova už ze sebe vyráží v nových poryvech pláče.

Flávus neřekne ani slovo. Nedotkne se ho, aby ho utěšil. Místo toho vyběhne z domu a práskne za sebou dveřmi. Útěky z vyhrocených situací byly vždycky jeho oblíbeným způsobem, jak řešit konflikty.

Marcus se zhroutí na podlahu. Sedí na zemi, hlavu sklání na prsa. Ramena se mu otřásají zoufalými, bolestnými vzlyky. Právě pro něj skončil svět. Takhle to přeci nemělo být! Tak to nemělo skončit!