„Co se to, do prdele, děje?!“ zakleje Flávus a přitiskne se ještě těsněji ke koňské šíji.

Ten šílený vítr se přihnal kdoví odkud a teď rve slova od úst a láme stromy. Rozložité koruny staletých velikánů úpí jako poranění lidé a jejich nebezpečně těžké větve padají dvěma jezdcům do cesty. Závod s časem se změnil v běh o život. Vraný hřebec i šedá klisna se plaší a uši nepokojně tisknou k hlavám. Nepotřebují pobídky svých jezdců, aby se jako šílení hnali vpřed.

Kdybych věřil na bohy řek' bych, že se proti mně v tudle chvíli všichni spikli, myslí si znepokojeně Flávus. Zuby nehty se drží na hřbetě zcela neovladatelného zvířete a může jen doufat, že spolu s ním neskončí na dně nějaké jámy. Nemá šanci ohlížet se na svou společnici. I kdyby to šlo, stejně by se o Kriemhildu nezajímal. Chtěla si hrát na válečnici, tak ať se vo sebe postará sama, no ne?!

Prudký vítr přihnal mraky a ty co chvíli zakrývají měsíc. Tehdy nastává naprostá tma. Řítit se bez světla lesem se rovná sebevraždě. V jednom takovém okamžiku temnoty se přímo před jezdci ozve ostrý zvuk praskajícího dřeva. Gladiátor škubne otěžemi, ale hřebec se řítí dál. Strach je silnější než bolest v poraněné tlamě. V příští chvíli jsou mraky zase pryč. Měsíc osvítí prastarý dub, ležící jim přes cestu. Změnit směr už není kam. Les kolem stezky je neprostupná stěna, tvořená z objemných kmenů a trnitých keřů.

Flávus vykřikne a kopne vraníka patami do zpocených boků. „Tak skoč, ty mrcho zatracená!“

Teď je to buď a nebo! Hřebec se odrazí silnýma zadníma nohama jako luční koník. Přední složí pod sebe tak, že se kopyty téměř dotýká spodní části hrudi. S tělem vyklenutým do oblouku letí přes vysokou překážku. Zadní spěnky lehce škrtnou o zvrásněnou kůru stromu. Dopad na druhou stranu cesty je tvrdý. Vraník jde do kolen, ale na poslední chvíli chytí balanc a postaví se na všechny čtyři. Gladiátor mu přitom málem přepadne přes hlavu. Naštěstí se zachytí koňské hřívy a s klením se vyškrábe do důstojnější pozice.

Kriemhildě se vede o poznání hůř. Její kobylka ztratí na poslední chvíli odvahu. Těsně před překážkou nečekaně zastaví. Dívku vynese setrvačnost ze sedla a vrhne ji do husté koruny padlého stromu. Naštěstí to skončí jen několika šrámy a poraněným sebevědomím. Horší je vymotat se ze spleti větví. Další problém je odchytit zmateně pobíhajícího koně. Kobylka chce běžet za mizejícím hřebcem, ale neví kudy. Táhle řehtá a uhýbá před Kriemhildinýma rukama.

Flávus rozhodně nemá v úmyslu na ty dvě čekat. Stejně by mu byly na obtíž. Řítí se lesem za skučení větru a jen doufá, že tentokrát už jede správným směrem.

 

Daleko odsud se Gudrun v bezpečí svého domu sklání nad ohništěm. Stoupá z něj hustý kouř. Ne snad, že by vědma byla tak hloupá a topila mokrým dřevem. Dým má svůj účel. Je součástí magického rituálu. Skrývá se v něm síla bylin, škvířících se ve žhavém popelu. Gudrun ho zhluboka vdechuje a snaží se moc nekašlat. Pálí ji oči a motá se jí hlava. Přesto se snaží vydržet v kouřové cloně co nejdéle. Nakonec se zhroutí na připravenou vlčí kožešinu. Slzícíma očima zírá do stropu. Zdá se jí, že svazky bylin visící z dřevěných trámů tančí jenom pro ni. Točí se s ní celý svět.

„Kam jste se mi schovali, milí moji?“ šeptá do ticha, jako kdyby ji Flávus s Kriemhildou mohli slyšet. Zavře oči. V duchu si vybavuje jejich podoby. Drží ty obrazy v mysli. Proplétá se za nimi pavučinou místa a času. Opatrně poodhrnuje jednu nitku za druhou. Všechny jsou lepkavé, připravené polapit neopatrnou mouchu. Pokud se vědma ztratí, už nenajde cestu zpět.

Někde přeci musí být! Gudrun je poslala do nebezpečí. Teď je nesmí nechat samotné, čelit kdoví čemu! Moc bylin vede její duši do místa, kde se soustřeďují a kupí siločáry Země – na Posvátnou horu. V nitru kopce se od pradávna mísí Temnota se Světlem. Dobro se Zlem. Obojí je v rovnováza, i když ta rovnováha je velmi křehká. Záleží jen na tom, co si zvolí prosebníci u kamenného oltáře.

Gudrunino tělo na vlčí kožešině se prohne jako luk. Její mysl se právě dotkla muže, který tentokrát obřad obětování vede. Vyzařuje z něj velká nenávist, mocně přiživovaná strachem. Říká si Krkavec a je to zlá, pokřivená bytost. Vědma by se od něj ráda odtáhla co nejdál. Ze vší Temnoty, která je všude kolem něj, se jí dělá fyzicky zle. Připomíná jí černé bahno, lepkavé a smrduté.

V tom její mysl zaplavý Krkavcovy vzpomínky. Nestojí o ně, ale nestačila jim zabránit vstoupit. Je to sled děsivých obrazů. Ve všech je Krkavec mučen desítkami různých zvrhlých způsobů svými římskými pány. Mnohokrát mu rozšvihali záda do krve, až mu z nich slézala kůže. Lámali mu kosti, odpírali vodu a spánek. Zkoušeli na něm všechny druhy bolesti, jen aby ho zlomili. Podařilo se jim to až ve chvíli, kdy mu vzali otrokyni, kterou miloval víc, než kohokoli jiného na celém světě. Prodali ji i s dítětem, které s ní tajně zplodil. Od té chvíle už nebyl člověkem. Stalo se z něj monstrum poháněné nenávistí. Byl nádobou Zla. Temnota nad ním zcela převzala vládu.

Gudrun se s někým takovým dosud nesetkala. Instinkt jí radí – křičí to na ni, aby se k tomu nebezpečnému tvorovi nepřibližovala. Pozdě! Krkavec už o ní dávno ví. Temnota v hlubinách Posvátné hory mu propůjčuje sílu, kterou sám nikdy neměl. Díky ní se nemusí vědmy obávat. Proto ji tak ochotně přijal. Dokonce jí na chvíli propůjčí svoje oči. Jejich prostřednictvím může vidět to samé, co on – chlapce s laníma očima, ležícího na obětním kameni. Má vyhaslý pohled a výraz zrovna tak pokojný, jako kdyby spal.

Pohleď, ženo, ozve se Gudrun v hlavě skřípavý Krkavcův hlas. Získal jsem do své moci Římana! Prašivého psa! Viděla jsi, co mi jeho lidé provedli. Teď se konečně můžu pomstít! Za všechny, i za svoji rodinu!

Vědmě se vybaví vlastní bolestné vzpomínky na válku. Ačkoli to nechce, znovu vidí, jak její statečná matka umírá probodnutá legionářským mečem poté, kdy trestný oddíl Římanů napadl jejich vesnici. V další vzpomínce jsou vojáci, čekající s nepochopitelným klidem, až na ně přijde řada a budou moci zakleknout mezi stehna patnáctileté dívky. Někteří nebyli o mnoho starší než ona. Znásilňovali Gudrun před zraky vítězů i porobených a ani jeden se jí přitom nedíval do očí. Brali to jako úkol. Jako akt pomsty na dceři náčelníka. Pak jí zlámali kosti.

Gudrunino tělo v chatě u ohniště se prohne bolestmi, které jsou ozvukem minulosti. Ve zmrzačené noze jí tepe. Zaplaví ji nenávist podobná té, v níž se utápí sám Krkavec. Přichází Temnota. Zdá se, jako kdyby celý čas vyčkávala opodál. Trpělivě čekala na svoji příležitost. Vědma skoro vidí, jak jí smrduté bahno Zla natéká do uší. Vzepře se tomu. Ví, že tohle všechno je Krkavcova práce. To on v ní znovu rozdmýchal touhu po pomstě.

Silou vůle si přivolává jiné obrazy – vůni a teplo matčiny náruče, do které se jako malá holka tak ráda choulila. Bratrův hrdelní, chraplavý smích. Kriemhildiny polibky, žhavé jako polední slunce a lehké jako doteky motýlích křídel. Její hřejivá objetí za nocí, kdy Gudrun pronásledovaly zlé sny. Právě díky těmto vzpomínkám v sobě vědma vykřeše jiskřičku světla. Z ní zapálý oheň. Jeho plameny přetvoří do ochranného kruhu, v němž se celá skryje.

Nejsem jako ty, řekne Krkavcovi. Netoužím prolít nevinnou krev. Nech toho chlapce jít, on ti ničím neublížil!

Odpověď přichází okamžitě. V tomto zkaženém světě nejsou žádní nevinní! Existují jen tyrani a jejich oběti a tou já už nikdy nebudu. A co ty, vědmo?

Já jsem svoji sílu už našla a nepotřebuju k tomu zabíjet děti. Říkám ti – nech ho být, nebo zemřeš!

Hlas v její hlavě se trpce zasměje. A kdo se mi odváží postavit? Ty?

Když to bude nezbytné, tak třeba i já!

Gudrun cítí, jak kolem sebe Krkavec zdvihá Temnotu jako štít. Přes ni se k němu nedokáže přiblížit. Může jen bezmocně sledovat obřad, který na Posvátné hoře pokračuje. Slyší slova kněze. Nesou se podivnou nocí. Krkavec se nemodlí k bohům za úrodu ani za plodnost žen, jak si myslí přihlížející vesničané. Přivolává Zlo! A ono přichází! Nikým jiným neviděno se k němu plazí z nitra kopce. Připomíná pramínky dehtu, tuhé a lepkavé. Jenže teče obráceně – odspoda nahoru. Hromadí se pod oltářem, na němž bude už brzy prolita krev.

Krkavec jí znovu velkomyslně propůjčí své oči. Činí tak se sadistickým potěšením. Gudrun vidí, jak nad Marcem napřahuje ruku s obětním nožem. Je to, jako kdyby dýku držela ona sama. Ostří se zanoří do chlapcova stehna. Ozve se jeho bolestný křik. Vědma vykřikne spolu s ním. Je zoufalá. Neví, co má dělat. Přeci nebude jen trpně přihlížet tomu, jak šílený kněz vraždí životní lásku jejího bratra?! A kde je vlastně Arnwald? Už tu měl dávno být!

 

Marcus neví, zda přicházejí bohové, ale démoni se blíží zcela určitě. Křik zdrogovaného kněze už úplně zanikl v řádění vichřice. Přihlížející vesničané se k sobě tisknou ve vyděšených hloučcích. Zdá se, že to překvapilo i je. Děti u jejich nohou nejspíš pláčí, ale není je slyšet. Louče v poryvech větru zhasly. Mraky se divoce honí po obloze a stříbrný jas měsíce se střídá s neprostupnou tmou.

Marcus se chabě pokouší modlit k Venuši, nebo Jupiterovi, ale v mysli se mu zjevuje jen Flávova tvář. To jemu svěřuje své nejvroucnější modlitby. Kdyby ho tak ještě jednou mohl vidět! Smět aspoň na chviličku spatřit ten milovaný obličej! Dal by za to cokoliv! Z obluzení ho částečně probere bolest. Překvapeně vykřikne, když se mu obětní nůž vnoří do stehna. Kněz jím vede mělký, ale dlouhý řez. První krev zkropí oltář. Vytí větru ještě zesílí. Z nebe se jako na povel spustí sněhová vánice.

 

Sníh se proti jezdci na černém koni valí jako neprostupná stěna z tisíců ledových jehliček. Tohle nejsou žádné velké, péřově hebké vločky dokonalých tvarů, nýbrž zmrzlá krupice, ostře zraňující kůži a hlavně oči. Flávus kleje jako samo peklo a křikem i patami žene hřebce dál. Teď už věří tomu, že se na Posvátné hoře děje něco zlého. Takové šílené počasí nemůže být samo sebou. Ať už tam právě vzývají cokoli, povedlo se jim přivolat mocnosti, s nimiž by si nikdo neměl zahrávat.

Zatímco dosud jeli po rovině, teď nastává prudké stoupání. Sporý koník z galského chovu je vytrvalý, ale už mu docházejí síly. Navzdory chladu má černou srst zvlhlou potem a z nozder spolu s těžkým dechem vyfrkává krev. Gladiátor ho však nenechá zpomalit. Žene ho do kopce cvalem. Bezcitně a tvrdě. Hřebci podkluzují kopyta, ale dál se pachtí k vrcholu.

Konečně jsou tam. V krátkém okamžiku tmy vtrhli do posvátného kruhu. Vraník smete hrudí několik Germánů, lačně přihlížejících obětování. Flávus ho přiměje otočit se v chumlu čumilů. Poražených a bolestí skučících lidí je rázem víc. Kdepak by se gladiátor zdržoval pokusy o smírné řešení! K ďasu s planými řečmi! Ať mluví zbraně!

Popožene koně k obětnímu kameni. V tu chvíli odvane vítr mraky a krajinu opět osvítí obrovské kolo měsíce. Flávus, sedící vysoko v sedle, shlédne na chlapce připoutaného k oltáři. Jeho bouřkově šedé oči se setkají se sametově hnědými zraky dávno oplakaného Marca. Je to jako sen. Hoch cosi křičí, ale gladiátor ho v kvílení větru nemůže slyšet. Vidí jen svoje bolestně postrádané štěně a u něj odporného chlapa s krvavou dýkou v napřažené ruce. Šílené zaječení služebníka bohů přehluší i řádící vichřici.

Měsíc znovu překryjí mraky. Tma kolem je teď téměř dokonalá. Gladiátor zase přinutí koně točit se dokola a naslepo kolem sebe seká mečem. Dlouhé ostří se noří do neviditelných těl. Vítr kvílí a zasažení lidé naříkají spolu s ním. Flávus si počíná jako šílený. Nezajímá ho, zda zabije dítě, nebo ženu. Chce pouze krev! Všichni musí zaplatit za to, že mu málem vzali jeho štěně!

Poslepu si probíjí cestu k oltáři.

 

Marcus má dojem, že ještě pořád sní, když po okamžiku tmy znovu vysvitne měsíc a on spatří v kruhu diváků muže na koni. Bolest z krvácejícího stehna ho sice částečně přivedla k vědomí, ale tohle přeci nemůže být skutečné! Není možné, aby viděl Fláva! Nebo ano? Gladiátor má rozcuchané plavé vlasy. V dlouhých pramenech se mu uvolňující z uzlu na skráni. Vousy má plné zmrzlých krupiček ledu a v obličeji se mu usadil divoký výraz. Ale jaký je to obličej! Ten jeden jediný, nejkrásnější, nejmilovanější na celém světě!

Marcus je znovu jako v horečce. To přeci musí být sen! Nebo už odcházím na druhou stranu? Pokud mě tam doprovodíš ty, můj milovaný, nebudu se bát ani smrti. Chlapec se snaží něco říct, ale vítr mu rve slova od úst. Stejně už není na koho mluvit. Flávus je z jeho omezeného zorného pole pryč.

„Fláve! Fláve!“ křičí Marcus a nedokáže přestat opakovat jeho jméno. Co na tom záleží, že mu vichřice krade slova a odnáší je někam nad koruny stromů. Chlapec nechápe, kde se tam jeho milovaný vzal, ale děkuje všem bohům, třeba i těm germánským, že ho smí znovu vidět. I kdyby to mělo být naposledy.

Jenže pak se zase rozhostí tma a k němu už doléhají jen zvuky boje. Tak rád by se vrhl Flávovi na pomoc, ale nedokáže se zvednout z obětního kamene. Ze zoufalství pláče nad vlastní bezmocí. Děsí se toho, že teď, právě teď by mohl svého milého znovu ztratit. Definitivně.

Vítr opět rozehnal mraky. Úplněk osvítí scénu naprostého šílenství. Černý kůň se točí v kruhu a vztekle vyhazuje. V jeho sedle se kymácí gladiátor a prosekává si cestu k obětnímu kameni.

Do nastalého zmatku vjede velká žena na šedém koníkovi.

 

Kriemhilda dorazí na vrchol Posvátné hory a zůstane v úžasu stát. Nevěřícným pohledem přehlíží podupaná těla, prchající ženy a děti, z nichž mnozí jsou ošklivě posekaní mečem a původce toho všeho – běsnícího Arnwalda na krví zdivočelém koni.

Tady už není na žádnou diplomacii místo, pomyslí si velká dívka a vlastně jí to ani příliš nevadí. S chutí se vrhne do boje po gladiátorově boku. Rozhání se sekerou po těch, kteří se nemají k útěku a stejně jako Fláva ji vůbec netrápí, že protivníci většinou nedrží v rukou víc, než obyčejné nože. Na Posvátnou horu se chodí beze zbraní. Tedy chodilo. Nyní je prastaré tabu porušeno. Oběma útočníkům je to jedno. Kriemhilda je šťastná, že se konečně může osvědčit v opravdové bitvě a gladiátor si z bohů nikdy nic nedělal.

 

Marcus je přinucen být pouhým bezmocným divákem krvavého boje. Ačkoli vůbec nechápe, kdo je ta mohutná žena se sekerou, je za její přítomnost nesmírně vděčný. Vidí, jak pod jejím svištícím ostřím padají Germáni jako přezrálé hrušky a tentokrát je nelituje. Ani jednoho. Vždyť ti krvežíznivý blázni mi málem zabránili v setkání s mým milovaným! Flávus se také činí. Bezohledně se probíjí k obětnímu kameni a ze sebou nechává mrtvá těla.

Kněz se znovu rozpřáhne k bodnutí. Snad doufá, že tím potěší bohy a ti ještě na poslední chvíli zvrátí výsledek boje. Je odhodlaný dokončit obětování za každou cenu. Vyrazí ze sebe další šílené zavytí. Ostří se přiblíží k Marcově hrudi, dmoucí se splašeným dechem. Chlapec zavře oči v očekávání další bolesti. Té poslední. Nůž se mu vnoří do těla.

 

Černý hřebec tančí na mrtvých tělech, zjankovatělý zuřivostí svého jezdce. Ačkoli by normálně na člověka nešlápl a z umrlých by měl instinktivní hrůzu, podvolil se nenávistné vůli muže na svém hřbetě. Arnwald se opět po dlouhém čase opájí krví. Znovu se v něm probudila touha zabíjet, kterou do něj kdysi vtloukli římští otrokáři. Rozhání se kolem sebe mečem jako bůh války. Po jeho čepeli pomalu stékají rudé stružky. Zakloní hlavu k bledému oku měsíce a zhluboka se nadechne. Cítí, jak v něm znovu proudí život, silný a mocný jako dravá řeka. Něco takového lze pocítit jen v těsné blízkosti smrti. Proto bývá zabíjení tak opojné.

Noc prořízne šílené zaječení. Flávus žene koně k oltáři. Zahlédne kněze. Vidí jeho napřaženou ruku s nožem. To nemůžu stihnout včas! Bez přemýšlení sáhne k opasku a vytáhne odtamtud loveckou dýku. Hodí. Nikdy nebyl dobrý ve vrhání nože. Snad proto se let zbraně vzduchem zdá téměř nekonečně pomalý. Knězova ruka mezitím neúprosně klesá k Marcovu tělu.

 

Gudrun bojuje proti Zlu. Prohrává. Temnota lačně natáhne svá odporná chapadla k oltáři, když je prolita první krev. Kdyby měla jazyk, mlsně by se olízla. Zdá se, že díky těm pár kapkám rudé tekutiny ještě povyrostla. Zesílila. Spolu s ní sílí také Krkavec. Znovu se rozmáchne obětním nožem. Gudrun křičí. Vztekle. Zoufale. Pokouší se dostat přes jeho ochranný štít. Marně. Už se nedokáže dívat do očí chlapce na oltáři. Je omámený, ale bolest ho přivádí k vědomí. Pomalu ho opřádá strach. Na řasách se mu třpytí slané krůpěje rosy. Tohle bodnutí bude osudné. Gudrun to ví. Cítí to z knězova rozpoložení. Z jeho vzrůstající radosti. Náhle Krkavec zaváhá. Otočí se. Gudrun prostřednictvím jeho očí spatří jezdce na černém koni. Muž i zvíře jsou zbrocení potem i krví. Jezdec se ohání mečem a zlost z něj prýští jako rudý vodotrysk. Nebo je to krev vesničanů?

Arnwald je tady! Konečně! A Kriemhilda je mu v patách! Krkavec zuří. Znovu se obrací k oltáři. Chce dokončit svůj úkol. Gudrun ví, že jestli teď nezasáhne, přijel její bratr pozdě. Pokusí se o nemožné. Znovu se ponoří do hlubin své duše. Nasaje do sebe plameny ochranného kruhu. Sice tím zrušila jejich moc, ale sama sebe posílila. Už není cesty zpátky. Musí bojovat. Vrhne svou mysl proti mysli šíleného kněze.

Nebrání se jí. Nechá ji se s ním prolnout. Je to odporné. Gudrun má pocit, že se noří do bažiny. Slyší Krkavcův potěšený smích.

Vítám tě, ženo. Věděl jsem, že se nakonec přidáš. Dívej se, jak ten Říman umírá!

Znovu napřáhne ruku s dýkou. Tentokrát s ní míří do středu Marcovy hrudi. Vědma napne celou svou vůli. Veškerou sílu soustředí jen na to, aby vychýlila dráhu čepele. Nůž už se dává do pohybu. Kde vězí ten Arnwald?! Gudrun se podaří nemožné. Na poslední chvíli změní směr dýky. Místo do srdce se hrot zaboří do chlapcova boku. Rána silně krvácí, ale není smrtelná.

Krkavec zavřeští vztekem. To's neměla dělat!

Temnota se přes ni přelije jako vlna. Vniká jí do úst. Teče do nosu. Zaplavuje jí oči. Zatímco její mysl bojuje na Posvátné hoře o přežití, Gudrunino tělo na kožešině u krbu sebou nekontrolovatelně zmítá. Z pootevřených úst se jí derou zvířecí skřeky. Do domu se nahrnou sousedé. Zůstanou polekaně stát na prahu. Dál se neodváží. Zdá se jim, že do jejich vědmy musel vstoupit zlý duch. Přesto neodejdou. Nechtějí ji nechat samotnou. Pozorují její boj z bezpečné vzdálenosti a čekají.

Vědma o nich nemá ponětí. Rve se o holý život. Krkavec je silnější než ona. Vděčí za to Temnotě, která je všude kolem nich. Gudrun ví, že prohrává. Je to nevyhnutelné. Brzy se rozpustí ve Zlu, které po ní už dlouho hladoví.

Pak se něco změní. Je to nečekané a podivné. Krkavec slábne. Jeho mysl se vytrácí. Průhlední a mění se v mlhu. Najednou je docela pryč. Nic po něm nezbylo. Gudrun nemá ponětí, co to způsobilo, ale konečně je volná. Cítí, jak se její duše závratnou rychlostí odpojuje od černého bahna kolem ní. Temnota ji vztekle odmrští. Vědma stoupá nad Posvátnou horu. Ještě naposledy soustředí svou pozornost k oltáři. Chlapec na něm žije, i když mu na boku vykvétá rudý květ. Vedle kamene leží bezduché Krkavcovo tělo. Arnwald z něj s pomstychtivým úšklebkem právě vytahuje nůž.

Světlo. Závrať. Pocit letu. Vědma vklouzne zpátky do svého těla. Je studené, jako by už zemřela. Vzápětí ji bolest ujistí, že stále ještě žije. S výkřikem otevře zdravé oko a lidé od prahu se jí s úlevou rozběhnou na pomoc. Odevzdá se do jejich péči. Dokázala to! Arnwald to dokázal! Teď už bude všechno dobré.

 

Flávova dýka zasáhne cíl. Vnoří se obětníkovi přímo doprostřed zad. Z mužových úst unikne děsivý skřek. Padá k zemi. Bílou řízu skropí krev. Najednou je ticho. Vítr se uklidnil. Vánice zkrotla. Dva koně stojí na vrcholku Posvátné hory a hlavy sklánějí vyčerpáním k zemi. Jezdci v jejich sedlech mají zbraně zbrocené krví. Krev obarvila i sníh kolem nich. V měsíčním světle to není dobře vidět, ale už ráno bude sněhová pokrývka na bojišti sytě růžová.

Flávus sesedne a s mečem v ruce překračuje mrtvá těla. Šlape i po ležících raněných. Není jich tady tolik, kolik by čekal. Mnozí zřejmě stačili včas uprchnout. Nezáleží na nich. Na nikom nezáleží, jenom na římském chlapci, zhrouceném na oltáři. Už je gladiátor u něj! Rozechvělými prsty se dotýká jeho nepřirozeně chladného obličeje. V rostoucích obavách mu třese ramenem. Probuď se! No tak se už probuď! Jenže co to? Marcus se nehýbe. Oči má zavřené, jako kdyby spal, nebo byl…