Marcus po zásahu kamenem dopadne rovnou pod hřebcova kopyta. Ari ztrne. Ztuhne uprostřed pohybu. Musí odskočit do strany, aby na svého jezdce nešlápl. Nohy mu podklouznou a svalí se do sněhu. Sotva padne na bok, vrhnou se na něj křičící muži. Hlavu a krk mu zalehnou tíhou svých těl. Nemůže vstát. Ryčí vzteky a bezmocně hrabe kopyty ve vzduchu. Marně. Nepustí ho, dokud se mu na hřbet s pyšným úsměvem neposadí náčelník vesnice.

Nadšení mu vydrží přesně do chvíle, kdy se hřebec i s mužovou těžkou váhou postaví na všechny čtyři. Pak nastane peklo. Ari předvede několik efektních výskoků do vzduchu, při nichž je širokoplecí Germán nadnášen vysoko do prostoru nad sedlem. Jistě je pouhou shodou náhod, že se mu pokaždé podaří dopadnout zpět. Jenže štěstí mu nemůže přát věčně. Ještě jedno šikovné vyhození zadníma nohama a hrdý náčelník, výkvět svého lidu, skončí zadnicí ve sněhové závěji.

Ari se oklepe jako mokrý pes. Na útěk nemá ani pomyšlení. Germáni zatím spoutali bezvládného Marca na rukou i nohou a teď ho vlečou k vesnici jako balík. Rozumí se samo sebou, že hřebec musí jít za ním. Muži kolem se mu nelíbí. Páchnou strachem a zlostí. Ohání se po nich zuby jako pes. Germáni na něj křičí a hrozí mu zbraněmi, ale nic si z nich nedělá. Takových vzteklounů už jeho životem prošlo mnoho. Pokoušeli se ho zlomit silou, ale jen málokomu se to povedlo. Ari neměl lidi rád. Tedy dokud se neobjevil ten příjemně vonící človíček s vemlouvavým hlasem a laskajícíma rukama. Ani jednou ho nepřetáhl jezdeckým bičíkem a nikdy mu bolestivě neškubal udidlem v citlivé tlamě. Teď ten člověk, jeho člověk, leží na zemi a zlostní muži ho za nohy vlečou sněhem pryč! Hřebec cvakne zuby po chlupaté ruce, natahující se po volně visících otěžích a tanečními krůčky se vydá za Marcem.

„Nechte ho!“ poručí náčelník svým mužům a rozmrzele si tře natlučený zadek. „Takhle ho dostaneme přesně tam, kam chceme a ještě bez námahy.“

Má pravdu. Stačí odvléct bezvědomého chlapce do malé ohrady, obehnané vysokou hradbou z hustě propleteného proutí a počkat, až za ním vklopýtá i věrný hnědák. Pak honem s vězněm ven a zatarasit východ hřebci rovnou před nosem. Ari zlostně švihá ocasem a koulí očima, ale není mu to mnoho platné. Chlapi ho nechají pobíhat v postroji a smějí se jeho bezmocnosti. Dovnitř se však za ním žádný neodváží. Kůň natáhne krk přes ohradu a dlouze, nešťastně zařehtá za mizejícím Marcem.

Toho zatím odvlečou do nízké stodoly, která těsně přiléhá k náčelníkovu domu. Teď přes zimu jsou v ní ustájeny tři kravky s odrostlým telátkem, které se v teplejším období volně popásají kolem vesnice. Marcus se neprobere ani ve chvíli, kdy ho spoutaného na rukou i nohou hodí na špinavou slámu v rohu chléva. Náčelník nad ním stojí a nerozhodně se drbe v prošedivělých vousech. „Co s nim? Možná 'sme mu měli rovnou podříznout krk…“

„To by ovšem byla trestuhodná chyba,“ ozve se mu za zády mrazivě chladný hlas. Do šera se za ním protáhne vyzáblý muž.

Náčelníka pokaždé přepadne v přítomnosti jejich nového kněze stísněný pocit. Loňskou zimu se k nim tenhle podivín připotácel vyhladovělý a napůl zmrzlý. Hlásil se k jménu, jehož nositel už měl být přes deset let mrtvý. Ten tehdy odešel spolu s mnoha dalšími mladými muži do války s Římem, kvůli níž se spojilo mnoho germánských kmenů. Domů se nikdo nevrátil… až na tuto lidskou trosku, kterou už její rodina dávno oplakala. Proto byli před rokem všichni tak překvapení, když se zjevil ve vesnici jako duch. Musel si v římském zajetí projít strašlivým utrpením, neboť se změnil k nepoznání. Nejen svým vzhledem, ale hlavně tím, co se stalo s jeho duší. Usadilo se v ní cosi temného a zlého. Něco ji pokřivilo. Ať to bylo cokoli, propůjčilo to navrátilci, který si už nevzal zpět své staré jméno, ale začal si říkat Krkavec, nečekané schopnosti. Vesničané se ho báli. Zároveň však pro ně bylo životně důležité zajistit si vlídnost bohů, kteří na ně, jak se zdálo, docela zapomněli. Protože místní kněz už byl léta po smrti, zvolili na jeho místo Krkavce. Náčelník tomu nebyl rád. Cítil v navrátilci mrazivou nenávist, která se zdála být den ode dne horší. Někdy jako by mu zcela zatemnila rozum. Jako právě teď.

Náčelníkovi neušel šílený lesk v zapadlých očích kněze. Ano, také on sám cítí vůči římským vrahům odpor a plane touhou po pomstě, ale taková posedlost, s níž na spícího vězně zírá Krkavec, může přinést jenom potíže. „Tak mluv,“ osloví ho se zřetelnou nevolí. „Co s ním máme udělat?“

Dlouhán si místo odpovědi přidřepne k zajatci a zaujatě si ho prohlíží. Dokonce uchopí do dlaní jeho pobledlý obličej a pomalu ho natáčí tak, aby na Marcovy křídově bledé tváře dopadlo trochu světla. „Ano, je bez chyby. Přesně takový, jakého potřebujeme.“

„Na co?!“ zamručí nevrle náčelník, třebaže už tuší, kam knězova slova směřují.

Krkavec se sípavě zasměje. Z toho zvuku běhá mráz po zádech. „Tenhle Říman bude dokonalou obětí! Jeho pomalá a bolestivá smrt nám znovu vrátí přízeň Bohů!“

 

Gudrun vnoří hrot kostěné jehly do mladíkovi horké kůže. Erhard zatíná zuby, aby zadržel bolestný sten. Je muž a bojovník. Už dávno. Od svých sedmi let. Tehdy musel stejně jako jeho vrstevníci předčasně dospět, aby zastoupili válečníky, kteří odešli zemřít do předem prohrané bitvy s Římem. Projevit nyní slabost by svědčilo o Erhardově změkčilosti. Vědma se ušklíbne nad chlapskou pýchou, ale nijak to nekomentuje. Dál soustředěně sešívá roztrženou kůži na mladíkovu pravém rameni.

„Příště si dávej na lovu větší pozor,“ pronese mírným hlasem léčitelky. „Ta větev se ti taky mohla zapíchnout do břicha, a pak už by ses ven z lesa nedostal.“

Náhle Gudrun strne uprostřed pohybu. Ruka s jehlou jí zůstane viset ve vzduchu jen několik palců nad krvavou ránou. Místnost kolem zmizí. Její domek, provoněný bylinkami i častým vykuřováním proti zlým silám, je najednou pryč. Mysl jí naplní obrazy. Jsou snad až příliš realistické. Střídají se v rychlém sledu. Sotva je stíhá vnímat. Znovu vidí onoho tmavookého chlapce – Marca, který se jí v poslední době tak často zjevoval ve snech. Sleduje ho, když vjíždí na hřbetě nádherného koně do vesnice, která se jí zdá být povědomá. Přihlíží jeho marnému boji s přesilou válečníků. Je svědkyní jeho potupného zajetí, a pak, v oslnivém záblesku, spatří jeho tělo ležet na obětním kameni – nahé a zkrvavené…

Vědmu zaplaví silné znepokojení. Všechno v ní, její intuice nebo snad hlasy bohů, ji nutí k činu. „Na!“ podá jehlu s nití zpola zaštupovanému Erhardovi a co nejrychleji kulhá ke dveřím.

„Počkej! Co s tim mám jako dělat?!“ nechápe mladý bojovník. „Ty jdeš vážně pryč?!“

„Musíš to chvíli vydržet, tady jde o život!“ houkne na něj Gudrun přes rameno. „Hlavně se nehýbej, nebo zase začneš krvácet!“ Dál už nevěnuje ohromenému pacientovi pozornost a belhá se k bratrovu domu.

Zastihne ho uvnitř spolu s maličkým Marcem. Flávus už si zvykl trávit každý den čas se svým synem. Zdá se, že ho to dokonce baví. Každopádně nepůsobí ve společnosti malého človíčka tak smutně a opuštěně, jako jindy.

„Co se stalo?!“ vyhrkne gladiátor, sotva spatří Gudrunin výraz.

„Honem! Jde o život!“

„Tobě?“ Flávus už je na nohou. Dítě si ochranitelky tiskne na širokou hruď.

„Marcovi!“ Vědma po namáhavé chůzi sotva popadá dech. Zmrzačená noha ji pekelně bolí. „Chtějí ho obětovat!“

Gladiátor nechápavě shlédne na synka v bezpečí své náruče. „Co je to za blbost?! Kdo ho chce obětovat?“

„Ne tvého syna!“ Gudrun k němu přikulhá a v rozrušení mu bolestivě zaryje prsty do svalnaté paže. „Jde o tvého milence. O toho římského hocha, se kterým jsi utekl z Pompejí. Je blízko, ale v hrozném nebezpečí. Chystají se ho rozřezat na oltáři… nebo už se to možná stalo! Já nevím, ty představy jsou příliš nejasné!“

„Představy?“ Flávovy napjaté rysy se pomalu uvolní. Zároveň ho bodne vztek, že se všetečné a věčně zvědavé sestře se svou minulostí vůbec svěřoval. „Takže si zase měla jeden z těch svejch snů?“

Vědma nad bratrovým pohrdavým tónem zlostně potřese nečesanou hřívou. „Žádný sen! Tohle bylo jiné. Skutečné! Marcus umírá, nebo už možná zemřel. Bohové nám poslali varování a…“

„Bohové,“ odfrkne si posměšně gladiátor. „Jasně, kdo taky jinej. Uklidni se, sestřičko. Nejspíš ses jenom nadejchala těch svejch čarovnejch bylin a něco se ti zdálo. Pěkně si tady sedni a…“

Facka, která mu přistane na levé tváři, je překvapí oba. Flávus se pálícího místa nechápavě dotkne. Už hodně dlouho se nestalo, aby ho útok zastihl tak nepřipraveného.

Gudrun se zamračí. „Nebudu se ti omlouvat, můžeš si za to sám! Už jednou jsem ti říkala, aby ses nevysmíval našim Bohům! Teď ti dávají šanci zachránit tvou lásku. Pokud chceš Marca ještě někdy vidět, jeď za ním hned! Neváhej! Další možnost už mít nebudeš!“

„A kam bych jako měl jet?“ škaredí se gladiátor, dotčený nečekaným políčkem. „Mám snad bloumat po světě, dokud pode mnou nepadne kůň?!“

„To nemusíš, Arnwalde,“ pronese Gudrun o něco smířlivěji. „Poslouchej mě, já vím docela přesně, kam se máš vydat. Poznala jsem to místo, kde chtějí Marca obětovat. Je to na Posvátné hoře, jenom kousek od naší rodné vesnice.“

Flávus potřese hlavou. „Hele, Gudrun, todle je děsná blbost. Kde by se tady Marcus vzal? I kdybych uvěřil, že je pořád ještě naživu, tak jak by se dostal až sem? To je přece šílený!“

„Život je šílený, bratříčku. Copak sis toho ještě nevšiml? Podle toho, co jsi o tom tvém Marcovi říkal – pokud je aspoň z poloviny takový, jak jsi mi ho popsal, tak udělá všechno na světě, možné i nemožné, aby tě znovu našel. Necháš ho umřít, když se dostal až sem? Když je takhle blízko?“

Flávus si roztržitě zajede rukou do vlasů. Stojí a tváří se nerozhodně. Zdá se, že ani nevnímá dítě, pofňukávající mu v ohbí paže. Gudrun mu ho raději odebere dřív, než syna v rozrušení upustí.

„Tak co, Arnwalde? Jak se zachováš? Jako chlap, nebo jako zbabělec?!“

Gladiátor má oči tvrdší než kus žuly. Přes šedé duhovky nepronikne ani náznak citu. Těžko říct, co se za nimi právě teď děje. „Pojedu, ale jestli je to jenom nějaká tvoje nesmyslná představa…“

„Tak budeš aspoň najisto vědět, že jsi pro záchranu své lásky udělal všechno.“

„A nebo že 'sem stejnej blázen, jako ty!“

 

Marcus se s polekaným trhnutím probudí ze zlého snu. V něm se na něj kdoví proč sápali nějací zuříví Germáni, lační jeho krve. Nebo to snad nebyl sen? Hoch bezmocně škube pevně spoutanýma rukama. Má je provazem svázané za zády. Další lano vězní i jeho kotníky, takže leží na pichlavé podestýlce ze slámy bezmocný jako kotě. Rozmazaným pohledem mžourá do přítmí kolem sebe. Páchne tam hnůj, ostře a čpavě. V šeru postřehne pohyby velkých těl. Zatají dech. Má kolem sebe zvířata, nebo lidi? Číhají v tmavých koutech nepřátelé, aby se na něj už v příštím okamžiku se zuřivým křikem vrhli?

Do děsivého ticha zabučí kráva. Úlek z nečekaného, hlasitého zvuku se rychle mění v úlevu. O to větší, když prvnímu dobytčeti odpoví druhé. Jsem v chlévě, obklopen zvířaty. Mají ostré rohy, mohou mě udupat, ale ne, jich se nebojím. To před lidmi je třeba mít se na pozoru. Aspoň to jsem se ze svých bolestivých zkušeností naučil.

Vrznou malá dvířka ve zdi a úzkou výsečí pronikne dovnitř narudlé světlo – odlesk krvavého západu slunce. Sníh venku je od něj zbarven do rezava, jako liščí kožich. Marcus by se tak rád rozběhl pryč, do mrazivých závějí, jen kdyby neměl ta zpropadená pouta! Zlostně s nimi zacloumá, ale vyslouží si tím pouze bolest v sedřených zápěstích. „Pomoc!“ zavolá zoufale.

„Neřvi!“ okřikne ho zlostný hlas dokonalou latinou. „Akorát plašíš zvířata a stejně nikdo nepřijde!“ Čtverec otevřených dveří protne vysoká, vyzáblá postava. Nepřátelsky se tvářící muž s ulízanými černými vlasy vstoupí dovnitř. Má dlouhé, hubené nohy. Jeho chůze připomíná čapí krok.

Marcus znovu zalomcuje provazy. „Jsi Říman? Pusť mě, prosím! Došlo k hroznému omylu!“

„Já a Říman?“ V mužově asketické tváři, zastíněné výrazným orlím nosem, se objeví znechucený úšklebek. „To bych byl radši opelichanou krysou, než jedním z tvých lidí!“ zasyčí s takovou nenávistí v hlase, až z toho mrazí.

Marcus se otřese. Jednou pohlédl do hubeňourových bledě modrých, hluboko zapadlých očí a ihned je mu jasné, že se ocitl ve smrtelném nebezpečí. Stejné oči, ledové a jakoby mrtvé, měli někteří hosté Thutmosova bordelu. Dívali se na mě se stejným opovržením, jako bych pro ně nebyl víc, než hnusný červ plazící se v prachu u jejich nohou. Pak mě většinou zbili. Takovým zpravidla nešlo o sex. Vzrušovalo je, když mě mohli mučit. Vyžívali se v mé bolesti. Tenhle muž je taky takový. Cítím to a mám z něj strach. „Omlouvám se, pane, pokud ti moji krajané nějak ublížili…“ vychrlí ze sebe rychle, jen aby se vyhnul tomu, co prostě musí přijít.

„Ublížili?“ Muž to slovo převaluje v ústech jako kyselé hrozny. „Ani si neumíš představit, jak moc!“

Marcovi se nepatrně uleví, protože dokud s ním ten podivný člověk mluví, nebude ho bít. Snad. „To je mi moc líto,“ pokračuje rychle v nepříjemném rozhovoru, aby si ho udržel od těla. „Kdybych to mohl nějak odčinit…“

Muž se sípavě zasměje, ale jeho v důlcích utopené oči přitom zůstávají bez emocí. „Chceš to odčinit, kluku? Žádný strach. Už brzy k tomu dostaneš příležitost.“

Zní to výhrůžně. Jako rozsudek smrti. Marcovi přeběhne po zádech mráz. O to víc, když k němu hubeňour přidřepne tak blízko, že cítí jeho horký dech. Chlapec rychle sklopí pohled. Nechce děsivého muže provokovat. Ani si neuvědomuje, jak snadno se mu vracejí otrocké návyky. Do rtu ho dloubne dřevěná miska.

„Pij!“

Marcus váhá. Mohl by to být jed! Uhranutě zírá na tekutinu, slabě zabarvenou do zelena. Možná je to prostě jenom odvar z léčivých bylin – a třeba taky ne! Pokouší se k obsahu misky přivonět, ale stejně mu to není mnoho platné. Nevyzná se v léčivkách, ani v jedech.

Muž začíná být netrpělivý. „Tak pij… nebo to do tebe dostanu jinak!“

Co Marcovi zbývá? Má se nechat zbít? Vyprázdnit misku bude muset tak jako tak. Radši zvolí variantu bez bolesti. Pracně se nadzdvihne na lokti a poslušně srká vlažný nápoj. Chutná hořce, až se z toho křiví ústa. Takže jed! Chlapec si je náhle jistý. O to jistější, že ho vzápětí přepadne náhlá slabost. Jako by se mu odkrvovaly ruce i nohy. Jako kdyby z nich vyprchávala všechna síla. V poraněné hlavě mu začíná hučet. Vidění se mu rozdvojuje, zorné pole se naopak zužuje. Nakonec už vidí jen asketův vyzáblý obličej, sklánějící se těsně nad ním. Muž vypadá soustředěně. Zaujetí, s nímž si ho prohlíží, je děsivé.

„Otrávil jsi mě…“ obviní ho Marcus vyčerpaným šepotem. Hrůza ho polije jako vědro ledové vody. Opravdu jsem musel jet tak daleko, abych tady v divočině, jen pár mil od milovaného Fláva, našel svoji smrt?

Zase ten děsivý, sípavý smích. Marcus už ho vnímá jen jako ozvěnu svého nepřirozeného usínání.

„Neotrávil jsem tě,“ vyprovází ho do nevědomí mužův nenávistný hlas. „Tak snadné to mít nebudeš. Čeká tě mnohem nápaditější konec – umučím tě na oltáři, pro větší slávu našich bohů!“