„Štěně!“ vyjekne Flávus plný hrůzy tak velké, až se mu z ní podlamují nohy. „No tak, prober se přece!“ Pořádně s chlapcem zatřese. Dokonce mu vrazí mlaskavý políček na mrtvolně bledou tvář. Skoro mu vyhrknou slzy úlevy, když se Marcovi zachvějí víčka. Husté vějířky řas se nadzdvihnou jako tajemná opona. Z pod ní na gladiátora pohlédnou oči tak krásné a smutné, až se tají dech a srdce bouří tím nejsilnějším citem. „Ty štěně moje…“

„Fláve?“ zašeptá chlapec a je ho slyšet jen díky naprostému tichu, které se nad obětištěm rozhostilo. „Jsi to opravdu ty?“

Gladiátor si oddechne a vyloudí na krví zacákané tváři úlevný úsměv. „To víš, že jsem to já. Kdo jinej by to byl, ty hloupej,“ broukne stejným tónem, jako když mluví se svým novorozeným synkem.

„Víš, Fláve, já si tě tolikrát představoval,“ šeptá hoch, stále ještě ležící na oltářním kameni, jako kdyby se mu vůbec nechtělo vstát. „Věřil jsem, že pro mě přijdeš. Teď mám strach, že se mi zase jenom zdáš.“

„Hm, copak by sen moh' udělat todle?“ Gladiátor se skloní k Marcovi a dotkne se svými ústy jeho žízní okoralých rtů. Nejdřív je to jen letmé otření, jako když motýl zavadí křehkými křídly o rozvitý květ. Jenže právě ten dotek probudí v Germánovi touhu, o níž byl přesvědčen, že zůstala pohřbená na dně moře. Ta touha pálí a drásá jako spáry šelem. Nutí ho proniknout do druhých úst, vklínit jazyk mezi chlapcovi zuby a dát se do prozkoumávání té nejsladší hlubiny.

Těžko říct, kdy si Flávus uvědomil, že je něco špatně. Rozhodně to však bylo mnohem později, než mu Marcus přestal vycházet vstříc. Gladiátor se odtáhne. Skoro uraženě hledí na milencovy zavřené oči a bledý obličej bez výrazu. Germán už zažil ledacos, ale že by mu protějšek usnul při líbání?! „Štěně, co to…“

Opře se dlaní o kámen vedle chlapcova boku. Ruka se mu smekne po čemsi mokrém. Zdvihne ji do měsíčního světla a překvapeně zírá na dlaň, pokrytou temnou tekutinou. Krev?! Ale jak to? Kdy?! Flávus nemohl vidět co se stalo, když kosil svým mečem vesničany jako přerostlé obilí. Právě v té poslední možné chvíli, těsně před svou smrtí, se kněz rozhodl dokončit obřad obětování. Bodl. Ne sice do hrudi, jak měl původně v úmyslu, zasáhl jen chlapcův levý bok, ale i tohle zranění stačilo. Zvlášť, když už Marcus krvácel z proříznutého svalu na stehně. Hoch cítil ostrou bolest. Vnímal, jak z něj uniká životodárná tekutina. Přesto si byl jist, že odejde ze světa šťastný. Teď, když znovu viděl Fláva. Když směl ještě naposledy ochutnat jeho ústa…

Gladiátorův vzteklý řev se zlověstně rozléhá nad ztichlou horou. Má sílu budit mrtvé. Aspoň to tak vypadá, protože Marcus znovu otevře oči. Jejich výraz se zdá být tak trochu vzdálený, ale když zaostří na milovanou tvář žalem šílícího Germána, vrátí se do nich světlo poznání. A láska. Láska tak veliká, že ji srdce skoro nemůže unést.

„Todle mi nedělej, štěně!“ prosí válečník, který nikdy o nic nežádal. „Už jednou 'sem tě ztratil, po druhý to už nezvládnu!“ V horečnatém spěchu si ze špinavé tuniky odřezává dlouhé pruhy látky. Strach o Marca ho zcela pohltil. Nic jiného už k němu stěnou děsu nemá šanci proniknout. „Teď to bude bolet, tak vydrž!“ upozorní chlapce a nacpe mu na krvácející ránu smotek látku. Dalším pruhem mu bok pevně obváže. Zrovna tak ošetří s nešikovným spěchem i hochovo stehno.

Marcus zatíná zuby. Nechce před svým milým ukazovat slabost, ale stejně mu z očí vyhrknou slzy. Jako dvě zatoulané krůpěje rosy mu horké a slané stékají po křídově bledém obličeji.

„Přiveď mi sem koně!“ křikne Flávus na Kriemhildu, aniž by se obtěžoval na ni otočit. Budiž mu to odpuštěno. Pořád totiž nemůže odtrhnout oči od svého znovu nalezeného štěněte. Snad se bojí, že kdyby ho jen na chvíli ztratil z dohledu, hoch by se vypařil jako sen po ranním probuzení.

„Kterýho?“ mračí se dívka. „Voba už melou z posledního. Hlavně ten tvůj hřebec. Uštval si ho skoro k smrti!“

„Tak mi přiveď kobylu!“ rozkáže nekompromisně gladiátor.

„Ta pod tebou padne taky,“ oponuje Kriemhilda. Má koně ráda. Ani trochu se jí nelíbí, v jakém stavu ta ubohá zvířata jsou.

„Na takový kecy nemám čas!“ opáčí Flávus tvrdě. „Musim dostat Marca ke Gudrun! Hned! Prostě mi sem tu kobylu přiveď! Holt to bude muset vydržet!“ Co se jeho týče, uštval by třeba celé stádo, jen když tím zachrání svoje štěně.

„Fláve, já… mám taky koně,“ vypraví ze sebe chlapec ztěžka. „Vzali mi ho ti vesničani… je u nich, v ohradě.“

„Kašlu na zachraňování nějaký herky!“ odbude ho zlostně gladiátor. „Musíš se dostat k léčitelce, než mi vykrvácíš!“

„Co říká?“ ozve se Kriemhilda, která latině rozumí stejně málo, jako ostatní z její vesnice odříznuté od světa bariérou močálu.

Flávus jí to jen velice neochotně zopakuje.

„A je ten jeho kůň rychlej?“ vyptává se velká dívka dál.

„Co tě to, kurva, zajímá?!“ vyjede na ni gladiátor netrpělivě.

„Prostě se ho zeptej!“ stojí si Kriemhilda tvrdohlavě na svém.

„Je to ten nejrychlejší kůň na celém světě,“ zašeptá chlapec a zní to skoro jako vyznání. „Arimu se nikdo nevyrovná.“

„Na takový kecy nemáme čas!“ zlobí se Flávus, který pořád nedokáže pochopit, proč se dělá tolik cavyků kolem obyčejného koně.

Dívka se však nenechá zastrašit. „Když pod váma dvěma ta ubohá kobyla padne, stejně se daleko nedostanete!“

Gladiátor pevně semkne rty. Úporně se snaží ovládnout svůj vztek i strach. Nutí se do přemýšlení, což nikdy nedělal moc rád. Pak se obrátí k Marcovi. „Vážně je ten tvůj kůň tak dobrej?“

Chlapec přikývne. Rychle mu docházejí síly. Už mu dělá problémy i mluvit. „Ari může… cválat celý den a stejně se… neunaví… je jako vítr.“

„Hm, tak dobře,“ pronese gladiátor neochotně. „Já pro něj teda dojedu.“

„Ještě… počkej,“ zadrží ho Marcus s bolestným sykáním. „Odřízni mi kus… z oblečení. Stačí malý kousek. Dej mu ho očichat, aby… aby věděl, že patříš ke mně… jinak s tebou nepůjde.“

„To je štráchů kolem jedný hajtry,“ škaredí se Flávus, ale přesto opatrně oddělí ostřím své dýky kus Marcovy nohavice, kterou už beztak rozškubala germánská psiska. Přitom se ještě otočí na Kriemhildu a přísně praví: „Koukej mi tady na něj dávat pozor, rozumíš?! Hned budu zpátky!“

Vyskočí na šedou klisnu a žene ji dolů z kopce. Přitom cítí, jak se pod jeho vahou podlamují nešťastnému zvířeti nohy.

 

Do vesnice únosců jede najisto. Sestra mu před odjezdem prozradila, o koho se podle jejího vidění jedná. Arnwald moc dobře ví, kde ty lumpy najít. Jak by mohl nevědět? Ještě jako výrostek k nim pořádal spolu s ostatními chlapci loupeživé nájezdy. Kradli dobytek, někdy i koně. Potvrzovali si tím svou mužnost. Ostatně sousedé jim vždycky opláceli stejnou mincí. Teď ale nejde o hru. Marcus krvácí a pomoc je daleko. Flávus by udělal cokoli, aby ho ke Gudrun dostal včas!

Mezi nízké domky se přižene jako syn vichřice. Nikde není ani živáčka. Pokud se někdo z přeživších vrátil domů, neodvažují se vystrčit hlavy. Z nedaleké ohrady se ozve zařičení. Kobylka pod Flávem řehtá v odpověď. Sama bez pobízení zamíří k vysoké oplocence z proutí a trnitého hloží. Za ním neklidně cválá vysoký, štíhlý kůň. Co kůň – ďábel je to! Řičí a vyhazuje, až je o strach se k němu přiblížit.

„Na týhle bestii že Marcus přijel?“ nechce se gladiátorovi věřit. „'Dyť je to úplnej démon! No pocem, pojď.“ Ze sedla otevře ohradu. Pomalu a s jistou obezřetností vjede dovnitř. Z kobyly pro jistotu neslézá. Z výšku jejího hřbetu si připadá víc v bezpečí. Taky doufá, že klisna hřebce zaujme a učiní ho přístupnějším.

Jenže Ari na šedku kašle. Lidé ho příliš rozzuřili. Už kolikátý den ho tu drží zavřeného, ani se mu neobtěžovali sundat sedlo. Nejhorší ale bylo, že mu odvedli jeho člověčího přítele! To jim rozhodně odpustit nehodlal. Jako rozdrážděný sršáň se vrhne na vetřelce. Uši má přitom zlostně přitisknuté k hlavě, až se mu v rozevláté hřívě skoro ztrácí. Tlamu s velkými zuby má hrozivě otevřenou.

Kobyla polekaně vykvikne a snaží se utéct. Flávus zkrátí otěže. Do poslední chvíle ji drží na místě. Pak teprve pobídne šedku k půlobratu. Hřebec je mine jen o bleší chlup. Gladiátor mu s chladnokrevností tanečníka se smrtí ještě stihne narvat do zejícího chřtánu Marcovu nohavici.

Hřebec zabrzdí téměř na místě. Zadní nohy mu podjedou. Skoro si dřepne do zdupaného sněhu. Vyplivne látku a překvapeně frkne. Potřese hlavou, až se kolem něj černá hříva rozletí jako poplašení havrani. Opatrně přiblíží nos k té známě vonící věci. Hlasitě a nedůvěřivě frká. Dotkne se kusu nohavice hebkými pysky. Vzápětí do ní zaboří rozšířené nozdry. Hlasitě nasává milovaný pach. Dokonce tiše, úplně tichounce pořehtává. Zrovna tak, jak když si kobyla povídá se svým hříbětem.

„Poznal si ho, viď? Taky se ti líbí, jak voní,“ vemlouvá se mu gladiátor a aniž by dál sledoval dojemnou scénu, přijede s klisnou těsně k hnědákovi. Musí to stihnout dřív, než se probere z opojení Marcovou vůní.

Bez váhání mu přeskočí na hřbet. Ari ztuhne. Prudce zdvihne hlavu. Stočí krk k drzému jezdci a s nelibostí nasává pach cizího člověka. Pokusí se ohnat zuby po noze tisknoucí se k jeho boku. Flávus stihne včas zkrátit otěže, čímž odvrátí chňapající koňskou tlamu. Hřebec se nahrbí a vyskočí všema čtyřma nohama do vzduchu. Je to jeho oblíbený způsob, jak se zbavit nechtěného vetřelce na svých zádech. Flávus kleje a drží se sedla. Je to skoro zázrak, ale nespadne. Není ani zdaleka tak dobrým jezdcem jako Marcus, ale má výhodu ve větší váze a v síle svých svalů. Donutí hnědáka držet hlavu nahoře a drsným kopancem do boků ho přiměje ke klusu. Ari zlostně švihá ocasem, ale poslechnout musí. S divokým kličkováním vyjedou z ohrady. Klisna se jim drží v patách.

Při odjezdu z vesnice se jim postaví do cesty několik ozbrojených mužů. Působí dost zuboženě. Mávají obnaženými meči, ale v očích se jim usadil strach. Masakr na Posvátné hoře je příliš zasáhl. Nejsou si jisti, zda muž na šíleném koni není náhodou démon, kterého vyvolaly knězovy modlitby. Každopádně se tak tváří.

„Uhněte mi z cesty, jestli chcete přežít!“ křikne na ně a vycení zuby skoro stejně výhrůžně, jako hnědý hřebec.

Váhavě poslechnou, i když se za to stydí až do morku kostí. Nechají ho projet, protože v domech na ně čekají hrůzou roztřesené ženy a ubrečené děti, kteří bez nich nepřežijí zimu. Už tak je po této jediné noci vesnice zbídačená až dost.

Ari vyrazí vztekle kupředu. Mocnýma zadníma nohama se odrazí z kroku rovnou do cvalu. Gladiátor se zuby nehty drží jeho dlouhé hřívy a neuměle ho navádí na horu k obětnímu kameni. Postrádá Marcův cit a jemnost pobídek. Však se ho také Ari ještě několikrát pokusí zbavit. V lese pod kopcem, kde je k tomu vhodná příležitost, se v běhu přibližuje ke stromům do tak těsné blízkosti, aby si jeho nechtěný jezdec orval o kmeny nohu. Je chytrý, a když chce, taky pořádně potměšilý. Naštěstí má gladiátor slušný postřeh a pud sebezáchovy, aby koně pokaždé strhl stranou a uchránil si tím kolena od rozdrcení. To mu ale nebrání v tom, aby nadával tak strašlivě, že by se z toho červenali i otrlí mořští vlci.

Konečně vycválají na vrchol Posvátné hory. Kupodivu tam oba dorazí živí a zdraví. Hřebec se při běhu do prudkého kopce ani nezapotil. Sotva ucítí vůni svého lidského přítele, zastříhá ušima a přikluše až k oltáři. Láteřícího Germána na svém hřbetě si přitom všímá stejně málo, jako bzučícího hmyzu. Ari zastaví před kamenem, natáhne dlouhý krk a lehce do nehybného Marca žďuchne tlamou. Dýchá mu do obličeje. Tiše pořehtává a potřásá krásnou hlavou jako by se divil, proč se jeho kamarád nebudí.

Snad i díky jeho dorážení otevře zraněný chlapec znovu oči. Unaveně se usměje na Fláva, tyčícího se vysoko nad ním v sedle a zesláblou rukou se pokusí hnědáka odstrčit. „No tak, bratříčku, dávej přece pozor,“ mírní Ariho nadšení. „Já tě taky rád vidím, ale takhle mě celého dolámeš!“

Gladiátor se zakaboní nad takovými důvěrnostmi, ale nehodlá teď ztrácet čas výčitkami. „Pomoz mi s ním na koně!“ houkne na opodál stojící Kriemhildu.

Na děvčeti je vidět, jak ráda by ho poslala tam, kde slunce nesvítí, ale mladý Říman se jí kupodivu docela zamlouvá a už kvůli Gudrun nechce situaci zbytečně komplikovat. Společnými silami vytáhnou Marca na koňský hřbet. Snaží se být přitom co nejopatrnější, ale i tak chlapec sténá bolestí a po čele se mu řine pot. Alespoň že pevně obvázané rány už přestaly krvácet. Snad za to může mráz časného zimního rána, který zpomalil raněnému krevní oběh. Každopádně se jim díky tomu dostalo drahocenného času navíc.

Jindy nepokojný a temperamentem ohnivý Ari stojí po celou dobu jako vytesaný do kamene. Vypadá to, jako kdyby i on chápal vážnost situace. Sotva je Marcus bezpečně usazený v sedle, tiše mlaskne a hřebec rozvážně vykročí. Tentokrát se z kopce neženou. S dvojitou zátěží by to kůň nemusel zvládnout. Navíc chlapec na jeho hřbetě teď spíš než jezdce připomíná bezvládnou loutku.

Sotva se rozjedou, přivine si gladiátor Marca silnou paží k hrudi a už ho nepustí. Nemůže si pomoct, ale prostě musí zabořit nos do hochových kaštanově hnědých vlasů. Slastně přivře oči, když ucítí tolik známou, milovanou vůni. Nemůže se jí nabažit. Jenže pak už jsou z hory dole a je třeba pobídnout koně do cvalu.

 

Kriemhilda zůstane na obětišti sama. Necítí se tam dobře. Dokonce se jí zdá, jako by se opět začal zvedat ten podivný, strašidelný vítr. Jejími jedinými společníky jsou tady jen rychle vychládající mrtvoly a zcela vyčerpaný hřebec s šedou klisnou, která konečně dorazila pomalým klusem k nim. Dívka oba koně útěšně popleská po potem zvlhlých šíjích. „Tak jdeme domů, vy chudáci,“ osloví je soucitně a pomalu vykročí z kopce dolů. Kulhavá a slabostí se potácející zvířata vede za sebou. Do vesnice ukryté uprostřed bažin to bude ještě dlouhá cesta.

 

Hřebec ukrajuje stejnoměrným, neúnavným tempem vzdálenost mezi Posvátnou horou a močálem. Flávovi připadá neskutečně rychlý, alespoň v porovnání s galskými koníky. Řízení Ariho teď zůstalo na něm. Marcus se sotva drží v sedle a co chvíli mu hlava klesá na prsa. Naštěstí hnědák nevyvádí. Asi se bojí, aby nesetřásl svůj drahocenný náklad.

Také gladiátor trne strachem o Marca. Udělal by všechno na světě, jen aby ho dostal ke své sestře včas. Tak moc věří v její léčitelské schopnosti. Hej, bohové! Celej život 'ste na mě z vysoka srali a já vám to s radostí voplácel, ale teď vás prosim, jako 'sem ještě neprosil nikoho – zachraňte moje štěně! Nechte Marca žít a vemte si vode mě za to, co budete chtít! Vobětuju vám cokoli, slyšíte, vy namyšlený parchanti?! Cokoli! Třeba i sám sebe!

Konečně se před nimi objeví do dálky se táhnoucí černá plocha močálu. Flávus si úlevně oddechne, protože teď už mají to nejhorší za sebou a… v tom se všechno pokazí! Sotva se hnědákovo kopyto poprvé dotkne nepevného povrchu bažiny, polekaně sebou cukne. Udělá prudký půlobrat a pokusí se utéct co nejdál od podivně páchnoucího místa. Gladiátor jadrně zakleje. Pevně mu přitáhne otěže. Docílí pouze toho, že kůň začne splašeně couvat. Zvíře vyděšeně frká. Oči má vytřeštěné, až v nich jasně svítí bělmo.

„'Di dopředu, ty herko!“ zuří Flávus a kope koně do boků, aby ho přiměl k pohybu.

Všechno je marné. Snad by dokázal pomoci Marcus, ale ten zrovna v tu nejnevhodnější chvíli ztratil vědomí. Zjančený Ari se postaví na zadní a to je konec. Fláva strhne chlapcova mrtvá váha a oba se skutálí z koňského hřbetu. Naštěstí dopadnou do měkkého sněhu jako do peřiny.

Ari odběhl stranou, frká a oklepává se jako mokrý pes. Gladiátor se vyhrabe ze sněhu, který se mu dostal i do pusy a s tichým klením k němu zamíří. Vypadá opravdu rozzuřeně. To si nejspíš myslí i hřebec, protože se od něj rozhodně nehodlá nechat chytit. Flávus se marně natahuje po vlajících otěžích a vzteká se ještě víc, když si s ním kůň hraje na honěnou. Naštěstí hnědák nikdy neuteče daleko. Pořád se drží na dohled ležícího Marca.

Nakonec to Germán vzdá. Zlostně mávne nad bláznivým zvířetem rukou a vydá se zpátky k bezvládnému tělu. Když ho něžně zvedá ze sněhu do své silné náruče všimne si, že rána na boku opět začala krvácet. O důvod víc neváhat a vydat se na cestu močálem třeba i pěšky.

„Já tě ke Gudrun dostanu!“ slibuje mu umanutě. Sám se už potácí únavou, přesto tvrdohlavě kráčí vpřed. Dokonce se pokouší běžet. Vzdá to, když podruhé upadne a oba se vyválejí ve špinavé vodě bažiny. Napříště se musí spokojit s pouhou klopýtavou chůzí. Stejně se musí soustředit na to, aby našel bezpečnou stezku a udržel se na ní.

Za zády slyší hřebcovo úzkostné řehtání. Není pochyb, že volá Marca. „Jen si řvi, potvoro! Doufám, že tě tam roztrhaj vlci!“

Chlapcovo štíhlé tělo se zdá být nesnesitelně těžké. Každý další krok znamená urputný boj. Lepkavé bahno jako kdyby ho nechtělo pustit. Germán v něm přijde o botu. Záhy i o tu druhou. Sveřepě klopýtá dál a do očí mu navzdory zimě stéká štiplavý pot. Začíná se mu rozdvojovat vidění. Chce zakřičet, protože nad močálem panuje mrtvolné ticho a možná by ho ve vesnici někdo zaslechl. Z hrdla mu nevyjde víc, než vyčerpané zasípění. Copak vo mně nevíš, sestřičko?! Kde teď jsou ty tvoje věštecký sny?!

Ari ještě chvíli tančí na hranici močálu, ale nakonec to nevydrží. S hrůzou vytřeštěnýma očima se vrhne do zrádného bahna. Zajímavé je, že se úzkostlivě drží bezpečné stezky. Věrně kopíruje gladiátorovy kroky. Snad ho na ní drží k dokonalosti vyvedený zvířecí instinkt. Každopádně jde za Marcem, přitahovaný neviditelným, avšak pevným poutem lásky. To ale neznamená, že by se nechal od Fláva chytit. Pořád si od vousatého, zlostí páchnoucího muže udržuje bezpečný odstup.

Bohužel, gladiátor hnědákovi instinkty postrádá. Že sešel ze správné cesty pozná až ve chvíli, kdy pevné dno pod jeho chodidly vystřídá pohyblivé bahno. Hrůza ho sevře ledovými prsty, když si uvědomí, co bude následovat. Utopim se jenom kousek vod cíle a štěně vemu s sebou! Nehodlá se s tím smířit, to ani náhodou! Bojuje s močálem stejně zuřivě, jako vždycky bojoval s lidmi. Zdá se, že tentokrát ho slavné vítězství nečeká. Černá voda mu dosahuje ke kolenům. Pak už ji má až k bokům. Chlad mu proniká do kostí. Nutí ho lapat po dechu. Marca však bažině nevydá. Nadnáší ho nad hladinou na vzpažených rukách. Stojí ho to veškeré zbytky sil. Možná by se ještě dokázal zachránit, ale to by musel svůj drahocenný náklad pustit. Nechat Marca klesnout ke dnu. To Flávus nikdy neudělá. Vždycky byl tvrdohlavý mezek a nezmění se ani tváří v tvář smrti.