„Jen pojďte blíž a neváhejte! Ozkoušejte si kvalitu nabízeného zboží!“ Na dražitelovu výzvu se pódium kolem Marca zaplní dychtivými muži. Natahují se po hrůzou roztřesenému otrůčkovi.

„Já jsem římský občan! Jsem patricij, rozumíte?!“ volá chlapec zoufale.

Tentokrát rána do žaludku nepřiletí. Nikdo ho neposlouchá. Jeho slova jsou pro ostatní jako bučení dobytka pod řezníkovým nožem.

Takové to tedy je, přestat být pro ostatní lidskou bytostí? Jen tak, protože o tom kdosi rozhodne…

Dotírající ruce, pronikající prsty, chtivý lesk v očích a překřikující se hlasy… chlapec se marně snaží uhýbat. Jeho hlídači mu to nedovolí. Marcovo tělo je důkladně ohmatáváno, často nikterak jemně. Tahají ho za kaštanově hnědé vlasy a žasnou nad jejich hebkostí. Potěžkávají varlata, hnětou pevný zadek. Je pro ně kusem masa. Zvíře na dražbě, které je třeba vyzkoušet a ohodnotit. Hoch by křičel, jenže se mu nedostává dechu. Čísi prst mu pronikne mezi sevřené půlky. Vykřikne bolestí i rozhořčením. Vzápětí dobudou jiné prsty jeho ústa. Nebo jsou to ty samé?! Zkoumají stav zubů.

Ano, takhle se posuzují prodávaní koně!

Marcus zkousne. Jakýsi muž zařve bolestí. Chlapci přistane na tváři tvrdý políček. Otřeseně se zapotácí. Jeden z dozorců ho dál drtí v sevření, zatímco druhý mu zkušeně vrazí palce do úst. Zapáčí. Marcus musí ústa chtě nechtě otevřít. Teď si každý může jeho bílé, zdravé zuby bez nebezpečí prohlédnout. Komu z těch zvědavců záleží na tom, že se objektu jejich zájmu zvedá žaludek a z očí se mu řinou slzy? Vždyť je přeci pouhým otrokem určeným k pobavení svého pána. A pánové se baví. Náramně se jim líbí onen stydlivý, bránící se mládeneček. Má oči laně a rty předurčené k žhavým polibkům. Kdo by dokázal odolat? Ne každý si může tak pěkného otroka dovolit, ale proč si alespoň nesáhnout, když je to zadarmo?

Dražba začíná. Nažhavení muži neochotně opuštějí pódium. Pro mnoho z nich to tímto okamžikem končí. O krásném chlapci mohou leda snít, až jim jejich mnohem méně pohledný otrok bude v noci olizovat vzrušením trčící penis.

Dražitel s tváří krysy opět vychvaluje Marcovy přednosti. Násobí se přímou úměrou k tomu, jak se blíží čas licitace. Už nyní je cena za édilova syna vysoká a ještě poroste. Mnohý ze zájemců zklamaně odchází. Tohle zboží je mimo jejich finanční možnosti. Vzdělaní otroci bývají drazí. Vzdělaní a krásní otroci, to je vražedná kombinace.

 

Flávus se potěšeně zavrtí, když mu vlhký, horký jazyk olízne zarostlou tvář. „Štěně jedno nadržený,“ zamumlá rozespale a násilím se přiměje otevřít jedno oko. Vzápětí sebou znechuceně trhne. Z dechu jeho pokušitele čpí hniloba a rozježená srst se hemží blechami. Štěně to sice je, ale spíš hladové, než nadržené. A Marcus?

Gladiátor s bohapustým klením odežene toulavé psisko. Nechápavě se rozhlíží. Proč se válim v křoví u silnice?! Pil 'sem přece u toho bláznivýho dědka a… ale do prdele! Parchant jeden podlej!

Flávus se drží za tepající spánky. Hlava mu třeští jako střep. Má chuť řvát vzteky. Ještě radši by někoho zmlátil. Někoho?! V první řadě starého křesťana. Pak by si došlápl na zlodějské rybáře.

Pitomej dědek a jeho láska k bližnímu! Kde já teď tu smradlavou vesnici únosců najdu. Zbil bych je tam z lásky k Marcovi na jednu hromadu! Copak to se nepočítá?

Vztek postaví gladiátora na nejisté nohy. Těká pohledem po prázdné cestě. Kudy se dát? Ani jeden směr mi nic neřiká…

Ve skutečnosti je mu lhostejné, kam půjde. Celých deset let v otroctví měl jediný cíl – vrátit se domů. A teď? Ztráta Marca mu značně zamíchala hodnotami.

Štěně jedno zatracený! Nejdřív pohne nebem i zemí, aby mě dostalo na lopatky. Zblbne mě, až mi na něm začne záležet, a pak si klidně zmizí! Dostat ho teď do rukou, zmlátim ho tak… ale ne, na co si to hraju? Stisknul bych ho v náručí a líbal, dokud by neprosil vo smilování. Štěně jedno zatracený…

Flávus se nazdařbůh vydá po silnici. Jde se po ní dobře. Na rozdíl od blátivých, kamenitých cest mimo římské provincie je tahle pěkně rovná, suchá a pečlivě dlážděná. Všude, kde se Římané usídlí, budují jako první své dokonalé silnice. Usnadňuje to rychlý přesun armády, i její zásobování. Přemosťují řeky a prorážejí skály – jejich zpupnosti nic neodolá. Krajina, věky ponechaná svému divokému bytí, kdy místní obyvatelé užívali spíš stezky vyšlapané zvěří a žili s přírodou v souladu, mění pod okovanými sandály římských vojáků svou tvář. Je násilně civilizována, stejně jako barbaři, kteří ji obývají.

Silnice dovede Fláva až k bílým hradbám Massilie, které září na slunci jako nejčistší mramor.

 

Marcus bezmocně přihlíží, jak o jeho osudu rozhodují jiní. Kdo ho získá? Hodný pán, nebo ukrutník? Konec dražby se nese v duchu souboje mezi dvěma zájemci. Jedním je přísně vyhlížející padesátník s výrazným, skobovitým nosem a jizvou na levé tváři. Druhý je obludně tlustý člověk v pestrobarevném hávu. Bledý, tvarohovitý obličej má silně nalíčený a nakadeřené, světlé vlasy ve slunci září. Snad je posypal zlatým prachem. Ó ne, teď se mu v zápalu boje všechna ta kudrnatá krása posunula dozadu a odkryla lebku plešatou jako koleno! Je to tedy paruka, nejspíš vyrobená z plavých vlasů otrokyň. Muž silně připomíná potměšilého, přerostlého a směšně ošklivého Amorka.

Venuše, ty překrásná ochránkyně mého rodného města i všech zamilovaných dej, ať mě získá ten nosáč. Nevypadá, že by byl zlý a snad… bohové, o čem to tu přemýšlím?! Jsem přeci svobodným člověkem! Nikdo nemá právo mě vlastnit! Všechno je to špatně!

Přesto se dál v duchu modlí, aby nepřipadl tomu druhému. Co za hrůzu a ponížení mě čeká, jestli mě koupí tenhle tlusťoch? To jeho obrovské, rosolovité břicho, které neskryje ani sebeširší zlatoháv! Bledé, jistě odporně páchnoucí tělo a odulé, slinami se lesknoucí rty…

 

Germána nechává krása massilijských hradeb chladným. Váhá. Nechce se mu lézt do další pasti. Pořád zůstává otrokem na útěku. Může ho někdo poznat i tady? Ale to je přece blbost! Jsem stovky mil vod těch prokletejch Pompejí! To by musela bejt zatracená náhoda, aby ve mně někdo poznal šampióna arény. Ne, že by se mu takových nepříjemných náhod nestalo už dost.

Nakonec zamíří k městské bráně. Co ho přesvědčilo? Hlad. Bolest prázdného žaludku. Nechává se strhnout proudem lidí, valících se do otevřeného chřtánu hradeb. Město gladiátora lačně pohltí. Stává se bezejmennou tváří v davu cizinců. Je úlevné, ztratit na chvíli vlastní identitu. Přináší to svobodu. Svoboda… tak dlouho jsem si nepřál nic jiného. A teď? Má trpkou příchuť, když jsem na ni zůstal sám!

 

Samozřejmě, že dražbu vyhraje tlusťoch. Přeplatil nosatého a ten zklamaně a zlostně odchází. Zato vepř ve skvostných šatech se spokojeně šklebí. Vyřídí u písaře všechny formality, předá měšec plný cinkavých penízků. Zděšeného Marca převezme obrovitý černoch, který zřejmě střeží tlusťochovu bezpečnost. Znovu na něj navléknou jeho páchnoucí tuniku, snad aby nebudil veřejné pohoršení. A nebo tlusťoch jen nechce vystavovat svůj cenný majetek cizím očím. Odcházejí z trhu.

Dříve, než vepř usedne do zastřešených nosítek, obrátí se k Marcovi a pronese afektovaným, žensky pisklavým hláskem: „Jmenuji se Aureus a ode dneška jsem tvým novým pánem. Snad chápeš, co to znamená. Chovej se tak, aby sis zasloužil čest, že jsem si vybral právě tebe. Jsem v Massilii důležitá osoba. Můj podnik tady každý zná. Když budeš poslušný, povede se ti dobře. Když ne… no, Nuba už má svoje způsoby, jak tě přivést k rozumu.“

Černoch přikývne a varovně s chlapcem zatřese. Nosítka se dají do pohybu. Nuba jde se spoutaným Marcem před nimi a svou obrovitou postavou jim razí cestu přeplněným městem.

Chlapec kráčí naoko smířeně. Hlavu má skloněnou, provaz od svázaných zápěstí se ani nenapne… dokud se nosítka nezastaví kvůli převrženému trakaři. Vyzáblý stařík vyklopil doprostřed ulice náklad zelí. Hlávky se kutálejí v prachu. Dědoušek naříká a omlouvá se. Horkem umoření lidé klejí a netrpělivě se postrkují. Výrostci kopou do zelí a hází na nešťastníka čerstvé kobylince.

Přichází Marcova chvíle. Mysleli jste si, že se vzdal? Vy malověrní! Chlapec prudce trhne spoutanýma rukama. Vyškubne Nubovi provaz z povolených prstů. Nečekal to. Překvapeně se na hocha otočí, jenže po tom už se slehla zem. Lépe řečeno se za ním zavřela hradba tísnících se těl. Marcus utíká jako o život. Prodírá se tlačenicí. Ohání se lokty i pěstmi. Je mu jedno, zda zasáhl něčí nos, nebo břicho.

Mám poslední šanci na útěk a já ji nepromarním! Bláhový, předem ztracený pokus. Přesto to Marcus musí zkusit. Jak jinak by si mohl vážit sám sebe? Otroctví není hanbou, dokud si člověk dokáže udržet své lidství. Dokud vzdoruje.

 

Postranní uličkou, křížící širokou cestu po níž gladiátor kráčí, kličkuje jakýsi chlapec. Utíká, jako by mu za patami hořelo. Flávus ho zahlédne jen letmo, zezadu. Drobná postavička, kaštanově hnědé vlasy… připomene mu Marca. Trochu. Jenže moje štěně už dávno spí ve slaným hrobě!

Gladiátor se s bolestným úšklebkem odvrátí. Škoda. Býval by mohl spatřit známou tvář, kterou prchající Pompejan na chvíli obrátil ke svému černému pronásledovateli. Takhle se minuly. Nestalo se to poprvé a nejspíš ani naposled. Je to náhoda, nebo jízlivost bohů?

 

Při první příležitosti uhne Marcus do postranní uličky. Je uzoučká, ale naštěstí téměř prázdná. Konečně se může dát do skutečného běhu. Řítí se vpřed, bez cíle, hlavně co nejdál od tlusťocha. Navzdory pachu moči a špíny, jimiž je ulička zamořena, dýchá Marcus vůni svobody. Nabírá ji z plných plic. Je opojná. Dává mu křídla. Propůjčuje mu nadpozemskou rychlost. Snad by mohl i létat. Je jako pták. Jako střela. Jako… náraz do mužského těla ho smete k zemi.

Ten podivný člověk šel ulicí jako slepý, s pohledem upřeným do rozečteného svitku. Teď se spolu s Marcem válí v bahně. Pompejan by se rád zvedl, jenže neznámý s příliš širokou pusou a směšně odstávajícíma ušima na něm leží celou vahou. Nemá se k tomu, aby vstal. Snad se mu na špinavé zemi líbí. Nebo se mu líbí na Marcovi? Krátkozrace mu mžourá do tváře. Trvá to snad celou věčnost. Příliš dlouho, než aby se útěk ještě mohl zdařit. Nuba už k nim nasupeně kluše uličkou. Pouhé tři kroky a uprchlík bude dopaden.

Marcus už se nepokouší vyprostit. Místo toho upře na podivína ten nejzoufalejší, nejprosebnější pohled, jakého je schopen. Pohled ztraceného štěněte. Kámen by se nad ním ustrnul. „Pomoz mi, pane! Jsem svobodný římský občan. Byl jsem unesen a neprávem zotročen…“ Víc říct nestihne. Ruka jako medvědí tlapa ho popadne za zátylek a pořádně stiskne.

„Tak to už by snad stačilo, mladej!“ zahřímá Nuba. Jediným trhnutím silných paží vyprostí uprchlíka zpod mužského těla. Už ho pevně drží. Ptáček je lapen. Marcus se mu bláhově pokouší vykroutit. Stejně tak by mohl chtít přetlačit horu.

Neznámému ušatci se konečně podaří zaujmout důstojnější postavení, než v leže na zemi. Působí otřeseně. Ne, to není to správné slovo. Je zmatený. Je ovšem možné, že tohle je jeho obvyklý výraz.

„Pane, prosím tě, pomoz mi!“ zkusí to ještě jednou Marcus. Tonoucí se i stébla chytá. Navíc z mužových modrých očí sálá dobrota, kterou nelze přehlédnout.

„Bejt tebou, kluku, tak si to ještě nezhoršuju,“ vrčí Nuba. „Už takhle si to vod Aurea pěkně slízneš!“

Aniž by mu věnoval další pohled, drapne volně povlávající provaz od pout a táhne Marca za sebou jako neposlušné štěně.

„Pane! Počkej!“ Podivínův hlas je tichý, téměř ostýchavý. „Kam toho hocha odvádíš?“

Černoch se překvapeně obrátí. Pokřikovali na něj různě, ale „pane“ mu ještě nikdo nikdy neřekl. Ihned si neznámého zařadí mezi neškodné blázny. „Co je tobě po tom, kam ho vedu? Uhni mi z cesty, nebo ti s tim pomůžu!“

Muž se snaží tvářit statečně, ale hlas se mu chvěje. „Jsem Quintus Valerius, massilijský advokát.“

Advokát?! Marcovi se rozbuší srdce novou nadějí.

„Pokud je tento chlapec římským občanem, dopouštíš se jeho únosem vážného trestného činu.“

„Co to meleš, hovnivále?!“ rozkřikne se Nuba. Potulná psiska, čmuchající v haldě odpadků, se s kňučením rozutečou. Na rozdíl od advokáta mají zdravý rozum a pud sebezáchovy. „Tendle holobrádek patří Aureovi a já ho k němu hodlám dotáhnout třeba za vlasy!“

„Ale to nesmíš! Zákon…“

„Strč si ten tvůj zákon do prdele a kliď se mi z cesty, nebo uvidíš!“

Advokát zrudne, oči se mu zalijí slzami. Urputně bojuje sám se sebou. Se svým strachem. Nikdy nebyl hrdina. Snad jenom před soudcem, když hájí práva svého klienta. Ano, tehdy snad. Dnes však slabost zvítězí. Quintus ustoupí. Zády se přitiskne ke zdi a zbaběle nechá Nubu i s jeho marně se bránící kořistí projít. Další Marcovo „prosím“ ho přiměje sklopit pohled zpátky ke špičkám svých bot. Musí se odvrátit. Prostě musí. Nesnesl by se déle dívat do těch krásných, zoufalých očí.

Marcus klopýtá zpátky k nosítkám s tlustým mužem. Nuba ho svírá tak pevně, div z něj nevymačká duši. Co se mnou bude dál? Potrestají mě za můj útěk? A kde je, při všech bozích, můj Flávus?!

 

 

Flávus se rozhlíží po cizím městě. Massilia… neznám todle zpropadený místo a ani trochu se mi nelíbí! Jenže jíst se chce! Ale kde vzít peníze? Úspory za léta zabíjení v aréně zůstaly i s lodí na mořskym dně. Takže 'sem zase na začátku…

Flávus má pouze dvě možnosti – buď krást, nebo začít pracovat. Pracovat? To se lehko řekne, jenže Germán neumí nic jiného, než podřezávat krky. Jistě, mohl by v tom pokračovat a upsat se nejbližší gladiátorské škole. I v téhle části Galie se jich najde dost. Vždyť hromadné vraždění v aréně je nedílnou součástí civilizace, kterou s sebou Římané přinesli.

Flávovi se zpátky do krvavého řemesla nechce. Znamenalo by to znovu se vzdát svobody. Stát se nástrojem na zabíjení pro zábavu římských psů. Sice by tentokrát nebyl otrokem v pravém slova smyslu, smlouvu by podepsal jen na pár let a bral by slušný plat, zároveň by však souhlasil, že se nechá svými trenéry zbít, pálit i zabít, pokud si to budou přát. Takže vlastně další ztráta svobody, i když jen na omezený čas.

Ne! Už nikdy víc! Radši pojdu jako prašivej pes, ale budu volnej!

Flávus zlostně rázuje ulicí. Je temná. Páchne plísní vlhkých zdí, výkaly a močí. Tohle nevypadá na bezpečnou čtvrť. Po zemi se povalují opilci a znetvoření žebráci. Člověk neví, jestli se dřív dívat pod nohy, nebo do nebe. Každou chvíli se totiž otevře některé z oken v horních patrech nájemních domů a nevábný obsah plných nočníků skončí na ulici. V horším případě ve vlasech neopatrných chodců.

Flávus dupe, aby rozehnal drzé krysy a loudící psi. Kupodivu před ním ustupuje i místní „smetánka“ v otrhaných hadrech. Kdo by se jim divil? Svalnatý obr s ocelově tvrdým pohledem v zlostně přimhouřených očích vzbuzuje oprávněné obavy. Kratičké vlasy a dorůstající strniště světlých vousů ještě podtrhují už tak dost drsný vzhled nebezpečného bojovníka. Který blázen by se mu opovážil zkřížit cestu?

Přesto do něj nečekaně narazí vrávorající opilec. Páchne jako kupka hnoje. Gladiátor ho znechuceně odstrčí. Dá do toho víc síly, než zamýšlel. Chlap s heknutím narazí do protější zdi.

„Co si to dovoluješ?!“ vrčí a upírá na Germána krví podlité oči. Připomíná rozzuřeného, divokého kance, tlustý je však jako vykrmený domácí vepř. Ačkoli může Flávovi konkurovat výškou a váhou ho snad i překoná, co do síly nejsou rovnocennými soupeři.

Gladiátor to odhadne během okamžiku. Sotva se po něm opilec rozmáchne, zasadí mu několik tvrdých úderů. Tlusťoch překvapeně dosedne na rozměrnou zadnici. Nechutně to čvachtne. Nejspíš výkaly v tekuté formě. Zvířecí, možná i lidské. Chlapovi je to fuk. Má příliš práce s pliváním zubů.

Flávovi zaševelí do zad ženský hlas. Prsatá zrzka se opírá se o zárubeň dveří, z nichž se před malou chvílí vypotácel zbitý opilec. Hostinec nese vznešené jméno „U Eponina bělouše“.

„Nerozumim ti ani slovo, Plamínku,“ odpoví gladiátor na její galské drmolení.

„Řikám, že to byla dobrá práce, siláku!“ zopakuje prsatice latinou s téměř neznatelným přízvukem. „Mužskej jako ty by se mi náramně hodil!“

Gladiátor se otočí a sjede ženu hodnotícím pohledem. Není už nejmladší a mezi předními zuby se jí černá snad až příliš velká mezera, než aby se ještě dala považovat za krasavici. Má však široké boky, bílá ňadra přetékající z výstřihu a smyslný, zvoucí pohled zelenkavých očí.

„K čemu bych ti byl dobrej, Plamínku?“

Zrzka se smíchem potřese bohatou, kudrnatou hřívou. „K ledasčemu, Hercule a řikej mi Marah. Pořádnej mužskej se dá vždycky nějak smysluplně využít, ale hlavně bys mi pomohl udržet v hospodě klid. Takový drzouny, jako je tady Cratus, tam mám každou chvíli. Copak já je dokážu vypráskat na ulici?!“

Gladiátor se ledabyle opře o zeď jen stopu od rozparáděné ženy. Už tolik nepospíchá. „A co tvůj manžel? Ten si s nima neporadí?“

„Starej mi umřel před pěti lety. Vedu to tady sama a mám se co vohánět. Jo, na samotnou ženskou si každej dovolí! Nemám nikde zastání!“

„A kolik by to zastání koštovalo, Plamínku?“

„No, kolik… jídlo, postel a nějakej ten penízek by ti v dlani taky zacinkal.“ Při slově „postel“ zasvítí zrzce kočičí oči.

Flávovi zase při zmínce o jídle hlasitě zakručí v žaludku. Není o čem dlouho dumat. „Dohodnuto, ale zůstanu jenom pár dnů. Pak zase potáhnu dál.“

„Tvoje volba, ale třeba si to ještě rozmyslíš.“ Hostinská mu věnuje významný pohled zpod světlých řas a zmizí v přítmí domu.

Gladiátor ji následuje. Cestou jakoby mimochodem udeří pěstí do hlavy mátožně se zvedajícího Crata. Opilec se v mdlobách složí zpět do kalu ulice. Přichystaná dýky mu vypadne z ochablé pravačky.

 

Marcův návrat k nosítkám s tlustým mužem připomíná křížovou cestu. Černý strážce ho za sebou vleče na provaze, a přitom mu nepřestává spílat v exotickém jazyce. Mladý Pompejan sice nerozumí jedinému slovu, ale ani na okamžik nepochybuje, že jde o jadrné nadávky.

Nešťastný Marcus zatím v duchu proklíná ušatého advokáta, který se mu tak hloupě připletl do cesty. Nebýt jeho, útěk by se mi určitě zdařil! Vrátil bych se na pobřeží a hledal Fláva. Nepolevil bych, dokud bych ho nenašel. I kdyby mi to mělo trvat celý život! Jenže počkat, on přeci neví, že jsem naživu… co jestli to už dávno vzdal? Možná se vrátil domů… třeba už si za mě našel náhradu! Jiného kluka, nebo holku…

„Teď brečíš, kluku, co?“ spustí na Marca, ztraceného v neveselých myšlenkách, horkem rudý Aureus. Pompejan si ani nevšiml, kdy dorazili k nosítkám. „Litovat jsi měl dřív, než jsi mě zostudil před celým městem! Teď se mi bude kdejaký usoplený žebrák smát, že si nedokážu pohlídat svoje zboží! No? Co mi na to řekneš?!“

Marcus neříká nic. Mnohem víc než případný výprask ho trápí možnost, že se jeho Flávus zamiluje do někoho jiného. Že se bude dotýkat cizého těla, líbat neznámá ústa…

„Jak chceš!“ vyštěkne dotčeně Aureus. „Hraj si klidně na hrdinu. Však uvidíme, jak dlouho ti to vydrží! Ujišťuju tě, že dřív než se setmí, budeš prosit o slitování!“