Ranní slunce zastihne Marca v posteli nevyspalého. Probděl skoro celou noc. Poustevníkova zpráva mu způsobila takovou radost, že nedokázal usnout. Vždyť už brzy vyrazí za Flávem! Když už náhodou na kratičkou chvilku zabral, měl pořád před očima jeho milovanou tvář. Vousatý gladiátor se mu zjevoval i ve snech.

V takovém stavu ho najde Quintus, když brzy po úsvitu nesměle zaklepe na dveře jeho pokoje.

„Nevzbudil jsem tě?“ otáže se advokát omluvně. Sám má pod modrýma očima vykroužené hluboké, temné stíny.

„Kdepak,“ zazubí se Marcus. „Vlastně jsem se nemohl dočkat, až bude konečně ráno!“

Quintus na něj vrhne špatně tajený, zoufalý pohled. Měl bych se těšit z tvého štěstí, vždyť jsem se za něj tolik modlil. Místo toho mám pocit, že mi bolest z tvé ztráty utrhne srdce.

Marcus v návalu nadšení rázně odhrne deku a vyskočí z postele. Vůbec si neuvědomí, že má na sobě jen lehkou tuniku s krátkými rukávy.

„Co to máš?!“ zalape advokát po dechu. V šoku zírá na chlapcovy nahé paže, na nichž se zřetelně rýsuje množství malých jizviček. Některé z nich jsou dosud tak čerstvé, že je pokrývají temně rudé stroupky.

Přistiženému Marcovi se zprvu nahrne krev do tváří, ale pak nad tím jen mávne rukou. „Zapomeň na ně. Na takových už nezáleží. Teď je důležitá jenom moje cesta za Flávem!“

„Kdy chceš odjet?“ zeptá se Quintus opatrně, třebaže odpověď až příliš dobře zná.

„Hned!“ vyhrkne hoch bez rozmýšlení. „Ještě dneska, samozřejmě.“

Samozřejmě… Advokát si povzdechne. „Marcu, chtěl jsem tě poprosit… počkej ještě chvilku. Vydáváš se na sever, teď, uprostřed zimy. Říkal jsi, že ten tvůj Flávus odešel kamsi do svobodné Germánie, za hranice římské říše. Taková výprava by nebyla bezpečná ani za příhodnějšího počasí a…“

Pompejan se zachmuří. „Chceš mě snad od mé cesty odradit? Myslel jsem, že chápeš…“

„Chápu, to víš, že ano.“ I když mě to bolí víc, než nůž vražený pod žebry! „Jenomže na tak dalekou cestu je třeba se řádně připravit. Nakoupit zásoby, vhodné oblečení a určitě by se ti hodil i dobrý kůň. Přeci nepůjdeš takovou dálku pěšky!“

Marcus skloní hlavu a cítí, jak se mu toho rána už podruhé hrne krev do obličeje. „Víš dobře, že na něco takového nemám peníze.“

„Odpusť, nechtěl jsem tě uvést do rozpaků. Všechno potřebné samozřejmě koupím.“

Mladík zvedne hlavu a vážně mu pohlédne do očí. „Proč?“

Protože tě miluji! Copak to nechápeš?! „Protože mám peněz víc, než potřebuju a než si zasloužím. Udělá mi radost, když ti pomůžu.“

„Už jsi mi přeci pomohl až dost. Nemůžu po tobě chtít…“

„Prosím, dovol mi to. Opravdu mě to potěší.“ Jsem šťastný za každý okamžik navíc, který mi bude dopřáno strávit ve tvé blízkosti. Udělal bych cokoli, jen abych tvůj odjezd ještě o trochu oddálil!

V Marcovi bojuje zdravý rozum s touhou vyrazit za Flávem co nejdřív. Quintus má pravdu. Bez koně by byla cesta do takové dálky nekonečná. Cítím se trapně, že svého hostitele tak využívám, ale… pro svého miláčka udělám cokoli! Klidně spolknu i svoji hrdost. Stejně už mi jí zbylo tak zoufale málo. Usměje se na advokáta. „Přijímám tvou nabídku a slibuji, ne – přísahám, že ti jednou všechnu tvou laskavost splatím. Do té doby zůstanu tvým velkým dlužníkem.“

 

Za nákupy vyrazí hned po snídani. Marcus by stejně nevydržel déle čekat. Nix samozřejmě nedá jinak, než že musí jít s nimi. Stejně jako zamilovaný advokát, také ona nechce promrhat ani jediný okamžik, kdy je jí mladý Pompejan ještě nablízku.

Všichni tři si vykračují rušnými ulicemi Massilie, které i v tuto roční dobu zalévá příjemně hřejivé slunce. Pro Marca je to první výlet ven od chvíle, kdy se pokusil uprchnout z advokátova domu. Tenkrát utíkal hnán strachem tak velkým, že byl sotva schopný vnímat své okolí. Ani předtím, kdy byl otrokem v nevěstincích, z přístavního města mnoho neviděl. Ačkoli strávil v Massilii už několik dlouhých měsíců, teprve nyní si mohl galskou metropoli skutečně prohlédnout. Vlastně se diví, že se dokáže tak nenuceně pohybovat mezi spoustou cizích lidí. Svou nově nabitou odvahu, nebo snad lehkovážnost, přičítá neskutečnému štěstí, které zcela opanovalo jeho mysl. Představa, že se už brzy setká s milovaným Flávem, ho zaplavuje radostí téměř extatickou. Na paniku a obavy jaksi nezbývá prostor.

„Jak se ti tady líbí?“ otáže se s úsměvem Quintus, jako kdyby mu četl myšlenky.

Marcus se zamyslí. „Hodně mi to připomíná Pompeje.“ Pak se zasměje. „Což asi není nic zvláštního, protože já vlastně v žádném jiném městě nikdy nebyl. Na cestě sem jsme ještě stihli s Flávem navštívit Puteoli, ale to je také přístavní město…“ Odmlčí se. Vzpomínka na útěk s gladiátorem ho zabolí. Nejradši by zapomněl na nakupování a rozběhl se za ním hned, klidně i pěšky a bosý.

Naštěstí se ozve Nix, která mezi oběma muži poskakuje jako rozverné kůzle: „Tak kam půjdeme nejdřív?“

„Co takhle pro nějaké šaty? Pomůžeš Marcovi vybrat nějaké pěkné?“ mrkne na ni spiklenecky advokát. „Pak by se asi taky hodila dobrá zbraň.“

„Zbraň?“ podiví se mladík. „Myslel jsem, že násilí neschvaluješ?“

„Jistě, ale… míříš do nebezpečných krajů. Už to, že budeš mít za opaskem meč, může mnoho útočníků odradit.“ Má Víra je pro mě vším, ale představa, že by se ti něco stalo, že by byl kdesi v dálce ohrožen tvůj život… poslal bych s tebou na tvou ochranu celou armádu, kdyby to bylo v mé moci!

 

Už záhy Marcus zjistí, že nákupy s Quintem jsou ještě horší, než kdyby na ně vyrazil se svou vlastní matkou. Sotva je pohltí rušné tržiště, zapomene advokát na vrozenou plachost i křesťanskou skromnost a zcela propadne nákupní horečce. Se zářícíma očima a vzrušením zrůžovělými tvářemi se vrhá od jednoho stánku k druhému a nechává prodavače, aby mu vychvalovali své zboží. Sám pro sebe by takto vybíravý nebyl, ale pro jeho krásného hosta je dobré jen to nejlepší. Nešťastný Marcus si musí všechno vyzkoušet, aby byl vzápětí podroben tvrdé kritice malé Nix, která se jen tak s nějakým hadříkem nespokojí. Marně se mladý Pompejan brání, že přeci nebude cestovat s povozem plně naloženým věcmi, ale jen na koni, čili co nejvíc na lehko. Quintus je v péči o jeho zdraví a pohodlí na daleké výpravě odhodlán ho umořit k smrti už při nákupech.

Nakonec to s ním Marcus usmlouvá na pouhé čtyři tuniky – dvě slabší, spodní a dvě ze silnější látky, kalhoty z jelenice, teplý plášť s kápí a s límcem z vlčí kožešiny a na vysoké boty, které nepromoknou ve sněhu ani v dešti. Ještě, že s sebou vzal advokát z domu dva statné sluhy. Bylo to prozíravé nejen proto, že se s nimi Marcus cítí v davu cizích lidí daleko bezpečněji, ale navíc jim mohou nést nákup.

Vybírání oblečení je všechny tak zmůže, že ještě před návštěvou zbrojíře zamíří na rychlý oběd do thermopolia. Do této lidové jídelny je po chvíli přemlouvání zatáhne Nix, která je v podobných brlozích jako doma. Zato advokátovi se tam nijak zvlášť nechce. Ne, že by se ošklíbal nad prostým lidem. Spíš se obává nehod, které by je na takovém místě mohly potkat. Thermopolium je nevelká místnost otevřená do ulice. Vévodí jí dlouhý kamenný pult, v jehož nitru se ukrývají rozměrné nádoby s hotovým jídlem. Stačí si objednat a rázem je krmě na stole. Sice nejde o žádné delikatesy pro mlsné jazýčky, ale zato odpadne otravné čekání, než je pokrm připraven.

Nix se po celý čas oběda dobře baví. Hosté thermopolia jsou obyčejní lidé z ulice. Najdou se mezi nimi i opilci, zlodějíčci a jiní pobudové. Ona mezi podobnou spodinou vyrostla. Advokát je celý nesvůj a nad talířem těká očima do temných koutů. Marcus je kupodivu celkem v klidu do chvíle, než se k nim připotácí jeden z opilců a s nesrozumitelným žvatláním se s ním snaží podělit o kyselé víno. Je dotěrný až do té míry, že polije Quintovi rukáv tuniky. Veselá nálada ho ovšem přejde v okamžiku, kdy se od druhého stolu zdvihnou oba advokátovi urostlí sluhové a podmračeně k němu nakročí. Násilí nakonec není třeba, opilec vyklidí pole rychle a sám.

Po mastném, pálivém a sytém obědě zamíří celá skupinka k městskému zbrojíři. Mistr jim hrdě předvádí své výrobky. Jakmile zjistí, že má Marcus zájem o meč, zavede ho k dlouhému stolu, překrytému látkou. Na něm jsou ušlechtilé zbraně vystaveny. Opravdu je z čeho vybírat. Jsou tu oblíbené legionářské meče, užívané v římské armádě a někdy také při krvavých soubojích v aréně. Mají krátkou čepel, nevýraznou záštitu a dřevěnou rukojeť bez ozdob. Marcus je ihned zavrhne. Hodí se totiž hlavně k boji z blízka a ve stísněném prostoru. V legiích, kde jsou vojáci ve formaci namačkáni těsně u sebe a do nepřítele bodají hroty mečů zpoza svých velkých štítů, má tahle zbraň jistě nedocenitelné vlastnosti. Pro jedince na cestě však nijak výhodná není.

Naštěstí má zbrojíř v nabídce i keltské meče se středně dlouhými čepelemi a dokonce i těžké, dvousečné germánské zbraně. Marcus neví, kam se dívat dřív. Zbrojíř je potěšen obdivem i vážným zájmem zákazníka a nabízí mu k vyzkoušení jeden meč za druhým. Pompejan dlouze testuje, jak mu která zbraň pasuje do ruky a jak dobře je vyvážená. Přitom se nedokáže ubránit vzpomínkám na tvrdý výcvik, jehož se mu před lety dostalo právě od Fláva.

Tenkrát jsem byl jenom naivní, patnáctiletý kluk, šíleně a beznadějně zamilovaný do slavného gladiátora. Nechat se od něj cvičit v aréně byla jediná možnost, jak se k Flávovi přiblížit. Za takovou šanci bych rád obětoval i víc, než trochu krve a hodně potu. Můj milovaný mě tehdy vůbec nešetřil. Proč taky? Byl jsem pro něj jen další změkčilý, patricijský spratek, který mrhá jeho drahocenným časem. Jediné, co ho přesvědčilo se mnou zabývat, byly otcovy peníze. Nemilosrdně mě driloval v souboji s dřevěným mečem, který byl schválně mnohem těžší než opravdová zbraň. Znovu a znovu jsem musel útočit na dřevěného panáka, dokud ze mě pompejské slunce nevysálo všechnu sílu a z dlaní mi netekla krev.

Marcus pohlédne na své ruce. Mozoly od držení jílce z nich už dávno zmizely. Jeho dlaně by opět mohly patřit změkčilému aristokratovi. Ale používat meč ještě pořád umím! Natolik mi Flávovy lekce přešly do krve.

Nakonec si vybere jednu z keltských zbraní. Není tak těžká, aby ho boj s ní stál zbytečné síly navíc, a přitom se na rozdíl od příliš krátkých vojenských mečů dá použít jak k bodnutí, tak i k rozmáchlým sekům. Výrazná záštita zabrání nepřátelským mečům sklouznout po čepeli a zranit jeho prsty. Stejně jako hlavice jílce je vyzdobená kovovými spirálkami, tolik typickými pro keltské umění. Samotný jílec je pevně omotán koženým řemínkem, takže se bude dobře držet i v námahou zpocené dlani. Marcus je se svým výběrem spokojený a je si jistý, že takovou zbraň by mu schválil i Flávus. Připevní si meč v kožené pochvě k opasku a hned se cítí mnohem bezpečněji.

„A teď na koníčka!“ zavýskne Nix, která se projevuje jako nezničitelný nezmar. Zatímco muži kolem ní sotva pletou nohama a oči se jim klíží únavou, malá má snad ještě víc energie, než když ráno vycházeli z domu.

„Nenecháme to na zítra?“ hlesne vyčerpaně advokát. A nebo raději na příští rok?

„Prosím, já chci vidět koně!“ žadoní malá a dělá na něj přitom prosebné oči.

Podle očekávání se k ní přidá také Marcus. Ten oči dělat nemusí, i tak vypadá jako ztracené štěně, které by si člověk nejradši vzal domů a zabalil ho do deky. „Promiň, Quinte, nechci být nevděčný, ale taky bych si rád vybral koně už dnes. Zítra už chci vyrazit na cestu.“

Nix rázem přejde radost a ubohému advokátovi nezbývá, než zakrýt vlastní zoufalství nepovedeným úsměvem a vydat se na cestu ke stájím.

Obchodník s koňmi je pupkatý Egypťan s mastnou pletí a s přehlídkou zlatých zubů, které se mu mezi širokými rty nepřirozeně lesknou. Marcovi je odporný už na první pohled a nemůže za to jenom fakt, že mu handlířův šišlavý přízvuk tolik připomíná nenáviděného Thutmose – majitele přístavního bordelu.

Obchodník zkušeným okem zhodnotí advokátovo pěkné oblečení a hned si ho zařadí do kategorie movitých zákazníků. Dítěti pozornost nevěnuje, tím spíš, že je to děvče a Marca považuje za pouhý pohledný doplněk. „Rač vstoupit, pane,“ ukáže Quintovi do temného prostoru stájí, „a vyber si z mé sbírky nejkrásnějších ořů. Podobné nenajdeš v celé Galii!“

Pompejan se znechuceně ušklíbne. Pupkáčovy praktiky mu až příliš připomínají vychvalování dražitele na trhu s otroky. Jedna z mnoha nepěkných osobních zkušeností, které se nedají jen tak lehce zapomenout.

Stáj je dlouhá a v každém samostatném stání je uvázaný jeden kůň. Jsou jich tam nejméně čtyři desítky a zdá se, že je o ně dobře postaráno. Všichni mají lesklou srst a upravená kopyta. Také podestýlka pod jejich nohama vypadá čistě.

Marcus se milostivě uvolí alespoň tuhle skutečnost přičíst Egypťanovi k dobru. I když Aureus o nás taky vzorně pečoval a bohužel také jenom proto, aby za naše dokonalá těla mohl požadovat o to větší sumy.

„Pověz, pane,“ obrátí se handlíř na Quinta, „jakého koně by sis představoval?“

Advokát nerozhodně pokrčí rameny. V koních se nevyzná, dokonce ani nikdy na žádném neseděl. Vždycky mu připadalo jako čiré bláznovství lézt na hřbet tak svéhlavému a nevypočitatelnému tvorovi a svěřovat mu svůj život.

„Potřebuju nějaké rychlé, vytrvalé zvíře, které zvládne náročný terén a udrží se v kondici i bez velké péče,“ odpoví za něj Marcus.

Obchodník mrkne na Quinta, ale když od něj nezaznamená žádný protest ani pobouření nad drzostí hezké hračky, rychle přehodnotí svůj první odhad. Ihned spřede novou teorii, podle níž je mladý krasavec ušatcovým vydržovaným milencem a tudíž pragmaticky přesune svou podlézavou pozornost na Marca. „Asi vím, který kůň ti bude vyhovovat, mladý pane. Pojď, prosím, za mnou. Uvidíš, že budeš spokojen.“

Vede je úzkou uličkou, po obou stranách lemovanou stáními s ušlechtilými zvířaty. Tou dobou už Nix dávno zapomene, že smutnila nad Marcovým příliš brzkým odjezdem a s očima navrch hlavy obdivuje nádherné koně. V Egypťanově stáji je opravdu z čeho vybírat. Jsou tu mohutní, vysocí oři s kopyty velkými jako talíře, určení k tahání těžkých nákladů. Spoří, avšak obratní a houževnatí galští koníci se proti nim zdají být malí jako psi. Nejvíce však upoutají oči diváků jezdečtí koně se štíhlými svali a bujným temperamentem. Těch je ostatně v pupkáčově drahocenné sbírce zdaleka nejvíc. Hřebec, jehož jim jeden ze stájových otroků na Egypťanův pokyn vyvede do uličky, je však všechny hravě zastíní.

„Je překrásnej!“ vystihne dívenka nadšení ostatních.

Hnědák je vyšší než domorodí koníci, ale postrádá mohutnost i hrubou sílu tažných koní. Má krátkou, ušlechtilou hlavu, v profilu mírně prohnutou. Marca ihned zaujmou jeho velké, jasné oči. Zračí se v nich nesporná inteligence a ohnivý charakter.

„Má krk jako labuť!“ vypískne okouzlená Nix a je to pravda.

Hřebec má nezvykle dlouhou, ladně klenutou šíji, z níž jako černý vodopád stéká hedvábná hříva.

„Vyveďte ho ven!“ vyhrkne rozrušeně Marcus. „Rád bych ho viděl v pohybu.“

Egypťan pokyne otrokovi, a přitom si spokojeně mne ruce. Dobře pozná, kdy se zákazník chytil na udičku.

Nádvoří před stájí je rozlehlé. Jakmile kůň zaznamená volný prostor, dá průchod dlouho zadržované energii. Zdvihne krásnou hlavu a s neklidným frkáním poklusává na příliš krátkém vodítku. Štíhlýma nohama přitom vyšlapuje, jako kdyby kráčel po žhavém uhlí. Dlouhý ohon drží nezvykle vysoko, takže za ním při pohybu elegantně povlává jako prapor. Prostor vybuchuje jeho divokou silou. Chvíli jsou ve vzduchu jeho hrabající přední nohy, v příštím okamžiku zase vyhazuje zadkem jako bujné hříbě. Nedokáže se nabažit toho malého kousku volnosti a Pompejan na něm může oči nechat.

„Zdá se být dost divoký,“ podotkne znepokojeně advokát, který se až dosud držel bázlivě stranou.

Marcus zavrtí hlavou. „Kdepak, je naprosto dokonalý. Má ducha i odvahu. Ještě nikdy jsem takového koně neviděl. Jen se mi zdá, že má příliš krátký hřbet a strmé plece,“ obrátí se k Egypťanovi.

Handlíř se mu s podlézavým úsměvem ukloní. „Vidím, že pán je znalec. Ale v tomto případě se mýlíš. Pro tuto rasu je taková stavba těla typická. Díky ní má kůň plavný, pro jezdce mimořádně příjemný pohyb. Navíc je vytrvalý, takřka ho nelze unavit a udrží se v dobré kondici i při minimální péči. Vidíš ten široký hrudník a malá, tvrdá kopyta? Tenhle kůň dokáže celý den cválat v poušti a vyžije jen z hrsti sušených datlí. Jemu rovného bys nenašel ani v císařských stájích. Koupil jsem ho od beduínů a stál mě hotové jmění.“

„Chtěl bych si ho vyzkoušet!“

„Jak je ctěná libost. Nechám přinést sedlo a…“

„Není třeba,“ zavrtí mladík odmítavě hlavou.

„Marcu, mohlo by to být nebezpečné!“ přitočí se k němu rozrušený advokát, ale Pompejan jako by ho vůbec nevnímal. Kůň mu zcela učaroval.

Pomalu, ale beze strachu k němu přistoupí. Zvíře drží ušlechtilou hlavu vysoko zdviženou a pozoruje neznámého člověka velkýma, ostražitýma očima. Marcus k němu natáhne hřbet ruky a nechá ji hnědáka očichat. Zřetelně slyší, když široce rozevřené, kulaté nozdry nasávají jeho pach. Pompejan si po celou dobu dává dobrý pozor, aby stál ke zvířeti natočený bokem a nehleděl mu přímo do očí. Druhou rukou vyloví z pod oblečení kus chleba, který si pro tuto příležitost schoval od oběda. Nabídne ho nedůvěřivému zvířeti. Vzápětí málem slastně vzdychne, když ho na dlani zašimrají hebké koňské pysky. Už skoro zapomněl, jak příjemné to může být.

„Podej mi otěže,“ kývne na otroka, který se po celý čas marně snaží udržet hnědáka v klidu. „Pomalu, jen žádné rychlé pohyby.“

Nervóznímu Quintovi to celé připomíná krocení divoké šelmy a toho se on opravdu účastnit nemusí. Jemně, leč důrazně stiskne zcela fascinované Nix ramena a odcouvá s ní co nejdál, až do bezpečí nejzazšího rohu nádvoří.

Marcus převezme hřebcovi otěže. Přitom nesouhlasně mlaskne při pohledu na příliš ostré udidlo, vězící v citlivé koňské tlamě. Takové často používá armáda a slouží spíš jako mučící nástroj, než jako pomůcka pro komunikaci mezi koněm a jezdcem. Za doprovodu uklidňujícího broukání přetáhne Marcus otěže přes hnědákovu labutí šíji a zatímco jejich konec pevně svírá v levé dlani, pravou se chytne černé hřívy. Mrštně se odrazí a vyhoupne se překvapenému zvířeti na hřbet. Hřebec okamžik stojí jako vytesaný do kamene. Snad ani nedýchá.

A jé, zapomněl jsem se zeptat, jestli už ho někdo obsedl! No, teď už je na to nejspíš pozdě.

Přesně jak se obával, zvíře pod ním vybuchne divokou energií. S hlavou skloněnou k zemi vyskočí všema čtyřma nohama do vzduchu a hřbet přitom vyklene jako kočka. Těžko vymyslet účinnější způsob, jak se zbavit nechtěného jezdce. Marcus vší silou tiskne stehny hřebcovi boky a prsty má křečovitě zabořené v jeho hřívě. Cítí, jak ho jízdě odvyklé svaly bolí námahou. Přesto se na jankovitém hřebci udrží. Snad za to spíš může silný pud sebezáchovy, než jeho jezdecké umění. Ještě musí přežít několik rázných vyhození zadkem, při nichž mu pořádně loupne v kříži a dokonce i pokus o vzepnutí, ale jakmile inteligentní zvíře pochopí, že se vetřelce na svých zádech tak snadno nezbaví, zklidní se a zůstane s hlasitým odfrkáváním stát.

Hoch se několikrát z hluboka nadechne, aby vyhnal z těla napětí a zkusmo, lehce pobídne koně stiskem holení. Čeká ho milé překvapení. Hřebec protáhne krk a poslušně vykročí napříč nádvořím. Na další, sotva znatelnou pobídku, přejde rovnou do houpavého cvalu.

Tehdy teprve Quintus, krčící se v koutku dvora, vydechne úlevou. Přitom si překvapeně uvědomí, že zřejmě po celou dobu zadržoval dech.

„Au!“ vyjekne mrzutě Nix. „To bolí, strejdo!“

Advokát honem uvolní křečovité sevření jejích ramen a dívka si je s dotčeným výrazem mne. „Promiň. Neuvědomil jsem si, že tě tolik mačkám.“

„To nic,“ mávne malá s povzdechem rukou, protože Quintovi je ochotná odpustit cokoli, ale už vzápětí jí oči zazáří nadšením. „To je krása, co?“ zavýskne s pohledem upřeným na hnědého hřebce. „Vypadá to, jako by ten kůň plaval vzduchem!“

Quintus její nadšení zdaleka nezdílí. Nelíbí se mu, že Marcus zbytečně riskuje. „To bláznivé zvíře ho mohlo snadno zabít!“ mumlá si otřeseně.

„Můžu se taky projet?“ vypískne malá, když je chlapec a kůň míjejí.

Pompejan lehce přenese váhu dozadu a mírně přitáhne otěže. To stačí, aby hnědák poslušně zastavil. Zdá se, že i on oceňuje šikovnost jezdce a jeho nenásilné pobídky. „Chceš jít ke mně nahoru?“ skloní se Marcus k děvčátku.

„To ani náhodou!“ okřikne ho advokát. „Nix na toho divocha nepustím! Stačí, že ty sis na něm málem srazil vaz!“

Hoch svižně seskočí na zem. Přitom se mu málem podlomí nohy. Přetížené svaly stehen se nekontrolovatelně třesou a namožená třísla pekelně bolí. Přesto zamilovaně polaská koně po dlouhém krku. „Copak, Quinte, tobě se tenhle krasavec nelíbí? Někdo ho dokonale vycvičil. Ten Egypťan má pravdu – takové zvíře nevlastní ani sám císař!“ Chvalozpěv na hřebce raději pronáší šeptem, natolik jsou mu tvrdá pravidla obchodu známá. Nač dávat handlíři do rukou další trumf? I tak může Marcus jen stěží utajit, jak moc je zvířetem nadšený.

Však už se k nim Egypťan batolí na svých krátkých nohách a tmavé oči se mu chtivě lesknou. „Jsou páni spokojení? Jak říkám, lepšího koně nenajdete ani v císařských stájích!“

Marcus s bolestným povzdechem vrátí otěže handlířovu otrokovi a se špatně tajenou lítostí pohladí koně po širokém čele. „Nebudu zapírat, že se mi ten hřebec líbí a moc, ale… je mi líto, já žádné peníze nemám. Nemohl bych si dovolit ani osla, natož takové ušlechtilé zvíře.“

Egypťan se chystá něco namítnout, ale předejde ho advokát: „Opravdu ti ten ďábel tolik učaroval?“

„Nech to být, Quinte,“ potřese mladík hlavou. „Pojď, vrátíme se domů.“

„Počkej,“ zadrží ho advokát a obrátí se k handlíři. „Kolik by sis za to strašlivé zvíře žádal?“

Suma, kterou Egypťan následně vysloví, vyrazí všem přítomným dech.

„Zbláznil ses?!“ zajíkne se Marcus. „Za takové peníze bych si mohl pořídit rovnou celé stádo!“

„Stádo možná,“ ušklíbne se sebevědomě pupkáč, „ale ne takovouto perlu mezi ušlechtilými oři. Ber, nebo nech být. Však on už se pro něj nějaký znalý kupec najde.“

Mladík popadne advokáta za paži a táhne ho ven ze dvora. „Pojď pryč, Quinte. Říkal jsem, že to nemá cenu.“ Přitom se moc snaží, aby na sobě nedal znát zklamání a smutek.

Ušatý muž ho však zná až příliš dobře. Sice bych byl ze všeho nejšťastnější, kdyby toho nevypočitatelného blázna oželel a vybral si nějaké rozumnější a hlavně klidnější zvíře, ale… je to poprvé, kdy ho vidím tak šťastného. Oči mu září jako malému klukovi a jeho smích… zaplatil bych i mnohem víc, abych mu mohl věnovat delší chvíli radosti! Quintus se obrátí k dychtivě vyčkávajícímu Egypťanovi. „Přijímám tvou cenu. Ještě dnes přijď do mého domu a obchod uzavřeme. Nechám ti tady jednoho ze svých mužů, on tě ke mně dovede.“

Osmahlý pupkáč se úslužností láme v pase a zlaté zuby mu ze samých úsměvů div nevypadnou do kobylinců.

Marcus si vezme advokáta stranou. Cítí se rozpolcený. Na jednu stranu se zalyká štěstím při představě, jak úžasného koně právě získal, jenže zároveň se cítí trapně a snad i trochu poníženě. „Takový dar… to přeci nemusíš, Quinte!“

„Nemusím, ale chci.“

„Něco takového ti nikdy nebudu moci splatit!“

„Ty mi přeci vůbec nic nedlužíš, Marcu. Naopak. To já zůstanu navždycky tvým dlužníkem.“

„Tomu nerozumím. Za co?“

Jak bych ti měl vysvětlit něco, pro co sám nemám dost výstižná slova? Vnesl jsi do mého smutného, šedivého života světlo, radost… lásku. Něco takového nelze penězi vyvážit, copak to nechápeš? „Jak už jsem řekl, ten kůň je dar a velmi bys mě urazil, kdybys ho nepřijal. Jenom o jedno tě prosím, nezlom si na tom ďáblovi vaz. To bych si totiž nikdy neodpustil.“

 

Loučení je těžší, než si kdokoli z těch tří dokázal představit. Quintus s Nix nedají jinak, než že Marca doprovodí až před hradby města. Děvčátko celou cestu posmrkává a utírá si nos do rukávu. Také advokát má nápadně skelný pohled. Nikdy nebyl dobrý v zastírání citů. V jeho nehezké tváři se dá číst jako v otevřené knize. Právě teď se v ní zračí nezměrný smutek.

To stará Rút už se s Pompejanem rozloučila doma. Až k hradbám by se svými bolavými klouby stejně nedošla. Po svém zvyku vrčela při přání šťastné cesty jako nevrlý pes, ale i jí se přitom oči leskly slzami. Jak by ne, když jako jediná z celého domu nejlépe věděla, co Marcův odchod advokátovi způsobí. Jak moc ho to bude bolet.

Teď stojí oba muži proti sobě a ani jeden z nich neví, co říct. Slova váznou ve stažených hrdlech. Muž a chlapec se setkají pohledem. Sametově hnědé a nebesky modré duhovky se v citovém rozechvění pohladí tak, jak by se ruce nikdy neodvážily.

Milují se? Jistěže ano. Copak je možné nemilovat dobráka, který vám zachránil život? Bylo by možné nepocítit lásku k tomu, jenž vás vynesl z pekla a jako nejvzácnější perlu vás zasadil do přepychu a pohodlí?

A jak by osamělá duše, jakou Quintus bezesporu býval, dokázala nezahořet silným citem k chlapci, jehož prostřednictvím poprvé v životě poznal omamnou sladkost jménem láska?

Vždyť láska není a nemůže být pouhou horkostí hladově se dotýkajících těl a dravou vlhkostí polibků. Je i splynutím dvou duší, bezpečím vzájemné blízkosti i hřejivým porozuměním a nikterak tím neztrácí na své síle ani na opravdovosti.

Jenomže jak se loučit s někým, kdo je vám tak velmi blízký? Co si říct, když je to možná naposledy?

„Nejradši bych jel s tebou,“ vymáčkne ze sebe ušatý muž tenounkým hláskem.

Marcus se smutně pousměje. Neřekne, že Flávus by ubohého advokáta nejspíš zabil, až by si všiml jeho špatně skrývaných citů. Ani jemu není lehko, ale na rozdíl od těch, kteří zůstávají, má před sebou naději. Naději, která ho do vzdálené provincie ponese na křídlech orlů. Proto řekne zdánlivě bezstarostným tónem: „Co by si bez tebe počali massilijští chudí, Quinte? Kdo by se jich zastal, když ty tu nebudeš? A co Nix a Rút? Vždyť by se bez tebe utrápily. Ne, ne, příteli. Lepší bude, když na mě počkáš tady. Až se vrátím.“

„A opravdu se vrátíš?“ vzlykne Nix, tisknoucí se k advokátově boku.

„Opravdu. Slibuju! A ty se zatím dobře uč, ať je z tebe vzdělaná žena.“

„To udělám. Já chci bejt advokátka jako strejda, víš?“

Oba muži si mezi sebou vymění shovívavý pohled. Ani jeden nemá srdce zkazit naivnímu dítěti nereálné představy o budoucnosti. Vysvětlit mu, že spíš bude koza zpívat, než aby žena zastávala v římské říši nějakou veřejnou funkci.

„To určitě budeš,“ přisvědčí s vážnou tváří Marcus.

„Dávej na sebe pozor,“ pronese tiše Quintus. „Budu se modlit za tvé bezpečí.“ A budu po tobě umírat smutkem.

„Nikdy jsem nepoznal laskavějšího člověka, než jsi ty,“ řekne vážným, skoro slavnostním tónem mladík. „Nezapomenu na tebe. Vrátím se k vám, věř mi.“

Advokát stěží skrývá dojetí. „Tak už jeď. Slunce je vysoko a tma teď přichází brzy. Kéž Bůh chrání tvoje kroky.“

Marcus se vyhoupne do sedla koně, kterého dostal od Quinta darem. Krásný hřebec má srst v kaštanově hnědé barvě Pompejanových vlasů. Marcus ho pojmenoval Arcanus, nebo-li Tajemný. Stejně mu ale říká zkráceně – Ari. Stačí lehký stisk holení a kůň se radostně rozběhne po široké, precizně dlážděné silnici. Ohon za ním vlaje jako smuteční prapor, černá hříva šlehá chlapce do obličeje. Marcus nedbá na to, že jim chodci musí s nadávkami a pohoršenými výkřiky uskakovat z cesty. Předklání se v sedle a cítí pod sebou sílu koňských svalů. Zavýskne nadšením, protože tohle, teprve tohle je skutečná svoboda.

 

Quintus ztuhle stojí před hradbami Massilie, podoben mramorové soše. Pouze jeho oči jsou živé, když vyprovázejí na cestě chlapce na hnědém koni. Ty oči výmluvně hovoří o síle bouře, zuřící v jeho nitru a měnící všechny sny a dosavadní jistoty na ruiny a prach.

Láska je trpělivá. Laskavá. Nezávidí. Nevychloubá se ani není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch. Nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoli, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Quintus si to opakuje stále dokola, jenže ani moudrá a vzletná slova jeho bolest neutiší.

„Strýčku?“

Advokát shlédne na děvčátko, které mu po celý čas křečovitě tiskne dlaň ve své, tak dojemně drobné ruce.

„Nebuď smutnej, strejdo. Máš přece mě,“ šeptá Nix přes vodopád slzí.

„Já vím, že mám.“ Advokát k ní přidřepne a sevře ji v konejšivém objetí. Přes její ramínko, otřásající se vzlyky, opět zalétne očima k silnici. Kůň i jezdec jsou už dávno pryč. „On se vrátí. Vrátí se, přeci nám to slíbil!“ A i kdyby ne, mám mu být za co vděčný. Dal mi tebe a pomohl mi v sobě nalézt jeden velmi vzácný cit. Nikdy na něj nezapomenu. Kéž ti Bůh dopřeje štěstí, Marcu.