O Flávovi by se toho jistě dalo říct mnoho, jenom ne to, že by byl útlocitným mužem. Jeho ochrana na cestě do Germánie proto není zadarmo. Rozumí se samo sebou, že ho Cinis každý večer v provizorním tábořišti náležitě uspokojí. A tím rozhodně není myšleno jen upečení zajíce nebo koroptve, které gladiátor s trochou štěstí uloví. Ačkoli je děvče upachtěné a hubené nohy ji ke konci dne sotva nesou, musí se ještě věnovat potěšení svého průvodce.

Germán se nezdá být dlouhým pochodem nijak unaven. Naopak. Námaha mu vyloženě svědčí. Jeho trénované tělo je ve svém živlu. Ještě než ulehne ke spánku, svalí zpola spící Cinis pod sebe a činí se s vytrvalostí chovného býka. Sotva do ní vypustí semeno, odvalí se na bok a jeho spánek doprovází hlasité chrápání.

Cinis si nestěžuje. Stejně by ji nikdo neposlouchal. Krom toho ji život na ulici i v hospodě už dávno naučil, že vždycky bývá něco za něco. Vždyť mohla dopadnout mnohem hůř. Takhle po ní rajtuje jenom jeden chlap a toho má navíc ráda. Navzdory tomu, že se vůči ní nechová zrovna zamilovaně. Ale až se narodí dítě, všechno se určitě změní. On se změní. Cinis tomu pevně věří. Láskyplně si pohladí břicho. Zatím je jenom mírně vypouklé. Děvče je hubené jako lunt a dlouhá cesta mu na kondici nijak nepřidá. Sotva kdo by poznal, že je těhotná.

Nebýt ovšem těch nepříjemných příznaků. Ráno co ráno tráví Cinis v předklonu mimo tábořiště a úporně zvrací. Germán sedává zády k ní a lhostejně žvýká studené zbytky včerejší pečínky. Ženské záležitosti. Žádný z bojovníků jeho kmene se do nich nikdy nepletl. Přesto…

„Vypadáš jako strašidlo,“ odtuší Flávus při pohledu na dívku, lopotně klopýtající tři kroky za ním. Už z ní není o mnoho víc, než kostnaté tělíčko s lehce nafouklým břichem a očima jako kaluže kalné vody.

„Promiň,“ zamumlá nešťastná mátoha. Odbojná drzost se z Cinis vytratila kdesi během úmorné cesty. Vyčerpání značně otupilo její ostrý jazýček.

Germán si rezignovaně povzdychne. „Odpočineme si. Den nebo dva. Potřebuješ se vyspat a najíst.“

Cinis se moc snaží, aby na ní nebyla vidět obrovská úleva. „Slíbila jsem, že tě nebudu zdržovat.“

Flávus mávne rukou. „Pro jednou to snad vydržim. Přece nenechám matku svýho dítěte pojít u cesty jako prašivýho psa.“

Dívka zatají dech. Mrtvolně bledé líce jí zrůžový radostí. Vždyť on se právě přihlásil ke svému dítěti. K jejich dítěti!

 

Lízátko se nešťastně plouží Domem milostí. Třebaže se rozum zuby nehty brání, albín zase míří tam, kam ho posledních několik dní neomylně nesou závratně dlouhé, štíhlé nohy. Zastaví se na prahu pokoje. Svého pokoje. Váhá. Bojí se vstoupit, a přitom po ničem netouží víc.

„Marcu…“ Hloupý, předem ztracený pokus. Tělo v posteli, ležící na boku a schoulené v pozici plodu, se ani nepohne.

Lízátko si povzdechne. Poraženecky skloní hlavu. Bílé vlasy mu skryjí utrápenou tvář jako závoj nešťastné nevěsty. Usedne na okraj lůžka, které ještě nedávno patřilo jemu. Teď ho přenechal svému netečnému pacientovi. Kolik mě to stálo přemlouvání a proseb, aby k tomu Aureus svolil. A ty? Stejně to neoceníš, že ne? Tobě je náš svět už docela lhostejný.

Nakloní se nad ležícím chlapcem. Vypadá, jako kdyby spal. Tak klidně. Tak smířeně. Nahá hruď se mu zvedá s pokojnou pravidelností. To všechno já! To já jsem zavinil, že ses vzdal života! Nikdy jsem ti neměl lhát. Teď už to vím, ale je pozdě. Příliš pozdě. Tolik jsem chtěl, aby mě tvoje ústa aspoň jednou políbila. Z lásky. Zničil jsem tě svojí sobeckou touhou! Aureus měl pravdu. Hledám cit tam, kde pro mě žádný není. Zoufale. Směšně. Kdo by mohl milovat zrůdu, jako jsem já?!

„Jak je na tom?“ ozve se ode dveří Aureův dýchavičný hlas.

„Pořád stejně.“ Albín se ani neotočí. Proč taky? Poslední dobou jeho vztah s pánem značně ochladl. Na obou stranách.

„Ten kluk už to vzdal, Lízátko. Nemá cenu snažit se ho přivést zpátky a ty to víš.“

„On to zvládne. Zvládne to! Věř mi!“ Koho se to vlastně pokouším přesvědčit? Aurea, nebo sebe?

„Zítra ho Nuba odveze. Je mi líto, ale nehodlám čekat, až mi tady zdechne. Co bych pak dělal s jeho mrtvolou?“

Nyní už má albínovu plnou pozornost. „Tak k němu zavolej doktora! Určitě by mu dokázal pomoct!“

„Doktora?!“ Aureus na něj vyvalí prasečí očka. „To tak! Víš, co by to stálo? Kdepak, já už za toho nevděčníka nevydám ani měďák!“

„Tak kam ho chceš odvézt?!“

„Nabídnu ho Thutmosovi. Ten dokáže svojí holí probudit i mrtvého a vezme za vděk kdejakou mršinou.“

Thutmosovi?! Pro všechno na světě, jenom to ne! „To nesmíš!“ zaječí hystericky Lízátko. Vyskočí z lůžka a vypadá, že snad hodlá Marca bránit vlastním tělem.

Aureus si ho změří tvrdým pohledem. „Ale ano, smím a taky to udělám. Ztichni, otroku. Zřejmě jsi už zase zapomněl, kde je tvoje pravé místo. Poslední dobou se ti to stává až příliš často!“

 

„Nepustím tě! Já jim tě nedám!“ mumlá zoufale Lízátko, zatímco úpěnlivě tiskne ruku spícího Marca ve svých malých dlaních. Proseděl takhle celou noc. Modlil se a doufal, že se Pompejan přeci jen probere. Všechno marné.

Ráno Nuba nakráčí do pokoje s neodvratitelností přírodních katastrof. „Pusť ho, Lízátko. Je čas.“

„Prosím…“

„Nedělám to rád, ale rozkaz je rozkaz.“ Obrovitý černoch se nakloní nad Marca a přehodí si ho přes rameno, jako kdyby ani nic nevážil. Vlastně je to skoro pravda. Za těch několik dnů vyhladověl tak, že je lehký jako pápěří.

Albínovi štíhlé prsty se s naléhavostí obemknou kolem svalnaté paže černého obra. „Prosím, vyslechni mě! Víš, co ho u Thutmose čeká? Tak víš to?!“

Nuba si ho s povzdechem změří tmavýma očima. „Hele, Lízátko, mně je toho kluka taky líto. Nemysli si, že není. Jenže Aureus rozhodnul. Jsem jeho majetek stejně jako ty. Nemám právo mu vzdorovat.“

„To po tobě ani nechci,“ ztiší hermafrodit hlas do spikleneckého šepotu. „Jsou přece i jiné možnosti. Cesty bez přímého střetu.“

„Nevim, co tim myslíš, ale už teď se mi to nelíbí.“

„Odnes Marca k Diodórovi. On se o něj určitě postará. Vyléčí ho:“

Nuba se zatváří zmateně. „Myslíš toho doktora? Toho užvaněnýho Řeka?!“

„Ano, toho Řeka, který chodí Aurovi léčit srdce,“ vysvětluje Lízátko trpělivě.

„No dobře, a proč by nám zrovna von měl pomáhat?“

„Protože byl na naše kluky vždycky hodný. Jednou mi říkal, že nesouhlasí s bitím a týraním otroků, a že kdyby to bylo v jeho moci, prosadil by zákon, který by to zakazoval.“

Černoch váhá. „Dejme tomu, že k němu kluka vodnesu. Jenže Aureus bude chtít peníze, který za něj utržim. A ty mám vzít kde?“

„Vem si tohle!“ Albín mu vsype do velkých dlaní všechny tretky, jimiž ho pán domu kdy obdaroval. „Nejsou to nijak cenné kousky, ale určitě vydají na víc než na to, co bys dostal od Thutmose. Seber si je a jdi, než…“

„Velice mě mrzí, že si nevážíš mých darů, Lízátko,“ ozve se od dveří Aureův pisklavý hlas.

V obou spiklencích by se krve nedořezal.

„Ach ano, slyšel jsem všechno a velice mě rmoutí, jaké hady jsem si hřál na prsou. Ale jak chcete, miláčkové, však já už vám přitáhnu opratě! Ty, Nubo, koukej mazat s Vlkem k Thutmosovi a bozi ať tě chrání jestli zjistím, že jsi tam s ním nedorazil! Pokud jde o tebe, Lízátko moje rozmilé… hm, mám dojem, že je načase poslat tě taky trochu pracovat. Mezi zákazníky. Uvidíme, jestli ti to aspoň trochu vylepší chování!“

 

Massilijské přístaviště. Páchne rybami, hnijícími odpadky a močí. Tou nejvíc. Čpavý puch vzlíná ze všech uliček. Není radno do nich zabloudit v noci a sám. Ostatně za dne to v nich není o mnoho bezpečnější. V temnotě křivolakých zákoutí nečekají jenom hladové krysy. Stačí chvilka nepozornosti a člověk schytá nůž mezi žebra jen proto, aby jeho měšec mohl rychle změnit majitele.

Nuba tlačí dvoukolák zakrytý plachtou. Námahu i nepohodlí snáší se stoickým klidem řeckého filosofa. Přesto na okamžik zaváhá, když míjí hospodu „U Eponina bělouše“. Mají tam dobré víno a paní hostinská je víc než přítulná. Hlavně od té doby, kdy vypakovala z hospody i ze své postele obra Hercula. Drby o tom, že ten nevděčný Germán utekl i s její schovankou, bavily jeden čas celé město. Ale to už je pryč a běh věcí se „U Eponina bělouše“ vrátil do starých, dobrých kolejí.

Nuba zažene mlsnou slinu. Aureus by řádil, kdyby se někde zdržel. Pán domu je poslední dobou nevrlý jako hladový vepř a hlavní příčina jeho špatné nálady leží na dvoukoláku pod špinavou plachtou.

Nuba poodhrne hadr zakrývající náklad, s nímž se dře přes celé město. Zamyšleně pozoruje Marcovu, v mdlobách uvolněnou, tvář. „Nelíbí se mi kam tě vezu, kluku. Ani trochu se mi to nelíbí. Než tě předhodit tomu parchantovi Thutmosovi, radši bych ti zlomil vaz. Rychle a bezbolestně. Bylo by to milosrdnější.“

Okamžik nad tou možností skutečně přemýšlí. Velké ruce ho zrovna svrbý ukončit Marcovo trápení.

Jaké je však jeho překvapení, když domněle umírající náklad nečekaně ožije! Chlapec otevře oči. Vyskočí z káry na druhou stranu od zkoprnělého černocha. Jako zajíc kličkuje pryč. Sice na trochu nejistých nohou, ale útěk to je.

„A do prdele!“ zakleje Nuba. Nechá dvoukolák dvoukolákem a rozběhne se za mizejícím Pompejanem.

Marcus utíká jako o život. Ne, on skutečně o život běží a není to vůbec lehké. Přestože mdloby jen předstíral, je několikadením hladověním zesláblý. Nohy má jako z vosku. Pouze nezlomná vůle být zase na svobodě, s Flávem, ho v tuto chvíli žene dál. O tohle mi přece po celou dobu mého předstírání šlo! Aby mě Aureus poslal z domu. Teď to nesmím vzdát!

Ne, zprvu svou slabost opravdu nehrál. Když ztratil i poslední naději, když advokát Quintus Valerius zbaběle utekl a nechal ho v nevěstinci napospas všem těm odporným mužům, skutečně se rozhodl zemřít. Vzdal to. Jenže pak vyslechl Aureův rozhovor s Lízátkem. Najednou se objevila nová, nečekaná možnost. Šance k útěku. Pokud ho totiž pošlou z domu, mohl by se znovu pokousit uprchnout. Je ovšem jasné, že k tomu si potřeboval uchovat alespoň trochu síly. Proto vždy v časném dopoledni, kdy celý nevěstinec tvrdě spal vyčerpán těžkou prací, se Pompejan vyplížil z pokoje a kradl zbytky jídla v přijímacím salónu. Po nočních hostinách utápěných v nadměrném množství vína ho tam leželo víc než dost. Kdo by se staral, kam zmizelo pár drobtů? Přesto to bývaly nebezpečné výpravy a nemohl si je dovolit příliš často. Už proto ne, aby zůstal hubený a tím pádem věrohodný ve svém předstírání. Hlavní bylo, že se mu tím podařilo uchovat si aspoň trochu energie. I tak se teď bojím, abych těsně před cílem neomdlel!

Neomdlí. Dostihne ho totiž Nuba. Už zase. V běhu ho srazí úderem pěstí. Marcus skončí na zemi. Tvrdě ji políbí. Chutná hořce, stejně jako jeho prohra.

„Kluku pitomá!“ zlobí se černoch, sotva znovu popadne dech. „Musíš mě pokaždý takhle prohánět?!“

Marcus leží a krvácí z nosu. Z očí se mu jako slaná povodeň řinou slzy. Promarnil jsem svoji jedinou šanci! Zklamal jsem. Už zase! Můžeš mi to odpustit, milovaný?

Nuba ho vytáhne na roztřesené nohy. Za neustálého klení ho vleče zpátky k dvoukoláku, který… tam není. To se ostatně dalo čekat. V téhle čtvrti by musela být opuštěná věc přilepená k zemi, aby si ji někdo z místních okamžitě nepřivlastnil. „Zatracený kradáci! Aureus se posere! A to všechno kvůli tobě, pitomče!“ Nuba s nešťastným hochem třese, jako by byl neposlušné štěně. „Tak tys to na nás celou dobu jenom hrál, jo? Že umíráš… no, moc sis teda nepomoh. Tam, kam tě vedu, to bude horší než ležet pod drnem!“

Z hospody „U Eponina bělouše“ vyjde prsatá zrzka. Opírá se širokým bokem o zárubeň dveří a mračí se jako jedna z mýtických Fúrií. „Co tady řvete jak mrouskavý kocouři?! Zrovna jsem chtěla jít do pelechu. Copak si tady upracovaná ženská ani nemůže na chvíli vodpočinout?!“

Nuba jí sjede mlsným pohledem. „Nezlob se tolik, krasavice. Ztratil se mi dvoukolák, zrovinka před tvejma dveřma. Nevíš vo tom něco?“

„Jako jestli jsem ti ho nevzala?!“ rozčertí se ženská. „Tvrdíš snad, že hostinská Marah krade?!“

„To bych si nikdy nedovolil, krasavice. Spíš mě napadlo, jestli si přitom někoho nezahlídla.“

„To 'si uhod, nezahlídla! Mám dost svejch starostí. Hele, je mi líto, že tě vokradli. Dokud tady zvostával můj Hercules, nikdo by si nic takovýho nedovolil! Ale teď… darmo mluvit. Stejně to byl chlap mizerná a nedoved si vážit dobrýho bydla!“

Nuba si odevzdaně povzdechne. Nezbývá mu, než se se ztrátou dvoukoláku smířit. Zavadí pohledem o nešťastného Marca. Něco ho napadne. „Říkáš, že seš sama? To by se ti hodil pomocník, ne?“ Během řeči se nešikovně snaží utřít chlapci krev, crčící mu z nosu. Rozmaže mu ji po celém obličeji. „Jeho bys nechtěla? Je šikovnej. Ledacos zastane.“

„Potřebuju pořádnýho chlapa,“ ušklíbne se hostinská, „ne holobrádka, co mu ještě teče mlíko po bradě. Ale ty by ses mi docela líbil, siláku. Nechceš ke mně do služby? Nebyl bys škodnej. Osamělá ženská se umí lecjak odvděčit.“

„Já už svýho pána mám, krasavice. Aureus by se vo mě nerad dělil. Ale tenhle kluk…“

„Táhni ke všem démonům i s tim nedochůdčetem!“ Dveře hospody se s prásknutím zabouchnou.

„Taky ses moh' tvářit milejc!“ vyčte černoch Marcovi. „Chtěl 'sem ti pomoct, ale když vo to nestojíš… jde se k Thutmosovi!“

Nesourodá dvojice kráčí dál, až do nejodpornějších hlubin bažiny, jíž je bezesporu massilijské přístaviště. Zastaví se před prapodivnou stavbou, jakoby náhodně poslepovanou z nesourodých kusů. Thutmosův podnik. Nejšpinavější, nejodpornější bordel široko daleko. Najdeš tam kluky i holky, třebaže všichni dohromady svou zchátralostí spíš připomínají nebožtíky, čerstvě vytažené z hrobů.

Nuba si odplivne a prudce zabuší na dveře bordelu. Tak trochu to vypadá, jako by se tím rámusem pokoušel zaplašit dotírající výčitky svědomí. Je ráno. Nevěstinec má ještě zavřeno. Lépe řečeno z něj právě před chvílí vykopli poslední opilce. Stářím a neurvalým chováním poznamenané dveře se pomalu a jaksi neochotně otevřou. Vykoukne z nich rozcuchaný, špinavý kluk. Vypadá unaveně. Nejspíš měl náročnou noc.

„Máme zavřeno. Přijď pozdějc,“ zavrčí ne zrovna úslužně. Pak si ještě jednou prohlédne Nubův impozantní vzhled. Jeho celkem slušné šaty. „Nebo jestli chceš,“ dodá o poznání mileji, „obsloužim tě tady v uličce. Toho tvýho kluka klidně taky. V tudle dobu je tady klid, nikdo nás nebude rušit. Jsem v tom moc dobrej, uvidíš.“

Černoch si znechuceně odplivne. „Koukej mazat za svym pánem, špindíro! Mám pro něj vobchod. A hni sebou nebo Thutmosovi řeknu, že si smlouváš kšefty za jeho zády!“

Kluk je rázem ten tam.

Marcus zdvihne k Nubovi zoufalý, prosebný pohled raněné laně. „Pusť mě. Nikdo se nedozví, že…“

„Do prdele, kluku, kdyby to záleželo na mně, nikdy tě k tomu parchantovi nedám! Jenže Aureus bude vyžadovat svoje peníze. Každej zatracenej měďák. Jak bych mu vysvětlil, že je nemám? Už s tim dvoukolákem bude pořádnej průser!“

O mrknutí oka později už stojí mezi dveřmi majitel podniku. Je to vyzáblý padesátník. Egypťan. Přes lysou hlavu má pracně ulízaných několik zbývajících pramenů mastných, černých vlasů. „Kdo to sem zase… á, to seš ty, Aureův věrnej pes.“ Thutmosovu supí tvář protne falešný úsměv. „Co ten malej šupák? Nechtěl si s tebou náhodou vydělat bokem?“

„Nevim, vo čem mluvíš,“ zapře Nuba špindírkovu nelákavou nabídku. Dobře ví, jak krutě Egypťan trestá neposlušnost svých otroků. „Mám pro tebe zajímavý zboží.“

Thutmos sjede Marca zvídavým pohledem krutých očí. „Ale, ale, že by další otrůček, co jeho urozenosti Aureovi už nevyhovuje? A cože s nim jdeš ke mně? Většinou přece ty svoje holoubky nabízí jinde.“

„Vo to se nestarej! Jestli ho nechceš, prodám ho jinde.“

„Počkej přece, ne tak zhurta. Snad mám právo si zboží nejdřív prohlídnout, ne? Pěknej je, to zasejc jo, ale proč je tak děsně hubenej? 'Dyť chrastí kostma. To už je Aureus tak rozežranej, že nezbude ani na jeho otroky?“

Hlavně, že ty svoje otroky vykrmuješ pečení, myslí si dotčeně Nuba, protože ať je jeho majitel jaký chce, před ním ho nikdo urážet nesmí. „Takže ho nechceš,“ oddechne si a postrčí hocha k odchodu.

Egypťan jim křepce zastoupí cestu. „Nic takovýho 'sem neřek. Neni špatnej. A co jako umí? No, chlapečku?“ obrátí se dychtivě na Marca. „Dokážeš vzít ptáka pěkně hluboko do pusy? A co dva čuráky do dírky? Zvládneš je?“

Na skobovitém nose mu přistane krvavý plivanec. „Ty…“ rozpřáhne se.

Nuba mu zadrží ruku. „Ještě jsi nekoupil! Nemáš právo ho trestat!“

Rozmrzelý Thutmos si utře potřísněnou tvář hřbetem ruky. „Kolik za něj Aureus chce?“

Nuba schválně zdvojnásobí cenu. Doufá, že tím Egypťana odradí. I tak je to samozřejmě směšný obnos za otroka Marcova typu, ale Aureus přeci myslel, že prodává živou mrtvolu, dobrou leda tak pro pobavení jistého druhu zvrhlíků.

„Tolik?“ Mužík si nerozhodně mne bradu se špatně oholenými štětinami vousů. Je zvyklý kupovat mnohem levněji. Ostatně podle toho také jeho stádečko vypadá.

„Nechceš?“ pokrčí rameny černoch. „Tak nech bejt. Já ti ho nenutim.“

„Počkej! No dobře, tady máš, ty vydřiduchu!“ Mince neochotně putují z Thutmosova měšce na Afričanovu mozolnatou dlaň. Nuba vypadá zaskočeně. Nečekal, že bude Egypťan přeci jen souhlasit. Nenápadně povolí prsty, jimiž svírá otrokovu paži.

Marcus víc nepotřebuje. Neváhá ani okamžik a rozběhne se. Zvládne celé dva kroky. Pak ho přes holeně švihne Thutmosova hůl. Nečekaně silně. Chlapec vykřikne bolestí. Nohy se pod ním podlomí. Klesne na zem. Na tělo mu dopadají další rány. Schoulí se do klubíčka a chrání si hlavu.

„Co čumíš?!“ křikne Egypťan na ohromeného Nubu. „Seber si peníze a táhni za svým nenažraným pánem! Kluk už je můj. Sám ho naučím slušnýmu chování. Nejsem takovej změkčilej sráč, jako Aureus!“

„Ne, ty seš ještě mnohem větší sráč, co smrdí jako hovno starýho capa!“ Afričan se znechuceně odvrátí a zamíří zpátky k hospodě „U Eponina bělouše“. Mince, které získal navíc, hodlá propít. Snad mu to pomůže vymazat ze vzpomínek obraz chlapce, naříkajícího pod dopadající holí.

 

Advokát Quintus Valerius je od svého posledního setkání s Marcem jako hromádka neštěstí. Nic na světě ho nedokáže rozveselit. Nepomáhají modlitby ani básně, zanedbává dokonce svoje případy. Pokud si dřív vyčítal svoji zbabělost, pak teď se proklíná dvojnásob.

Stará Rút stojí ve dveřích pracovny a sama neviděna, sleduje každé Quintovo hnutí. Znám tě vod tý chvíle, kdy jsi přišel na svět, můj milovanej, roztržitej chlapečku. To já ti přestřihla pupeční šňůru. Já tě první držela v náručí, ještě mokrýho a tak tichýho, až jsme se všichni báli, jestli seš vůbec živej. Znám tě líp, než se kdy budeš znát ty sám. Vím o tvejch bolestech i skrytejch obavách. Tuším, co si sám nechceš přiznat. Bolí mě přihlížet tvýmu trápení, můj maličkej…

„Rút, já tě vidím,“ povzdechne si odevzdaně advokát.

„To se teda divim. Poslední dobou mi totiž připadáš jako ve snách!“ mračí se žena. Pomalu se všourá dovnitř. Bolest kloubů se teď zhoršila k nevydržení a žádný z lékařů, které k ní pán domu povolal, jí s tím nedokázal pomoct. Na stáří prý není lék. Rút se bez pozvání posadí do židle naproti té Quintově. „Tak mluv.“

„Nevím o čem.“

„Nesnaž se mi lhát. Víš dobře, že ti to nejde. Už celou věčnost kolem tebe všichni chodíme po špičkách, ale stejně je to k ničemu. Nemyslíš, že už je čas se svěřit?“

„Svěřil jsem se Bohu.“

„A pomohlo to?“

Advokát se sklopenýma očima zavrtí hlavou.

Rút k němu přes stůl natáhne upracovanou, vrásčitou ruku a pohladí ho po odhaleném předloktí. „Někdy jenom modlitby nestačí. Věř lidem. Důvěřuj mě. Řekni mi, co tě trápí. Jsem stará ženská a ledacos už jsem zažila. Třeba ti dokážu poradit.“

Quintus se stydí. Moc se stydí. „Když já nevím…“

„Ale já vim!“ pronese bývalá otrokyně nečekaně rázně. „Mluv!“

A advokát opravdu mluví. Snad je to tím, že vyrůstal obklopený dominantními ženami a jednu takovou si dokonce vzal za manželku, takže pro něj není nic přirozenější, než prostě poslechnout. Nebo podvědomě tuší, že sdílená bolest bývá poloviční bolestí? S tváří rudou jako vlčí máky vypráví o chlapci s očima laně, který ho na ulici tak zoufale prosil o pomoc. O své cestě do doupěte hříchu i o tom, jak neslavně jeho výprava dopadla. Jedno však nepoví – zamlčí pocity, které v něm krásný chlapec nechtěně vyvolává.

Jak bych o nich mohl mluvit s někým jiným, když jim ani sám dost dobře nerozumím? Jsem z nich zmatený a k smrti vyděšený. Až dosud jsem myslel, že se znám, ale byla to lež. Celý svůj život jsem žil ve lži. Pane můj, dokážeš mi odpustit? A dokážu si odpustit já sám?

Rút mlčí a přemýšlí. Nespouští z advokáta oči a tuší za šeptanými slovy i to, co ze studu nebylo vysloveno. Jak by dítě mohlo lhát své matce? A Rút Quintovou matkou bezesporu je, třebaže ho sama neporodila. „Aureus je hodně nebezpečnej, chlapče. Je to jedovatej had kterej uštkne, když to nejmíň čekáš.“

Advokát si nešťastně povzdechne. „To já přeci vím. Je mi jasné, že by bylo bezpečnější nechat Marca být, ale…“

„Ale nemůžeš.“

Quintus se zoufalým výrazem tonoucího zavrtí hlavou.

„Tak s tim něco udělej a neseď tady, jako bys už prohrál!“

„Jenže co mám podle tebe udělat? V sázce je příliš mnoho!“

Rút svraští šedivé obočí. „Jak to myslíš?“

„Sama jsi říkala, jak je Aureus nebezpečný. O to víc když zjistil, že náležím k následovníkům Mesiáše. Tady už nejde jenom o mě. Mohl bych ohrozit spoustu nevinných lidí!“

Žena tiše zadrmolý několik slov v rodné aramejštině. Quintus ani na okamžik nepochybuje, že jde o spršku jadrných nadávek. „Řekni mi, je nějaká šance uspět s případem toho kluka u soudu?“

Advokát nemusí nad odpovědí dlouho váhat. Už o tom přemýšlel mnohokrát. „Asi ano. Právo pohlíží na únos a zotročení římského občana dost přísně. Jenže je tady jeden problém – Marcus tvrdí, že pochází z Pompejí. To je právě to město, které před nedávnem zničil výbuch Vesuvu. Pamatuješ? Říkal jsem ti o tom.“

Rút přisvědčí. Samozřejmě, že si to pamatuje. Mezi služebníky Páně se zpráva o katastrofě roznesla rychlostí ohně. Někteří považovali města zničená běsnící horou za trest podobný tomu, jaký byl vykonán na Sodomě a Gomoře. Ty přece také doplatily na svůj hříšný život. Za duše zemřelých se však poctivě modlili všichni.

„Právě Pompeje jsou ta největší potíž,“ pokračuje ve svém výkladu advokát. „Kdyby šlo o kterékoli jiné město… jenže v okolí Vesuvu teď panuje hrozný zmatek. Císař Titus sotva zvládá chránit opuštěné domy před rabováním. Lupiči nejsou líní prokopat se vrstvami kamení a popela do polozhroucených obydlí a kradou, co jim přijde pod ruku. Přitom ještě zhoršují už tak dost velké škody. Ještě větším problémem však je, že se přeživší obyvatelé rozprchli po okolí a dokumenty i úřední listiny jsou nenávratně ztracené. Bude nesmírně obtížné ověřit v takové situaci Marcovu totožnost.“

„Chápu. Takže co budeš dělat? Protože ty s tim přece musíš něco udělat, jinak si to nikdy neodpustíš. Na to tě znám až moc dobře.“

„Přemýšlel jsem, že… snad bych ho mohl vykoupit.“

Rút na něm spočine dlouhým, zpytavým pohledem. Ty o toho kloučka opravdu hodně stojíš, co? Zvláštní, takovýho tě neznám. Jako by se do tebe po letech zase vracel život. Ten, kterej jsi vzdal, když Tertulla odvedla děti…

„Kup ho!“

Advokát na ženu pohlédne s rodící se nadějí v modrých očích. „Myslíš, že bych měl?“

„Ty musíš! Dej za něj cokoli, ale přiveď ho sem!“ Snad nás ten dobrej skutek všechny spasí a přinese do tohodle smutnýho domu aspoň trochu radosti.

 


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 7
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Vara
Vara

Vara dohlíží na povídkovou sekci. Stejně jako Apollymi čte všechno, a proto má neskutečný přehled o tom jak a co …

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.