Neporazitelný šampión Pompejí se opírá o zábradlí na zádi lodi a… zvrací. Celá snídaně, stejně jako včerejší oběd a večeře, letí do zpěněných vln jako dáreček rybám.

„Už je ti lépe?“ táže se starostlivě Marcus, toho dne už asi po páté.

„Ten špinavej kuchař se nás nejspíš snaží votrávit!“ nadává Flávus, sotva popadne dech. „Ať mu za to Thor rozmlátí kladivem ty jeho špinavý kolena!“

Germán se zlobí. Kope kolem sebe jako jankovitý mezek. Nesnáší pocit vlastní slabosti. Uráží ho to a dráždí k zešílení. Nejsem přece žádná ufňukaná dámička, tak proč mám pocit, že každou chvíli vomdlim?! Štěně je zdravý jako řípa a já?! Do prdele se všema loděma! Do prdele s celym mořem!

„Pojď si sednout, než se mi tady složíš,“ přemlouvá Marcus svého tvrdohlavého pacienta. Jemu samotnému plavba nic nedělá. Dokonce si ji užívá. Těžko uvěřit, že právě silný gladiátor pohupování vln tak špatně snáší. Trpí od chvíle, kdy se dostali na otevřené moře. Ve tváři je zelenější než nezralá oliva a slaboučký je jako kotě. Snad i Marcus by ho nyní přepral.

„Zvládnu to sám!“ zavrčí Germán jako vzteklý pes. Vytrhne se z chlapcova objetí a vzápětí se málem skácí k zemi. Ať chce nebo ne, jinak než s Marcovou pomocí se k lůžku nedostane.

Společně se dopotácí k dekám, rozloženým vedle přístřešku pro kormidelníka. Je tam závětří a po většinu dne i vítaný stín. Slunce na moři dokáže člověka spálit tak, že se mu kůže svlékne jako hadovi.

Gladiátor se s bolestným zasténáním svalí na bok. Vítá krátkou chvíli odpočinku, než ho houpání lodi po vlnách opět přiměje zlomit se přes zábradlí.

„Víš, docela se mi zamlouvá, mít tě takhle bezmocného,“ zavrní mu do ucha chlapec, přitisknutý ke gladiátorovým širokým zádům. „Vždycky jsi to ty, kdo mě chrání a vede. Teď se o tebe konečně můžu postarat já.“

„No jo,“ zavrčí Flávus, který rozhodně nesdílí milencovo nadšení.

„Už je to lepší?“ Marcova malá dlaň hladí Germána po strništi kraťoučkých vlasů. Obyčejné, skoro mateřské gesto. Zvláštní, kolik pocitů dokáže v tvrdém bojovníkovi probudit. Flávus se zachumlá do přikrývky. Nemůže připustit, aby hoch zahlédl výraz jeho tváře. Takové ponížení by nepřežil. Za to za všechno může ta blbá mořská nemoc! Voslabila mě! Udělala ze mě babu!

„Spi,“ zašeptá konejšivě Marcus. „Dám na tebe pozor.“

 

Marcus sedí na palubě a pozoruje hvězdy. Jsou jako zlaté květy, rozeseté po nekonečné temnotě nebe. Germán konečně usnul, vyčerpaný úporným zvracením. Je děsivé pozorovat, jak moc zhubl a zeslábl. Jestli to takhle půjde dál, snad se ani konce cesty nedožije.

Ne, nesmím myslet na takové hrozné věci! Všechno dobře dopadne! Flávus se vrátí domů ke své rodině a já… co bude se mnou v neznámé zemi? Mezi nepřátelskými lidmi? A záleží na tom vůbec? Hlavně, když on bude konečně šťastný.

Marcus si po dlouhém sezení potřebuje protáhnout nohy. Tiše vstane, aby nevzbudil svého pacienta. Na lodi není mnoho míst, kde by se člověk mohl procházet. Téměř celý prostor zabírá zboží, určené k prodeji v provinciích. Jako tučná drůbež tu dřepí břichaté amfory s vínem i s olejem, pevně svázané dohromady, aby je nesfoukla první bouře.

Marcus musí kráčet po vyvýšeném stupínku, táhnoucím se podél boční stěny lodi. Tam v případě bezvětří usedají veslaři a pohánějí plavidlo silou svých svalů. Nyní vane čerství vítr a napíná obě plachty, čtvercovou i trojúhelníkovou, k prasknutí. Chlapec dojde až na příď a opře se o dřevěné zábradlí. Jednonohá kráska, jejíž pestře pomalované tělo působením mořské vody značně vybledlo, se pohupuje dole pod ním. Kloun krájí vlny hladce jako nůž máslo.

Marcus zhluboka nasaje čerstvý vzduch. Voní solí a dálkami. Nebýt výbuchu Vesuvu, nejspíš bych nikdy nevystrčil nos z Pompejí. Dál bych se ukrýval před světem a hlavně před otcem ve svém pokoji, četl básně a snil o velké lásce. To strašné neštěstí mi nadobro změnilo život. K lepšímu? K horšímu? Těžko soudit. Bohové s námi hrají podivné hry.

Blízko něj se baví několik námořníků hrou v kostky. Nadávají a smějí se, vzývají bohy a hned je zase zatracují podle toho, jaká padají na kostěných krychličkách čísla. Marcus s sebou polekaně trhne, když mu rameno obtíží čísi drsná dlaň.

„Nechceš si k nám přisednout, mladej,“ osloví ho kdosi, jehož dech silně páchne levným vínem.

Marcus ho pozná po hlase, ani se nemusí otáčet. Je to Sica, pořímštěný Hispánec s dohněda osmahlou kůží a šlachovitým tělem.

„Děkuju za pozvání, ale chci být chvilku sám. Nezlob se.“

„Ale no tak, kluku, ten velkej Germán je ti teď k ničemu. Musíš se nudit.“ Sica není ošklivý. Má jiskrné, tmavé oči a v širokém úsměvu mu svítí zdravé, bílé zuby. Problém je, že je neskutečně dotěrný. Vrhá na Marca žádostivé pohledy od chvíle, kdy se nalodil.

„Promiň, ale opravdu nemám zájem,“ pronese chlapec tiše a marně se snaží, aby se mu nechvěl hlas.

Bohužel, námořník se nehodlá vzdát tak snadno. Přitiskne se na mladé, útlé tělo, aby mu dal pocítit míru svého vzrušení. „Bude se ti to se mnou líbit, uvidíš,“ šeptá vemlouvavě. „Umim bejt něžnej a dobře vim kam šáhnout, aby sis to užil i ty.“

Marcus ztuhne, když mu horké dlaně vklouznou pod tuniku. Jestli to uvidí Flávus! Co si o mně pomyslí?! Zoufale se snaží ty nenechavé ruce odstrčit. Sica mu s pobaveným smíchem vzdoruje.

Oba je zmrazí Germánův ledový rozkaz: „Dej z něho ty špinavý pracky pryč! Hned!“

Přistižení se jako na povel obrátí. Ztichnou i hráči v kostky a se zájmem je pozorují. Gladiátor stojí na tři kroky od nich a tváří se jako bůh pomsty. Hrozivý dojem kazí jen to, že se musí přidržovat zábradlí, aby se pod ním nepodlomila kolena. Kulaté oko měsíce činí jeho obličej ještě bělejší.

„Řek' jsem ti, abys ho pustil!“

„Proč?“ vysmívá se mu Sica, s rukama pořád pod Marcovou tunikou. „Třeba se mu to líbí. Kdybys vobčas místo blití tudle svoji kurvičku vojel, nekroutila by zadkem před jinejma.“

Germán ztuhne. Tělo se mu napne jako šelmě před skokem. Mohutné svaly zřetelně vystupují pod zpocenou kůží.

„Já nic takového nedělal, věř mi!“ vyhrkne zděšený Marcus.

Je to však jiný hlas, který zabrání boji. Ze stínů vystoupí kapitán. „Sico! Čemu jsi nerozumněl na rozkazu, držet svýho ptáka pod tunikou?!“

Tentokrát pobledne snědý námořník. „Já… nic 'sem tim nemyslel! Byla to jenom taková legrace!“

„Tak legrace, jo?“ Kapitán si založí svalnaté paže na hrudi. „Uvidíme, jak moc směšný ti bude připadat, až ti záda volízne bič!“

„To přece… kapitáne…“ Mrtvolně bledý Sica vrhá prosebné pohledy po ostatních námořnících. Obrátí se dokonce i na Marca, jako kdyby od něj čekal zastání.

„Znal jsi trest a stejně jsi porušil můj zákaz! Ráno budeš zbičovanej! Chlapi, přivažte ho ke stěžni, ať ho ještě nenapadne nějaká blbost!“

Rozkaz je okamžitě vykonán. Nikdo nedbá vězňových proseb, ani jadrného klení. Sica je provazem připoután čelem ke štěžni tak, aby ho rukama objímal jako milenku. Nebo milence? Když nepřestane nadávat, zacpe mu kapitán nevymáchanou pusu kusem špinavého hadru. Umlčený Hispánec koulí očima. Nejvíc nenávistných pohledů směřuje k Marcovi, jako by právě on mohl za jeho neštěstí.

Chlapec se s úlevou vrhne ke gladiátorovi a přitom nepřestává Kilikijci děkovat za záchranu.

„To je přece samozřejmost. Jste na mojí lodi a nikdo vás nesmí obtěžovat. Přesto by bylo lepší, kdybyste zůstali na zádi. Chlapi 'sou už dlouho bez ženskejch a není dobrý je zbytečně dráždit.“

Marcus horlivě přikyvuje. Co se jeho týká, z bezpečí kormidelníkova přístřešku už ho po čas plavby nikdo nedostane. Větší problém má teď s Flávem. Když ho chce podepřít, gladiátor se mu vytrhne a s hrdě vztyčenou hlavou se sám potácí k lůžku.

Jak z toho ven? Jak si usmířit rozhněvaného boha? Jakou oběť mu nabídnout? Marcus jde těsně vedle Germána, aby ho zachytil, když bude třeba. Přitom si v hlavě horečně sumíruje, jak ho přesvědčit o své nevině. Moc dobře ví, jak dokáže být jeho milý žárlivý. Vlastně se mu to líbí. Jak by ho mohlo netěšit, že na něj žárlí tak úžasný chlap? Jenže občas to prostě komplikuje život. Jako zrovna teď. Kdybychom byli sami, věděl bych o zaručeném způsobu, jak si Fláva znovu získat. Jenže tady jsme na lodi plné nadržených mužských. Copak můžu… ale proč bych vlastně nemohl?

Počká, až se jeho milý zmoženě svalí na deku. Gladiátor leží příhodně otočený zády k posádce. Chlapec ho opatrovnicky přikryje vlastní houní. Posadí se vedle něj a… ruka mu jako hbitý pstruh vklouzne do mužova klína.

„Co děláš?“ zavrčí podrážděně Flávus. „Chceš si mě udobřit?!“

„Nemám proč si tě udobřovat. Nic jsem neprovedl. Jenom tě chci potěšit, nic víc.“

„Nejvíc mě potěšíš, když se přestaneš nakrucovat před cizejma chlapama!“

„Nic takového jsem nedělal! Víš dobře, že chci jenom tebe. Co ještě musím udělat, abych tě přesvědčil?!“

Gladiátor popadne chlapcovu ruku ve svém klíně a silně ji stiskne. „Zabil bych každýho, kdo by se tě dotknul!“

„Se Sicou ti to možná vyjde. Jestli to bičování přeženou…“

Další podezíravý pohled. „Snad ho nelituješ?!“

Co mám říct? Pravdu ne, protože já ho opravdu trochu lituju. Byl opilý a neudělal nic víc, než že mě sváděl. To přece není hrdelní zločin. Jenže tohle vysvětlení by Fláva asi nepotěšilo. „Ne, nelituju ho. Neposlechl kapitána. Trest si zaslouží.“

„Bejt to na mně, tak mu uříznu ptáka i s koulema a nacpu mu ho do tý zubatý huby!“ zuří Germán. Přesto se zdá, že ho chlapcova odpověď uklidnila. Nyní nastal čas na jiné radosti. Uvolní drtivý stisk Marcovy ruky a položí ji na svůj tvrdnoucí penis. Slov netřeba. Štíhlé prsty obemknou gladiátorovu chloubu. Je zvrásněná pletenci žil, v nichž divoce tepe horká krev. Jako kdyby Marcus svíral v dlani milencovo bijící srdce. V mučivě pomalém rytmu přetahuje předkožku přes rudou hlavu žaludu. Je vlhký vzrušením. Druhá chlapcova ruka zamíří k varlatům. Jsou těžká, sotva se vejdou do dlaně. Germán má zuby zaťaté a obočí svraštěné, jako kdyby ho ještě neopustila zuřivost. Příliš dlouho už se nemilovali. Hrubě si chlapce přitáhne do polibku. Ochutnává ty plné, smyslné rty. Se silou a naléhavostí dobyvatele mezi ně vnikne jazykem. Marcus ho přivítá s ochotnou poddajností. Kdyby měl gladiátor víc sil… kdyby nebyla posádka lodi tak zatraceně blízko… Flávus frustrovaně zavyje a vyjde bedry vstříc laskající ruce. Netrvá to dlouho a tělo mu zachvátí křeče vyvrcholení. To ho vyčerpá docela. Hlava mu klesne na nepříjemně se pohupující palubu, oči se mu zavírají. Dřív než usne, přitáhne si Marca k sobě, do pevného objetí. Co kdyby ho zase napadlo vyrazit na procházku?!

 

Ráno nepřichází. Mraky těhotné deštěm líně plují po temném nebi. Slunce se neukáže. Vzduch houstne zvláštním napětím. Očekáváním. Pohledy námořníků se s obavami zdvihají k obloze.

Starému kormidelníkovi přibyly na čele další vrásky. „Přichází bouře.“

„Je to hodně zlé?“ otáže se ho stísněně Marcus, napjatě sedící vedle podřimujícího gladiátora.

„Kdoví?“ pronese pomalu kormidelník, aniž by spustil zrak z armády mraků. „Moře je nevyzpytatelný jako ženská a Poseidon nás nechal až moc dlouho v klidu. Mám strach, že si to teď bude chtít vynahradit.“

Navzdory hrozícímu nebezpečí kapitán od Sicova potrestání neustoupí. Jak by mohl? Ztratil by tvář před vlastní posádkou! Všichni muži se seskupí kolem odsouzence. Mračí se a hněvivě mumlají, ale nikdo si nedovolí nahlas protestovat. Marcus tuší, že nejhorší zloba bude adresována jemu. Nedovolí si z kormidelníkovi kajuty vystrčit nos. Zato gladiátor si něco takového, navzdory přetrvávající nevolnosti, nehodlá nechat ujít. Na kymácejících se nohou se vstyčí v celé své úctyhodné výšce, aby měl náležitý výhled. Na bledém obličeji se mu usadí potěšený úšklebek, když jeden z námořníků rozřízne tuniku na Sicových zádech a odhalí snědou kůži jeho zad.

Exekuce se ujme sám kapitán. Ve svalnaté pravici svírá spletený provaz. Kožený bič by ve vlhkém prostředí dlouho nevydržel. Provaz udělá stejně dobrou práci, navíc je vylepšený namočením v mořské vodě. To má dvě výhody – nejen, že to bude odsouzeného mnohem víc bolet, ale sůl v otevřených ranách zabrání pozdějšímu hnisání. Kapitán chce Sicu potrestat, ne ho vyřadit na celé týdny z práce, nebo ho dokonce zabít. Na moři je každý člen posádky nepostradatelný.

Dopadne první rána. Kůže zad zrudne dlouhou čárou. V rychlém sledu se k ní přidávají další a další. Kříží se. Objevují se první krůpěje krve. Kapitán má sílu a vztek. Sica, zbavený oslintaného roubíku, křičí bolestí. Schovaný Marcus si zakrývá uši. Gladiátor se široce usmívá.

Zvedne se vítr. Zprvu jen tak tiše pohvizduje v uších. Napíná plachty a cuchá dlouhé vlasy námořníků. Když zesílí, rozčeří dosud klidnou hladinu moře. Vzdouvají se vlny. Jsou obrovské. Bílá pěna na jejich hřebenech připomíná splašené spřežení boha Poseidona.

„Jo, tak todle bude hodně zlý!“ potvrdí Marcovi kormidelník. „Zažil 'sem už spoustu bouří, ale tadle se mi ani trochu nelíbí. Radim ti dobře, mladej, připoutej se k něčemu na palubě, než tě to smete z lodi!“

Na dotvrzení jeho slov se Jednonohá kráska divoce rozhoupe. Moře si s ní pohazuje jako se skořápkou z ořechu. Kapitán odhodí bič a na široce rozkročených nohách se snaží udržet rovnáhu. Flávus znovu zvrací. Žaludek už má dávno prázdný, a tak mu z koutku úst vytékají jen hořké šťávy. Marcus mu starostlivě otírá potřísněnou tvář. Brzy mu vypomůže déšť. Spustí se z nebe a spolu s větrem bičuje palubu. Tuhově černé nebe protnou první zlaté klikyháky blesků.

Marcus vleče zesláblého gladiátora do přístřešku kormidelníka. Ten kleje jako zběsilý, neboť vítr neustále mění směr a stařec netuší, kam obrátit kormidlo. Neví to ani sám kapitán, který stojí na kymácející se palubě a štěká rozkazy.

„Svinout plachty!“ překřikuje se Kilikijec se hřměním, při němž zaléhají uši.

Námořnící šplhají do ráhnoví mrštně jako opice. Je to k nevíře, ale ani jeden nezakolísá. Obě plachty jsou bezpečně skasány dřív, než je vichr stihne potrhat. Horší je tma, která zahalila celou loď do černého pláště. Vždy jen na okamžik projasní blesky dotírající temnotu. V jednom z oněch kratičkých prozření zahlédnou ti na lodi nebezpečnou blízkost pobřeží. Pobřeží zubatého ostrými špičáky skalisek, zákeřně vyčuhujícími z vody.

„Útesy na pravoboku!“ křičí kapitán a vítr mu rve slova od úst.

Kormidelník se zoufale pokouší dostat Jednonohou krásku zpátky na volné moře, jenže splašené stádo vln je žene proti pobřeží.

„Venuše, ty, která jsi byla zrozena z mořské pěny, zachraň nás!“ modlí se Marcus k patronce lásky i rodných Pompejí. Jeho úpěnlivý hlas zaniká v běsnění živlů.

Gladiátor leží schoulený do klubíčka a tiše trpí. Je mu tak zle, že by raději zemřel. Možná se mu to brzy splní. Sotva vnímá drobného chlapce, tisknoucího se k jeho širokým zádům. Útlé paže ho objímají, jako by ho toužily ochránit před celým světem. Todle bych měl dělat já, uvědomí si Germán v kratičkých okamžicích úlevy. To já bych měl stát jako štít mezi tebou a zlym světem! Kdo to kdy viděl, aby štěně chránilo medvěda?! Další vlna nevolnosti odnese všechny myšlenky pryč. Zůstane jenom jediná – ať už je tomu konec!

Bohové ho tentokrát vyslyší. Jen trochu jinak, než by si přál. Ozve se zlověstný praskot. Obrovský stěžeň se zlomil a ve tmě padá. Nikdo netuší, koho nebo co zasáhne. Námořníci pobíhají po kluzké palubě. Dva muži přepadnou přes zábradlí a s křikem zmizí ve vlnách. Kteří to byli? To vědí jen bohové. Stěžeň dopadne. Pohřbí pod sebou kilikijského kapitána s pirátskou krví i odsouzeného Sicu, který je ke stěžni bezmocně připoután. Oba ještě žijí a křičí bolestí. Nikdo jim nepomůže. Každý bojuje o svůj vlastní život.

Další mocné vzedmutí vln mrští s lodí proti útesům. Jednonohá kráska žalostně zasténá. Praská dřevo. V pravoboku zeje velká díra. Podpalubí se rychle plní vodou. Loď těžkne. Ztrácí hbitost, s níž dokázala tančit na vlnách. Poseidon ji uchopí do brčálově zelené náruče a pomalu s ní klesá ke dnu.

Takže tohle je konec? Marcus zavře oči a křečovitě se přimkne ke zmáčeným zádům svého milovaného. Přežili jsme zánik Pompejí jenom proto, abychom nyní utonuli v moři? Prošli jsme peklem, protrpěli tolik bolesti… proč?! Kvůli takovému konci? Opravdu jsou bohové tak krutí?!

Síla pod ním se pohne. Blízkost smrti probere gladiátora k životu. Flávus se mátožně zdvihne do kleku, přitáhne si chlapce do náruče. Nechá si bledou tvář bičovat deštěm a slanou sprškou vln. „Todle neni konec, štěně! My se z toho dostaneme! Věř mi!“

„Já ti věřím!“ vzlyká mu hoch do horké kůže hrudi. Jak bych ti mohl nevěřit? Vyvedl jsi mě z ohně a síry! Utišíš i tuto bouři. Zvládneš chodit po vlnách. Já v tebe přece věřím, lásko!

Zmatené pobíhání námořníků, křik z ochraptělých hrdel. Loď klesá pod hladinu. Mlsné jazyky vln už laskají bujné vnady do dřeva zvěčněné plavovlásky. Bude snít věčný sen na dně moře, spolu se svou posádkou a lodí. Kapitán a Sica, uvězněni pod zlomeným stěžněm, už nekřičí. Také jim už vlny pročesávají dlouhé vlasy zelenými prstíky chaluh.

Marcus s Germánem leží na stříšce přístřešku a drží se jí ze všech sil. Nad hlavami se jim klikatí blesky. Jsou jako výtrysky samotného ohně. V jediném oslnivém výbuchu se zrodí a hned zase umírají. Zdají se bohům stejně krátké a pomíjivé i lidské životy?

„Skoč!“ vykřikne Flávus.

„To nedokážu!“ Marcus je ztuhlý hrůzou z blízkosti konce. Tohle už jsem přece jednou zažil! Neměl by tedy být strach menší?

„Musíš skočit! Teď! Dřív, než se celá loď potopí! Vír by nás stáhnul pod hladinu s sebou!“

Marcus nedokáže odtrhnout oči od divoce se vzpínajících vln. Poseidonovi koně se vytrhli z opratí. Splašeně se ženou přímo k nim! Strhnou mě do temnoty! Do nekonečného klesání až na mořské dno! Utopím se!

„Koukni se na mě! Slyšíš, štěně?! Podivej se mi do vočí!“ Germánův hlas práská jako bič. Má sílu překřičet bouři. Umí zadupat strach a povzbudit bázlivé srdce.

Chlapec na něj nejistě pohlédne. Na vousatou tvář barbara, zlatě ozařovanou výbuchy blesků. Do břidlicově šedých očí, nyní temnějších než samo nebe. Čte v nich nezlomnou vůli nevzdat se, odhodlání bojovat až do posledního dechu, lásku… vyznání, které by hrdý gladiátor nikdy nevyslovil nahlas. Marcus se slzami v očích stiskne nabízenou ruku. Pustí se přístřešku. Skočí. Padají spolu, ruku v ruce. Vlny je lačně pohltí do mokré náruče. Marcus honem zadrží dech. Slaná voda se mu dere do uší i nosu. Proudy pod hladinou jím smýkají jako bezvládnou loutkou. Cítí Germánovu velkou dlaň. Ještě pořád ho svírá. Nepouštěj mě!

Jednonohá kráska klesá ke dnu. Loučí se se světem tam nahoře jako dáma. Ode dneška budou její posádkou ryby. Chaluhy ji ověnčí zelenými stuhami. Třeba ji jednou někdo objeví, spící na písečné podušce. Možná za dva tisíce let…

Vír vzniklý rychlým potopením lodi udeří do obou plavců jako pěst zlostného obra. Neviditelná síla od sebe tonoucí milence surově odtrhne. Marcus v panice rozráží vodu prázdnou rukou. Ještě před okamžikem v ní svíral Flávovu dlaň. Ne!