Zpráva o Marcovu útěku se po domě roznese rychlostí blesku. Lidé nemilují nic tolik, jako právě drby. Sotva se Pompejan vyspí, přiběhne za ním Nix.

„Už seš vzhůru?“ Děvče se usadí na okraj Marcovy postele a pohupuje hubenýma nohama. „Prý sis v noci vyrazil na procházku?“

Pompejan se moudře rozhodne, že mlčení už bylo dost. To dítě přeci za nic nemůže. „Poslal tě za mnou Quintus Valerius?“ zeptá se tedy opatrně.

„Poslala jsem se sama. Chci se tě na něco zeptat.“

„Poslouchám.“ Ach jo, mám snad jinou možnost?

„Myslela jsem, že se ti u nás líbí. Tak proč chceš utíkat?“ Zní to dotčeně.

„Jak by se mi tady mohlo líbit?! Jsem advokátův otrok!“

„Ale strýček přece nemá žádný otroky.“

„Že nemá? Tomu nevěřím!“

Nix ho popadne za ruku. „Víš co? Pojď se mnou, když se tak rád procházíš.“

„Kam mě to táhneš?“

Děvčátko pohodí vzdorně hlavou. „Chci ti něco ukázat.“

 

Nix zavede Marca do zahrady. Sice už ji několikrát viděl, neboť se nachází v podstatě za dveřmi jeho pokoje a tudíž stěží mohl něco takového přehlédnout, ale nikdy dřív neměl sílu ani chuť ponořit se do hlubin jejích tajemných zákoutí. Opečovávaná zeleň se dle římského zvyku nachází v samém středu domu. Není nijak rozlehlá, ale co jí chybí na prostoru, to si bohatě vynahrazuje svou krásou. Návštěvníky ihned po vstupu obklopí keře a květy všech vůní a barev, jaké si jen lze představit. Sevřou ho ve své zelené náruči a snad se ho i zdráhají vydat zpátky do drsného světa lidí. Je to ráj na zemi, pečlivě oddělený od ruchu velkoměsta vysokými obvodovými zdmi.

„Pěkný, co? A víš, že to všecko vypěstoval strýček sám? Nemá jedinýho zahradníka. Nikoho ke svejm kytičkám nepustí.“

Marcovi nezbývá než uznat, že pěkné to skutečně je. Na okamžik se zastaví, zavře oči a nechává se ukolébat sladkými vůněmi a zpěvem ptáků, přilákaných množstvím hojně zásobených krmítek. Tady bych snad dokázal vydržet. Tady ano.

Poklidné rozjímání však nemůže mít dlouhého trvání. Ne, když má vedle sebe malou neposedu. Nix ho netrpělivě zatahá za rukáv tuniky. „Tak co, už se na strýčka přestaneš zlobit?“

Marcus si povzdechne. „Ty ho máš hodně ráda, viď?“

„To víš, že mám. Je hodný, učí mě číst a psát a nikdy mi neubližuje.“

Pompejan se zarazí. Něco na způsobu, jakým to vyslovila, je mu až příliš povědomé. Děsivě známé. Přidřepne k dítěti a zpytavě se mu zahledí do očí. „A kdo ti ubližoval? Povíš mi to?“

Nix zaváhá. Matka jí vždy přísně kázala, že se co se doma upeče, má se doma také sníst. Přeloženo do srozumitelného jazyka – nemá o otcových nočních návštěvách s nikým cizím mluvit. Jenže Marcus už dávno není cizí. Je spíš jako její starší bráška. Proto děvče jen pokrčí rameny a zašeptá: „Můj táta mi ubližoval. Lezl ke mně večer pod deku. Skoro každou noc. Bolelo to.“

Bohové, jak jste mohli stvořit tenhle svět tak plný krutosti?! Copak musí takhle trpět i malé holky?! V náhlém výbuchu citů k sobě dívku přitiskne. Svírá ji v náručí a do jejích černých vlasů roní hořké slzy. Za sebe, i za ni.

„Nebreč, 'dyť už je mi dobře. Sem za mnou táta nemůže. Strýček mi to slíbil.“

„Promiň. Já jen že vím, jak se asi cítíš.“ Takových dobytků, jako je tvůj otec, mi prošlo postelí i tělem desítky. Jenže já nejsem malá holka…

„Takže už budeš mít strýčka Quinta rád?“ chopí se příležitosti Nix.

Marcus na ni upře dlouhý pohled. Proč se mu vlastně vyhýbám? Quintus Valerius sám na tom velkou vinu nenese. Pravý důvod je, že mi jeho přítomnost tolik připomíná časy u Aurea a na ty já chci za každou cenu zapomenout. Chyba je tedy ve mně. Bylo by spravedlivé, abych se ji pokusil napravit. „Máš pravdu. Měl bych si s tím tvým milovaným strýčkem zkusit promluvit.“

 

Příštího rána se Marcus prochází zahradou sám. Zhluboka vdechuje její vůni, očima laská uchvacující krásu křehké zeleně. Takovou nádheru zahradníci v jeho rodném domě v Pompejích vytvořit nedokázali. Toto místo má ducha. Má srdce. Mohl by být člověk, který ho stvořil, zlý? Do umění přeci promítáme část sebe a tato zahrada uměním nepochybně je. Možná jsem ke Quintu Valeriovi skutečně nespravedlivý. Nix má pravdu, asi bych mu měl dát šanci.

Rozhodne se splnit slovo dané malé cácorce hned. Dřív, než znovu ztratí odvahu a odhodlání. Advokáta najde v jeho pracovně. Opět sedí nad hromadou nerozvinutých svitků. Hrbí se nad nimi jako truchlící pozůstalý nad hrobem své milované. Marcus ho chvíli pozoruje, bokem opřený o zárubeň dveří. Jenže nemůže takhle zírat věčně. „Neruším?“ otáže se konverzačním tónem. Cítím se hloupě. Ještě před pár dny jsem mu křičel do tváře, jak ho nenávidím a teď…

Quintus překvapeně vzhlédne od stolu. Při pohledu na Marca se mu v obličeji v rychlém sledu vystřídá hned několik emocí naráz. Úžas, radost, naděje. Téměř okamžitě je však vystřídá provinilost. Advokát teď ze všeho nejvíc připomíná psa, kterého jeho pán přišel vyplísnit za rozkousanou botu. „Co jsi říkal?“ vyhrkne roztržitě.

„Ptal jsem se, jestli tě neruším. Vidím, že máš práci,“ ukáže Pompejan na zoufale přeplněný stůl.

„Ach, tohle. To počká. Pojď dál, prosím.“ Quintus rychle přistavuje novou židli a jediným rázným pohybem smete všechny svitky z desky stolu. Popadají na zem jako přezrálé hrušky.

Marcus se usadí na nabídnuté místo. Židli si však posune o hodný kus dál od hostitele. Ne, nemůžu mu tak snadno důvěřovat. Ještě ne.

Nastane dlouhé, trapné ticho. Chlapec si najednou není jistý, zda byl nápad se sbližováním moudrým rozhodnutím a nervózní Quintus zase nemá potuchy, o čem s ním má mluvit. Připadá si, jako kdyby kráčel po příliš tenkém ledě. Každý chybný krok může znamenat utonutí v mrazivé vodě hochovi nenávisti.

„Tvoje případy?“ otáže se nakonec Marcus, protože otočit se teď a beze slova odejít by opravdu nebylo slušné.

Advokát shlédne na nepořádek na mramorové podlaze, jako by ho viděl poprvé. „Ach, ano. Zajímá tě to?“

Ne! „Jistě. Budu rád, když mi o nich něco řekneš.“

Quintovi zasvítí oči a nadšeně se rozpovídá. Vypráví o podplacených soudních přelíčeních a o chudácích, kteří jsou proti vlivným pánům ve věcech práva většinou zcela bezmocní. Proto je jeho morální povinnost postavit se na jejich stranu a hájit je před soudem, třebaže mu jen málokdy mohou za jeho služby zaplatit. Quintus mluví a mluví, zaujetí pro věc z něj doslova tryská. Trvá dlouho než si uvědomí, že se jeho host nebaví ani zdaleka tak dobře, jako on. „Promiň, asi už tě s tím nudím, viď? Určitě jsi za mnou nepřišel kvůli mé práci.“

Marcus mu pohlédne zpříma do očí. „Máš pravdu. Chtěl bych se dozvědět víc o tom, jak jsem se dostal z Thutmosova bordelu. Nic si z toho nepamatuji.“

Bordel! To slovo zní v krásně zařízené pracovně nepatřičně. Advokát mírně pobledne. Nechce se mu o tom mluvit, ale hoch má právo dozvědět se pravdu. Snad po jejím vyslechnutí nebude svého hostitele soudit ještě příkřeji. Quintus se tedy zhluboka nadechne a pustí se do líčení událostí, na něž by sám nejraději zapomněl. Tentokrát mu chlapec naslouchá víc než pozorně.

Monolog skončí. V místnosti se znovu rozhostí ticho. Advokát se neodvažuje vzhlédnout od svých dlaní, křečovitě sepjatých v klíně.

Opět je to Marcus, kdo promluví první. „Takže ti dlužím za svůj život. Zachránil jsi mě.“

„Nic mi nedlužíš!“ potřese Quintus nesouhlasně hlavou. „Předtím jsi měl pravdu. Skutečně jsem tě u Aurea nechal a zbaběle jsem utekl. Ani netušíš, jak moc mě to mrzí!“

Marcus se pokusí o úsměv. Vyjde z toho křečovitý škleb. „Není proč se omlouvat. Vrátil ses pro mě.“ Což je víc, než udělal Flávus!

„Ano, vrátil jsem se, ale kolik hrůz jsi mezitím musel vytrpět! Kvůli mně!“

„Hloupost! Ty na tom přece neneseš žádnou vinu. To já bych se měl omlouvat za svoje chování. Místo abych ti poděkoval jsem tě jenom urážel. Děkuji.“

Quintovi zrudnou tváře. Už zase neví, kam s očima. Po celý čas toužil, aby se na něj Marcus přestal zlobit a teď najednou netuší, co si s jeho vděčností počít. „Co chceš dělat, až se úplně uzdravíš?“ vyhrkne, jen aby zase nebylo to příšerné, trapné ticho.

Chlapec k němu nechápavě vzhlédne. „Copak je ta volba na mně? Jsem přeci tvým otrokem.“

„To tedy nejsi!“ ohradí se pán domu dotčeně.

„Jak to? Vždyť jsi mě od Thutmose vykoupil. Zaplatil jsi za mě, takže ti podle práva náležím.“

„Náležel jsi. Přesně do chvíle, než jsem před dvěma svědky podepsal tento list, v němž ti dávám svobodu.“ Advokát vyjme z truhly s cennostmi svinutý pergamen a podá ho překvapenému chlapci. „I když ty přeci žádnou moji milost nepotřebuješ. Jsi římský občan. Nikdo nemá právo tě zotročit.“

„Římský občan? Tomu už dneska nikdo neuvěří.“ Vždyť už tomu nevěřím ani já sám! Navzdory skepsi sáhne Marcus rychle po svitku a jakmile zkontroluje jeho obsah, přitiskne si ho s úlevou na hruď.

„Já ti věřím,“ pronese Quintus s neochvějnou jistotou.

„Proč?“ zeptá se Pompejan a zní to skoro útočně.

„Protože ještě stále doufám, že lidé jsou v jádru dobří.“

„Navzdory tvým zkušenostem advokáta?“

„I navzdory jim.“

Marcus se hořce rozesměje. Nezní to ani trochu vesele. „Pak jsi tedy stejně naivní, jako jsem kdysi býval já.“

„To mě mrzí, že už nejsi.“

„To vskutku nejsem. Některé lekce člověk nezapomene do konce života.“ Marcus se zvedne od stolu. „Za ten svitek ti děkuji, ale už bych měl jít. Máš práci.“

Advokát si rezignovaně povzdechne. „Máš pravdu. V poslední době jsem ji trestuhodně zanedbával. Jenom… chtěl jsem ti říct, že… bych moc rád, kdybys zůstal v mém domě tak dlouho, jak jen budeš chtít.“

Hoch si ho podezíravě změří. „Jako tvůj sluha?“

„Jako můj vážený host.“

Marcus téměř neznatelně přikývne a vyjde na chodbu.

Quintus se s novou chutí pustí do práce. Zatímco sbírá ze země svitky, usmívá se. Šťastně a zasněně. Marcus měl pravdu – on je zkrátka nepoučitelně naivní.

 

Koně kráčí hlubokým sněhem. Boří se v něm až do poloviny chlupatých, statných nohou. Krajina kolem je snově tichá až na ostrý křik káněte, kroužícího vysoko na modré obloze.

„Ještě vobjedeme tendle kopec a za chvíli 'sme tam!“ křikne Flávus vzrušeně při pohledu na překážku, tyčící se před nimi v podobě čedičové horniny. Kopec má tvar obřího ženského ňadra. Tahle nepřehlédnutelná dominanta v jinak docela rovinatém kraji, je provází už hezký kus cesty. Láká je k sobě jako magnet.

Už zbývá jen nepatrný kousek cesty a gladiátor, který prožil dlouhých deset let v římském zajetí, bude konečně doma! Ve své rodné vesnici! Vypadá to, že se rozjařená nálada přenesla i na koně pod ním. Vraný hřebec kluše skoro na místě. Chtěl by vyrazit vpřed divokým cvalem. Flávus je na tom stejně. Přesto pevně přitáhne otěže, aby zvíře udržel v pomalém tempu. Cinis už se se svou šedivou kobylkou docela zžila, ale v tak pokročilém těhotenství ji nemůže nutit k divoké jízdě. „Už budeme doma!“ zavýskne Germán jako malý kluk.

Bledá dívka k němu vyšle unavený úsměv. Dítě jí ubírá sílu a nic na tom nemění ani fakt, že je v koňském sedle ušetřena úmorné chůze. Nepomáhá ani dobré jídlo, které gladiátor nakoupil, sotva v nejbližším městě prodal oba meče i nadpočetného koně. Za vše utržil slušnou sumičku, která se mu teď pohupuje v měšci, bezpečně uschovaném pod šaty. Už nejsou štvanými žebráky na útěku, ale pány na daleké cestě domů.

Sebe i Cinis oblékl do kalhot pohodlných k jízdě. Dívce dokonce opatřil kožešinový plášť s límcem z lišky. Zahřívá ji cestou nehostinnou krajinou. Mnohem víc ji však hřeje změna ve Flávově chování k ní. Od té doby, kdy mu v boji s lovci zachránila život, už k ní nepřistupuje s onou nesnesitelnou, přezíravou nevraživostí. Mluví s ní mile a docela uctivě, skoro jako s dobrým přítelem. O jednom ji však ujistil hned – spát s ní nebude. Už nikdy se jí v tomto ohledu nedotkne. Nemůže. Miluje někoho jiného. Jí si však bude vážit jako matky svého dítěte a postará se o její pohodlí i bezpečí. Nedá se říct, že by to Cinis potěšilo, ale prozatím se musí spokojit s věcmi tak, jak jsou.

Gladiátor už to nemůže déle vydržet. Pomalá jízda ho rozčiluje k zešílení. Čekal už dost. Deset let je příliš dlouhá doba i pro trpělivějšího člověka, než jakým je on. „Zůstaň na cestě!“ křikne na Cinis. „Já vyjedu nahoru a rozhlídnu se!“ Ohledy k těhotné jsou zapomenuty, když domov tak naléhavě volá. Zaryje paty do koňských boků. Černý hřebec vyrazí z kroku rovnou do prudkého cvalu. Žene se do kopce jako vítr. Pod srstí v barvě havraního peří se napínají mocné svaly. Od míhajících se kopyt odletují sněhové nášlapky v podobě zmrzlých placek.

Cinis má co dělat, aby udržela svou šedou klisnu pod kontrolou. Sice je to mírné, dobrotivé zvíře, ale vraníkovo vzrušení se přeneslo i na ni. Přešlapuje na místě jako kdyby tančila a neklidně pohazuje hlavou.

Flávus se předklání v sedle, aby uvolnil koni hřbet při namáhavém výstupu. Konečně stanou na vrcholu kopce. Vlastně tam nemají co pohledávat. Tohle místo je odedávna zasvěceno bohům. Mají tam dokonce svůj oltář vytesaný z jednoho velkého bloku kamene, na němž kněží a kněžky mnoha kmenů v okolí prováděli krvavé oběti. Provádějí, opraví se gladiátor v duchu. Šedá deska oltáře totiž není prázdná. Leží na ní ostatky jakéhosi zvířete, snad ovce. Těžko se to pozná, protože z těla už nezbývá o mnoho víc, než kosti obalené třásněmi masa. Do oběti určené bohům už se zřejmě pustili hladoví mrchožrouti.

Flávus si pamatuje, že než se bojovníci jeho kmene vypravili proti římským legiím, byl na tomto kopci dokonce obětován mladý římský voják. Jakýsi hlupák, snad jeden z průzkumníků, který se neopatrně zatoulal příliš daleko na nepřátelské území. Starý kněz ho tenkrát rozřezával pomalu, od prstů na nohou. Zajatcův křik byl slyšet na míle daleko. Trvalo dlouho, než zmlkl docela. Tehdy bylo třeba obzvláštní krutosti, protože se jednalo o důležitou věc. Bohové měli dohlédnout na bezpečí mnoha mužů kmene, proto byla třeba právě lidská oběť. Nic menšího by ty nahoře neuspokojilo. A stejně nám to bylo hovno platný! Římani nás pobili jako králíky! Gladiátor nechá beze strachu dupat kopyta svého hřebce po posvátném místě. Na bohy i jejich nároky z vysoka kašle.

Flávus se rozhlédne. Kopec není zalesněný, vždycky býval holý jako prst. Ve výhledu do širokého okolí mu tedy nebrání žádné stromy. Odtud už by měla být jejich vesnice jako na dlani. Malé, nízké domky se stěnami z proutí vymazanými hlínou a mezi nimi pobíhající děti a domácí zvířata. Shlédne směrem k řece, která se úrodnou nížinou vine jako tlustý, líný had. Bezmála před deseti lety v ní chytával s kamarády ryby. Blízko vodního toku, ale bezpečně mimo zátopovou oblast, by měla ležet jeho rodná vesnice. Měla, jenomže… neleží. Už tam zkrátka není. Domy, dvorce, chlévy – všechno je pryč!

Flávus si nevěřícně protírá bouřkově šedé oči. Jako ve snách otáčí hlavu a rozhlíží se kolem. Copak se mi to všechno jenom zdá?! Možná 'sem si spletl směr a vesnice je někde úplně jinde! Ale ne, tohle nemůže být žádná mýlka. Nemá cenu si nic nalhávat, až moc dobře to ví. Vždyť támhle z toho balvanu kdysi spadl, když se vytahoval před ostatními kluky a ošklivě si přitom natloukl koleno. Tu jizvu tam má dodnes. A tam mezi stromy, ve vzdáleném ohybu řeky hustě zarostlém rákosím, mu jeden z mladých bojovníků to poslední léto před bitvou poprvé ukázal, jak chutná mužská láska.

Jo, jsem doma, jenom ten domov jaksi schází…

Z kopce sjíždí krokem.

„Vypadáš, jako když se vracíš z prohraný bitvy,“ vystihne to Cinis přesně.

Flávus se sotva vzmůže na strohé přikývnutí. Všechno se v něm sváří. Chce zjistit pravdu, a přitom po ničem netouží víc, než otočit se k místu zkázy zády a uchovat si na domov alespoň krásnou vzpomínku. Jenže on nikdy nebyl z těch, kteří utíkají před skutečností. Pobídne koně na cestu k vesnici. Pod sněhem je sotva k rozeznání od okolní krajiny, ale Flávus dobře ví, kudy se vine.

Dívka se k němu mlčky připojí. Už se naučila, kdy je zbytečné z něj páčit slova. Snad ani o odpověď doopravdy nestojí. Už i jí došlo, jaký pohled je asi za kopcem čeká.

Nic je však nedokáže připravit na krutou realitu.

Flávus mlčky projíždí sněhovou plání, na níž by správně měla stát jeho vesnice. Římané nejspíš použili oheň. Plameny sežehly dřevěné domky i se slaměnými stříškami dokonale. Nezůstala ani stopa po dřívějším osídlení. I když… počkat, cosi tady přeci jen zbylo a teď se to hlásí o pozornost. Hřebec zakopne o kámen. Tedy, zprvu to jako kámen vypadá. Pak se ze sněhu vyloupne vybělená lidská lebka. Flávus sesedne. Uchopí ostatek mezi prsty. Zírá na to, co kdysi možná bylo jeho sousedem, přítelem… nebo matkou. Zdá se mu, jako kdyby na něj ty prázdné oční důlky hleděly jaksi vyčítavě. Jak to, že ty žiješ a my ne? Na temeni zeje velká trhlina. Nejspíš rána po meči.

„Odpusť.“ Gladiátor položí lebku uctivě do závěje a pomalu vede koně tím hájemstvím mrtvých. Co chvíli zakopne o nějakou další kostru. Tak pro todle 'sem tolik pospíchal domů?! Proto jsem táhnul svoje štěně přes moře?! Marcus mohl žít, kdybych s nim zůstal na římskym území! Mohli 'sme bejt spolu…

„Je mi to líto,“ pronese Cinis do tíživého ticha a myslí to vážně.

„Mně ne a mám chuť zabíjet!“ napůl zalže gladiátor. Je mu víc než líto, co Římané udělali s jeho domovem a brečel by jako malé dítě, kdyby mu nějaké slzy ještě zbyly. Kdyby je už dávno všechny nevyplakal za svoje štěně. Takhle mu zůstalo pouze bezbřehé zoufalství, které se pomalu přetavuje v ledovou prázdnotu, daleko převyšující chlad kolem nich.

„Co teď budeme dělat?“ otáže se dívka pragmaticky. Stmívá se a navzdory teplému oblečení už se jí začíná zmocňovat zima. Navíc je dítě v jejím lůně těžké. Už ji unavuje i pouhé sezení na koňském hřbetě.

Flávus na ni dlouze, mlčky hledí. Je to divný, ale tahle holka je teď vlastně jedinym člověkem, kterej mi na tomdle zkurvenym světě ještě zůstal. Vona a naše dítě. „Postarám se vo tebe, neboj. Pojedem…“

Mezi vzdálenými stromy se mihne stín. Dvounohý stín. Člověk!

„Někdo tam je!“ vypískne polekaně Cinis.

Gladiátor sjede rukou k jílci meče. Vyskočí na koně a pobídne ho směrem, kde zmizel neznámý. Dostihne ho už vzápětí. Jakou má člověk šanci proti koňské rychlosti? Prchající před ním s žalostným skučením padne do sněhu a chrání si hlavu. Je to vyzáblý dlouhán o něco starší, než sám Flávus. Jako první na něm pozorovatele upoutá nepřirozeně velká hlava s řídkým porostem hnědých vlasů a pod nimi nepříčetný pohled hluboko zapadlých očí.

Gladiátor ho popadne za vetché, do zimy naprosto nedostatečného ošacení a napůl ho zdvihne ze sněhu. „Co tady, do prdele, děláš?!“ Automaticky přejde do své rodné řeči. Pak zalape po dechu. „Seš to ty, Hermane?!“ V údivu zírá na muže, jehož v dětství tak dobře znával.

Herman to nikdy neměl v hlavě v pořádku. Byl vesnickým bláznem, neškodným tvorem s věčným úsměvem v prostoduchém obličeji. Navzdory žalostně nízké inteligenci dokázal zastat některé jednodušší práce, na něž byla potřeba spíš velká síla, než rozum. Lidé ho měli rádi. Ženské mu nechávaly zbytky od oběda, a tak měl vždycky co jíst. Děti ho sice někdy zlobily a vysmívaly se jeho směšnému chování i řeči, ale běda, když je při tom načapali jejich otcové. To se pak kluci na druhý den místo divokých her zkroušeně ploužili vesnicí se zadky zmalovanými na modro.

Teď je však Flávus dospělým mužem a Herman… Co ten tady dělá?!

„Hermane! Tak kurva, Hermane, slyšíš mě?! Kde 'sou všichni? Co se stalo s vesnicí?!“

Oči prosťáčka těkají kolem jako dvě neklidné lasičky. Náhle se zabodnou do gladiátorovi tváře. Svitne v nich, jako kdyby jejich majitel na chvíli přišel k rozumu. „Nejsou… voni nejsou… nikdo už tady není!“ vyráží ze sebe hlasem tak ochraptělým, že mu skoro není rozumět.

„To přece vidim, ale co se s nima stalo?!“ Zase to neklidné, nepříjemné těkání očí. Flávus ztrácí trpělivost. Pořádně s mužem zatřese. „Tak mluv už!“

„Římani!“ vykřikne zděšený Herman. „Přišli sem a všechny pobili! Děti si odvedli v okovech… zapálili vesnici…“

Pobili je! Všechny! Zbytek zotročili! Takže to je konec všech nadějí… „Proč nechali žít tebe?!“ vyplivne gladiátor zlostně. Co jestli je Herman zrádce? Co když přivedl vojáky do vesnice von? Ale proč by to, do prdele, dělal? A měl by na něco takovýho vůbec dost rozumu?

„Římani… oni… smáli se mi. Řikali, že je na mě škoda námahy. Ať prej dělám společnost našim mrtvejm. Ať všem vyprávim vo pomstě Říma. Tak 'sem tady zůstal. S mrtvejma.“

Flávus povolí sevření a nechá blázna dopadnout do sněhu. Na kosti pobitých. On sám si připadá jako jeden z nich. Obrátí se a střetne se s upřeným pohledem Cinis. Dívka jazyku germánů nerozumí, ale k téhle scéně snad ani není třeba slov. S námahou sesedne z šedivé kobylky. Pomalým, kolébavým krokem budoucích matek přistoupí ke svému společníkovi. Se stejnou opatrností, jako kdyby se dotýkala divokého zvířete, mu položí hlavu na širokou hruď. „Je mi to moc líto, Arnwalde.“

Gladiátor stojí jako vytesaný do kamene. Socha s vlhkýma očima. Líto? Slova mi rodinu nevrátěj! Přesto se dál nechá objímat onou drobnou dívenkou, v jejímž obrovském břiše spí jeho dítě. Kdyby byl jen o trochu víc otevřený takovému mudrování, nabízela by se myšlenka, že o jednu rodinu sice tragicky přišel, ale tu druhou právě získal. Jenže Flávus má citlivost dubového pařezu a přemýšlivý je asi stejně, jako mořská houba. Takové rozumování je mu na hony vzdálené.

Ještě chvíli snáší objetí o němž sám netuší, zda je mu příjemné nebo ho prostě jenom obtěžuje, a pak se Cinis jemně vymaní. „Pojď, pomůžu ti do sedla. Odjíždíme.“

„Kam?“ Děvče na něj hledí s úzkostí. Doufala, že tady jejich nekonečné putování skončí, ale teď…

Gladiátor si povzdychne. „Já to nevim, ale musim vodsaď pryč! Hned!“ Déle už by se nevydržel dívat na to, co kdysi bývalo jeho domovem. Musí okamžitě pryč, než ho znovu popadne ten běs, který zákeřně číhá v jeho nitru.

Vysadit Cinis zpátky do sedla dá s jejím rozměrným břichem docela práci. Naštěstí je huňatá kobylka mírná a trpělivá. Děvče ji odmění podrbáním pod hustou hřívou, kde to má tak ráda. Flávus se vyhoupne na vraníka a pobídne ho do kroku. Nemít s sebou Cinis, vyrazil by z místa smrti divokým cvalem.

Náhle se hřebec polekaně vzepne. Germán se zakymácí v sedle. Přímo pod nohy koně se vrhl bláznivý Herman. „Arnwald! Arnwald, to seš ty!“ pokřikuje dlouhán a křepčí ve sněhu, až poplašené zvíře couvá.

„Uhni, blázne!“ zlobí se gladiátor. Má co dělat, aby udržel koně pod kontrolou.

„Kam jedeš, Arnwalde? Proč vodjíždíš?“ pokračuje Herman ve svém šíleném tanci v závějích. Oči mu přitom svítí jako lucerničky.

„Mám tady hnít s mrtvejma jako ty?!“

„Arnwalde, Arnwalde, pročpak nejedeš za svojí sestřičkou? Proč ji nenavštívíš?“

Ve Flávovi zatrne. Dřív, než si to stačí rozmyslet, sklouzne z koně. Nechá ho utéct za klisnou a znovu popadne Hermana pod tenkým a notně špinavým krkem. „Co ty víš o Gudrun?! Tvrdil 'si, že Římani všechny zabili! Že je mrtvá!“ Poslední slova zlostně vykřikne.

Ubohý Herman je jeho vztekem k smrti vylekaný. „J-ji ne. Bohové… bohové ji vrátili zpátky. Chodí mě sem navštěvovat.“

„Jako duch?!“

„Ne jako duch. Je skutečná. Nosí mi sem jídlo!“

Flávus váhá. Tolik by chtěl Hermanovi věřit, ale… ten chlap je blázen! Nejspíš vidí duchy a mluví s přízrakama. Jenže – jak by tady někdo jako on moh' bez cizí pomoci přežít zimu? Nikdy se o sebe neuměl postarat sám. Nic neuloví, ani rybu nechytí. Kdyby nebyl sníh, snad by si mohl vyhrabat nějaký kořínky, ale teď? Někdo se o něj přece musí starat! Změří si Hermana přísným pohledem. „Mluv! Ale pravdu, rozumíš?! Kde je moje sestra!“

„Blízko, blizoučku vodsud. Když ji nepřijala smrt, ujal se jí kmen z Černejch bažin. Je tam teď jejich vědmou.“

Flávus ignoruje podivnou zmínku o vědmách. V uších mu rezonují ta neskutečná slova – jeho sestra žije!

 

Germánská vesnice v noci. Malý ostrůvek pevné půdy, na němž je postavena, obtáčí ochranný val v podobě rozlehlého černého pole. Ale ne, to není žádné pole, nýbrž hrůzu nahánějící močál. Bažina kdykoli ochotná pozřít každého neopatrného tvora, který by do ní snad omylem zabloudil. Možná proto zdejší obyvatelé tak pokojně spí pod svými přikrývkami. Dokonce i psi dřímají, místo aby střežili své pány. Pouze jedna žena s tváří zohyzděnou ošklivou jizvou bojuje se svou noční můrou. Nebo je to spíš věštecký sen?

Vědma Gudrun se svíjí na posteli, v níž ani tuto noc není sama a cosi nesrozumitelného si mumlá. Před vnitřním zrakem k ní kráčí vysoký, urostlý muž s plavým vousem a stejně tak světlými vlasy. Má přísnou, pohlednou tvář a oči v barvě bouřkových mračen. Stejnou barvu má i jediné zdravé oko vědmy, které je v tuto chvíli skryto pod zavřeným víčkem. Hromotluk přichází blíž. Už není možné ho nepoznat. Z rodného domu odešel, když mu bylo pouhých třináct zim, ale do jeho současné podoby se věrně otiskly rysy milovaného otce.

Gudrun prudce otevře oko s šedou duhovkou. Druhé je slepé. Kdysi jí je rozťal římský nůž spolu s částí obličeje. „Můj bratr žije!“ vykřikne v chlácholivé náruči té, která s ní už druhým rokem sdílý lože.

„Uklidni se, moje milá,“ domlouvá jí plavovlasá dívka se statnou postavou bojovníka. „Byl to jenom zlej sen. Ošklivý vzpomínky. Přitul se ke mně a zkus ho zaspat. Bude to dobrý, uvidíš.“

Vědma rozrušeně zavrtí hlavou. „Žádný sen, Kriemhildo! To ke mně promluvili bohové! Můj bratříček… Arnwald se vrací domů!“