Quintus sedí ukrytý hluboko v nitru Země a nad hlavou mu tančí obrazy pradávných tvorů. Další tajné shromáždění massilijských křesťanů. Po mnoha týdnech se opět vrátili do jeskyně s namalovanými zvířaty. Úkryty se střídají, ale známé tváře zůstávají.

Dříve jsem se nemohl dočkat, až budu zase mezi nimi. Byli pro mě kotvou. Spásou mé osamělé duše. Teď se musím do návštěvy bohoslužeb málem nutit. Ne, nejsem nevděčný. Ani má láska k Bohu neochladla, jenom… je tak hrozně těžké opustit Marca. Pokaždé, když od něj odcházím, rve mi to srdce. Bojím se, že až se jednou vrátím domů, on už tam nebude. Že už nespatřím jeho posmutnělý úsměv, jeho oči s tajemnými hlubinami nevyslovených citů. Jsem blázen, ale cítím se ve svém šílenství šťastný! Opravdu je to tolik špatné?

Jáhenka Alma předstoupí před čekající shromáždění. Jako vždy je oblečena v bílém rouchu a s vlasy pečlivě sčesanými do přísného drdolu. Jenže tentokrát se zdá být obřad jiný. Nenásledují žádná Spasitelova slova, která oblažují utrápené duše a hojí rány. Vedle ctěné ženy si stoupá drobný mužík. Má bílé, kudrnaté vlasy a dobráckou, vráskami hustě zbrázděnou tvář. Quintus je jeho vzhledem okouzlen. Nelze si totiž nevšimnout jakési vnitřní záře, která prosvěcuje starcovu pokožku a nejsilněji vychází právě z jeho nebesky modrých očí. Mezi massilijskými věřícími se ozve vzrušený šepot. Zdá se, že mnoho lidí staříka zná. Quintus mezi ně nepatří. Kdo to je pochopí až ve chvíli, kdy ho Alma představí jako poustevníka Agna.

Teď už vím, proč jsem oslněn Boží září. Kdo by neznal toho, který mluvil s Petrem, učedníkem samotného Ježíše Krista? Agnus je v této části Galie legendou. Vždyť to byl právě on, kdo přinesl mezi pohany učení Spasitele. To u něj se vzdělávali vůdci tajných shromáždění. A nyní je mezi námi! Podivné, protože každý přeci ví, že není v lidských silách přimět ho, aby opustil svou jeskyni. Co ho tedy přivedlo do našeho úkrytu?

Odpověď se advokát dozví už v příštím okamžiku. Ani trochu se mu nelíbí.

„Bratři a sestry v Kristu, přišel jsem vás pokorně požádat o pomoc,“ pronese naléhavým tónem křehce působící stařík. „Hledám jednoho zvláštního mladého muže. Osobně ho neznám a nemůžu vám popsat, jak vypadá, ale jmenuje se Marcus Popidius Secundus a pochází až z dalekých Pompejí.“

V advokátovi by se krve nedořezal. Marcus? Můj Marcus? To přeci nemůže být pravda?!

Jenže Agnus pokračuje dál. „Sem do Massilie byl nejspíš prodán jako otrok. Pokud ho někdo znáte, povězte mi, prosím, kde ho najdu. Je to moc důležité. Jeden hodně zoufalý a milující muž je kvůli tomu chlapci ochotný prolévat krev, cizí i svou vlastní a to nesmíme dopustit. Pomozte mi, přátelé, snažně vás o to prosím.“

Quintus sedí na svém místě jako vytesaný do kamene. Neodvažuje se ani pohnout, aby na sebe neupoutal nechtěnou pozornost. Ještě nikdy jsem nezůstal hluchý k prosbě o pomoc, ale teď? Nemůžu tomu starci vyhovět! Nesmím prozradit, že Marca znám, a že ho ukrývám ve svém domě. Vím, kdo po něm tak urputně pátrá. Kdo by pro něj bez váhání vraždil. To ten gladiátor, ten Flávus! Ne, nesmím promluvit. Když to udělám, o Marca definitivně přijdu a to by mě zabilo.

Advokát ani neví, jak proběhl zbytek bohoslužby. Místo u Krista dlí tentokrát myšlenkami u chlapce s těma nejsmutnějšíma a zároveň nejkrásnějšíma očima. Jako ve snách přetrpí družnou hostinu, která je posvátnou připomínkou Poslední večeře Páně. Jí pouze tolik, aby neurazil ostatní spolustolovníky, ale sousta mu hořknou v ústech jako pelyněk.

Nevnímá ani hltající chudinu kolem sebe, pro kterou je tohle jedna z mála příležitostí pořádně se najíst. Nejdravěji se projevují věčně hladoví potomci Tilie. Hlavně malý Sciuri, protřelý bratříček Nix, si nezapomene nahrnout co nejvíc jídla za svou špinavou tuniku. Jeho vyzáblá, těžkým životem zkoušená matka se chová úplně stejně. Quintus je rád, že s ním tentokrát na shromáždění Nix nepřišla. Ještě před odchodem se mu totiž šeptem svěřila, že se bojí, aby tam na ni nečekal její věčně opilý otec. Advokát vyhodnotil takovou obavu jako velmi reálnou a raději nechal děvčátko s Marcem doma. Snad to byla vůle Boží, protože malé treperendě by jen těžko zabránil vyzradit, koho to Quintus ukrývá pod svou střechou.

Advokát se nepřítomně rozloučí se shromážděním a zvlášť s Tiliinou početnou rodinou. Těm nezapomene přispět na živobytí několika mincemi. Po celou dobu se důsledně vyhýbá starému poustevníkovi. Nedokázal by mu v tuto chvíli pohlédnout do očí. Věří, že Agnus by z jeho pohledu uměl vyčíst lež. Z labyrintu skal proto prchá jako zloděj.

 

Místo sluhy mu domovní dveře otevře ospalý Marcus. Pro ubohého Quinta je to jako rána do srdce. Proč musím potkat právě tebe?! Zrudne a zaskočeně vykoktá: „Proč už nespíš?“

„Čekal jsem, až se vrátíš. Vždycky jsem klidnější, když vím, že jsi v pořádku doma.“

Prosté věty, a přesto pro Quinta Valeria tak mnoho znamenají. Ne, nevěří, že by jimi mladík myslel něco víc, než prostou obavu o přítele. Ale přesto je vědomí, že pro Marca něco znamená, že mu na něm aspoň trochu záleží, tím největším darem.

Ty mě obdarováváš, zatímco já tě zrazuji! Jsem odporný! Jsem Jidáš! Přesto ti nedokážu říct pravdu.

„Stalo se něco?“ otáže se Pompejan starostlivě. „Vypadáš divně.“

Zato ty jsi tím nejkrásnějším stvořením, jaké jsem kdy spatřil. Uctíval bych zem, po které chodíš. Udělal bych pro tebe všechno na světě… až na to jediné. Nemůžu, nesmím tě ztratit! Odpusť mi.

„Měl by sis jít lehnout, Quinte. Opravdu se mi zdáš unavený.“

„Ne, počkej ještě. Dáš si se mnou pohár vína? Potřebuju si ještě něco rozmyslet. Teď by se mi těžko usínalo.“

„Když chceš, budu ti dělat společnost moc rád.“

A já tě za to s úsměvem na tváři zradím, milovaný.

 

„Řekni mi, co bys dělal kdybys věděl, kde je ten tvůj gladiátor teď?“ otáže se advokát sedící ve své pracovně s pohárem vína v třesoucí se ruce.

Marcus, který se uvelebil do křesla naproti němu, na něj vrhne udivený pohled. „Proč mluvíme o Flávovi?“

„Prosím, odpověz mi.“

„Já přeci vím, kde Flávus je. Mluvil o tom po celý čas našeho útěku z Pompejí. Vrátil se domů, k Markomanům. Mezi svoje lidi.“

„Ty to víš? Myslel jsem… proč jsi tedy nešel za ním?“

Marcus si smutně povzdechne. Není lehké vyslovit to nahlas. „K čemu by to bylo dobré? On už o mě nestojí.“

„Jak si tím můžeš být tak jistý?“ Copak by se na světě našel takový blázen, který by tě dokázal přestat milovat?

„Nehledal mě, a přitom dobře věděl, kde jsem. Už se pro mě do té rybářské vesnice nevrátil, takže je to jasné. A teď… teď už by o mě nestál určitě. Jsem pošpiněný. Už bych se mu nedokázal znovu podívat do očí.“

„Ale… co kdyby tě přeci jen hledal.“

„Jenže on to neudělal, takže o tom nemá cenu mluvit!“ vyhrkne Marcus příkřeji, než měl v úmyslu. „Promiň, Quinte, ale už jsem opravdu unavený. Půjdu spát. Dobrou noc.“

Pompejan vběhne do svého pokoje. Teprve tam dovolí slzám volně téct. A za chvíli teče ještě něco jiného – krev z ranek, které si malým nožíkem soustředěně vyřezává do kůže.

 

Quintus zůstane v pracovně sám. Ztrnule hledí na dveře, z nichž Marcus před pouhým okamžikem vyběhl. Chtěl jsem odpověď a tady ji mám. Už si nemohu nic nalhávat. Marcus toho Germána pořád miluje a trápí se jeho domnělou zradou. Je v mé moci to napravit, ale chci to?

Advokát se posadí ke stolu a nalije si další pohár vína. Tentokrát ho neředí vodou, jak to vždy dělával v zájmu zachování bystré mysli. Je čas nalít si čistého vína. Obrazně i doslova.

Napije se. Rubínově zbarvená tekutina má trpkou příchuť. Nic jiného jsem ani nečekal. Pravda mnohdy bývá trpká a nezřídka i bolí. Otázkou je, čí bolest zvolím – zda svou, nebo Marcovu. A mohu mu vůbec svou pravdou zaručit štěstí? Co když na něj ten muž už dávno zapomněl? Co když ho od sebe odežene? Já bych mu dokázal zajistit pohodlný, bezpečný život. Miloval bych ho, i kdyby on mě ne. Miluji ho! A nebo jsem jenom sobecký a majetnický jako rozmazlené dítě? Jak mám poznat, kde je pravda a co je správné?

Quintus vstane a přejde ke své rozsáhlé knihovně. Ukrývá se v ní nejeden poklad lidského ducha. Jednou z nejcennějších věcí je pro něj opis jednoho z dopisů od Pavla z Tarsu, určený následovníkům Krista. Advokát opatrně rozvine svitek s řeckým textem a začte se do svého nejoblíbenějšího odstavce: Láska je trpělivá. Laskavá. Nezávidí. Nevychloubá se ani není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch. Nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoli, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.

Quintus odloží svitek zpátky na stůl. Stejně už by na něj přes slzy neviděl. Zhasí svíčku a rázně vstane. Ztichlým domem projde jako duch. Jen na okamžik zaváhá před Marcovým pokojem. Uvnitř je ticho. Advokát pohladí konečky prstů zavřené dveře. Netuší, že za nimi sedí hoch se slzami skropenou tváří a utápí se v mlčenlivém žalu.

Udělám pro tebe všechno, osloví ho v duchu Quintus. Obětuji i sám sebe, protože moje láska nehledá svůj prospěch a vytrvá, dokud bude existovat tento svět.

Advokát vyjde na temnou ulici a zamíří k domu vdovy Almy.

 

Marcus sedí na posteli a pomalu, nesmírně pečlivě si ovazuje novou ranku na předloktí. To také patří k rituálu, tahle důkladná péče o zranění, která si sám způsobil. Od dveří na ulici k němu dolehnou tlumené hlasy. Návštěva? Nemám je rád. Děsím se toho, že si pro mě přišel Aureus. Nebo ještě hůř – Thutmos! Tenhle strach ze mě asi nikdy nevymizí.

Marcus pohlédne na nožík ve své ruce. Je malý, ale dokonale ostrý. Jestli si pro mě přijdou, budu se bránit… a když to nepůjde, pomůžu si sám. Říznu se hluboko. Hlouběji, než kdy dřív. Do míst, kde v tepnách divoce pulzuje krev. Znovu mě už nedostanou! Ale ne, bojím se zbytečně. To jistě bude jen nějaký Quintův klient, který přichází kvůli svému případu u soudu. Určitě to tak bude a mě se to vůbec netýká.

Omyl. Do pokoje se jako velká voda vřítí Nix. Jako vždy bez zaklepání. Marcus si jen tak tak stačí skasat rukáv, aby zakryl obvaz.

„Je tady nějakej pán a strýček Quintus tě prosí, abys za nima přišel do pracovny!“ vychrlí ze sebe holčička a tváří se přitom nesmírně důležitě.

Marcus cítí, jak mu celé tělo tuhne strachem. Nikdo přeci neví, že jsem tady! Nikdo mě nezná… jen ti dva, jejichž návštěvy se tolik bojím!

„Tak už přece pojď,“ tahá ho děvče netrpělivě za ruku. Pompejan se nedokáže pohnout. Zírá ke dveřím a srdce mu buší jako splašené.

Takhle ho zastihne advokát. Stačí mu jediný pohled, aby správně vyhodnotil situaci. „Odpusť, Marcu. Hned jak jsem za tebou poslal Nix se vzkazem, došlo mi, jakou hloupost jsem udělal. Ne, nemusíš se bát. Ten člověk je zcela neškodný. Znám ho, je to jeden z následovníků našeho Pána.“

„Co… co chce po mně?“

„To ti musí vysvětlit on, ale je to pro tebe moc důležité, věř mi.“

Marcus váhá. Nechci jít, ale… Quintus by mi přeci nelhal! Následuje advokáta domem a připadá si jako odsouzenec, kráčející na vlastní popravu. Proto ho tak překvapí osoba, která na něj v Quintově pracovně čeká. Bělovlasý stařík nepůsobí ani trochu nebezpečně. Dokonce to vypadá, že by stačil silnější vítr a odfoukl by ho jako seschlý list.

„Takže ty jsi ten Marcus, kvůli kterému jsem podnikl svou jedinou a poslední cestu do Massilie?“

Starcovi nebesky modré oči soustředěně zkoumají každičký rys v hochově tváři. Prohlíží si ho beze studu. Marcovi se zdá, jako kdyby tím svým zpytavým pohledem dokázal dohlédnout až na samé dno jeho duše. Není to příjemný pocit.

„My se známe?“ otáže se notně znejistěný Pompejan.

„To ne, ale setkal jsem se s někým, komu na tobě hodně záleží. Dokonce až tak moc, že by byl kvůli tobě schopný vraždit.“

„Ty znáš Fláva?!“ vyhrkne Marcus, aniž by musel dlouze přemýšlet, o kom to stařec mluví. „Viděl jsi ho? Kde je teď?!“

„Uklidni se, všechno se dozvíš,“ mírní Agnus se shovívavým úsměvem jeho nadšení. „Posaďme se. Nejsem už nejmladší a nohy mě už nechtějí nést.“

Marcus se posadí naproti starci. Jen s obtížemi drží na uzdě svou rozjitřenou zvědavost. Do pokoje se vrátí advokát a položí na stůl dva poháry. „Tady je víno a pro tebe, ctěný Agne, jsem donesl vodu, jak jsi žádal. Nechám vás teď o samotě. Jistě si máte co říct.“

„Počkej, Quinte,“ zadrží ho chlapec. „Budu rád, když zůstaneš. Nemám před tebou žádná tajemství a ať už se dozvím cokoli, budu rád, když mi přitom budeš nablízku.“

Advokát se posadí stranou na židli a snaží se nedat na sobě znát, jak moc ho ta slova potěšila. Agnus na něj mrkne vědoucím pohledem, pak se obrátí zpátky k Pompejanovi. Napije se vody. Dává si načas.

„Chtěl jsi mluvit o Flávovi!“ připomene mu Marcus, který už nedokáže déle čekat.

„Ano, Flávus. Ten velký Germán, kterého jsem jednou ráno našel ležet na pobřeží…“ Poustevník odvypráví svým posluchačům celý příběh jeho setkání se žalem šíleným mužem. Řekne všechno, nevynechá ani jediné slovo. Přizná se i k tomu, jak gladiátora, zpitého do bezvědomí, odvezl na silnici do Massilie tak daleko, aby se už nedokázal do bezejmenné rybářské vesničky únosců vrátit.

Marcus mu naslouchá s rozzářenýma očima. Vždyť pokud někoho milujeme, chceme o něm slyšet zas a znovu a každá zmínka o něm v nás ještě více rozdmýchává plamen lásky. Chlapci po celý čas stékají po tvářích slzy. Snad si to ani sám neuvědomuje. Nevšímá si ani Quinta, který ho sleduje se stále větším smutkem. Advokát už totiž ví, co chlapec v příštích dnech udělá. Ví to možná lépe, než Marcus sám. Nemohla mu ujít láska, hluboká a oddaná až za hrob, která se jeho krásnému hostu odráží v obličeji, kdykoli zaslechne Germánovo jméno.

„Tak to je asi všechno, co jsem ti chtěl říct, hochu,“ zakončí své vyprávění Agnus. „Budu se modlit, abys mi jednou dokázal odpustit, co jsem tak hloupě zkazil. Ale věř mi, že to bylo vykonáno v dobrém úmyslu.“

Marcus k němu přes stůl natáhne ruce a vroucně stiskne starcovy křehké dlaně ve svých. „Nezáleží na tom, co se stalo. Hlavní je, že na mě Flávus nezapomněl! Že mě hledal! A možná ještě stále hledá! Děkuju ti, vrátil jsi mi naději.“

 

Sotva Quintus vyprovodí poustevníka k východu a zavře za ním dveře, opře se o ně zády. Pevně stiskne víčka, aby zadržel zrádné slzy. Jako bez života se sesune na zem. Sedí na mramorové podlaze a nechává její mrtvolný chlad, aby mu pomalu pronikal do těla. Ztratil jsem ho! Já jsem ho doopravdy ztratil a byla to moje volba! Nakonec přeci jen vstane a jako ve snách zamíří zpátky do pracovny. Cestou mine Rút, belhající se proti němu.

„Co se ti stalo, Quinte?!“ otáže se ho znepokojeně žena. „Vypadáš, jako bys potkal svoji smrt!“

Projde kolem ní bez povšimnutí. Možná ji ani nevidí.

Marcus je ještě v pracovně. Sedí u stolu a se vzrušením rozpálenou tváří zírá do prázdna. V mysli mu rezonuje jediná věta: Flávus to se mnou nevzdal! Sotva spatří advokáta, vrhne se k němu a se šťastným smíchem ho sevře v objetí. „Quinte, on mě vážně hledal! Chápeš?! To přece znamená, že mě pořád ještě miluje!“ vyráží ze sebe v návalech opojné radosti.

Vůbec si neuvědomuje, co tím tomu bohabojnému muži působí. Advokát stojí v jeho objetí jako opařený. Nevzmůže se na protest, a přitom se uvnitř něj všechno sváří. Je zoufalý tak, jako ještě nikdy. Podobné pocity zažíval snad jen tehdy, když mu bývalá žena odvedla děti. Jenže zároveň nikdy nebyl šťastnější, než v tuto chvíli. Ovinut Marcovým tělem, jeho vůní, smíchem, který mu horce dýchá do ucha…

Quintovo tělo zareaguje přesně tak, jak se dalo očekávat. Prudce, zahanbeně od sebe Marca odstrčí. Co to se mnou je?! Něco takového by nebylo vhodné nikdy a zvlášť ne v takovéto situaci. Vždyť on mi právě dává sbohem!

„Promiň, Quinte. Nechtěl jsem tě tolik stisknout. Ublížil jsem ti?“

Ani nevíš, jak moc. „Na tom nezáleží. Co teď hodláš dělat?“

Marcus se zarazí. Pokouší se zklidnit roztěkanou mysl, jenže to je v tuto chvíli nadlidský úkol. „Co udělám? Já vlastně ani nevím. Asi bych měl Fláva zkusit hledat v Massilii. Možná tady ještě je.“ Představa, že by jeho milovaný mohl být ve stejném městě, možná jen pár kroků od něj, jen násobí jeho nadšení.

„Ty nikam nechoď, není to pro tebe bezpečné. A stejně město neznáš. Ještě by ses ztratil,“ pronese s povzdechem advokát a umlčí hochovi protesty gestem ruky. „Já se o to postarám. V Massilii existuje síť následovníků Spasitele. Našel bys je mezi chudinou i na těch nejvyšších postech. Poprosím je o pomoc. Jestli tady ten tvůj gladiátor je, určitě ho najdou.“ Zešílel jsem? Vždyť si kopu vlastní hrob!

„Jsi úžasný, Quinte!“ vykřikne nadšeně Marcus. Zprvu to vypadá, že se znovu vrhne advokátovi kolem krku, ale na poslední chvíli si to rozmyslí a vřele mu stiskne ruce. „Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčný!“

Quintus se pokusí o úsměv. Ani nevíš, jak moc se za to nenávidím!

 

Je to přesně sedm dní od tohoto rozhovoru, kdy na dveře advokátova domu zabuší malý Sciuri. Sluha ho bez otázek vpustí dovnitř. Není to poprvé, kdy k nim malý špindírka přišel navštívit svou starší sestru. Tentokrát však Tiliin syn zamíří rovnou do pracovny. Dobře ví, že tam pán domu tráví většinu času. „Ahoj, strejdo,“ vybafne na advokáta, skloněného nad několika rozvinutými svitky.

Quintus mu mávne na pozdrav a duchem mimo zadrmolí: „Jestli hledáš Nix, tak si hraje v zahradě.“

„Za ségrou se mrknu pozdějc, ale teď mám něco pro tebe. Něco mooc důležitýho!“

„A nepočkalo by to chvíli?“ zkusí to advokát.

„Nepočkalo. Je to strašně mooc důležitý!“ nedá se odbýt mrňous. Hbitě vklouzl do pracovny a teď se špinavými prstíky s okousanými nehty probírá v drahocenné knihovně.

Quintus z toho dostane tik do oka. „Tak když je to tak neodkladné… Sciuri, prosím, pojď si sednout ke mně! Nechám ti přinést sladké fíky a mléko, hlavně už se posaď.“

Takovou nabídku samozřejmě nemůže věčně hladový kluk odmítnout. Už sedí na židli naproti advokátovi a špinavé kalhoty otírá do drahého nábytku.

Quintus si rezignovaně povzdechne. „Tak co jsi mi chtěl?“

„Strejdo, ty ses přece ptal našich lidí na toho velkýho Germána.“

„No a? Ty jsi ho snad našel?“

Sciuri důležitě pokýve střapatou hlavou.

Quintus nechá chlapce v pracovně s přísným nařízením, aby se ničeho kolem sebe nedotýkal. Hlavně ne svitků! Pak se rozběhne do Marcova pokoje, protože jedině on má právo tohle slyšet jako první. Cestou se ještě staví v kuchyni a přikáže, aby Sciurimu donesli celou mísu fíků a džbánek mléka. V hlavě mu přitom jako poplašený pták poletuje jedna jediná myšlenka – tak už je to tady!

 

„Kde je Flávus?!“ vyhrkne rozrušeně Marcus, sotva vstoupí do pracovny. Advokát mu jde v patách a ničeho se nebojí tolik jako právě toho, co teď uslyší. Připadá si jako odsouzenec, kterému čtou rozsudek s trestem smrti.

Sciuri má plnou pusu slaďoučkých fíků, takže oba muži musí počkat, až tu dobrotu rozžvýká a spolkne. Marcus je tak nervózní, že po celou dobu rázuje po pokoji, podoben lvu v kleci. Quintus si okusuje kůžičku kolem nehtů, což páše jen v opravdu krajních případech.

„Nějakej hromotluk, co by moh' bejt tomu vašemu Flávovi dost podobnej, prej makal v hospodě u Marah. U tý s těma vobroskejma cec…“

„Zadrž, dítě!“ zděsí se advokát a honem ucpe klukovi nevymáchanou pusu dalším fíkem. „Říkáš Marah? Té patří hostinec U Eponina bělouše, jestli se nemýlím. Tam chodí hrát v kostky tvůj otec, ne?“

„Uhm, uhm,“ pokyvuje Sciuri snaživě hlavou. Sotva opět dožvýká, spustí svým jedinečným dialektem massilijské lůzy: „Však vod něj to taky vim. Akorát sem si musel dát majzla, aby mu nedocvaklo, že to chceš vědět ty, strejdo. Poslední dobou tě totiž vůbec nemá rád.“

Nejspíš od té doby, co ho Marcus málem umlátil a já jsem mu vyhrožoval vězením.

„Takže Flávus je v té hospodě?“ chce honem vědět Pompejan, protože všechny tyhle řeči okolo ho jen oddalují od setkání s milovaným gladiátorem.

„Byl. Je to už nějakej čásek, co zdrhnul s jednou holkou. Kam, to vážně netušim.“

S holkou? Můj Flávus? To přeci nemůže být pravda?!

„Děkujeme ti, Sciuri,“ promluví advokát, jemuž neujde Marcovo rozpoložení. „Moc jsi nám pomohl, ale teď si jdi hrát za sestřičkou. Určitě bude ráda, že tě zase uvidí.“

„Žádný hraní!“ vřítí se do pokoje Rút, podobna bohyni pomsty. Vypadá to, že celou dobu číhala za dveřmi na svoji chvíli. „Minule jsi mi vyklouznul, ty hádě, ale tentokrát už se ti to nepovede! Pomažeš se vykoupat, dyť s tebou špína zrovna hejbá!“

Kluk se brání zuby nehty, ale není mu to nic platné. „Pomoc, strejdo!“ křičí na Quinta, když ho stařena táhne kolem. Advokát jen bezmocně krčí rameny.

„Kuš, hůdě jedno! 'Eště bys nám sem zatáhnul nějaký breberky. Však počkej, jak se ti uleví, až tě pořádně vydrhnu!“ pronese výhrůžně stařena a odvleče svou skučící oběť ven.

Křik zoufalého špindírky umlká útrobách domu. V pracovně se rozhostí ticho. Marcus stojí zády ke svému hostiteli a ztrnule zírá na bíle omítnutou zeď. Jako by mu snad právě ona mohla dát odpověď na otázku, kterou…

…za něj vysloví sám advokát: „Co budeš dělat?“

„Jak to myslíš?“

„Budeš dál pátrat, kam Flávus odešel?“

„Já to přeci vím. Šel zpátky do Germánie k Markomanům. Vrací se domů.“

Ach ano, on to přeci ví… takže je konec veškerým mým nadějím. „Kdy odcházíš?“

„Měl bych odejít?“

„Ty nevíš?“

„Slyšel jsi to sám – Flávus opustil město s nějakým děvčetem. Možná si našel jinou lásku. Třeba už o mě nestojí.“

„Já tě přeci nevyhazuju. Víš dobře, že u mě máš navždy dveře otevřené. Jsi tady doma.“

„Děkuju, Quinte. To je od tebe moc milé.“

„Nezníš zrovna nadšeně.“

„Promiň, nechci být nevděčný. To jen…“

„Marcu, dokážeš tady žít bez výčitek, že jsi toho muže nezkusil najít? Že jsi nezjistil pravdu?“

Chlapec si povzdechne. „To asi ne.“

„Pak máš jen jedinou možnost – jet do Germánie a pokusit se Fláva objevit.“

„A když ho nenajdu? Nebo když mě odmítne?“

„Pak se vrať sem. Já tě neodmítnu nikdy. Budu na tebe čekat.“ Třeba do konce života.

Marcus znovu padne advokátovi kolem krku a ten se tentokrát nebrání. „Děkuju ti, Quinte. Jsi tak dobrý člověk! Nezasloužím si…“

„Ty vod nás odcházíš?!“ Dívčí postavička, stojící mezi dveřmi, se chvěje zadržovaným pláčem.

„Nix…“

Samozřejmě, že jí nemohly uniknout vzrušené hlasy, které se nesly až do okrasné zahrady. Zvlášť, když její bratříček ječel celou cestu do lázně, jako by ho na nože brali. Pak už nebylo nic snažšího než připlížit se k pracovně a vyslechnout rozhovor dvou nejmilejších mužů jejího života… a spravedlivě se rozčílit nad tou strašnou zradou.

Dívenka namíří obviňující prst na zaskočeného Pompejana. „Chceš se na nás vykašlat, já to dobře slyšela! Utečeš vod nás k nějakýmu cizímu chlapovi!“

„Nix, tak to není.“

„Nemáš nás rád! Vůbec ti na nás nezáleží!“ Děvče se otočí na patě a utíká zpátky do zahrady jako splašená.

„Jdi za ní, honem!“ pobídne Marca zdrcený advokát a sotva chlapec vyběhne ze dveří, zhroutí se s hlavou v dlaních na židli. Má chuť křičet a plakat stejně jako Nix, jenže nechce být směšný. Copak bych tím mohl něco změnit?!

Marcus dívku dostihne mezi okrasnými keři. Padne před ní na kolena a musí svést menší boj, kdy mu její pěstičky zuřivě buší do hrudi, aby si ji nakonec mohl přivinout do náruče.

„Jsi zlý! Ošklivý! Nemám tě ráda!“ vzlyká mu dítě do tuniky.

„To nevadí. Já tě rád mám. A moc.“

„To není pravda, jinak bys mě tady nenechal samotnou!“

„Nebudeš sama. Budou tady s tebou Quintus a taky Rút.“

„Jenže já chci, abys tady zůstal i ty!“

„Je mi líto, ale to nemůžu.“ Teď už se hlas chvěje i Marcovi.

„Tak mě teda vem do Germánie sebou?“ dupne si trucovitě malá.

„To bys tady Quinta klidně nechala? Víš, jak moc by se mu stýskalo?“

„Bude se mu stejskat po tobě. A mně taky!“

„Ani netušíš, jak strašně mi budete chybět!“ povzdechne si Marcus. „Vím, že tomu nerozumíš, ale já musím odejít.“

„Kvůli tomu Flávovi!“

„Ano, právě kvůli němu.“

„Proč?“

„Protože ho miluju víc, než bys mohla pochopit. Víc, než dokážu pochopit já sám.“

„Nenávidím ho!“ vykřikne zlostně Nix.

„Nenávidíš i mě?“ zeptá se hoch tiše.

„Ne. Já 'sem ti předtim lhala,“ vzlykne uplakané děvčátko a chytne Marca kolem krku. „Mám tě moc ráda.“

„To já tebe taky, maličká,“ zašeptá Pompejan a nechápe, jak se v něm může mísit tolik štěstí a zármutku najednou.