Bankéři se zle zablýskne v očích, když vítězoslavně vykřikne: „Poznávám tě, Fláve Neporažený, šampióne Pompejí!“

„Pleteš se, Septime! To není on!“ vyhrkne polekaně Marcus a nakročí k tlusťochovi, rozhodnutý třeba mu zacpat ústa, jen aby mlčel.

„Že není?“ vysměje se mu bankéř. „Hej, lidé! Máme tady jednoho z těch uprchlých zmetků! Gladiátor z Pompejí nás ráčil poctít svou smrdutou přítomností!“

Rozzuřený dav se jako na povel obrátí k Septimovi a oběma mužům. Marcus s Flávem se právě proměnili v solné sloupy. Ne však na dlouho. Germánův pohled ztvrdne. V šedých duhovkách se převalují bouřková mračna. Klikatí se první blesky. Místo zahřmění dopadne Flávova pěst. Roztrhne bankéřův masitý ret. Septimus kvičí jako podříznuté prase. Plive krev. V rudé tekutině svítí úlomky zubů. Mnoho už mu jich v ústech nezbylo.

Dav křičí a hrozí pěstmi. Je jako roj rozdrážděných sršňů, tolik je rozzuřila otrokova troufalost vůči římskému občanovi. Chtějí si na uprchlém gladiátorovi zchladit žáhu. Vybít si na něm zlost za nepochopitelnou nespravedlnost, která během jedné jediné noci zničila jejich životy a vzala jim ty nejbližší. Za nespravedlnost, kterou nemohou vykřičet k bohům, neboť ti dřepí příliš vysoko na nebesích. Drzý otrok je však příhodně na dosah.

„Rozsápou nás jako dravá zvěř!“ zanaříká Marcus.

Flávus zůstává ledově klidný. Není to poprvé, kdy stojí tváří v tvář smrti. Rychle uvažuje, co v okolí využít ve svůj prospěch. Je den trhu. Náměstí je po celém obvodu ověnčeno stánky. Vrhne se k tomu nejbližšímu. V maličké ohrádce vedle se tísní několik koz a ovcí. Flávus vytrhne pár předních latí. Uvolní tím zvířatům cestu. To už se k němu přidá i Marcus. Plácá rukama a pohání malé stádečko zezadu. Vyděšení tvorové se rozběhnou proti davu. Kličkují mezi povykujícími lidmi, některým dokonce podrazí nohy. Gladiátor strčí do lehké, dřevěné konstrukce dalšího stánku. Na pultu stojí rozměrná proutěná klec plná tísnících se slepic. Ptačí vězení se při pádu na zem otevře. Poplašeně kdákající kur se chce rozletět pryč, jak jen mu to přistřižená křídla dovolují. Jenže není kam. Je tu hradba z lidí. Opeřená těla narážejí rozhořčeným občanům do tváří. Pařáty škrábou, zobany klovají. Trosky poničených stánků překříží vstup do úzké, postranní uličky. Vytvoří zubatou bariéru mezi útočníky a jejich oběťmi. Nic, co by se nedalo překonat, ale zdrží je to.

„Mizíme!“ Flávus pevně sevře Marcovo zápěstí a vleče ho pryč.

Než pohoršení římští občané odklidí barikádu, ztratí se oba uprchlící v temných zákoutích města. Ještě štěstí, že v Capui právě panuje takový zmatek. Je však nutno přiznat, že jen těžko by se mezi oněmi nešťastníky z okolí Pompejí našel jeden jediný, který by se skutečně opovážil postavit nejslavnějšímu gladiátorovi Kampánie. Městské stráže by jistě pomohli, ale než je povolají na náměstí, jsou oba uprchlíci dávno pryč. Nespokojený dav si musí vystačit s nadávkami a klením. I to jim přinese jistou úlevu. Běda dalšímu otrokovi, který se jim připlete do cesty!

 

Další město. Naštěstí je od nebezpečné Capui vzdáleno několik dnů chůze. Marcus s Flávem si vymění rychlý pohled. Je to riskantní. Možná lezou do nové pasti, ale tentokrát nemají na vybranou. Puteoli je přístav, z něhož vyplouvají lodě do všech končin Římské říše.

Třebaže už narudlé slunce klesá k obzoru, je dosud světlo. Oba uprchlíci sice cestují především v noci, jenže za tmy bývají městské brány zavřené a oni by se museli podrobit důkladné kontrole strážnými. Nezbývá, než se pomodlit k vrtkavé Fortuně a zkusit štěstí ve dne. Puteoli není tak daleko od Pompejí, aby se mohli cítit zcela bezpečně. Zároveň však představuje jejich jedinou naději, jak se co nejrychleji dostat do Germánie a ztratit se v jejích hlubokých lesích.

Možná utíkám z bláta do louže, napadne Marca tak, jako poslední dobou už mnohokrát. Po očku sleduje svého milence. Flávus mu stojí po boku a pozoruje čilý ruch před městskou bránou. Obávám se o tebe, můj milý. Jsi příliš vysoký, příliš svalnatý, než abys mohl splynout s davem. Každé tvé vzdorovité gesto, každý tvůj podmračený pohled poutá nechtěnou pozornost. Jsi divoký vlk, jehož nezkrotily ani roky zajetí. Není možné ukrýt tě ve stádu ovcí! „Mám strach,“ splyne chlapci ze rtů, dosud lehce opuchlých od líbání.

„Já tě přece ochránim, štěně,“ ujistí ho gladiátor, aniž by odvrátil zachmuřený zrak od města.

„Jenže já se bojím o tebe!“ vyhrkne dotčeně Marcus. Proč mě pořád tak podceňuješ?! Už dávno nejsem tím bezbranným snílkem, jímž jsem býval v Pompejích!

„Vo mě se bát nemusíš,“ pronese Germán a velkou tlapou mu pocuchá husté kučery. „Nezdechnul jsem v aréně, a že se vo to hodně lidí zatraceně snažilo. Nezabila mě ani ta vaše šílená hora. Přežiju i teď.“

„Stejně mám strach…“

„Netvrdil's mi náhodou, že todle je jedinej velkej přístav široko daleko?“

„Přesně tak. Další je až Ostia blízko Říma. To je skoro sto padesát mil odsud.“

„Takže není vo čem dumat. Jdeme do Puteoli a hotovo!“

Jdou. Marcovi jako by s každým krokem víc a víc těžkly nohy. Pronásleduje ho zlá předtucha. Ježí se mu z ní vlasy. Neměli bychom tam chodit! Neměli! Já to přece vím!

Město před nimi se zdá být obrovské. Mnohem větší než Pompeje. Uvnitř hradeb se na pahorku tyčí dva skvostné chrámy. Jeden patří bohu Apollónovi, druhý byl postaven k uctění památky zbožštělého císaře Augusta. Marcus v Puteoli nikdy nebyl. Všechno zná jen ze svitků, jejichž četbou strávil podstatnou část dospívání. Tehdy díky nim unikal před krutou skutečností rodinného života. Před despotickým otcem, který svého příliš křehkého syna považoval za neschopného zbabělce a neopomněl mu své pohrdání dávat při každé příležitosti najevo.

Do města vejdou západní bránou. Je nejblíže přístavu. Nechají se strhnout lidskou řekou, jež do Puteoli vytrvale proudí. V anonymitě těl se cítí bezpečněji. Přesto, když míjejí ozbrojené strážné v otevřených křídlech vrat, překryje chlapec roztřesenou dlaní Flávovo obvázané předloktí tam, kde se skrývá jeho otrocký cejch.

Venuše, stůj při nás!

Němá modlitba je, zdá se, vyslyšena. Město je pohltí jako chřtán hladové šelmy. Tonou v kakofonii překřikujících se hlasů, v prolínání pachů a vůní, v hemžení těl. Puteoli tepe životem a přístaviště je jeho srdcem. Nákladní lodě denně přivážejí vzácné zboží ze všech koutů říše. Zrovna tak jsou cizokrajní i samotní námořníci. Větrem ošlehaní mořští vlci na sebe hulákají v neznámých jazycích a ze všeho nejvíc touží po zábavě. Jak také jinak. Po týdnech a měsících strávených na pohupujících se palubách chtějí opět trochu žít. Od toho jsou tu vyzývavě oblečené, zmalované ženy a rozkošní chlapci na hraní. Nabízejí svá těla výměnou za pár mincí. Někteří nestojí víc, než pohár obyčejného vína. Rozkoš podbarvená hranými vzdechy je levná a námořníci mají z čeho vybírat.

Několik povětrných ženštin a přítulných mladíčků se pokouší vnutit své služby dokonce i Flávovi. Cení zuby ve falešných úsměvech a nakrucují se v bocích. Stačí však jediný gladiátorův pohled a rozprchnou se jako hejno vrabců.

„Jsou odporní! Jak se mohli snížit k něčemu takovému?!“ vyhrkne znechuceně Marcus. To ho na chvíli otrávil jed žárlivosti. Vlastně to tak ani nemyslí, jenže jízliví bohové jeho slova slyší…

 

Přístaviště jim svou velikostí vyrazí dech. Rozprostírá se v délce celé jedné míle. Na ochranu proti větru a vlnám se před ním táhne obrovské molo. A kolik je zde lodí! Proti modrému nebi se ježí nespočet stožárů. V mírném větru pleskají barevné plachty. Na hladině se líně kolébají bachraté lodní trupy. Zatím je k pevnině poutají kotevní lana, ale už brzy vyrazí se svým nákladem do dálek. Ochutnají jiná moře, zakusí prudkost bouří i smrt bezvětří.

Marcus v ohromení docela zapomněl na strach. Jako ve snách stojí před hradbou lodí a připadá si proti nim maličký jako mraveneček. Opravdu na jedné z nich poplujeme do neznáma? Vstříc nejistému osudu? Až do svých šestnácti let neopustil rodné Pompeje. Nyní ho čeká výprava na samu hranici Římské říše. „Plul jsi už někdy na lodi?“ otáže se muže po svém boku bázní rozechvělým hlasem .

„Jo. Zakovanej v řetězech. Nebylo to nic, co bych si chtěl zvopakovat.“

„Teď to bude jiné. Jsi svobodný člověk…“

„Zatim! Než mě někdo pozná a udá úřadům. Jestli se to stane, když mě chytnou, na nic nečekej a zdrhej pryč!“

„To neudělám!“ zhrozí se chlapec.

Gladiátor mu sevře bradu mezi prsty a donutí ho vzhlédnout. „Víš stejně dobře jako já co čeká toho, kdo pomáhá uprchlýmu votrokovi! Ztráta majetku, vyhnanství, to je to nejmenší. Nejspíš bys taky skončil v řetězech! Dovedeš si představit, co by s tebou bylo? Zavřeli by tě do bordelu a vojížděl by tě každej, kdo by si zaplatil!“

Chlapec se při té představě zachvěje odporem. Že by se mne dotýkal někdo jiný než Flávus? Nemožné! „Dobře. Slibuju, že když tě odhalí, uteču,“ kapituluje nakonec. Ani jeden z nich jeho slovům nevěří, ale lež může někdy být i úlevně milosrdná.

Nyní zbývá to nejtěžší – najít kapitána, který bude ochotný vzít je na palubu. Není jich mnoho. Vlastně jenom jeden. Obrovský Kilikijec jménem Saros. Muž se snědou pletí a černými vlasy spletenými do mnoha hadích ocásků. Stejně hadí jsou i jeho oči. Výrazem připomínají kobru a varují před jejími nebezpečně jedovaté zuby. Hlavně, když se v gladiátorově dlani vábně zablyští ušetřené mince.

„Počkej ještě! Ten člověk se mi ani trochu nelíbí!“ sykne Marcus znepokojeně, jakmile se mu podaří odtáhnout milence stranou.

„Mně taky ne, štěně, ale je jedinej, kdo nás vezme na loď. Navíc pluje našim směrem. Sice jenom do Genui, ale i tak si vo dost zkrátíme cestu. Vyhneme se tim těm nejnebezpečnějším místům. Tady na jihu nás až moc pálí země pod nohama!“

„Já to chápu, ale… prostě z něj mám divný pocit,“ hlesne hoch nešťastně.

„Žádnej strach, seš pod mojí vochranou,“ ujistí ho Germán a nezapomene mu pocuchat vlasy.

Už zase to děláš! Copak pro tebe nikdy nedospěju?! Pořád ve mně budeš vidět malé dítě?

Flávus se vrátí k trpělivě vyčkávajícímu kapitánovi. „Kolik chceš za nás dva?“

„Všechno co máš a stejně to bude málo.“

„Zešílel 'si?!“

„Nejspíš, jinak bych si nebral na loď uprchlýho otroka.“

„Nevim, vo čem to mluvíš!“

„Nevíš, šampióne Pompejí?“ Saros mu vysekne posměšnou poklonu. „Kdo by si pomyslel, že jednou budu mít tu čest uvítat na palubě Fláva Neporaženého! Tak nevím, měl bych tě pohostit vínem, nebo udat úřadům?“

Sláva v aréně, která kdysi přinášela tolik nesporných výhod v tvrdém životě nesvobodného člověka, se nyní stala smrtící pastí. Navzdory ostříhaným vlasům a oholeným vousům zůstává gladiátor nebezpečně známou tváří.

„Ty…“ Flávus výhrůžně zatne pěsti. Kilikijec je obrovský a jistě mu bude víc než rovnocenným soupeřem. Přesto se nehodlá vzdát bez boje.

„Chceš se prát?“ pronese Saros s úšklebkem. Za zády se mu jako na neslyšný povel srotí osm větrem ošlehaných chlapů. Posádka je podivuhodnou směsicí barev kůže i národností. Je nad slunce jasnější, že žádný z mořských vlků nejde pro ránu daleko. Však se jim také v mozolnatých dlaních jako kouzlem zjeví lesklé čepele dlouhých dýk.

„Vodcházíme!“ zavrčí gladiátor a popadne zděšeného Marca za zápěstí.

„Počkej, šampióne!“ ozve se smířlivě Kilikijec. „Snad nebude tak zle? Jsem ochotnej odvézt vás kam potřebujete. Lepší nabídku v tomhle přístavu nedostaneš.“

„Nabídku? Spíš vydírání, ne?! Chceš po mně všechno, co mám!“

„Omyl, všechno ne. Zůstane ti přece život a svoboda. Uvažuj, jaký riziko to představuje pro mě. Ukryju na svý lodi dva uprchlý otroky…“

„Já nejsem otrok!“ ozve se Marcus dotčeně. „Jsem svobodný římský občan!“

„Když to řikáš…“ Kilikijec pokrčí širokými rameny. „Tak se rozhodněte – chcete si vykoupit svobodu, nebo se budete dál potulovat přístavem, dokud vás někdo neudá? Pak o ty peníze stejně přijdete.“

Některé volby prostě nejsou volbami, ale to už Germán dávno ví.

 

Kilikijcova loď nese podivné jméno „Jednonohá kráska“. Na přídi má vyřezanou zlatovlasou prsatici. Proč je dotyčná dáma bez jedné končetiny se Marcus raději neptá. Bojí se, jakou odpornou historku by se mohl dozvědět. Saros má alespoň tolik slušnosti, že je nechá přes noc na své lodi, třebaže dosud kotví v přístavu. Za ty nehorázné peníze je ubytuje na zádi, blízko kabiny pro kormidelníka. Dokonce jim přinese dvě pokrývky.

„Jsou plné štěnic a kdoví čeho ještě!“ sykne znechucený Marcus.

„V noci budeš rád, že je máš. Štěnice jsou to poslední, co mi dělá těžkou hlavu.“ Gladiátorův temný pohled zalétne ke skupince námořníků. Postávají nedaleko a nespouštějí z nových pasažérů oči. Flávus zuří. Ty parchanti se nám smějou! Ne, neušly mi chtivý pohledy, co vrhaj po mym štěněti! Ať se ho jenom zkusej dotknout a přísahám při Odinovu jedinym voku, že jim urvu ptáky a nacpu jim je do chřtánů!

Poslední noc před vyplutím nepustí kapitán nikoho z posádky na pevninu. Sám ví, jak prozíravé rozhodnutí to je. Ráno by je musel opilé shánět po přístavních putykách. Pro gladiátora to však znamená, že bude muset své nic netušící štěně střežit až do kuropění a tím pádem nezamhouří oči. Jestli to tak bude celou cestu až do Genui, čekají ho perné chvíle.

Marcus ho pozoruje zpod přivřených víček. Zpoza závojů dlouhých, skoro dívčích řas. Kéž bych tak dokázal vyhnat všechny chmury z tvojí mysli, lásko. S tichým povzdechem se k němu přitiskne. Schoulí se do silné náruče. „Vyprávěj mi, prosím,“ odváží se porušit nepříjemné ticho.

„Co chceš slyšet?“

„Řekni mi něco o domově, o tvé rodině…“

„Z hrabání se v minulosti nikdy nic dobrýho nevzešlo!“ zavrčí Germán otráveně. Ani na okamžik přitom nepřestává vrhat vražedné pohledy směrem k námořníkům. Tak jenom pojďte blíž! Zkuste si to! Čekám!

„Vyprávěj mi,“ zaprosí chlapec a upře na něj vemlouvavé oči zatoulaného štěněte. Tohle zabere skoro vždycky. Marcus to ví a tak trochu toho využívá. „Moc rád poslouchám tvůj hlas.“

Gladiátor by se chtěl dál zlobit, ale nějak mu to nejde. Ne při pohledu do nevinné tváře krásného chlapce. „No tak jo, no. Stejně bys nedal pokoj, co? Tak jak mám začít? No… narodil 'sem se v lesích za velkou řekou. Římani ji nazývaj Rhenus a moc vo to území za ní, vo naše území, stojej. A co Římani chtěj, to taky dostanou, i kdyby měli všechno proměnit v krev a popel!“

Marcus se zahanbeně přikrčí. Káráš tím i mne? Ano, také jsem byl odhodlaný pohnout nebem a zemí, jen abych získal tvou lásku. I v mých žilách koluje krev bezohledných dobyvatelů, rozhodnutých ovládnout celý svět. Odpustíš mi někdy?

„Římani ovládli celej jižní břeh řeky. Zestrupatěl jejich pevnostma. Svobodnou divočinu přeťaly jejich vobranný zdi. Podrobili si místní kmeny, udělali z nich svoje votroky.“ Flávus si znechuceně odplivne, tělo má napjaté zlobou. Některé jizvy nikdy nepřestanou bolet.

„Je mi to tak líto…“

„Už 'si slyšel vo povstání Batavů?“ Gladiátor vycení zuby ve vlčím úšklebku. Jde z něj strach.

Marcus plaše přikývne. „Něco jsem o tom četl. Stalo se to před deseti lety v Horní Germánii. Batavové byli římskými spojenci, že?“

„Spíš votroci. Římani je verbovali do svý armády, aby bojovali proti vlastním lidem. Chápeš to?!Chovali se na jejich území jako páni. Vošukali každýho, kdo jim přišel pod ruku. Dítě, ženská, všechno jim bylo jedno, hlavně když to mělo díru. Prasata! Kdo se jim vodvážil vzepřít, toho prodali do votroctví, nebo rovnou zabili.“

„Takhle to naši letopisci nepsali… ale když to říkáš, už se nedivím, že se Batavové vzbouřili.“

„Přidali se k nim další kmeny. I ten můj,“ zavrčí Flávus v trpké vzpomínce. „Táta věřil, že se něco změní. Že naše země zase bude svobodná. Šli 'sme za tim snem jak zpitomělí. Šli 'sme na smrt!“

„Ale pokud si vzpomínám trvalo celý rok, než vás dokázali porazit! Mezitím jste ničili jednu vojenskou pevnost za druhou. Císař Vespasián proti vám musel vyslat deset legií, než vás srazil na kolena…“

 

Narudlé záblesky na ostřích mečů a válečných seker, když se od nich odrazí vycházející slunce. Flávus je zpátky v čase před deseti lety, v hlubokém lese nedaleko svého domova. Pod nohama mu křupe zmrzlý sníh a od úst stoupají obláčky páry. Není to jeho první bitva, přestože brzy oslaví teprve čtrnácté jaro svého života. Vedle sebe vnímá přítomnost bratra a otce. Jsou tam i další muži z mnoha kmenů a hlavně Batavové, kteří celou vzpouru proti Římu začali.

Nepřátelé jsou v trojnásobné přesile. Mladíček Flávus se modlí ke svým divokým bohům. Tenkrát ještě bláhově věřil, že mu pomohou. Není sám, kdo vzývá Ódina, Thora a někteří dokonce i vychytralého Lokiho. Hoch se snaží nevnímat strach. Před bitvou je to vždycky takové. Okamžiky se prodlužují ve věčnost. Čas jako by se zastavil. Tlukot srdce je tím nejhlasitějším zvukem.

Nečekaný úder do ramene Fláva málem pošle k zemi.

„Snad sis nenasral do nohavic, škvrně?“ vysmívá se mu starší sourozenec, nejspíš aby sám zahnal tíseň. Zrazuje ho úzkostí poznamenaný obličej, bledší než okolní sníh.

„Pitomče! Myslíš si, že seš dospělej, když máš zarostlou bradu a doma kozatou holku?!“ vpálí mu Flávus.

„Tak pitomec, jo?“ protáhne výhrůžně Ulrich. „A ty seš zase budižkničemu, dobrý leda tak ke kydání stájí!“

„Tak dost!“ okřikne je přísně otec. Je to vysoký, statný muž, požívající nezpochybnitelnou autoritu náčelníka kmene. Nikdo se mu neodváží protivit, až na jeho vzpurné syny. „Ovládejte se! Děláte ostudu mně i…“

Ozve se ponurý zvuk římských válečných trub. Legie na protější stráni se pohnou vpřed. Germáni ztuhnou a naježí se jako vlčí smečka. S hurónským řevem vyrazí do útoku. To je naposledy, kdy Flávus vidí svého otce a bratra živé.

Zatímco legionáři taktizují, poslušni rozkazů svých velitelů, bojují vzbouřenci na vlastní pěst. Jsou svobodný lid, nikdo jim nedokáže nasadit obojky. Dokonce ani jejich náčelníci. Každý se rve sám za sebe, hnaní pouze odvahou v srdcích. Vzývají smrt s hrdostí neporazitelných válečníků a ona jejich výzvu přijímá. Sníh rudne čerstvě prolitou krví. Mrazivý vzduch těžkne pachem nedůstojného umírání. Koně řičí, muži sténají.

Flávus kolem sebe seká dlouhým mečem. Nevnímá nic, než blýskavou zbroj legionářů. Útočí na jejich slabá místa. Divoce, bez slitování. Ačkoli je sám ještě skoro dítě, už nyní výškou přerostl většinu Římanů. Silou se jim vyrovná, zkušenostmi nikoliv. Úder do hlavy ho zbaví vědomí. Sníh je měkký jako matčina náruč. Tak dobře se v něm usíná…

Probuzení bolí a vědomí vlastní potupy ještě víc. Bitva skončila. Vzpoura byla krvavě potlačena. Řím opět slaví vítězství. Mrtví jsou všude. Ztráty na obou stranách jsou obrovské. Flávus sotva vnímá, že mu svazují zápěstí konopným provazem. Poutají ho do řady k dalším nešťastníkům. Je jich mnoho. Těch, kteří právě ztratili svobodu. Římané dobře vědí, že všechno se dá zpeněžit. I lidská bytost. Nač plýtvat barbary na hloupou pomstu? Zabíjejí jenom těžce zraněné. Ostatní mají tu pochybnou čest, stát se otroky Říše.

Tím začala Flávova dlouhá cesta do Pompejí. Do gladiátorské arény. K zoufalému přežívání, kde existovaly pouze dvě možnosti – zabít, nebo být zabit!

 

„Fláve? Jsi v pořádku?“ otáže se Marcus podezřele dlouho mlčícího muže.

Gladiátor potřese hlavou, aby zahnal ošklivé vzpomínky. Vracejí se teď o to častěji, čím blíže je domovu. „Řikal 'si něco, štěně?“

„Ptal jsem se na tvoji rodinu. Myslíš, že jsou naživu?“

Germánovi se vybaví zohavené mrtvoly otce a Ulricha. Zahlédl je, když ho vojáci vlekli v poutech z bitevního pole. „Táta se starším bráchou umřeli v boji. Bylo to tak pro ně lepší. Nemuseli lámat hřbet před Římanama. To by chlapi jako voni nesnesli. Matka se sestrama zůstaly naštěstí doma. Ty snad přežily, jestli už si římský psi nezabrali i naše území. Nevim… můžu jenom doufat.“

„A modlit se,“ dodá chlapec.

„Hele, štěně, já se modlil celej první rok, co 'sem padnul do rukou tvejm lidem. Nejdřív jsem prosil bohy, aby mě vysvobodili z votroctví. Pak už 'sem jenom škemral, aby mi dopřáli rychlou smrt. Nevyslyšeli mě ani v jednom. Vysrali se na mě, takže já teď seru na ně!“

Chlapec mu polekaně přitiskne dlaň na ústa. „Nemluv takhle! To je rouhání!“

„Jo? Tak mi teda řekni, v čem kdy pomohli tobě? V čem pomohli lidem v Pompejích, když se modlili za záchranu, a pak stejně pochcípali jako krysy?! K čemu ti kdy byli bohové dobrý?“

„Dali mi tebe,“ špitne nesměle Marcus a tváře mu zrudnou studem. „Prosím, nezlob se. Nechtěl jsem tě rozhněvat.“

Germán na něj zírá a zuřivost, která ho donutila cenit zuby a zatínat pěsti, pomalu ustupuje. Taje jako ledová námraze pod náporem slunečních paprsků. Jak se mám, kurva, bránit tomu tvýmu štěněčímu pohledu?! Roky bojů v aréně mi 'sou k ničemu, když se takhle podiváš! Máš mě vomotanýho kolem prstu a ani vo tom nevíš.

„Zapomeň na to,“ zavrčí gladiátor, aby si uchoval alespoň část důstojnosti. „Jdeme spát!“

Marcus se k němu s úlevou přitulí. Zhluboka vdechuje milencovu silnou, opojnou vůni. Vůni milované bytosti. Brzy pocítí silné prsty, které se mu probírají kaštanovými kučerami. Nechá se vískat ve vlasech a usíná s pocitem dokonalého štěstí.

 

Vyplují za časného jitra. Až na otevřené moře je vyprovází ukřičení rackové. Námořníci se s naučenou úsporností pohybují po kymácející se palubě. Krok mají jistější, než na pevnině. Pomocí lan vztyčují těžký stěžeň a rozvinují červenobíle pruhovanou plachtu. Do hněda opálený, šlachovitý kormidelník řídí na zádi dvě kormidla, ponořená do vody a podobná velikým veslům.

„Dokázali jsme to!“ šeptá rozechvělým hlasem Marcus, schoulený pod štěnicemi se hemžící přikrývkou. Ranní slunce se mu odráží v rozzářených očích. Zády se opírá o Germánovu širokou hruď a zasněný pohled upírá k volnému moři. Jako kdyby se před nimi rozprostíralo do nekonečna. Svoboda! Jak sladkou má příchuť! Opravdu jsme vyvázli tak hladce? Budou nám bohové tentokrát nakloněni? Skutečně můžu doufat? Chlapec zavře oči a zaposlouchá se do šumění vln a tlukotu srdce svého milého. Je to ta nejkrásnější hudba ze všech.

 

„S těma suchozemskejma krysama budou jenom problémy, kapitáne!“ hudrá jeden z námořníků v Kilikijcově kajutě. Je to postarší muž s dřevěnou nohou. Přestál s kapitánem nejednu bouři, takže si k němu může dovolit víc, než kdokoli jiný z posádky. „Chlapi jsou jak mrouskaví kocouři. Ten kluk je tou sladkou tvářičkou nebezpečně dráždí. Je jenom votázkou času, než po něm některej skočí a bude si na něm chtít zarajtovat!“

Saros se zle zamračí. Bouchne pěstí do stolu. Pohár s vínem nadskočí a převrhne se. Rudá tekutina se vylije. Připomíná čerstvě prolitou krev. „To ať ani nezkoušej, Pahejle! Mám s těma dvouma svoje plány. Gladiátora prodám v Genui do arény a kluka do bordelu. Nepoškozenýho! Kdo neudrží svýho ptáka pod tunikou, toho nechám za trest zbičovat! Rozumíš?!“

Starý námořník vážně pokýve šedivou hlavou. Bičování je zlé. Přesto je rád, že kapitán neurčil jako trest pro provinilce protažení pod kýlem. Takový nešťastník by byl za ruce připoután k dlouhému lanu a bolestně pomalu tažen pod trupem lodi. To samo o sobě může trvat nekonečně dlouho a často to vede k utonutí. Vše ještě zhoršuje fakt, že spodní část plavidla bývá olepená nejrůznějšími korýši. Jejich ostré ulity dokáží rozdásat kůži na odsouzencových zádech až do masa. Bolest se slanou mořskou vodou ještě násobí a křičet pod hladinou se dá opravdu jen chvíli.

„Kapitáne, nebylo by jednodušší dát ty dvě suchozemský krysy rovnou do želez? Ten velkej vypadá dost nebezpečně!“

„Právě proto to neudělám. Nehodlám si přidělávat problémy s jejich hlídáním. Dokud si myslej, že jsou svobodný, budou v klidu. Navíc je chci dovízt v dobrý kondici. To všechno zvyšuje hodnotu zboží. Ale žádnej strach, železa je stejně neminou. Jenom co se přiblížíme k cíli naší cesty, osobně jim je zaklapnu kolem zápěstí. Víš, co za ně dostaneme peněz?!“

Kapitánův smích se zlověstně nese nad poklidně se pohupující palubou. Saros svůj původ nezapře. Kilikijci bývali národem pirátů, jichž se obával celý civilizovaný svět. Krev není voda a peníze, jak jednou řekl sám osvícený císař Vespasián, přece nesmrdí. Co na tom, že předmětem obchodu budou dvě nic netušící, lidské bytosti?