Obraz Tallantridy - Kapitola 1

První den v nové škole

| Paříž, pondělí 11. září 2017

 

          „Crrr, crrr, crrr, crrr.“ Budík vytrvale vyzváněl. Každé další „crrr“ se zarylo do mozku s větší intenzitou. Nicolasovi se z úst vydralo nespokojené zabručení. Zašátral rukou po mobilu, ale jako na potvoru ho nemohl nahmatat. Vyzvánění zarputile pokračovalo. Nicolas se donutil zvednout hlavu z polštáře, rozlepil oči a mžoural kolem sebe. Svět vypadal jako rozpitá šmouha. Snažil se zaostřit na skříňku, kterou měl u postele. Stále po ní hmatal rukou, mobil nikde.

          „Crrr, crrr, crrr, …“

          „Sklapni,“ okřikl ho Nicolas. „Však vidíš, že jsem vzhůru.“

          Mobil jeho slova nereflektoval, protože budík neúnavně vyzváněl dál.

          „Hrom aby do tebe praštil,“ hartusil Nic, „Zmlkni už,“ vyzýval ho a šmejdil rukou po zemi, jestli mobil nenajde tam.

          „Crrr, crrr, crrr, …“

          Z Nicolasova hrdla se vydal velmi frustrovaný zvuk. Tiše zasténal a potom si schoval hlavu pod polštář. „Chci spát!“ zavyl.

          Budík neústupně pokračoval ve svém burcování.

          „Fakt mě štveš,“ vrčel Nicolas zpod polštáře. „Vyhodím tě, jestli nezmlkneš.“

          Ani výhrůžky nezabraly.

          „Crrr, crrr, crrr, …“

          Nicolas to vzdal. Stáhl z hlavy polštář a velice pomalu se posadil. Spustil nohy na zem a dalších pár chvil si vyměňoval tupé pohledy se stěnou.

          „Crrr, crrr, crrr, …“

          „Ty prostě tu hubu nezavřeš, co?“ pronesl Nicolas na účet svého přístroje. Vstal. Tak fajn. Ať si zvoní, když ho to baví. On mu to přece nezakazuje, že ano. Vyšel z pokoje. Zazíval. Jeho kroky směřovaly do koupelny. Tam si nejprve opláchl obličej. Věnoval si zpytavý pohled v zrcadle.

          „Dneska ti to vážně sluší, kamaráde,“ řekl svému odrazu. „Jsi rozmazanější než obvykle.“

          Musel se ušklíbnout. Vzápětí už věnoval pozornost svým kalíškům na čočky a o malou chvíli později už měl v obou očích kus plastu, díky kterému svět okolo něho nabral jasnější obrysy. Zakřenil se na sebe v zrcadle.

          „Teď už zase vypadáš jako blb, jak ty to jen děláš?“ zakroutil hlavou. Uchechtl se. Vyčistil si zuby. Chvíli bojoval se svými tmavými vlasy, aby z nich vykřesal o něco lepší účes než vrabčí hnízdo. Jakmile usoudil, že lepší už to nebude, vydal se zpátky do svého pokoje.

          „Crrr, crrr, crrr,“ budík nezklamal a okamžitě ho náležitě uvítal.

          Nicolas si teatrálně povzdechl. „Tak ty nepřestaneš, potvoro?“ Netrvalo dlouho a objevil mobil zapadnutý ve škvírce mezi postelí a skříňkou. Vydoloval ho ven. Přejel po displeji prstem a budík vypnul.

          „A máš to!“ pronesl dramaticky.

 

          Bylo půl sedmé. Již oblečený i s baťohem s připravenými věcmi scházel o poschodí níž do kuchyně. Předpokládal, že bude prázdná, proto ho překvapilo, když uviděl u linky mamku.

          „Dobré ráno,“ obrátila se na něho s úsměvem, když zaslechla kroky.

          „Dobré,“ odvětil jí. „Jak to, že nejsi v práci?“ nedalo mu to.

          „Domluvila jsem se, že přijdu až odpoledne,“ odbyla ho. „Sedni si,“ vyzvala ho. Poslechl ji. Natáhl se do ošatky pro bagetu a pustil se do jídla. Během chvíle před něho mamka postavila teplý čaj a usadila se na židli tak, že mezi nimi byl roh stolu.

          „Jsi nervózní?“ zajímala se.

          Nicolas měl co dělat, aby neprotočil očima. Dožvýkal sousto, polkl ho. „V klidu,“ usoudil.

          „Já jen, že je to nová škola, noví lidé,“ naznačovala.

          „Chceš, abych byl?“ nechápal Nicolas. Teď, když to zmínila, už ten fakt nešlo vytěsňovat. Do teď měl možnost soustředit se na právě probíhající činnosti. Nemusel myslet na to, že ho brzy čeká vstup do instituce, kde stráví další tři roky svého života. Pokud vše půjde dobře. Samozřejmě, že byl nervózní! Kdo by nebyl. Nástup na střední ve velkoměstě, které neznal. S lidmi, o kterých nic nevěděl. Své jediné dva přátele zanechal na jihu Francie. A jako bonus nastupoval o celý týden později, protože ten minulý proležel v horečkách. Pokud se předtím bál, že se minimálně polovina spolužáků bude znát z collège, bylo mu jasné, že teď už utvořili kolektiv i s těmi, které předtím neznali. Neberte to! 

          Matce jeho chmurnější výraz zřejmě neunikl, protože poznamenala: „Bude to v pohodě.“

          „Jo, já vím,“ usmál se na ni. „Neboj se, jo?“ Raději si ulomil další kousek pečiva.

          Opravdu se chtěl této debatě vyhnout. Jenže jí ani nemohl uniknout. Matka mu připomněla veškeré věci, které už věděl. Ujistila se, že má všechno. (Jako kdyby to sám nekontroloval dvakrát.) S jejich třídním vše potřebné vyřešili pomocí e-mailové komunikace, navíc pondělí příhodně začínalo francouzštinou, kterou jejich třídní učil, nemusel tedy ani nikam chodit ještě před vyučováním kvůli nějakým formalitám. Stačilo, když ráno jednoduše přijde do své třídy. Pokud ji tedy najde, ale neviděl důvod, proč by v tom měl být nějaký větší zádrhel.

          „Opravdu nechceš doprovodit?“ ujišťovala se matka, když už stál ve dveřích. „Mohla bych tě hodit autem přímo ke škole,“ navrhovala.

          „To zvládnu,“ odtušil. „Není mi pět,“ dodal mrzutě.

          „Ale kdybys chtěl…“

          „Díky, nedělej si starosti.“

          Objala ho na rozloučenou a Nicolas mohl vyrazit. Směrem na příměstský vlak.

 

          Ještě nebylo ani sedm. Cesta měla trvat něco kolem půl hodiny. Čekaly ho dva přestupy. Potřásl si pro sebe hlavou. Neznělo to složitě. Kromě toho, že měl trasu uloženou v mobilu, si jména příslušných zastávek vytiskl spolu s jízdními řády. Měl s sebou pro jistotu i mapu MHD, kde si patřičné zastávky zakroužkoval… Dobře. Možná si nebyl úplně jistý v kramflecích. Většinu předchozího života, co si pamatoval, strávil v malém městečku na Francouzské riviéře. Nemůže být tak překvapující, že ho pařížská MHD poněkud vyváděla z míry.

          Cesta probíhala nad očekávání poklidně. Na přestupových stanicích bylo vše dobře značené, nastoupil do správné soupravy. Nestřetl se s žádným nerudným člověkem. Dokonce ho ani nepřiskřípl žádný turniket. To bylo podezřelé. Že by věci vycházely, jak mají? Když v 7:33 vystupoval na stanici Luxembourg, říkal si, že to nemůže být jen tak. Cítil v kostech, že se něco musí pokazit. I ke škole dorazil bez úhony. Žádné bloudění v uličkách. Majestátní bílá budova nešla přehlédnout. Hned u vstupu se nacházel plán školy, díky němuž snadno zjistil, kde přesně najde svoji třídu.

          Výborně. Pokrčil rameny. Tak tedy tam. Nepříjemný pocit v žaludku si snažil nepřipouštět. Bude to v pohodě. Musí to být v pohodě! Do teď všechno vycházelo. Jeho spolužáci budou určitě milí lidé… Hlavně, optimisme, neodcházej!

          Vyšel schody do druhého patra. Třídu se správným číslem uviděl hned. Zpomaloval. Začínal si říkat, že možná neměl snídat. Možná by měl místo učebny raději navštívit toalety. Křeč v břiše se důrazně připomněla. Co kdyby tvrdil, že ještě stále není zcela zdráv? Pustili by ho domů?

          „Ahoj!“ ozvalo se za ním nadšeně.

          Nicolase polil ledový pot. To bylo na něho?! Neotočil se a raději pokračoval v cestě.

          „Tak počkej!“ křikl hlas. Slyšel zrychlující kroky. Že by přeci? Zastavil. Otočil se. Konsternovaně hleděl na dva kluky v jeho věku. Zrzek a brunet. Zrzek na něho nadšeně zamával. Za chvíli k němu došli.

          „Tak co? Jak se máš? Jak bylo o víkendu?“ vyptával se zrzek vesele.

          Nicolas si byl jist, že jeho výraz musel být opravdu oduševnělý. Nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. Nechápavě na ně zíral. He? O co jde? Možná by se nejdřív mohli spíš představit, ne?

          „Co se tváříš, jak kdyby ti uletěly včely?“ broukl zrzek. Nicméně to nevypadalo, že by potřeboval odpověď, protože hned mluvil dál. O nějakém zápase.

          Jsem divnej já, nebo oni? Ptal se Nicolas sám sebe. Něco mu zcela zjevně unikalo.

          „Mimochodem, kámo, pochopils to cvičení na němčinu? Já teda vůbec…,“ pokračoval zrzek ve svém vyčerpávajícím monologu.

          Němčinu? O čem to mele?

          „Neumím německy,“ prohlásil a k jeho nepochopení se zrzek i brunet zasmáli.

          „Jo, to jsme viděli,“ mínil brunet pobaveně. „Hlavně, když nám to dáš opsat. Pojďme do třídy, co vy na to?“

          Zrzek souhlasil, Nicolas přikývl. Jo, to bude nejlepší… Myšlenka, že by zapadl někam do lavice a tvářil se, že neexistuje, ho trochu uklidnila. Brzy zazvoní, začne vyučování, to už nějak přežije… Šel první. Tohle rozhodně nebyl dobrý začátek. Ztracen ve zmatených úvahách vzal za kliku, otevřel…

          „Čáááu!“ ozvalo se nadšeně. Pohledy přítomných se upřely k němu.

          „Konečně jsi tu!“ zahlásila dívka s vlasy obarvenými na modro.

          „Už jsme tě napjatě očekávali,“ přisadila si zjevně její kamarádka.

          „Tak co?“ ptal se kluk sedící v první lavici. „Už něco víš?“

          „Platí odpoledne ta kavárna?“

          Nicolasovy oči se rozšířily. Instinktivně udělal krok vzad. Utéct ale nemohl, protože za ním stáli zrzek s brunetem. Srdce mu bušilo. O co tu jde?! Cítil se jako v mrákotách. Věděli, že dneska dorazí a domluvili se na něj?! Je to celé nějaký hloupý žert? Vždyť to vůbec nedávalo smysl. Co má vědět? Jaká kavárna?

          „Hej, jsi v pohodě?“ ptal se brunet.

          Nicolas nebyl schopný odpovědět.

          „Kdybys trochu uhnul, vole. Blokuješ tu průchod,“ šklebil se zrzek.

          „J-jasně,“ vykoktal Nicolas a posunul se dále do třídy. Někteří ze spolužáků se zvedli a začali ho obklopovat. Nicolas pocítil záchvěv paniky. Udělal krok vzad, ustupoval, dokud se neocitl skoro u tabule. To už měl kolem sebe hlouček štěbetajících studentů. Těkal pohledem z jednoho ke druhému. O co jim k čertu jde?! Nebo je tohle snad v Paříži normální? Spolužáci si začali uvědomovat, že něco zřejmě není v pořádku. Halas utichal, místo toho po sobě házeli kradmé pohledy.

          „Chováš se divně,“ obvinila Nicolase modrovláska.

          „Za to vy vůbec nejste padlí na hlavu,“ odsekl jí. Pár lidí se zasmálo.

 

          Do třídy vstoupila další trojice.

          „Nazdar panstvo,“ prohodil kdosi rozjařeně. „Co je to tu za ruch? Jste slyšet až na chodbu.“

          Nicolas postřehl, jak se ve tvářích jeho spolužáků objevilo zmatení. Ohlédli se na nově příchozího. Sám ho zatím pořádně neviděl, protože mu zastiňovali výhled.

          „Ty vole!“ zvolal někdo.

          „Tak tohle fakt nechápu.“

          Nově příchozí se nadechoval, že na to něco řekne, ale to už se ujal slova zrzek. „A já si říkal, co mi na něm nesedí… Koukni na to, Dome.“

          Spolužáci se rozestoupili. Konečně i Nicolas spatřil příchozího. V první chvíli prostě nedokázal pochopit, co vidí. Připadalo mu, že hledí do tváře své kopie. Stejně zelené oči, tmavé vlasy, dokonce stejné délky. Všiml si, že ten druhý má i stejnou pihu nad levým obočím. Na první pohled je odlišovalo jen oblečení.

          I druhý kluk vypadal zaskočeně. Rozhodně se ale vzpamatoval dřív jak Nic.

          „Tak to je paráda,“ prohlásil. „Vždycky jsem chtěl dvojníka.“ S úculem od ucha k uchu se k Nicolasovi vydal.

          „Dominique Allard-Blanchard,“ představil se a podal mu ruku.

          Tohle se mi snad zdá! Nicolas nedokázal přijít na lepší vysvětlení. Určitě teď leží ve své posteli. Měl by se okamžitě probudit, jinak zaspí… Do háje, opravdu se chtěl probudit.

          Podal mu ruku na oplátku. „Nicolas Favreau.“

          Ve chvíli, kdy se jejich ruce dotkly, měl pocit, jako by jím projelo něco elektrizujícího. V hlavě se mu mihla představa rozsáhlé zahrady, bílý altánek zalitý sluncem… Bylo v tom něco důvěrně známého. Vzápětí to však pominulo. Jejich ruce se oddělily a Nicolas na Dominiqua pořád hleděl stejně nevěřícným pohledem.

          Ten si s tím moc těžkou hlavu nedělal. Na tváři mu hrál pobavený úsměv.

          „Těší mě,“ prohlásil. „Teď mi dovolil, abych ti představil ostatní,“ navrhl. Jako první ukázal na dva chlapce, s kterými přišel. „Tihle dva to se mnou vydrželi už od collège. Kilian Gagnier,“ představil vysokého mladíka s brýlemi a černými vlasy. „Laurent Julien Courtemanche,“ představil druhého, dlouhovlasého blonďáka. „To je, jen tak mimochodem, můj současný přítel,“ dodal vesele. Laurent se zakřenil.

          „Koho tu máme dál?“ nadnesl Dominique a rozhlédl se. „Toto je Béatrice Dupond,“ ukázal na modrovlásku. „Moje současná přítelkyně.“ Dívka se usmála.

          Nicolas zmateně přelétl pohledem od Laurenta k ní. Přítel, přítelkyně? Cože? Dominique nevypadal, že by si z jeho nechápavého výrazu něco dělal, protože pokračoval v představování jejich spolužáků. „Geneviève Lamar,“ modrovlásčina kamarádka. „Irène Formigé,“ dívka, která se ptala na kavárnu. „Denis Pelletier,“ kluk z první lavice. „Guillaume Villeneuve," brunet z chodby. „Jean-Camille Savatier,“ zrzek. Záplava jmen pokračovala. Ve třídě se už nacházelo nejméně patnáct lidí a další spolužáci se postupně trousili. Nicolas neměl šanci si je zapamatovat, i kdyby byl v trochu soustředěnějším stavu. Teď byl rád, že ještě stojí.

 

          Hluk ve třídě pokračoval. Největší pozornost se stále soustředila na něho, lépe řečeno na Dominiqua, ale to v tomto případě vyšlo na stejno. Jeho obličej nabíral čím dál zelenější barvu. Chtěl zmizet. Všichni se evidentně dobře bavili. Jeho akorát tak čím dál úporněji bolelo břicho.

          „Dominiqu,“ oslovil ho tiše.

          „Ano?“ jeho dvojník se přátelsky zazubil.

          „Mohl bys mi říct, ve které lavici je místo? Rád bych si sedl,“ vysvětlil mdle.

          „Jasně,“ přikývl. „Sedni si vedle mě,“ vyzval ho. „Předposlední u okna.“ Zkoumavě se na něho zahleděl. „Je ti zle? Nemám ti donést něco k pití?“

          „Dobře,“ odkývl mu to. „Co?“ tázavě na něho pohlédl, zakroutil hlavou. „Ne, ne, dík… Mám svoje.“ Vydal se k lavici, zapadl na místo blíže k oknu a začal si na desku připravovat sešit, učebnici, psací potřeby. Usilovně se snažil ostatní ignorovat. Ne, že by to šlo, jelikož Dominique se vydal hned za ním. Ležérně si sedl a zamyšleně pozoroval, jak si Nicolas urovnává předměty na stole.

          „Kdy máš narozeniny?“ zeptal se ho.

          „12. května,“ odpověděl mu Nicolas.

          „Já taky,“ odvětil Dominique.

          Nicolasovi se zatmělo před očima. „Hm…“

          „Připomíná mi to jeden film. Past na rodiče, znáš to?“

          „Kdo by to neznal?“ opáčil. „Máš někde na polovinu roztrženou fotografii s jedním z tvých rodičů?“

          „Ne,“ uchechtl se. „Nemám nejmenší tušení, kdo byli moji biologičtí rodiče. A co ty?“

          Nicolas potlačil povzdech. Tohle přesně byla ta témata, o kterých se chcete bavit první den ve škole s neznámými lidmi. „Rodiče mě adoptovali, o své původní rodině nevím nic,“ přiznal. Na Dominiqua se ale nepodíval. Raději zaměřil svůj pohled z okna. Vyučování ještě nezačalo a on už by si přál být doma. Zapnul by počítač, pustil nějaký seriál…

          „Jasně,“ potřásl Dom hlavou. „To jsme si moc nepomohli.“

          „Pořád to může být jen náhoda… Nic to nemusí znamenat.“

          „To sotva,“ zamítl to. „Zatraceně velká náhoda je, že jsme se sešli na stejné škole, ale o tom, že jsme,“ tady se mírně zadrhl, než myšlenku dopověděl, „bratři, nemůže být pochyb. Na to vážně nepotřebujem testy DNA. Vždyť ty máš i stejnou pihu nad obočím.“

          „Hm…,“ Nicolas dál vytrvale zíral z okna. Ať zazvoní. Prosím, ať už zazvoní. To, že jeho dvojče (Opravdu by mu tak měl říkat? Vždyť to je absurdní!) se dokáže přizpůsobit situaci bez nejmenších problémů, přeci neznamená, že on na taková zjištění nepotřebuje klid, aby je vstřebal, zamyslel se nad tím vším, pokusil se to pochopit a přijít na nějaké alespoň trochu logické vysvětlení!

          „Nechceš po vyučování zajít ke mně?“ nadhodil Dominique. „Musíme toho spoustu probrat!“

          To určitě.

          „Nemůžu, slíbil jsem, že půjdu hned domů.“

          „Chápu, co jindy? Můžeš zítra?“ Dominique se nenechal jen tak odbýt.

          „Zeptám se.“  

 

          Zazvonilo. Jejich třídní učitel vstoupil do třídy. Po obvyklých úvodních frázích se rozhlédl po studentech.

          „Dnes by měl nastoupit Nicolas Favreau, je tu?“

          Nicolas se přihlásil. Učiteli se nepodařilo zakrýt překvapený výraz, když přeletěl pohled k jeho spolusedícímu. Přikývl. „Máte nějaké otázky? Chtěl byste se představit spolužákům?“

          Nicolas zavrtěl hlavou. „Ne, děkuji.“ Měl dojem, že více se představovat opravdu nepotřebuje.

          Učitel to vzal na vědomí kývnutím a zahájil hodinu.

          „Ty budeš docela introvert, co?“ zašeptal mu Dominique.

          Ty sis všiml? Ptal se Nicolas v duchu podrážděně.

          „Doufám, že do mě nehodláš rýt celou hodinu,“ sykl. „Mám ve zvyku dávat pozor.“

          „Pfff…,“ reagoval Dominique.

 

          Po francouzštině následovala dvouhodinovka matematiky. Během přestávky se s ním Dominique snažil zapříst rozhovor, ale Nicolas veškerou jeho snahu sabotoval. Copak mu nemůže dát aspoň chvíli klid? Zvláště někteří spolužáci vypadali, že by ocenili, kdyby se raději věnoval jim.

          Celou dvouhodinovku toužebně očekával třetí hodinu – druhý cizí jazyk. Jak vydedukoval, Dominique se učil německy, což znamenalo, že se ho konečně alespoň na chvíli zbaví.

          „Jaký jazyk sis vybral?“ vyzvídal Dominique, jakmile se za matikářem dovřely dveře. Ten kluk je horší než budík, nezmlkne a nejde ani vypnout, pomyslel si Nicolas podrážděně.

          „Italštinu,“ odpověděl, zatímco si sklízel věci do baťohu.

          „To je místnost 118,“ informoval ho Dominique. „O patro níž.“

          Nicolas se zastavil v pohybu. Zvedl hlavu a zabodl se do něho očima. „Já vím,“ zavrčel. „Je to napsané na rozvrhu. Umím číst,“ sykl.

          Dominique se zarazil. „To jo…, ale myslel jsem, že… No, zjevně moje rady nepotřebuješ, nevadí…“

          Stále ho probodával pohledem. „Až budu potřebovat pomoc, řeknu si o ní,“ prohlásil. „Teď mě omluv,“ řekl ještě, než vyšel ze třídy.

 

          Klid! Konečně ticho! Hurá! Třeba to i nějakou dobu vydrží. Dal si načas, než vstoupil do příslušné třídy. Byla mnohem menší, s šesti lavicemi sraženými do obdélníku. Jak zjistil záhy, z dvaceti čtyř žáků v jejich třídě si jich italštinu jako druhý jazyk zvolilo jen pět: tři holky, on a kluk menší postavy se světle hnědými vlasy k ramenům. Co hodnotil jako mrzuté, byl fakt, že ze svých čtyř spolužáků si z úvodního představování letmo vybavoval jen jednu z těch holek, navíc pouze křestním. Tušil, že to byla Irène.

          „Ahoj,“ pozdravil je a usadil se do prázdné lavice. Dál od katedry. O jednu židli od něho seděl hnědovlasý spolužák. Holky zabraly místa proti nim.

          „Ahoj,“ oplatili mu pozdrav spolužáci. Holky se po sobě podívaly, naklonily se k sobě a začaly si cosi šeptat.

          Nicolas si promnul čelo. Neměl pocit, že by se jeho žaludek už uklidnil. Teď se jako bonus o slovo čím dál více začala hlásit i hlava.

          „Vypadá to, že máš dost,“ zkonstatoval hnědovlasý.

          Věnoval mu unavený pohled. „Divíš se?“

          „Vůbec ne,“ ujistil ho. „Jinak, jsem Michaël Leclère.“

          „Nicolas.“

 

          To bylo vše, co si stihli říct před začátkem hodiny. Po ní měla následovat hodinová pauza na oběd, což byla část, které se Nicolas začínal děsit tím více, čím rychleji se přibližovala. Opravdu netoužil po místnosti naplněné spoustou žvanících lidí. Z představy jídla se mu zvedal žaludek. Proto, když italština skončila, nikam nespěchal. Pomalu sklízel své věci do baťohu. Holky už dávno odešly, Michaël se zastavil u dveří.

          „Jdeš na jídlo?“ zeptal se.

          „Nemám moc hlad,“ odvětil mu.  

          Hnědovlasý kluk pokrčil rameny. „To jsme dva,“ ušklíbl se. „Hm. Kdybys měl ovšem zájem, mohl bych ti ukázat školu. Uznávám, žádné velké bludiště to sice není, ale některé věci se hodí vědět, ať se orientuješ. Navíc je tu relativně dobrá knihovna, pokud hledáš nějaké klidné místo.“

          Nicolas kývnul. „Jestli se ti chce.“ Jako nabídka to neznělo špatně.  

 

          Michaël se ukázal být docela tichým společníkem. Každá jeho poznámka byla věcná a stručná. Užitečná. Nevyptával se na žádné osobní věci, což Nicolas oceňoval. Prohlídka školy skutečně nezabrala příliš mnoho času. Nakonec skončili v knihovně. Tam se Michaël pustil do vypracování domácích úkolů z matematiky a Nicolas ho napodobil. Škoda, že tu nemohli zůstat. Tady se mu líbilo. Měl klid na práci, nikdo ho neotravoval…

          „Mimochodem,“ ozval se Michaël zamyšleně, „kdyby ti Allard začal lézt hodně na nervy, vedle mě je také volné místo.“

          Nicolas nezaváhal. Stačila mu představa toho, jak do něho Dominique opět začne rýt.

          „V tom případě, pokud by ti to nevadilo, bych si přesedl hned.“

 

          Do třídy se vrátili jako poslední. Po jejich příchodu se utišil živý hovor, který doposud probíhal. Někteří si něco zašeptali a pohledy, které směřovaly k Nicolasovi, dávaly jasně znát, kdo byl ještě před okamžikem hlavním tématem.

          „Ahoj,“ přivítal je Dominique, který seděl na přední lavici. „Co, žes nebyl na obědě, Nicu? Držel jsem ti místo.“

          „Neměl jsem hlad,“ opáčil.

          „To dává smysl,“ uznal Dom. „Po škole jdeme do kavárny. Nechceš se přidat?“

          „Říkal jsem, že musím hned domů,“ opáčil.

          „Jen jsem to zkusil.“

          „Nebude ti vadit, když si přesednu k Michaëlovi, že ne?“ rozhodl se ho obeznámit se svým rozhodnutím raději hned.  

          Dominique zamrkal. V první chvíli na něho hleděl poněkud zaskočeně, jako kdyby mu vzal vítr z plachet. Nicolas měl na okamžik pocit, že se v Domových očích prohnal zvláštní stín. Ale nejspíš se mu jen něco zdálo, protože Dom se hned vzápětí opět zubil. „Jasně, že ne.“

          „Fajn,“ kývl hlavou a hodlal se vydat za dotyčným spolužákem, protože Michaël neotálel a už dávno seděl v lavici.

          „Nicolasi,“ zastavil ho ještě Dominique.

          Otočil se k němu. „Ano?“¨

          „Dotkl jsem se tě něčím?“ otázku pronesl pološeptem, jen k němu, jako by nechtěl, aby ji slyšel někdo další.

          Nicolas se zarazil, chvíli přemýšlel, co vlastně odpovědět. Mohl ale jen zakroutit hlavou. „Ne.“

          „Dobře,“ reagoval Dom. „Kdyby ano, řekni mi to,“ vyzval ho.

          „Jasně,“ odkývl mu to.

 

          Poslední dvě hodiny utekly celkem rychle. Jakmile byl konec, vytratil se společně s Michaëlem. S ním se rozloučil před budovou školy a sám šel na zastávku. První školní den skončil a Nicolas si nedokázal představit, jak zvládne ty následující...

 

***

 

          Michaël stál na rohu ulice a pozoroval, jak Nicolas odchází. Jeho tvář vážněla. Když mu spolužák zmizel z dohledu, otočil se a vydal se na opačnou stranu. Z kapsy vytáhl mobil. Rozhlédl se, jestli nikdo není poblíž, rozklikl patřičné číslo a přiložil si přístroj k uchu.

          Mobil vyzváněl dlouho, než ho volaný zvedl a Michaël ze sluchátka uslyšel znuděný hlas: „U telefonu Ignace Leclère. Přejete si?“

          „Zde Michaël. Kód č. 121342.“

          Uběhly tři vteřiny, než se mu vrátila popuzená reakce: „Co to meleš za sračky?!“

          Michaël protočil očima. „Máme problém.“

          „Jakej zas?“

          „Ke mně do třídy nastoupil Nicolas Favreau!“ pronesl odměřeně. Doufal, že tato informace zapůsobí. Mohla by Ignacovi způsobit alespoň podobný šok jako cítil on, když ráno vstoupil do třídy a uviděl ho tam.

          Ignace se na několik dlouhých chvil odmlčel, než z něho vypadlo otrávené: „A to má být jako kdo?“

          Michaël scvakl zuby. „Mohl bys mi prosím dát kontakt na někoho kompetentního?“

          „Co se ti nezdá?“

          „Pro tvou informaci, Nicolas Favreau je dvojče Dominiqua Allarda-Blancharda. Tohle jméno už ti něco říká?“ ptal se s despektem.

          „Dominique Allard… Allard… To není možné!“ vyhrkl Ignace. „To nemůžeš myslet vážně?!“

          „Jejich podoba je identická. Pro jistotu jsem analyzoval Favreauvu auru. Vykazuje značný magický potenciál, zcela zjevně je z Arnosu, troufám si tvrdit, že přímo Tallantriďan. K prolomení První pečetě ještě nedošlo, ale nechybělo mnoho. Rád bych dostal instrukce k dalšímu postupu.“

          „Rozumím… Tohle ale vážně nespadá pod moje kompetence, takže…“

          „Bylo by od tebe velmi laskavé, kdybys mi dal kontakt na někoho povolanějšího. Nejlépe na Andreje Voronského. Podám mu veškeré informace.“

          „Na Andreje…?“ Ignace nezněl zrovna ochotně. „No, dobře. Ozvu se mu, dám mu kontakt na tebe a řeknu, ať ti zavolá, ok? Buď na příjmu.“

          „Dobře,“ souhlasil Michaël. „Tak si s tím hlavně pohni,“ vyzval ho ještě a hovor ukončil.