Obraz Tallantridy - Kapitola 7

Ariartas Kallantra

 

 

| Tallantrida, Talltrasa, 5. den třetí třetiny VI. měsíce roku 1017 arnoského času (1017 | VI | II5),

  (tj. středa 13. září 2017 zemského času)

 

           Pozoroval jeho spící tvář. Připadala mu dokonalá i přes její nezdravou bledost. Byla pravidelná, oválná, s jemnými rysy. Měl tenké rty, sice pootevřené, ale ne dost na to, aby odhalily jeho chybějící levý třenový zub. Jeho zavřená oční víčka lemovaly dlouhé světlé řasy. Nenápadná jizva rozsekávající jeho pravé obočí mu končila kousek nad okem. Obličej mu rámovaly rovné plavé vlasy dosahující k jeho lopatkám. Jen mu v nich teď neseděla čelenka ze stříbra, ale čelo mu chladil obklad, který Ariartas v pravidelných intervalech pečlivě namáčel ve studené vodě a opětovně přikládal. Nepočítal čas, který proseděl u jeho postele. Chtěl být prvním, koho plavovlasý muž uvidí, až se probudí.

           Zatím si prohlížel důvěrně známé rysy dotyčného. Jeho klidný výraz, do kterého se alespoň v tuto chvíli nepromítaly stíny. Muže zakrývala přikrývka, z jeho těla byly vidět jen horní končetiny. Ariartas sjel pohledem po té pravé, končila pahýlem v zápěstí. Na levé ruce spícímu muži chyběly malíček a prsteníček. V Ariartovi se vzedmula vlna hněvu. I po těch letech stále nesmiřitelně nenáviděl toho, kdo tato zmrzačení způsobil. Raději vrátil zrak k tváři dotyčného. Nadešel už čas, aby vyměnil obklad…?

           Víčka se zachvěla. Dotyčný pomalu rozevřel oči, nejprve mžoural, než zaostřil na sedícího muže. Ariartas odolával pohledu chladné modře. Jeho vlastní koutky stoupaly do úšklebku.

           „Co se stalo?“ pohnuly se rty ležícího.

           „Ztratil jsi vědomí, složil ses,“ odpověděl mu. „Zase hazarduješ se svým zdravím! Neskutečné.“

           „Hm…,“ druhý odvrátil pohled, očima přejížděl po své komnatě. Hledal hodiny, jenže ty Ariartas zakryl ještě předtím, než se modrooký muž probral. Čistě z preventivních důvodů.

           „Nech si tu přednášku,“ vyzval ho světlovlasý, „Řekni mi, kolik je hodin.“

           „Něco po sedmé večerní…“

           Plavovlasý vydechl, opřel se o levou ruku a začal se zvedat. Obklad mu spadl z čela na polštář.

           „Co si myslíš, že děláš?“ zavrčel Ariartas. „Okamžitě si lehni zpátky.“

           Neposlechl ho. Usadil se na posteli. „Rada Arnosu…,“ vysvětlil. Způsob, jakým se nadechl, ho usvědčil z toho, že ho opět přepadává slabost.

           „Lehni si,“ sykl Ariartas. „Je po poradě. Vzal jsem to za tebe. Přesně podle podkladů, které jsme spolu připravili.“

           Plavovlasý si ho zkoumavě prohlédl. Ariartas mu jeho pohled vracel nesmlouvavě zamračenýma očima. „Lehni si,“ rozkázal mu.

           Plavovlásek protočil očima, ale tentokrát se podřídil. Opět se svezl do peřin. „Jak to probíhalo?“

           „Podle předpokladu,“ odpověděl mu stroze. „Už jsem zpracoval shrnutí. Ale můžeš být klidný, žádná vzpoura se nechystá. Všichni souhlasili.“

           Povytáhl obočí. „Souhlasili?“

           „Nebo se nezmohli na odpor, to je to samé, ne?“ uculil se na něho.

           Modrooký zakroutil hlavou. „Neuvěřitelné.“

           Ariartův výraz se změnil, vstoupilo do něho cosi vážného. „Arwe,“ povzdechl si. „Musíš na sebe dávat pozor. Dbej na sebe trochu.“

           „Ušetři mě těch keců, Arie,“ zastavil ho. „Bolí mě hlava.“

 

           Ariartas si povzdechl. „Dobře mě poslouchej. Z téhle postele se nehneš, dokud ti to výslovně nedovolím, je ti to jasné?“

           Pobaveně si ho přeměřil. „To zní jako zajímavá hra. Co uděláš, když mě načapáš mimo postel?“

           Zachmuřil se. „Myslím to vážně.“

           „Já svůj dotaz taky.“

           Ariartas v duchu počítal do deseti. Začínal mít pocit, že brzy vybuchne. Přístup druhého muže ho vytáčel.

           „Jsem naštvaný,“ obeznámil ho ve snaze udržet klidný tón. „Mám o tebe obavy. Není to vtipné.“

           Plavovlasý si povzdechl. „Uznej, že nemůžu vést válku z postele.“

           „Z hrobu se ti povede hůř,“ odsekl.

           „Nedramatizuj to. Jestli jsem tu proležel půlden, je to moc. Mám spoustu práce…“

           „Dáš si pauzu. Nech to na mě.“

           „Ty máš svoje úkoly.“

           „Počkají.“

 

           Přeměřovali se pohledem. Ariartas četl v Arwově tváři naprostý nesouhlas. Sám ho propaloval svojí černí, ve které mu jasně dával najevo, že si na svém stanovisku trvá.

           „Pche,“ odfrkl si Arw. „Jsem v pořádku.“

           „Nejsi.“

           „Jsem.“

           „Etiarwelli!“ procedil skrz zuby jeho celé jméno. „Neser mě.“

           Plavovlásek stočil koutek vzhůru. V očích se mu objevily vyzývavé ohníčky. Ariartovu pozornost ale mnohem více upoutávala popelavost jeho kůže a těžký nádech. Nemůže se tu s ním dohadovat.

           „Probereme to zítra ráno,“ navrhl mu. „Do té doby budeš odpočívat. Přes noc ti nic neuteče.“

           „Dobře,“ souhlasil. Ariartas se zamračil, zřejmě je světlovlasému hůře, než to vypadalo. Za normálních okolností by tak snadno nerezignoval.

 

           Plavovlasý muž se uvelebil na lůžku. Do jeho tváře se vepsala únava, na čele vykreslila vráska a jeho pohled potemněl.

           „Jsou nějaké nové zprávy o těch zlodějích obrazů?“ položil vážnější otázku.

           „Zatím nic,“ připustil Ariartas. „Ale buď bez obav, Ariasith se o to postará.“

           „Dělá mi to starosti…“

           „Pochybuji, že by tě mladí Tallantové mohli nějak ohrozit. A to i kdyby náhodou opravdu žili a těm břídilům z toho směšného odboje se je podařilo najít,“ opáčil s despektem. „Vždyť by jim bylo kolik? 15? Byl bych klidný.“

           „Třeba by ti břídilové z odboje, jak říkáš, na Zemi nehledali mladé Tallanty, ale někoho jiného,“ opáčil, jeho hlas spadl do chladné tóniny.

           Ariartas přimhouřil obočí.

           „Víš, o kom mluvím,“ zkonstatoval Etiarwell. „Po těch jeho zásazích na Sameře se mohla informace o tom, že žije, dostat k různým uším. Je to nemilé.“

           „Mám někoho poslat, aby ho našel a odstranil?“

           Plavovlasý muž se poškrábal na bradě. „Ne… To není ono. Vlastně bych si s ním chtěl promluvit.“

           Ariartas nadzvedl obočí. „Znepokojuje mě, že to zní, jako kdybys uvažoval o návštěvě Země jen proto, abys hodil řeč s někým, kdo tě už dávno zradil. Za předpokladu, že na té Zemi opravdu je.“

           Etiarwell se usmál. „Přesně víš, na co myslím.“

           „Špatný nápad.“

           Etiarwell rozšířil koutky. „Možná. Určitě to není dobrý nápad.“

           Ariartas si ho podezíravě přeměřoval. Ani v největším záchvatu optimismu by to nepovažoval za souhlas. Vyčkával, jestli Etiarwell ještě něco řekne, plavovlasý muž se však odmlčel. V žádném případě ho to ale neuklidnilo. Předpokládal, že to znamená tu skutečnost, že dotyčný svoji myšlenku nechává dozrát v hlavě a v nejbližší době mu představí plán postupu ve všech detailech.

           „Mám čím dál větší chuť tě k té posteli prostě přivázat,“ svěřil se mu.

           „Neuvěřitelné,“ reagoval Etiarwell pobaveně.

           Ariartas ho proklál pohledem. Vytáčelo ho to. Všechno v něm chtělo Etiarwella zamknout, střežit a zabránit čemukoli, co by ho mohlo ohrozit. Ne snad, že by mu plavovlasý něco takového dovolil. Navíc i kdyby zahubil všechny Etiarwellovy odpůrce, těžko hne s Arwovou zničující životosprávou.

           „Jsi můj,“ sykl. „Nedovolím ani smrti, aby mi tě vzala.“

           Výraz druhého se změnil v zamyšlený, svou modří si ho zkoumavě prohlížel.

           „To je můj slib,“ prohlásil Ariartas.

           „Všechno, co mám, patří tobě,“ odvětil Etiarwell.

 

           Zvuk tříštícího se skla. Přišel z chodby. Ariartas prudce vstal, otevřel dveře a rozhlédl se. Na zemi těsně před prahem ležel podnos a rozbitá čajová souprava. Za roh chodby uviděl zahýbat prchající služebnou. Ohlédl se, vyměnil si pohled s Etiarwellem. Magická ochrana pokoje zajistila, aby nikdo nepovolaný nemohl zaslechnout nic z toho, co se v něm odehrávalo. Na chodbě neviděl nic podezřelého. Stráže poslal pryč osobně už před nějakou chvílí… Ale vysvětlení, že jedna ze služebných je prostě nešikovná, mu přišlo až příliš jednoduché… Neměla tu co dělat, nevolali ji… Opět dveře zavřel. Vrátil se za Arwem. V žádném případě ho nehodlal nechat samotného.