Obraz Tallantridy – Kapitola 22

Začátek příběhu

 

| Tallantrida, Talltrasa, 5. den první třetiny V. měsíce roku 1007 arnoského času (1007|V.|5),

  (tj. středa 25. července 2007 zemského času)

 

         „Mladí Tallantové musí zemřít. Na tomto světě pro ně není místo.“

         Tato věta rezonovala v Etiernellově mysli. Jeho úkol byl zřejmý. Postával u prostřeného stolu, kam před chvílí služebná donesla odpolední svačinu. V místnosti se nacházel sám. Královští sourozenci si hráli ve vedlejším pokoji. Nadzvednout víko konvice a vlít do čaje jed připravený v malé ampulce bylo až směšně snadné. Smrt, kterou způsobí, prý bude bezbolestná, bude to jako kdyby usnuli… Etiernell se ztěžka nadechl. Teď už přece nemůže vycouvat. Spoléhají na to, že splní svůj úkol a krutovláda Tallantů tak navždy skončí.

         Přešel ke dveřím do vedlejšího pokoje, zaklepal a otevřel je. Otočily se k němu pohledy sourozenců.

         „Svačina,“ odtušil prostě. Sledoval, jak se královské děti zvedly a poslušně se přesunuly ke stolu. Etiernellův špatný pocit zesílil. Měl je rád. Tohle přece není správné!

         Zvedl konvici a nalil čaj do připravených šálků včetně svého. Posadil se. Ulomil si kousek pečiva a položil jej na talíř. Královské děti ho napodobily.

         Etiernell se zamračil. Jeho srdeční tep se zrychloval. Nemůže je zabít. Není vrah. Oni přece za nic nemůžou. Nikdo z nich si své rodiče nevybral.

         Polkl, když spatřil, jak si starší z bratrů, Ardaernell, bere pohárek. Sledoval, jak se šálek přibližuje k ústům.

         „… Na tomto světě pro ně není místo.“ Etiernell rozšířil oči. To je přeci ono. Jiný svět. Může je převést na jiný svět!

         Ardaernellovy rty se dotkly šálku...

         „Ne!“ vykřikl Ernell, prudce vstal a vyrazil princi pohárek z ruky. Spadl na zem a roztříštil se. Tekutina se rozlila po zdobené kamenné podlaze.

         Tmavovlasý chlapec k němu vyděšeně vzhlédl. V zelených očích se zračil šok. Ernell si moc dobře všímal podlitiny na tváři, které Ardaernellovi způsobil jeho vlastní otec.

         „Nepijte to,“ vyhrkl Ernell. „Ani jeden z vás,“ dodával, vědom si i dalších očí, které ho nevěřícně pozorovaly.

         „Je v tom jed,“ vysvětlil Ernell. „Musíme zmizet. Chtějí nás zabít.“

 

         Rozhodnutí padlo.

         Ernell tušil, že za něj bude pykat zbytek života. Ne, že by na tom v tento okamžik záleželo.

         Musí se dostat k přechodu mezi světy… Musí je přenést k Mistrovi.

         Musí to stihnout včas!

 

| Paříž, sobota 28. července 2007

 

         Etiernell se probudil do slunečného rána. V jeho nitru stále dozníval šok z předchozích dnů. Přesto, na Zemi, v Mistrově domě, vida královské sourozence klidně spát opodál na širokém dvojlůžku, získal iluzi bezpečí. Jsou pod ochranou Společenstva. V takovém případě na ně přeci nikdo nemůže. Je to přeci tak, ne?

         Vyšel z pokoje a zamyšleně se vydal domem. Oblečený jen v pyžamu ušitém podle zemského způsobu. Spíše podvědomě, než plánovaně došel do vrchního patra do Mistrova prosvětleného ateliéru. Že mu Mistr říkal, ať tam dnes nechodí, si uvědomil až, když vstoupil dovnitř. Mistr se včerejší večer zmínil, že podle dohody se zemským Ústředím dává některé soboty vybraným zájemcům lekce tvorby průchodů mezi světy.

         Naštěstí to vypadalo, že tu na nikoho nenatrefil. Etiernell si už chtěl oddechnout, když si všiml chlapce přibližně ve stejném věku na opačném rohu místnosti. Stál u stojanu a maloval na plátno. Etiernell zamrzl na místě. Neměl tušení, kým druhý mladík je. Přesto se ten obraz nesmazatelně zapsal do jeho mysli.

         Upoutala ho tvář dotyčného. Zvláštně pravidelná, nedokázal na ní najít jedinou vadu. Bledá pleť kontrastovala s černými vlasy, které měl dotyčný svázané do ohonu. Tedy kromě jednoho pramenu, jenž mu neposlušně spadal po pravé straně tváře až ke klíční kosti. Bílá košile, černé kalhoty. Pravá ruka s dlouhými prsty a upravenými nehty pevně držící štětec. Chvíli sledoval, jak s ním dotyčný táhne po plátně, než opět přesunul pozornost k obličeji. K té zamyšlené, soustředěné vrásce na čele. Lehounce svraštěnému obočí a koutku, který se s jakousi přirozenou arogancí kroutil vzhůru. 

         Tallantridské legendy nezmiňovaly anděly. O těchto bytostech se Etiernell dočetl v zemské mytologii. Ovšem mladík před ním představě, kterou si Etiernell o těchto stvořeních utvořil, zcela odpovídal. Prohlížel si ho ve snaze zapamatovat si každý detail. Přímo bytostně ho přepadla touha si tento výjev namalovat.

         Černovlasý vzhlédl. Propálil ho nepřátelskýma černýma očima. Etiernell pocítil rozpaky. Pohledem však neuhnul. Oplácel mu ho a sám ve vlastní tváři zachoval odměřený, nečitelný výraz.

         „Nenech se rušit,“ vyzval černovlasého. Jeho hlas zněl chladně. To, že zcela přirozeně použil allarštinu si uvědomil vzápětí. Už se chtěl opravit a říct stejnou větu francouzsky, ale černovlasý odpověděl dříve.

         „Již jsem skončil,“ odvětil rezervovaně, rovněž v allarštině.

         „Můžu se podívat?“ Etiernella přemohla zvědavost. Udělal krok blíž.

         Černovlasý se přesunul tak, aby zabránil jakémukoli dalšímu přiblížení k jeho obrazu. „Ne,“ odpověděl stroze.

         Ernell se zastavil.

         „Kdo jsi?“ ptal se černovlasý. „Co tady děláš?“

         „Jmenuji se Etiernell,“ představil se. „jsem Mistrův synovec,“ dodal.

         „Rozumím,“ černovlasý si ho prohlížel hodnotícím pohledem.

         „A ty?“ ptal se Ernell.

         „Caël,“ odvětil mu. „Neodpověděl jsi mi na mou druhou otázku,“ podotkl.

         Etiernell pokrčil rameny. „Odpovídám jen na otázky, co se mi líbí.“

         Postřehl, že Caëlovi nepatrně cuklo v koutku.

         „Jsi z Francie?“ zeptal se ho.

         Caël přikývl.

 

         Ve stejnou chvíli do Místnosti vstoupil Mistr se skupinou několika svých dalších žáků. Všichni se zastavili u vstupu. Oba mladíci sebou trhli a zadívali se na příchozí. Tvář Mistra Earanwella na několik vteřin prozradila konsternování, než ho vystřídal velice přísný výraz. ¨

         „Ernelli!“ jeho tón zněl zlověstně. „Vypadni odtud.“

         Etiernell přimhouřil oči. „Jak si přeješ,“ odtušil suše. Ještě jednou si vyměnil pohled s Caëlem a bez dalšího slova opustil ateliér.

         Tón jeho strýce ho zamrazil v zádech. Jak měl vědět, že se právě seznámil přesně s tím, jehož pozornosti se měl podle strýce vyvarovat především?

 

| Paříž, sobota 13. srpna 2011

 

         Etiernell svoje pravé jméno nepoužíval už nějakou dobu. Stal se Étiennem Magnierem. Vystudoval střední školu, pracoval v knihkupectví. S Caëlem se rozešel před několika měsíci a od té doby se neviděli. Nechtěl na něho myslet. Černovlasý si vybral svou cestu a on, Étienne, to musí respektovat.

         Ve čtvrtek se seznámil s Andrejem Voronským. Mistr měl pochopitelně plnou hubu řečí, kdo to je, že si má na něho dávat pozor a ideálně z něho vytáhnout něco, co ten mladík ví… Étienne měl spíš pocit, že černovlásek je především naprosto zmatený. Navíc se mu líbil. V první chvíli si to nechtěl přiznat, jenže Andrejovi nešlo odolat. Ty jeho rozpaky, jak pořád uhýbal očima a jak se červenal. Přesto se choval tak mile. Přišel za ním do práce… A teď v sobotu si vyhradil čas jenom pro něho.

         Mohl to hrát, aby si získal jeho důvěru? Jistě, tato alternativa tu samozřejmě existovala. Jenže Andrej opravdu nevypadal jako někdo, kdo by uměl lhát. Étienne přemýšlel nad dnešním programem. Nemyslel si, že je nutné, aby strávili den zavření v nějakých budovách. Koneckonců Andrej není v Paříži naposled, můžou si to nechat na příště, třeba až bude horší počasí. Na druhou stranu nemůže dopustit, aby Andrej nenavštívil budovu hrající klíčovou úlohu v románu Victora Huga. 

         Setkali se ráno v osm před chrámem Notre Dame. Nebyli jediní, kdo se v tomto čase rozhodli dobýt srdce Paříže, přesto byli jedni z prvních toho dne a vyhnuli se tak frontě, která se v pozdějších hodinách obvykle klikatila přes celé náměstí. Jejich rande, jak se to Étienne rozhodl nazývat, začali prohlídkou katedrály. Étienne se nechal strhnout a vyprávěl o historii tohoto místa, legendách, zajímavostech… Zasvěceně mluvil o severní i jižní rozetě, slavné soše Panny Marie a dalších pozoruhodnostech interiéru. Poté vyšli ven, aby se zařadili do fronty čekajících zájemců o návštěvu věže. V mezičase představil Andrejovi vše, co měli na dohled zvenčí. Vyšli schody a Étienne se rozhovořil o zvonech a chrličích…

         Étienne měl chvílemi strach, jestli Andreje svými řečmi třeba nenudí, ten ale působil naprosto uchváceně. Navíc se chytal a sám o daném místě hodně věděl. Po katedrále vzal blonďák mladého Rusa na procházku Latinskou čtvrtí. Delší čas strávili prohlídkou Pantheonu. Po ní Étienne usoudil, že je čas na občerstvení. Vzal Andreje do Lucemburských zahrad. Došel na své oblíbené místo v ústranní a z tašky, kterou nesl, vytáhl piknikovou deku, kterou rozprostřel na trávě. Neušel mu Andrejův překvapený pohled. Po dece vyndal malý chladící přepravní box, z kterého vyskládal několik krabiček. Ty obsahovaly různé saláty, sýry, šunku a jiné pochutiny. Étienne se vytasil i s pečivem a termoskou se studenou citronádou. Na závěr vyložil plastové kelímky, talířky a příbor.

         Musel se zasmát, když viděl, jak nevěřícně se Andrej tváří.

         „Posaď se," vyzval ho. „Doufám, že ti bude chutnat,“ prohlásil a věnoval černovlasému úsměv.

         Ten okamžitě zrudl a uhnul očima. „Nechápu, že se ti tam vešlo tolik věcí…“

         Étienne se zazubil. „Už pár let se snažím proniknout do tajů francouzské magie,“ osvětlil, „ačkoli některé oblasti mi stále zůstávají skryté.“

 

         Seděli na dece. Byl krásný letní den. Měli jídlo, pití… a nic jim nechybělo. Étienne mluvil o Paříži, o svých oblíbených místech a zajímal se o Moskvu. Nakonec se jejich rozhovor stočil k literatuře.

         Étienne zaujatě sledoval jiskry v tmavých očích, úsměv, který brázdil Andrejovu tvář i červeň, která mu vstupovala do tváří… Pozoroval jeho rty. Jak by se Andrej asi zatvářil, kdyby ho políbil? Musel se usmát.

         „Je mi s tebou hezky,“ prohlásil Étienne zčistanáhla.

         Andrej zamrkal. Jeho tváře nabraly barvu a on sklopil zrak. „Uhm…,“ vydral ze sebe. „Mně s tebou taky.“

         Étienne rozšířil úsměv. Přisunul se blíže a položil Andrejovi svou ruku na jeho. Vnímal, jak černovlasý polkl a zachvěl se.

         „Andreji,“ pronesl jemně. Druhou rukou se zlehka dotkl Andrejovi tváře, než mu ji položil na rameno.

         Andrej vzhlédl, hleděl na něho s rozšířenýma očima. Jako by nemohl uvěřit, že se něco takového děje.

         Étienne zaváhal. Nechtěl ho vyplašit, nechtěl mu ublížit, ale… chtěl ho. Vábilo ho to a lákalo okořeněné příchutí zakázaného ovoce. Přiklonil se blíže a spojil s ním své rty. Vnímal, že Andrej ztuhl šokem, vzápětí mu však polibek začal oplácet. Černovlasý se mu oddal, dokonce s ním propletl prsty a druhou rukou zabloudil k jeho lopatkám.

         Étiennovy polibky se staly dravějšími. Hladil Andreje po rameni, přejel rukou po jeho hrudi, sjel o trochu níže a rozepl spodní knoflíček Rusovy košile. Dostal se prsty pod ní a přejel po břichu směrem k boku.

         Andrej zalapal po dechu. Jejich rty se od sebe na krátký okamžik vzdálily. A pak ho Andrej prudce odstrčil. Zděšeně se od něho odsunul a šokovaně na něho hleděl. Ve tvářích byl celý rudý. Vyboulenina v kalhotách, kam Étiennův zrak prostě musel zabloudit, prozrazovala, že jeho tělo by určitě nijak neprotestovalo.

         Ale ten strach v Andrejově tváři Étienna vyvedl z míry.

         „I-izvini, Étienne, ja ne mogu…“

         Étienne zmateně nadzvedl obočí. Rusky opravdu neuměl ani slovo.

         „Promiň,“ vydechl Andrej už opět francouzsky. „Promiň…“

         „Co se děje?“ Étienne to nedokázal pochopit. Ublížil mu nějak?

         Andrej vrtěl hlavou. „Je to špatné… Nemůžu dělat… tyhle věci… s mužem…“

         Étienne si připadal stále poměrně vyvedený z míry, ale pomalu mu začínalo svítat. Jedna z věcí, kterou na Zemi stále nepochopil, byl postoj, že partnerství je uznáváno jen mezi ženou a mužem. Nerozuměl, na jakém základě vznikl názor, že na lásce nebo přitažlivosti mezi dvěma muži či dvěma ženami je něco méněcenného. V Tallantridě byly podobné svazky běžné…

         „Je to přirozené,“ opáčil.

         Andrej se na něho zadíval opravdu nešťastně. „To není tvoje chyba… Promiň…“

         „Já ti nechci ublížit,“ řekl. „Jestli jsem na tebe šel moc rychle…“

         Andrej sklopil pohled k dece. „Jsem jediný dědic…, nemůžu být gay.“

         Étiennovi nechtěně cuklo v koutku. Nebylo to vtipné, ale připadalo mu to příšerně absurdní.  „Nemám pocit, že sexuální přitažlivost je otázka volby,“ pronesl už vážněji. Opět se přisunul blíže a položil svou dlaň na hřbet jeho ruky.

         Andrej si povzdechl. Neodolal však a nechal se Étiennem přivinout.

         „Já vím,“ hlesl. „Jenže…“

         „Byla to jen nevinná pusa,“ prohlásil Étienne. „Nemusí to nic znamenat.“

         „Já ale chci, aby to něco znamenalo,“ reagoval Andrej tiše.

         Étienne mu věnoval polibek do vlasů. „Pak si přejeme stejnou věc.“