Obraz Tallantridy – Kapitola 21

„​Zás durzilmâr àldésha rêtì."

 

| Paříž, úterý 19. září 2017

 

          Byl večer. Těsně před sedmou hodinou. Vytrvalý déšť důsledně zkrápěl ulice a donutil tak procházející lidi vytáhnout deštníky. Judicaël seděl v horním patře svého domu. Před sebou na pracovním stole měl rozevřený skicák a fixem vykresloval jemu dobře známou přírodní scenérii. Magické znaky po stranách dávaly znát, že se nejedná o jen tak ledajakou kresbu. Caëlovi se na čele tvořila mírná vráska. Vytváření těchto specifických průchodů na Olantis nepatřilo k jeho oblíbenému trávení času. Prolamovat Olantské ochranné bariéry bylo vždycky o krk. Jenže při jeho aktivitách oficiální cesty nepřipadaly v úvahu.

          Rozezněla se hudba El Tango de Roxanne. Caël kriticky vzhlédl ke svému mobilnímu telefonu, kde ho displej informoval o v jistém smyslu překvapujícím volajícím: Etiernell. Judicaël cítil, jak se mu samovolně nadzvedlo jedno obočí, odložil fix a natáhl ruku pro mobil. Přijal hovor.

          „Dobrý večer. U telefonu Caël Leclère. Agentura: ‚Zázraky nevedeme. Jděte do hajzlu.‘ S čím mohu pomoci?“

          Na druhé straně zůstalo na chvíli výmluvné mrazivé ticho.

          „Judicaëli,“ pronesl Étienne pomalu. „Měl bych pár otázek. Máš čas?“

          „Spusť,“ reagoval Caël. „Jsem doma.“

          „Sám?“

          „Tento hovor se začíná jevit vskutku zajímavě,“ podotkl ironicky. „Ano, sám.“

 

          „Dobře,“ odvětil Éienne. „Týká se to Olantisu,“ oznámil Caëlovi, aby jej uvedl do situace.

          Caël se mimoděk zamračil. „Proč myslíš, že mám nějaké informace o Olantisu?“ Stočil pohled ke své téměř dokončené kresbě.

          „Bez komentáře,“ odtušil Étienne. „Víš něco o undergroundových proudech v Bloku č. 9?“

          „Undergroundových?“ zopakoval po něm Caël. „Specifikuj otázku,“ vyzval ho. „Pokud se ptáš na tamní Zavržence, je předpokládatelné, že mají nějaké své struktury. Nic bližšího ti k nim však nepovím.“

          „Je možné, aby se Zavrženci z Bloku č. 9 dostali k přechodům mezi světy?“

          „V žádném případě.“

          „Pak mám evidentně na mysli jiný underground. Víš něco o nějakém hnutí proti systému v této oblasti?“

          „Kacířská buňka v Devítce?“ Caël vstal od stolu. Přešel ke skříni, na níž nakreslil prstem správný magický znak a odemkl ji. Poté vytáhl složky. Z nich vyložil velkou mapu cizího světa, kterou si rozložil na stole. Zadíval se na Blok, o kterém mluvili. Jistě, jeho charakteristiku věděl hned, nicméně když se na příslušnou oblast zpytavě zahleděl, zdálo se mu něco takového ještě nepravděpodobnější.

          „Můžeš mi říct něco víc?“ ptal se Caël. „Abych se k tomu vyjádřil nějak konstruktivně, Blok č. 9 vždy patřil k těm nejloajálnějším. Fanatičtí věřící. Tam budeš dřív mrtvý, než tě myšlenka na to, že v systému by mohlo být něco špatně, vůbec napadne, natož abys ji realizoval. Je poměrně nepravděpodobné, že by se tam zformovali nějací skuteční Povstalci. Pokud jsi tedy narazil na něco, co tě nutí zvažovat přítomnost Povstalců v tomto Bloku, může to být provokace. O motivech se můžeme dohadovat. Pokud by tam ale nějaké odbojné síly skutečně vznikaly, znamená to, že olantské božstvo muselo něco hodně podělat… Což je vcelku důležitý podnět…“

          „Musí to být nutně Povstalci? Co nějaké reformní hnutí?“

          Caël vyfoukl vzduch. Přešel ke své tabuli s rozkreslenými myšlenkovými mapami.

          „Podle tebe reformátoři nejsou kacíři?“ opáčil a přejížděl po svých zápisech pohledem. „Oktaviáda by nesouhlasila. Je jedno, jak to nazveš. Všichni, kdo nesouhlasí, jsou pro jejich systém nežádoucí…

          Každopádně… mohu se zeptat svých samerských kontaktů. Mapováním olantské povstalecké sítě se na Sameře zabývají dost zevrubně. Že uhádneš proč? Mohli by vědět víc…“

 

          „Dobře,“ odtušil Etiernell suše. „Další otázka. Dokážeš vytvořit propojení s Olantisem?“

          Caël si odfrkl. „Možná?“

          „Neoficiální,“ dodával.

          „Ideálně do Bloku 9, že?“ Caël převrátil očima. „Ne, to nedokážu, Ernelli. Do Devítky by neoficiální cestou lezl jen sebevrah.“

          „Kam bys mě dokázal dostat?“

          „Kdo chce kam, pomozme mu tam?“ Caëlův tón se měnil v chladně odměřený. „Poslouchej mě dobře, Etiernelli. Od olantské hry dej ruce pryč. Mohl bys totiž skončit hůř než jen se zlomeným štětcem!“

          Slyšel, jak si Étienne pohrdavě odfrkl.

          „Myslím to vážně,“ sykl Caël. „Ať už se ti do rukou dostalo cokoli, považoval bych to v první řadě za léčku.“

 

          „Přejdeme dál,“ reagoval Étienne stroze. „Jaký je aktuálně oficiální vztah Ústředí a Oktaviády?“

          Caël se odmlčel. Příslušným fixem si na tabuli připisoval poznámku: „B9 – povstalci?!“

          „Na to se ptáš mě?“ protáhl posléze. „Myslím, že na tuto otázku nejsem kompetentní ti odpovědět tak, aby ti to bylo užitečné. Mohl bych ti ale dát kontakt na někoho, kdo by v této věci měl mít přístup k mnohem přesnějším a relevantnějším informacím…,“ Caëlův tón získal typický arogantní nádech.

          „Skutečně?“ Do Étiennova tónu se vkradla podobná nonšalantnost.

          „Bez jakýchkoli pochyb,“ ubezpečil ho. „Dotyčná osoba má blízko k hlavním členům Ústředí. Je jistě více než dobře obeznámena s oficiálními postoji. Jmenuje se: Andrej Viktorovič Voronskij.“

          Druhá strana se odmlčela ještě výmluvněji.

          Caël se ušklíbnul. Dal tomu několik sekund, než promluvil. „Erne, vskutku. Mohl bys mi říci, co ti to naivní, oddané štěně udělalo, že do něj teď kopeš okovanou botou?“

          „Respektuji jeho rozhodnutí,“ odtušil Étienne stroze. „Dal jsem mu podmínky…“

          „Podmínky,“ zopakoval Caël. „Podle tebe vztah funguje na bázi smlouvy? Stanovíš si podmínky a když je protistrana nesplní, tak smlouvu – v tomto případě vztah – vypovíš… a případně budeš požadovat náhradu škody?“

          Étienne nereagoval.

          „Asi jsem došel do stadia, kdy mi je Voronského skoro i líto,“ nadnesl Caël. „Ernelli, já chápu, že máš svoje přesvědčení a nic a nikdo tě nedonutí změnit názor, zkus ale zauvažovat, jestli by z některých tvých nároků nešlo přeci jen slevit…“

          „Učinil jsem dost ústupků,“ odsekl. „V tomto případě to ale je buď ano, nebo ne… Nic mezi tím není.“

          „Vážně?“ protáhl Caël. To už přešel k oknu a zahleděl se skrz sklo ven. „Uvědomuješ si, že je to Andrej Viktorovič, kdo věčně táhne za kratší stranu provazu?“ nadhodil. „Zcela upřímně, být na jeho místě já, už jsem ten provaz po tobě dávno mrsknul a poslal tě do míst, kde slunce nesvítí. Jenže Andrej se ti snaží vyhovět. Hledá cesty a kompromisy…“

          Slyšel, jak se Étienne podrážděně nadechl. „Mám dojem, že…“

          „Ti říkám něco, co nechceš slyšet?“ skočil mu do řeči. Jeho koutky se zkroutily v přezíravý úsměv. „Připomenu ti jen jednu věc. Tys od první chvíle věděl, s kým máš tu čest. Měl jsi všechny informace proto, abys zvážil rizika. Šel jsi do toho. Andreje jsi posléze nejprve donutil akceptovat, že jsi Tallantriďan, Malíř, že máš něco s Dědici… a tak dále. Vrchol ale je, že milý Andrej ještě na Sameře neměl tušení, jaké je tvoje pravé jméno…. Už jsi mu ho mimochodem řekl?“

          „Měl jsem dobré důvody, proč to neudělat,“ odtušil rezervovaně. „Ano, řekl. Nepotěšilo ho to.“ V těchto větách se mu rozladěnost skutečně nepodařila zakrýt.

          „Překvapivě,“ protáhl Caël. „Ale zjevně se s tebou ani tak nerozešel…“

          „Nečekal jsem, že i ty budeš mít potřebu rýpat do mého vztahu k němu.“

          „O rýpání máme jinou představu. Sám bych to označil za snahu navést tě na myšlenku, abys jen uvážil, opakuji – uvážil, jestli neděláš chybu. Skutečně se domníváš, že postavit vztah na ,ano, nebo ne', ,všechno, nebo nic' je fér? Erne, pokud po někom požaduješ, aby skončil, měl bys ho setsakra dobře ubezpečit, že ho chytíš.“ 

          „Hm…“

          „Tajíš mu důležité věci a pak se divíš, že se rozhodne nějakým nepříjemným, neočekávaným způsobem. Je ohromně překvapivé, že když mu informace nedáš, tak je neví…“

          „Je to přeci očividné…“

          „Očividné je, že mu neříkáš pravdu, mlžíš, nevysvětluješ… Ale očekáváš, že bude bez řečí akceptovat tvůj pohled na věc.“

          „Na to jsi přišel jak?“

          „Chováš se tak, co se známe. Jsi bezohledný, namyšlený Tallantriďan, co má dojem, že pobral všechnu moudrost světů. Všichni ostatní jsou idioti, co tvoje velkolepé myšlenky a plány stejně nejsou schopni pochopit. Tak proč je tím zatěžovat?“

          Caël uslyšel na druhé straně odfrknutí.

          „Jak jinak,“ procedil Étienne. „Od tebe to sedne…“

          „O mně se ovšem nebavíme. Pokud to obracíš proti mně, dokazuješ, že mám pravdu, poněvadž to nemůžeš vyvrátit,“ Caëlovy rty vytvořily sarkastický úsměv. „Mám ještě pár poznámek…

          Věz toto, Erne. Když si svého mazlíčka necháš běhat ve sračkách, nemůžeš se divit, že se zašpiní. Moje přátelské doporučení je, že by sis měl to štěně zachránit, než se z něho stane velký vzteklý pes.“

          „Narážíš na něco konkrétního?“ reagoval Étienne chladně. „Co víš?“

          Caël se usmál o něco zlověstněji. „Já přeci pro Ústředí nepracuji, nevím nic.“

          „Tohle na mě vůbec nezkoušej,“ sykl Étienne.

          „Sdílnou náladu jsem měl ve středu 13. září, to je šest dní zpátky. Nevyužil jsi svoji šanci.“

          „Judicaëli,“ Étiennův hlas zněl varovně.

          „Vždyť je to přeci očividné… Musí ti to být zřejmé.“

          „Hm…“

 

          „Nezavěšuješ,“ zkonstatoval Judicaël. „Novinka. Jsi ve slepé uličce? Tápeš? Hledáš rozhřešení? … Mám špatnou zprávu, spletl sis číslo.“

          Caël nepokračoval. Sledoval padající déšť, zatímco Étienne na druhé straně telefonu se na delší chvíli odmlčel.

          „Ty si opravdu myslíš, že Andrejovi křivdím?“ zeptal se Étienne.

          „Možná bych ti měl začít účtovat vztahové poradenství,“ navrhl Caël. „Když položíš dotaz takto, mohu pouze zkonstatovat, že jsi mi neposkytl dostatek dat k důsledné analýze problému.“

          „Ztrácím s tebou čas.“

          „Musíš položit správnou otázku,“ odvětil Caël. „Pořád jsi se nedostal k tomu, co chceš. “

          „Co kdyby to nebyl Andrej, ke komu se chci vrátit?“

          Caël se zarazil.

          „Co by sis o tom myslel?“

          „Nejspíš to, že máš moc krve v dolní oblasti, a tím pádem odkrvený mozek,“ odpověděl černovlasý muž přezíravě. Odvrátil se od okna. Místo toho se opřel zadní částí těla o stůl a zpytavě se zahleděl do místnosti.

          „Chtěl bych se ráno probudit vedle tebe po báječné společné noci. Chybí mi tvoje červenání…,“ přiznával mu Étienne svoje myšlenky.

          Caël sevřel telefon pevněji. Pevně semkl rty. Do očí se mu vkrádaly stíny.

          „Postrádám naše rozpravy o umění. Chtěl bych slyšet další tvou báseň…“

          „Trénuješ si na mě odprošování Andreje?“ sykl Caël příkře.

          Étienne si povzdechl. Caël cítil, jak mu v reakci na to vztekle cuklo v obočí.

          „Všiml sis, že jsi to ty, kdo o něm pořád mluví?“ zeptal se Étienne.

          Caël párkrát ťukl prsty do stolu. „Zvláštní…“

          „Můžeme spolupracovat… Naše záměry jsou podobné. Shodneme se.“

          „Ne,“ uťal ho Caël. „Zmlkni. Sám nevěříš tomu, čím se mě snažíš krmit. Tvůj problém leží někde úplně jinde. Budeš to muset začít řešit. S Andrejem, nebo bez něj. Se mnou na své straně, nebo proti tobě. Všichni vyčkáváme na tvůj krok. Už ti dávno není čtrnáct, Mistr je nezvěstný, Etiarwell a další vědí, že žiješ… Nemáš se za co ani za koho schovat. Rozhodni se.“

          Étienne si odfrkl.

          „Víš vše, co potřebuješ,“ pokračoval Caël. „Pozice jsou zabrány. Už nemůžeš čekat.“

          „O nic z toho jsem se neprosil. Nezajímá mě to.“

          „Lhostejnost otevírá cestu zlu.“

          „Neměl jsem ti volat.“

          „Ne,“ souhlasil Caël. „Neměl jsi mi volat. Komplikuješ mi život.“

          „To mi jde prvotřídně,“ odtušil Étienne temně.

          Mezi nimi se rozhostilo ticho. Caël stále držel telefon a opíral se o stůl. Bezděčně si zastrčil pramen vlasů za ucho. Z nějakého popudu se zvedl a vrátil se zpět k oknu, aby se zahleděl na tmu za ním. A na světla Paříže, která ji prosvětlovala.

 

          „Klikatí se řeka Seina. Plní ji slzy trpících.

          Na březích stojí dav loutek. Hleď, krev jim stéká po lících…

 

          Dlanahe al-Etiana-w-naeetii…

          Sanarnhebb aawgat-iln ul-anatai-w-al-dlaawnat.

          Sezanikarnhebb al-ttzannerata-w-larrwat.

          ‚Zás durzilmâr àldésha rêtì.‘“

 

          Caëlův hlas se proměnil spíše v šepot pronášející verše chladným, odměřeným tónem. 

          Étienne bez dalšího slova ukončil hovor.